Recenze


reklama: www.billboard.cz

Vobecký, P. - Kolek, J.:
Radiotechnické vojsko

Mjr. Dr. Pavel Minařík, CSc.

Obal knihy

Vobecký, Petr - Kolek, Jiří:
Radiotechnické vojsko (K 50. výročí vzniku)

Praha, MO ČR - AVIS 2000. 24 s.

         Jedním z příspěvků k 50.výročí vzniku radiotechnického vojska se v roce 2000 stala útlá brožurka, vzešlá ze spolupráce dvojice jeho současných příslušníků. Na poměrně malém prostoru je zde stručně shrnut nejenom vývoj radiotechnického vojska naší armády, ale čtenář se zde může "v kostce" seznámit i s obecnou historií radiolokace a jejího využití ve vojenství. Jak je uvedeno v úvodu zmiňované brožurky, "publikace si klade za cíl být nejen zrcadlem uplynulých let, ale především poděkovat všem, kteří přiložili ruku k dílu a svou dlouholetou obětavou prací v řadách radiotechnického vojska se přičinili o jeho dobré jméno a pomáhali tvořit jeho historii".

         Od počátečního historického exkurzu do posledních let 19.století, kdy byl v Rusku objeven princip radiolokace, se můžeme přes zkonstruování prvního radiolokačního systému v USA v roce 1928 dostat až k jeho praktickému využití v letech 2.světové války u obou válčících koalic. Čtenář se zde ve stručné podobě, možná až příliš stručné, dozví základní údaje o vývoji a o využití radiolokátorů v protivzdušné obraně SSSR i Německa, informativně i v USA a Velké Británii.

         Podstatná část publikace je následně věnována historii radiotechnického vojska naší armády. Přitom zde platí nepřímá úměra, že čím vzdálenější historie je popisována, tím stručnější a méně přesný je její obraz.

         K vytvoření protiletadlové obrany v rámci čs. armády krátce po osvobození republiky (s. 8) bych podotkl, že složky, které se na ní ve 2.polovině 40.let podílely, ještě nebyly v podřízenosti centrálního velitelského orgánu, ale byly rozděleny mezi jednotlivé druhy vojsk, zejména dělostřelectvo a letectvo. Teprve k 1.1.1950 vzniklo Velitelství protileteckého vojska, které k 15.12.1950 ukončilo svoji činnost a nahradilo jej Velitelství protiletadlové obrany státního území (tzv. PLOSÚ). Inspektorát protiletecké ochrany, vytvořený v rámci hlavního štábu 15.2.1947, charakterem své činnosti patřil mezi studijní orgány a konkrétními velitelskými pravomocemi nedisponoval. Rovněž tak k prezentovaným složkám protivzdušné obrany ve 2.polovině 40.let v žádném případě nepříslušely balony pro přehrazování náletových směrů v malé výšce a letecká operační střediska (s. 8). V rámci čs. armády přehradové balóny do složení protivzdušné obrany nikdy zařazeny nebyly a jediné, kterými kdy naše poválečná armáda disponovala, se používaly se na přelomu 40. a 50.let k padákovému výcviku našich výsadkářů. Letecká operační střediska vznikla v rámci vojenského letectva až v roce 1950 a proto ve 2.polovině 40.let nemohla představovat řídící orgány bojové činnosti. V případě německé a americké radiolokační techniky (s. 8) lze o jejím využívání v rámci protivzdušné obrany hovořit až od roku 1949, kdy byla v květnu v rámci letectva aktivována první radiolokační stanoviště. V jejich výbavě se kromě trofejních radiolokátorů RZ-III (FREYA) nacházely po jednom kusu i RZ-IV (WÜRZBURG REISE), RZ-V (ANSBACH) a JS (JAGDSCHLOSS). Jeden americký radiolokátor SCR byl naší armádě dodán ze SSSR až počátkem 50.let.

         V popisu praktického provádění hlásné služby autoři taktně přešly období do 25.2.1948 a pro další dva roky její činnosti použili jen velmi zjednodušené konstatování o její poplatnosti sovětskému vzoru. Proto běžnému čtenáři zůstane skryt fakt, že na základě dohody mezi MNO a MV přešla vidová hlásná služba ještě v roce 1945 do kompetence pohraničních oddělení SNB. V působnosti MNO zůstala pouze radiolokační hlásná služba, zařazená u Velitelství letectva HŠ. K MNO se vidová hlásná služba od MV vrátila až k 1.3.1949, kdy u letectva vznikla tzv. mírová hlásná služba, jejímž základem se stalo 31 vidových hlásek SNB. K řízení hlásné služby vznikly 3 hlásné oblasti (nikoliv čtyři, jak je uvedeno na s. 9) - Čechy, Morava a Slovensko. S výjimkou vidových hlásek v západním pohraničí šlo jen o předem připravený, ale nezaujatý systém. Byla pouze vytipována jednotlivá stanoviště vidových hlásek, okrskových hlásek, ústředen hlásné služby a u nejbližších vojenských útvarů uložen potřebný materiál.

