Pěchotní srub N-S 82 Březinka

V meziválečné čs. armádě sloužilo značné množství vojáků z povolání, kteří byli ochotni obětovat své životy pro republiku, a to jak během 1. světové války v bojích za její vytvoření, tak v letech 2. světové války, kdy šlo o obnovu Československa. Z generace, která prožila boje legií v Rusku, Francii a Itálii, vzešla řada generálů či vysokých důstojníků, kteří zastávali v období ohrožení nacistickým Německem koncem 30. let rozhodující funkce. Po jejich boku stála nastupující generace nových důstojníků, která do armády vstoupila až v mírové době, ale byla ochotna bojovat stejně houževnatě jako její legionářské vzory. V následujících řádcích se můžete seznámit s životním příběhem velitele pěchotního srubu N-S 82 „Březinka“, jednoho z mladých absolventů Vojenské akademie v Hranicích, který byl na podzim 1938 připraven bránit svoji vlast a v letech okupace pro ni obětoval to nejcennější – vlastní život.

Jaroslav Pivonka se narodil 31. března 1913 v Plzni–Skvrňanech rodičům Františku a Marii. Jeho tatínek pocházel z Klenčí pod Čerchovem, kde pracoval jako tesař. Životní družkou se mu v lednu 1909 stala Marie Pufková z obce Radnice. Do manželství si přivedli syna Františka, narozeného v listopadu 1907 v Praze. Po svatbě se novomanželé usadili ve Skvrňanech, kde žili v Hornické ulici. Svého otce Jaroslav Pivonka ztratil již v mládí, protože po vypuknutí 1. světové války musel v červenci 1914 narukovat ke 4. polní rotě plzeňského pěšího pluku 35, u jehož 11. polní roty v letech 1904 až 1907 vykonával vojenskou základní službu. František Pivonka odešel s plukem na frontu, kde byl sice v září povýšen na desátníka a v prosinci oceněn udělením stříbrné medaile „Za statečnost“ 1. třídy, ale 25. ledna 1915 zahynul během bojů v Karpatech u obce Mladanka. O početné potomstvo, které kromě malého Jaroslava a nejstaršího Františka tvořila dvojčata Karel a Rudolf (narozeni 1909 ve Skvrňanech) a bratr Josef (narozen 1911 taktéž ve Skvrňanech), se musela starat jejich maminka, která provozovala prodejnu tabáku. Všichni sourozenci se z existenčních důvodů brzo vyučili řemeslu (František strojnímu zámečnictví, Karel krejčovství, Rudolf kovosoustružnictví a Josef jako obchodní příručí). Pouze Jaroslav po absolvování pěti tříd obecné školy nastoupil v roce 1924 na české reálné gymnázium v Plzni, které ukončil v roce 1933 úspěšným složením maturitní zkoušky. Již 15. března tohoto roku byl odveden a uznán za schopného nastoupit vojenskou základní službu, která v té době trvala 14 měsíců. K výkonu prezenční služby byl povolán 17. července 1933 k pěšímu pluku 41 do Žiliny. Jako nováček byl zařazen u 6. polní roty II. praporu. Koncem měsíce došlo k jeho přemístění blíže k místu bydliště, a to k pěšímu pluku 18 do plzeňských kasáren Jana Sladkého Koziny. Zde byl vtělen ke 2. polní rotě I. praporu.

Vzhledem ke středoškolskému vzdělání byl vybrán mezi adepty na povýšení do důstojnické hodnosti a jako frekventant zařazen do Školy na důstojníky pěchoty v záloze, která byla v rámci 2. divize zřízena v téže posádce u pěšího pluku 35 v kasárnách Prokopa Holého. U 4. polní roty tohoto pluku se od počátku listopadu 1933 nacházel i jeho bratr Josef, který zde až do poloviny září 1935 vykonával vojenskou základní službu. Ve škole si Jaroslav vedl velmi dobře a byl navržen ke speciálnímu výcviku jako velitel spojovací čety. Velitelem školy pplk. pěch. Miloslavem Hradečným byl hodnocen jako „živý, velmi pilný, ukázněný. Velice dobrého vystoupení, rázný“. Školu ukončil 28. února 1934, přičemž již 16. prosince 1933 byl povýšen na „svobodníka frekventanta“ a 1. března 1934 následovalo povýšení na „desátníka absolventa“. Po absolvování ŠDZ byl v době od 1. března do 30. dubna 1934 zařazen do kurzu pro spojovací důstojníky pěchoty a jezdectva v záloze, organizovaného při Vojenském telegrafním učilišti v Turnově. Zde se mu ale příliš nedařilo a kurz skončil pouze s dostatečným prospěchem. Za minutu přijímal pouze 60 znaků Morseovy abecedy a příliš dobře neovládal ani radiotelegrafní přístroje, zemní telegrafii a signalizaci. Po návratu k mateřskému pluku byl se zpětnou platností k 15. dubnu 1934 přeložen k technické rotě, kde pod velením kpt. pěch. Václava Otty probíhal jeho praktický výcvik. Při zkoušce na důstojníka v záloze, která se odehrála 13. července 1934, se ale umístil na 3. místě mezi 41 uchazeči a byl mu přiznán charakter „aspiranta“. Velitel pluku plk. pěch. Ludvík Rösch ho ohodnotil jako „velmi dobře způsobilého pro funkci nižšího důstojníka pěchoty“. V této době se Jaroslav Pivonka rozhodl vydat na dráhu profesionálního vojáka a 30. června 1934 byl přijat ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích.

Posluchačem akademie se stal 15. srpna 1934, přičemž týmž dnem byl jmenován podporučíkem pěchoty v prezenční službě. Během výuky získával nejenom odborné vědomosti, ale rozšířil si také své znalosti francouzského a německého jazyka, osvojené již během studia na gymnáziu. Mezi jeho koníčky od mládí patřily jízda na kole a plavání, pro které měl dispozice díky své menší štíhlé postavě. Studium ukončil 1. srpna 1936. Nejlépe prospíval z válečných dějin, vojenského vychovatelství, chemické technologie a pořadového výcviku, mezi jeho slabiny ale patřily organizace, zeměpis, zdravotnická služba a vedení administrativní agendy. Velitelem akademie brig. gen. Otakarem Zahálkou byl hodnocen následovně: „Dobrosrdečný, veselý, temperamentní, povídavý, pohotový, družný, samostatný, iniciativní, rázný, uvědomělý a spolehlivý.“ Po ukončení studia byl 1. srpna 1936 jmenován poručíkem pěchoty a přemístěn k pěšímu pluku 18.

U mateřského pluku nastoupil nejprve k pomocné rotě. Ve funkci velitele pěší čety byl 15. září 1936 přidělen k 3. polní rotě I. praporu, přičemž zároveň vykonával povinnosti tělovýchovného důstojníka pluku. Za plnění služebních povinností ho velitel pluku plk. pěch. PhDr. Antonín Škrášek ocenil následovně: „Velmi dobrý velitel čety se vzorným chováním mimo službu a zálibou v lehké atletice, který se snaží prohloubit si své vědomosti a slibuje stát se schopným velitelem roty.“ Slova velitele pluku se brzy naplnila a Jaroslav Pivonka postoupil na pomyslném funkčním žebříčku na vyšší stupeň 16. září 1937, kdy byl zatímně postaven do čela 1. polní roty. U pluku ovšem zůstal jen do poloviny prosince, kdy ho čekalo přeložení do nové posádky.

