předválečné armády

         Když poměry v německých okresech se tak přiostřily, že páchaly se násilnosti na českých menšinách, když vedoucí německé strany S.D.P. přerušili vyjednávání s naší vládou v Praze a Německo přijalo jejich věc za svou, byly znovu se zvýšenou měrou povolávány zálohy. Dne 18. září došlo i na mě.

         Prvé čtyři dny byly ve znamení příprav - oblékání a vyzbrojování záložníků. V neděli 18. přijel odpoledne do kasáren aktivní prapor, který se vrátil ze Sudet od Kraslic. Avšak asi po hodině nastoupili další cestu. Kam to jsme nikdo nevěděl.

         Myslím, že druhý den se rozhodla vláda Sudety odstoupit, ale byla sesazena a nastoupila vláda vojenská. Po uveřejnění těchto správ rozhlasem, nastaly v celé zemi veliké demonstrace obecenstva, ale i vojska.

         Dne 22. září ve čtyři hodiny odpoledne seděli jsme již na autech, byl dán povel k odjezdu "do pole." Proslýchalo se mezi námi, že jedem někam na Moravu, ale nic určitého jsme nevěděli. Ve čtyři hodiny jsme tedy vyjeli a projížděli tyto vesnice a města: Horní Záhoří, Podolsko, Podolí, Křenovice, Bernardice - město, Opařany - blázinec, Drahovice, Dražice, Tábor - město. Po celé cestě nás lidé nadšeně zdravili, zvláště v Táboře. Tam potkali jsme právě dělnický, demonstrační průvod, kterým jsme byli hlasitě a nadšeně zdraveni. Volali se hesla: "Nedáme se! Dokud máme hraničáře, dotud máme republiku!" A mnoho hesel jiných.

         Dále pak projížděli jsme přes Měšice, Vřesce, Mladou Vožici - město, Janov a pozdě večer již za šera jsme dorazili do Těchobus. Byly jsme zde ubytováni ve stodolách, v sále, jak se dalo.

         Tamtéž nás zastala všeobecná mobilisace, ze dne 23. na 24. září asi v půl dvacáté v noci. Museli jsme všichni ihned nastoupit a byly nám vydávány náboje a ostré granáty. Mé pocity při vyhlášení mobilisace byly různé. Cítil jsem, jak celým tělem mi probíhá chvění. Jediné, co jsem si myslel, bylo: "Můj Bože, již je to tady." Ale nějaký strach jsem nepociťoval, přesto, že jsem byl pevně přesvědčen, že neustoupíme od svých práv. Ani ve snu mi nenapadlo takové řešení, které se později stalo skutkem. Ihned po "vyfasování" střeliva jsme šli jedno družstvo vystřídat pohotovost. Ta odešla někam do polí.

         Byli jsme ve starém zámečku, jehož majitel, Němec, již dříve prchl do ciziny. Tam jsme se až na několik vesele bavili vyprávěním anekdot a veselých příběhů ze života. Byl to možno říci šibeniční humor, neb jsme všichni naivně čekali, že to hned začne. Zatím se nestalo nic a teprve druhý den dne 25. září v neděli jsme vyjeli z Těchobus. Kam, to jsme pět nevěděli, snad na hranice.

         Jeli jsme zpět až do Tábora. Po cestě potkávali jsme auta s rekruty. V táboře byly narychlo odvody koní, rovněž v Plané nad Lužnicí, kde ve dvoře velkostatku oblékali civily do "eráru". Přes Planou do Košic, odtud do Myslkovic. Tam jsme dojeli k polednímu a byli po družstvech ubytováni.

         Naše družstvo bylo ve statku ve stodole. Celé dny jsme se povalovali po zahradě, chodili občas ven a četli noviny plné tučných na palec silných písmen - hesly jako: "Nedáme se! Zachovejte klid a rozvahu! Nedáme ani píď!" A mnoho jiných a jiných krásných hesel.

         Drželi jsme hlídky O.P.L. (obrana proti letadlům) na návrší za vsí. Tam nám náš velitel, poručík Boháč, říkával, jak silni jsme, jaké nedobytné pevnosti jsou na našich hranicích, že se nemusíme obávat, tam, že čeká na nepřítele smrt v ohni dělostřelecké a kulometné palby. Tam, dokazoval nám, že je nemožné, abychom odstoupili nejmenší část naši vlasti, neb jest tam náš průmysl, uhlí a kovy a lázně světového jména. Dovedl hezky mluvit, cítili jsme tu naší národní sílu každý v sobě.

         Blížil se den 1. října 1938, den, který nám Říše určila jako lhůtu k rozmyšlení. Buď odstoupíme pohraniční okresy nebo zakročí vojensky. Noviny stále hlásaly hesla a psaly o věrnosti našich spojenců.

         A 30. září večer hlásilo naše rádio: "Spojenci nás opustili, musíme odstoupit." Jak nám tenkráte bylo, jak nám bylo. Nastalo ticho - nebylo co říci. Do poslední chvíle lhali celému světu, lhali národu. Národu, který byl ochoten za svá práva zemřít. Postavili nás před hotovou věc.

         V rozkaze druhý den četli, že ti, kteří jsou z obsazovaného území, smí odjeti domů. Nastal zmatek, nadšení pokleslo, dostavila se rozmrzelost a ke všemu nechuť. A touha po domově. Počali jsme se dotazovat, proč jsme zde. Zda pro parádu, nebo pro to, aby nás měli v moci. Neb bylo mnoho demonstrací v městech i na venkově. Dne 3. října byla pro nás zavedena polní pošta, dne 5. října odstoupil pan president Beneš a vládu převzal armádní generál Syrový. Dne 6. října byla vyhlášena demobilisace dvou ročníků a dne 8. nám ráno přečetli, že byla vláda nucena odstoupit další území. Území i převážně českého. Nevěděli jsme, co bude s námi dále. Byli propuštěni další vojíni z odstoupeného území. A mi dále drželi hlídky O.P.L., kde nám týž důstojník dokazoval, že můžem být jen rádi a šťastni, že jsme přišli o naše Němce, baže můžem býti rádi, že jsme i ty pohraniční kraje odstoupili, neb prý jsme na ně jen a jen dopláceli. Užitku prý nenesly apod. "Kam vítr, tam plášť," pomyslil jsem si a velitel poklesl v mých očích.

         Dne 9. října v sobotu ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne vyjeli jsme z Myslkovic na další bludnou pouť republikou. Nebo jen republičkou? Přes Košice, Planou nad Lužnicí, Tábor, Měšice, Lhotu Zárybničnou, Chýnov, Kladrubec, Lejčkov, Pacov (město), Pošná, Čížkov, Pelhřimov (město), Olešnou, Vyskytné, Hosov do Jihlavy. Tam dorazili jsme již v noci, ale přesto jsem viděl, že jest to krásné město. Má i elektrickou dráhu. Jihlavu jsme projížděli asi v jedenáct hodin v noci. A jeli jsme dále. Vel. Studnice, přes Českomoravskou vysočinu do Měřína. U Vel. Meziříčí jsme stáli asi půl hodiny. Byla jedna hodina v noci. Noc byla krásná, měsíčná. Po odpočinku a večeři, jeli jsme dále. Bezděkov, Vel. Ostrovačice. Tam někde postihla jeden náš vůz havárie. Naštěstí bez vážnějších následků. Potom následoval Mírov a ráno v šest hodin jsme vjeli do Brna. To mě celkem vzato zklamalo. Mou pozornost jedině upoutal krásný chrám s dvěma věžemi (gotika) a letecké nádraží.

