Čepicový znak poválečné armády

Studie a materiály

od našich čtenářů

Plk. Ing. Karel Štěpánek:
Sovětské vojenské umění v letech 2. světové války

Text k publikování připravil a předmluvou doplnil: PhDr. Jan Lepeška

Předmluva

         Vojenská strategie SSSR se mezi světovými válkami několikrát měnila. Vojenská strategická koncepce vycházela z obecné politické situace a poté, když pominula vnější intervence a skončila občanská válka, zůstal SSSR mimo přímý evropský i světový politický zájem. V této době se změnila i politická a vojenská strategie SSSR. Urychleně se budovala Rudá armáda a probíhala intenzívní výstavba průmyslu. Vojenská strategie měla plnit v podstatě jediný, základní cíl – ubránit suverenitu SSSR.

         V meziválečné době byla vypracována také první československá vojenská strategie, která se opírala o spojeneckou smlouvu s Francií, „Malou dohodu“ a o spojeneckou „podmíněnou“ smlouvu se SSSR.1 První strategická koncepce ČSR byla do určité míry poznamenána událostmi roku 1919 – těšínskou otázkou a „slovenskou frontou“ v boji s Maďary. Měla tedy výrazně obranný charakter avšak s tím, že až do počátků 30. let měly čs. válečné plány více ofenzivní charakter. Třicátá léta a změna politického vývoje s reálnou hrozbou intervence německé armády, však přinesla změnu. Tomu odpovídal i důmyslně propojený systém lehkých a těžkých opevnění. Ministerstvo národní obrany v čele s hlavním štábem se zaměřoval na celkově defenzivní pojetí obrany ČSR, což znamenalo výraznou změnu, neboť po celá 20. léta se počítalo s ofenzivou, hlavně proti Maďarsku. Českoslovenští vojenští odborníci, zejména absolventi francouzské válečné školy, byli ve velké míře ovlivněni francouzskou vojenskou teorií.

         Předně je nutné zdůraznit, že československá vojenská doktrína musela vycházet z geostrategického položení ČSR. Vojenská doktrína počítala s tím, že budoucí válka bude pro ČSR válkou obrannou a současně válkou koaliční.2 Francie byla nejvýznamnějším spojencem, o čemž svědčilo mimořádně postavení Francouzské vojenské mise, která v počátečním období převzala i velitelskou zodpovědnost u vyšších jednotek. Příslušníci Francouzské vojenské mise se zasloužili i o první operační plán z 25. května 1919 a studie k vedení války s Německem, Maďarskem a Polskem. Nezanedbatelný vliv Francie se projevil i v československém vojenském školství. Vrcholem spolupráce byla poté československo-francouzská spojenecká smlouva z ledna 1924.3

         O poměrech sil mezi německou a československou armádou zaznamenal zajímavý postřeh generál Svoboda. Ten ve svých vzpomínkách z norimberského zmínil výpověď generála-polního maršála Keitela, který přiznal, že v období Mnichova nebylo Německo na ozbrojený konflikt připraveno.4

         Celkový počet divizí dával Keitelovi za pravdu. Německá pozemní armáda se v září 1938 skládala z 38 pěších divizí (z toho 4 motorizované), 3 tankových divizí, 3 horských divizí, 2 lehkých divizí, 2 tankových brigád a jezdecké brigády. Dále bylo postaveno 8 záložních divizí. Počty osob a techniky navíc nebyly úplné, neboť značný počet pluků byl o dvou praporech a mnohé prapory nedisponovaly kulometnými rotami. Československo naproti tomu disponovalo 40 svazky v síle divize a jedním svazkem v síle brigády. V letectvu byl rozdílný poměr větší. 2 500 letounů na německé straně avšak většina pilotů měla jen 3-4 měsíční výcvik, ČSR naproti tomu disponovala jen 1 582 letouny avšak s tím, že Československo disponovalo kolem 900 bojových letadel, zbytek pak činily neozbrojené stroje – cvičné, školní atd. Poměr tanků již byl výrazně rozdílný. I když uvést přesné číslo je obtížné, Německo mělo v září 1938 celkem asi 2600 tanků, Československo asi 350 tanků. Počet vycvičených mužů činil kolem 2 000 000 německých vojáků oproti 1 100 000 vojákům československé armády.5

         Uvedené počty by hypoteticky odpovídaly 1-3 měsícům reálné úspěšné obrany. Tento předpoklad vychází z propočtů, že obrana byla reálná, pokud poměr sil nepřekročil 1:3.6 Úspěšná obrana mohla být realizována zejména poctivou reorganizací armády v čele s generálem Syrovým.

         Reorganizace vycházela zejména ze snahy 3. oddělení hlavního štábu a následného elaborátu „Armáda v poli“. Sama realizace poté probíhala pod vedením náčelníka hlavního štábu gen. Ludvíka Krejčího, který se ujal funkce v listopadu roku 1933. Znovuzavedení dvouleté prezenční služby, budování opevnění, nová organizace válečné armády, reorganizace mírové armády, vznik sedmi sborových velitelství a od roku 1937 změna systému čtyřplukových divizí na systém tříplukový, to vše představovalo jen část nově reorganizované armády a další činy na sebe nenechaly dlouho čekat.

         Navíc, od února 1933 platil nový nástupový plán z postupně vznikající nové československé doktríny založené na vedení pružné obrany a organizovaném ústupu před početně silnějším nepřítelem.7

         Kromě Francie, se československá armáda postupně orientovala i na SSSR. Navázání diplomatických vztahů se SSSR začalo v červnu roku 1934 a již v květnu 1935 následovalo podepsání československo-sovětské spojenecké smlouvy. Téhož roku navštívil závěrečná cvičení československé armády náčelník Frunzeho vojenské akademie Šapošnikov. O rok později do ČSR dorazil i velitel sovětského letectva Alksnis. Návštěvy nebyly jednosměrné, v říjnu 1936 dorazila do SSSR delegace v čele s gen. Lužou. Československo-sovětská vojenská spolupráce úspěšně pokračovala i v následujících letech.8

         Rychlý progres československé armády, včetně úspěšně se rozvíjejícího vojenského umění však již brzy zastavila německá agrese, která znemožnila rozvinout potenciál a snahu československých vojenských špiček. Následující řádky, tak předkládají alespoň stručný přehled o vývoji a fungování sovětského vojenského umění v době Velké vlastenecké války.

1/ Úvod

         Ve válečných letech se Sovětská vojenská věda (SVV) rozvíjela v těsné závislosti na bojové praxi, měla tvůrčí charakter a sehrála důležitou úlohu ve zničení ozbrojených sil fašistického bloku. Její hlavní úsilí bylo soustředěno na rozpracování teoretických východisek vojenského umění, výstavby, přípravy, všestranného zabezpečení ozbrojených sil (OS) a také na vypracování doporučení pro realizaci teoretických poznatků v praxi.

         Velký podíl na rozvoji SVV a na přetvoření jejich doporučení v praxi OS měla „Stavka“ vrchního hlavního velení (VHV), generální štáb, velitelé a štáby všech stupňů, náčelníci druhů vojsk a služeb, kteří organizovali a prováděli operace a vedli boj.

         Kritériem k správnosti vojenských teoretických poznatků byly zkušenosti válečné činnosti. Staly se základem vypracování způsobů činností, které maximálně odpovídaly požadavkům ozbrojeného zápasu. Zavádění nových bojových prostředků a zkvalitňování jejich takticko-technických vlastností mělo vliv na způsoby vedení bojové činnosti, na operační a bojové použití druhů OS a druhů vojska a na zdokonalování jejich organizační struktury.

         V oblasti vojenského umění (VU) byla hlavní pozornost soustředěna na teoretické rozpracování nejdůležitějších problémů, ke kterým patřily boj k ovládnutí a udržení strategické iniciativy, správný výběr směrů hlavního úderu, hromadění sil a prostředků na vybraných směrech, různost a dovednost ve výběru způsobů vedení bojové činnosti, utajení přípravy operací a překvapivé provádění úderů, organizace a provádění součinnosti frontů, letectva i válečného námořnictva a rovněž spojování činnosti vojsk s partyzánským hnutím v týlu nepřítele.

         Při rozpracování teorie výstavby OS se SVV řídila předválečnými názory o nezbytnosti harmonického rozvoje všech druhů OS. Současně předpokládala, že hlavní děj ozbrojeného zápasu se bude odehrávat na kontinentálním válčišti, proto byla hlavní pozornost věnována rozvoji pozemního vojska. Byla zdůvodněna nezbytnost vytvářet velké struktury – tankové sbory, tankové a letecké armády (TA a LA), dělostřelecké divize, letecké divize v záloze, armády a fronty PVO, flotily válečného námořnictva zabezpečující činnost pozemního vojska. Velká pozornost byla věnována vypracování způsobů tvorby strategických záloh: v 1. období války především formováním nových svazů, svazků a útvarů a přesunem vojsk (sil) z jiných směrů, v následujících obdobích – hlavně doplněním osobami a materiálními prostředky svazů, svazků a útvarů vyvedených z fronty do týlu.

         Při zkoumání problémů válečné ekonomiky bylo hlavní úsilí SVV soustředěno na otázky vyhodnocení válečně ekonomického potenciálu SSSR a jeho nepřátel, na mobilizování a přechod ekonomiky z mírového stavu na válečný, na vypracování metod dosažení stability ekonomiky a jejího precizního fungování s cílem zabezpečit OS v nejrůznějších situacích.

         Činnost k vědeckému zevšeobecňování zkušeností války prováděl generální štáb (GŠ). K tomu byly vytvořeny: v GŠ – správa, ve štábech frontů, druhů OS a správách druhů vojska – oddělení, ve štábech armád – skupiny pro využívání válečných zkušeností. Zobecněné zkušenosti byly předávány do vojska ve směrnicích, rozkazech, sbornících atd. Již v roce 1941 byla při Akademii věd SSSR vytvořena komise pro historii Velké vlastenecké války.

         Velká vlastenecká válka procházela pokrokový charakter SVV a její převahu nad vojenskou vědou (VV) fašistického Německa. Projevila to svou schopností předvídat vývoj situace, tvůrčím způsobem řešit problémy vzniklé v době války a vypracovávat účelná doporučení k využití v bojové praxi. Uvedená převaha našla své vyjádření ve výsledcích ozbrojeného zápasu na sovětsko-německé frontě a úplném zničení OS fašistického Německa a Japonska.

2/ Vojenské umění

         je teorie a praxe přípravy a vedení válečné činnosti na souši, moři a ve vzduchu. Teorie VU je součástí VV. Součástí sovětského VU je strategie, operační umění a taktika. Během války sovětské OS provedly více než 50 operací skupin frontů, okolo 250 frontových operací, tisíce sražení a bojů, v jejichž průběhu byla vojenská teorie a praxe obohacena vynikajícími příklady strategie, operačního umění a taktiky.

