Rakousko (od 1867 Rakousko-Uhersko)
V době existence habsburské monarchie byla dislokace vojenských jednotek do velké míry ovlivněna takřka celoevropskými rozměry tohoto soustátí, jeho mnohonárodnostním charakterem, způsobem doplňování armády i válkami, které rakouští panovníci vedli. Jednotlivé pluky tak v 17. a 18. století doslova putovaly po celé Evropě a zatímco jeden rok byly nasazeny v rakouském Nizozemí, příští se mohly ocitnout na Balkáně. Následně operovaly v Haliči či v Benátsku nebo Lombardsku. Pluky své rekruty získávaly nejprve verbováním v oblastech, kde se právě nacházely. Teprve na počátku 19. století dochází k postupnému ustálení jejich verbovacích okrsků (tj. pozdějších doplňovacích obvodů). Do velké míry tomu napomohlo zavedení všeobecné branné povinnosti ve 2. polovině 19. století. V této době se ale již značně radikalizovalo národnostní hnutí v celé řadě zemí, tvořících součást rakouského císařství, a tak, aby civilní obyvatelstvo nemohlo navazovat užší kontakty s vojáky pocházejícími ze stejné oblasti, byly armádní jednotky neustále přesouvány a místům svého doplňování se zpravidla vyhýbaly. Obecně známí plzeňští pětatřicátníci nebo pražští osmadvacátníci se tak v určité době mohli ocitnout v Uhersku či Tyrolsku. Nejinak tomu bylo i v případě pluků, jejichž doplňovací obvody se nacházely na území současného Ústeckého kraje, tj. u terezínského pluku č. 42 a chomutovského pluku č. 92. Z pluků doplňovaných v českých zemích se pak v mohutné terezínské pevnosti koncem 19. století a během první dekády 20. století ocitl např. královéhradecký pěší pluk č. 18 (1895 až 1899) či turnovský pěší pluk č. 94 (1896 až 1910). Značné teritoriální stability bylo naproti tomu dosaženo u útvarů zeměbrany, vytvořených po rakousko-uherském vyrovnání, které byly naopak důsledně dislokovány na území, ze kterého se doplňovaly. Dokladem tohoto trendu je i litoměřický zeměbranecký pluk č. 9.
Pěší pluk č. 42 se vytvořil v roce 1674 v tehdejším franckém kraji, tj. na území dnešní SRN. Nejprve ke svému označení používal jména střídajících se majitelů a teprve v roce 1769 byl očíslován jako Infanterie-Regiment Nr. 42 (v roce 1883 byl název upraven na Böhmisches Infanterie–Regiment Nr. 42). Zpočátku se jeho příslušníci rekrutovali převážně ze zmíněného franckého kraje a teprve v roce 1807 začal být doplňován z českých zemí. Nejprve se jednalo o žatecký kraj, od roku 1818 o litoměřický kraj a od roku 1827 dostával nováčky z území verbovacího okrsku Terezín. Během své existence pluk vystřídal téměř čtyři desítky mírových posádek na celém území monarchie. Poté, co začal být doplňován z Čech, se nacházel v Lovosicích (1806 až 1808), Chebu (1808 až 1813), Litoměřicích (1817 až 1823), Terezíně (1823 až 1846), Praze (1846 až 1849), Českých Budějovicích (1852 až 1853), Bratislavě (1855 až 1858), Komárně (1858 až 1860), Terezíně (1871 až 1887), Hradci Králové (1891 až 1910) a Terezíně (od 1910). Část praporů ale byla ubytována odloučeně od plukovního velitelství, takže např. po návratu do Terezína v roce 1910 se 1. prapor nacházel v Kadani a 4. prapor na území Bosny a Hercegoviny. Po vypuknutí I. světové války pluk odešel na bojiště a do mírové posádky se jako organizovaný celek nevrátil. V Terezíně zůstal pouze náhradní prapor, který zabezpečoval odesílání pochodových praporů k bojujícímu pluku. Z tohoto praporu se na sklonku roku 1918 obnovil pěší pluk 42, tvořící součást nově vytvořené čs. armády.
