Antonín Hásek: Prvorepublikový otec – dělník svým dětem

Antonín Hásek v srpnu 1941
podpis Antonína Háska

A tak jsme dne 20. března 1935 před ranní mší svatou měli tiché oddavky. Jednoho svědka zastal dědeček a druhého kostelník. Z kostela šla maminka domů vařit a uklízet. A já otevřít krám. Tím byla veselka odbyta. Hned brzy nato jsem byl po třetí u vojenského odvodu. Uznali mě služby schopným. Podal jsem si ihned žádost o povolení tzv. náhradní zálohy, která mi přišla někdy v létě kladně vyřízená.

20. dubna na Bílou sobotu v půl šesté odpoledne narodil se nám chlapeček. Přišel na svět s dvojí muzikou. Jednu si uspořádal sám, neb řval na celé kolo. Na té druhé však zásluhu neměl žádnou. To právě z kostela vyšel průvod s kapelou – bylo Vzkříšení. Byli jsme velice šťastni. Asi za týden v neděli jsme křtili. Dali jsme mu říkat Toníček. Jak jinak? Vždyť jsme mu tak říkali, a nebyl ještě ani na světě. Bratr Ferda stal se tak strýcem, ale nejen to, nýbrž i kmotrem.

V létě asi v srpnu jsme se přestěhovali s krámem i bytem ku školám měšťanským. Toníček rostl jako z vody, čas prchal a přišel 1. říjen a já rukoval – do Prachatic na Šumavu k Hraničářskému praporu. Druhého října jsem poprvé oblékl vojenskou uniformu. Doma bylo těžké loučení a já měl nemalé starosti. Obchody zrovna skvěle nešli a měl jsem i značné platební povinnosti. A pomoc nebyla žádná.

Na vojně ty dny utíkaly jako svázané. Váleli jsme se po cvičáku, běhali a skákali na povel, učili se střílet. Večer jsem vždy vzpomínal na domov, Betynku a Toníčka. 1. listopadu jsem dostal propustku na jeden den domů. Potěšil jsem se doma, ale i starostí mi mnoho přibylo. Obchod valem upadal. Jeden nesvědomitý žid, věřitel, pro nepatrný obnos (asi 140 Kč) mě exekucí připravil hnedle o všechno zboží. Pomalu, ale jistě se na nás hrnula bída.

V prosinci jsem si vážně poranil levou nohu v koleně. Nějaký čas jsem ležel na ošetřovně, 20. prosince mě však poslali domů na zdravotní dovolenou (jednoroční).

Nastal rok 1936, rok plný starostí a bídy. Obchod jsme již neměli a práce nebyla žádná. Ani jsem práci nehledal. U zedníků jsem se dělat styděl. Já, Hásek, který se dříve řadil mezi ty „lepší“, nádeničit! Jak jsem byl tenkráte hloupý! Nikdo nám nic zadarmo nedal, a tak jsme prodávali, co se dalo. Krásnou knihovnu, vyšívky po mamince a mnoho jiných cenných věcí – za kousek jídla a pár korun.

Být hrdý jest pěkná vlastnost, ale nesmí se zvrhnout v hloupou hrdost. Jen jedna jediná duše dobrá nám nezištně pomáhala, jak mohla. Stará a chudá židovka. Znali jsme se s ní již dávno. Byla to moc hodná stařenka, z milosti souvěrců živa. Měla nás všechny ráda a tolik se těšila, že bude v létě malého Toníčka vozit. Nedočkala se. Brzy z jara umřela. Od všech opuštěná, v zoufalé bídě.

V květnu jela maminka s malým Toníčkem ku svému otci a nevlastní matce do Trokavce u Mirošov. Já zůstal doma a živil se fotografováním.

Asi za měsíc se vrátila zpět a dala se najímat lidem na polní práce. Nadřela se za těch pár korun na den dost a dost. Tenkráte se platilo za celý den (tj. od šesti hodin ráno do devíti hodin večer) deset korun a chudý, neb trochu lepší oběd. Byli též tak nesvědomití někteří, že dali jen praženku, neb podmáslí a kus suchého chleba. Z chudého lidu se dřela kůže bez nože. Dělník na stavbě, neb silnici měl za den práce (tj. 12 hodin) osmnáct korun. Z těch se mu srážela „pokladna“, a tak za týden bral tak šedesát pět korun. Kdo měl více dětí, byl v nájmu, vše musel koupit, ten chodil krást. Jinak by „zemřel hlady“. Kradl v lese dříví, což se ani za krádež nepočítalo. Ale kradl i na poli brambory, zelí i obilí. A v neděli místo odpočinku musel jít po vsích žebrat chléb. Znal jsem podobný život několika lidí. Kdo se jim však mohl divit?