         Za Brnem následoval Vyškov (Země Moravskoslezská), Hoštice na Hané, Ivanovice, Tišice, Nezamyslice, Vrchoslavice, Urchoslavice, Bezměrov a Kroměříž. Sem dojeli jsme v jednu hodinu v poledne a byli jsme ubytováni ve velkostatku olomouckého arcibiskupa. Jelikož jsme nesměli do města, šel jsem spát již ve čtyři hodiny odpoledne. Měl jsem lůžko brzy nalezené. Lehl jsem si v maštali mezi koně. Bylo tam příjemné teplo. Spalo se mi dobře, neboť jsem celou noc na autu bděl a zapisoval osady a města, kudy jsme jeli.

         Dne 10. října v půl deváté dopoledne jsme vyjeli na další cestu. Kroměříž jest krásné a výstavné město, velice čisté. Svou výstavností i ruchem připomíná v mnohém Plzeň. Z různých budov škol a jiných veřejných budov zdravili nás uprchlíci z pohraničí. Z města vyjeli jsme do krásného, úrodného a řepného kraje na Hané. Skoro v každé obci, kterou jsme projížděli, byl cukrovar. Podle silnice a cest stojí krásné a umělecky zpracované kříže a sochy. Dle toho lze usuzovati o zbožnosti, ale i zámožnosti, zdejších lidí. Další osady a města, kterými jsme projížděli byly: Hulín, Třebětice, Všetuly, Holišov, Dobrotice, Jankovice, Hlinsko pod Hostýnem, Bílavsko, Bystřice pod Hostýnem (město), Loukov a Příkazy. Holišov jest rovněž město. Příkazy, možno říci, jest opět pohorská vesnička. Tam jsme zakotvili. Naše četa dostala za ubikaci malou stodůlku. Ale několik z nás si postavilo stany na zahradě. Přes den jsme pozorovali stěhování uprchlíků z různých zabraných osad. V ten čas začala již demobilisace mužstva i koní. Těšili jsme se, že i my budeme brzy odvedeni do mírové posádky a puštěni domů. Mezitím vyjednávala naše vláda s Maďarskem v Komárně. V pátek dne 14. října se však zástupci obou států rozešli, aniž jednání kladně ukončili. Pro přílišné a nemožné požadavky Maďarů. Byla zastavena demobilisace. Avšak již druhý den hlásilo rádio, že demobilisace bude pokračovati. 14. v pátek šla celá naše rota na svatý Hostýn. Hostýn jest podobné poutní místo, jako v Čechách Svatá Hora. Jest tam krásný chrám, hotely a ovšem i krámky s upomínkovým zbožím. Zde utratili jsme buď všechny, neb většinu svých peněz za různé talismany, obrázky apod.

         Od kostela směrem k rozhledně, která stojí na nejvyšším vrcholu hory, vede tam i druhou stranou zpět krásná mosaiková Křížová cesta. Z nejvyššího poschodí rozhledny, za krásného počasí a jasného a čistého vzduchu, jest viděti až Cheb a Plzeň v Čechách. Též Budapešť a jiná vzdálená města. Od Hostýna směrem severovýchodním táhne se mohutné pohoří pod názvem Javorníky.

         V neděli večer 16. října bylo nám hlášeno, abychom byli připraveni na odjezd. Vyskytlo se mnoho dohadů kam. Někteří tvrdili, že rovnou do Písku, jiní, že prý přes Mor. Ostravu, Přerov a Prahu do Písku. Byli však i takoví zoufalci, kteří tvrdili, že na Slovensko. Přesto, že jsme jim slušně za ten nápad vynadali, jsme nakonec uznali, že měli ze všech nejvíce pravdy (Alespoň co se směru týkalo). Byli jsme však na takové různé nápady již zvyklí, říkajíce jim šeptaná propaganda. Tu noc z neděle jsme však ještě klidně spali a teprve asi v osm hodin ráno, pondělí, byl hlášen nástup na auta. Byli jsme všichni nesmírně rádi, že již jedem. A třeba na Slovač. Nedovede si nikdo představit, kdo není v naší kůži, jak nás unavuje pobyt na jednom místě. Za dva, za tři dny již všechno proklínáme. A tak jsme ve dvanáct hodin v poledne 17. října nastoupili na další pouť.

         Z Příkazů do Osíčka, Komárna, Kunovic, Louček, Branek, Val. Meziříčí (město), Harachovce, Zášové, Zubří, Rožnova pod Radhoštěm. Radhošť jest veliká hora s kostelem na svém vrcholu. Jest opět zaklíněna do pásma jiných hor. Vedle stojí hora Tanečnice, dále Kněhyně. Jsou to Beskydy. Potom jsme projeli Trojanovice, Frenštát pod Radhoštěm, Čeledná, Pstruží, Frýdlant, Pržná, Baška, Místek (okr. Město), Sviadnov, a k večeru jsme dorazily do Paskova u Mor. Ostravy. Naše rota byla ubytována na sále spolkového domu tělocvičné jednoty Orel. Do Moravské Ostravy jest odtud 13 km, do Vítkovic asi 11 km. Jsme vtlačeni ve výběžku asi 13 km širokém a 15 km dlouhém. Za všech rot byla utvořena jedna, která se jmenuje asistenční. Celkem zde nic neděláme. Všichni již toužíme po domově, o kterém dostáváme velice málo zpráv a když, tak hodně již staré. Dopisy jdou deset i více dnů. Chodíme hráti fotbal, neb na pochody. Nespokojenost mezi mužstvem ještě značná.

         Ve středu 19. října byly v dáli slyšeti silné rány. To Němci vyhazují a trhají naše kryty, které zůstaly v obsazeném území. S ochotou a láskou jsme si na ně střádali korunku ku korunce, všichni bez rozdílu postavení. Dělníci zříkali se části svých mezd, abychom si zajistili svou otčinu a vlast. Bez boje jsme je dali. Kryty, na které jsme byli hrdí. Ten spěch a odstraňováním jest podezřelý. Bojí se ti tam, že by se mohla situace obrátit a oni by museli vracet, co proti právu dostali?

