Otištěno: Ruské a sovětské ozbrojené síly na území Československa (1914 až 1991), Praha 2026, s. 63-70.
Sbližování Československa a Sovětského svazu v polovině třicátých let 20. století potvrzené uzavřením československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci s sebou přineslo mimo jiné vzájemné návštěvy vojenských delegací. Například zástupci sovětské armády přijeli na československé manévry v srpnu 1935 a 1936, českoslovenští vojáci byli zase na manévrech v Sovětském svazu v září 1935 a 1936. Následovaly návštěvy zaměřené na seznámení se zbrojním průmyslem a na jednání o nákupu zbrojního materiálu.[1]
V roce 1937 se v Československu objevily dvě takové sovětské vojenské delegace. První dorazila v dubnu a vedl ji Boris Lvovič Vannikov z lidového komisariátu obranného průmyslu a náčelník dělostřelecké správy Rudé armády sbor. vel. Nikolaj Alexejevič Jefimov, dalšími členy byli odborníci na dělostřelectvo. Všichni si prohlédli vybrané zbrojní podniky, především Škodovy závody v Plzni, které představily různé typy děl, minomety, vojenské tahače, obrněná vozidla a jinou vojenskou techniku.[2]
Druhá delegace přijela v říjnu v čele se sbor. vel. Georgijem Josifovičem Bondarem z dělostřelecké správy Rudé armády. Navázala na dubnovou návštěvu, zajímala se o protiletadlová děla, těžká děla ráže 210 mm a 305 mm a byl jí předveden také 105mm kanon.[3] Další jednání následovala v roce 1938.
Delegace v roce 1938
Již 22. březnu 1938 přijela šestičlenná sovětská vojenská delegace vedená novým náčelníkem dělostřelecké správy Rudé armády arm. vel. Grigorijem Ivanovičem Kulikem a zástupcem lidového komisaře obranného průmyslu Borisem Lvovičem Vannikovem. Jejím cílem bylo pokračovat ve spolupráci s československým zbrojním průmyslem a uzavřít konkrétní smlouvy.[4]
Dne 28. března arm. vel. G. I. Kulika přijal náčelník Hlavního štábu československé branné moci arm. gen. Ludvík Krejčí. V rozhovoru se L. Krejčí mimo jiné zajímal, zda Sovětský svaz pomůže Československu, pokud ho napadne Německo, přičemž arm. vel. G. I. Kulik odpověděl, že pomoc bude poskytnuta. Dále arm. gen. L. Krejčí informoval, že Čechoslováci jsou připraveni ukázat všechny novinky v zájmu společné věci, a požádal, aby se obdobně vyšlo vstříc československého vojenskému atašé v Moskvě plk. gšt. Františku Dastichovi.[5]
Téhož dne byla delegaci předvedena v Praze baterie 75mm protiletadlových kanonů, druhý den pak střelby z tohoto kanonu na střelnici v Brdech. Následně sovětští představitelé jednali ve Škodových závodech v Plzni o uzavření smluv na nákup prototypů a licence na 75mm protiletadlový kanon, 210mm kanon a 305mm houfnici. Smlouvy byly úspěšně uzavřeny a podepsány v Praze 6. dubna 1938. Sovětský svaz na jejich základě měl dostat dva prototypy a licenci na výrobu 75mm protiletadlového kanonu s dodávkou v roce 1939 a jeden prototyp a licenci na výrobu 305mm houfnice a 210mm kanonu s dodávkou v roce 1940.[6]
Boris L. Vannikov a arm. vel. Grigorij I. Kulik navštívili ještě Československou zbrojovku v Brně, kde si prohlédli vyráběné zbraně, a továrnu na výbušniny Explosia v Semtíně, kde jednali s generálním ředitelem Otakarem Husákem.[7] Dne 4. dubna se konalo na sovětském vyslanectví v Praze setkání vybraných československých generálů v čele s arm. gen. L. Krejčím a představitelů Škodových závodů se sovětskými zástupci za účasti arm. vel. G. I. Kulika a B. L. Vannikova, na kterém prvně zmíněný poděkoval za přátelské přijetí delegace a představení výzbroje.[8]