V zimě práce nebyla, najíst nedal nikdo, a tak se dělali košťata, která se vozila po vsích. Za korunu jedno, něco se vyprosilo a tak se ta zima přetloukala. Když někdy obec povolala lidi na prohazování zavátých silnic, vyplácela se na hodinu jedna koruna.

V září odjela maminka ještě s jinými na chmel. Tento rok mi doposavad mrzí. Protože jsem se hloupě styděl za práci a nechal za sebe dělat vaši maminku.

Před Vánocemi jsem znovu rukoval na vojnu a byl jsem ten rok prvně na Štědrý večer mimo domov. To jsem již rukoval do Písku, neb můj prapor byl mezitím zmotorizován a přeložen z Prachatic do vnitrozemí. Na Boží hod vánoční jsem se vydal hned ráno v šest hodin pěšky domů. Jest to asi čtyřicet kilometrů. Byla to zlá cesta, vítr a velká metelice, ale nepovolil jsem a v jednu hodinu jsem byl doma. Druhý den jsem opět odjel vlakem.

Na vaši maminku přišla největší bída a starosti. Nikdo nepomohl, ani otop neměla a ke všemu se ještě Toníček roznemohl. Byla to těžká nemoc a velice při ní zeslábl. Když se uzdravil, nařídil lékař pro něho silnou stravu. Ale kde ji vzít, když nebylo ani na to nejnutnější?

V největší bídě pomohl alespoň v hlavním strýček Ferda. Přijel, Toníčka zabalil do dek a odvezl k sobě do Ostrova u Karlových Varů, kde byl na stanici. Tam jej dal do opatrování mladým bezdětným manželům. Mně to napsali na vojnu, až když byl kluk pryč. Nemohl jsem nic namítat, neb jsem jiné rady nevěděl.

Koncem února jsem přijel z vojny nadobro. Velice se mi doma po Toníčkovi stýskalo. Ale to již pan čáp obletoval poznovu naše okna a 13. března 1937 nám přinesl malou baculatou holčičku.

Měla takovou malilinkatou pusinku a nosánek až mezi očima. Bylo opět radosti i křiku a starosti dost. Dali jsme jí jméno po babičce – Libuška.

Konečně se mi podařilo odložit hloupou pýchu a předsudky a našel jsem si zaměstnání. Dalo to ale hodně námahy, než-li jsem nějakou nalezl. Musel jsem míti dokonce i protekci, abych mohl nádeničit na silnici. Byl jsem přijat u Okresu a počal jsem pracovati v Blatné, na silnici do Blatenky. Byly ty začátky velice zlé. V květnu se práce dodělala a já přešel k stavitelské firmě u nás v městě. Pracoval jsem u zedníků. Bylo to horší, než-li na silnici. Více práce a menší plat. Měl jsem jako všichni ostatní korunu padesát na hodinu. Když jsem chtěl v sobotu bráti sedmdesát osmdesát korun, musel jsem dělat hodně „přesčasů“. A byli jsme z toho sotva tak živi. Jen živi, neb na nic jiného již nezbylo. Za činži jsme byli již půldruhého roku dlužni.

Plat byl sice kolektivní smlouvou stanoven na dvě koruny dvacet haléřů, ale neplatil je zásadně nikdo. Ono tenkráte se dělalo pro dělníky pouze na papíře ustanovaních a různých nařízeních dost, ale ta byla jen proto, aby se neplnila. Dělník se nedovolal. Bál se použít násilí, tj. jít žalovat patřičným úřadům. Snad by to vyhrál, ale zároveň by se vyřadil daleko v okolí z práce. Takových se mistři báli a prostě je do práce nepřijali.

Později jsem se znovu vrátil na okresní silnici. Pracoval jsem v Chlomku, kde se válcovalo. O prázdninách jsem se dohodl s bratrem a ten mi půjčil pět tisíc na zařízení nového obchodu. Prvního září jsem poprvé měl obchod otevřený a prodával. Z té půjčky jsem konečně zaplatil i dlužný nájem. Ve škole se doposavad neučilo, neb bylo v kraji právě vojenské cvičení a ze školy byla udělaná telefonní centrála a velitelství. Chodili ke mně kupovat vojáci. Salámy, okurky kyselé a cukrovinky, neb i dopisní papíry a pera. Sami jsme měli v domě ubytovaných vojáků asi deset. Spali na slámě ve volné místnosti, kterou si Ferdík pronajal na uskladnění nábytku. Doposud tam neměl ale nic.