Pěší pluk č. 92 (Böhmisches Infanterie–Regiment Nr. 92) vznikl 1.1.1883 z jednotlivých polních praporů, vyčleněných od pěších pluků č. 12, 36, 42 a 74. V době svého vzniku plukovní velitelství sídlilo v Terezíně. V roce 1896 se přesunulo do Josefova, kde setrvalo do roku 1899 a následně se vrátilo zpět do Terezína. Část polních praporů byla dislokována odloučeně. Např. po návratu velitelství pluku do Terezína se ve stejné posádce nacházel jen 2. a 4. prapor, zatímco 1. prapor byl ubytován v Chomutově a 3. prapor v Kadani. V roce 1909 se 2. prapor přesunul do Sarajeva, v roce 1910 3. prapor do Terezína a v roce 1913 2. prapor do bosensko–hercegovinského Kalinoviku. Nováčci k pluku nastupovali z území Doplňovacího okresního velitelství Chomutov. Po odchodu pluku na frontu v Chomutově zůstal pouze náhradní prapor, který za bojujícím plukem posílal nově vycvičené doplňky. Po ukončení války se stal základem pro vytvoření pěšího pluku 46.
Z útvarů pěchoty byl ze sledované oblasti taktéž částečně doplňován prapor polních myslivců č. 1 (Feld-Jäger-Bataillon Nr. 1), který vznikl v roce 1808. Nejprve získával odvedence z celých Čech, což bylo v letech 1857 až 1867 postupně zúženo na teritorium Doplňovacího okresního velitelství Terezín, nahrazeného od roku 1883 velitelstvím chomutovským, a v roce 1889 opět rozšířeno na území celého 9. sboru, tj. severních a východních Čech. Během své existence se nacházel v těchto posádkách ústeckého regionu: Kadaň (1823 až 1825 a 1882 až 1886), Chomutov (1829 až 1848 a 1881 až 1882) a Terezín (1891 až 1893). Náhradní oddíl vystřídal mnohem menší počet posádek a byl dislokován v Chomutově (1849 až 1851), Kadani (1851 až 1866) a Terezíně (1866 až 1880 a opět od roku 1882). V době vypuknutí I. světové války se prapor nacházel v rakouském Linci, odkud odešel na frontu. Po celou dobu války mu náhradní rota z Terezína posílala pochodové formace, určené k jeho doplnění. Po vzniku Československa se stala základem pro jeho obnovení.
Ze zeměbraneckých útvarů je jako první možno uvést prapory, které se vytvořily na přelomu let 1869 a 1870. Jednalo se o český zeměbranecký prapor – Böhmisches Landwehr-
-Bataillon – č. 39 (Terezín), č. 40 (Most) a č. 41 (Žatec). Terezínský a mostecký prapor své mužstvo získával z teritoria Doplňovacího okresního velitelství Terezín, zatímco žatecký od Doplňovacího okresního velitelství Cheb, přičemž tento prapor byl již v roce 1872 redislokován do Chomutova. V roce 1875 proběhla úprava v pojmenování praporů, které nadále nesly označení český zeměbranecký pěší prapor, tj. Böhmisches Landwehr-Infanterie-
-Bataillon. V následujících letech došlo k dílčím změnám v jejich dislokaci, v roce 1876 se prapor č. 39 přestěhoval do Litoměřic, kam se v roce 1888 přesunul i prapor č. 40. V roce 1889 se všechny prapory staly součástí nově vytvořeného českého zeměbraneckého pěšího pluku č. 9 – Böhmisches Landwehr-Infanterie-Regiment Nr. 9 – jehož velitelství se nacházelo v Litoměřicích. Prapory si nejprve ponechaly svá dosavadní čísla, ovšem jejich pojmenování se zjednodušilo na zeměbranecký prapor, tj. Landwehr-Bataillon. V roce 1894 se z praporu č. 39 v Litoměřicích stal 1. polní prapor, z praporu č. 40 v Litoměřicích 2. polní prapor a z praporu č. 41 v Chomutově 3. polní prapor. Ve stejném roce byl název pluku zjednodušen