Čepicový znak předválečné armády

Dokumenty a vzpomínky

předválečné armády

Ze vzpomínek plukovníka Josefa Fetky

Otištěno: Československo 1938, Historia Bellica speciál, 2018, s. 50-53.

Konečně vláda se odhodlala k radikálnějšímu zákroku, zakázala činnost Sudetoněmecké strany a vydala zatykače na její vůdce, kteří však v tu dobu s mnohými dalšími byli na cestě přes hranice do říše. Tam za oficiální pomoci Německa se zformoval z utečenců tzv. Freikorps, jehož bojové oddíly obsadily naše hranice z druhé strany a vyhlásily nám otevřený boj.

Takto vytvořená situace na hranicích, zostřena přísunem a soustřeďováním německých jednotek na hranicích, vyžadovala dalších opatření. Provedli jsme proto rozbor situace pro vládu a náčelník hlavního štábu gen. Krejčí žádal zesílení obrany hranic a opatření v pohraničí povoláním dalších dvou ročníků zálohy, což mu nebylo povoleno. Proto podal prezidentovi republiky žádost o zproštění z funkce, která nebyla přijata, ale bylo povoleno povolat jeden ročník zálohy.

Když pak se počalo objevovat soustřeďování německých a rakouských vojenských jednotek proti našim hranicím v Rakousku, maďarských i polských sil proti Slovensku, byl 18. září požádán gen. Faucher, aby vysvětlil gen. Gamelinovi naši ohroženou situaci a zeptal se, zda by nic nenamítal proti mobilizaci naší armády, která se nám v tu dobu zdála nutností. Místo okamžité odpovědi odletěl gen. Gamelin s francouzskými vedoucími politiky do Londýna na porady, k nimž byl pozván i Runciman. Jejich výsledek nás opravdu „dojal“. Oba státy nás totiž požádaly, abychom v zájmu zachování míru v Evropě odstoupili Německu ty okresy, které mají více než 50 % německého obyvatelstva.

Ještě, že v tomto stavu skleslosti nás vzpružilo vyrozumění od Sovětského svazu, že odeslal francouzské vládě prohlášení, podle kterého Sovětský svaz je ochoten splnit ujednání o vojenské pomoci Československu učiní-li tak ve smyslu smlouvy i Francie. Proto byla Anglie i Francie požádána o přezkoušení svých stanovisek s poukazem na to, že přistoupením na jejich požadavek, který se kryl s požadavky Henleina, ztratili bychom důležité body naší obrany a tudíž i všechny možnosti se dále vojensky bránit.

Tentokrát jsme na odpověď dlouho nečekali. Západní mocnosti, které odmítly náš požadavek o přezkoušení, žádaly ultimativně přesné a závazné okamžité vyjádření československé vlády, které prý potřebovaly pro druhou schůzku Chamberlaina s Hitlerem, jež byla již stanovena na 22. září.

Mezitím odhodláni k obraně své země, povolali jsme některé vyšší velitele ve výslužbě do hlavního štábu, kde jim byly předány plány vybudování obranné linie na Českomoravské vysočině. Bylo jim nařízeno provést příslušné rekognoskace na místě, aby se mohlo započít s budováním počínaje mobilizací, se kterou se již počítalo.

Avšak vláda na ultimativní požadavek západních mocností a za předpokladu, že tyto nám zaručí nedotknutelnost našich hranic, odpověděla zásadním souhlasem, který označila za velmi těžké rozhodnutí, jež byla nucena učinit za tak tísnivých okolností.

Ale ani to nebylo nic platné, a když rozčarovaný „posel míru“ Chamberlain se vrátil ze schůzky s Hitlerem, s nímž se zřejmě nedohodl, byla nám od západních mocností dána volná ruka k provedení všeobecné mobilizace našich branných sil.

Teď záleželo ovšem na naší vládě, zda se rozhodne vyhlásit všeobecnou mobilizaci, kterou situace opravdu vyžadovala. Je přirozené, že to nebyla záležitost jednoduchá, uvážíme-li, jak hluboce zasáhlo takové rozhodnutí do života celé země.