         Prvním útvarem hlásné služby nebyl hlásný pluk vytvořený údajně 1.9.1950 v rámci PLOSÚ (s. 10), ale "Hlásný prapor 1" Praha, zřízený od 1.10.1950 a podléhající Velitelství protileteckého vojska. Teprve k 15.12.1950 se uskutečnilo jeho převedení k PLOSÚ, přičemž byl současně přejmenován na 158. hlásný prapor. K rozšíření praporu na pluk došlo až 1.4.1952. Rovněž tak v roce 1951 nevznikly na Moravě a Slovensku další dva hlásné pluky (s. 11), ale pouze prapory - 157.hlpr v Olomouci a 156.hlpr ve Zvolenu. Oba prapory byly na hlásné pluky reorganizovány až k 1.11.1954. Pokud se týká radarového vlaku (s. 11), nebyl zkompletován v Plzni v roce 1950, ale firma Škoda jej zprovoznila již v roce 1947. Do jeho vybavení patřily po jednom radiolokátory RZ-III a RZ-IV (tedy nikoliv po dvou od každého typu). Po celou dobu své existence byl zařazen u vojenského letectva, přičemž po svém počátečním působení na Moravě byl v roce 1949 odeslán do generální opravy do Plzně a následně byl umístěn v Horažďovicích, odkud se v srpnu 1951 přes Milovice přemístil do Komárna. Pro svoji technickou zastaralost nebyl zrušen v roce 1952, ale až 1.2.1954 . V souvislosti se zaváděním letounů MiG-15 do výzbroje čs. letectva je vhodné podotknout, že tyto stroje jsme nekoupily až v roce 1952 (s. 11), ale jejich dovoz byl zahájen již v roce 1951 a od roku 1952 lze hovořit o náběhu hromadné výroby na základě poskytnutých licencí.

         V rámci převodu radiolokační hlásné služby od letectva k PLOSÚ v roce 1952 (s. 12) je nutné uvést, že základem provozované techniky bylo 10 opotřebovaných RZ-III, které z počátku jen doplňovaly 4 ks P-3a, společně s 1 ks P-20 (v následujícím roce byl dovezen další). Teprve od roku 1955 je nahradily moderní sovětské radiolokátory řady "P", což vedlo ke změně charakteru vojska z hlásné služby na radiotechnické vojsko a zvýšení počtu jeho útvarů zřízením 155.rtp v Českých Budějovicích. Roty vidových hlásek byly ve struktuře radiotechnických útvarů zachovány až do roku 1958, kdy byly zrušeny a jednotlivé vidové hlásky přešly do složení radiotechnických hlásek.

         K transformování Velitelství PLOSÚ na Velitelství letectva a PVOS nedošlo v roce 1956 (s. 12). Jednalo se o postupný proces, probíhající po dobu několika let. Nejdříve došlo dnem 1.11.1954 k přejmenování PLOSÚ na PVOS, přičemž od Velitelství vojenského letectva byla do jeho složení část stíhacího letectva zařazena až od 1.3.1955. Sloučení Velitelství PVOS a Velitelství letectva ve Velitelství letectva a PVOS v čele s náměstkem ministra národní obrany pro PVOS a letectvo se uskutečnilo až ve druhé fázi k 1.1.1957.

         Od počátku 60.let se popis vývoje radiotechnického vojska stává komplexnější a přesnější, až od 90.let přechází na podrobnou charakteristiku jeho vnitřní organizace, materiálního vybavení a způsobů bojového nasazení.

         Brožurka je doplněna celou řadou zajímavých fotografií a organizačních schémat, pro než platí to samé co o vlastním textu. Čím blíže k současnosti tím kompletnější a přesnější. K jednotlivým organizačním schématům je nutné dodat, že v období 1950 až 1955 existovaly tři obvody PLOSÚ a nikoliv jen dva (s. 10). V letech 1955 až 1957 ještě přetrvávaly dva obvody PVOS a Velitelství letectva a PVOS převzalo jednotlivé radiotechnické pluky do přímé podřízenosti v plném rozsahu až k 1.7.1957 (s. 13), přičemž 158.rtp již od roku 1955 nesídlil v Praze, ale v Žatci. O dva roky později se přestěhovalo velitelství 157.rtp z Olomouce do Brna a v roce 1958 následoval přesun 155.rtp z Českých Budějovic do Bechyně. Organizační struktura platná od roku 1961 (s. 13) zůstala zachována až roku 1969 a nikoliv jen do roku 1965, přičemž počet praporů u sboru PVOS dosáhl maximálně 5 a nikoliv 6. U schématu pro roky 1965 až 1977 (s. 15) je nutné opravit časové vymezení na léta 1969 až 1977 a místo Hlavní správy letectva a vojsk PVOS jako řídící složku uvést Náčelníka letectva a vojsk PVOS. Obdobná připomínka platí i pro organizační strukturu radiotechnického vojska pro roky 1977 až 1991 (s. 16), kdy řízení všech složek PVOS již od 1.1.1976 přešlo na tzv. Velitelství PVOS (tj. reorganizované velitelství 7.armády PVOS).

         Bohužel v celé publikaci není uvedeno jediné jméno příslušníka radiotechnického vojska, kterým je v úvodu věnováno poděkování. Čtenář se tak např. nedoví, že jeho prvním a dlouholetým velitelem v letech 1955 až 1965 byl plk. Ondřej Kopnický.

         Přes všechny výše uvedené výhrady považuji publikaci za přínosnou, byť již jen za seznámení čtenáře s velmi složitým organizačním, dislokačním a materiálním vývojem radiotechnického vojska v posledním desetiletí jeho existence.

         Za další hodnotný počin příslušníků radiotechnického vojska AČR je nutno považovat výstavku k 50.výročí jeho vzniku, upořádanou v prostorách tzv. Červeného hrádku u Chomutova od května do prosince minulého roku příslušníky chomutovského radiotechnického svazku.


Poslední aktualizace: 27.08.2001

NAVRCHOLU.cz