Ačkoliv po skončení akademie projevil přání setrvat z existenčních důvodů dva až tři roky v Plzni, případně poznat východní Slovensko a Podkarpatskou Rus (Košice nebo Užhorod), či sloužit v severních Čechách (např. v Liberci), kde by se zdokonalil v němčině, jeho představy se nenaplnily. Vzhledem k intenzivní výstavbě pohraničního opevnění a potřebě jeho střežení a obrany byl vybrán ke službě u pevnostních jednotek. Ještě jako příslušník pěšího pluku 18 odjel 2. listopadu 1937 do Kurzu pro zvláštní účely, organizovaného ve Výcvikovém táboře Jince. Zde se budoucí příslušníci pevnostních osádek připravovali na službu v těžkých objektech, k čemuž jim mimo jiné využívali i cvičný pěchotní srub „Jordán“. Během kurzu si vedl velmi dobře a výtečně zvládal nauku o zbraních či výcvik ve střelbě, ale jen dostatečně ženijní práce. Kurz ukončil 11. prosince 1937 a již 16. prosince 1937 byl přeložen ke Strážnímu praporu V do Náchoda. Po svém příchodu k praporu nejprve nastoupil na 24denní dovolenou a od 11. ledna 1938 byl přidělen jako velitel 1. čety ke 3. rotě škpt. pěch. Alfonse Peichla. Při výkonu své funkce se především podílel se na střežení pěchotních srubů N–S 70a „Josef“ a N–S 70b „Cyril“ až N–S 80 „Jirásek“, včetně objektů rozestavěné dělostřelecké tvrze Dobrošov. Kromě toho od 9. září 1938 vykonával funkci tělovýchovného důstojníka praporu. V novém působišti sdílel ubytování s jednotkou na Jiráskově chatě v Dobrošově. Od velitele praporu pplk. pěch. Antonína Šabaty získal následující hodnocení: „Velmi svědomitý, spolehlivý a pilný. Při vykonávání svých povinností a úkolů velmi iniciativní. Má velmi vyvinutý smysl pro povinnost a zodpovědnost, nebojí se jich a rovněž se jim nevyhýbá. K představeným přímý … K sobě rovným kamarádský … K podřízeným spravedlivý a starostlivý, je-li však třeba, rázný a rozhodný. … Velmi dobře ovládá předpisy a dovede jich účelně použít. Velmi přičinlivý o zvýšení vzdělání jak všeobecného, tak i vojenského. Fyzicky velmi zdatný … lyžař, lehký atlet… Způsobilý k velení hraničářské roty.“ Bývalý příslušník 3. roty čet. Josef Velím na por. Pivonku po letech vzpomínal jako na výborného důstojníka, který vlastně dělal zástupce velitele roty.

Kancelář velitele srubu N-S 82 Březinka por. Pivonky

S rostoucím počtem stavebně dokončených pevnostních objektů, probíhající instalací výzbroje a dalšího vnitřního vybavení vznikl 1. srpna 1938 pro obranu opevnění na Náchodsku hraničářský pluk 18. Velitelství pluku společně s pomocnou rotou a rotou VKPL sídlilo v Novém Městě nad Metují, náhradní rota v Josefově a postupně byly budovány další součásti pluku. Strážní prapor V se do pluku začlenil ve stávající organizační struktuře, ale již 15. září byl zrušen. Jeho místo ve složení pluku zaujal III. prapor pod velením pplk. pěch. Josefa Turečka. U uvedeného praporu Jaroslav Pivonka zastával funkci velitele čety 7. roty, které velel jeho nadřízený od strážního praporu – škpt. pěch. Alfons Peichl. Současně se por. Pivonka přestěhoval z Dobrošova do Náchoda, kde byla jeho jednotka ubytována v místní továrně, zatímco on sám si našel podnájem v soukromém bytě. Vzhledem k vyostření československo–německých vztahů bylo 22. září 1938 nařízeno provedení ostrahy státní hranice, spojeného mimo jiné s uvedením osádek dokončených pevnostních objektů do plné bojové pohotovosti. Následně 23. září 1938 došlo k vyhlášení všeobecné mobilizace. V důsledku dalšího vývoje situace a přijetí mnichovské dohody osmnáctí hraničáři do bojů nezasáhli. Již 5. října byla zahájena demobilizace a vyklízení odstupovaného pohraničí. Od 24. října 1938 se pěchotní sruby hraničářského pluku 18 obsazovaly pouze jedním sledem osádky. Opevnění na Náchodsku, s přihlédnutím k českému osídlení až ke státní hranici, do záboru sice nepatřilo, existence pevnostních jednotek se ale chýlila ke konci. O jejich rozpuštění rozhodlo MNO koncem října a likvidace většiny pevnostních útvarů měla proběhnout do 30. listopadu 1938. V případě hraničářského pluku 18 se de facto uskutečnila 7. prosince 1938. Velitel hraničářského pluku 18 plk. pěch. Mikuláš Josef Janovský ohodnotil Jaroslava Pivonku za období všeobecné mobilizace následovně: „Jako velitel čety velmi dobrý. Je snaživý, bystrý a rozhodný. Válečných podniků se nezúčastnil.

