|
Major Emil Strankmüller:
Všichni jsme si po tomto nervovém vyčerpání zhluboka oddychli. Konečně čin! V pátrací
skupině jsme byli na tento okamžik dávno připraveni. Svůj mobilizační plán jsme každý
znali zpaměti. Potřebný spisovní, archivní, evidenční, studijní a technický materiál jsme
měli připraven ve zvláštních bednách, jež se daly uzpůsobit v psací stoly. Auta byla v
pohotovosti. Již 2 hodiny po vyhlášení mobilizace jsme byli se štábním kapitánem Fryčem,
ing. Budíkem a dvěma poddůstojníky jako první na prozatímním stanovišti velitele užšího
štábu a připravili tam podmínky pro navázání radiospojení se zahraničními expoziturami. V
noci a druhého dne byl užší štáb s hlavním velitelem generálem Krejčím na místě. Zprávy
docházely nerušeně. Ještě zde jsme se dozvěděli o jednání v Godesbergu a získali zprávy,
že Němci překročí hranice 1. října. Radovali jsme se, že při současném zdárném a nadšeném
průběhu mobilizace budou naše přípravy včas a plánovitě dokončeny. Za dva dny jsme se
přesunuli do stálého, mobilizačním plánem stanoveného stanoviště velitele.
Hlavní velitel, operační a organizační oddělení bylo umístěno v zámku v
Račicích, druhé a materiální oddělení a některé hlavní služby v blízkém Vyškově. Po
stránce zpravodajské nebyla volba stanoviště velitele v částečně poněmčeném brněnském
okolí příliš šťastná. Naše „obrana“ měla ve spolupráci s policejním a četnickým aparátem
plné ruce práce při zneškodňování nejmarkantnějších případů stupňované činnosti německé
agenturní sítě a při likvidaci nám známé německé mobilizační sítě. Také přítomnost
zfanatizovaných henleinovců v řadách našich mobilizujících jednotek stala se čím dál tím
více neúnosným břemenem. I jinak nebylo vše v nejlepším pořádku. Spojovací síť ještě po
dlouhou dobu plánovitě nefungovala. Po příjezdu do Vyškova byl jsem nucen zabavit školní
účastenskou telefonní stanici, abych se mohl dorozumět s okolím. Naše agenturní
radiospojení fungovalo dříve než plánovaná velitelská spojovací síť. Celý prostor Hlavního
velitelství byl chráněn pouze třemi protiletadlovými bateriemi. Protiletecký kryt pro celý
štáb ve Vyškově byl pouhý rozměrný sklep, nikterak upravený, který by v případě
nepřátelského náletu jen stěží odolal.
Strankmüller, E.: Československé ofenzivní
zpravodajství v letech 1937 do 15. března 1939. Odboj a revoluce, roč. 6, 1968, č. 2, s.
59 – 60.
Plukovník František Moravec:
Generální štáb československé
armády, změněný v nejvyšší velitelství československých branných sil pod velením generála
Krejčího, přesídlil, jak jsem už řekl, v době mobilizace do Vyškova, odkud měl řídit
operace našich armád.
Umístění bylo výhodné pro svou zeměpisnou polohu a komunikace, i když z
hlediska moderní války mělo pro své úkoly řadu nevýhod. Znamenalo, že všechny velitelské
složky byly shromážděny v malém městě o 20 000 obyvatel, z nichž nadto většina byla
sudetoněmecké národnosti. Opatření proti leteckému bombardování a protiletecká obrana byly
nedostatečné; bylo ovšem jisté, že po vypuknutí války se Vyškov stane jedním z hlavních
cílů německého letectva, poněvadž umístění nejvyššího velitelství na tak malém městě se
nedalo utajit.
Naše organizace - druhé oddělení - byla ve Vyškově umístěna ve starém
klášteře. Pro naše účely měla tato budova jednu výhodu: hluboké sklepy, jež vytvářely
přirozené a pevné letecké kryty. Tato výhoda však byla více než vyvážena velkým počtem
nesmírných těžkostí.
Hlavní z nich byla potřeba vyčistit okolí kláštera od všech nespolehlivých
živlů. Protišpionážní služba byla pověřena tímto úkolem. Byly případy, kdy lidé odmítli
uvolnit své příbytky, a reakcí na to byly případy násilí ze strany vojenských jednotek
pověřených vykonáváním této nepříjemné povinnosti. I když ve srovnání s tím, co zanedlouho
následovalo ze strany nacistů, byly tyto přestřelky nepatrné, rozhodně neusnadnily práci
protišpionážní služby. Jak se brzy ukázalo, tato povinnost byla nejen nepříjemná, ale také
zbytečná. Nejvyšší velitelství nezůstalo ve Vyškově dlouho.
Moravec, F.: Špión, jemuž nevěřili. Praha
1990, s. 197 – 198.
Štábní kapitán František Fárek:
Noc z 23. na 24. září 1938
Se zastíněnými reflektory jsme pomalu dorazili do Klánovic. V tamější škole jsme zastihli
štáb v plném pracovním tempu. Vládla tu optimistická nálada. Všude usměvavé tváře, nikde
ani stopy po nervozitě. Věřili jsme skálopevně ve spolehlivost našich spojeneckých smluv s
Francií, malodohodovými státy a se Sovětským svazem. Možnost válečné konfrontace jsme
přijímali jako příležitost, abychom konečně uplatnili všechno, co jsme se naučili v
míru.
Krátké zastávky jsme využili k opožděné večeři a malému odpočinku. Na další cestě jsme
museli postupovat opatrně. Všude tma, na silnicích skupiny lidí, před zatemněnými
nádražími houfy záložníků čekajících na svůj vlak.
24. září 1938
K poledni jsme byli již v Brně. Otevřeli jsme poslední obálku, která obsahovala lístek s
označením konečného cíle: Vyškov na Moravě! Krátce před námi tam dorazil hlavní ubytovatel
major Karel Řezníček. Dělal, co mohl, aby i při nedostatku zapracovaného personálu
zajistil prostory pro všechny složky hlavního štábu. Vyškov byl přeplněn nastupujícími
záložníky a personálem štábu nějaké vyšší jednotky, která se tam tvořila.
Vyhledal jsem s kapitánem Čáslavkou chráněné parkoviště pro vozy naší kolony a zařídil
jejich střežení. Noc jsme proklimbali u stolu v jídelně plně obsazeného hotelu.
25. - 27. září 1938
Hlavní štáb se zařizoval. Zpravodajské oddělení zůstalo ve Vyškově, operační s ostatními
složkami se nastěhovalo do račického zámku. Zanedlouho hlásila letecká pozorovací služba,
že silnice do Račic je zahalena mračny prachu, zvířeného nákladními a osobními automobily.
Na zákrok 2. oddělení se okresní úřad postaral o kropení, aby nezvyklý ruch na této
příjezdové cestě neupoutal pozornost nepřátelského letectva.
Krátce po vykázání ubytovacího prostoru jsme dosáhli plné pohotovosti. Technické vybavení
- vysílací i přijímací radiostanice, telekomunikační prostředky, přenosné fotozařízení -
bylo rychle instalováno. Během několika hodin jsme mohli usednout k důmyslně
zkonstruovaným a kompletně vybaveným polním stolům.
Fárek, F.: Stopy mizí v archivu... Praha
1975, s. 169 – 171. |
