Skupina sovětských vojsk na Kubě (1962 – 93)

Po vítězství kubánské revoluce v r. 1959 se krátce dostala k moci liberálně-demokratická skupina v čele s presidentem Manuelem Urrutiou. Ale již v průběhu téhož roku je tato skupina vytlačena radikálnějším uskupením kolem bratrů Castrových. I když samotný Fidel Castro původně nebyl marxistou, ne vždy šťastná politika USA vůči revoluční Kubě (přerušení diplomatických styků, hospodářské embargo, vyloučení Kuby z OAS, invaze na Playa Girón atd.) přispěla nakonec sama k rychlému sbližování Kuby s tehdejším Sovětským svazem a k vyhlášení socialistického charakteru kubánské revoluce.

Na základě jednání mezi sovětskou a kubánskou vládou bylo v květnu 1962 rozhodnuto sovětským vedením o dislokaci sovětských vojsk na Kubě. Tak se zrodila přísně tajná vojenská „Operace Anadyr“ – jeden z největších poválečných vojenských přesunů. Skryté rozmístění vojsk SSSR na Kubě proběhlo během léta 1962. Na kubánském území bylo dislokováno 43 000 vojáků (původně se počítalo s kontingentem o síle 51 000 mužů). Toto uskupení neslo označení Skupina sovětských vojsk na Kubě (Agrupación de Tropas Soviéticas emplazada en Cuba). Informace o této akci se uveřejňovaly až od 90. let.

Prvním velitelem – a z hlediska vojenského i politického nejvýznamnějším – byl arm. gen. Issa A. Plijev. Velitelství skupiny vojsk se nacházelo přímo v hlavním městě Havaně. Nejdůležitější součástí tohoto uskupení byla 51. raketová divize (velitel genmjr. Igor D. Stacenko) s 7956 muži, která se skládala z 5 raketových pluků. Na kubánském území se tak ocitlo asi 160 nukleárních bojových hlavic. Další hlavní součásti kontingentu: 2 divize protivzdušné obrany, 2 pluky balistických raket, 4 motostřelecké pluky, 1 brigáda rychlých raketových člunů, 1 brigáda ponorek, 1 vrtulníkový pluk, 2 pluky IL-28, 1 pluk MiG-21 a eskadra transportních letadel. Kubánské revoluční ozbrojené síly měly ve zbrani téměř 270 000 vojáků. Americká špionáž zjistila přítomnost sovětských raket až v polovině října 1962. Tato skutečnost pak vedla k tzv. kubánské krizi (též karibská krize, říjnová krize, raketová krize), která hrozila přerůst v ozbrojený konflikt mezi tehdejšími velmocemi – SSSR a USA. Byl to zároveň jeden z vrcholů tzv. studené války. Po složitých sovětsko-amerických jednáních došlo ještě téhož roku ke stažení rozhodující části (včetně rozhodujících zbraní) sovětských jednotek z Kuby, což bylo zároveň podmíněno demontáží obdobných amerických raket v Turecku, zrušením blokády Kuby ze strany USA a závazkem, že USA Kubu nenapadnou. V r. 1963 bylo na Kubě již jen 17 000 sovětských vojáků a za Brežněvovy éry byla sovětská vojenská přítomnost redukována prakticky na rozsah 1 brigády o 3 000 mužích. Skupina byla přejmenována na Skupinu sovětských vojenských specialistů na Kubě. Její význam byl již spíše symbolický. Sovětští vojáci se podíleli na budování protivzdušné obrany kubánského státu a výcviku příslušníků kubánských revolučních ozbrojených sil. Poslední ruští vojáci ze zbylého kontingentu asi 2 000 mužů opustili Kubu 16. června 1993.

Pobyt sovětských vojsk na Kubě byl časově delší než kupříkladu v tehdejším Československu, trval 31 let. Vykazoval více etap, které odrážely jednak kubánsko-sovětské vztahy, jednak celkovou situaci ve světě, ale také situaci v samotném mocenském centru v Moskvě. V současnosti existuje organizace s názvem Asociación de Veteranos Internacionalistas de la Crisis de Octubre, která sdružuje kubánské a ruské přímé účastníky událostí z r. 1962. Velkým paradoxem bylo (a nadále je), že na území socialistické Kuby se nachází (proti vůli kubánské vlády) ve městě Guantánamo námořní vojenská základna USA.

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek