Čepicový znak předválečné armády

Studie a materiály

předválečné armády

Strategie ČSR 1937 - 1938

Stanislav Yester (plk. gšt. Emanuel Moravec)

         Oficiální československé vojenskostrategické myšlení se rozvíjelo pod vlivem francouzské vojenské doktríny. Vojenští teoretikové pohlíželi na budoucí válku jako na válku koaliční, v níž československá armáda nebude vyvíjet samostatnou bojovou činnost, nýbrž bude jen součástí koaličních armád spojenců Československa. Za základní otázku obrany země bylo považováno vybudování stálých opevnění na hranicích. Obranný ráz strategie vedl k tomu, že do opevnění se vkládaly hlavní naděje. Podstatou defenzivní koncepce bylo vyčerpat nepřítele obranou, i za cenu hlubokého ústupu, a teprve po zásahu spojeneckých vojsk přejít k útočné činnosti a v součinnosti s nimi zasadit nepříteli rozhodný a zničující úder.

         V případě vypuknutí války mezi Německem a Československem s Francií se německé síly nacházely pohromadě a mohly být zasazeny jak na východě, tak na západě. Naproti tomu Francie a Československo měly svá vojska od sebe odděleny a nemohly je tedy soustřeďovat na určitých strategických směrech. (V případě, že by Německo napadlo Francii, musely československé divize okamžitě zaútočit na německé území - Berlín je od československých hranic vzdálen jen 180 km, zatímco od francouzských hranic 550 km.)

         V roce 1936 byl poměr sil mezi Československem a Německem 1 : 4 u pozemního vojska, 1 : 8 u letectva. Zbrojení u nás probíhalo tak, aby tento poměr zůstal i nadále. Zároveň se předpokládalo, že síly Francie a Německa budou 1 : 1 a celkový poměr tedy 5 : 4 v náš prospěch. V této době se nám dařilo udržovat stanovený poměr, Německo ale vyrábělo dvakrát více než Francie.

Možnosti vypuknutí války v roce 1937

         Československo sousedilo s pěti státy. Nemožná byla tehdy válka s Rumunskem, nepravděpodobná s Polskem a Rakouskem, pravděpodobná s Maďarskem a Německem.

         V podstatě přicházely v úvahu tři varianty:
1. Válka s Maďarskem - ihned by vstoupila v platnost Malá dohoda a Maďarsko by bylo 6 krát slabší.
2. Válka s Německem - ocitly by jsme se proti čtyřnásobné přesile, ale společné síly Československa, Francie a Velké Británie byly 3 krát silnější než Německo.
3. Válka s Německem a Maďarskem - na naší straně by byla Malá i Velká dohoda a síly útočníka by se ocitly proti čtyřnásobné převaze.

         V této době jsme nepředpokládali, že by Německo a Maďarsko šly do války, protože v ní nemohly mít úspěch.

         Čekalo se, že válka vypukne z jiných důvodů než kvůli Československu. Pravděpodobnější v té době byla válka Francie - ČSR - Sovětský svaz proti Německu a ta měla také 3 možnosti:
1. Německo zaútočí proti Francii, proti ČSR a SSSR přejde do obrany.
2. Německo zaútočí proti SSSR, proti ČSR a Francii přejde do obrany.
3. Německo zaútočí proti ČSR, proti SSSR a Francii přejde do obrany.

         Československým představitelům se zdálo, že třetí možnost je pro Německo nejméně výhodná. Bojujíc proti nám, poskytovalo Sovětskému svazu a Francii čas na přípravu mohutného sbíhavého úderu proti Německu, které by snad do té doby získalo část československého území, aniž by tím celkově zlepšilo svoji strategickou situaci. K rychlému obsazení Československa by muselo Německo nasadit nejméně 1/2 svých sil. Tím by oslabilo svá vojska proti Sovětskému svazu a Francii a válečné operace by se přenesly na německé území.