Dne 22. května 1938 dorazila delegace vedená vojenským komisařem dělostřelecké správy Rudé armády brig. vel. Georgijem Kuzmičem Savčenkem. Tvořili ji dále čtyři vojenští inženýři, dva z dělostřelecké správy (Vasilij Petrovič Levenkov, Vasilij Dmitrijevič Byčkov) a po jednom z inženýrské akademie (Michail Andrejevič Kovin) a inženýrského institutu (Viktor Anisimovič Boljatko) Rudé armády. Jejím úkolem bylo podrobně se seznámit s výstavbou opevnění v Československu. V první části do konce května probíhalo teoretické školení a přednášky na Hlavním štábu československé branné moci, v druhé části v červnu praktické seznamování s výstavbou v terénu. Návrat zpět do Sovětského svazu byl naplánován na 10. června.[9]
Českoslovenští vojenští odborníci postupně své sovětské kolegy seznámili s jednotlivými typy pevnostních objektů, použitím pancéřových prvků, organizací a řízení palby nebo spojením. Pozornost se věnovala také technickým podrobnostem pevnostních objektů, jako například ventilaci, topení či zásobování vodou. Vše nejprve formou přednášek a pak praktických ukázek přímo na opevnění v prostoru Orlických hor.[10]
Dne 24. května proběhlo setkání na sovětském vyslanectví, kterého se zúčastnili mimo jiné náčelník Hlavního štábu československé branné moci arm. gen. L. Krejčí, ředitel opevňovacích prací div. gen. Karel Husárek a generální ředitel Škodových závodů Vilém Hromádko. Armádní generál L. Krejčí sovětskému vyslanci Sergeji Sergejeviči Alexandrovskému sdělil, že československá vláda a armáda považují za důležitou a správnou spolupráci se Sovětským svazem při přípravě obrany. Dodal, že vojáci jsou pro co nejhlubší spolupráci, čehož příkladem je příjezd Savčenkovy delegace. Divizní generál K. Husárek sovětského vyslance ujistil, že všechny dveře pro ně budou otevřené, přičemž československá strana očekává, že Sovětský svaz projeví stejnou vstřícnost.[11]
O den později přijal brig. vel. G. K. Savčenka arm. gen. L. Krejčí, který mu přislíbil veškerou možnou pomoc, a sám požádal o pomoc v oblasti infračerveného vidění. Před svým odjezdem pak navštívil brig. vel. G. K. Savčenko 7. června v doprovodu sovětského obchodního zástupce v Praze Jakova Gendina továrnu na výbušniny Explosia v Semtíně, kde je přijal generální ředitel O. Husák, a 9. června Škodovy závody v Plzni, kde si prohlédl pevnostní zbraně a projevil zájem o nákup licence 47mm protitankového kanonu.[12]
Návštěva v Semtíně byla reakcí na pobyt O. Husáka v Sovětském svazu v květnu 1938, během kterého opakovaně jednal s arm. vel. G. I. Kulikem, B. L. Vannikovem a sbor. vel. Georgijem Josifovičem Bondarem a 23. května podepsal smlouvu o prodeji licence nitroglycerínových prachů. Do Sovětského svazu přijel následující měsíc také generální ředitel Škodových závodů V. Hromádko a 29. června zde podepsal smlouvu o vojensko-technické spolupráci.[13]
Mezitím přijela 14. června 1938 do Československa sovětská delegace vedená zástupcem lidového komisaře obranného průmyslu sbor. vel. G. J. Bondarem. Šlo o početnou delegaci čítající více než deset osob, která během června a července navštívila různé zbrojní podniky, například závod brněnské zbrojovky v Považské Bystrici, podnik Škodových závodů v Adamově nebo podnik Optikotechna v Přerově.[14]
V červnu se cílem sovětských odborníků stala také továrna na výbušniny Explosia. Byli ubytováni v Pardubicích, odkud denně dojížděli do Semtína a zpět. Účelem skupiny byl odběr černého prachu a zdokonalení se při výrobě výbušných látek, dále připravovali společně se semtínskými odborníky projekt továrny na výbušniny v Sovětském svazu.[15] Není úplně zřejmé, jaký byl vztah mezi semtínskou skupinou a delegací sbor. vel. G. J. Bondara, zdá se ale, že byly z velké části totožné. Část členů Bondarovy delegace přitom zůstala v Semtíně až do 10. září 1938, část včetně samotného Bondara se vrátila domů dříve, zřejmě v průběhu července.[16]
