Čepicový znak předválečné armády

Studie a materiály

předválečné armády

Přepadení kasáren v Brně-Židenicích aneb tzv. Židenický puč

Mgr. Pavel Šrámek

Otištěno: Caesar-občasník VHK Erika Brno, č. 5, 1998, s. 4-6

         V neděli 22. ledna 1933 o půl třetí ráno zazněly ze Špilberku čtyři dělové výstřely. Signál, znamenající vyhlášení poplachu pro celou brněnskou posádku, vyvolala událost, k níž došlo krátce předtím ve Svatoplukových kasárnách v Židenicích a která se zapsala do historie jako tzv. židenický puč. Co se tehdy vlastně stalo?

         V sobotu 21. ledna v 19.30 hodin vyjely z Vícemilic u Bučovic směrem na Brno dva autobusy s více než 60 muži, vesměs dělníky, řemeslníky a nezaměstnanými z bučovického okolí. Na cestu se vydali s tím, že jedou chránit fašistickou schůzi do Brna. V prostoru křižovatky na Slatinu a Líšeň všichni vystoupili a kolem půlnoci se setkali s činovníkem Národní obce fašistické nadporučíkem mimo službu Ladislavem Kobsinkem (narozen 25. září 1903 v Bystřici nad Pernštejnem), který jim oznámil, že jejich skutečným úkolem je přepadnout kasárna 43. pěšího pluku v Židenicích a dát tak signál k převratu ve státě. Tento cíl si nevybrali náhodou. Někteří z nich, včetně Kobsinka, v kasárnách sloužili, takže je dobře znali. Velkou roli hrála i okolnost, že v polovině ledna odešel jeden ročník do zálohy, další vojáci byli odveleni a tak ve službě zůstali vlastně jen nováčci, navíc zčásti Rusíni, Němci a Maďaři. Skupina zřejmě nepočítala s vážným odporem. Kobsinek je dokonce ujistil, že s vojáky je vše domluveno a nebudou klást odpor.

         Vlastní přepadení začalo 22. ledna v 0.30 hodin. Útočníci, vyzbrojení revolvery, noži a boxery, pronikli do areálu kasáren zadním, nestřeženým vchodem, další přelezli zeď u plynové komory. Přeběhli nádvoří a nejprve obsadili strážnici u hlavní brány. Strážný se pokusil vyhlásit poplach, ale byl přemožen stejně jako připravená stráž. Již v prostoru strážnice došlo k první potyčce, a to se službu konajícím dozorčím rotmistrem četařem Gabrielem Jandlem a dozorčím důstojníkem kasáren praporčíkem Josefem Janouškem. Janouškovi se podařilo uniknout na ubikace technické roty, kde vyhlásil poplach. Než se však spící vojáci vzpamatovali, vtrhli k nim útočníci a znemožnili jim odpor. Obsadili dále skladiště zbraní roty, kde se zmocnili pušek a nábojů. Přepadení si v té době vyžádalo prvního zraněného. Těžce raněn střelou do břicha byl dozorčí vojín technické roty vojín Jindřich Kindermann. Mezitím ze strážnice uprchl i četař Jandl a běžel pro pomoc.

         Praporčík Janoušek opět unikl a běžel do budovy poddůstojnické školy, kde nařídil troubit poplach. Tentokrát uspěl. Když útočníci dorazili až sem, byli rychle vytlačeni a hotovost, stavěná právě poddůstojnickou školou, je vyzvala s nabitými zbraněmi, aby se vzdali. Vzápětí vypukla silná přestřelka, na jejímž začátku byl zabit jeden z útočníků. Jeho smrt a rozhodný odpor vojáků vedly ke zhroucení celé akce. Pravděpodobně někdy v této době uprchl z kasáren velitel akce Kobsinek, aniž by se staral o své lidi, které zanechal na místě osudu.

         Přepadeným vojákům se zatím blížila pomoc v podobě policie, která vyrazila po upozornění jednoho z vojáků vracejícího se ze zábavy do kasáren. Objevili se také první důstojníci, bydlící v bytech mimo komplex kasáren, kteří se ujali okamžitě velení. Velitel I. praporu pluku podplukovník Jaroslav Herkloc nařídil zapnout osvětlení, takže od tohoto okamžiku bylo celé prostranství osvětleno a zabránilo se zmatkům. Došlo k dohodě s policií, že armáda vyčistí prostor kasáren a policie zkontroluje okolí a přilehlé ulice. Část útočníků sice uprchla po prvních výstřelech, zbytek se však snažil ukrýt kde se dalo. Někteří se schovali pod postele, další zalezli do sklepa, ale pozornosti stejně neunikli. Přímo na místě činu byla zajištěna asi třetina z celkového počtu mužů. Kolem 2. hodiny ranní panoval v kasárnách už zase klid.

         V době vyhlášení poplachu dělovými výstřely ze Špilberku byl tedy již pokus o puč potlačen a situace plně pod kontrolou armády a policie. Výsledkem nočního dobrodružství byl jeden mrtvý mezi útočníky a po jednom těžce a lehce zraněném na obou stranách. Tma a zmatek na počátku naštěstí zabránily vyšším ztrátám. Avšak tím vše zdaleka nekončilo, naopak. V obavách, že by nemuselo jít o ojedinělou událost, provedly civilní úřady i armáda celou řadu mimořádných bezpečnostních opatření.