         Sovětský svaz nám mohl pomoci hlavně letectvem a dodávkami válečného materiálu. Pomoc jeho pozemních jednotek mohla přijít až koncem 2. měsíce války, kdy by již československé jednotky vyklidily Čechy a Moravu a úporně se držely na Malých Karpatech, Bílých Karpatech a Javorníkách. Tehdy by se ale již úporně bojovalo o přechody Rýna u Mohuče a o přechody přes dolní Moselu. Předpokládalo se, že jako první po boku SSSR - ČSR - Francie do bojů zasáhne Polsko, které by z jihu kryla československá a ze severu postupující ruská armáda. Počáteční německou ofenzivou by byla sice zlikvidována "letadlová loď pod německým srdcem", ale zatím by Sovětský svaz a Francie soustředily velké úderné síly u německých hranic. Maďarsko se za této situace nemohlo zapojit do bojů po boku Německa, neboť by se ocitlo v nebezpečí obsazení Budapešti Rudou armádou. Pro Rudou armádu existovaly dvě cesty do Československa, jedna podél baltického pobřeží přes Lotyšsko a Litvu. Druhá přes rumunské území na Podkarpatskou Rus nebo přes polskou Halič. Pro Československo připadala v úvahu především cesta přes Rumunsko. Poskytli jsme mu totiž půjčku na vybudování trati z Podkarpatské Rusi do Bukoviny.

         Tak si českoslovenští vojenští představitelé představovali válečné možnosti v roce 1937. Československo čekal boj po dobu asi dvou měsíců proti velké přesile a proto bylo nutno podniknout určitá opatření, která by nám zajistila bezpečnou mobilizaci všech sil a dále boky těchto zmobilizovaných sil proti obchvatu.

         Obchvatu ze severu mělo zabránit silné opevněné pásmo, obchvat z jihu hrozil jednak přes Rakousko, jednak přes Maďarsko. Pokud šlo o Maďarsko, jeho zásah přicházel v úvahu jedině tehdy, nebude-li se rozhodující střetnutí na západě vyvíjet pro Francii příznivě, nebo když se nedostaví pomoc Rudé armády nebo se ukáže pomalá. Z těchto důvodů se začalo se stavbou opevnění i na hranicích s Maďarskem.

         Obchvat z jihu hrozil také přes Rakousko. Smlouva Rakouska s Německem z července 1936, za kterou stála Itálie, nám dávala naději, že rakouské území Německo nepoužije jako nástupového prostoru proti nám. Alespoň dokud Itálie nepůjde na straně Německa proti Francii, a to se zdálo v roce 1937 ještě málo pravděpodobné. Kdyby nás Německo chtělo napadnout přes území Rakouska, jeho armáda by jej musela nejprve obsadit a upravit pro nástupové potřeby proti Československu. Věděli jsme, že komunikační připojení Rakouska na jižní Německo je špatné a nástupový prostor na Moravském poli proti jižní Moravě s hlavním komunikačním uzlem Vídní je nedostatečně vybudován a nemůže tedy být dobře a včas zabezpečen proti možné československé ofenzivě z jižní Moravy a západního Slovenska. Na obsazení Rakouska a nejnutnější přípravy k útoku v prostoru Vídně Německo potřebovalo nejméně 2 týdny. Do té doby mohlo Československo posunout frontu z jižní Moravy do Rakouska a blíže k Dunaji. Od řeky Moravy k východním okrajům Vídně je 30 km a od Dyje ke Korneuburgu jen 40 km. To je polovina vzdálenosti, která dělí Prahu od saského pohraničí.

         V případě kdyby Německo zahájilo současně postup proti Československu a zároveň do nitra Rakouska, v druhém týdnu války se bude bojovat v Čechách na západě a severu podél fronty Klatovy - Plzeň - Mělník - Turnov - Krkonoše - Orlické hory, na jihu pak od Šumavy přes Český Krumlov, Gmünd na Korneuburg a odtud podél Dunaje až k ústí Moravy. Než by Německo s většími silami postoupilo od Pasova k Vídni (200 km) naše vojska by u ní již byla.

         Dokud bylo Rakousko s podporou Itálie neutrální potřebovali jsme:

1. Důkladné opevnění od Krkonoš k Ostravě na zajištění mobilizace a polních operací.
2. Slabší opevnění v oblouku od pramenů Vltavy až po Krkonoše a na hranicích s Maďarskem.
3. Na jižní Moravě bylo třeba připravit pohyblivé zálohy, které by v případě vpádu Německa do Rakouska vstoupily na jeho území a posunuly frontu blíže k Vídni.