Základními principy VU v době války byly:

  • rozhodnost, aktivnost a překvapivost válečné činnosti,
  • stálá snaha uchopit a udržet iniciativu,
  • plné využívání různých prostředků a způsobů boje k dosažení vítězství,
  • těsná součinnost sil a prostředků,
  • soustředění hlavního úsilí na nejdůležitějších směrech k řešení hlavních úkolů,
  • současné ničení nepřítele na celou hloubku jeho učlenění (sestavy),
  • včasné narůstání úsilí,
  • smělý manévr silami a prostředky,
  • využití morálně-politického faktoru,
  • trvalé a nepřetržité velení vojskům (silám),
  • všestranné zabezpečení vojsk (sil),
  • neochvějnost a cílevědomost plnění vydaných úkolů.

3/ Strategie

         zahrnuje teorii a praxi přípravy země a OS k válce, plánování a vedení války i strategických operací.

         Nejdůležitější zásadou sovětské strategie je jednota politického a vojenského vedení. Před válkou sovětské vedení předpokládalo, že proti SSSR bude působit koalice fašistických států – silný nepřítel, vyzbrojený nejnovějšími prostředky vedení války a že válka od samého počátku bude mít formu rozhodného konfliktu velkých uskupení vojsk, vyzbrojených tanky, letadly, automatickými dělostřeleckými a ručními zbraněmi.

         Za hlavní druh válečné činnosti byl považován strategický útok. Strategická obrana byla posuzována jako oprávněný, ale vynucený a dočasný druh válečné činnosti.

         Předpokládalo se, že vítězství ve válce může být dosaženo společným úsilím všech druhů OS a jejich těsnou součinností, hlavní úlohu měla plnit pozemní vojska.

         Sovětský svaz měl být připraven k současné válce na dvou frontách – na západě a na východě. Za nebezpečný směr byl považován západní. Proto hlavní síly sovětské armády (asi 2/3 divizí pozemního vojska a 3/4 letectva) měly být soustředěny u západní hranice, na Dálném východě měla být vojsky zabezpečena stabilita prostoru. Dostatečné síly byly vyčleňovány pro přikrytí severní a jižní hranice.

         Za nejnebezpečnější směr byl dosti dlouho nesprávně považován jihozápadní a v souvislosti s tím bylo největší uskupení vojsk soustřeďováno do severozápadní části Ukrajiny.

         Válka potvrdila správnost mnohých závěrů strategie. Přesto některé otázky přípravy OS nebyly rozpracovány dostatečně úplně. Německé velení, při plánování napadení SSSR, vložilo do základu své strategie ideu „bleskové války“ a chtělo SSSR zničit v jedné krátkodobé kampani.9

         V 1. období války musely sovětské OS vést sražení v krajně nepříznivých podmínkách. Proti německému útoku byla postavena strategie úporné obrany ve spojení s armádními a frontovými protiúdery, dílčími útočnými operacemi a partyzánskou činností v týlu nepřítele.

         K řízení ozbrojených sil byla v roce 1941 vytvořena „Stavka VHV“, která přijala princip tvrdé centralizace velení OS v kombinaci s kolegiálností při přípravě rozhodnutí a s osobní odpovědností při jejich realizaci. Pracovním orgánem Stavky VHV byl GŠ.

         Na začátku války ovládalo strategickou iniciativu při vedení válečné činnosti německé velení. Sovětské strategické vedení muselo v krátkých lhůtách řešit složitý komplex důležitých problémů:

  • strategického rozvinování OS se současnou organizací aktivní strategické obrany na celé frontě,
  • správného určení směrů hlavních úderů německých vojsk,
  • hlubokého členění sil a prostředků, které byly k dispozici a organizace součinnosti mezi nimi,
  • provedení manévru,
  • vytváření strategických záloh a jejich hromadné použití na rozhodujících směrech,
  • organizaci strategického průzkumu, týlového zabezpečení OS aj.

         Hlavním způsobem vedení strategické obrany bylo vyčerpání nepřítele úporným odporem na předem připravených i přírodních čarách a zmaření jeho zámyslů protiúdery. Zdokonalování organizace a umění vést strategickou obranu se v průběhu války projevilo v postupném zvyšování její pevnosti i aktivity a ve zvětšování hloubky členění vojsk. V průběhu války byla rozpracována a v praxi uskutečňována nová forma strategické operace – obranná operace skupiny frontů.

         Sovětské VHV se v létě a na podzim roku 1941 několikrát pokoušelo obrátit průběh války ve svůj prospěch. V té době však ještě k řešení uvedeného úkolu neexistovaly potřebné podmínky. Příznaky nazrávání přelomu v situaci na frontě a narůstání reálných předpokladů pro přechod sovětského OS od vynucené obrany k protiútoku se objevily až pozdě na podzim. Na začátku prosince roku 1941, kdy byly podlomeny útočné možnosti Wehrmachtu, rozhodla se Stavka k zahájení protiútoku. Jako bližší strategický cíl určila zničení úderných uskupení nepřítele proniknuvších k Moskvě. K dosažení velkých vojensko-politických cílů bylo nezbytné spojit úsilí dvou i více frontů. Tak se zrodila nová forma válečné činnosti – útočné operace skupiny frontů.

         V úporných sraženích (v létě a na podzim roku 1941), především v Moskevské bitvě byla německá vojska vyčerpána a oslabena. Sovětské OS vytrhly strategickou iniciativu z rukou nepřítele. Hitlerovská strategie „bleskové války“ zkrachovala a při přechodu sovětských vojsk pod Moskvou do protiútoku úplně ztroskotala.

         Ve sraženích v roce 1942 bylo německé velení nuceno přejít ke strategii dosažení svých cílů po etapách. Již nemohlo organizovat strategický útok na celém sovětsko-německé frontě najednou a bylo nuceno provádět údery pouze na jednotlivých strategických směrech. Po neúspěšném výsledku sražení sovětských vojsk v prostoru Charkova a na Kerčském poloostrově podařilo se nepříteli znovu zmocnit strategické iniciativy. Došlo opět k vynucenému přechodu sovětské armády k obraně. V rozvinuté obranné kampani musela sovětská vojska – v podmínkách boje s nepřítelem majícím převahu – řešit řadu důležitých úkolů, které v souhrnu tvořily jediný vojensko – politický cíl – odrazit nový strategický útok Wehrmachtu na jihozápad. K tomu bylo nutné zabezpečit evakuaci výrobních sil z jižních prostorů země a vytvořit v dalších oblastech podmínky pro přechod sovětských OS do protiútoku.

         Vojensko – politické cíle SSSR na zimu 1942/43 směřovaly k podstatným změnám průběhu války, měly být osvobozeny důležité oblasti na jihu země, prolomena blokáda Leningradu a upevněn stav na moskevsko – smolenském směru. Splnění těchto cílů mělo vytvořit příznivé podmínky pro vyhnání nepřítele ze SSSR a osvobození milionů lidí. Sovětské OS měly provést na hlavní uskupení nepřítele tak silné údery, které by vedly k zásadnímu přelomu v ozbrojeném zápasu nejen na sovětsko-německé frontě, ale měly vliv na průběh 2. světové války v celku.

         Na stalingradském a kavkazském směru sovětská vojska vedla v roce 1942 úporné obranné sražení, která zabezpečila oslabení postavení nepřítele. Tehdy byly vytvořeny podmínky pro přechod pro přechod do protiútoku. Strategická situace fašistických vojsk ke konci roku 1942, přesto, že ovládly značnou část SSSR, se zhoršila. Délka fronty se protáhla a velení Wehrmachtu nemělo k dispozici velké zálohy. V důsledku protiútoku pod Stalingradem byla úderná uskupení nepřítele rozbita.

         Postupné dosažení cílů války a celá německá útočná strategie zkrachovaly. Sovětské velení definitivně ovládlo strategickou iniciativu a udrželo ji až do konce války.

         Po porážce německých vojsk v zimní kampani 1942/43 povstala před fašistickým Německem a jeho spojenci reálná hrozba ztráty strategické iniciativy. Německé velení provedlo totální mobilizaci a připravilo velkou strategickou operaci v prostoru kurského výběžku s cílem získat strategickou iniciativu. Stavka zamýšlela v létě roku 1943 provedení širokých útočných operací, osvobodit nejdůležitější ekonomické prostory levobřežní Ukrajiny, dokončit osvobození rajonů centrálního Ruska a celého severního Kavkazu a překonat významnou strategickou čáru – řeku Dněpr. Zpočátku bylo zamýšleno, aby sovětská vojska zahájila útok jako první, ale později bylo rozhodnuto počkat, až útok zahájí německý Wehrmacht. V důsledku Kurské bitvy sovětská vojska dosáhla velkého vítězství. Německá vojska přešla na celé německo-sovětské frontě ke strategii úporné obrany.

         Na začátku roku 1944 se strategická situace na sovětsko-německé frontě úplně změnila ve prospěch sovětských vojsk. V létě roku 1944 Rudá armáda provedla úder v Bělorusku na hlavním strategickém směru (Běloruská operace) a vytvořily podmínky pro provedení dalších útočných operací (Přibaltická a Jassko-Kišiněvská operace).

         Všechny útočné operace skupin frontů byly zahajovány postupně na různých směrech a potom se slévaly do jednoho strategického útoku na obrovské frontě. V roce 1944, byli z války vyřazeni spojenci Německa – Rumunsko, Bulharsko, Finsko a Maďarsko. Nepřítel byl vyhnán z východních částí Jugoslávie a ze značné části území Polska a Československa. V létě byla vysazena na pobřeží severní Francie americká a anglická vojska, to však nevedlo k seriózní změně strategické situace na sovětsko-německé frontě.

         Na začátku roku 1945 německé velení pokračovalo ve vedení války na dvou frontách, avšak hlavní, jako tomu bylo i dříve, zůstávala sovětsko-německá fronta. Strategický cíl sovětských sil na začátku roku 1945 spočíval ve zničení německé armády a přinucení Německa k bezpodmínečné kapitulaci. Vzhledem k růstu strategických možnosti Rudé armády se útok rozvinul současně na celé sovětsko-německé frontě. Při tom hlavní úder byl veden na varšavsko-berlínském strategickém směru. Zvláště rozlehlými byly svými rozměry Vislo-Oderská, Východopruská a Berlínská operace.

         Ve všech oblastech prokázala sovětská vojenská strategie svoji převahu nad strategií německého velení a zabezpečila vítězství nad jeho armádou. Činnost sovětského strategického velení byla charakterizována:

  • stálou organizací boje za uchopení a udržení strategické iniciativy,
  • dovedným výběrem směrů hlavních úderů,
  • smělým hromaděním sil a prostředků na vybraných směrech,
  • výběrem různorodých způsobů vedení operací,
  • rozpracováním realizací strategických operací skupin frontů a způsobů průlomu strategické fronty nepřítele,
  • organizací a uskutečněním stálé součinnosti frontů, všech druhů vojsk,
  • správným využíváním záloh,
  • spojováním činnosti vojsk na frontě s partyzánským hnutím v týlu nepřítele.