         Ministerstvo národní obrany nařídilo vybraným posádkám po celé republice zvýšení ostražitosti, týkalo se to např. posádky v Praze nebo v Pardubicích. Policejní ředitelství v Brně a Praze zahájila ještě 22. ledna sérii domovních prohlídek a zatýkání. Do vězení se dostali brzy skoro všichni, kteří stihli utéci ze Svatoplukových kasáren. Policie je většinou našla doma, kde klidně spali. Zatčení neušli ani majitel autobusů a řidič. Jedině Ladislav Kobsinek, vůdce a organizátor přepadení, ze sítí vyklouzl a přes Vídeň unikl do Jugoslávie. Všechny bezpečnostní složky měly pohotovost, ale bylo čím dál tím jasnější, že šlo jen o osamocenou akci.

         První výslechy zatčených ukázaly, že za celou událostí stojí Národní obec fašistická, největší fašistická strana v Československu, resp. její jihomoravská jednota a s největší pravděpodobností také vůdce fašistů bývalý generál československé armády Radola Gajda. Ten byl ještě 22. ledna večer zatčen. Vyšlo totiž najevo, že krátce před akcí v Židenicích projížděl Brnem. Nakonec došlo i na Kobsinka. Jugoslávie ho vypověděla do Rumunska a tamní úřady předaly Československu.

         Dohrou tzv. židenického puče se stalo soudní přelíčení, nejprve před Státním soudem v Brně. Přes hrozivě znějící obžalobu byl rozsudek vynesený 26. června vcelku mírný. Kobsinek dostal šest let, další účastníci přepadení několik měsíců vězení. Jedenáct osob, mezi nimi i Radola Gajda, bylo osvobozeno. Příčinu nízkých trestů musíme hledat v tom, že soud posuzoval skutečně prokázané činy a ne domněnky a plány. Svoji roli hrál jistě i nevybíravý nátlak ze strany státních orgánů, rozhodnutých dát fašistům a Gajdovi tvrdou lekci. Celý případ začal v únoru 1934 projednávat Nejvyšší soud v Praze. Dne 28. března vynesl nový, podstatně přísnější rozsudek, neboť dosavadní tresty víceméně zdvojnásobil. Kobsinek dostal dvanáct let, další několikaleté tresty vězení. Radola Gajda vyvázl s šesti měsíci, protože o plánované akci věděl a neoznámil to úřadům. Státní orgány mohly být spokojeny.

         Mimo to byli potrestáni i Gajdovi sympatizanti z řad příslušníků československé armády. Přestože se nikdy neprokázalo, že by někdo z nich otevřeně spolupracoval s fašisty proti republice (šlo nanejvýše o slovní sympatie), rozhodovaly vojenské orgány poměrně nekompromisně. Na řadu přišly degradace, finanční postihy nebo převelení.

         S odstupem času se nám brněnské události z konce ledna 1933 mohou zdát jako poněkud operetní podnik a reakce státu jako nepřiměřeně tvrdá. Avšak tyto události musíme posuzovat v dobových souvislostech a nikoliv dnešníma očima. Doznívala velká hospodářská krize, která otřásla celou Evropou. Zdálo se, že demokracie není schopna vyřešit vzniklé problémy a že by se to mohlo podařit silné vládě se silným mužem v čele, která rázně skoncuje s chaosem a nastolí pořádek. Připomeňme, že týden po nepodařeném puči převzal moc v Německu Adolf Hitler. Bylo by jistě silně přehnané tvrdit, že úspěšná obrana Svatoplukových kasáren zachránila demokracii v Československu, ale rozhodný postup proti pravicovému i levicovému extremismu přispěl k jejímu udržení až do roku 1938.

         Nakonec ještě pár slov o osudu dvou hlavních aktérů tzv. židenického puče. Radola Gajda ve vězení dlouho nepobyl, neboť většinu trestu si odseděl již ve vazbě. Ač všemi odepisován, dostal se v roce 1935 do parlamentu. V osudovém roce 1938 se postavil za obranu Československa a ve svých projevech vyzýval k boji proti hrozícímu německému útoku. Po Mnichovu se zapojil do politického života druhé republiky a vymohl si vrácení generálské hodnosti. V okamžiku okupace zbytku Československa se angažoval v tzv. Českém národním výboru, ale po krachu tohoto podniku se stáhl do ústraní. Odmítl spolupracovat s Němci, naopak finančně podporoval protiněmecké aktivity. Přesto byl 12. května 1945 zatčen a postaven před Národní soud. Obvinění se nepotvrdila a tak byl v květnu 1947 odsouzen na dva roky do vězení. Protože si trest odpykal ve vazbě, propustili ho. Zemřel 15. dubna 1948 v Praze.

         Ladislav Kobsinek byl z vězení propuštěn v lednu 1939. Po vzniku Protektorátu se zapojil do činnosti kolaborantské organizace Vlajka a stal se jedním z velitelů jejích úderných oddílů, tzv. Svatoplukových gard. V březnu 1944 získal německé občanství a sloužil ve Volkssturmu. Po válce dostal dvanáct let za kolaboraci, v roce 1957 byl odsunut do Spolkové republiky Německo, kde na konci 50. let také zemřel.

 

Použité prameny a literatura:

Vojenský historický archiv, fond MNO/Presidium, 1933, sign. 21 1/2, kar. 10555.
Vojenský historický archiv, fond VKPR, 1934, čj. 1459, kar. 128.
Klimek, A. - Hofman, P.: Vítěz, který prohrál. Generál Radola Gajda. Praha - Litomyšl 1995, 285 s.


Poslední aktualizace: 25.07.2001

NAVRCHOLU.cz