         Kdyby se objevily sebemenší pochybnosti o splnění spojenecké smlouvy ze strany Francie, nemohli jsme se pouštět do žádných strategických kombinací. Československá armáda by se tím ocitla proti čtyřnásobné německé přesile.

         Základem naší bezpečnosti byla smlouva s Francií. Na ní závisely další smlouvy se Sovětským svazem a Malou dohodou. Nepředpokládalo se, že by Malá dohoda splnila svoji funkci, jestliže by Francie nedostála smluvním závazkům. Kdyby Československo bylo napadeno Německem a Maďarskem a Francie nezasáhla, nemohli jsme předpokládat, že by nám Jugoslávie a Rumunsko přišly na pomoc. Postavily by se tak proti velké přesile.

         Podobné to bylo se Sovětským svazem. Nepřišla-li by na pomoc Francie a nezasáhlo-li by po boku Německa proti nám Maďarsko, aby tím byl vyprovokován zásah Malé dohody, nebylo dobře myslitelné, že pomoc Sovětského svazu se objeví včas.

         To, přijde-li nám na pomoc Francie, záleželo i na našem odporu. Spojenectví s námi muselo Francii poskytnout nějaké strategické výhody. Kdyby naše odolnost byla malá a byli bychom poraženi dříve než Francie provede mobilizaci a postaví všechny své síly na bojiště (během 2 týdnů), nevyplácelo se i jí nám nějak pomáhat.

         Z těchto důvodů muselo Československo poutat značnou část německých sil do okamžiku, kdy na západě dojde k rozhodující bitvě, která se mohla strhnout přibližně v prostoru Rýna během 4. týdne války. To znamená, že nejméně měsíc muselo Československo zůstat schopné značného odporu. Toho se dalo dosáhnout buď úporným bojem na zdrženou (postupným vyklizováním území a opevněných pásem) nebo kombinací obratného ústupu s odporem v opevnění. Prostě bylo třeba, abychom na počátku druhého měsíce války poutali nejméně 1/4 německých sil.

         Pokud Němci nemohli využít území Rakouska jako počátečního nástupového prostoru, nebyla naše situace tak špatná. Hlavní bylo to, aby nedošlo k zatlačení československé armády tlakem z boku a následujícímu hlubokému ústupu. Největší nebezpečí hrozilo ze severu a severovýchodu. Proto bylo nutno přehradit všechny cesty z pruského Slezska do východních Čech a severní Moravy. Zde se mělo vybudovat mocné opevněné pásmo, které by odolávalo týdny a měsíce a krylo severní bok bojujících československých armád. Na pruskoslezských hranicích nepřicházel ústup vůbec v úvahu.

         Mohla československá armáda tyto úkoly splnit? Ano. Bylo v naší moci uchovat bojeschopnost zmobilizované armády do chvíle, kdy dojde k rozhodné srážce na Rýnu. Čím by Francie rychleji provedla nástup a ofenzivu zmobilizovaných sil, tím snadnější byla naše úloha uprostřed Evropy. Tím méně vlastního území jsme museli vyklidit pod německým náporem.

         Poněvadž jsme se současně snažili držet krok s budováním německých ozbrojených sil v poměru 4 : 1, vznikal pouze problém jak čelit německé motorizaci a německému letectvu. S tempem německé motorizace úzce souviselo tempo našeho opevňování a vybavování armády protitankovými zbraněmi.

         To, že Polsko v roce 1934 uvolnilo Německu ruce proti nám, stálo nás nákladné opevnění od Krkonoš po Moravskou Ostravu. Rakouskému vojenskému vzduchoprázdnu jsme museli čelit přískokem k Dunaji. Proti německé letecké převaze zde byla sovětsko - francouzská pomoc. S tím souvisely i přípravy na umístění spojeneckých leteckých sil na našem území.

         Anšlusem Rakouska získalo Německo 80 000 km2, 6 500 000 obyvatel, roční těžbu 2 mil. tun železné rudy a 7 rakouských divizí bez vycvičených záloh.