         Dne 20. října byla úředně zastavena činnost komunistické strany. Zahraniční politika se zřejmě mění. Jest až příliš viditelný nátlak a vliv silného souseda. My se zde nečinně povalujem. Někdy hrají důstojníci na klavír, který jest v sále a na housle. V neděli 23. jsme byli v kostele na "velké" a odpoledne v biografu. Hráli "Důvod k rozvodu." Byl jsem se též podívat v městské elektrárně. Čekáme stále, kdy se již někam hneme. Již dva dny jest dušičkové počasí. Drobně prší a jest zima. Jsme doma a nadáváme na nepořádek na poštách, neb dopisy jsou staré i čtrnáct dnů, na vládu, že dodnes se nepostarala o řádnou podporu rodin, když živitel jest na vojně, na stravu, prostě na vše. K jídlu nám dávají stále jen luštěniny. Toho rebelování jistě vina pouze veliká nuda. Nic se nedělá a čeká se. Na co? Pojedeme-li domů, či nikoliv. Dnes mělo být vyučování o plynech, ale místo toho se politisovalo. Důstojníci nás chlácholili a politisovali s námi. Nejlépe to řekl poručík Bruner: "První, co udělám až se vrátím, bude, že se nechám vypsat z jisté politické strany. Učiňte všichni totéž, neb dokud budete platit organ. poplatky, budete podporovat různé organ. tajemníky, sekretáře a jiné a jiné vyžírače." Včera bylo v novinách, že odstoupivší pan president Beneš odcestoval do ciziny i se svou chotí.

         Dne 27. října byla nařízena částečná demobilisace hran. praporu 4. Praktikuje se to tak, že třetina mužstva bude odeslána do mírové posádky. Jsou to ročníky 28., 29., 30. Velitel naší čety jde rovněž domů. Udělali jsme mezi sebou sbírku na zakoupení dárku v upomínku. Vybrali jsme 63,50 Kč. Já a nějaký Píďa Motl jsme byli pověřeni koupí a vybráním vhodného dárečku. Avšak v Paskově jsme nic vhodného neobdrželi. Již jsme se zklamaní vraceli do ubikace, když tu Píďa bez dlouhého uvažování zastavil kolemjedoucí auto. Zastavilo ihned. Požádali jsme, aby nás dovezl do Místku. Měl však volné místo pouze pro jednoho. Ale za autem měl přivěšený dvoukolový valníček. A tak si Píďa stoupl na něj a držel se košů tam naložených. Musela to být pro něho jízda šeredná, neb pršelo a kára se po mokré silnici všelijak smýkala. Dojeli jsme však ve zdraví až do Místku. Na náměstí jsme vypadli a zaběhli do nejbližšího závodu hodinářského. Usnesli jsme se, že koupíme hodiny na psací stůl. Byly tam jedny jako dělané pro naše finance. Stály 64 Kč, něco jsme usmlouvali na prodavače a vypadli zas ven. Chvíli jsme si prohlíželi město, ale brzy se ohlíželi po nějakém vozidle, které by nás dopravilo zpět. Mnoho času jsme neměli, neb z posádky jsme odjeli "na černo." Zastavili jsme jeden vůz, ale byl plný kufrů. Tu jela krásná prázdná limusina. Řídila ji dáma, která nám mile ráda nabídla sezení. A tak jsme se do hodiny vrátili zpět. Obdarovaný poručík projevil radost nad naší pozorností a dal padesát korun na pivo. O to jsme se večer podělili. Večer pak po městečku byly vyvěšeny prapory a v oknech rozžaté svíce. Jest předvečer 28. října.

         Dnes 28. října měl být ráno budíček pro ty, co odjíždí domů, v pět hodin. Byli jsme však všichni vzhůru již v půl páté. Napsal jsem domů dopis a Jarka, můj kamarád, jej nějak odešle, aby nebyl censurován. Jarka Šára byl můj nejlepší kamarád na vojně. Bylo to takové upřímné přátelství. Jarka má takovou upřímnou, nesmlouvavou povahu. Vždy co řekl, to splnil. Vážil jsem si jeho přátelství a měl jsem jej upřímně rád. Neměli jsme jeden před druhým žádných tajností. Než ráno odjížděli, objali jsme se a bratrsky políbili. Bylo mi do pláče. Jistě se mi bude po něm stýskat. Poznal jsem mnoho povah "kluků", se kterými mě svedl osud v polní rotě, ale u málokterých jsem poznal takovou obětavost, jako měl Jarka a upřímnou ochotu, kdy se dělil se mnou o poslední cigaretu, neb peníze. Snažil jsem se být mu též takovým přítelem.

         Nedočkavě očekáváme, kdy i my odjedeme za nimi a domů. Zde neděláme vůbec nic, jen se válíme. Dnes odpoledne jsme byli opět na biu. Demobilisované mužstvo všechno odjelo na civilních autech, které při odvodu aut byly přiděleny našemu praporu. Jelikož jsou to vozidla většinou nespolehlivá, byla jejich cesta rozpočtena na tři dny. Dle "šeptandy" (šeptaná propaganda), byl jim dán tím náskok, aby nezdržovali naši kolonu, která prý pojede za nima. Vyrazíme v pondělí a naše cesta potrvá jeden a půl dne. Bude to opravdu v pondělí?

         V sobotu jsem v poledne nastoupil službu dozorčího desátníka. Rota odešla na fotbal. Vzpomínám na Jarku. V jednu hodinu v noci jdu spát a do rána má službu "voják".

         Jest večer a já sedím na chodbě před sálem sám a vzpomínám. Vzpomínám na domov i na to, jak blízko jsme byli válce. A filosofuji. Proč měla být válka a kdo jí chce? Pár mocných na tomto světě. Pod záštitou lásky ku svým bratřím touží po moci a krvi. Hyeny lačné. Jest jich jen pár a miliony těch, jež žijí v lásce. Tak jako my Češi i oni mají své matky, milenky, ženy a děti. Tak jako my musí se rvát o kus chleba, aby svým drahým dali co jíst. Však těch pár mocných chce vidět krev. Vzali jim matky, milenky, ženy, vtloukli jim myšlenky, že my jsme vrazi. Kdybychom mohli a oni také, my - drobní dělníci, živnostníci, hospodáři, v celku pak prostí vojáci - šli bysme oba, oni i my sobě v ústrety, podali si ruce a řekli si: "Bratře, soudruhu, kamaráde, jsme všichni lidé, máme své bolesti, lásky i strasti. Odlož nenávist a nabitou pušku a místo vraždění a ničení práce generací, polibme se a slibme si, že chceme žít v lásce k všem lidem a jejich blahu. Co na tom, že já jsem Čech a ty snad Němec, co na tom, že já mluvím tak a ty jinak." Tak cítil jsem já v těch osudových dnech a jistě i mnoho a mnoho těch našich nepřátel.

         Dny líně utíkají. Jsme stále v Paskově. Chodíme cvičit, anebo na pochody. Poznáváme kraje Petra Bezruče. Byli jsme v Místku, Frýdku, Ostravě. Uhelné pánve s tažnými věžemi jak uraženými prsty, ční k nebi. Když jsme šli kolem Ostravice, vzpomněl jsem na Maryčku Magdonovou. Jinak lze na všech stranách pozorovati pokrok. Krásné betonové autostrády, spousta nových budov, jak soukromých i veřejných. V Paskově samém jest budova Sokola, blízko Orlovna a jinde opět D.T.J.