         Strategické útočné operace byly vedeny na obrovské frontě a na velikou hloubku, byl prováděn smělý manévr s cílem obklíčení a zničení velkých uskupení nepřítele. Sovětská strategie poprvé úspěšně vyřešila úkol plánování válečné činnosti zahrnující značné časové období, v jehož průběhu vedle cílů vzájemně spojených operací, byly dosahovány velké strategické výsledky, které ostře měnily vojensko-politickou situaci. Další rozvoj byl dosažen ve strategické obraně. Protiútok nejednou vedl ke zničení hlavních strategických uskupení nepřítele. V průběhu války byly široce používány velké společné operace pozemního vojska, válečného námořního loďstva a letectva. S cílem podrýt válečně-ekonomickou moc nepřítele byly prováděny vzdušné operace.

         Sovětská strategie byla v průběhu války obohacena zkušenostmi strategického řízení rozsáhlých OS při vedení válečné činnosti na frontách obrovské délky. Přísná centralizace strategického řízení OS, pružnost jeho metod v závislosti na změnách vojensko-politické situace, byly jednou z podmínek vítězství ve válce.

4/ Operační umění (OU)

         zahrnuje otázky teorie a praxe přípravy a vedení společných i samostatných operací a bojové činnost operačními svazy druhů OS. V době války se rozvíjelo a zdokonalovalo OU v závislosti na získávání zkušeností v přípravě a vedení frontových, armádních a rovněž vzdušných i námořních operací bojové činnosti vojsk PVO státu. Válka v podstatě potvrdila správnost dříve vypracovaných názorů na přípravu a vedení frontových a armádních operací. Přesto bylo nezbytné zrevidovat a upřesnit některé závěry v přípravě a vedení útočných operací a nově řešit mnohé otázky vedení obranných operací.

         V roce 1941/42, tehdy sovětské OS vedly hlavně strategickou obranu, byly získány zkušenosti v organizování a uskutečňování frontových a armádních obranných operací.

         Hlavními problémy, které OU řešilo byly:

  • správné určení směru hlavních úderů nepřítele,
  • včasné soustředění vlastních sil a prostředků k odražení těchto úderů,
  • rozpracování způsobů organizace hluboce členěné obrany,
  • zabezpečení její pevnosti.

         Zvláštní pozornost byla věnována tvorbě operační obrany, způsobilé odolat hromadným úderům tankových uskupení a letectva nepřítele, členění vlastních sil a palebných prostředků do hloubky, zvyšování aktivity a odolnosti vojsk. Obranné operace byly vedeny s cílem odrazit útok velkých uskupení nepřítele, udržet důležité prostory a vytvořit podmínky pro přechod do protiútoku.

         Po nahromadění bojových zkušeností v zimním protiútoku roku 1941/42 pod Rostovem a zejména Moskvou i postupným zvyšováním technického vybavení druhů OS se zdokonalila teorie a praxe organizace a vedení útočných operací. Základní formou válečné činnosti operačního rozměru byla frontová operace. Front útočil v pásmu 200-300 km širokém a do hloubky od 100 do 300-500 km. Po skončení frontové operace vznikla zpravidla operační přestávka a nezřídka i dlouhé období přípravy k následující operaci frontu. Armádní operace byly součástí frontové operace, někdy armády prováděly operace samostatně. V průběhu frontové operace každá armáda provedla postupně 2-3 operace do hloubky.

         Sovětským OU byly rozpracovány a úspěšně použity způsoby vytváření úderných uskupení pro útok efektivního použití tanků, dělostřelectva a letectva, výběru směru hlavního úderu s přihlédnutím k slabým místům v obraně nepřítele, dosažení překvapení propočtu sil a prostředků nezbytných k úspěšnému průlomu taktické obrany a rozvinutí úspěchu do operační hloubky i organizace pevné součinnosti vojsk.

         Dále se zdokonalovalo operační učlenění vojsk. Jestliže v letech 1941/42 sestávalo operační učlenění frontu zpravidla z vševojskových armád rozvinutých v jednom sledu a ze slabých záloh, potom od roku 1943 se ve frontech vytvářely předem druhé sledy z 1-2 vševojskových armád, silné rychlé skupiny v sestavě 1-2 tankových armád nebo několika tankových mechanizovaných, nebo jezdeckých sborů, dále dělostřelecké protitankové zálohy.

         Hloubka členění sil a prostředků do sledů umožňovalo v průběhu operace zachovávat převahu v silách a prostředcích provádět široký manévr a přenášet úsilí vojsk z jednoho směru na druhý.

         Teoretické zásady a doporučení vypracované operačním uměním byly využívány a rozvíjeny během celé války. Zvláště plně se projevily v Stalingradské a Kur sk ébitvě, v Běloruské a Jassko-Kišiněvské operaci, Východopruské, Viselsko-Oderské a Berlínské operaci.

         Sovětské OU úspěšně vyřešilo problém průlomu obrany nepřítele na celou hloubku i rozvinutí taktického úspěchu v operační. Průlom obrany nepřítele se stal první a hlavní etapou většiny útočných operací frontu a armád. Byly rozpracovány metody organizace a provedení dělostřeleckého útoku a leteckého útoku k ničení nepřítele na celou hloubku jeho obrany.

         Důležitým úspěchem sovětského OU bylo vypracování a praktické provádění rozhodných způsobů manévru vojsky, násilného přechodu vodních překážek z chodu, operačního pronásledování, noční činnosti v operačním měřítku i zvětšení hloubky útočných operací a tempa útoku.

         Typickým způsobem zničení velkých operačních uskupení nepřítele bylo obklíčení. Byly zdokonaleny způsoby likvidace obklíčených nepřátelských uskupení.

         Byly rozpracovány způsoby vedení střetných sražení, která byla prováděna nejen při přesunech, ale i v průběhu útoku, když obě strany se snažily řešit vzniklé úkoly v boji s bližšími operačními zálohami při dokončování průlomu obrany nepřítele i při rozvíjení úspěchu v operační hloubce. Charakteristická byla účast tankových uskupení ve střetných sraženích.

         Rozvíjely se způsoby organizace a vedení operačního průzkumu, ženijního zabezpečení, maskování i práce týlu frontu a armády.

         Nejdůležitější operace se za války prováděly zpravidla za účasti svazů všech druhů OS. Současně s tím byly rozpracovány způsoby přípravy a vedení vzdušných operací a námořních operací, zrodily se základy protivzdušných operací.

         Operačním uměním letectva byly stanoveny principiální zásady operačního použití leteckých svazů a svazků:

  • dosažení překvapení a hromadění sil i prostředků na rozhodujících směrech,
  • zabezpečení nepřetržité součinnosti, a širokého manévru,
  • vytváření záloh a organizace velení.

         Jedním z hlavních způsobů operačního použití letectva byly vzdušné operace, prováděné s cílem získání převahy ve vzduchu, zničení velkých uskupení nepřítele, zničení a umlčení jeho operačních záloh, ničení velkých průmyslových objektů, námořních základen, letišť atd. Samostatné vzdušné operace letectva byly prováděny především v období strategických přestávek v činnosti pozemního vojska.

         Důležitou úlohu při zabezpečování překvapení a úspěšného provádění operací frontů a armád hrál operační vzdušný průzkum, který byl veden na hloubku do 500 km. V OU letectva byly zdokonalovány způsoby operačního použití frontového i dálkového letectva při podpoře tankových armád v době jejich zasazování do průlomu a činnosti v operační hloubce, při odrážení protiúderů obklíčených uskupení nepřítele.

         V OU válečného námořnictva bylo hlavní úsilí zaměřeno na rozpracování a zdokonalování způsobů podpory pozemních vojsk v obranných a útočných operacích na přímořských směrech, na provádění námořních výsadkových operací, operací k obraně vlastních vojenských námořních základen a námořních cest, na narušení námořních cest nepřítele, provedení úderů z moře na námořní základny a jiné objekty nepřítele.

         V OU vojsk PVOS byly získány zkušenosti ve vedení bojové činnosti svazy PVO samostatně i v součinnosti s vojsky a silami PVO frontu i loďstva s cílem odražení a zmaření hromadných vzdušných náletů letectva nepřítele.

         Praxe přípravy a vedení operací nacházela v průběhu války teoretické zobecnění v rozkazech, směrnicích a pokynech VHV a GŠ, v řádech, předpisech, pomůckách i ve vojenských teoretických pracích.

         V OS fašistického Německa se během války teorie přípravy bojové činnosti operačních svazů rozvíjela v různých směrech. Zvláštní místo měly tanky, motorizované vojsko, velká uskupení letectva a použití vzdušných výsadků. Na začátku války německé fašistické velení dosáhlo značných úspěchů. Nicméně se v dalším umění přípravy a vedení činnosti operačních rozměrů nerozvíjelo. Bylo mu vlastní podceňování nepřítele, šablonovitost, neexistence tvůrčího přístupu k řešení operačních úkolů a neschopnost pružně reagovat na změny podmínek ozbrojeného zápasu.

5/ Útočné operace (ÚO)

         V průběhu války bylo provedeno velké množství různých ÚO a mnohé z nich vynikaly originalitou zámyslu, vysokým mistrovstvím velitelů štábů, i vojsk, efektivností úderů na nepřítele.

         Délkou trvání, rozmachu a zúčastněnými silami zaujal strategický útok sovětských OS hlavní místo v ozbrojeném zápase. Z hlediska času tvořil více než 70% délky trvání válečné činnosti na sovětsko-německé a sovětsko-japonské frontě. V rámci strategického útoku byly prováděny útočné operace skupin frontů, frontové a armádní. Součástí některých ÚO skupin frontů a ÚO frontů byly námořní, výsadkové a vzdušné výsadkové operace.

         Současně s růstem sovětských OS vzrůstal i rozmach strategické operace. Jestliže v letech 1941/43 zahrnovala téměř polovinu délky strategické fronty, pak v letech 1944/45 útok byl postupně nebo najednou veden na celé sovětsko-německé frontě.

         Ve většině případů byla ničena velká uskupení nepřítele. Například v zimě 1942/43 bylo rozbito celé jižní křídlo německých fašistických vojsk složené ze skupin armád „A“, „B“ a „Don“. V létě a na podzim 1944 byla zničena hlavní strategická uskupení nepřítele – skupiny armád „Sever“, „Střed“, „Severní Ukrajina“ a „Jižní Ukrajina“.

         Velkou vymožeností sovětského vojenského umění bylo rozpracování a praktické provádění ÚO skupin frontů – nové formy strategického útoku. Ten zahrnoval řadu současných i postupných ÚO několika frontů, které řešily podle zámyslu VHV jeden strategický úkol společně s dálkovým letectvem, vojsky PVO a na přímořských směrech – i silami válečného námořnictva.

         První ÚO skupiny frontů (Západního, Kalininského a Jihozápadního) měla formu protiútoku proti úderným uskupením nepřítele útočícího na Moskvu. V jeho průběhu sovětská vojska zničila 38 nepřátelských divizí. Byl zahájen přechod sovětských vojsk k všeobecnému zimnímu útoku.

         Protiútokem proti úderným uskupením nepřítele byly zahajovány také ÚO skupin frontů ve Stalingradské bitvě a v Kurské, které přerostly ve všeobecný strategický útok sovětského OS, který znamenal pro Hitlerovo Německo katastrofu.