Byli jsme pevně přesvědčeni, že není jiného východiska a proto jsme se nehnuli ze svých míst, jen znovu prověřovali všechny připravené papíry. Celkem jsme byli klidni, neboť nástupové plány byly již dávno na velitelství budoucích armád, kde byly uloženy v trezorech, zapečetěny a stačil jen krátký rozkaz k jejich rozpečetění. Bylo to nutné opatření proti případnému znemožnění doručení těchto důležitých dokladů, kdyby nás německé letectvo předešlo a začalo bombardovat důležitá místa, mezi něž bezesporu patřila i budova hlavního štábu.

Proto také, poněvadž jsem bydlel v blízkosti budovy hlavního štábu, jsem předtím odvezl rodinu do Hlubočep, kde jsem ji svěřil do ochrany starému příteli Žákovi. Ten jako válečný invalida zůstal mimo mobilizační povinnost a hlubočepské údolí bylo jedno z mála míst v Praze, které mohlo poskytnout dobrý kryt proti zásahu německého letectva.

Krátce po dvacáté hodině v pátek 23. září 1938 přiběhl pobočník náčelníka hlavního štábu mjr. Novák se slovy „tak jedeme“ a nám oznámil, že mobilizační rozkaz byl prezidentem právě podepsán, že bude ve 22 hodin publikován rozhlasem a připravenými vyhláškami a že 1. mobilizačním dnem – na jehož nultou hodinu byla vázána všechna mobilizační a nástupová opatření – byla stanovena neděle 25. září.

I když jsme plně chápali vážnost a osudovost okamžiku, spadla z nás tíseň posledních dnů a hned jsme se pustili do činnosti podle připraveného harmonogramu, který byl rozpracován na každou hodinu a pro každého jednotlivce.

Stal jsem se členem hlavního velitelství jako zástupce přednosty operačního oddělení a v této funkci měl jsem za úkol vyvézt co nejrychleji nástupové a operační plány na místo prvního určení, jímž byla škola v Klánovicích. Do připraveného auta s důstojníkem, který mně byl přidělen k ochraně, jsme snesli připravený materiál a doslova jsme se prodírali zatemnělou již Prahou zástupy nastupujících záložníků, kteří nastupovali do zbraně, za všeobecného nadšení, které vystřídalo tísnivou náladu minulých dnů.

Na místo prvního určení jsme přijeli nějak před půlnocí a postupně nás dojížděla další auta. Na spaní a odpočinek nebylo ani ponětí. Čekali jsme na ráno. Podle harmonogramu se mělo prověřit, zda situace odpovídá předpokladům uvedeným v nástupovém plánu. Poněvadž byly zjištěny některé odchylky v seskupování nepřátelských sil, bylo rozhodnuto, ale až druhého dne, hlavním velitelem, kterým se stal gen. Krejčí, posunout část všeobecné zálohy více k západu tak, jak bylo předvídáno variantou XIII nástupu. Když byly příslušné rozkazy vypracovány, připravili jsme se k jízdě do hlavního stanu umístěného v okolí Vyškova, kterou jsme měli nastoupit až za setmění.

Využil jsem prázdného odpoledne k návštěvě rodiny v Hlubočepích. Bohužel neuviděl jsem ji, poněvadž byli někde po nákupech a já neměl mnoho času nazbyt. Před odjezdem z Klánovic jsme byli zpravodajci informováni o situaci, jež se během vyvinula. Bylo nám divné, že Němci na naši mobilizaci neodpověděli alespoň leteckou činností, kterou jsme očekávali, a ještě divnější nám bylo, že umluvená opatření našich spojenců, pokud šlo o spojení a vyslání průzkumného letectva, nebyla uskutečněna.

Do Vyškova jsem přijel se svým vozem za úplné tmy tak po desáté večer. Stavil jsem se na chvíli u hlavního ubytovatele, jímž byl pplk. Kazda, vyslechl kousek řeči Hitlerovy plné pustých nadávek na naši adresu a ještě před půlnocí jsem se se svými tajnými kufry nastěhoval do místností, jež byly vyhraženy operačnímu oddělení na zámku v Račicích v samé blízkosti města. Jakmile dorazili ostatní, započali jsme s instalací především přehledné operační mapy, na kterou jsme pak zaznamenávali všechny zprávy o naších i nepřátelských vojskách tak, jak nám postupně docházely. Na krátké pracovní poradě byl stanoven stálý pracovní režim oddělení i celého velitelství tak, aby byla zajištěna nepřetržitá služba a pohotovost.