         Po obsazení západního břehu Rýna se operační mezera mezi Francií a Československem zvětšila na 350 km. Po anšlusu ještě více vzrostla, už nebylo možné obsadit rakouské břehy Dunaje, a tak rozšířit ústupovou cestu z Čech, která by byla na severu opřena o Orlické hory a Jeseníky a na jihu místo o Dyji o Dunaj. Mezi Kladskem a Dyjí je 150 km. Při opření československého jižního křídla o Dunaj se tato vzdálenost zvětšila na 200 km. Od Francie bylo Československo operačně vzdáleno už 600 km, poněvadž udržování větších sil v české kotlině nebylo nyní dlouho možné.

         Vážný odpor mohly nyní československé armády klást až na Českomoravské vrchovině po vyklizení Čech, což by bylo spojeno s plánovitými ústupovými boji. Opevnění postavené v západních Čechách mohlo nyní už jen sloužit ke krytí mobilizace a nástupu, ale nemohlo být použito pro delší odpor.

         Při dřívější situaci, kdy se dalo očekávat, že Rakousko bude neutrální nebo jen pasivním operačním válčištěm pro obě strany, kam by vniklo Německo ze západu a Československo poté ze severu, mohlo opevněné postavení vedené středem Čech od Šumavy přes Brdy a podél Jizery na Krkonoše hrát v boji s německou přesilou význačnou úlohu. Po anšlusu Rakouska však všechny plány na vybudování mocné fronty odporu v Čechách padly. Obrana byla v té době možná již jen na dvou čarách:
1. Českomoravská vrchovina - vydržíme-li tlak od Vídně,
2. Moravsko - slovenské pomezí - neudržíme-li se.

Mobilizační možnosti jednotlivých států

Československo:

         Při počtu obyvatel 15 miliónů mohlo Československo při největším vypětí svého válečného potenciálu počátkem druhého roku války postavit do pole 75 divizí. Z toho mohlo být 7 rychlých a pancéřových a 8 leteckých. V prvních dvou týdnech války mohly operační síly na bojišti čítat asi 22 divizí při 8 divizích v záloze hlavního velení. V celé zemi by tedy na počátku války mohlo být asi 30 divizí. Teprve počátkem devátého měsíce války by přibylo dalších 22 divizí a tím by branné síly státu vzrostly na 52 divizí. Na počátku třináctého měsíce války mohly již dosáhnout 75 divizí. To vše ale za předpokladu, že se československému velení podaří zastavit postup nepřítele na hranicích a při potenciální mobilizaci bude sloužit celé státní území. Při počátku válečných operací v září by jsme tedy měly 30 divizí, v květnu 1939 52 divizí a v září téhož roku 75 divizí.

Německo:

         V roce 1938 po připojení Rakouska mělo 74 miliónů obyvatel a po ekonomické stránce bylo asi 4 krát silnější než Československo. Jeho možnosti ovlivňovalo ale doposud nepříznivě to, že Rakousko dosud nebylo upraveno jako nástupní prostor pro bojující armádu a Východní Prusko bylo izolováno od centrálních oblastí Německa. Podle staré teorie postupné mobilizace se dalo předpokládat, že Německo bude mít v době, kdy Československo postaví asi 30 divizí, okolo 120 divizí. V devátém měsíci války budou Němci mít už 210 divizí (Československo 52 divizí) a počátkem druhého roku války 300 divizí (Československo 75 divizí). Tempo mobilizace se přitom uvažovalo 3 krát rychlejší než za 1. světové války.

Francie:

         V roce 1938 měla Francie téměř 5 miliónů vycvičených záložníků doma a 2 milióny v koloniích. Měla také 30 000 znamenitě vycvičených důstojníků. Němci v této době měli 2.5 miliónu řádně vycvičených a 3 milióny miličně vycvičených záložníků. Samo Československo mělo 1.5 miliónu vojáků, čili stálo 6.5 miliónu spojeneckých vojáků (s koloniálními armádami 8.5 miliónu) proti 5.5 miliónu německých vojáků. Ofenzivní možnosti francouzských vojsk nebyly na úrovni, zato ale obranné možnosti byly výborné. V roce 1935 měla Francie asi 3 000 lehkých tanků určených všeobecně pro doprovod pěchoty, ne však pro vytvoření větších útočných tankových formací. Do roku 1937 neměla Francie ani jednu údernou motomechanizovanou divizi, zatímco v Německu měly už 4 tankové divize. V té době generál Allehaut a podplukovník de Gaulle žádali, aby Francie vytvořila 6 až 7 tankových divizí, bez nichž není schopna vést ofenzivu do nitra německého území. A bez této ofenzivy nemohla být svým východním spojencům užitečná. V roce 1938 nakonec měla 2 motorizované a 1 tankovou divizi.