         ÚO skupin frontů v letech 1944/45 byly prováděny již proti nepříteli, který přešel k vedení strategické obrany. Byly prováděny na důležitých strategických směrech s rozhodnými cíli k zničení úderných uskupení nepřítele. Tak bylo v Běloruské operaci v roce 1944 zničeno 68 divizí, ve Viselsko-oderské 60 a v Berlínské více než 90 divizí.

         ÚO skupiny frontů v závěrečném období války se vyznačovaly širší účastí letectva, loďstev, vojsk PVOS a některé i účastí svazků sovětských partyzánů.

         Provádění postupných ÚO bez dlouhých časových přestávek a rovněž současných ÚO v celé šíři sovětsko-německé fronty, neumožňovalo nepříteli provádět manévr strategickými zálohami a umožnilo ničit velké uskupení jeho vojsk po částech.

         Úspěch strategických ÚO v mnohém určovalo včasné a rychlé zasazení do sražení na směrech hlavních úderů rychlých skupin – tankových armád, které při mohutné podpoře letectvem prováděly hluboké rozdělení fronty strategické obrany nepřítele.

         ÚO skupin frontů – například Východopruská, Berlínská a Pražská – slouží jako vzory bojové činnosti sovětských vojsk k obklíčení velkých uskupení nepřítele v jeho operační hloubce se současným jejich rozčleněním a zničením v krátkých lhůtách.

         V důsledku velkých strategických ÚO se podstatně měnila vojensko-politická situace na sovětsko-německé frontě: Jassko-Kišiněvská operace vedla k vystoupení Rumunska a Bulharska z fašistického bloku a k vypovězení války jimi fašistickému Německu: Budapešťská operace vyřadila z války Maďarsko, Pražská operace vedla k osvobození Československa. Rozhodující význam pro výsledek Velké vlastenecké války i 2. světové války měly Berlínská a Mandžuská útočná operace.

         Frontové útočné operace (FÚO) byly zpravidla součástí strategických ÚO skupin frontů a základní formou útočné činnosti v operačním měřítku. Když se v průběhu války zvýšila palebná i úderná síla operačních svazů a bojové zkušenosti sovětských vojsk, vzrostl rozmach a rozhodnost cílů FÚO, způsoby jejich vedení se staly dokonalejší a rozmanitější.

         V letech 1942/43 se FÚO zpravidla prováděly do hloubky 100-150 km při průměrné šířce pásma útoku do 250 km (Jihozápadní front ve Stalingradské operaci, Brjanský front v Orlovské operaci a jiné). V letech 1944/45 hloubka FÚO již dosáhla 250-500 km a šířka pásma útoku se pohybovala od 100 do 330 km. Ve specifických podmínkách Chingansko-Mukdunské operace Zabajkalský front úspěšně provedl ÚO v pásmu 1 500 km širokém na hloubce 380-800 km.

         Fronty zpravidla soustřeďovaly své úsilí na jednom operačním směru a směry jejich hlavních úderů obyčejně určovala Stavka. V některých ÚO byl výběr směru hlavního úderu diktován předmostími, podmínkami terénu a rovněž uskupením vojsk vytvořeným na začátku ÚO.

         Obrana například byla prolomována na 1-3 úsecích mohutnými předem rozvinutými uskupeními vojsk prvního operačního sledu (vševojskovými armádami) po spolehlivém palebném ničení nepřítele.

         Armádní útočné operace (AÚO) byly obyčejně prováděny v rámci FÚO. V letech 1941/42 dosahovala hloubka AÚO 50-90 km při šířce pásma útoku do 80 km a tempu od 3-4 do 12-15 km/den. V letech 1943/45 AÚO již byly prováděny do hloubky 100-150 i více km, v pásmu 35-55 km a středním tempu 15-25 km pro vševojskové a 40-50 km za den pro TA. Palebná a úderná síla vševojskových armád v průběhu války postupně vzrůstaly. Jestli do roku 1943 v sestavě armády množství děl a minometů (vyšší ráže než 76 mm) nepřevyšovalo 1200-1300 a tanků 300-400, pak v letech 1944/45 počet dosahoval 2000-2400 děl a minometů a 500-600 tanků a samohybných děl.

         Značný význam mělo pro úspěšně vedení AÚO ve vysokém tempu posílení vševojskových armád tankovými a mechanizovanými sbory, které byly používány jako ARS (armádní rychlé skupiny) – např. 2. gardový tankový sbor – v 11. gardové armádě v Běloruské operaci, nebo 7. mechanizovaný sbor v 37. armádě v Jassko-Kišiněvské operaci.

         Armády prolomovaly zpravidla obranu nepřítele v jednom úseku v šířce 6-13 km. Pro mnohé AÚO bylo charakteristické použití části sil nebo celé ARS k dokončení průlomu hlavního pásma obrany nepřítele ještě prvního dne útoku.

         V průběhu války byl plnou měrou vyřešen problém průlomu připravené, hluboce členěné obrany nepřítele s následujícím rychlým rozvinutím útoku v operační hloubce. Při řešení tohoto úkolu bylo určujícím dovedné soustřeďování sil a prostředků na směrech hlavních úderů, čímž byla dosahována značná převaha nad nepřítelem v úsecích průlomu a to i při celkové rovnosti sil s nepřítelem v celém pásmu útoku frontů (armád).10

         Každá ÚO se lišila od dalších originalitou zámyslu, růzností způsobů ničení nepřítele, což svědčí o vysokém rozvoji a tvůrčím charakteru sovětského VU během války.

6/ Dělostřelecký útok (DÚ)

         Dělostřelecký útok je bojová činnost dělostřelectva v ÚO s cílem spolehlivého umlčení obrany nepřítele a nepřetržité podpory pěchoty a tanků hromadnou dělostřeleckou palbou.

         Základy DÚ, podle zkušeností získaných na frontě, byly poprvé vysvětleny ve směrnici Stavky z 10. 1. 1942. Podstata DÚ byla stanovena v Bojovém řádu pěchoty 1942 (čl.2): „DÚ spočívá v nepřetržité podpoře pěchoty hromadnou palbou děl a minometů v průběhu celého období útoku. Dělostřelecká a minometná palba musí za sebou vést pěchotu a tanky od jednoho objektu obrany k druhému.“

         Při organizaci DÚ se předpokládalo hromadění dělostřelectva na úseku průlomu. Tím byla dosahována převaha nad dělostřelectvem nepřítele na směrech činnosti úderných uskupení. K zabezpečení těsné součinnosti s útočícími pěšími a tankovými útvary (svazky) a pevného velení, dělostřelectvo soustředěné na úseku průlomu vytvářelo dělostřelecké skupiny, podřízené vševojskovým velitelům.

         Plánování dělostřelecké palby a manévru se provádělo v zájmu splnění úkolů vševojskového boje. Vycházeje z charakteru činnosti pěchoty a tanků v různých obdobích útoku, DÚ se dělil na tři období: dělostřelecká příprava útoku, dělostřelecká podpora útoku a dělostřelecké zabezpečení činnosti pěchoty a tanků v hloubce obrany nepřítele.

         Dělostřelecká příprava útoku se prováděla vedením hromadné a soustředěné palby na celou taktickou hloubku obrany nepřítele (8-10 km i více) ve spojení s palbou děl, vyčleněných k vedení přímé střelby na cíle na předním kraji obrany. Dělostřelecká podpora útoku byla realizována postupným soustřeďováním palby nebo palebným valem do hloubky 3-5 km i více, nebo též spojením uvedených dvou způsobů palby. Dělostřelecký doprovod pěchoty a tanků při boji v hloubce byl prováděn spojováním palby a manévru děl doprovodu a soustředěné palby dělostřeleckých skupin.

         Zavedení do praxe DÚ bylo přechodem k vyšším formám organizace bojové činnosti dělostřelectva, které se stalo nejen taktickým, ale i operačním prostředkem, který v mnohém určoval výsledek operace.

7/ Letecký útok (LÚ)

         Letecký útok byl používán v sovětské armádě jako nová forma použití letectva v operacích pozemních vojsk od konce roku 1942 ve spojitosti s růstem možností frontového letectva a potřebou nepřetržité podpory (doprovodu) letectvem útočících vojsk a jejich přikrytí ze vzduchu.

         Zpočátku byl LÚ prováděn v omezeném rozsahu a obsahoval pouze úkoly plněné letectvem při přípravě útoku v průběhu průlomu hlavního pásma obrany nepřítele vlastními vojsky.

         Od roku 1943 LÚ zahrnoval všechny úkoly plněné frontovým letectvem v průběhu ÚO, včetně vybojování nadvlády ve vzduchu. To dovolovalo pozemním vojskům úspěšně prolamovat obranu nepřítele a vést útok ve vysokém tempu do velké hloubky.

         Poprvé byl LÚ částečně proveden v protiútoku nad Stalingradem a v úplném rozsahu v bitvě u Kurska. V dalším byl prováděn ve všech útočných operacích sovětských vojsk a byl jednou z hlavních podmínek jejich úspěchu. Leteckého útoku se zúčastňovalo i dálkové letectvo.

         Podle charakteru plněných úkolů a doby činnosti byl LÚ rozdělen na 2 období:

  • leteckou přípravu útoku (někdy předběžnou nebo přímou),
  • leteckou podporu (doprovod) vojsk v průběhu útoku.

8/ Obranné operace (OO)

         V předválečné teorii sovětského vojenského umění byly otázky organizace a vedení obrany v operačním měřítku rozpracovány hlavně v rámci armádní operace.

         Předpokládalo se, že na směru pravděpodobného hlavního úderu nepřítele, armáda ve složení 12-15 pěších divizí, 1-2 tankových divizí, 1 letecké divize, 4-5 dělostřeleckých pluků zálohy VHV by mohla vytvořit spolehlivou obranu v pásmu širokém 80-100 km a hlubokém 40-60 km, pevnou z protitankového a protivzdušného hlediska.

         Předpokládalo se mít v tomto pásmu taktickou zónu (hlavní a druhé pásmo obrany) se zabezpečovacím pásmem a operační zónu (týlová obranná čára, prostory pro rozmístění a manévr záloh).

         Na začátku války vznikla pro sovětské OS nepříznivá situace. Sovětská vojska byla přinucena přecházet do obrany pod tlakem nepřítele majícího převahu v silách, při nevýhodném uskupení vlastních vojsk, vést OO současně několika fronty na celé sovětsko-německé frontě.

         Strategická OO zahrnovala operace frontů a skupin frontů, jejichž činnost spočívala ve spojování úporného držení několika do hloubky členěných čar obrany s prováděním dílčích ÚO a protiúderů. Strategické OO byly vedeny na frontě široké 500-800 km, hloubka obrany dosahovala 150-500 km. Kromě svazů pozemních vojsk se jich zúčastňovaly svazky dálkového letectva, vojska PVOS a na přímořských směrech i síly válečného námořnictva.