Tehdy se nám počalo též lépe dařit, zvláště když jsem dostal asi v říjnu práci u dráhy. Pracoval jsem na trati, na takzvané vrchní stavbě. Do práce jsem dojížděl denně vlakem. Vstávati jsem musel po třetí hodině ráno a spát jsem chodíval tak po desáté večer. Byla to také zkušenost. Pracovali jsme u Nekvasov, později v Horažďovicích-Babiny a v Horažďovicích-městě. Na Štědrý den byla práce zastavená a my nováčci propuštěni. Za tu dobu se mi asi třikráte stalo, že jsem změškal vlak a tu jsem musel běžet až do Nepomuk na nádraží, abych alespoň do devíti byl v práci.

Toníček, ten se vrátil z Ostrova již v květnu. Silný a zdravý. Velice se divil, kde jsme vzali malou holčičku, brzy se však s ní skamarádil. Vždycky maminku prosil: „Maminko, hojcictu pofolat.“ A natahoval ručičky. Před Vánoci jej Ferda opět odvezl.

Nechtěl jsem k tomu dlouho svolit, ale když nepřestal žadonit, dovolil jsem. Teprve šestého března 1938 nám jej přivezl opět zpět. Kluk žvatlal líp německy než česky. Byl totiž u Němců. A tak jsme se nasmáli, když kobyle říkal pfa, slepici pila, pila, aneb kytičkám milili.

Koncem března dostal jsem opět práci na dláždění dvou ulic u nás v městě. V dubnu odjel Ferda do Itálie na dovolenou a velice často mi zasílal pohledy. Z Říma, Neapole, Benátek a odjinud.

V květnu dvacátého prvého bylo neočekávaně zmobilisováno několik ročníků. Na hranicích se cosi dělo. Dne šestadvacátého přišel za mnou listonoš s rukovačkou na mimořádné vojenské cvičení. Nastoupit ihned. Když jsem to řekl mamince, polekala se, že až omdlela. Odjel jsem ihned do Písku. Domů jsem se navrátil v červnu a znovu pracoval na dlažbě. To se již málo v krámě prodávalo, blížili se prázdniny. Toníček někdy přicházel do práce za mnou a hrával si na hromadách písku.

V červenci dne 8. jsem rukoval na vojnu podruhé. Na řádné a povinné cvičení ve zbrani. Domu jsem přijel v srpnu. Přes prázdniny nám obchod velice upadl, neb se celkem nic neprodávalo. A co se prodalo, to musela maminka míti na domácnost, když jsem byl na vojně a nevydělával. Libuška zatím již hodně povyrostla a sama se již batolila na nemotorných nožičkách.

Po celý rok byly velice neklidné politické poměry, které v září vyvrcholily ve zjevnou vzpouru sudetských Němců. Žádali zprvu úplnou politickou autonomii, ale když naše vláda chtěla počít vyjednávat, odmítli i tuto. Z Říše byli ve svých požadavcích podporovaní, a tak konečně sáhli ku zjevnému odporu a žádali připojení k Říši.

Neobešlo se to bez krveprolití a přepadávání Čechů. A tak byly v září znovu povolávány na vojnu zálohy a s nimi osmnáctého i já. Tento rok již po třetí jsem zaměnil civil za vojenskou uniformu. Dvacátého čtvrtého byla v noci vyhlášená všeobecná mobilisace (pozn. editora: dle dobových pramenů probíhala mobilizace od 23. září). Dne 30. září jsme ale ustoupili a Sudety nechaly připojit k Říši. Domu jsem se vrátil až dvacátého prvého listopadu. Po celou dobu této vojenské služby jsem si vedl deník, který vám, milé dítky, na památku, dále opisuji. Abyste jednou věděli, co jsme tenkráte prožívali a jak jsme as smýšleli.

Když jsem se vrátil opět domů, měli jsme v krámku již velice málo zboží. Pomalu jsme doprodávali. Zimu jsme protloukli všelijak. Neměl jsem však již z budoucnosti takový strach, neb jsem se již naučil pracovat a za práci se nestydět. Počátkem dubna jsem také práci obdržel a to na státní silnici u vsi Tchořovic. Dělal se tam nový úsek, asi osm set metrů. Tam počal jsem pracovati čtvrtého dubna.