         Lid zde má svéráznou řeč, líbí se mi. Avšak většina mladých jest oddána pití alkoholu. Jsou to většinou horníci a dělníci z Vítkovických železáren. Karty jsou asi nejoblíbenější sport, ba i u žen. Tak jsem zde pozoroval již starší ženu, která od půl jedné v poledne bez ustání do čtyřech hodin ráno hrála karty. Zde splývají a jeden v druhý pronikají dva světy. Pobožnost s bezvěrectvím, slušnost s nemravností.

         Dnes tj. 2. listopadu se projednává po druhé otázka Maďarska a Československa. Mají být pevně stanoveny hranice. Dopadne-li jednání zde uspokojivě, snad se již odtud hneme. Nic mi zde již netěší. Vojna opět přituhuje a tj. dobré znamení, že je klid. Jak se honí předpisy, polevuje mezinárodní napětí. A tak znova jako nováčkové běháme po polích, "robíme přískoky" apod. Někdy večer si vyjdu do města a tak jsem se včera zasmál vtipné odpovědi jedné dívky. Po chodníku šli tři děvčátka a za nimi dva vojáci. Ten jeden svobodník jim povídá: "Slečny, můžem se bavit?" Děvčata se zasmála a ta nejhezčí povídá: "Spolu ano, ale s námi nie." A kluci byli vedle. Pro zajímavost uvedu něco z tamějšího dialektu. Šel jeden voják a potkal děvče: "Slečno, vemte mi sebou." "Nemóžu." "A proč? To se vám nelíbím?" "I lůbíte, ale já ídu starečkom na hřbitov." "A což potom?" "Tož bych šla včilko, ale nie." Mluví se zde velice měkce, mluví-li však rychle, musíš dáti pozor, abys rozuměl.

         Mezinárodní rozhodčí komise zastoupená Německem a Itálií za přítomnosti sporných stran - Československa a Maďarska - rozhodla včera dne 2. listopadu. My ustoupíme Maďarům následující obce a města: Lučenec, Rimavskou Sobotu, Rožnavu, Košice, Užhorod, Mukačevo, Berehovo. Jest to pro nás těžká rána, ale my vojáci se již nerozčilujeme. Nějak jsme zlhostejněli ke všemu. Stejně by nám to nebylo nic platné. Máme jen jednu touhu a přání. Domů! Musíme velice často přeslechnouti různé ponižující poznámky civilistů. Ovšemže oprávněné. My všichni šli ochotně a nadšeně hájit svou vlast. My drželi se hesla - že vrátíme se, se štítem - nebo na štítě. Nebyla naše vina, že se tak nestalo. A tak se nás zde lidé často ptají: "Chlapi, proč nejdete dom? Róby na vás čekajů. Včilka ste tu málo platni!" Zvláště nyní po rozhodnutí v otázce Maďarska. Odpočívali jsme jednou po pochodu u silnice. Kolem jde chlap a povídá: "Poláci berů, Maďaroni berů a vy se tady válíte." Má pravdu, ale my bysme mu dali nejraději přes hubu. Ještě se obrátil: "Fuj, to ste vojáci?" Pochodujeme mlčky domů. Potkáme jiného civila a on na nás: "Zpívejte vojáci, dyž ste vyhráli!" Směje se. I ženy na nás volají: "Jděte do Čechie, zde nejste nic platni." Co jim máme na to odpovědět? Vysvětlovat jim mezinárodní politiku a situaci? Stejně by nerozuměli. A tak jsme tiše. Vzmáhá se nás ale vztek. Nejraději bysme jim jednu "lajskli po hobě".

         Dnes 3. listopadu byly stanoveny pevné hranice československo-polské. V pohraničí jest mezi lidem panika, neb nikdo neví, kudy nové hranice povedou. V Mor. Ostravě a jiných průmyslových místech vznikají stávky dělnictva. Dělnictvo žádá i násilím vrácení zabraných území.

         5. listopad. Neočekávaný budíček v 5 hodin ráno, hned snídaně a v 6 hodin sedíme na autech. Naše veliká touha hnout se někam se plní. Než-li jsme vyjeli, projel mimo nás náš první prapor (aktiváci). Jeli do Mor. Ostravy. Zprvu jsme mysleli, že jedeme domů, ale brzy nás z toho omylu vyvedli. Odjížděla pouze naše první rota. Druhá a třetí a rota doprovodných zbraní zde zůstala. V 6 hodin jsme vyjeli. Přes Žabeň, Místek, Frýdek, Sedliště, do Horních Bludovic. Tam jsme museli z aut sesedat, neb silnice zabíhala do zabraného území a šli jsme přes pole do Prostředních Bludovic. Auta jela za náma. Zde máme nový "lágr." Jsme ve Slezsku. Vesnice, kde jsme ubytováni, nikterak neodpovídá našim představám o vsích, na které jsme zvyklí od nás z Čech. Zde stojí jedna chalupa tam, druhá na jiné stráni, takže se taková vesnice táhne hodinu i více cesty. Jsme ubytováni v hostinci v sále. Správně jest to pouze větší místnost. Vidíme odtud na nové hranice. Budem držeti stráže, aby se zabránilo řádění takzvaných "bojůvkářů". Něco podobného jako u nás v Čechách "ordneři". Jsou to prostě ozbrojení civilisté, kteří se snaží dělat incidenty. Vnikají násilím na naše území. Fasovali jsme opět "ostré". Přijel za námi pan plukovník, přátelsky s námi pohovořil a poptat se, co bysme si tak přáli. Tj. důkaz nebezpečí. Lidé se nás i zde táží, co děláme, že nedovedem zabránit tomu, aby i české osady byly zabírány. Musíme dávati dobrý pozor, abychom jim rozuměli. To ovšem trvá jen prvé dny, než si naše uši na ten dialekt přivyknou. Stávkující dělnictvo žádá, aby je Slezská divise ozbrojila, že si své uchrání sami. To ovšem není možné. Nerozhodujem již v republice sami, nýbrž mezinárodní komise. Posloucháme rozkazů mocných.

