Rychlý přenos informací vždy hrál ve vojenství významnou roli. Podstatný skok proto představoval vynález elektromagnetického telegrafu. První telegraf sestavil Samuel Morse v roce 1837 a o sedm let později s ním veřejnosti předvedl první přenos zprávy mezi městy Washington a Baltimore.[1] V Rakousku vznikla první telegrafní vedení v roce 1846, o rok později jím byla přes Olomouc propojena Vídeň s Prahou.[2] Významnou nevýhodou Morseova telegrafu ovšem bylo, že vysílal pouze značky složené z teček a čárek, jejichž dekódování na běžná písmena musela provádět dobře proškolená osoba. Snahou proto bylo vyvinout přístroj tisknoucí přímo písmena. První takový tiskový telegraf vyvinul roku 1846 Američan Royal Earl House.[3] K psaní sloužilo 28 kláves, uspořádaných jako na klavíru. Stisk každé klávesy vyvolal odeslání signálu pro písmeno, číslo či symbol, což se na přijímacím přístroji projevilo otisknutím příslušné značky z typového kolečka na proužek papíru. Oproti klasickému telegrafu se tím rychlost přenosu zpráv zdvojnásobila. Jednou z nevýhod Houseova telegrafu však byla nutnost vyčlenit pro každý přístroj (vysílací i přijímací) dvě osoby – jedna obsluhovala klávesnici, druhá ručním kolečkem poháněla stroj. Přesto od roku 1849 fungovalo s využitím těchto přístrojů telegrafické spojení mezi Washingtonem a Philadelphií a mezi New Yorkem a Bostonem. Přístroj byl sice patentován, ale nedokonale, což se projevilo v mnoha sporech.
Od dětství v USA žijící anglický fyzik a učitel hudby David Eduard Hughes [čti Jus] (1831-1900) se roku 1850 pokoušel o dálkový přenos hudby a její dlouhodobé uložení. Podstatnou podmínkou se jevila nutnost synchronizace činnosti vysílače a přijímače, což se Hughesovi podařilo vyřešit. Jeho pokusů si všimla čerstvě založená společnost American Telegraph Company a s přispěním zručného technika a vynálezce George May Phelpse mu pomohla zkonstruovat nový písmenový telegrafní přístroj, který o tři roky později zavedla do svých služeb.[4] V roce 1855 přístroj získal patent a měl velký obchodní úspěch. Tehdy představená forma přístroje vyžadovala dva pohony – jeden poháněl typové kolečko s písmeny a kovový válec vysílající proud do vedení, druhý pohyboval tiskacím zařízením, jakmile byla citlivým elektromagnetem zvednuta závora. Dalším vývojem byla tiskárna napojena na stejnou hřídel, která poháněla typové kolečko a válec s kolíčky, což získalo patent v roce 1856. Takto zdokonalený typ se dále rozvinul ve Francii, kam se vynálezce Hughes odebral se svými dvěma nejlepšími přístroji. V roce 1860 francouzská vláda koupila patent na jejich výrobu a roku 1867 přístroj získal Velkou cenu na světové výstavě v Paříži.[5]
K celosvětovému rozšíření Hughesova přístroje přispěl druhý mezinárodní kongres o telegrafii, konaný roku 1868 ve Vídni, neboť ho doporučil pro mezinárodní zprostředkovatelskou telegrafní službu. Přístroj pak zahájil vítězné tažení poštovními úřady.
Obr. 1: Jedno z prvních provedení Hughesova telegrafu, rok výroby 1860. Regulace rychlosti lamelou svinutou do válce, pod stolem je dobře vidět nožní páka pro zvedání závaží. Závaží je zde pouze částečné.
(upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b3/Hughes_printing_telegraph%2C_1860._%289663805708%29.jpg)
Rakousko-Uhersko zakoupilo patentová práva k přístroji už rok před kongresem a výrobu pro monarchii později zajišťovala v roce 1876 založená firma Telegraphen- und Telephonbauanstalt Otto Schäffler.[6] Rakouská poštovní správa dokonce pozvala pana Hughese, aby osobně zacvičil telegrafní úředníky. Později se samozřejmě výroby chopily i další firmy. V roce 1914 už ve vídeňské telegrafní ústředně pracovalo 40 telegrafních stanic různého typu a v zahraničí pro ni pracovalo dalších 18 stanic. Vídeňská ústředna zaměstnávala asi 1200 osob, z nich bylo mnoho tzv. „hughesistů“. Denní výkon činil asi 60 tisíc telegramů.[7]
Pražský telegrafní úřad disponoval v roce 1874 pouze dvěma „hughesy“, a to pro spojení s Vídní a s Drážďany. Ovšem počátkem XX. století už měl dvacet „hughesů“ pro sedm směrů a 56 Morseových telegrafů. Dále byly čtyři „hughesy“ v Brně, tři v Karlových Varech, dva v Liberci a Českých Budějovicích a po jednom v Mariánských Lázních a v Plzni.[8] Nově vzniklá Československá pošta měla v roce 1918 „hughesy“ vybaveno 27 úřadů, ale v roce 1927 se jejich počet zvýšil na 48 s celkem 232 přístroji. Tento stav trval přibližně do konce první čs. republiky.[9]
Bavorské telegrafní úřady poprvé použily „hughesy“ v březnu 1869 na lince Mnichov – Vídeň. Kolem roku 1886 v Bavorsku pracovalo 2556 telegrafních přístrojů, z nich 21 typu Hughes (ovšem jen u velkých úřadů v Mnichově, Norimberku a Augsburgu), 2208 typu Morse a 323 ručkových.[10] Například úřad v Karlsruhe měl v roce 1900 31 Morseových a 6 Hughesových přístrojů.[11]
V Británii pracovalo roku 1899 13 tisíc Morseových a 700 Hughesových telegrafů.[12]
V souhrnu pracovalo v Evropě na přelomu století asi 2300 těchto přístrojů, jen Rusko zavedlo pro vnitrozemské spojení jiný systém, vybudovaný firmou Siemens & Halske. Teprve od počátku 30. let XX. století se počet Hughesových přístrojů snižoval v souvislosti se zaváděním telegrafů Creed.[13] Ty měly klávesnici podobnou běžnému psacímu stroji a tiskly na papír běžné šířky, jednalo se o předchůdce dálnopisů. Československo zakoupilo u britské firmy Creed & Company licenci a z dodávaných součástek pak pardubická Telegrafia montovala kompletní přístroje.[14] Poslední telegrafy systému Hughes vydržely v praxi až do počátku II. světové války, tedy více než 80 let od zkonstruování. Jak je uvedeno dále, ještě v roce 1939 převzala německá armáda od zanikajícího čs. vojska několik přístrojů tohoto typu.
Přestože se kdysi jen v Evropě používalo několik tisíc přístrojů Hughes, do dnešní doby se jich zachovalo minimum. Jeden z nich je vystaven v pobočce Poštovního muzea ve Vyšším Brodu (jedná se o exponát zapůjčený Národním technickým muzeem), další je možno vidět například ve finském muzeu velitelství v období Zimní války Viestikeskus v městě Mikkeli-Lokki.
Obr. 2: Hughesův telegraf používaný finskou armádou, vyrobený roku 1900 firmou Siemens & Halske v ruském St. Petersburgu. Klávesnice obsahuje i písmena finské abecedy, např. Ä, Å. Odstředivý regulátor je pro návštěvníky částečně odkryt. (Muzeum velitelství v období Zimní války Viestikeskus Lokki, Finsko. Foto I. Vondrovský, 2016.)