Po rozpuštění hraničářského pluku byl por. Pivonka 15. prosince 1938 formálně přeložen k pěšímu pluku 14 do Krompach, kam se jeho plukovní velitelství přesunulo po maďarské okupaci Košic. Ve skutečnosti ovšem až do poloviny ledna 1939 setrval v Náchodě jako přidělený důstojník 8. roty pracovního oddílu, vytvořeného z bývalého III. praporu hraničářského pluku 18 dnem 7. prosince 1938. Úkolem roty pod velením npor. Jana Vozničky bylo provedení terénních úprav u objektů stálého opevnění v okolí Dobrošova, zejména zaházení protitankových a spojovacích příkopů, uzavření střílen, zvonových šachet a vstupů do pěchotních srubů, likvidace zbývajících protitankových a protipěchotních překážek či urovnání skály pod objektem N–S 78 „Polsko“. V polovině února 1939 byl vtělen k 2. polní rotě I. praporu pěšího pluku 14, dislokované v Kysaku. Po odtržení Slovenska od Československé republiky a vytvoření slovenské armády došlo 27. března 1939 k vyjmutí por. Pivonky z kmenového počtu pluku a odeslání do místa trvalého bydliště „Protektorátu Čechy a Morava“. Vzhledem k nařízenému rozpuštění čs. armády již k jinému útvaru nenastoupil a začal si hledat civilní zaměstnání.

Nalezení nového zaměstnání nebylo ovšem jednoduché a teprve počátkem roku 1940 se mu podařilo nastoupit k okresnímu úřadu do Domažlic. Ke změnám se schylovalo i v jeho osobním životě. Počátkem prosince 1939 se zasnoubil se studentkou dívčího učitelského ústavu Janou Slivkovou z Plzně, s níž se chtěl oženit po ukončení studia, tj. v létě 1940.

Po okupaci se Jaroslav Pivonka zapojil do činnosti protinacistické odbojové organizace „Obrana národa“, která sdružovala převážně bývalé vojáky z povolání čs. armády. Stal se členem skupiny plk. pěch. Karla Dubovského, čítající 80 až 100 osob. Západočeská odbočka „Obrany národa“ (tzv. Krajské vojenské velitelství Plzeň) se z počátku soustřeďovala na vytváření rámcové organizační struktury (pluků Plzeň–západ, Plzeň–východ, Klatovy a Domažlice, samostatných praporů Rokycany a Kralovice) a shromažďování zbraní od rušených útvarů čs. armády. Později její činnost spočívala v získávání zpravodajských informací, převádění osob do zahraničí, rozšiřování protinacistických tiskovin a přípravě sabotážních akcí. Vzhledem k nedodržování zásad konspirace byla ale odhalena a od února 1940 začalo rozsáhlé zatýkání, které postihlo okolo 80 osob, z nichž 25 bylo popraveno a 23 se nevrátilo z koncentračních táborů. Jaroslav Pivonka byl zatčen gestapem 8. června 1940 v Domažlicích a poté odvezen k výslechu do Plzně. Krátce před tím došlo k úmrtí jeho matky. Po zatčení následovala od 7. srpna 1940 internace ve věznici gestapa v Terezíně. Zde ho také koncem března 1941 navštívila snoubenka Jana, která díky zprostředkování ředitele terezínských mlýnů Václava Lauckého mohla po dobu čtyř dnů posluhovat na statku pana Tůmy v Travčicích, kde Jaroslav společně s dalšími osmi vězni, včetně brig. gen. Františka Kraváka, pracoval. K dodatečným výslechům byl Jaroslav Pivonka 2. července 1941 znovu odvezen do Plzně a do Terezína se vrátil až 2. září 1941. Nakonec 13. listopadu 1941 následovala deportace do koncentračního tábora v Osvětimi. Zde zahynul 16. dubna 1942.

Po skončení 2. světové války proběhlo dodatečné ocenění zásluh Jaroslava Pivonky na protinacistickém odboji. Nejprve mu byl 15. února 1946 udělen „Čs. válečný kříž 1939“ i. m. a v říjnu 1946 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána pěchoty i. m.


Poslední aktualizace: 14.2.2011

NAVRCHOLU.cz