         Zde hnedle u každé chalupy jest větrný mlýnek. Lidé si melou obilí sami. Lidé nám vypráví, jak Poláci v zabraném území řádí. Tak na včerejšek vypálili chalupu, dobytek vzali a je polonahé vyhnali k nám. Počínají si jako zvěř. To jsou ti "bojůvkáři". Vzpomínám si na Jarku. Ten říkal, že by si přál jít na hranice. Odpoledne vybírali stráž. Bylo určeno družstvo, ve kterém jsem já prvním pomocníkem u kulometu. Z ubikace jsme vyšli v 5 hodin odpoledne. Náš cíl - četnická stanice. Tam budem podléhati místnímu veliteli. Pět mužů šlo na stanici S.O.S. (stráž obrany státu). Jsou vystrčeni na samých hranicích v lese. K cíli, četnické stanici, jsme došli asi za hodinu chůze. Četnická stanice ještě asi půl kilometru v obsazovaném území, není zde však dosud polské vojsko, tedy zde udržují pořádek sami. Snad byla zjednána taková dohoda. Zde nás srdečně uvítal pan vrchní strážmistr. Ubytovali jsme se v kanceláři. Když jsme odložili výstroj a výzbroj, vysvětlil nám náš úkol. Jest velice pravděpodobné, že ještě před odevzdáním území Polsku budeme několikráte napadeni "bojůvkami". Jejich úkol jest vyvolati konflikt, neb alespoň zmatek. Vpadnou nečekaně do vsi, většinou. Kde jest nějaký státní úřad, hodí na budovu několik granátů, dají jednu, dvě dávky z kulometu a zmizí. Našim úkolem jest jim takový vpád zabránit, neb alespoň zamezit jim útěk. I my máme své "bojůvky", které na oplátku činí vpády do osad obsazených Poláky. Těch si však nemáme všímati, řekl vrchní, nebudem přec střílet do vlastních lidí. "Vy, kteří budete na stráži, střelivem nešetřete. Máme nábojů i granátů dost," ukázal nám jich plné bedny, "Jakmile zpozorujete něco podezřelého, palte." To bylo něco pro nás. Konečně nějaká změna. První strážný měl jíti na stanoviště až v 10 hodin. Jelikož bylo dosti času, udělali jsme si pohodlí a četníci nám vypravovali zážitky z posledních dnů. Naše kryty zde byly do 1. října obsazeny vojskem. Ti, když bylo nařízeno vyklizení celého území, nechtěli tak učiniti a kryty opustiti. Museli být vyhnáni plynem. Byli odhodláni brániti svou vlast do posledního muže. Mnoho podobných příběhů jsme vyslechli a ze všech bylo viděti zoufalé odhodlání bránit a nic nedat. V družném hovoru ubíhal čas a první směna nastoupila na stanoviště. Někteří si potom šli lehnout, já ale psal ještě dopis domů. Kolem bylo příjemné, uklidňující ticho, rušené jen tikotem hodin. Brzy jsem i já ulehl. Probudili mě ve dvě hodiny a já šel "střídat".

         Nabitou pušku na rameno, granáty do kapes a přilbu na hlavu. Kamarád, kterého jsem střídal, mi řekl, že z polské strany bylo slyšeti houkání sirén, zvony a píšťaly volající na poplach. Jak usoudil strážmistr, to asi nějaká naše bojůvka napadla kdesi obec. Chodil jsem po silnici od národní školy zpět k starým hranicím až k malému lesíku. Moje pozornost byla soustředěna, takže mi ani hlásek neušel. Nestalo se však za celou mojí i příští stráž nic. Ráno navrátili jsme se do ubikace. Tak střídáme se s druhým družstvem den ze dne.

         Dnes 7. listopadu si vyžádala četnická stanice, abychom vystěhovali jejich rodiny a kancelář zpátky z obsazeného území. Přijela dvě vojenská auta z Frýdku. Šoféři, vojáci, ale měli civil. Stěhovali jsme celý den. Lidé ze vsi, samí Češi, nás pozorovali se slzama v očích. Slzy v očích a zatnuté pěstě. Vždyť jest to zde ryze česká ves. Do druhé poloviny obce přibyla dnes v noci polského vojska jedna nebo dvě roty. I druhý den stěhujeme. Na věži kostela vyvěsili Poláci svoji vlajku. Pod věží dvě pěchotní děla namířená na nás. Ráno přijela delimitační komise. Generál Braun a nějaký štábní kapitán. Jsou obléháni lidmi, kteří je prosí, aby nechali Bludovice v Čechách. Co jest jim to ale platné? Ze státního statku po celé dny vyváží, co se dá vzít. U národní školy stojí pomník T. G. Masaryka. I ten se odstěhuje, aby nebyl zhanoben Poláky.

         Dnes tj. 8. listopadu se večer asi v deset hodin vesele střílelo na hranicích. Sirény na blízkých dolech, ale již za novými hranicemi, zoufale řvaly na poplach. To opět řádí bojůvkáři. Blíží se den, kdy poslední zbytky odstoupeného území přebere Polsko. Proto tak veliká jejich činnost. Odpoledne jsme opět stěhovali četnické stanice. Koupil jsem si od jednoho horníka polské cigarety "Máchorky". Inventář ze stanic se vozil do skladiště ve Frýdku. Z velkostatku se stěhuje ve dne v noci. Jsou tam dvě party vojáků, i od naší roty tam jsou. My jim říkáme "deputátníci". V šest hodin odpoledne opět na hranicích řehtaly kulomety. Střílí se denně. Dnes jsem pozoroval žalostné výjevy. Pracuje zde vytyčovací komise a zakresluje a určuje nové hranice. Lidé ze vsi před nimi na silnici klekali, ruce spínali a úpěnlivě prosili, aby je nechali v naší republice.

         Práce pokračují rychle. Na všech stranách se horečně vyklizuje. Lidé kácí lesy a celé kmeny vozí na naše území. Čas nám zde prchá mnohem rychleji než v Paskově. Musíme si dávati pozor na své okolí, neb ti jde o krk, aniž víš, odkud nebezpečí čekat. Nezbývá čas na neplodné vzpomínky, které jen rozteskní. O domově se již tolik nehovoří, jsou zde jiné zájmy. Ze stanice "Sosáků", jak říkáme S.O.S. bylo večer viděti asi pět minut cesty vzdálené koně polských vojenských hlídek. Snadno se zde může stát, že v noci někdo mrskne oknem granát. To by nám ale bylo sakramentsky teplo! Ale na všechno si člověk zvykne. Dokonce se kluci hádají o to, kdo půjde do stráže a kdo ne. Jsme též velice zvědaví na slíbené překvapení ze strany vůdce Adolfa Hitlera. Jest nám slíbené na 22. listopad. V zabraném , ba i v Ostravě lze obdržeti mapy příští republiky, na které jest zakresleno i kus Polska až po Bílsko. Vznikly z toho dohady. Který z nich bude ten pravý, těžko nyní posoudit. V noci bylo slyšet střelbu i z těžkých kulometů. Stálo to možná pár mladých životů a proč? Na to si dáš ztěžka pořádnou odpověď. Vždyť by bylo na světě pro nás všechny ještě dost a dost místa. To jsou však problémy, které my drobní lidé řešit nesmíme.

         Dnes jsme již potkávali uprchlíky a vypovězené z Dolních Bludovic. Jeden z nich žaloval: "Již jsme spali, já, žena a chlapec. Bylo asi dvanáct hodin v noci, když zabouřili na vrata. Otevřel jsem. Dva mi chopili a zmrskali. Druzí mi znásilnili ženu. Pak nám vyházeli peřiny a hnali nás přes hranice."