na zeměbranecký pěší pluk č. 9 (Landwehr-Infanterie-Regiment Nr. 9) a pro řízení jeho doplňování vzniklo Zeměbranecké doplňovací okresní velitelství Litoměřice, které k pluku povolávalo brance z teritoria Doplňovacích okresních velitelství Terezín, Beroun (pouze do roku 1899) a Chomutov. Ve svých mírových posádkách pluk setrval až do vypuknutí I. světové války, kdy odešel na frontu a jako organizovaný celek se již nevrátil. V roce 1917 byl přejmenován na střelecký pluk č. 9 (Schützenregiment Nr. 9). V Litoměřicích se ovšem vytvořil náhradní prapor, který za ním posílal na frontu doplňky v podobě pochodových praporů. Zmíněný náhradní prapor v Litoměřicích setrval až do vytvoření Československé republiky.
Ve sledovaném regionu se od roku 1915 nacházel i náhradní prapor plzeňského zeměbraneckého pluku č. 7. Jeho novým posádkovým městem se stal Rumburk, kde došlo 21. května 1918 ke známé vzpouře, vyvolané nespokojenými navrátilci z ruského zajetí, kteří měli počátkem následujícího měsíce odjet za plukem na italskou frontu. Vzpoura byla ještě téhož dne potlačena a do týdne následovala poprava 7 vzbouřenců. Po vzniku Československa se náhradní prapor vrátil do Plzně.
Československo 1918–1939
V letech tzv. první republiky se na území současného Ústeckého kraje vystřídala celá řada útvarů čs. armády, z nichž některé navazovaly na předcházející součásti rakousko–uherské armády, jiné zase na tradice čs. legionářských jednotek, vytvořených v letech I. světové války. Z útvarů uvedených v prvním případě se např. jednalo o hraničářský prapor 1, nesoucí od 16. května 1932 pojmenování „České Družiny“ (což mělo připomenout stejnojmennou jednotku působící v rámci ruské armády od srpna 1914 do února 1916, která se stala základem pozdějšího téměř šedesátitisícového Čs. vojska na Rusi). Prapor vznikl 15.1.1920 na základě náhradní roty původního mysliveckého praporu č. 1, ubytované do té doby v Terezíně, a náležel do složení litoměřické 3. divize. V případě potřeby měl zabezpečovat bezprostřední ochranu státní hranice. Jeho velitelství se společně se třemi hraničářskými rotami (1. a 2. pěší, 3. cyklistickou) a náhradní rotou nacházelo v Děčíně. Později jednotlivé roty odešly do jiných posádek, takže např. již v červnu 1920 se 2. rota ocitla v Podmoklech, v říjnu 1920 náhradní rota v Terezíně či v prosinci 1920 3. rota v Ústí nad Labem. V následujícím roce byla 1. rota přemístěna do obce Podmokly, 2. rota do Ústí nad Labem a 3. rota do Podmokel. V Děčíně dále v listopadu 1920 vznikla 4. rota (kulometná) a lednu 1921 i technická rota, složená z čety zákopnické, spojovací a děl (reorganizované v roce 1935 na četu doprovodných zbraní a o rok později rozdělené na četu kanonovou a četu minometnou). V roce 1925 se 2. rota vrátila do Podmokel a 3. rota do Ústí nad Labem. Děčín v roce 1927 opustila i technická rota, jejímž novým posádkovým městem se stala Česká Lípa. V roce 1931 odešla 2. rota z Podmokel do Jánské u Děčína. V roce 1933 byla 3. rota reorganizována z cyklistické na pěší a všechny roty se vrátily do Děčína, kde setrvaly až do ledna 1938, kdy prapor v souvislosti s celkovou reorganizací čs. armády město opustil. Do Mostu se přestěhovalo velitelství s 1., 2. a 4. rotou, do Bíliny 3. a technická rota a do Postoloprt náhradní rota. V dubnu 1938 se 4. rota přemístila