         Strategickou OO řídila Stavka VHV. Podle jejího rozhodnutí byl prováděn široký manévr vševojskovými armádami mezi fronty a rovněž záložními, nově vytvořenými, jednotkami. Pouze v letní a podzimní kampani v roce 1941 bylo přisunuto na moskevský směr 16 vševojskových armád, což umožnilo třikrát obnovit strategickou frontu obrany sovětských vojsk po jejím průlomu údernými uskupeními nepřítele.

         V průběhu strategické obrany postupně shromažďovaly zkušenosti v organizaci a způsobech vedení frontových a armádních OO.

         Fronty zpravidla vedly obranu v pásmech širokých 350-600 km a armády na směrech hlavního úderu nepřítele 60-70 km. Operační učlenění frontu bylo obyčejně jednosledové. Ženijní budování bylo ohraničeno jen na 2-3 postavení, obsazovaná divizemi, které tvořily první sled armády.

         Složitá situace na začátku války vyžadovala přejít k menšímu složení armád: 5-6 pěších divizí, 2-3 tankové brigády, 2-3 dělostřelecké pluky. Ale i tyto svazky byly obyčejně doplněny neúplně. Pro nedostatek sil a prostředků se nedařilo vytvářet předválečnými normami předpokládanou hloubku obrany i dostatečné hustoty sil a prostředků v ní. Do podzimu roku 1941 hloubka pásma obrany armády nepřevyšovala 15-25 km, hustoty v průměru dosahovaly: 1 divize na 15 km fronty, tanků 1,6, děl a minometů – 7,5, protitankových děl – 1,5, děl PL dělostřelectva – 1,3 na 1 km fronty. Taková obrana nezabezpečovala dostatečnou odolnost. Nepříteli se často dařilo uskutečňovat hluboké průlomy s následujícím obchvatem bránících se armád, což nutilo sovětská vojska vést bojovou činnost v obklíčení nebo odcházet na nové čáry obrany v hloubce.

         V závislosti na zesílení frontů a armád – díky rostoucím dodávkám bojové techniky a zbraní, začleňováním do jejich sestavy záložních, nově vytvořených, jednotek v hloubce země a také růstem mistrovství velitelského sboru – byla zdokonalována praxe v organizaci a vedení OO.

         To se stalo příčinou hromadění sil a prostředků na rozhodujících směrech, zvětšení hloubky operačního učlenění vojsk i ženijního budování pásem obrany frontů a armád, zvýšení operačních i taktických hustot sil a prostředků, dovednější organizace protitankové a protivzdušné obrany.11

         Dále byla zdokonalena obrana velkých měst, která se uskutečňovala v rámci společné strategické OO, nebo měla samostatný operační význam. Obranné operace k odražení útoku nepřítele na Oděsu, Sevastopol, Novorossijsk, Leningrad byly vedeny společnými silami pozemních vojsk a válečného námořnictva při aktivní podpoře frontovým letectvem a letectvem zálohy VHV. Charakteristickým při obraně měst bylo vytváření několika vnějších i vnitřních obranných čar (obvodů), které zabezpečovaly odražení úderů nepřítele ze souše i moře. Umění vést obranu na operačním stupni v podmínkách města se dále prohloubilo v průběhu Stalingradské bitvy.

         Od roku 1942 sovětské velení šířeji používalo v OO tankové svazy a svazky. V rukách velitelů frontů bylo soustředěno velení letectva, což zkvalitnilo jeho hromadné použití pro údery na útočící uskupení nepřítele. V OO pod Leningradem, Moskvou, Sevastopolem a Stalingradem získala sovětská armáda první zkušenosti v organizování dělostřelecké protipřípravy. Toto vše bylo velkým krokem v rozvoji teorie a praxe OO, napomáhalo zvyšování pevnosti a aktivnosti obrany.

         Umění organizovat a vést OO dosáhlo svého vrcholu v létě roku 1943 v Kurské bitvě. Nejdůležitější zvláštností strategické OO na „Kurské duze“ byla její záměrná příprava předem. Originalita a novost jejího zámyslu spočívaly v tom, že při celkem výhodné situaci a ovládání strategické iniciativy i při celkové převaze v silách a prostředcích, přešla sovětská vojska do obrany proto, aby vyčerpala úderná uskupení nepřítele v obranných sraženích, zmařila jeho útok a vytvořila výhodné podmínky pro pozdější zničení německých fašistických vojsk. Od dubna do června připravila sovětská vojska ženijně mohutně vybudovanou obranu, jejíž hloubka v pásmech Centrálního a Voroněžského frontu dosahovala 150-190 km. V týlu uvedených frontů byla vytvořena obranná čára Stepního frontu a na levém břehu Donu – státní čára obrany. Vcelku bylo na kurském směru vybudováno 7-8 obranných čar do hloubky 250-300 km. Bylo uskutečněno hluboké operační učlenění vojsk. Při průměrné šířce pásma obrany frontu 250-300 km, hloubka členění sil a prostředků dosahovala 100 km i více. Na směrech, kde byly očekávány údery nepřítele, byla vojska předem rozvinuta k obraně na 3-4 čarách členěných do hloubky. Základ druhých sledů a záloh tvořily tankové armády a tankové sbory vyznačující se velkou údernou silou a manévrovostí. Spolehlivě byla organizována PVO vojsk, založená na spojování aktivní činnosti stíhacího letectva, které vybojovalo převahu ve vzduchu a protiletadlového dělostřelectva. Charakteristickým bylo rozhodné hromadění sil a prostředků na pravděpodobných směrech hlavních úderů nepřítele. Tak u Centrálního frontu, na úseku 40 km, tvořícím celkem 16% šířky pásma obrany, bylo soustředěno 34% pěších divizí, 46,6% děl a minometů, 70% tanků a samohybných děl z jejich celkového počtu v sestavě frontu.

         Na stejných principech byla prováděna příprava armádních obranných operací. Na rozhodujících směrech se armády bránily v pásmech širokých 40-80 km a 40-50 km do hloubky. Zpravidla tvořily tři obranné pásma: hlavní (první), druhé (6-8 km za hlavním) a armádní (20-40 od předního kraje hlavního pásma). Operační učlenění vojsk armád předpokládalo hluboké členění vojsk s vyčleněním do 2. sledu a záloh více než poloviny jejich sil a prostředků (48. armáda – 57%, 13. armáda – 67%). Rázně vyrostlo umění a možnosti vytvářet efektivní protitankovou obranu (PTO), která byla organizována na ohrožených směrech do hloubky 30-35 km s hustotou 20-25 protitankových prostředků na 1 km frontu obrany. Velký rozvoj, zvláště před hlavním pásmem obrany i v jeho hranicích, nastal v používání minových zátarasů. Průměrná operační hustota minování na ohrožených směrech dosáhla 1 500 protitankových a 1 700 protipěchotních min na 1 km fronty.

         Dovedně organizovaný systém paleb, především protitankové, rozvinuté ženijní práce v terénu, široký manévr silami a prostředky na odražené směry, protipříprava a silné protiúdery tankovými svazy a svazky vedly k rychlému oslabení útočné síly německých vojsk. Jejich útok byl zastaven u Centrálního frontu ještě v taktické zóně obrany12 a v pásmu Voroněžského frontu – v bližší operační hloubce (vklínění do 30-35 km). Cíl obrany – odražení útoku nepřítele a vytvoření podmínek pro přechod k protiútoku – byl sovětskými vojsky dosažen úplně a v krátkých lhůtách.

         V dalším až do ukončení války vedla sovětská vojska OO pouze operačního měřítka (frontové a armádní) v průběhu celkového strategického útoku, a při tom odrážela protiúdery nepřítele a jeho pokusy přejít do protiútoku. Jednou z největších byla OO 3. ukrajinského frontu (březen 1945) v prostoru Balatonského jezera. V této operaci, stejně jako v řadě dalších, byly úspěšně využity zkušenosti a principy tvorby pevné operační obrany na Kurském oblouku. V poměrně krátké lhůtě (od poloviny února do 5. března) vytvořila sovětská vojska do hloubky členěný systém obranných postavení a čar i mohutnou protitankovou obranu. K odražení útoku velkých tankových uskupení nepřítele bylo široce použito hlavňové dělostřelectvo, tankové svazky a útvary, frontové letectvo a ženijní vojska. Vzhledem k podmínkám terénu (řeka Dunaj omezovala hloubku obrany) čáry a postavení byla vybudována na kratších vzdálenostech jedno od druhého. Rozhodujícím v dosahování pevnosti a nepřekonatelnosti obrany byl včasný manévr na směry úderů nepřítele silami a prostředky dělostřelectva, tankových a pěších svazků a zaujetí jimi obranných čar v hloubce pásma obrany.

         Válečná praxe potvrdila vcelku správnost předválečných názorů na organizaci a vedení operační obrany. Kromě toho obohatila sovětské VU zkušenostmi v organizaci a vedení strategických OO, které položily základy pro zničení německých vojsk. V důsledku strategické obrany utrpěl nepřítel velké ztráty a byly vytvořeny podmínky pro přechod sovětských vojsk na řadě směrů do protiútoku. Zdokonalování organizace a umění vést strategickou obranu v průběhu války se projevilo ve zvýšení její pevnosti a aktivnosti, ve zvětšení hloubky učlenění vojsk a efektivnosti protiúderů, v zesílení protitankové a protivzdušné obrany vojsk i týlových objektů.

9/ Protiútok

         Je zvláštní druh útoku, ke kterému přešla bránící se vojska po odražení útoku nepřítele nebo v době jeho odražení. V průběhu války strategický protiútok představoval přechod sovětských OS od strategické obrany ke strategickému útoku.

         Například protiútok v Moskevské bitvě (1941/42) byl zahájením strategického útoku v zimní kampani 1941/42. Protiútok ve Stalingradské bitvě (1942/43) byl začátkem strategického útoku v zimní kampani 1942/43 a protiútok v Kurské bitvě (1943) byl zahájením letního strategického útoku 1943. Protiútoku se zúčastňovalo vždy několik frontů: pod Moskvou a Stalingradem – po 3, v prostoru Kurska – 5. Kromě toho byly použity další velké síly dálkového letectva a vojsk PVOS. Svazy a svazky, které se zúčastnily protiútoku, působily pod velením Stavky VHV.

         Cíle strategického protiútoku byly: zničení hlavního uskupení nepřítele útočícího na hlavním strategickém směru, ovládnutí strategické iniciativy a vytvoření podmínek pro přechod do všeobecného útoku.

         Protiútok byl zpravidla připravován v průběhu úporných obranných sražení. Proto sovětské velení muselo současně řídit vojska při vedení bojové činnosti k odražení a zmaření útoku nepřítele a hromadit síly, vytvářet zálohy, plánovat a připravovat protiútok. V takové složité situaci musela Stavka VHV, GŠ i velitelé frontů projevit strategickou předvídavost, dovedné řízení vojsk, které umožňovaly chytře použít síly a prostředky, které byly k dispozici, udržet důležité obranné čáry a šetřit zálohy pro přechod do rozhodného protiútoku.

10/ Vzdušná operace (VO)

         je koordinovaná bojová činnost jednoho nebo několika leteckých svazů a svazků, prováděná samostatně i v součinnosti s jinými druhy OS podle jednotného zámyslu a plánu.

