Recenze

Straka, K.:
Historie československé armády. 3. díl: Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932-1939.

Mgr. Pavel Šrámek, Ph.D.

Obal knihy

Straka, K.:
Historie československé armády. 3. díl: Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932-1939.

Otištěno: Historie a vojenství, 2007, č. 3, s. 144-146.

        V nové ediční řadě Historie československé armády vyšel jako druhý v pořadí díl popisující léta 1932 až 1939. Po předchozím dílu z let 1945 až 1955, který se zabýval obdobím asi nejvíce ideologicky zkresleným, tak přišel díl zabývající se asi nejdiskutovanějším obdobím naší vojenské historie. Autorem je Karel Straka, který se již představil několika zdařilými studiemi v Historii a vojenství, spoluprací na knize o vojenských dějinách Prahy a vlastní publikací o Vojenském ústavu vědeckém.1

        Práce je rozdělena na čtyři části. První zachycuje léta 1932 až 1935, tj. příčiny a počátky změn v československé armádě, druhá popisuje průběh těchto změn v letech 1936 a 1937, třetí a čtvrtá se věnují dramatickým událostem v letech 1938 a 1939, především všeobecné mobilizaci a okupaci českých zemí. Zatímco první dvě části upřednostňují tematické hledisko (mezinárodní situace, politická opatření na obranu státu, organizace armády a konkrétní změny), zbývající dvě hledisko chronologické. Text doplňuje sedm příloh, převážně z podzimu 1938.

        Výklad začíná popisem odzbrojovací konference v Ženevě a tehdejší mezinárodní situace ve vztahu k bezpečnosti Československa. Karel Straka tu přesvědčivě dokazuje, že zahraničním impulsem k provedení zásadních změn v československé armádě byl neúspěch ženevské odzbrojovací konference v roce 1932, nikoliv, jak se tradičně uvádělo a občas dosud někdy uvádí, nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. V této souvislosti zmiňuje známý výrok ministra zahraničí Edvarda Beneše z července 1932 k představitelům armády a dodává, že vojáci první kroky provedli již před tímto datem. S mezinárodní situací úzce souvisela koaliční koncepce obrany Československa, založená hlavně na pomoci Francie. Při jejím hodnocení Karel Straka nezůstal u všeobecných frází, ale podrobně vyložil francouzské vojenské myšlení a konkrétní formy spolupráce mezi oběma armádami. Jestliže ženevská konference jako mezník příprav československé armády se už v naší odborné literatuře objevila, údaje o spolupráci s Francií jsou publikovány vůbec poprvé.

        Zásadní role při obranných přípravách nejen armády, ale celého státu, připadla Nejvyšší radě obrany státu zřízené na podzim 1933, a tak je logické, že se jí Karel Straka podrobně věnuje. Je přitom vidět, že jde o téma, které velmi dobře zná, přestože je v naší historiografii dosud málo zpracované. Následně je podrobně popsána nová organizace československé armády definovaná směrnicí náčelníka Hlavního štábu z května 1933, která změnila systém zajištění státních hranic, zvýšila počet divizí, zavedla nově velitelství sborů a zreorganizovala rychlé jednotky. Souběžně byla odstartována i modernizace, kterou si vynutil nepříznivý stav materiálních zásob pro válečnou armádu. Klíčovou podmínkou se stalo bezpochyby zavedení dvouleté vojenské služby, kterou se podařilo prosadit v prosinci 1934. Karel Straka přitom upozorňuje na přehnané zprávy ze strany vojáků o síle německé armády, jejichž cílem bylo přesvědčit politiky o nutnosti tohoto kroku a na zajímavé paralely tohoto postupu ve Francii.

        Druhá část začíná opět popisem mezinárodní situace, která se pro Československo nevyvíjela příliš příznivě. Karel Straka znovu věnuje pozornost Francii, jejíž vojenské velení dávalo stále více najevo svoji neochotu bojovat za Československo, a také Německu, které obsazením Porýní v březnu 1936 výrazně zhoršilo vojenskou situaci Československa. Mimořádně zajímavý je postřeh, že československá vláda i armáda měly minimum konkrétních dokladů o německých útočných plánech, což nutí ke kritickému pohledu na většinou oslavovanou československou zpravodajskou službu. Ale i bez konkrétních informací se přípravy na možnou válku stupňovaly. Situace si vynutila další zvyšování početních stavů armády a změny v její mírové organizaci, mezi které patřilo například zavedení sborových velitelství. Karel Straka se podrobně věnuje opatřování finančních prostředků na modernizaci armády, přičemž vychází z nejnovějších zveřejněných poznatků. 2 Opět upozorňuje na roli Nejvyšší rady obrany státu, která mimo jiné schválila v červnu 1936 ambiciózní výzbrojní program. Některá tehdejší opatření se ale do knihy nedostala, což je zvláště v případě zákona na obranu státu nebo zákona o stráži obrany státu škoda.