Zapomněl jsem však, že ještě před tím, stala se jedna velká a pro nás Čechy důležitá změna. Patnáctého března v šest hodin ráno překročili německé vojenské oddíly hranice naší druhé menší republiky a tuto obsadili celou a připojili natrvalo jako protektorát ku své říši. Ten den panovalo strašné počasí. Sněhová bouře, takže byly několikametrové závěje. Byl to smutný a nezapomenutelný den. Nevěděli jsme, co nás v nejbližší době čeká.

Na silnici pracoval jsem s několika přestávkami hnedle po celý rok. Jeden čas jsem pracoval pro tuto firmu v Hněvkově za Blatnou v kamenolomu. To byla velká dřina a ten žár, když slunko vzpíralo se do holých skal. Potůčky potu na mém těle mísily se s prachem v teplé bláto, které žralo a pálilo na celém těle. Bez oddechu tak jako stroj, do kterého jsem po celý den házel kameny, které on v ocelových čelistích drtil, tak musel jsem já pracovati. A po práci čekala cesta patnácte kilometrů na kole. Měl jsem vás ale velice rád a nechtěl jsem, aby jste poznali znovu bídy.

Od té doby, co nás zabralo Německo, byly podstatně zvýšeny mzdy a nastal nebývalý zjev a sice nedostatek pracovních sil. Odjela totiž velká část nezaměstnaného, ale i zaměstnaného dělnictva na práce do Říše. Nastala úleva. Lépe se nám chudým počalo žít.

V lomu pracoval jsem přes celé léto. Odtud jsem šel pracovati na krátký čas do Kasejovic, když jsem se nepohodl s mistrem. Právě se mi to též hodilo, neb maminka jela opět na chmel, a tak jsem mohl býti spíše u dětí. Ale po maminčině příjezdu jsem na té silnici počal pracovati znovu, když mě mistr sám do práce zval.

Avšak již třetího října jsem odjel do Plzně. Pracoval jsem na stavbě kasáren. Byla to horší práce, nic jsem si nepolepšil. Často pršelo a tu jsem se brodíval v mazlavém, žlutém bahně, kterého jest všude v Plzni, kde se kope, dost až po kotníky. To bláto mi šlo opravdu na nervy. Byl jsem často nešťastný a zoufalý. Nikde východiska z té naší bídné situace. Když jsem si tak někdy myslel, že snad do smrti budu takto dřít, takovou sprostou práci dělat, nejradši bych z toho světa utekl.

Devátého prosince pro množství sněhu byla práce zastavena a já odjel domů. Blížily se opět Vánoce. A já těsně před nimi se těžce roznemohl na zápal plic. Ležel jsem až do čtvrtého ledna, kdy prvně mi lékař dovolil opustit lůžko. Ta nemoc měla pro nás ale i svou jednu výhodu. Bral jsem dosti vysoké pojistné, takže jsme tu zimu snáze přečkali.

Když jsem směl již chodit alespoň po kuchyni, dal jsem se do vyřezávání velkého betlému. Vyřezal jsem sto padesát postaviček ze slabých překližků. Vám, děti, pro radost a sobě pro ukrácení dlouhé chvíle. Ještě, než-li jsem ulehl, udělal jsem Toníčkovi velké nákladní auto k Ježíšku pod stromeček. Byli jste již tenkráte velcí – Toníček a Libuška. Hrávali jste si spolu, ale také se i často prali. Libuška kluka brzy dohonila, a přestože nebyla tak velká, se jeho nebála a leckdy mu natřepala až řval. To již neříkal: „Maminto pofojat.“

Prvního dubna 1940 jsem opět počal v Plzni pracovat a sice na vojenském letišti u jedné stavitelské firmy. Pokládali jsme kabely a kopali cisterny na vodu. Ale koncem května jsem byl znovu nemocen čtrnácte dnů. Dostal jsem všechny příznaky tuberkulosy. Píchání na prsou, kašel, v noci pocení a horečky. I lékaři, u kterých mě rentgenovali, byli zprvu téhož domnění. Třikráte za sebou mi brali krev na zkoušku. Teprve později zjistili, že jsou to podrážděné plíce a nálezy učiněné na plicích, že jsou jizvy po zápalech, které jsem přestál. Vím dobře, že ta léta bídy, tělesného i duševního utrpení hodně mi na zdraví ubraly. Bylo toho již příliš, než aby to nezanechalo své památky.