do Bíliny, kam ji v červnu následovala i 1. rota. V téže době proběhla redislokace praporního velitelství společně s technickou rotou do Loun. Od června 1938 přešel prapor do složení nově zřízené Skupiny 1, jejíž velitelství vzniklo o měsíc dříve v Rakovníku. Po přijetí mnichovské dohody a odstoupení pohraničí se počátkem října 1938 velitelství praporu společně s technickou rotou ocitlo ve Zlonicích, 1. a 4. rota v Budyni nad Ohří, 2. a 3. rota v Libochovicích a náhradní rota v Kladně. V lednu 1939 následoval přesun praporního velitelství a 4. roty do Mšeného–Podolí, zatímco 3. a technická rota se ocitly v Budyni nad Ohří.
Dalším útvarem pěchoty dislokovaným v uvedeném regionu byl pěší pluk 2 „Jiřího z Poděbrad“. Pluk se zformoval v srpnu 1920 v Prešově, kde proběhlo sloučení 2. čs. střeleckého pluku ruských legií a 10. střeleckého pluku domácího vojska. Legionářský pluk vznikl 6. května 1916 u běloruského Slucku a 15. srpna 1917 se stal nositelem názvu „Jiřího z Poděbrad“. Jeho příslušníci se nejprve podíleli na průzkumu u různých divizí ruské armády. V létě 1917 byl pluk soustředěn a 2. července se zúčastnil památné bitvy u Zborova. Během následujícího ústupu a později i odchodu z fronty se střetl s bolševiky v Kyjevě, na transsibiřské magistrále, u Kazaně, Čeljabinsku i Nižného Tagilu. V lednu 1920 došlo k jeho soustředění ve Vladivostoku, odkud byl ve dvou lodních transportech vypraven přes Singapur, Suez a Terst do Československa, kam přijel v 2. polovině dubna 1920. Nejprve se ubytoval v Litoměřicích a Terezíně (2. prapor), ale vzhledem k neklidné situaci na Slovensku byl odeslán do Prešova. Zde se setkal s 10. střeleckým plukem, který se na základě svého původního náhradního praporu opětovně zformoval v Mladé Boleslavi a v srpnu 1920 byl taktéž vyslán na Slovensko.
Do předurčené mírové posádky se unifikovaný pěší pluk 2 vrátil v době od října 1920 do ledna 1921. Pluk byl tvořen třemi polními prapory, náhradním praporem, pomocnou rotou a technickou rotou, které byly dislokovány v Litoměřicích. Mimo uvedenou posádku se dočasně nacházel pouze II. prapor, který od svého příjezdu ze Slovenska v lednu 1921 až do dubna 1934 sídlil v Terezíně. V říjnu 1935 u pluku vznikla rota doprovodných zbraní, tvořená kanonovou četou a minometnou četou. Základem pro její vytvoření se stala četa děl, zřízená v rámci technické roty v roce 1933. Pluk nejprve podléhal 5. pěší brigádě, jejíž velitelství se nacházelo v Terezíně, a od ledna 1938 přešel do přímé podřízenosti velitelství litoměřické 3. divize. Od konce února 1938 pluk řídil i nově zřízený Strážní prapor XXIII, který střežil rozestavěné objekty lehkého opevnění na Českolipsku. Velitelství praporu se společně s 2. rotou nacházelo v Markvarticích, zatímco 1. rota byla v Mařenicích, 3. rota v Rynolticích a 4. rota v Lemberku. Po odstoupení pohraničí musel pluk svoji dosavadní posádku opustit a přemístit se do vnitrozemí. Velitelství pluku odešlo společně s přímo podřízenými rotami nejprve do Kněžmostu a poté do Lysé nad Labem, kam se přemístil i II. prapor. Do Mladé Boleslavi byl redislokován I. prapor a do Benátek nad Jizerou III. prapor. Strážní prapor XXIII zanikl v polovině listopadu 1938 a pluk jako takový svoji existenci ukončil na základě příslušného výnosu německých okupačních orgánů v červenci 1939.