Využití přístrojů Hughes v armádě
Telegrafní přístroje Hughes byly drahé, komplikované a jejich obsluha vyžadovala dlouhodobý výcvik, rakousko-uherská armáda je proto v době míru nepoužívala. Krátce po vyhlášení války v srpnu 1914 však byl převážně z pracovníků vídeňské telegrafní ústředny vytvořen záložní telegrafní provozní oddíl 102 (Res.Tel.Betr.Abt. 102) a přidělen k vrchnímu armádnímu velitelství, sídlícímu od 12. září ve městě Neu Sandec (nyní Nowy Sądz, Polsko), asi 100 km západně od pevnosti Przemyśl. V jeho telegrafní centrále působily čtyři stanice Morse, obsluhované poddůstojníky telegrafního pluku, a devět stanic Hughes, obsluhovaných oddílem 102. Ještě v srpnu byla přístroji Hughes vybavena i velitelství armád a později také velitelství sborů a divizí.
Kvůli postupu ruské armády se 9. listopadu 1914 vrchní velitelství přesunulo do Těšína a tam zůstalo až do 3. ledna 1917. V Těšíně se kromě stanic Morse využívalo i dvanáct přístrojů Hughes pro spojení v rámci vlastních vojsk a dodatečně dalších devět přístrojů pro spojení s německým velitelstvím.[15]
V květnu 1915 vyhlásila Rakousko-Uhersku válku dosud spojenecká Itálie a pro spojení s novou frontou tedy musely být nasazeny další přístroje Hughes, armádě však chyběl vyškolený personál. Vojenská správa proto od bojových jednotek stáhla bývalé poštovní zaměstnance a zařadila je k velitelstvím. Později byli „hughesisté“ postaveni na roveň c. a k. vojenským úředníkům, což je uvolnilo od služby ve zbrani na frontě. To jednoznačně svědčí o náročnosti obsluhy přístrojů a o respektu, který obsluha požívala. Kromě toho si armáda u náhradního telegrafního praporu v rakouském Sankt Pölten školila vlastní hughesisty. Během celé I. světové války představovaly písmenové telegrafy Hughes nosný prvek velitelského spojení.[16]
Po válce nově vznikající branná moc Republiky československé samozřejmě převzala, resp. odkoupila od Rakouska množství vojenského vybavení, včetně spojovacího materiálu. Koncem roku 1920 tak měla k dispozici 39 Hughesových a 90 různých Morseových telegrafních přístrojů, k tomu ještě 45 stanic pro zemní telegrafii.[17]
Výnos Ministerstva národní obrany z 19. března 1920 stanovil počty spojovacího materiálu u velitelství různých stupňů. Velitelství armády mělo mít 12 Hughesových a 14 Morseových stanic, armádní skupina po třech stanicích, divize jednu Hughesovu a dvě Morseovy stanice, horská brigáda po jedné stanici a jezdecká brigáda pouze jednu Morseovu stanici. Pluky, prapory a další srovnatelné jednotky neměly mít žádnou Hughesovu či Morseovu stanici.[18]
V květnu 1930, tedy o deset let později, ovšem MNO v rámci návrhu nové válečné organizace telegrafního vojska konstatovalo, že Hughesů je v armádě nedostatek. Tabulkově jich proto přidalo devět velitelstvím armády a jeden velitelství horské brigády. Současně snížilo počty zastaralých přístrojů Morse. Teprve na sklonku první republiky armáda zaváděla přístroje Creed.[19]
K využití přístrojů Hughes za mobilizace na podzim 1938 udávaly útvary ve svých poznatcích nedostatek specialistů jako hughesistů a creedistů a také hughesmechaniků a creedmechaniků.[20] Dodejme, že podle tabulek mělo mít telegrafní vojsko naší mobilizované armády 29 tisíc vojáků.[21]
Podrobně se o přístrojích zmiňuje hlášení velitelství I. sboru a nejsou to zmínky právě příznivé:[22]
Hughes přístroje vyrobené firmou Telegrafia vyžadovaly neustálých oprav a nepřetržitý provoz byl udržen jen pomocí záložních strojníků a tím, že poštovní správa zapůjčila ústředně sboru dva nejzkušenější své mechaniky.