Dne 1. srpna 1938 dorazila další sovětská delegace vedená ředitelem zbrojního podniku Bolševik Dmitrijem Fjodorovičem Ustinovem, která měla jednat ve Škodových závodech o výzbroji pro válečné lodě. Sovětská strana se zajímala o 120mm lodní kanon, 105mm lodní protiletadlový kanon a lodní věž pro tři kanony 280 mm. Na jednání s vedením Škodových závodů 16. a 17. srpna se dohodl postup ohledně 105 a 120mm kanonu směřující k poskytnutí licence. Poté delegace 18. srpna odjela.[17]
V srpnu 1938 se v Československu nacházela ještě sovětská vojenská delegace vedená brig. inž.[18] Alexandremú Konstantinovičem Rjepinem z hlavní správy leteckého zásobování Rudé armády, která si 16. srpna prohlédla zbrojovku v Brně.[19] O tříčlenné skupině chybí další údaje, takže o účelu návštěvy v Československu se lze jen dohadovat.
Na Savčenkovu delegaci zaměřenou na opevnění navázala skupina, která vyjela z Moskvy 29. srpna a po čtyřech dnech dorazila do Československa. Tvořili ji tři vojenští inženýři, K. V. Kočin, M. T. Klecko a B. A. Platonov, první dva z ženijní správy Rudé armády, třetí ze spojovací správy Rudé armády. Po příjezdu je přijal na Hlavním štábu československé branné moci ředitel opevňovacích prací div. gen. K. Husárek. Opět slíbil udělat vše proto, aby návštěva byla pro sovětské důstojníky co nejvíce užitečná. To hned dokázal, když zjistil, že neplánovaně přijel specialista na spojení a dohodl program i pro něj.[20]
Dne 7. září odjeli všichni tři sovětští inženýři do Náchoda, kde se přímo v terénu na stavbě opevnění seznamovali se stavebními pracemi v různých fázích výstavby. Navštívili přitom všechny objekty těžkého opevnění v této oblasti. Kočin a Klecko zde zůstali až do konce září, B. A. Platonov se po 20. září přesunul na Hlučínsko, kde se dokončovala pevnostní spojovací síť. Původně se počítalo, že všichni zůstanou v Československu tři měsíce, ale situace se změnila po přijetí Mnichova. Sovětští vojáci se vrátili do Prahy a po marné snaze zajistit si nějakou činnost ve druhé polovině října 1938 odjeli. Před odjezdem pozvali na rozloučení vybrané zástupce československé branné moci, ale všichni se omluvili.[21]
Poslední sovětskou vojenskou delegací před Mnichovem byla skupina leteckých důstojníků v čele se sbor. vel. Jakovem Vladimirovičem Smuškevičem, zástupcem velitele sovětského vojenského letectva. Do Československa přiletěla asi 22. nebo 23. září 1938, tedy krátce před vyhlášením mobilizace. Měla jednat o spolupráci československého a sovětského vojenského letectva a její vyslání domluvil velitel československého vojenského letectva div. gen. Jaroslav Fajfr při své návštěvě Moskvy v srpnu 1938.[22]
Podle vzpomínek pplk. gšt. Vítězslava Rosíka si sovětští letci v doprovodu československých důstojníků prohlédli některá letiště na Slovensku (např. Tri Duby, Spišskou Novou Ves), která mohla posloužit pro případný přílet sovětských letadel, a poskytli rady k jejich obraně. Podle vzpomínek tehdejšího brigádního generála Aloise Vicherka si dále vyžádali dokumentaci o československých letištích, plány protiletecké obrany i hlásné služby a počty letadel, což jim bylo poskytnuto.[23]
Dne 27. září spolu v Brně jednali sbor. vel. J. V. Smuškevič a div. gen. J. Fajfr. Podle Fajfrovy výpovědi před Národním soudem v roce 1947 mu Smuškevič tehdy nabídl přílet 700 letadel. Zřejmě na cestě z Brna se sovětští letci zastavili na letišti v Pardubicích, kde si prohlédli letiště a jeden z nich si dokonce vyzkoušel let v československém vojenském letadle. Dne 1. října 1938 delegace odletěla zpět do Moskvy.[24]
Období po Mnichovu znamenalo konec přímé spolupráce československé a sovětské armády. I nadále však pokračovaly návštěvy sovětských odborníků v československých zbrojních podnicích, kteří měli přejímat objednaný materiál a jednat i o případných dalších objednávkách, a to až do okupace českých zemí v březnu 1939.