Když jsem dojížděl během nemoci do Plzně na rentgen, brával jsem si se sebou Toníčka. Zavedl jsem jej též na letiště, aby viděl „éráky“. Byl z nich celý divý. Na zimu jsem jej též jednou přivezl do Plzně, neb jsem s ním chtěl jíti do biografu na krásnou pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků. Velice se mu to líbilo a doma mami a Libušce celé dni o tom vypravoval.

Když jsem se uzdravil, šel jsem k téže firmě pracovati znovu. Ne však již na letiště, nýbrž na stavbu obchodního domu. Plzeň jsem vídal jen v noci a časně ráno. Pracovali jsme i osmnáct hodin denně. Teprve, když se opět pomalu blížila zima, dopomohl mi bratr prostřednictvím svých známých k lepší a stálejší práci.

Dne dvacátého osmého října byl jsem přijat do Škodových závodů v Plzni. Zde byla práce mnohem jiná – lepší. Bylo to pro mne zcela nové prostředí. Mistr, který snad poznal, že nejsem jen a jen nádeník, choval se ke mně hned vlídně a později, aby mi ještě více ulevil, mi zaučil jezdit s elektrickým vozíkem. Když jsem již doufal, že nic nepřeruší mou snahu se znovu alespoň trochu vyšvihnout z těch mně ponižujících poměrů, znovu jsem ulehl.

Nový zápal plic – přicházely následky celoroční dřiny a bídy. Velké bolesti v kříži mi připomínaly putny mokré rozdělané malty, které jsem tahal na lešení. Všechny ty putny tekly a mně prosakovaly kabát a košili, že mi často studená voda tekla na rozpálené a upocené tělo. Třikráte jsem dostal injekci a dík tomu jsem byl opět do měsíce zdráv. To byl můj pátý zápal plic v životě. Šestnáctého prosince jsem prvně vstal a sedmnáctého ulehla maminka. Přilétla k nám opět vrána a přinesla malého kloučka.

Jak jste ráno vy dva, Toníček a Libuška, divili, když vás probudil malý řvoun. To bylo radosti, chovat jste ho hned chtěli a lidem jste se běhali chlubit. Pokřtili jsme jej na Ferdinanda po strýčkovi a pradědovi. Strýček mu byl též za kmotra a dědeček jej při křtu zastupoval. Sám malého Ferdíka v kostele na rukou držel. Kostel byl plný lidí. Bylo to v neděli dopoledne při velké mši svaté a všichni lidé v kostele se na ně dívali. A dědeček, kdykoli k nám přišel říkal: „Ty Ferdo, malej kluku, z tebe bude kněz.“

Dědeček vás má všechny moc rád. Med vám v zimě kupoval, když jste měli kašel, malinovou šťávu nosil a jak může, přiběhne se na vás podívat. Ona mu totiž vaše nevlastní babička zakazuje k nám chodit. Ta vás moc ráda nemá a zvláště mě a maminku. Nesmíte jí říkat babi, ale jen teti, neb by se za babi styděla. Je totiž o dvacet let mladší dědečka a mnoho si na tom zakládá.

Prvního ledna jsem opět jel do práce. Píše se již rok 1941. Hned první den hledali lidi ku stroji zapracovat, a tak jsem se tam také dostal. Ten stroj se jmenoval upichovačka. Něco podobného soustruhu s tím rozdílem, že to pouze řezalo kousky tyče o průměru 36 mm a sedm osm centimetrů dlouhé. Ty se pak odváželi do plynových pecí a na vodním lisu se z nich dělali „pouzdra“ do dělových nábojů.

Chtěl-li jsem vydělávat šedesát korun za „šichtu“ (tj. za osm pracovních hodin), musel jsem udělat pět set kusů. To nebylo jen tak a zvláště mně začátečníku. Nejvíce učení mi dalo nabrousit pořádně nůž, aby byl ostrý a nelámal se. Neb aby se při broušení nespálil. A tak jsem zprvu vydělal hodně málo. Naučí se však člověk všechno. Na tomto stroji pracoval jsem čtvrt roku. Potom znenadání práci zastavili a nás přebytečné dali na lisy. Pracoval jsem u lisu dva dny. Déle jsem to nevydržel. Do běla rozpálené náboje ráže patnáct centimetrů se vkládaly do lisu a tlakem uzavíraly. Moje práce byla sypati na ně grafit a „trn“ namazati olejem pokaždé, když sjel dolů. Strašný žár a kouř. Přímo jsem se dusil. A tak po dvou dnech jsem si došel do kanceláře a oni mě dali do režie.