V řízení práce oddělení jsme se střídali s plk. Ptákem a na večerní hodiny byly smluveny tzv. raporty všech oddělení, na nichž se podávaly přehledné situační zprávy a byla vydávána zásadní rozhodnutí.

Zabráni do našich nových starostí jsme pomalu ani nevnímali den a noc, trochu se prospali a zběžně pojedli.

Mobilizace a přípravy k nástupu probíhaly celkem podle plánu až na to, že se začaly projevovat důsledky sudetské revolty v tom, že se narychlo museli povolávat záložníci druhé zálohy, aby se zaplnily mezery v počtech jednotek, kde nenastoupili branci ze Sudet. Horší to bylo s doplňováním dopravních prostředků, které uprchlíci vzali s sebou přes hranice, takže některé jednotky zůstaly bez potřebných dopravních prostředků a staly se tak méně pohyblivé.

Již ve středu při večerním raportu jsme se dověděli jako nejčerstvější zprávu, že Chamberlain uprostřed své řeči v parlamentě, kterou připravoval své posluchače na možnost války, dostal neočekávané pozvání od Hitlera na schůzku do Německa, na kterou se rozhodl jet.

Přesnější zprávy o seskupování nepřátelských sil, jež nám postupně docházely v nadcházejících dnech, nás nutily provést některé úpravy v uskupení našich sil. Proti nám se objevily vedle německých sil také maďarské a bohužel i polské. Starostí s našimi záležitostmi bylo nad hlavu a nebylo ani času zabývat se jinými událostmi, i když širšího významu. A tak když jsem ve čtvrtek, jsa volán k dálnopisu, potkal na chodbě gen. Fauchera v doprovodu hlavního velitele a odpověděl na jeho dotaz, jak se mi daří „teď už dobře pane generále“, neuvědomil jsem si, jak se mu ta odpověď musela zdát divná. Svou odpovědí jsem vyjádřil osobní spokojenost nad tím, že se nám podařilo dokončit mobilizaci hlavních bojových sil a za celkem dobrých předpokladů začali jsme s nástupem, a to bez rušivého zásahu nepřátelských letadel, zatímco Faucher, jak jsem se večer dověděl, po těžké osobní krizi přišel nabídnout své síly československé armádě. Na zprávu, že francouzská vláda souhlasila s Chamberlainovým návrhem na odstoupení Sudet Německu, a na protest proti této zradě na Československu Faucher zřekl se totiž hodnosti a všech francouzských vyznamenání a nabídl své síly nám.

Ještě téhož dne, kdy probíhalo osudné jednání v Mnichově, byly v poledních hodinách vyměněny dálnopisem rozhovory mezi hlavním velitelem gen. Krejčím a předsedou vlády na jedné straně a s prezidentem republiky jako vrchním velitelem naší branné moci na straně druhé, v nichž gen. Krejčí s poukazem na dobrou situaci našich branných sil žádal, aby územní ústupky nebyly povoleny za žádných okolností.

Ráno 30. září po probdělé noci přišlo nařízení, aby se hlavní velitel dostavil na schůzi vlády, která se do 12 hodin měla vyjádřit, zda mnichovský diktát přijímá. Současně se měla sestavit vojenská komise, která měla být připravena k odletu do Berlína.

S nadějemi, s obavami, s klením – každý podle své nátury – čekali jsme na rozhodnutí vlády pokračujíce ve své práci, které jsme se už nemohli věnovat tak soustředěně jako dosud.

Dočkali jsme se. Pro mnohé z nás to bylo zklamání. Vláda souhlasila. Všechny oběti, všechna práce nadarmo.

V 17 hodin, kdy naše vojenská delegace byla na cestě do Berlína, předseda vlády, jímž se před nedávnem stal gen. Syrový, oznámil tuto Jobovu zvěst veřejnosti.