         Dnes jest již 10. listopadu. Za šest dnů předáváme území. Čímž blíže k tomu dni, tím více přepadů bojůvkáři. Tím nebezpečnější jsou stráže. Dnes máme opět my, tj. naše družstvo, hlídku. Dle zpráv z Polska jest tam mobilisace pěti ročníků. Ukrajinci se bouří, chtějí autonomii. Začne-li se tam něco mlít, pobudem si zde ještě hodně dlouho. Když jsme přišli do stráže, bylo půl šesté večer a hned po našem příchodu počal "tanec". Zprvu to byly dva, tři výbuchy granátů, pak celé série. Na to hned dávky asi ze čtyřech kulometů. Mezi to pušky, těžké kulomety i minomety. Přes pekelný rámus neslo se úpěnlivé volání sirén. To vše nedaleko od nás směrem na Petřvald. Po čtvrthodině pomalu vše utichlo. Asi hodinu bylo slyšeti hudbu, hrající řízný vojenský pochod. Poláci slaví národní svátek 11. listopadu. Jdou přes Dolní Bludovice s lampiony. Jak naše špionážní služba hlásila, Polsko tajně zmobilisovalo pět ročníků, obsadilo blízký les a zakopalo protiletadlová děla. Kolik jich asi "odstonalo" ten dnešní večerní útok? Kdo to ví? To se nedozví nikdo. O tom se nikdy, nikde nepíše. A vezmeš-li kterékoli noviny do ruky, můžeš čísti: "Na hranicích jest všude naprostý klid." Jsme na stráži a přemýšlím. Z Polska jest slyšeti vojenskou hudbu. Hrají pochody a valčíky. Potom státní hymnu (snad), podobnou naši - Nad Tatrou se blýská. Dohráli, vojáci ji zpěvem opakují. V té písni jest odhodlání i žal: "Živio Polska, živio Polska, živio Polska," třikráte za sebou. Proč stojíme proti sobě odhodláni jeden druhého zabíjet? Vždyť jsme přeci bratři Slované? Kdo vtloukl nám do duší tu nenávist? Ty robotník, já robotník a stojíme proti sobě a puškama v ruce. A v duši mé jako zdaleka slyším odpověď na tu moji otázku: "Bijete se a nenávidíte pro zájmy kapitálu!" Což, můj Bože, jsme tak duševně zdeptáni, že my, my pracující lid, proletáři, kterých jest tolik milionů, nedovedem říci: "DOST!" Dost nenávisti, dost krve a vraždění. My všichni jsme si bratří od Pyrenejí až po Ural. My to ale neumíme říci, nejsme stmeleni, ba naopak. Perem se i mezi sebou. Co zmohl by proti nám Hitler, co Musolini a jiní a jiní? Jen z hlouposti lidské mohou narůsti diktátoři! Všechno má však svůj konec. Ani nejvyšší strom nevyrostl do nebe. Diktatura jest jemný a složitý stroj s velikým setrvačníkem. V takovém stroji stane-li se porucha, silou toho setrvačníku rozbije se celý k úplnému zániku. Svět viděl již více diktátorů a dočkal se jejich neslavných konců. Naše pokolení prožívá dějinné chvíle a myslím, že se dočkáme i velkých obratů.

         Po silnici jedou horníci z práce. Jest jich hodně. Jeden, dva, deset, dvacet. Někteří se staví u mě. Dávají mi polské cigarety. "Slasky Raritas" se jmenují. A stěžují si: "Málo nám nyní platí a i to nebudem míť. V sobotu nás prepustie." "Vojáčku a kého tu hlídáš a preč, dyž si nás přec vzeli?" A jedou dom. Lampičky na kolech, tak jako bludičky mizí v dáli. A duší mi zní to jejich smutné: "Préčo tu hlídáš, když si nás přes vzeli?" Zas jinam přebíhají mé myšlenky. Hledím na prázdné místo, kde ještě do včerejška stávala busta prezidenta "Osvoboditele". Kdybys to, tatíčku, mohl vidět, jak tě musíme stěhovat, aby tě nezhanobili. Nebo jsi to snad tušil? Kdo na to odpoví? Nocí zní sirény a hukot z dolů. Zde i země žije. Na nebi mrká pár hvězdiček.

Smutek jest opět v zemi Bezručovy.

         11. listopad. V Polsku jest státní svátek. Osvobození Polska. Na všech budovách jsou vyvěšeny prapory. Jednu výhodu budou mít občané připojení k Polsku. Nemusí si pořizovati nové prapory. Stačí, když prapor obrátí červenou barvou ven. Odpoledne bylo slyšeti po dobu asi pěti minut hromadu sirén, ovšemže opět v "zabraném". V noci viděli jsme záři velikého požáru a jednotlivé výstřely. Požár bylo vidět až do jedné hodiny v noci. To opět vypalovali Čecha. Bratři Poláci jednají s námi hůře než s Němci.

         Dnes v pondělí 14. listopadu jdu opět do stráže do zabraného pásma. Hned, jak jsme přišli na četnickou stanici, hlásil nám "vrchní": "Pozor, dnes se něco chystá. Přišla tajná zpráva!" Bylo určeno výjimečně stavět stráž již od šesti hodin. První směnu jsem měl já a Píďa Mráz. Chodili jsme od národních škol až k lesíku za hostincem. Vyprávěli jsme si o domově a občas stavěli chodce jdoucí od polské strany. "Myslím, že se dít nic nebude," povídal Píďa. Večer přecházel v noc. Tma, jen hvězdy svítily. Na kopci v zatáčce silnice stojí státní velkostatek. Tu vidíme, jak za vraty stodol vyšlehly rudé plameny. Jednou, dvakrát, potom zrudla střecha. "Ty Píďo, tak se mi zdá, že tu dnes přece bude horko." Rudá záře ale zmizela a není vidět již nic. Hlásíme veliteli, co jsme viděli. Četnická hlídka spěchá do velkostatku. Po chvíli se vrací. Někdo polil stodolu benzínem a zapálil. Dělníci to ale uhasili. Jsme opět sami, jest ticho. Prásk - tichou nocí třeskla rána. Jdem po hlase. V zatáčce silnice jest rozcestí. Hluboká vozová cesta vede odtud k řece Lučině, nové hranici polsko-československé. Pozor, někdo se tam plíží! "Stůj, kdo tam?" zvolal Píďa. Jsou tam asi čtyři chlapi. Jdu k nim. Mrskli po mně kamenem. Uskočil jsem a Píďa střelil. Slyšíme kvapný útěk. Jediným trhnutím odjistil jsem granát, hodil a hned zaleháváme. Strašná detonace. Rudá záře a hlína letí k nebi. Vyskočil jsem a střílím za prchajícími z pistole. Zatím jest již celá četnická stanice venku. Jdou za námi. Zářivá raketa letí nad naše hlavy. Pátráme v terénu. Tam jsou! Dva strážmistři a já běžíme za nima. Házím opět granát a zaleháváme. A opět osvětlujem okolí. To již i velkostatek rachotí výstřely pušek a detonací granátů. Tam jsou finančníci. A opět běžíme vpřed. Kolem nás hvízdá kulka. Antci střílí. (antci - přezdívka polského vojáka). Prchající přebrodili říčku a jsou v Polsku. Postupujeme opatrně vpřed. Na vrcholu kopce z naší strany nějaký zrádce signalisuje. Před námi se zablesklo, rána a hlína i kaménky lítají nám do obličeje. Antci nás vítají granáty. Běžíme pryč do stráně k velkostatku. Tam sešli jsme se s kamarády a vracíme se na stanici. Mezitím již spojka na motoru letí nocí o pomoc k rotě. Ze všech stran to práská. Sosáci na kopci též vesele pálí. "Rychle dva muži na obhlídku!" volá strážmistr. Jdu já a Venca Valach. Po silnici ku statku, odtud do polí a zadem k četnické stanici. Po silnici hučí a spěchají auta. Pomoc od roty. Fší-fší-fší, padáme k zemi. Nad námi nízko hvízdají ocelové šípy střel. Tatatata - rachotí kulomet. Z okraje lesíku za našimi zády pálí do nás kulomet. Blbý pocit. Do smíchu není. Nejraději by ses zatlačil do černé země celý. Tak asi dva zásobníky do nás pustili a dost. Vyskakujem, běžíme a zas padáme. A opět tak dva zásobníky letí nad námi. Dobíháme zadem do stanice. Tam jsou již kamarádi od roty a velitel. Krajem zní již jen ojedinělé výstřely. Jdem do kanceláře. Přijíždí pátračka a zpravodajský důstojník. Hlásíme - píší protokol. Do kanceláře vbíhá strážný. Opět praží! Běžíme ven. Na střechu stanice sypou se jako hrách kuličky. Konečně vše utichá. Provedený výslech všech událostí udává za pravdu následujícímu úsudku zpravodajského důstojníka. Celý postup byl promyšlen. Oheň velkostatku měl upoutat pozornost hlídek, aby se jim podařilo nás překvapit. Jest půl jedenácté v noci. Někteří šli na obhlídku, já si šel lehnout. Vzpomněl jsem si na domov: "Už jsi nemusel mít tátu, ty můj kluku zlatý." Ve tři hodiny ráno jsem opět nastoupil službu. Měsíček zářil. Z národních škol vyjížděl vůz za vozem, plně naložené. Stěhuje se. V pět hodin slyšíme pochodující polské vojsko. Zajisté se vrací z nočního dobrodružství. Vracíte se všichni? Asi ano. Ale bratři Poláci, i nás bůh chránil! Však i dnes, poslední den před odevzdáním zabraného území si hoši vesele a hodně zastříleli. Odstonal to jeden civil - Polák. Byl potrhaný granátem. Zajisté k tomu nevinně nepřišel.