Do složení 5. pěší brigády taktéž náležel pěší pluk 42. Vznikl v říjnu 1920, po předcházejícím sloučení náhradního praporu 42. pěšího pluku z Terezína a náhradního praporu 9. střeleckého pluku (nacházejícího se nejprve v Litoměřicích a přemístěného v říjnu 1919 do Terezína), k němuž došlo v lednu 1920. Pluk měl obvyklou strukturu a z počátku se téměř celý nacházel v Terezíně (s výjimkou II. praporu, který se vrátil z Košic až v lednu 1921). Mateřskou posádku opustil v lednu 1921 III. prapor, který až do října 1938 působil v Rumburku. V lednu 1938 dále odešel I. prapor do Děčína. Ve stejné době se pluk ocitl pod přímým velením 3. divize. Od února 1938 do podřízenosti pluku přešel Strážní prapor XXII, jehož velitelství se společně se 4. rotou nacházelo v Kamenickém Šenově, zatímco 2. rota byla v Kytlicích a 3. rota ve Svoru. Po přijetí mnichovského diktátu se oba prapory vrátily do Terezína. Ten mezitím opustil náhradní prapor, ubytovaný nejprve v Bělé pod Bezdězem (od srpna 1938) a poté v Nymburce (od října 1938). Strážní prapor svoji činnost ukončil v listopadu 1938 a pluk byl rozpuštěn v červenci 1939.
Na území dnešního Ústeckého kraje byl z útvarů pěchoty dále dislokován pěší pluk 9 „Karla Havlíčka Borovského“. Uvedený útvar vznikl při unifikaci pěchoty naší armády v polovině října 1920 na základě dosavadního 9. čs. střeleckého pluku ruských legií. Ten se vytvořil 15. srpna 1918 v Samaře reorganizací původního 1. čs. záložního pluku „Husitského“, zformovaného 18. října 1917 v Žitomiru ze záložního praporu „Husitského, působícího v rámci našich legií v Rusku od 30. listopadu 1916 v Borispolu. Již od svého vzniku v srpnu 1918 pluk používal název „Karla Havlíčka Borovského“ a zapojil se do bojů s bolševiky v Povolží, střežil magistrálu a v lednu 1920 se stáhl do Vladivostoku, ze kterého odjel v červnu přes Kanadu a Německo do Československa. Unifikovaný pluk měl obdobné složení jako ostatní pěší pluky čs. armády a od srpna 1920 se celý nacházel v Mostě. Pouze II. prapor byl v září 1929 přemístěn do Kladna a v září 1931 do Podbořan, odkud se v říjnu 1933 vrátil do Mostu. Mimo mateřskou posádku byly dále od září 1935 do září 1936 III. prapor (ubytovaný v Lounech) a od května 1934 náhradní prapor (dislokovaný v Postoloprtech). Pluk nejprve podléhal velitelství chomutovské 2. pěší brigády, ale v souvislosti se zrušením brigádního uspořádání divizí a jejich přechodem na tříplukovou strukturu byl v lednu 1938 redislokován na Slovensko (Kremnica) a podřízen velitelství nově vytvořené trenčínské 15. divize. V dosavadní posádce zůstal pouze III. prapor, který z Mostu odešel na Slovensko až po odstoupení čs. pohraničí v říjnu 1938. Zde zanikl v souvislosti s vytvořením samostatné Slovenské republiky v březnu 1939.