Hughes přístroje pracovaly zpravidla s několika protějšími stanicemi. Provoz by byl velmi usnadněn několika telegrafními přepojovači, jichž model je již telegrafními dílnami vyřešen.
Příklad činnosti hughesových stanic za mobilizace lze nalézt například v dochovaném deníku velitele telegrafního vojska velitelství 13. divize. Telegrafisté disponovali jednou stanicí Hughes č. 242 se soupravou pro mechanika. Obsluhu zajišťovali dva mobilizovaní záložníci (poštovní úředníci), jeden vyškolený desátník prezenční služby a jeden mechanik-záložník. Zajímavý je údaj o výstavbě více než 19 km dlouhého kabelového vedení mezi velitelským stanovištěm 13. divize na zámku v Zásmukách a velitelským stanovištěm 1. armády v Kutné Hoře. Stavbu provedlo 27. září pět mužů během jedenácti hodin. Ovšem už 30. září se velitelství 13. divize přemístilo do Humpolce. Spolu s ním se přemístila i hughes-stanice a napojila se na velitelství v Jihlavě. 9. října se velitelství divize přemístilo do Chotěboře a odtamtud se hughesem s využitím státního telegrafního vedení spojilo s velitelstvím armády v Kutné Hoře. 11. října započala demobilizace a přesun do výstrojních stanic.[23]
Údaje o počtech spojovací techniky, používané čs. armádou, poskytuje soupis zbrojního materiálu vypracovaný k 18. březnu 1939, tedy krátce po vzniku protektorátu.[24] V závorkách jsou uvedeny počty přístrojů předaných německé armádě:[25]
přístroj telegrafní Hughes……………………189 (předáno 14),
přístroj telegrafní Creed……………………..180 (předáno 44),
přístroj telegrafní Morse……………………..143 (předáno 61),
souprava hughesmechanika…………………..117 (neuvedeno).
Obr. 3: Ukázka depeše vyslané přístrojem Hughes během mobilizace čs. armády v roce 1938. (Sbírka J. Kratochvíla.)
Popis přístroje
Hughesův telegraf tiskl libovolný typ písmen na proužek papíru. Po propojení telegrafním vedením se mohly dva přístroje využívat střídavě jako vysílač i přijímač. Pro kontrolu se vysílané písmeno samozřejmě otisklo i na vysílači. Tisk byl sice vyvolán elektricky, ale proveden čistě mechanicky. Ve své době představoval tento přístroj výrazný technický pokrok, o tom ostatně svědčí i několik desítek let trvající jeho využívání. Přístroj pochopitelně za tu dobu prošel několika modernizacemi, rovněž existovalo vícero výrobců a každý z nich provedl vlastní úpravy.
Obr. 4: Zjednodušené schéma činnosti novější varianty Hughesova telegrafu. (GOLLMER, Emil, ref. 26, s. 203.)
Činnost přístroje je možno popsat na zjednodušeném schématu na obr. 4, kde Amt A představuje stanici přijímací a Amt B stanici vysílací.[26] Zdrojem pohybu je zde elektromotor M, původně ovšem šlo o závaží zavěšené na řetězu. Ozubená kola r1 a r2 roztáčejí typové kolečko r, současně kuželové soukolí roztáčí hřídel a1, zakončenou zařízením pro vysílání iniciačních proudových impulzů. Rovnoměrný chod je hlídán odstředivým regulátorem R. Jakmile elektromagnet e dostane impulz proudu, přitáhne páku kotvy h1, která uvede spojkové kolo r3 do záběru ve směru šipky s ozubeným kolem r2. Následně palec d prudce stlačí nos n tiskové páky h, která nadzdvihne gumový otiskovací váleček p, tím přitiskne proužek papíru k obvodu typového kolečka r a dojde k otisku příslušné značky. Stejným způsobem dojde k otisku značky také na přijímací stanici. Po přerušení proudu se spojkové kolo r3 oddálí ze záběru kola r2.