         Do krásných, nových Sokoloven a Orloven ubytovali koně. Na parketové sály. Proč to dělají? Proč tak ničí, sice kradený, ale nyní jim patřící majetek? Zahraniční politika se značně změnila a s ní se časem změní myšlení nás všech. Proto snad po určitém čase, bude-li někdo čísti tyto záznamy z první naší mobilisace, bude míti o všem jiný úsudek a přehled. Jsou to poznámky náladové, té doby a smýšlení. Uvědomí-li si však, že to bylo psané pod vlivem dvacetileté naší výchovy a zásad, vžije se do mého přítomného cítění té doby. Od Jarky jsem obdržel dopis. Vypisuje mi cestu do Písku. Jest již v civilu. A já se zde kdesi tluču po kopcích. Dobrému kamarádu to však přeji. Stěhujem poslední četnické stanice a stanice "sosáků". Poláci již soustřeďují vojsko k našim hranicím. Za dva dny postoupí až na nové hranice. Polská rzeczepospolita roste na náš úkor. Jejich noviny hlásají, že vysvobodili zaostalé Slovany z tyranie Čechů. A osvobození Slezané roní slzy. Radostí? Asi sotva. My přemýšlíme a odhadujeme, zda bude tím skončen náš úkol a pojedem domů. Ve svém dopise stěžuje si Jarka na chladné přijetí vracejícího se vojáka civilním obyvatelstvem píseckým. Můžem se divit? Lidu prodchnutému nadšením a láskou k vlasti byla zasazena krutá rána dobrovolným odstoupením pohraničí. Ale ten lid si má uvědomiti, jakou mravní sílu musel český voják vynaložiti, neb i on miloval svou vlast i jemu, že srdce krvácelo žalem. Co síly mravní jej to stálo, že podrobil se rozkazům vlády. Kdo více mohl milovati ty naše krásné hory plné kouzla, stále zadumané a tajemné svědky minulé naší slávy i bolestí, než voják a zvláště hraničář? Kdo nemiloval by naše vísky rozložené na úbočích hor, naše města, letoviska i doly porosené krví a potem bratří? Kdo pro ně alespoň v duši nezaplakal?

         My vojáci neprohráli. My ukázali světu svou gigantickou sílu mravní. Rovněž tak silni a poslušni rozkazů, šli bysme vpřed, jak lavina drtíce naše nepřátele. Neb naše věc byla svatá, naše bylo právo. Nezkřížili jsme zbraní s nepřítelem, ale co kamarádů zůstalo tam navždy? Jejich mládí jim vzali podlí zločinci, kteří chtěli náš mučený národ ještě více vykořistit. To ten lid neví? To neví, že nebýt nás, vojáků republiky, jsme již tu republiku neměli? Ti padlí obětovali své mládí, své ideály za blaho vlasti. Jsou to noví hrdinové. Legionáři nám svobodu vydobyli, vojáci, věrní synové svobodné země, ji hájili. Byli to většinou mladí chlapci, kteří umřeli se jménem mámy, milenky, ženy na rtech. Což milovali jste více ty zabrané kraje, než vlastní krev, své syny a mízu národa? Vy všichni, kteří tak chladně vítáte vracející se vojsko, vy všichni nám velmi křivdíte!

         A jest 16. listopad. Od noci rachotí těžké i lehké kulomety. Polské vojsko zabírá a obsazuje. Naši financové se s nimi loučí letmým pozdravem kulometů. Ovšem, že jim oplácí podobnými pozdravy. Hlídka, která docházela k Sosákům se doposud nevrátila. A jest již poledne. Podezřelé, neb právě tím směrem nejvíce "štěkají" kulomety. Jdu do kanceláře a hlásím, že půjdu s kamarády se po nich poohlédnout. Dostal jsem dalekohled, vzali si pušky, náboje a jdem. Přeci nenecháme kamarády ve "štychu". Z návrší jsme pozorovali polské území. Od Dolních Bludovic jdou Antci. Včera sem ještě nesměli, dnes jsou zde pány. Hledíme směrem k Sosákům. Konečně. Ze stromů na obzoru vychází skupina lidí. Jedna, dvě, pět, deset. Ano, jsou to naši. Třináct mužů. Dole se setkávají s Poláky. Ti se stáhli za roh domu. Nechtějí se zřejmě s našima setkat. Vše jest v pořádku, až na to, že v zabrané vsi sypou se okna a pláčí mučené ženy. To, ale neřádí polské vojsko, ale odrodilci. Nad vískou v lese rachotí kulomety. Na naší bývalé strážnici, kam jsme po deset dnů chodili, visí nová tabulka s nápisem: Placuvka straze pograniczni. A nad ní polský státní znak. Odpoledne jelo 25 mužů z pětatřicátého ročníku doplnit prapor do Radvanic. Odtud k nám přibylo padesát sedm chlapů. Pojedeme asi už domů. Náš úkol jest skončen. Poláci do večera obsadili celé odstoupené území. Máme je nyní na dohled. Na noc jest připravena silná pohotovost. Byl však naprostý klid.