        Opomenuta naopak nezůstala problematika výstavby opevnění, kterou se Karel Straka pokusil zachytit v širších souvislostech a dokázal, že přes velké množství dosud vydaných knih na toto téma lze stále přinést nová fakta. Patří sem bezesporu zmínka o jednáních československých a francouzských vojenských představitelů v červnu 1934 v Paříži nebo o politicko-psychologických důvodech výstavby opevnění v západních Čechách. Přínosné jsou i pasáže o financování výstavby opevnění od uvolnění prvních skromných prostředků v roce 1934 až po miliardové investice v letech 1936 a 1937. Takový komplexní pohled na československé opevnění, přes určité dílčí pokusy, dosud v literatuře chyběl.

        V třetí části vstupujeme do osudového roku 1938. Nejprve jsou podrobně popsána opatření provedená v reakci na obsazení Rakouska Německem v březnu 1938. Karel Straka zde správně upozorňuje na nepříjemné zjištění, že československá zpravodajská služba není schopna včas varovat před hrozícím nebezpečím, což ovlivnilo postoj armády v následujících měsících. Prokázala to již květnová mimořádná opatření, jejichž výklad je podán střízlivě, bez hledání různých zpravodajských her v pozadí. Správně je poukázáno na rostoucí vliv armády, který se rozhodla využít k zavedení tříleté vojenské služby. Ta byla fakticky zavedena formou podržení vycvičených vojáků ve službě usnesením vlády z počátku září 1938.

        Vyvrcholením této části a vlastně i celé knihy je kapitola zachycující situaci v létě a v září 1938, která vyústila do vyhlášení stavu branné pohotovosti státu. Najdeme v ní opatření Hlavního štábu proti možné vzpouře v německém pohraničí, změny v mírové i válečné organizaci československé armády, základní údaje o politickém vývoji a samozřejmě popis předmobilizačních (od 13. září) a mobilizačních (od 23. září) opatření. Vše je podáno věcně s důrazem na přesnost, oproti jiným pracím se Karel Straka nezabývá otázkou, zda se mělo či nemělo bojovat, ale omezuje se na konstatování, že velení armády a vedení státu se shodla na beznadějnosti situace v případě války bez spojenců.

        Závěrečná část zachycuje nejkratší období, pouhý půlrok od října 1938 do března 1939, čemuž také odpovídá její nevelký rozsah. Vzhledem k tomu, že pomnichovský vývoj byl na události více než bohatý, neuškodilo by věnovat mu více prostoru. Dostalo by se tak například na převzetí moci armádou na Slovensku (tzv. Homolův puč), na vynucený odchod generála Krejčího z místa náčelníka Hlavního štábu nebo šířící se autoritářské tendence mezi vojáky, které později ovlivnily jejich názory v domácím i zahraničním odboji.3 Absence těchto témat podle mého názoru celý výklad poněkud ochuzuje.

        Práce je vybavena rozsáhlými přílohami, část z nich je zařazena přímo do textu, zbytek pak samostatně na jeho konec. Nejpočetnější jsou fotografie, ať již dobové černobílé nebo současné barevné, které společně představují československou armádu ze všech možných úhlů. Vedle fotografií generálů i obyčejných vojáků lze nalézt fotografie výzbroje a výstroje, součástí uniformy, odznaků, praporů, plakátů, dobových publikací a dokumentů, nechybí ani ukázky osobních dokladů. Přílohy dále tvoří četné tabulky (přehled členů Nejvyšší rady obrany státu je publikován vůbec poprvé) a životopisy vybraných armádních funkcionářů. Nejméně prostoru se dostalo mapám, což je myslím škoda, navíc polovinu z nich poznamenaly překlepy a prohození popisek.4

        Třetí díl Historie československé armády se nese v duchu příprav armády na možný válečný konflikt. Vše je zachyceno velmi podrobně a doloženo množstvím faktů, často málo známých nebo zcela neznámých, což dokládá, jak mnoho času Karel Straka strávil studiem archivních dokumentů či odborné literatury (a to nejen domácí, ale i zahraniční), a jak dobře se v nich orientuje. Práce je na řadě míst doslova nabita fakty až to trochu znesnadňuje její četbu a pochopení, žádná jiná práce o československé armádě ovšem tolik informací na jednom místě nenabízí. Pokud se někdo bude chtít seznámit s válečnými přípravami Československa ve 30. letech, sáhne nepochybně po této práci.