Velitelství chomutovské 2. pěší brigády podléhal i pěší pluk 46. Vytvořil se během unifikace v říjnu 1920 z původního 92. pěšího pluku, jehož náhradní prapor po vzniku Československa působil nejprve v Lounech a v polovině ledna 1919 se přesunul do Chomutova. Na jeho základě se postupně obnovily jednotlivé polní prapory. Pluk měl typizované složení a v době svého vzniku byl téměř celý dislokován v Chomutově. Jedinou výjimku zpočátku představoval pouze I. prapor, který byl ubytován v Kadani. V červnu 1934 dále odešel náhradní prapor do Podbořan, odkud se v září 1938 přesunul do Kladna. V červnu téhož roku se III. prapor přestěhoval do Mostu. Po zrušení brigádního velitelství v Chomutově přešel pluk nejprve v lednu 1938 do podřízenosti 1. divize a v červnu následovalo jeho zařazení mezi útvary Skupiny 1. Po odstoupení pohraničí pluk v prosinci 1938 vyklidil většinu svých dosavadních posádek a až do své likvidace, která se uskutečnila v červenci 1939, byl rozmístěn v Rakovníku (velitelství s přímo podřízenými rotami), Kadani (I. prapor), Mšeci (II. prapor), Strašicích (III. prapor) a Kladně (náhradní prapor).
V září 1936 se dále do Loun z východoslovenského Sabinova přemístil cyklistický prapor 4, zařazený do složení pražské 1. divize. Prapor byl tvořen třemi cyklistickými, kulometnou, technickou a náhradní rotou, které již v říjnu 1936 doplnila nově zformovaná rota doprovodných zbraní s kanonovou a minometnou četou. Odloučeně od hlavních sil se nacházela pouze náhradní rota, dislokovaná v Rakovníku. V lednu 1938 přešel do složení nově vytvořené 1. rychlé divize. V téže době se jeho struktura rozrostla o rotu velkých kulometů proti letadlům. Prapor zanikl v červenci 1939. V Lounech dále koncem února 1938 vznikl Strážní prapor XX, zajišťující střežení lehkého opevnění v jeho okolí. Prapor tvořily 1. pěší a 4. kulometná rota. Nejprve podléhal pěšímu pluku 38, ale od června 1938 byl řízen hraničářským praporem 1. V únoru 1938 taktéž vznikl Strážní prapor XXI, podléhající pěšímu pluku 28. Jeho součásti byly dislokovány v Budyni nad Ohří (velitelství, 2. pěší a 4. kulometná rota), Roudnici nad Labem (1. pěší rota) a Libochovicích (3. pěší rota). V červnu přešel pod taktické velení hraničářského praporu 1. Oba strážní prapory zanikly v polovině listopadu 1938.
Ve sledovaném regionu se nacházely i součásti jiných útvarů pěchoty. Tak např. v Ústí nad Labem byl dislokován III. prapor mladoboleslavského pěšího pluku 47 (od října 1920 do ledna 1921), v Podbořanech III. prapor berounského pěšího pluku 38 (od ledna 1924 do září 1931) a velitelství hraničářského praporu 5 s jemu podřízenou technickou rotou (v září 1938).
Československo po roce 1945
Po porážce nacistického Německa a osvobození Československé republiky začala obnova čs. armády. Ve sledovaném regionu postupně v průběhu léta 1945 vznikaly jednotlivé součásti zařazené do její nové organizační struktury, kladoucí těžiště obrany státu do jeho západní části (v porovnání s rokem 1938 se na Slovensku měly nacházet pouze čtyři divize oproti původním osmi). Útvary pěchoty zde byly zpočátku zastoupeny téměř na stejné úrovni jako v meziválečném období, vlivem změn ve vojensko-strategickém postavení Československa však region postupně opouštěly a jejich místo zaujímaly útvary jiných druhů vojsk (dělostřelectva, tankového, ženijního, spojovacího, automobilního či silničního vojska, PVOS a letectva, nebo služby PHM).