Celé odpoledne po prvních zprávách seděli jsme jako zařezaní. Prožívali jsme z nejsmutnějších chvil, které mohou vojáka v životě potkat. Ne porážka, ta se dá unést, ale něco daleko horšího nás potkalo. Kapitulace, která nám byla vnucena jakousi dohodou čtyř samozvaných mocností, mezi nimiž byli naši spojenci a přátelé Francie a Anglie, kteří jednali o nás bez nás a nestyděli se nám pohrozit, že v případě neuposlechnutí budeme odkázáni na vlastní síly.

Pravda, byl zde ještě Sovětský svaz, jeho pomoc v daném okamžiku nebyla pro dřívější intriky západních mocností dojednána a vláda při svém osudovém rozhodování ji pravděpodobně nebrala v úvahu jako možnost záchrany. Ač jsem se později pídil po tom, jaký byl vlastně průběh schůze vlády 30. září, nikde jsem nic nezjistil. Později na můj přímý dotaz (1947) odpověděl gen. Krejčí, že se už nepamatuje, jak to vše probíhalo, jen ví, že po svém příjezdu byl ponechán jistou dobu v předpokoji, než byl zavolán, aby podal situační hlášení o branné moci, v němž „vylíčil obranyschopnost našich sil podle pravdy“.

Hlavní velitel se už z Prahy na své bojové stanoviště do Vyškova nevrátil a nařídil, aby se štáb připravil k přesunu do hlavního města a ve Vyškově, aby byla ponechána jen permanentní služba. Později žádal, aby někdo byl ihned vyslán do Prahy k podchycení zpráv o jednání v Berlíně, poněvadž byly obavy, že předávání depeší ve francouzském jazyce z Berlína na Vyškov bude dělat potíže. Ve večerních hodinách dostal jsem rozkaz, abych za tím účelem odjel do Prahy, kam jsem se dostal za ranního šera 1. října.

Seděl jsem v autu sám, a tak jsem měl čas uvažovat v klidu o tom, co se všechno v posledních dnech, kdy jsme byli pohrouženi do našich operačních starostí, vlastně semlelo.

Jedno mi bylo jasné, že jsme se stali obětí hanebné zrady a že naši politikové, kteří stačili tak na ty svoje mezistranické šarvátky, dovedli se šikovně vyvléct z odpovědnosti a chytře ji předat na úředníky a v tomto případě také na armádu. Proto byl gen. Syrový povolán do čela vlády, dali mu do rukou meč sv. Václava, patrona země české, a chtěli od něj, aby on jednooký jako Žižka spasil národ a vedl jej do vítězného boje s Němci. A to on jako příslušník státního aparátu, který se politikou nesměl zabývat a poslušen těch, kteří ještě tehdy v čele státu zůstali, nedovedl.

Dnes po časovém odstupu je mi to ještě jasnější.

Dnes ovšem také po tolika letech, po dodatečném zjištění a zvážení tehdejší skutečné situace je pochopitelně pohodlnější mluvit o jiném rozhodnutí vlády a snad i jiném postoji vedoucích činitelů armády, i když ještě ani dnes mně osobně důvody, jež vedly k rozhodnutí vlády, nejsou známy, ač výsledek schůze vlády z 30. září mnoho napovídá. Prostě nenašel se nikdo ani z tehdejších politiků, ani vojáků, který by byl ochoten převzít na svá bedra odpovědnost rizika, které nebylo malé a v tehdejší spletité situaci ani nijak zvlášť vyhraněné. Dnes se snadno mluví hlavně těm mladším, kteří tehdy měli málo let anebo nebyli ani na světě, nebo těm, kteří neměli tehdy odpovědnost, o „posraných“ lidech v generálských uniformách, i když nyní po zvážení všech okolností, které oni mohli lépe znát z moci svého postavení než kdokoliv jiný, musíme dát za pravdu těm, kdož tvrdí, že jsme se neměli tak lehce vzdávat a neopustit obranu hranic z rozhodnutí nějaké komise, která jednala o nás bez nás. To byl také náš názor ještě dopoledne 30. září, a proto na nás těžce dolehlo rozhodnutí vlády, zvláště když nikdo nám neřekl a nevysvětlil, jaké ovlivňující pohnutky k tomuto rozhodnutí vedly.


Poslední aktualizace: 6.11.2019

NAVRCHOLU.cz