        Tato přednost je však paradoxně i její určitou slabinou. Díky maximálnímu soustředění na válečné přípravy zůstaly stranou některé další součásti života československé armády. Nedozvíme se například o obtížné situaci, v níž se armáda nalézala v období hospodářské krize, a o četných omezeních, které ji tehdy postihly. Opomenuta zůstala také závěrečná cvičení, přestože třeba ta v roce 1936 byla největší v meziválečném období a fotografie z manévrů v roce 1936 a 1937 se v přílohách objevily. Nejzřetelněji se zaměření na válečné přípravy projevilo v případě mírové organizace československé armády. Zatímco válečné organizaci armády, ať již plánované nebo skutečné v září 1938, jsou věnovány tři tabulky a tři přílohy (včetně dislokace), mírové organizaci jedna jediná příloha (bez dislokace). A i když lze část informací najít v textu, chybějící podrobný přehled mírové organizace alespoň před mobilizací v roce 1938 považuji jednoznačně za největší nedostatek recenzované práce.5

        Bylo by ale podle mého názoru chybou podlehnout při jejím hodnocení výše zmíněnému jednostrannému zaměření. Její hlavní význam je totiž v celkovém pojetí. Obranné přípravy nejsou líčeny jako jednostranná vojensko-technická záležitost, ale jsou zasazeny do širších domácích i zahraničních souvislostí. Karel Straka přesvědčivě dokazuje, že na obranných přípravách se podíleli nejen vojáci, ale také politici, a to jak institucionálně (Nejvyšší rada obrany státu), tak osobně (hlavně Edvard Beneš a František Machník). Nijak přitom nezakrývá, že spolupráce nebyla vždy ideální a vyskytly se problémy, drží se však věcné roviny a nehledá viníka za každou cenu. To platí i v případě Mnichova 1938, kdy se obešel bez tradičních atributů zrady a zlomení morálky národa.

        Právě pro výše zmíněnou koncepci považuji práci Karla Straky za zcela mimořádnou, neboť přináší nový pohled na tolik diskutované události, pohled založený na ověřených faktech a kritickém odstupu, zcela oproštěný od toho, čemu se říká tzv. mnichovský komplex. Bude zajímavé sledovat, zda tento nový pohled ovlivní i práce dalších autorů o československé meziválečné armádě.

Poznámky:

1. Karel STRAKA, Nejvyšší rada obrany státu a československý zbrojní průmysl v letech 1936-1938. Historie a vojenství 55, 2006, č. 2, s. 4-24. Týž, Pokusy o integraci československého obranného zpravodajství z let 1929-1938 a příčiny jejich nezdaru. Historie a vojenství 55, 2006, č. 4, s. 4-19 a 56, 2007, č. 1, s. 4-15. Jiří BÍLEK - Ladislav ČEPIČKA - Karel STRAKA, Od knížecí družiny k posádkovému městu: Praha vojenská od nejstarších dob po současnost. Praha 2006. Karel STRAKA, Souvislosti vědy a výzkumu s obranou československé republiky: Vojenský ústav vědecký v letech 1936-1938. Praha 2006.
2. Jan PAVEL, Financování československé armády v letech 1934 až 1939. Historie a vojenství, 53, 2004, č. 1, s. 4-22.
3. K tomuto například Karel VESELÝ-ŠTAINER, Cestou národního odboje. Praha 1947, s. 21.
4. Nejhůř dopadla mapa na s. 124, podle které byla naprostá většina československých divizí nesoustředěna nebo na přesunu.
5. Stejně jako u jiných příloh šlo využít již publikovaný text, konkrétně Eduard STEHLÍK, Mírová organizace československé branné moci 22. září 1938. Historie a vojenství, 46, 1997, č. 3, s. 102-132.


Poslední aktualizace: 18.09.2006

NAVRCHOLU.cz