Jako první na území dnešního Ústeckého kraje začaly znovu působit tradiční útvary pěchoty, které zde byly dislokovány před 2. světovou válkou.
K obnově pěšího pluku 2 došlo v létě 1945 a náležel do složení litoměřické 12. divize (tj. pozdější karlovarské 20. motostřelecké divize). Začal se vytvářet v Litoměřicích a na podzim téhož roku byl přemístěn do Děčína, kde se kromě jeho velitelství nacházel i II. a III. prapor. V Krásné Lípě sídlil I. prapor a v Litoměřicích náhradní prapor. V říjnu 1947 se do Litoměřic vrátilo plukovní velitelství s I. a III. praporem. Dekretem prezidenta Beneše byl pluku 3. března 1948 navrácen historický název „Jiřího z Poděbrad“. V říjnu 1949 se celý útvar přesunul do Podbořan a o rok později do Mariánských Lázní. Zde působil pod různými názvy (např. 49. motostřelecký pluk či 31. výcvikové středisko) až do června 2004, kdy zanikl.
Pěší pluk 9 se opětovně začal formovat v Chomutově, ovšem jeho III. a náhradní prapor se nakonec usadily v Lounech. Zde setrvaly až do října 1947, kdy byly přemístěny do Podbořan. Ve stejné době pluk převzal od reorganizovaného pěšího pluku 19 jeho I. prapor v Kadani, který nadále pod stejným číslem působil v rámci pěšího pluku 9. Od 3. března 1948 opětovně oficiálně používal pojmenování „Karla Havlíčka Borovského“. V říjnu 1949 se celý pluk sloučil v Chomutově. V následujícím roce byl redislokován do Chebu, kde svoji činnost ukončil jako 65. motostřelecký pluk v říjnu 1991, přičemž od roku 1965 používal název „Ernsta Thälmanna“. Po celou dobu své existence pluk podléhal velitelství 12. divize (20. motostřelecké divize).
V létě 1945 rovněž vznikl pěší pluk 42. Útvar se měl původně zformovat v Terezíně, ovšem vzhledem ke špatným epidemiologickým podmínkám (v bývalém koncentračním táboře řádila tyfová epidemie) bylo za místo jeho opětovného vzniku vybráno Ústí nad Labem. Mimo uvedenou posádku se nacházel I. prapor, dislokovaný ve Velvětech a II. prapor, ubytovaný v Mostu. Již 1.10.1945 proběhlo přečíslování útvaru na pěší pluk 36. Opětná změna číslování se uskutečnila v říjnu 1947, tentokrát na pěší pluk 74. Ve stejné době se velitelství pluku přesunulo do Mostu a novým posádkovým městem pro III. a náhradní prapor se staly Louny. Ostatní součásti pluku setrvaly ve svých dosavadních posádkách. Dnem 3. března 1948 pluk obdržel název „Bělocerkevský“. V říjnu 1949 proběhlo sestěhování pluku do Mostu. Pouze náhradní prapor působil v Postoloprtech. O rok později se pluk přestěhoval do Karlových Varů, kde jako 74. motostřelecký pluk přetrval až do října 1991, kdy byl zrušen. Od května 1955 používal čestný název „Československo-korejského přátelství“. I tento útvar byl podřízen velitelství 12. divize (20. motostřelecké divize).