Práce v režii jest práce s hodinovou mzdou. Tenkráte bylo na hodinu pět korun dvacet haléřů. Bylo to na stávající drahotu ve druhém roce války dosti málo, ale pevně jsem věřil, že se časem pro mě najde práce lepší a s větším platem. A tak jsem poznovu proháněl elektrický vozík.

Šestnáctého ledna, to jsem dosud pracoval na „upichovačce“, přišel za mnou asi v jednu hodinu pan inženýr a sdělil mi, že právě telefonovali ze Všeobecné nemocnice v Plzni, abych tam ihned přišel, neb odpoledne tam přivezli moji ženu. Velice jsem se polekal a hned tam běžel. Maminku tam přivezli na operaci s uchem. Ležela na ušním oddělení a Ferdík vedle ní. Toníček a Libuška zůstali doma u dědy. K mamince jsem chodil každý den hned z práce. A nikdy s prázdnýma rukama. Vždy jsem jí přinesl něco dobrého na zub. V neděli jsem jezdil jako dříve domů podívat se na Toníčka a Libušku, jak se jim daří. Vedlo se jim u tety dobře a zdálo se, že na mámu ani nevzpomínají. Maminka byla v nemocnici dvacet čtyři dnů.

Když jsem s ní potom jednu sobotu večer přijel domů, měli jste vy děti velikou radost. Toníček, než-li šel spát, přišel k mamince a s pláčem jí povídal: „Maminko, já už nechci, aby si byla plyc.“ Divili jsme se oba velmi, neb za celou tu dobu, co byli sami, se na mamku neptal. Mlčel, ale nosil ten žal a lítost ve svém srdéčku. Toníček, malý hrdina, mámin kluk.


To jsou mé vzpomínky na můj i váš život do prvého května roku jednačtyřicet. Vypisuji je vám na památku a v upomínku a i k poučení. Až budete je jednou čísti, bude vám patnáct, neb šestnáct let. Budete nerozhodně státi za pootevřenými dveřmi do života, zvědavě nakukovati za ně a nebudete snad míti odvahu otevřít je dokořán a hrdinně jíti dál. Možná, že budete se snažit nenápadně za ně jen proklouznout. Věřte však, že lépe rázně otevřít a směle kráčet v před svému Osudu vstříc. Ovšemže nesmíte zaměňovat Osud se známým výrokem některých lidí: „Co mě čeká, to mě nemine.“ Není to doslova pravdou, neb mnohé vás potká, co jste si zavinili pouze vy a zas jen vy sami. Svoji cestičku životem máte hodně ve vlastní moci si upravit a zpříjemnit sami.

A tak, jsem-li chytrý, nemám být lajdák, ale využít toho božího daru moudrosti ku svému prospěchu. Nebudete potom museti tolik naříkat na život a Osud. Ve svých patnácti a šestnácti letech bude vám tolik věcí nesrozumitelných, budete prožívat chvíle plné divných citů. Budete míti svá srdce plná touhy. O jedno vás prosím:

„Budeme-li dosud mezi vámi, neostýchejte se přijíti k nám a svěřit se. Ulevíte svému bolavému srdci. Nebojte se posměchu, neb neporozumění. Vždy si vzpomeňte, že to samé ve vašich létech jsme prožívali my, že i my jsme tak kdysi cítili. Mnohého trpkého zklamání ušetříte sebe a nás snad bolesti.“

Tento deník bude vám jednou připomínkou vašeho nejútlejšího dětství, které přesto, že jsem byl jen dělník a špatně placený dělník, jste měli krásné. Hladu do dnešního dne jste nezakusili a dá snad i nadále milosrdný Bůh, že nezakusíte.

Přestože jsem býval v mládí rozmazlený kluk, ten cit k plnění mých povinností, které jsem na sebe vzal, mi maminka v mé srdce dala. Zkusil jsem mnoho. Bídy, starostí a dřiny, ale nikdy mi ani nenapadlo, že nebýt vás, jsem mohl se mít lépe. Hraček jste mívali dost, neb nemohl jsem vidět ty vaše oči, když hleděli plné touhy na hračky druhých. A často si tak myslívám, zda nebudou i z vás „takoví mazlíci“ k trápení rodičů.

V Plzni, 1. května 1941

Váš otec

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek