Čepicový znak předválečné armády

Dokumenty a vzpomínky

předválečné armády

Vzpomínky Ludvíka Krejčího

Otištěno: Pavel Šrámek: Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939. Praha 2008, s. 135-136.

         Po příjezdu mého nástupce generála Prchaly do Košic jsem odejel do Prahy pravděpodobně 30. listopadu 1933. Při vstupu do vagónu jsem povídal pobočníkovi štábnímu kapitánu Matasovi: Dvouletá musí být nebo se vrátíme zpátky. Měli jsme 18 měsíční základní službu, která v ničem nevyhovovala budování armády na potřebnou výši.

         V důstojnickém sboru bylo jednotné mínění, že 18 měsíční základní služba přivodí nemožnost obrany státu. Po odchodu druhého ročníku 1. 4. ustal výcvik. Pěchota sotva stačila na strážní službu a koňské útvary jen tak tak stačily na údržbu koní. Kázeň klesala, poněvadž velitelé nemají podřízené v ruce, výcvik se neprohlubuje, naopak upadá v zapomenutí, prostě vojáci i důstojníci ztrácí chuť k práci u vědomí, že nevycvičenou armádu je zbytečné vydržovat. Jistě, aspoň předpokládám, jsme tento katastrofální stav hlásili. V roce 1933 se vědělo, že spějeme k válce.

         Proto požadavek dvouroční základní služby byl první nutnou podmínkou, za níž bylo možné budovati bojeschopnou armádu v moderním pojetí. Jen na základně dvouleté služby mělo smysl zbrojit materiálně, ale také zvýšení početních stavů bylo nutné a tyto mohlo poskytnouti velmi nepopulární zvyšování základní služby.

         Vědom si své zodpovědnosti za obranu státu, přijatou proti své vůli, ale vždy dle svých schopností plněnou, jsem zahájil boj o dvouletou základní službu. Před nastoupením byla utvořena Nejvyšší rada obrany státu sestávající z prezidenta republiky jako předsedy, ministerského předsedy jako místopředsedy, ministra obrany, zahraničí, vnitra, železnic, financí, školství, obchodu a unifikací.

         Myslím, první zasedání NROSu se konalo za mé účasti. Přišel-li jsem s žádostí o dvouletou hned na této schůzi nemohu popravdě říci, ale pravděpodobně ano, ze shora uvedených důvodů a předsevzetí a naprosté nutnosti dalšího budování obrany.

         Tato nová situace působila jako puma. Politikové se ocitli před problémem dalekosáhlých důsledků z obav veřejného mínění, které bylo vinou staleté poroby protimilitaristicky zaměřené. Šestnáct roků samostatnosti nemohlo vypěstovati uvědomělou státotvornost občanstva při tak bohatém politickém zaměření a početných národnostních menšinách. Věřilo se v moc Společnosti národů zachovati mír a nevěřilo se na tak brzkou možnost vypuknutí nové války. My jsme si byli těchto překážek plně vědomi, ale armády se nevydržují, aby se líbily, nýbrž aby byly schopny bránit státní nezávislost.

         O možnosti obrany jsem napsal do sborníku Revoluce a odboj 1938 - 1945.

         Nemohu uvésti na kolika zasedáních NROSu se dvouletá služba projednávala. Po každé schůzi bylo nutno postaviti nové argumenty pro příští jednání. Byly to stohy papíru a boj trval 2 roky. Nejvíce zapůsobilo mé tvrzení, že krátká základní služba je nehumánní. Voják má obětovati v případě války to nejdražší co má, život a případně štěstí celé rodiny. Stát má proto povinnost dáti mu možnost dokonalého výcviku, osvojení kázně, odolnosti proti útrapám, zkrátka aby se dostal na výši bojové schopnosti, která by zaručovala, že nebude kanónenfutr (česky řečeno nestane se snadnou potravou), snadnou a zbytečnou obětí nepřátelské palby. Velmi nutné je pro našeho člověka naučit se bojovému chování v terénu. Ve státech vysoce průmyslových i kulturních, mezi něž se počítáme, je poměrně malé procento žijících v přírodě, která svou konfigurací skýtá vhodné příležitosti k ochraně před palbou, za předpokladu, že se voják naučí v něm chodit, což vyžaduje čas. Voják vycvičený nabude důvěru v sebe i ve vlastní jednotku. Velitelů s válečnými zkušenostmi jsme měli dostatek, bylo příkazem předati je příštím generacím.

         Každý z nich ví, že rozkazy vyšších velitelství sebelépe promyšlené, jasné, materiálně zajištěné, nezaručují úspěch, jestli bojovníci v prvém sledu je nedovedou splniti v důsledku nedostatečného výcviku a kázně. Považovali jsme za zločin proti lidskosti posílání vojáka na jatka, a proto chceme, aby životy byly šetřeny, neb mrtví kamarádi, byť i hrdinové, morálku nezvedají.

         Mluvil jsem o možnosti zavedení systému jednoročáku pro brance počínaje středoškoláky, jak tomu bylo za Rakouska. Proti podmínce o rovnosti pro všechny, žádné úlevy a výhody, jsem neměl námitek, hlavně bude-li dvouletá. A byla po dvouletém boji.

         Dvouletou službou jsme získali velmi dobrý důstojnický kádr. Do vojenské akademie se přijímali nejlepší uchazeči podle prospěchu při zkoušce na záložní důstojníky. Byli to lidé znalí těžkostí vojenské služby, nešli do neznámých poměrů a mnozí byli v druhém roce základní služby podporučíky. Bylo nám líto, že z rozpočtových důvodů nebylo možné všechny absolventy škol pro výchovu záložních důstojníků, kteří úspěšně složili závěrečnou zkoušku, povýšiti na podporučíky, aby už druhý rok sloužili v hodnosti důstojnické. Ale i tak byli v poddůstojnických hodnostech přidržováni k funkcím budoucích záložních důstojníků, do nichž byli povýšeni v záloze.

         Dvouletá služba nám umožnila vychovati zdatný schopný kádr aktivních i záložních důstojníků, což jsme s radostí kvitovali. Při jednoročáckém systému rakouském to možné nebylo. Na oblibě nám to nepřidalo, za ní jsme nikdy nešli, naše uspokojení nám nikdo vzíti nemohl. Následovaly programy výzbrojní, reorganizace armády na systém sborový a opevňování, spojené s velkými náklady. Tyto požadavky ohromné výše byly odůvodněné a byly splněny, mnohdy po zříkání se funkce.

         Největší obavy jsem prožíval při předkládání 10-miliardového rozpočtu na opevňování, které prošlo nad očekávání rychle a kladně. Při odůvodňování finančních nákladů rozvržených na 3 etapy za předsednictví prezidenta republiky netroufal jsem si nikomu pohleděti do tváře, abych neztratil řeč. Po skončení referátu vyzval prezident republiky přítomné k vyjádření. Přihlásil se ihned ministerský předseda Dr. M. Hodža a řekl: „Pánové, já myslím (anebo navrhuji, to již přesně nevím), abychom ten program odhlasovali en bloc.“ Bez debaty skončeno. Já upadl v Jiříkovo vidění a ve štábu zavládlo uspokojení veliké.

         V armádě začal vítězit optimismus, chuť do práce denně rostla, kázeň se utužovala a morálka stoupala. Nastalo velké pracovní vypětí na všech velitelských stupních a dobrý výsledek byl všude patrný. Armáda získávala na prestiži počínaje rokem 1935, do té doby byla popelkou. Národ se počal probouzet ze sna o věčném míru, bohužel až v hodině dvanácté. Mnohé bylo zmeškáno a nedalo se dohoniti. A Hitler ante portas.


Poslední aktualizace: 12.2.2012

NAVRCHOLU.cz