Vyslání proudového impulzu, nutného pro otisk značky, se provede prostřednictvím kontaktní páky h3, která po stisknutí některé písmenové klávesy přitiskne pružinu f ke kontaktu uzemněného zdroje proudu B (baterie). K tomu účelu je na hřídeli a1 umístěno snadno posuvné pouzdro b. Rameno g se otáčí společně s hřídelí a nese páku h2, jejíž horní rameno leží v drážce pouzdra b, zatímco spodní rameno má tvar zaoblených saní a obíhá těsně nad válcovým pouzdrem D. Pouzdro obsahuje 28 do kruhu uspořádaných kovových nárazníků s, vysouvaných písmenovými klávesami. Stiskem například klávesy T1 se nárazník vysune do dráhy obíhající páky h2a zvedne ji. Ta stlačí svým opačným koncem pouzdro b, tím prostřednictvím páky h3 zkontaktuje pružinu f se zdrojem proudu B a do vedení je vyslán proud.
Saně páky h2 pokrývají vždy pět nárazníků s, z čehož vyplývá, že při vysílání zprávy mohou být následovně stisknuty jen ty klávesy, které leží nejméně o šest nárazníků dále.
Obr. 5: Nejdůležitější součásti přístroje: nahoře plstěné barvicí kolečko, dotýkající se typového kolečka s vyrytými znaky, pod ním je patrný otiskovací váleček. Ze stolu mírně vyčnívá válec s nárazníky, nad nimiž pojíždí saně. Na svislé hřídeli je posuvné pouzdro, páka mezi jeho drážkami způsobuje vyslání proudového impulzu. (Poštovní muzeum, pobočka Vyšší Brod. Foto I. Vondrovský, 2019.)
Pozice pák h2 a h3 musí být vůči nárazníkům (resp. písmenovým klávesám) nastavena tak, aby vyslání proudového impulzu nastalo tehdy, když se značka na typovém kolečku r, která má být otisknuta, nachází přesně proti otiskovacímu válečku p.
Samozřejmě bylo nezbytné, aby vysílací i přijímací přístroj měl přesně stejnou rychlost otáčení. K tomu u novějších přístrojů sloužil odstředivý regulátor podobný Wattovu regulátoru, známému z parních strojů. Z bezpečnostních důvodů, ale i z důvodu omezení rozstřiku mazadel, kterými se nesmělo šetřit, byl za provozu zakryt kovovým kornoutem. Původně však Hughes využil regulátor na principu vibrující pružné lamely. Její zadní konec byl pevně uchycen k přístroji, kdežto přední konec volně kmital v očku dvojité páky, excentricky upevněné na konci hřídele typového kolečka. Lamela nesla posuvné kulové závaží, jehož přiblížením k zadnímu konci lamely se otáčky regulovaných součástí zvýšily, oddálením se snížily. Pro zvýšení účinnosti se později zadní konec lamely svinoval do tvaru kotouče nebo válce.
Saně h2, a tím i typové kolečko r, se obvykle otáčely 100 až 120krát za minutu, v těchto hranicích se pro podzemní (kabelové) vedení volil pomalejší, pro nadzemní vedení do vzdálenosti 500 km rychlejší chod.[27] V zásadě nesměly otáčky klesnout pod 40 a přesáhnout 150 ot/min. Rychlost při spodní hranici dovolovala využít telegraf dokonce i pro korespondenci podmořskými kabely.[28]
Pohon soukolí přístroje původně zajišťovalo na řetězu zavěšené závaží, tvořené olověnými či litinovými segmenty o celkové hmotnosti 50-60 kg.[29] Řetězové kolo rotovalo rychlostí asi 700 otáček za minutu. Přibližně po 10 minutách provozu sjelo závaží až k podlaze, na což upozornil úder zvonku. Telegrafista pak přerušil vysílání a šlapáním na pedál prostřednictvím řetězu a rohatkového kola závaží vyzdvihl. Závaží přibližně od počátku XX. století nahrazoval elektromotor, staré verze však zůstaly ještě dlouho v používání.