Například v únoru 1939 přijela pětičlenná delegace vedená brig. vel. G. K. Savčenkem z dělostřelecké správy Rudé armády, která se ve Škodových závodech zajímala o dodávku 100mm pevnostní houfnice a dělostřelecké otočné a výsuvné věže pro opevnění. Dne 22. února navštívila delegace v doprovodu obchodního zástupce v Praze J. Gendina také zbrojovku v Brně a prohlédla si zde vyráběné pěchotní zbraně.[25]
Celkem tak od jara do podzimu 1938 v Československu pobývalo sedm oficiálních delegací ze Sovětského svazu. Mezi delegacemi z ostatních zemí, které tehdy přijížděly, měly specifické postavení dané svojí početností a přístupem ze strany velení československé branné moci. Vycházelo to z významu, který československá generalita připisovala Sovětskému svazu jako spojenci, a z představy, že maximální vstřícnost přispěje k jeho ochotě vojensky pomoci při obraně Československa.
Tehdejší náčelník Hlavního štábu československé branné moci to ve svých vzpomínkách popsal: „Naše delegace bývaly na manévrech v SSSR a sovětské zase u nás. Největší zájem ze strany Sovětů byl projevován o zbrojní průmysl, opevňování a zpravodajství. V letech 1937 a 1938 skoro měsíčně někdo ze SSSR přijel. Buď vícečlenné delegace vedené generálem Golikovem nebo civilním expertem Vannikovem, nebo jednotlivci, vesměs odborníci. Povolení ke vstupu do podniků zbrojního průmyslu měl výlučné právo udílet jen náčelník Hlavního štábu. Každému přání Sovětů bylo vyhověno, obdrželi všechno, co si přáli. První otázka, kterou často kladli, byla, jak čelíte sabotáži. Nám byl tento pojem cizí, neznali jsme sabotáže.“[26]
Závěrem
Sovětské delegace byly, s výjimkou Smuškevičovy, primárně obchodní a technické vysílané s cílem získat produkty a technologie, ke kterým by se jinak nedostaly. Československo se svojí vstřícností bylo k tomuto účelu ideální. Pokud šlo o otázku vojenské spolupráce zmiňovanou z československé strany, k té se sovětští zástupci nevyjadřovali nebo jen obecnými frázemi. Výjimku představoval arm. vel. Grigorij Ivanovič Kulik, který československé zástupce opakovaně ujišťoval o ochotě pomoci. Plukovník Josef Hubálek ve svých vzpomínkách uvedl: „Na mou obavu, že nás Německo brzy přepadne, bylo to po 21. květnu, mne generál Kulik ubezpečoval, že nám pomohou. Na moji obavu, že cesta pomoci bude velmi obtížná, poněvadž Poláci nedovolí přechod sovětské pomoci a s Rumunskem že máme spojení jen po jedné jednokolejné železnici, mne generál Kulik přátelsky objal a řekl, abychom byli bez obav, že si cestu najdou.“[27] Jeho slova ale mnoho neznamenala.
Vzájemné kontakty přes svůj značný rozsah nenaplnily očekávání československé strany, která si od nich slibovala zvýšení své obranyschopnosti. Jednou z příčin tohoto stavu byla situace v Sovětském svazu spojená s masovými represemi, které postihly i členy sovětských vojenských delegací v Československu, z jejichž vedoucích byli mnozí zatčeni a popraveni, někteří jen krátce po svém návratu.[28] Obětí represí se stali dále sovětský vojenský atašé v Praze plk. Lev Alexandrovič Šnitman a jeho zástupce mjr. Vladimír Vasiljevič Větvický. A československý vojenský atašé v Moskvě plk. gšt. František Dastich potýkající se dlouhodobě s nezájmem a překážkami ze sovětské strany musel své působiště v létě 1938 opustit a vrátit se domů.