         Teorie VO byla zpracována v předválečných letech a našla své vyjádření v „Prozatímní instrukci a samostatné činnosti vojenských vzdušných sil“ (1936). Hlavní zásady teorie VO byly potvrzeny v letech Velké vlastenecké války. Vzdušné operace byly prováděny podle rozhodnutí Stavky VHV k dosažení strategického nebo operačního cíle – zničení (oslabení) leteckých uskupení, zničení záloh nepřítele, zmaření železničních i automobilních převozů (přesunů) a zničení objektů v týlu nepřítele.

         Vzdušné operace se zúčastňovalo několik leteckých svazů frontového a dálkového letectva a někdy i letectva válečného námořnictva.

         První VO byla provedena ve dnech 25. - 30. června 1941 společnými silami letectva Severního frontu, Baltického a Severního loďstva s cílem zmaření hromadných náletů německého letectva na Leningrad. V průběhu této operace bylo zničeno ve vzduchu i na zemi 130 letadel nepřítele.

         Vzdušné operace k zničení leteckých uskupení nepřítele byly provedeny v průběhu Moskevské bitvy (1941), při přípravě protiútoku pod Stalingradem (1942), v průběhu bojové činnosti na Kubáni (1943), v Běloruské operaci (1944). Jedna z největších VO byla provedena 6. - 8. května 1943 na 1 200 km široké frontě od Smolenska po Azovské moře. Zúčastnilo se jí 6 leteckých armád (1., 15., 16., 2., 17., a 8. letecká armáda). Bylo zničeno a zneškodněno 500 letadel (18% letectva nepřítele, působícího v té době na sovětsko-německé frontě).

         Vzdušné operace k zničení (zdržení) záloh a narušení železničních a automobilových převozů byly uskutečňovány v době přípravy i provádění strategických nebo frontových operací. K největším z nich patřily:

  • 29. srpna – 3. září 1941 proti 2. tankové skupině v prostoru Počep, Novgorod –Severskij, Starodub,
  • 4. – 15. srpna 1943 k narušení převozů a ničení záloh nepřítele pod Charkovem, Bogodychovem a Achtyrkou,
  • 4. – 12. července 1944 k narušení převozů a ničení záloh nepřítele přesunovaných z jiných úseků fronty v Běloruské útočné operaci.

         Tyto VO byly prováděny na široké frontě (do 500 km) a do značné hloubky (450-600 km) silami dálkového a frontového letectva. Zálohám nepřítele byly způsobeny velké ztráty, byly narušeny lhůty jejich soustředění, což napomáhalo vést sovětskými vojsky úspěšnou bojovou činnost.

         Vzdušné operace k ničení vojenských průmyslových objektů v hlubokém týlu nepřítele byly zahájeny v roce 1944, kdy se sovětské dálkové letectvo početně zvětšilo i zkvalitnělo a vzdálenost k těmto objektům se zmenšila. Tak například v únoru 1944 byl proveden úder na město Helsinky, v září na Budapešť, 7. – 10. dubna 1945 byla provedena VO dálkovým a frontovým letectvem k zničení vojenských objektů pevnosti a města Königsberg, které ulehčila sovětským vojskům zteč mohutných opevnění.

11/ Součinnost

         je koordinovaná po úkolech (objektech), směrech, čárách (prostorech) a čase činnost svazů, svazků, útvarů a jednotek různých druhů OS, druhů vojsk, sil loďstva a speciálních vojsk k dosažení celkového cíle operace a boje – je jedním z principů vojenského umění.

         Součinnost se dělí na strategickou, operační a taktickou. Za války uskutečňovala zpravidla součinnost všech sil a prostředků pozemních vojsk, letectva, válečného námořnictva, PVOS zúčastněných ve strategických operacích Stavka VHV. Součinnost byla organizována v zájmu pozemních vojsk. Hlavní pozornost byla věnována sladění činnosti vojsk frontů na hlavním směru. Základy součinnosti určovala Stavka VHV při rozpracování zámyslů k provedení operací. Ke koordinaci činnosti frontů a loďstev byli určováni představitelé Stavky VHV.

         Velkou pozornost věnovalo nejvyšší vojenské velení také otázkám součinnosti v operačně-taktickém měřítku. V září 1941 Stavka VHV vyžadovala od velitelů armád provádět organizaci součinnosti osobně v terénu a zahajovat útok teprve potom, když se přesvědčili, že podřízení velitelé si pevně osvojili způsob jejího uskutečňování v boji. Značnou úlohu ve zdokonalování způsobů bojového použití tankových svazků a útvarů, jejich součinnosti s pěchotou, dělostřelectvem a letectvem sehrál rozkaz lidového komisariátu obrany č. 325 z 16. října 1942. Hlavní zásady a konkrétní doporučení v otázkách organizace a trvalého udržování součinnosti všech sil a prostředků, které se zúčastnily operace (boje), byly nejpodrobněji vyjádřeny v návrhu Polního řádu (1943) a v Bojovém řádu (1942).

         Na základě těsné a nepřetržité součinnosti všech sil a prostředků zúčastněných v operacích a bojích, sovětská vojska úspěšně prolamovala obranu nepřítele, a rychle rozvíjela taktický úspěch v operační. Zvládnutí umění organizace a udržování součinnosti sil a prostředků při plnění strategických, operačních i taktických úkolů bylo důležitou podmínkou dosažení sovětskou armádou vítězství nad německými vojsky a jejich spojenci za války.

12/ Průzkum

         Podle určení, úkolů a rozsahu se průzkum dělil na strategický, operační a taktický (vojskový) a podle druhů – na pozemní, vzdušný a na námořní. Průzkum zahrnoval následující části – vojskový, dělostřelecký, ženijní, chemický, radiolokační, partyzánský, lodní, týlový a další.

         Strategický průzkum organizovalo nejvyšší velení OS.

         Jeho hlavními úkoly byly:

  • získání údajů o vojensko-politických plánech zemí fašistického bloku,
  • zjištění jejich válečného ekonomického potenciálu,
  • studium politicko-morálního stavu armády a obyvatelstva,
  • odhalení a všestranné studium složení strategických uskupení vojsk (sil) nepřítele a plánovaného charakteru jejich válečné činnosti,
  • získávání údajů o pracích v oblasti rozvoje a zdokonalování bojové techniky, zbraní apod.

         Během války, pouze od operačních skupin orgánů vojenské kontrarozvědky a lidového komisariátu vnitra činných v týlu nepřítele, bylo předáno více než 4 000 průzkumných hlášení o zámyslech nepřítele, z nichž 1 358 bylo předáno generálnímu štábu, více než 600 – velitelství dálkového letectva a přes 400 – velitelstvím frontů.

         K provádění vzdušného průzkumu provedlo sovětské průzkumné letectvo 12% leteckých vzletů. V podmínkách rychle se měnící situace byl někdy vzdušný průzkum jediným prostředkem získávání údajů o nepříteli. Například v zimě 1942/43 pouze on mohl včas odhalit přesun dvou německých tankových divizí ze severního Kavkazu do prostoru Kotělnikovo, určených k odblokování vojsk, obklíčených pod Stalingradem.

         Operační průzkum byl organizován veliteli a štáby frontů, loďstev, armád, flotil a druhů vojsk všech druhů ozbrojených sil.

         Hlavní úkoly:

  • získávání a vyhodnocení údajů o přítomnosti a složení uskupení (sil) nepřítele na konkrétním operačním směru,
  • určení pravděpodobného charakteru jejich činnosti a jiných údajů v zájmu přípravy a vedení operace.

         Byl veden speciálními průzkumnými útvary (jednotkami) podřízenými frontům a armádám, letectvem a prostředky radiového průzkumu. Pramenem operačního průzkumu byl také výslech zajatců a přeběhlíků, informace místního obyvatelstva atd. Značné množství důležitých průzkumných údajů procházelo ze štábů partyzánského hnutí. Například pouze běloruští partyzáni od října do konce roku 1943 předali velení sovětské armády údaje o 338 letištích a přístavních plochách a 152 závodech vyrábějících válečnou produkci aj.

         Agenturní průzkum vedli v týlu nepřítele speciálně připravení průzkumníci, včetně frontových průzkumníků zvláštních oddílů.

         Taktický průzkum organizovali velitelé a štáby svazků, útvarů a jednotek, náčelníci druhů vojsk, speciálních vojsk a služeb všech druhů OS.

         Hlavní úkoly:

  • určení složení a uskupení protistojícího nepřítele,
  • odhalení pravděpodobného charakteru jeho činnosti a jiných údajů v zájmu přípravy a vedení boje.

         Taktický průzkum byl veden průzkumnými skupinami, vojskovými útvary a jednotkami (průzkum bojem), letouny a loděmi.

         Hlavními prameny taktického průzkumu byly – pozorování, výpady, léčky, průzkum boje aj.

         V průběhu války sovětský průzkum včas získával údaje o složení uskupení nepřítele a jeho záměrech. Pouze vojska Centrálního a Voroněžského frontu v dubnu – červenci 1943 provedla více než 100 krát průzkum bojem, 2 600 nočních výpadů a 1 500 léček, výsledkem bylo, že byli zajati vojáci a důstojníci nepřítele, od kterých byly získány cenné průzkumné údaje.

         Průzkumem se podařilo včas odhalit přípravu strategického útoku německých vojsk v létě 1943, jeho cíle, směry hlavních úderů frontu a dobu jejich provedení, což umožnilo včasné přijetí protiopatření (Kurská bitva 1943).

         V některých operacích průzkum bojem, prováděný posílenými pěšími prapory, přerostl v útok hlavních sil (např. v Korsuň-Ševčenkovské operaci 1944).

13/ Ženijní zabezpečení (služba)

         Po reorganizaci ženijní služby koncem roku 1941 existoval náčelník ženijního vojska sovětské armády se štábem, ve frontech (armádách) řídili ženijní službu náčelníci ženijních vojsk frontu (armád), ve svazcích (útvarech) – sboroví, divizní (plukovní) ženisté.

         V průběhu války ženijní služba řešila složité úkoly zabezpečení bojové činnosti vojsk. Bylo instalováno více než 70 milionů min, bylo vybudováno více než 400 000 km cest, postaveno okolo 1,5 milionu různých opevnění staveb k vedení palby a ochraně osob a techniky, postaveno více než 11 000 mostů, odminováno přes 770 000 km2 terénu a množství různých objektů, proveden velký objem maskovacích prací apod.

14/ Služba chemické ochrany

         byla řízena správou vojenské chemické ochrany, od září 1941 – Hlavní vojenskou chemickou správou sovětské armády, která řídila svou činnost přes náčelníky chemických oddělení frontů, vojenských okruhů a armád, náčelníky služby chemické ochrany sborů, divizí, brigád a pluků. V praporech (oddílech) byli chemičtí instruktoři.

         V podřízenosti náčelníka služby chemické ochrany byly různé jednotky a útvary chemických vojsk, základny, sklady a laboratoře, vybavené příslušnými technickými prostředky.