Drobná zdržení pohybu, vzniklá při otiskování písmen, vyrovnával setrvačník. Bylo-li zapotřebí, dal se setrvačník aretační pákou zabrzdit a tím uvést přístroj do klidu.
Hughes zkonstruoval elektromagnety svých přístrojů tak, aby se přístroje nemusely trvale udržovat pod proudem a aby byl pohyb páky kotvy h1 co nejméně závislý na síle a kolísání iniciačního proudu. To dosáhl polarizováním, tedy nasazením elektromagnetických cívek na ramena podkovovitého permanentního magnetu e. Síla permanentního magnetu byla v klidovém stavu silnější, než síla tlačné listové pružiny, takže kotva byla přitažena. Průchod proudu vinutím cívek naopak sílu permanentního magnetu oslabil, listová pružina páku kotvy odtlačila a páka uvedla do činnosti proces tisku. Po přerušení proudu permanentní magnet vrátil kotvu zpět do klidového stavu. Ke spolehlivému chodu přístroje proto postačoval proud o síle pouhých 0,012 A.[30] Modernější telegrafy měly pro měření proudu instalován galvanometr, dobově nazývaný busola.
Klávesnice sestávala ze čtrnácti černých a čtrnácti bílých kláves. Černé klávesy nesly zleva označení písmeny abecedy A až N, bílé klávesy byly zprava označeny písmeny O až Z. Kromě toho nesly černé klávesy i čísla 1 až 9 a 0 a společně s bílými klávesami různé větné znaky (tečku, dvojtečku, závorky, otazník, vykřičník apod.). Ovšem první a šestá bílá klávesa zleva neměly žádné označení, byly to tzv. čisté klávesy. První klávesou (blanc de letters) se vytvářely mezery za slovy a šestou (blanc de chiffers) se přepínalo z písmen na čísla a znaky. Každou z 28 kláves pod stolem spojovala složitě zahnutá páka s kovovým nárazníkem pod válcovým pouzdrem.
Obr. 6: Pohled zespodu na uspořádání pák od písmenových kláves k nárazníkům pod válcovým pouzdrem. (KOLLATZ, ref. 31, s. 82.)
Typové kolečko r neslo na svém obvodu 2 x 28 polí s vystouplými znaky; na sudých polích bylo 26 písmen a dvě prázdná pole, na lichých byla čísla a znaky. To samozřejmě odpovídalo i označením na klávesách. Vystouplých polí se dotýkalo sousedící kolečko, potažené pruhem plstě nasycené tiskařskou barvou a přitlačované malou vinutou pružinou. Přesazení lichých a sudých polí pro tisk se provedlo stisknutím čistých bílých kláves, odpovídajících prázdným polím typového kolečka.[31]
Obr. 7: Hughesův telegraf asi z r. 1878 v provedení pro Německo. Pohon závažím na řetězu, regulace rychlosti otáčení vibrační lamelou s koncem svinutým do kotouče. (SCHORNMAIER – BAUMANN, ref. 10, s. 93.)