Kromě výše uvedených útvarů pěchoty na území dnešního Ústeckého kraje působil ještě jeden z pěších pluků karlovarské 16. divize. Jednalo se o pěší pluk 19, který vznikl 1.10.1945 přečíslováním původního pěšího pluku 45. Uvedený útvar navazoval na 3. polní prapor 1. čs. pěší brigády ze SSSR a do ústeckého regionu přišel z posádek Jílové, Zbraslav a Říčany. Velitelství pěšího pluku 19, společně s I. a II. praporem, sídlilo v posádce Kadaň, zatímco III. a náhradní prapor se přestěhovaly do Podbořan. V říjnu 1947 přešel I. prapor do složení pěšího pluku 9, zatímco ze zbývajících částí útvaru se vytvořil pěší prapor 77, k čemuž došlo v návaznosti na přeměnu 16. divize na 13. brigádu. Nově zřízený prapor byl dislokován v posádce Dvory u Karlových Varů a v září 1949 obdržel název „Národního hrdiny kpt. Vendelína Opatrného“. V říjnu téhož roku byl, v souvislosti s opětnou transformací brigády na divizi, reorganizován na pluk. V srpnu 1950 se přemístil do Sokolova a koncem roku 1950 byl předán Ministerstvu národní bezpečnosti k posílení nově zřizovaných jednotek Pohraniční stráže.
Dalším z útvarů, navazujících na jednotky zformované v rámci 1. čs. armádního sboru, byl motorizovaný pěší prapor 28. Jednalo se o přímého pokračovatele tradic původního 2. polního praporu 1. čs. pěší brigády, z něhož se koncem května 1945 vytvořil pěší pluk 28. Na prapor byl reorganizován v březnu 1946 a od 3. března 1948 nesl název „Tyrše a Fügnera“. Tvořil součást pražské 5. rychlé divize a v říjnu 1949 byl redislokován z Prahy do Terezína. V listopadu 1950 se při přeměně dosavadní rychlé divize na mechanizovanou transformoval na 28. mechanizovaný pluk a přestěhoval se do Loun. V květnu 1955 proběhlo jeho přečíslování a přejmenování na 2. mechanizovaný pluk „Kyjevský, Bělocerkevský“. Na podzim 1956 se přemístil do Slaného, kde v létě 1958 při reorganizaci divize na tankový svazek zanikl.
Zmíněný útvar si v roce 1956 vyměnil posádku s 58. mechanizovaným plukem, který se ze Slaného přemístil do Loun. Uvedený pluk se vytvořil 1.11.1953 a tvořil součást 5. mechanizované divize. V květnu 1955 byl přečíslován a pojmenován jako 3. Dukelský, Liptovský mechanizovaný pluk. V říjnu 1958 prodělal reorganizaci na motostřelecký pluk. V letech 1961 až 1963 se jeden z jeho motostřeleckých praporů nacházel v posádce Postoloprty. V říjnu 1991 došlo nejprve k reorganizaci útvaru na 3. mechanizovaný pluk a následně v červenci 1994 na tzv. Posádkový komplet, který zanikl v srpnu 1997. Tím svoji existenci ukončil poslední útvar pěchoty, přejmenované v roce 1963 na motostřelecké vojsko, na území dnešního Ústeckého kraje.
V posádce Podbořany byly mimoto dislokovány i některé průzkumné útvary. V říjnu 1955 se do ní přestěhoval 1. Bělocerkevský průzkumný prapor národního hrdiny Julia Fučíka, tvořící součást 1. mechanizované divize. V září 1958 přešel do podřízenosti 20. motostřelecké divize jako 12. průzkumný prapor, který se v srpnu 1961 přemístil do Chebu. Kromě něj se v Podbořanech od září 1957 nacházela i 12. průzkumná rota, podřízená velitelství 20. střelecké divize. V říjnu 1958 prodělala reorganizaci na 1. Bělocerkevský průzkumný prapor národního hrdiny Julia Fučíka, který se přemístil do Rakovníka a byl předán do podřízenosti 1. tankové divize. Do Podbořan se prapor vrátil v srpnu 1969 a působil v nich až do konce června 1994, kdy byl zrušen.