Příloha
Zápis o návštěvě sovětské delegace
Dne 21. června 1938 přijela do Považské Bystrice mise ruských odborníků s panem generálem Bondarem v čele. Byli ubytovaní ve společenském domě.
Při společné večeři byl projednán program prohlídky závodu, podle něhož se hosté zdrží v Považské Bystrici pouze jeden den, přespí ve společenském domě a následujícího dne odjedou do Adamova.
Co se týká prohlídky, měli zájem o dělostřelecké nábojnice a zvláště zda-li a s jakým výsledkem vyráběli jsme železné a dělené nábojnice.
Další hlavní zájem týkal se výroby zápalek a speciální munice pěchotní, tj. světelné, zástřelné, strážní a průbojné.
Po zhlédnutí výroby speciální munice na kapslovce, byly s touto municí předvedeny praktické zkoušky na střelnici, kde se páni přesvědčili o kvalitě naší munice.
Po detailnější prohlídce těchto dvou výrob, prohlédla si komise informativně veškerá oddělení závodu.
Při prohlídce jednotlivých objektů provázel komisi, mimo příslušných šéfů oddělení a Ing. Martinka, přiděleného komisi, pan Ing. Hlobil, závodní ředitel pan Ing. Kubík a v dopoledních hodinách dostavil se též pan ředitel Ing. Staller. Za Zbrojně technický úřad 4 provázel komisi pan kapitán zbrojně technické služby Hrazdílek.
Po celkové prohlídce vyslovil vedoucí komise pan generál Bondar, vzhledem ke svému dojmu z továrny, přání, zda by nebylo lze vyslati na určitou dobu s povolením pobytu do Považské Bystrice několik ruských specialistů. Bylo mu naznačeno panem ředitelem Stallerem, že by továrna na takovýto návrh ochotně přistoupila.
Doba celého pobytu komise jak v továrně, tak i ve společenském domě proběhla za účasti našich šéfů a vedoucích úředníků v přátelském ovzduší.
Moravský zemský archiv v Brně, f. Zbrojovka a. s. Brno, kart. 50, inv. č. 28.
[1] K tématu Alevtina POKORNÁ, Chronologie čs.-sovětských vojenskopolitických a vojenskoekonomických vztahů 1934–1939. Historie a vojenství 1977, č. 5, s. 153-172. Alevtina POKORNÁ, Čs.-sovětská zbrojně technická spolupráce v druhé polovině 30. let (I.). Historie a vojenství 1982, č. 5, s. 56-77. Alevtina POKORNÁ, Čs.-sovětská zbrojně technická spolupráce v druhé polovině 30. let (II.). Historie a vojenství 1982, č. 6, s. 62-83. Emil VORÁČEK, Československo-sovětské zbrojní obchody a technická spolupráce v letech 1935–1937. In: Československo-sovětské vztahy V. Univerzita Karlova, Praha 1976, s. 127-140. Zdeněk SLÁDEK, Příspěvek Škodových závodů k rozvoji zbrojního průmyslu Sovětského svazu. Historie a vojenství 1990, č. 2, s. 63-77. Emil VORÁČEK, Kulminace československo-sovětských vojensko-technických kontaktů a obchodů v období 1937–30. IX. 1938. Slovanské historické studie 1988, č. 16, s. 120-138. Nejnověji Emil VORÁČEK a kol., V zájmu velmoci. Československo a Sovětský svaz 1918-1948. Historický ústav, Praha 2019, s. 263-279.
[2] A. POKORNÁ, Čs.-sovětská zbrojně technická spolupráce (I.), s. 64-67. E. VORÁČEK, Kulminace československo-sovětských vojensko-technických kontaktů, s. 122-123. Nikolaj A. Jefimov byl 22. 5. 1937 zatčen a 14. 8. 1937 popraven.