Vysvětlivky:
A – typové kolečko
E – polarizované relé s kotvou
E – svorka pro uzemnění
K – svorka pro připojení baterie
K1 – rotační saně
K4 – otiskovací váleček
L – svorka pro vodič k druhému přístroji
N – pouzdro s nárazníky
O – barvicí kolečko
R4 – ozubené kolo pohánějící hlavní hřídel
S – kotouč s papírovou páskou
U – přepínač „vysílač – přijímač“
W – setrvačník
W1 – aretace setrvačníku
Y – regulace rychlosti otáčení
Z – svorka pro připojení baterie
b – regulace přítlaku kotvy
c1, c2 – kontakty pro vysílání proudového impulzu
g – páka k regulaci síly pole permanentních magnetů
k – řetězové kolo, napojené na závaží
p0 – posuvné regulační závaží
p1 – vibrační lamela s koncem svinutým do kotouče
Obsluha přístroje
Provoz Hughesova telegrafu vyžadoval obsluhu dobře vycvičenou jak ve vysílání, tak i v seřizování tohoto po mechanické stránce složitého stroje s mnoha součástkami, vyžadujícími přesné nastavení.
Vysílání započalo upozorněním přijímací stanice volací značkou. Pak následovala regulace shodného běhu spolupracujících přístrojů. Ta se provedla tak, že obsluhy obou stanic ručně nastavily typové kolečko r prázdným polem proti otiskovacímu válečku p, načež vysílací stanice stiskla první bílou, tedy čistou písmenovou klávesu, čímž se obě typová kolečka začala otáčet od stejné počáteční pozice. Následně zadala obsluha vysílacího přístroje několikrát po sobě tutéž značku, např. D. Jestliže přístroje neběžely souměrně, pak se na přijímači po několika opakováních objevilo písmeno E nebo C, jako důsledek předbíhání či zpožďování. Nestejnoměrnost se odstranila posouváním těžiště závaží regulátorů. Když se pak na přijímači trvale otiskovala stejná písmena – v našem příkladu D – byl stejnoběh dosažen. Stejné nastavení bylo nutno provést po každém přerušení provozu.
Byla-li stiskem klávesy zadána značka, nesměl být následující stisk proveden dříve, než páka h2 se saněmi přejela čtvrtý (v součtu pátý) nárazník od prvně zadaného. Bylo-li tedy nejprve zadáno písmeno A, mohlo být následně při stejné otáčce saní zadáno k přenosu některé písmeno od F, zatímco písmena B, C, D a E mohla být zadána až při příští otáčce saní a typového kolečka. Po zadání písmene F mohlo bezprostředně následovat některé písmeno za K atd. Mezera mezi slovy se zadala stiskem první čisté bílé klávesy.
Jestliže se měly namísto písmen vysílat číslice či znaky, muselo se typové kolečko pootočit o 1/56 otáčky. To se provedlo bezprostředně po sobě provedeným stiskem obou čistých kláves (tedy první a šesté). Naopak stisk první čisté klávesy pak způsobil návrat k přenášení písmen.
Vysílání znaků mělo být při respektování všech zásad natolik rychlé, aby se nepromeškala žádná otočka typového kolečka, resp. saní. Jednotlivé znaky měly za sebou následovat tak rychle, že při provozu nebyly slyšet nárazy jednotlivých znaků, ale souvislý rachotivý zvuk.[32] Dobře vycvičená obsluha mohla průměrně předat 154 až 185 znaků za minutu, tedy 55 až 60 depeší po 20 slovech za hodinu. Oproti tomu se u Morseových přístrojů se dosáhlo nejvýše 35 až 40, s běžnými ukazovacími telegrafy pouze 20 až 25 zpráv za hodinu.[33]
[1] KLIKA, Otakar. Vyprávění o telegrafech. Praha: NADAS, 1978, s. 63.
[2] KLIKA, Otakar, ref. 1, s. 85.
[3] http://www.members.aon.at/oe1-100470/wago10.htm (Cit. červen 2019, nyní nedostupné.)
[4] LUZE, Nadja Christina. Der schwere Abschied von einem Tertiärmedium am Beispiel Fernschreiber. Diplomarbeit, Wien: 2009. Dostupné na https://utheses.univie.ac.at/detail/6630/ (Cit. leden 2026.)