         Dopoledne 17. listopadu přišla rota od 8. pěšího pluku z Místku. Jdou nás vystřídat. Po mnohých marných nadějích a bolestných zklamáních nastupujem konečně k cestě "dom". Do našich krásných Čech, třeba dneska okradených a okousaných. Krásná jest bratrská Morava, krásné jest Slezsko, ale srdce touží po domově. Jednu hodinu v poledne vyjeli jsme z Prostředních Bludovic nahoru přes vrchy až blízko k novým hranicím, po kterých již chodí polští vojáci a financi. Zpíváme a někteří střílí z pistolí. Jsme šťastni. Šťastni tak, že máme chuť i jim stisknout pravici a říci jim: "Nazdar!" Vždyť oni za to nemohou, že stojí proti nám a je nám některých i líto. Tátové jako my a neviděli někteří domov již od 21. května. Tenkráte jich byla většina zmobilisována a jsou zde ještě. Cesta nám rychle utíká. Ve dvě hodiny již ve Frýdku. Zde jsme se ubytovali v prázdných kasárnách. Po dlouhé době opět na lůžkách. Ráno jsme vyjeli do Místku, kde jsme čekali dlouhou dobu na ostatní roty, které zůstali v Paskově. Konečně ve čtvrt na devět přijeli. Zařadili jsme se na konec kolony. Byla nám citelná zima, zvláště nohy zábly. Chvílema prší. Domů jedeme touže cestou, kterou jsme přijeli. Na Beskydách jest sníh. Lysá, Kněhyně, Tanečnice i Radhošť jsou jako by posypané cukrem. Jsou krásné. Projíždíme opět Příkazy, kde jsme dříve byli čtrnáct dnů. Javorník i Hostýn jsou zahaleny hustými mraky. Potom projížděli jsme Holišovem. Jest tam velká přádelna a továrna na cukrovinky. V jednu hodinu jsme byli v Kroměříži. V půl třetí odpoledne ve Vyškově. Zde jsme nocovali v Dělnickém domě na sále. Šel jsem si večer prohlédnout město. Jest to město okresní, dosti veliké. Výklady obchodů se vyrovnají velkoměstským. Odpoledne hlásilo rádio, že Polsko mobilisuje. Na koho? A tak mi napadá, dostanem-li se vůbec do civilu a když, na jak dlouho? V celé Evropě to vře. Bože dej, aby nastalo již utišení, aby alespoň několik let jsme mohli prožít v klidu a míru.

         Ráno dne 19. listopadu v 7 hodin jsme vyjeli z Vyškova. Dělá se krásný den. Slunéčko jako rudá koule vylézá za horama. Jest ale citelný mráz. V osm hodin stavíme před Brnem u letiště. Vyskákali jsme z aut a běhali po silnici. Necítíme zimou nohy. Nad námi krouží letadla. Celou hodinu jsme tak stáli. Celá kolona se musela srazit, aby nezdržovala provoz velkoměsta a na křižovatky se vyslaly spojky, aby ukazovaly směr. V devět hodin jsme vjeli do Brna. Na město zahalené v ranní mlhy se z výše dívá Špilberk. Na ulicích jest rušno. Potkáváme tramvaje, z kterých již vymizely ženy - řidičky, které jsme zde viděli po mobilisaci. I dopravní strážníci jsou opět muži. V dopoledních hodinách jsme projeli Vel. Meziříčí. Jest to okresní město s krásnou školou a gymnasiem. Lidé nás vítají. Potom přišla Jihlava, hodně německá. I vsi v okolí jsou smíšené dle dvoujazyčných tabulí. Hubenov byla, myslím, první vesnice v Čechách. Čechy krásné, Čechy mé! Zde nás již lidé všude srdečně zdraví. Ve dvě hodiny jsme přijeli do Pelhřimova. Ubytovali jsme se v Obecním domě. Odpoledne jsme se byli někteří podívat na věži starobylého kostela. Jsou zde tři velké zvony. Největší, zvon Svobody. S patronem sv. Václavem. Na něm jest nápis: "My dětem samostatnost vydobyli, vy ji svým dětem uhajte." Zvon jest z roku 1929 a váží 26 q. Z ochozu kostela jest viděti daleké okolí. Město jest starobylé. Z náměstí dvě ulice ústí ve staré městské brány. Táborská, kterou jsme ráno odjížděli, jest postavena v r. 1519. "Po velkém požáru," jak starobylý nápis na ní udává. Ve výloze jednoho obchodu viděl jsem noviny "Večer" z dnešního dne, kde velkými písmeny byl nadepsán článek: "Benešův osudný telegram, který zavinil dělení republiky." Podnadpis zněl: "Beneš nemůže být hájen, ale souzen." Chtěl jsem si jedno číslo koupiti, ale v žádném papírnictví jej již neměli. A tak brzy dochází na to, co jsem si nedávno poznamenal. Časem budeme na vše jinak nahlížet a jiný bude náš úsudek, Snad bude nyní naše zahraniční politika šťastnější, ale Bohu žel, museli jsme nejdříve míti trpké zkušenosti. Až moc trpké. Hráli jsme si na velmoc, chtěli jsme rozhodovat, ba mnohdy i rozhodovali v mezinárodní politice, ale praskli jsme, jako mýdlová bublina. Stavěli jsme se proti kolosu, namísto, abychom s ním rozumně spolupracovali. Snad by bývalo nedošlo k takovému zmrzačení naší republiky. Ovšem staré, lidové pořekadlo nás učí, že jen chybami se stáváme chytřejšími. Snad si je nyní všichni vezmem k srdci.

         Jest 20. listopadu - neděle. Budíček byl v pět hodin ráno. V sedm hodin nastupujeme poslední etapu naší cesty. Pelhřimov - Písek. Zprvu se dělal krásný den, ale čím hlouběji zajíždíme do Čech, tím více se počasí horší. Před Táborem již pršelo. Zde stalo se neštěstí. Spojka jedoucí na motorce dostala smyk, jezdec spadl a byl přejet nákladním autem. Tím byla pokažena naše dobrá nálada. Odvezli jej do Tábora, do nemocnice. Ve dvanáct hodin dopoledne jsme již stáli u Písku. Drobně pršelo. Lidé v městě nám kynuli na pozdrav. Žádné bouřlivé ovace, ale nám to bylo lhostejné. Jen když jsme již doma. O půl jedné zavřela se vrata kasáren za naši kolonou. Tím skončila naše výprava. Ve čtvrtek dne 22. září jsme vyjeli do pole, dne 17. listopadu vyjeli jsme z Prostředních Bludovic na cestu k domovu. Přesně osm neděl. Změnilo se mnoho kolem nás i v nás. Všichni však ze srdce přejem:

Zdar nové republice!