         Hlavní úkoly služby chemické ochrany za války:

  • organizace přípravy vojsk (sil) k ochraně před možným chemickým napadením nepřítele a k činnosti v podmínkách použití chemických zbraní,
  • zabezpečení všech druhů vojsk (sil) prostředky protichemické ochrany a kontrola jejich použitelnosti,
  • řízení bojového použití plamenometných a jiných útvarů (jednotek) chemického vojska.

15/ Týlové zabezpečení a týlové služby

         Na začátku války byly v sestavě týlu OS SSSR:

  • týlové jednotky, útvary a zařízení začleněné do sestavy vojenských útvarů, svazků i svazů všech druhů OS,
  • základny a sklady se zásobami materiálních prostředků,
  • železniční, automobilní, silniční, opravárenské, ženijně-letištní, zdravotnické, veterinární a jiné týlové útvary a zařízení v centrální podřízenosti.

         Jejich řízení po odborné stránce bylo prováděno po linii příslušných správ lidového komisariátu obrany. Existující struktura týlu OS neodpovídala požadavkům války. Chyběl armádní a frontový týl, protože jeho udržování v míru se organizačními tabulkami nepředpokládalo. Rozvinování týlu v příhraničních vojenských okruzích (frontech) podle mobilizačního plánu se fakticky nepodařilo. Tento úkol byl řešen v podmínkách běžných obranných bojů s převahou sil nepřítele a odchodu sovětských vojsk do hloubky země.

         Na základě vytvořených podmínek, státní výbor obrany v srpnu 1941 rozhodlo o reorganizaci týlu OS. Byly vytvořeny hlavní správy týlu sovětské armády, správy týlu ve frontech a armádách a rovněž ustaveny funkce náčelníka týlu sovětské armády, náčelníka týlu frontů a armád, náčelníka týlu letectva, od května 1942 náčelníka týlu válečného námořnictva, zavedeny funkce náčelníka týlu ve sborech a divizích. Náčelníci měli pravomoce: v centru – zástupce lidového komisaře obrany a válečného námořnictva, a ve svazech a svazcích – zástupce velitelů. Odpovídali za zřizování týlu, přísun materiálních prostředků, evakuaci a zabezpečení podle druhu podřízených služeb.

         Během obranných i útočných operací a bojů probíhal nepřetržitý proces přestavby orgánů týlu v centru i ve vojskách. Zmenšovalo se složení, zlepšovalo velení, týlové útvary a zařízení se stávaly mobilnějšími, zvyšovala se operativnost práce na všech stupních.

         Zmenšovala se hloubka armádních týlových prostorů, armádní týlové útvary a zařízení se rozmisťovaly stále blíže k vojskům. Byl zřízen nový systém přísunu materiálních prostředků – shora dolů a v souladu s ním vyšší orgány velení odpovídaly za dodání materiálních prostředků podřízeným vojskovým jednotkám. Šířeji bylo praktikováno centralizované využívání automobilové dopravy. V lednu 1943 byla vytvořena hlavní automobilní správa a v červnu – hlavní silniční správa.

         V tutéž dobu byla zrušena hlavní správa týlu a jí podřízený štáb, správy a oddělení byly podřízeny náčelníkovi týlu. V letectvu byl při vytváření leteckých armád zřízen centrální týl. Týlové útvary, zařízení i orgány velení byly zavedeny ve svazcích a svazech vojsk PVO. Současně bylo zlepšeno technické vybavení týlu. V roce 1944 vytvoření týlu na strategickém a operačním stupni, automobilní útvary zabezpečovaly včasný přísun materiálních prostředků frontům a armádám do velké hloubky a ve složitých podmínkách, když německá vojska ničila silnice, zapalovala železniční dopravní prostředky a odvážela materiální prostředky.

         V průběhu války byl vytvořen dobře organizovaný a technicky vybavený týl OS, který úspěšně splnil velký objem úkolů týlového zabezpečení vojsk (loďstva). Přijal od průmyslu, chránil a dodal vojskům (silám) více než 10 mil. tun munice, 16 mil. tun pohonných hmot, velké množství potravin, výstrojního materiálu a jiných materiálních prostředků. Pro potřebu bojující armády a loďstva jen automobilovými prostředky bylo převezeno 145 mil. tun různých nákladů. Vojenské železniční převozy představovaly více než 19 mil. vagonů. Silniční vojska postavila, opravila a obnovila okolo 100 000 km automobilových cest. Silami železničního vojska a speciálními útvary lidového komisariátu dopravních cest bylo postaveno a obnoveno více než 170 000 km železničních tratí, po kterých bylo dodáno na frontu 443 000 operačních a zásobovacích vlaků. Pro potřeby letectva bylo vybudováno přes 6 000 letišť. Týl OS zásoboval sovětské partyzány, národní svazky a útvary spojeneckých a spřátelených zemí při jejich formování na území SSSR a vedení bojové činnosti proti společnému nepříteli, poskytoval pomoc dopravou, pracovními silami a materiálními prostředky průmyslovým a zemědělským závodům.

Služba proviantního zásobování (SPZ)

         byla řízena správou proviantního zásobování, podřízenou hlavní intendanční správě sovětské armády. V každém vojenském okruhu bylo oddělení proviantního zásobování, zařazené do intendanční správy okruhu, v divizi – skupina zásobování potravinami a krmivy, v pluku – náčelník zásobování potravinami a krmivy.

         Na začátku války bylo prováděno zabezpečení vojsk bojující armády podle schématu: centrum – front (VO) – armáda – divize (brigáda) – pluk – prapor – rota – voják. SPZ mělo polní zařízení: frontové, armádní, divizní a plukovní potravinové sklady, polní pekárny, místa a shromaždiště skotu.

         V důsledku organizačních opatření, provedených v letech 1942/43, se na konci roku 1943 vytvořila následující struktura orgánů proviantního zásobování a nezměnila se do konce války: v centru – správa proviantního zásobování hlavní intendanční správy F (VO), v armádě – skupina proviantního zásobování intendančních oddělení A, v divizi (brigádě) – skupina proviantu a krmiv zásobovacího oddělení týlu divize (brigády), v pluku – náčelník proviantu, krmiv a zásobování, v praporu – skupina hospodářského zásobování.

         Celkem v letech války bylo u vojsk sovětské armády spotřebováno okolo 40 mil. tun proviantu a krmiv a u válečného námořnictva okolo 1,4 mil. tun proviantu. SPZ poskytla velkou pomoc proviantem obyvatelstvu osvobozených zemí.

Služba výstrojního zásobování (SVZ)

         byla podřízena správě výstrojního zásobování, ve F (VO) byla oddělení výstrojního zásobování, v armádách – skupiny výstrojního zásobování, v divizích a plucích – náčelníci výstrojního zásobování. Jim byly podřízeny příslušné výstrojní sklady a opravárenské dílny výstroje a obuvi. Schéma zásobování výstrojním materiálem bylo stejné jako u služby proviantního zásobování.

         V průběhu války SVZ zabezpečovala nepřetržité zásobování bojující armády výstrojním materiálem, vytvářela nařízené zásoby materiálů na válčišti i mimo ně, organizovala výrobu materiálů v lehkém průmyslu, využití místních zdrojů a opravy výstrojního materiálu v bojující armádě i v týlu země.

         Během války bylo celkem použito asi 38 mil. plášťů, 70 mil. souprav stejnokrojů, 117 mil. souprav prádla, asi 64 mil. párů kožené obuvi, 11 mil. válenek. Velká práce byla provedena při včasných opravách oděvů i obuvi, které se prováděly ve vojskových, armádních a frontových dílnách i v civilních závodech.

Služba zásobování pohonnými hmotami (SZ PHM)

         byla na začátku války řízena správou zásobování PHM sovětské armády s odděleními zásobování PHM u vojenských okruhů, F, A a svazků.

         Plnila úkoly spojené s organizací zabezpečení vojsk PHM a různými technickými prostředky pro jejich skladování, dopravu, přečerpání apod.

         Za války bylo pro zabezpečení vojsk nezbytné ohromné množství PHM. Například v roce1942 byla průměrná měsíční spotřeba v sovětské armádě 222 000 tun, v roce 1944 320 000 (v červenci 1944 – 420 000 tun). Celkem za války spotřebovaly sovětské OS 16,3 mil. tun PHM.

         Zásobování vojsk PHM bylo prováděno přes základny centra (od roku 1942 frontové základny), frontové a armádní sklady. Postupně se zvyšoval počet polních skladů PHM a hodně se v praxi používalo předsunutí jejich oddělení blíže k vojskům.

Služba vojenské dopravy (SVD)

         byla při zahájení války řízena správou vojenské dopravy generálního štábu (později ústřední správou vojenské dopravy) a oddělením vojenské dopravy hlavního štábu válečného loďstva, v okruzích (loďstvech) byli náčelníci vojenské dopravy VO (loďstva), náčelníci převozů vojsk po železnici a vodních cestách, vojenští správcové železničních úseků a stanic.

         Hlavní úkoly služby:

  • studium dopravních cest a prostředků vlastní země a pravděpodobného nepřítele,
  • zpracování návrhů pro přípravu hromadných vojenských přeprav a jejich předání dopravním orgánům,
  • plánování a organizace vojenských přeprav a jejich řízení,
  • organizace materiálního a zdravotního zabezpečení přeprav.

         Na začátku války byly rozvinuty polní orgány vojenské dopravy frontů (loďstev), armád a na určených stanicích. Ty řešily řadu nových úkolů:

  • současné využívání železničních tratí sovětských i západoevropských s různým rozchodem kolejí,
  • zřizování a organizace práce překládkových prostorů a stanic,
  • organizace PVO vojenských vlaků, nemajících své prostředky přikrytí a další.

         V letech 1941/45 bylo železničním transportem převezeno více než 19,7 mil. vagonů, při převodu na vagony vodní a leteckou dopravou – asi 2,7 mil. a 45 000 vagonů s vojsky a vojenským nákladem. Nejsložitějšími obdobími realizace vojenských převozů byla doba přípravy a provedení Moskevské, Stalingradské a Kurské operace, kdy bylo v pohybu najednou do 1 500 – 1 700 vlaků plánovaných v centru, nepočítaje frontové vlaky. Průměrné tempo operačních zásobovacích a jiných převozů k zabezpečení frontových operací dosahovalo 450 – 500 vlaků denně.

16/ Služba dělostřeleckého zásobování (SDZ)

         byla řízena hlavní dělostřeleckou správou a byla zřízena na všech vojskových stupních. Její základy tvořily:

  • ve frontu (VO) – správa dělostřeleckých zásob, sklady výzbroje a munice, pohyblivé dílny, polní traktorové opravárenské základny a samostatné opravovací prapory,
  • ve vševojskové armádě – oddělení dělostřeleckých zásob, polní armádní sklady výzbroje a munice, armádní dělostřelecká a traktorová opravárenská dílna,
  • v pěším sboru – aparát dělostřeleckého zásobování, který prováděl pouze distribuci a evidenci,
  • v pěší divizi – aparát dělostřeleckých zásob, pohyblivý dělostřelecký sklad,
  • v pěším pluku – náčelník dělostřeleckých zásob, plukovní dělostřelecký sklad, dělostřelecká dílna,
  • v pěším praporu a rotě – zásobovací místa.