[5] PRIKOWITSCH, Johann. Telegraph und Telephon in der k. (u.) k. Armee und Marine. Wien: BMLVS/HGM, 2017, s. 64. ISBN 978-3-902551-64-1.
[6] LUZE, Nadja Christina, ref. 4, s. 37.
[7] PRIKOWITSCH, Johann, ref. 5, s. 69.
[8] ČTVRTNÍK, Pavel – GALUŠKA, Jan. Poštovnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Liberec: Vydavatelství 555, 2008, s. 89. ISBN: 80-86660-23-0.
[9] ČTVRTNÍK – GALUŠKA, ref. 8, s. 133.
[10] SCHORNMAIER, Michael – BAUMANN, Joseph. Telegraph und Telephon in Bayern. München: 1886, s. 91 a 189.
[11] HESS, Christel. Morsetaste, Hughes-Apparat, Fernschreiber: Telegraphie und Frauenarbeit in Baden. In: Reihe des Landesmuseums für Technik und Arbeit in Mannheim, Heft 18/1994, s. 28.
[12] HUURDEMAN, Anton A. The worldwide history of telecommunications. New Jersey: J.Wiley & Sons, 2003. ISBN: 9780471205050.
[13] LUZE, Nadja Christina, ref. 4, s. 38.
[14] KLIKA, Otakar, ref. 1, s. 102.
[15] PRIKOWITSCH, Johann, ref. 5, s. 71.
[16] PRIKOWITSCH, Johann, ref. 5, s. 75.
[17] BURIAN, Michal – RÝC, Jiří. Historie spojovacího vojska. Praha: MO-AVIS, 2007, s. 58. ISBN 978-80-7278-414-1.
[18] BURIAN – RÝC, ref. 17, s. 53.
[19] VÍCHA, František. Telegrafní vojsko v letech 1918-1938. In: Historie a vojenství, č. 6, 1971, s. 904.
[20] VÍCHA, František, ref. 19, s. 916 a 917.
[21] VÍCHA, František, ref. 19, s. 906.
[22] MINAŘÍK, Pavel – ŠRÁMEK, Pavel. Dokumenty čs. armády z podzimu 1938. Anketa „Armáda v roce 1938“ – vyšší velitelství. In: Historie a vojenství, č. 2, 1998.
[23] VÚA-VHA, fond Telegrafní útvary v mobilizaci 1938, k. 1, Denník velitele telegrafního vojska vel. 13. divize (Za tyto údaje děkuji panu Pavlovi Šrámkovi.)
[24] http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/dokumenty/9.htm (Cit. leden 2026)
[25] VESELÝ, Alois. Vojenské telegrafní dílny a německá armáda. In: A Radio – Electus 2007, s. 57 n.
[26] GOLLMER, Emil. Der elektrische Schwachstrom und seine Anwendung bei der Eisenbahn. Berlin: Otto Elsner Verlag, 1926, s. 203.
[27] Hughes-Übungsbuch. Berlin: 1920, s. 73.
[28] BLAVIER. Über den Hughes’schen Typendruck-Telegraphen. 1867.
Dostupné na: www.polytechnischesjournal.de/articles/ar184001.html#:~:text=Der%20von%20dem (Cit. leden 2026)
[29] SCHORNMAIER – BAUMANN, ref. 10, s. 92.
[30] LUEGER, Otto. Lexikon der gesamten Technik und ihrer Hilfswissenschaften. Bd. 8. Stuttgart, Leipzig: 1910, s. 444.
[31] KOLLATZ, C. W. Die Telegraphentechnik: ihre Grundlagen, Geräte und Schaltungen, einschliesslich der Schnell-, Mehrfach-, Bildtelegraphie usw. Berlin: Verlag von G. Siemens, 1923, s. 92.
[32] GOLLMER, Emil, ref. 26, s. 206
[33] BLAVIER, ref. 28.