[3] A. POKORNÁ, Čs.-sovětská zbrojně technická spolupráce (I.), s. 70-71. E. VORÁČEK, Kulminace československo-sovětských vojensko-technických kontaktů, s. 124.
[4] E. VORÁČEK, Kulminace československo-sovětských vojensko-technických kontaktů, s. 125.
[5] Knihovna Kongresu Washington, oddíl rukopisů, sbírka D. A. Volkogonov, k. 16, č. 182, zápis setkání armádního velitele Kulika s náčelníkem generálního štábu generálem Krejčím 28. 3. 1938. Za poskytnutí tohoto i dalších dokumentů děkuji zesnulému ruskému historikovi Olegu Kenovi. Dokument byl v dosti upravené podobě otištěn v Dokumenty a materiály k dějinám československo-sovětských vztahů III. Academia, Praha 1979, s. 431-432.
[6] E. VORÁČEK, Kulminace československo-sovětských vojensko-technických kontaktů, s. 125. A. POKORNÁ, Čs.-sovětská zbrojně technická spolupráce (II.), s. 67-68.
[7] Moravský zemský archiv v Brně, f. Zbrojovka a. s. Brno, k. 258, inv. č. 47, čj. 135239, 138212. Státní okresní archiv Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, presidiální spisy, k. 42, čj. 653. Datum návštěvy je známo jen v druhém případě, a to 1. 4. 1938. V obou dokumentech není uveden Grigorij Ivanovič Kulik, ale Grigorij Ivanovič Kuprijanov, což je podle všeho zkomolené či zástupné Kulikovo příjmení.
[8] Knihovna Kongresu Washington, oddíl rukopisů, sbírka D. A. Volkogonov, k. 16, č. 182, zápis ze setkání organizovaného vyslancem Alexandrovským 4. 4. 1938.
[9] Dokument č. 110 dostupný z https://munich.rusarchives.ru (citováno 2. 6. 2021). Delegaci zmínil ve svých vzpomínkách ředitel opevňovacích prací generál Karel Husárek (Vladimír HUSÁREK – Pavel ŠRÁMEK, Divizní generál Karel Husárek: stratég československé armády. Spolek přátel československého opevnění, Brno 2014, s. 56) a jeho podřízený plukovník Josef Hubálek (Josef HUBÁLEK, Československé opevnění ve vzpomínkách a dokumentech plukovníka Ing. Josefa Hubálka. Fortprint, Dvůr Králové nad Labem 2016, s. 45).
[10] Dokument č. 110 dostupný z https://munich.rusarchives.ru (citováno 2. 6. 2021). V literatuře o československém opevnění je zmíněna návštěva objektu N-S-47 u Sedloňova a objektu K-S-32 u Mladkova. Viz Ota HOLUB, Zrazené pevnosti. Naše vojsko, Praha 1982, s. 216-217.
[11] Knihovna Kongresu Washington, oddíl rukopisů, sbírka D. A. Volkogonov, k. 16, č. 182, sdělení vyslance Alexandrovského lidovému komisaři zahraničních věcí 25. 5. 1938.
[12] Dokument č. 110 dostupný z https://munich.rusarchives.ru (citováno 2. 6. 2021). Státní okresní archiv Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, presidiální spisy, k. 43, čj. 1079. Vladimír KUPKA – Vladimír FRANCEV – Jiří FUCHS, Československý 4cm pevnostní kanon vz. 36 a jeho osudy. Fortprint, Dvůr Králové nad Labem 2003, s. 46.
[13] E. VORÁČEK, Kulminace československo-sovětských vojensko-technických kontaktů, s. 129-131. A. POKORNÁ, Čs.-sovětská zbrojně technická spolupráce (II.), s. 71. Libor JŮN, Cestovní deník generála Otakara Husáka z cesty do SSSR v květnu 1938. Příspěvek k československo-sovětským vztahům před druhou světovou válkou. Slovanský přehled 1995, č. 4, s. 379-381.
[14] Moravský zemský archiv v Brně, f. Zbrojovka a. s. Brno, k. 258, inv. č. 47, čj. 27241, 28102; k. 50, inv. č. 28, aktová noticka (viz příloha).