         SDZ byla bezprostředně podřízena veliteli dělostřelectva svazu (svazku) a po odborné stránce – hlavní dělostřelecké správě.

         Hlavními úkoly SDZ byly:

  • zabezpečení vojsk dělostřeleckou výzbrojí,
  • kontrola exploatace a technického stavu dělostřelecké výzbroje,
  • organizace a provádění oprav,
  • skladování zásob dělostřelecké výzbroje,
  • organizace sběru na bojišti a evaluace do týlu výzbroje, nábojnic a obalů munice.

         Veškerá dělostřelecká výzbroj, vyrobená průmyslem v letech války, prošla přes ústřední základny a polní dělostřelecké sklady frontů a armád. Nákladní doprava ústředních základen za tuto dobu tvořila více než 1,6 mil. vagonů, armádních a frontových skladů – více než 2,4 mil. vagonů.

         Rozsáhlá práce byla SDZ provedena i při organizaci oprav dělostřelecké výzbroje ve vojskových i ústředních dílnách. Pouze v armádních dělostřeleckých dílnách bylo během války opraveno 5,5 mil. pušek a samopalů, 620 000 kulometů, 312 000 děl a minometů.

         Od roku 1950 byla SDZ přejmenována na službu dělostřeleckého vyzbrojování a od roku 1960 – na službu raketové a dělostřelecké výzbroje.

17/ Velení vojskům (silám)

         byla za války činnost velitelů (náčelníků), štábů, politických orgánů, služeb a jiných orgánů velení k udržení bojové pohotovosti a bojeschopnosti vojsk (sil) při plnění vydaných úkolů. Velení bylo prováděno v souladu s rozkazy, směrnicemi, pokyny a nařízeními vyšších velitelů a náčelníků. Základem velení bylo rozhodnutí velitele (náčelníka).

         Velitel uskutečňoval velení vojskům osobně a cestou štábu, a rovněž přes své zástupce, náčelníky druhů vojsk, speciálních vojsk a služeb.

         Štáb na základě rozhodnutí, rozkazů a pokynů velitele a rovněž nařízení vyššího štábu řídil činnost náčelníků podřízených veliteli při řešení konkrétních úkolů velení.

         Pro velení vojskům byla rozvinována místa velení a spojovací uzly. Systém míst velení byl v různých druzích OS rozdílný.

         U pozemních vojsk, počínaje plukem a výše, bylo rozvinováno několik míst velení, která byla tvořena členěním tabulkových sil a prostředků štábů a jiných orgánů velení.

         Zpravidla se vytvářela velitelská stanoviště (VS), pozorovací stanoviště (PVS) a týlové stanoviště (TVS) (ve svazech kromě toho pomocné stanoviště POVS), a v obranných operacích – i záložní stanoviště (ZVS).

         Hlavním místem velení bylo VS, ze kterého velitel velel vojskům do zahájení i v průběhu operace (boje). VS se rozmísťovalo tak, aby zabezpečovalo organizaci a udržování spojení s vyššími i podřízenými štáby, maskování, vhodné rozmístění sil a prostředků štábu. Vzdálenost VS od čáry dotyku s nepřítelem: F – 30-50 km, A – 8-12 km, sboru – 3-6 km, divize – 2-4 km.

         PVS (jako prvek VS) sloužil k pozorování činnosti vlastních vojsk i nepřítele a k velení vojskům v nejodpovědnějších obdobích operace a boje na hlavním směru (například při průlomu obrany nepřítele). Jeho vzdálenost: F a A 3-4 km, divize – 0,8-1,5 km, pluku – 0,3-0,8 km od linie fronty.

         Pomocné VS (POVS) se vytvářelo pro velení vojskům uskupení F (A) působícím na vzdáleném nebo samostatném směru.

         VS, PVS a pomocné VS tvořily 1. sled velení, 2. sled velení bylo TVS, které za války bylo nazýváno různě. Bylo určeno k velení týlovým jednotkám, útvarům a zařízením.

         V průběhu útoku se VS přemísťovalo: frontu jednou za 3-6 dnů, A – za 2-3 dny, sboru – 1-2 krát a divize 2-3 krát za den. Přemísťování se dělo pouze se souhlasem nadřízeného velitele.

         Velení vojskům bylo centralizováno ve frontech (loďstvech), které byly hlavním orgánem realizace zámyslů Stavky VHV.

         Velitelé a polní velitelství armád, která byly v sestavě frontů (loďstev), byli hlavními organizátory přípravy a provedení armádních operací (bojové činnosti sil loďstva).

         Velitelé a štáby taktických stupňů byli bezprostředními organizátory boje podřízených jim útvarů.

         Úspěšné velení vojskům umožňoval rozvinutý systém spojení, který zabezpečoval předávání a příjem informací (hlášení, signálů) a byl hlavním prostředkem velení vojskům.

         Za války se spojení dělilo na velitelské, součinnostní, uvědomování a týlové.

         Při zahájení války byl ve vojskách nedostatek radiových stanic, telefonních a telegrafických přístrojů, polního kabelu aj. Zahájená válka odhalila nedostatečnou připravenost a zranitelnost používaných stacionárních linií a spojovacích uzlů lidového komisariátu spojů.

         To vše značně ztěžovalo velení vojskům a vyžadovalo různé opatření. V krátkém čase byly zformovány a připraveny speciální útvary pro zabezpečení spojení na stupni Stavka – front, a rovněž útvary, a jednotky k obsluze spojovacích linií na stupni A – sbor – divize.

         Od roku 1942 se hlavním prostředkem velení vojskům stalo rádiové spojení. To mělo velký význam k udržení nepřetržité součinnosti všech sil a prostředků v operacích (bojích). Rádiové spojení bylo organizováno v rádiových sítích a rádiových směrech s postupným zaváděním psacích aparatur.

         Vedle rádiového spojení se široce používalo kabelového spojení, výstavbou několika os a směrů (hlavních a pomocných). Spojovací osa se zpravidla budovala na směru přemísťování VS. Dále, byly rozvinovány hlavní a pomocné spojovací uzly, používány civilní kabelové i vzdušné linie aj.

         Podstatnou roli při zabezpečení spojení mezi frontou a týlem mělo vojenské poštovní spojení. Během války jen přes hlavní poštovní místo prošlo 843 mil. dopisů, 753 mil. výtisků novin aj.

Generální štáb

         Na začátku války byl GŠ podřízen vrchnímu hlavnímu veliteli a byl hlavním operačním pracovním orgánem Stavky VHV pro strategické plánování a řízení OS na frontách.

         Na počátku roku 1941 se GŠ skládal ze správ (operační, zpravodajské, organizační, mobilizační, vojenské dopravy, týlové a zásobovací, doplňování vojsk a topografické).

         Od poloviny srpna 1941 byl GŠ převeden na válečné tabulkové počty. Prováděl shromažďování a rozbor údajů a situace na frontách, připravovala závěry a návrhy STAVCE, na základě jejího řešení rozpracovával plány kampaní a strategických operací, organizoval strategickou součinnost druhů OS a frontů, udržoval nepřetržité spojení s fonty a armádami, připravoval a frontům (loďstvům) předával směrnice, rozkazy a pokyny Stavky VHV, a kontroloval jejich plnění.

         Představitelé GŠ často vyjížděli na frontu, aby pomáhali vojskům. Ve štábech A a F, ale i některých divizí a sborů byli trvale důstojníci GŠ, kteří prověřovali situaci a stav vojsk, plnění jim vydaných úkolů a informovali o tom GŠ, pomáhali velitelům a štábům ve velení vojskům.

         GŠ řídil průzkum, plánoval a organizoval operační převozy vojsk, koordinoval činnost velitelů druhů OS a jejich štábů i hlavních a ústředních správ lidového komisariátu obrany SSSR. Spolu s nimi, a také s hlavními správami týlu sovětské armády a válečného námořnictva GŠ rozpracovával a předkládal objednávky na výrobu válečné produkce v souladu se strategickými plány Stavky VHV, podporoval těsné kontakty se státní plánovací komisí SSSR a jinými státními institucemi a úřady, spojenými se zabezpečováním bojové činnosti OS.

         GŠ trvale sledoval stav, zabezpečování a bojeschopnost vojsk, účastnil se výstavby OS, kontroloval vytváření a přípravu záloh i jejich včasné použití v souladu s rozhodnutími VHV. Důležitým úkolem GŠ byla příprava návrhů, informací a materiálů o vojenských otázkách, které byly projednávány na zasedáních vlády i mezinárodních konferencích protihitlerovské koalice, a také otázkách použití cizích jednotek působících spolu se sovětskými OS. GŠ udržoval spojení se štáby OS spojenců.

         Značný význam měla práce GŠ k zevšeobecnění zkušeností bojové činnosti, které byly předávány vojskům cestou „Informačního věstníku“, „Sborníku pro zevšeobecnění zkušenosti války“, „Sborníku bojových příkladů“ a dalších materiálů.

         GŠ byl naplňován generály a důstojníky majícími bojové zkušenosti, znajícími charakter současné války, operace a boje, možnosti druhů OS a druhů vojsk a majícími široký vojenský rozhled a pružné operační myšlení.

* * *

1 S nezbytnou přímou zainteresovaností Francie.

2 Vojenské dějiny Československa, III. díl (1918-1939), Naše vojsko, 1987, s. 375-378.

3 Stehlík, E.: Srdce armády, Generální štáb 1919-2004, MOČR – Agentura vojenských informací a služeb, 2004, s. 14.

4 Svoboda, L.: Z Buzuluku do Prahy, Naše vojsko, 1963, s. 7.

5 Československý vojenský atlas, MNO, ČSAV, Naše vojsko, Praha, 1965, s. 316.

6 Sládeček, M., Štěpánek, K.: Vojenská strategie, MOČR, 1993, s. 26-28.

7 Stehlík, E.: c.d, s. 24-25.

8 Stehlík, E.: c.d, s. 29.

9 Kampaň – (válečná) je řada strategických operací a jiných válečných činností na válčišti spojených jedním zámyslem. Je to určitá etapa války, zpravidla ohraničená kalendářním rámcem.

10 Stupeň soustřeďování sil a prostředků byl určován jejich hustotami, který v letech 1944/45 dosahovaly: 6-8 pěších praporů, 200-250 děl a minometů, 20-30 tanků a samohybných děl na 1 km pásma průlomu. Takovéto hustoty zabezpečovaly převahu nad nepřítelem: v pěchotě 5-7, v dělostřelectvu 7-9 a v tancích 3-5 krát.

11 Tak například na moskevském směru na podzim roku 1941 obrana Západního frontu zahrnovala 4 obranné čáry a spolu s moskevskou zónou obrany měla hloubku do 300 km. Obranné čáry se začaly budovat jako systém zákopů a spojovacích zákopů, mnohem více se používaly ženijní zátarasy.

12 hloubka obklíčení do 10-12 km


Poslední aktualizace: 20.6.2014

NAVRCHOLU.cz