Velká Británie:

         Od roku 1936 uskutečňovala rozsáhlý zbrojní program, který byl ale zaměřen hlavně na modernizaci leteckých a námořních sil. Pokud chtěla Velká Británie Francii účinně pomoci, musela mít tankové divize. Po provedení vojenské reformy z 10. 3. 1938 se s budováním 6 obrněných divizí teprve začínalo. Kdyby Francie měla 6 obrněných divizí požadovaných generálem Allehautem a na pomoc by jí přišlo ještě 6 obrněných divizí britských, mohlo zhruba 6 000 spojeneckých tanků na Rýně tvořit velké útočné seskupení. Ale v roce 1938 měla Velká Británie a Francie větší operační síly pouze na moři, nikoli však na pevnině.

Možnosti Československa v případném konfliktu

         Koncem roku 1937 bylo jasné, že Německo nejprve zaútočí na Československo. Proto také stavělo intenzivně opevnění na svých západních hranicích. Pro nás to prakticky znamenalo, že opevnění na západní německé hranici bude hájeno druhořadými jednotkami a hlavní síly budou vrženy proti nám.

         Tomu bylo třeba čelit tím, že se připravíme na vedení dlouhé války při značné ztrátě státního území. Věřili jsme, že v případném konfliktu nakonec vyhrajeme. Srbsko přišlo o 1/3 obyvatelstva a také nakonec vyhrálo. I po anšlusu Rakouska bylo Československo odhodláno bít se za historické hranice Českého království - pokud nás spojenci neopustí. Ukazovalo se zřetelně, že osud Československa se nerozhodne na Rýně, nýbrž někde mezi Dunajem a Vislou. Ruská vojenská pomoc, která v letech 1935 - 1938 tvořila jen doplněk našich strategických kombinací, v roce 1938 začala hrát hlavní úlohu v případě, že Polsko nepůjde s Francií a Itálie se připojí k Německu.

         Byli jsme připraveni stejně jako Belgičané za boje ustupovat k východu. Naše Antverpy představovalo západní Slovensko, kde jsme chtěli vytrvat, než Rusko shromáždí v našem týlu a v Pobaltí síly k zasazení odvetných opatření. Věděli jsme, že Čechy a Morava budou přitom dvakrát přejety válečným vozem, jednou při ústupu na Slovensko, podruhé při dobývání ztraceného území zpět.

         Kdyby se západní diplomacii podařilo získat Itálii a smířit s námi Polsko, nemusel by být náš ústup tak hluboký a válka tak dlouhá. Naše strategická fronta se ale začala drobit právě ve Francii, která byla zmítána vnitřními materiálními i sociálními rozpory a od června 1936 soustřeďovala svou pozornost na Španělsko. V době anšlusu Rakouska ve Francii probíhala těžká vládní krize. Jak ve Španělsku, tak i v Československu chtěla Francie část svých povinností setřást na bedra svého spojence SSSR.

         U nás jsme se zmítali mezi sliby západních spojenců a požadavky německého souseda. Byli jsme stále ještě rozhodnuti přijmout boj. Německo sice mělo značnou převahu v dělostřelectvu a letectvu, nemělo ale převahu v pěchotě, která byla nutná k obsazení zpustošeného území.

         Od roku 1938 byla v našich propočtech významným prvkem ruská pomoc, která měla v prvé řadě vyrovnat a neutralizovat německou převahu ve vzduchu. V pozemních bojích mohlo našich 40 znamenitě vycvičených divizí v dobrých opevněných pásmech úspěšně odolávat 60 divizím německým a teprve pod tlakem větších sil provést spořádaný ústup podle plánu na východ. Vojáci nepochybovali, že nás čeká osud Belgie a Srbska.

Poslední aktualizace: 21.4.2016

NAVRCHOLU.cz