[15] Státní okresní archiv Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, presidiální spisy, k. 43, čj. 1158. E. VORÁČEK, Kulminace československo-sovětských vojensko-technických kontaktů, s. 130. Marta KOHÁROVÁ, Výbušné výbušniny. Od nostrifikace k znárodnění v Československu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2013, s. 121, 150.
[16] Georgij J. Bondar byl 25. 8. 1938 zatčen a 10. 3. 1939 popraven.
[17] Alevtina POKORNÁ, Účast Škodových závodů na realizaci sovětského předválečného lodního programu. Slovanský přehled 1985, č. 3, s. 224-226. E. VORÁČEK, Kulminace československo-sovětských vojensko-technických kontaktů, s. 131. Pozdější sovětský maršál a ministr národní obrany SSSR ve svých vzpomínkách (dostupné z https://militera.lib.ru/memo/russian/ustinov/03.html (citováno 13. 11. 2024)) napsal: „Z rozhodnutí vlády jezdily sovětské delegace, aby studovaly zahraniční zkušenosti. Jednu z nich, která navštívila v létě 1938 Československo za účelem objednání některých typů techniky, mně přikázali vést. Zaujala nás tehdy především vysoká kultura výroby, čistota závodu a dílen, pořádek ve skladech dílů a nářadí, přísná úspora elektřiny, materiálu a surovin. V závodě jsme neviděli žádné zahaleče. Všichni byli zaneprázdněni. K řešení problémů se ve velké míře používal telefon.“
[18] Hodnost brigádního inženýra je hodnostní stupeň u technické služby pozemních sil a letectva a odpovídá hodnosti brigádního velitele.
[19] Moravský zemský archiv v Brně, f. Zbrojovka a. s. Brno, k. 258, inv. č. 47, čj. 106508.
[20] Dokument č. 427 dostupný z https://munich.rusarchives.ru (citováno 2. 6. 2021).
[21] Dokument č. 427 dostupný z https://munich.rusarchives.ru (citováno 2. 6. 2021). Delegaci zmínil ve svých vzpomínkách plukovník Josef Hubálek (J. HUBÁLEK, Československé opevnění ve vzpomínkách a dokumentech, s. 46).
[22] Pavel ŠRÁMEK, Sovětští letci v ČSR. Přísně tajné 2008, č. 2, s. 38. Michal PLAVEC, Československá letiště na Podkarpatské Rusi (1919–1939). In: Čtvrt-století spolu. Československo a Podkarpatská Rus. Národní archiv, Praha 2023, s. 108-109.
[23] P. ŠRÁMEK, Sovětští letci v ČSR, s. 38. Ladislav KUDRNA, Zpráva divizního generála Ing. Aloise Vicherka o událostech od československé mobilizace do 4. března 1941. Neznámý archivní dokument ve světě faktů. Securitas imperii 2011, č. 1, s. 71-72.
[24] P. ŠRÁMEK, Sovětští letci v ČSR, s. 39. M. PLAVEC, Československá letiště na Podkarpatské Rusi, s. 109. Jakov V. Smuškevič byl 8. 6. 1941 zatčen a 28. 10. 1941 popraven.
[25] A. POKORNÁ, Čs.-sovětská zbrojně technická spolupráce (II.), s. 77-78. Moravský zemský archiv v Brně, f. Zbrojovka a. s. Brno, k. 258, inv. č. 47, čj. 103849, 103893. Georgij K. Savčenko byl zatčen a 28. 10. 1941 popraven.
[26] Ludvík KREJČÍ, Já se generálem nenarodil. Z písemností hlavního velitele čs. armády nejen o roce 1938. Codyprint, Praha 2018, s. 72. Golikov je zřejmě zkomolené jméno Grigorije I. Kulika.
[27] J. HUBÁLEK, Československé opevnění ve vzpomínkách a dokumentech, s. 46.
[28] Postiženi byli také členové delegací, například z šesti členů delegace pobývající v Československu v dubnu 1937 byli zatčeni čtyři, z toho dva v květnu 1937 (Nikolaj A. Jefimov, Alexandr K. Drozdov).