Otištěno: Ozbrojené síly a československý stát IV, Brno 2024, s. 165-175.
Po okupaci českých zemí Německem v březnu 1939 byla československá branná moc během několika měsíců rozpuštěna a její příslušníci si museli hledat nové uplatnění. Mnozí z nich se s tímto stavem nehodlali smířit a rozhodli se bojovat proti okupantům, ať již doma, nebo v zahraničí. V tomto boji během více než šesti let okupace řada z nich, od poddůstojníků a nižších důstojníků až po generály, položila svůj život.
Již během války vznikly první seznamy zatčených a popravených československých vojáků, které ukazovaly na značný počet takto postižených osob. Celkový rozsah ztrát začal po osvobození v roce 1945 zjišťovat tehdejší Vojenský historický ústav, a to kvůli posmrtnému ocenění těchto vojáků. Postupně se mu podařilo shromáždit údaje, byť ne zcela kompletní, kolik bývalých příslušníků předválečné československé branné moci v letech okupace zahynulo a také kolik bylo vězněno.[2] K ocenění těchto obětí, byť ne zcela všech, došlo postupně v letech 1945 až 1948.[3]
Tím však zájem o tuto problematiku skončil a vše upadlo až na ojedinělé výjimky na dlouhá léta do zapomnění. Teprve koncem 80. let minulého století a především po roce 1990 se postupně objevily dílčí studie i publikace, včetně prací připomínajících vybrané vojenské osobnosti, ale souhrnné zpracování přes určité pokusy nevzniklo.[4] Také autor tohoto textu se do zmíněných publikačních aktivit zapojil a chce na ně tímto textem navázat.[5] Objevují se totiž stále nové skutečnosti, které zpřesňují naše informace.
Nejprve je třeba vyjasnit, co rozumím pod pojmem ztráty velitelského sboru. Jako ztráty chápu všechna nepřirozená úmrtí doma i v zahraničí, tj. nejen smrt v boji, popravu nebo úmrtí ve vězení či koncentračním táboře, ale také smrt v důsledku výslechu, věznění a dalšího utrpení, dále sebevraždy či nehody. Počítám k nim i úmrtí v důsledku předchozího utrpení již po osvobození v roce 1945 a 1946. Do velitelského sboru přitom zahrnuji všechny generály, vyšší důstojníky (plukovníky, podplukovníky, majory a štábní kapitány) vybraných stavovských skupin a z nižších důstojníků kapitány vybraných stavovských skupin.
K tomu bych doplnil, že jsem se nezabýval důstojníky, kteří se po událostech na podzim 1938 a na jaře 1939 přihlásili do německé a slovenské armády, ať již jen evidenčně nebo v ní aktivně sloužili. Někteří z nich v řadách obou armád padli, další mohli zemřít z jiných příčin.[6] Výjimkou jsou slovenští důstojníci, které připravili o život Němci po potlačení Slovenského národního povstání, které jsem do ztrát zahrnul.[7]
K 1. září 1938 měla mírová československá branná moc Ministerstvo národní obrany s Hlavním štábem, čtyři zemská vojenská velitelství, sedm sborů, sedmnáct divizí, čtyři rychlé divize, dvě skupiny odpovídající divizi a leteckou brigádu. Pěchotu tvořilo 47 pěších pluků, 4 horské pěší pluky, 5 hraničářských pluků, 12 hraničářských praporů, 5 cyklistických praporů, 20 strážních praporů, instrukční prapor a 3 pluky útočné vozby. Dělostřelectvo tvořilo 21 lehkých dělostřeleckých pluků, 14 hrubých dělostřeleckých pluků, 4 těžké dělostřelecké pluky, 4 protiletadlové dělostřelecké pluky, 4 samostatné dělostřelecké oddíly a 3 speciální dělostřelecké pluky: měřičský, chemický a instrukční. Jezdectvo mělo 11 dragounských pluků, letectvo 6 leteckých pluků, ženijní vojsko 6 ženijních pluků, samostatný ženijní prapor a železniční pluk, telegrafní vojsko pak 7 telegrafních praporů.[8]
Z nejvyšších armádních funkcionářů přežili okupaci všichni, i když ministr národní obrany, náčelník Hlavního štábu, jeho podnáčelník a I. zástupce náčelníka byli vězněni.[9] Z přednostů celkem sedmi odborů ministerstva zahynul jeden (14 %), a to generál Jan Netík, který zemřel v koncentračním táboře.[10] Z přednostů šesti oddělení Hlavního štábu nepřežili okupaci čtyři (67 %), plukovník generálního štábu Josef Kohoutek a podplukovník generálního štábu František Dědič byli popraveni, plukovník generálního štábu Josef Pták zemřel při pochodu smrti a plukovník generálního štábu František Hájek zemřel na následky nehody.[11] Popraveni byli také velitel Vysoké školy válečné generál Mikuláš Doležal a velitel Vojenské akademie generál Otakar Zahálka.
Ze čtyř zemských vojenských velitelů zahynul jeden (25 %),[12] a to generál Vojtěch Luža při přestřelce s četníky, ze sedmi velitelů sborů dva (29 %), generál Alois Eliáš i Bedřich Homola byli popraveni. Z dalších velitelů svazků přišli o život čtyři ze sedmnácti velitelů divizí (24 %). Generálové Oleg Svátek a Bohuslav Všetička byli popraveni, generál Josef Zmek zemřel v koncentračním táboře a generál Antonín Pavlík při přestřelce na gestapu.
Pokud jde o velitele útvarů, nejvíce postižena byla pěchota a dělostřelectvo. Ze čtyřiceti sedmi velitelů pěších pluků jich zahynulo celkem patnáct (32 %), z toho bylo deset popraveno, čtyři zemřeli ve vězení a jeden na následky věznění. Ze čtyř velitelů pluků útočné vozby nepřežili válku dva (50 %), jeden si vzal život ve vězení, druhý byl popraven. Z dvanácti velitelů hraničářských praporů byl jeden popraven (8 %), stejný osud postihl také jednoho z pěti velitelů cyklistických praporů a druhý z nich zemřel ve vězení (40 %). Z dvaceti pěti strážních praporů zemřeli čtyři jejich velitelé (8 %), jeden ve vězení, jeden padl v Pražském povstání a zbývající dva zemřeli po válce v důsledku předchozích útrap.
Z dvaceti tří velitelů lehkých dělostřeleckých pluků přišlo o život sedm (30 %), z nich tři byli popraveni, dva zahynuli v koncentračních táborech, zbývající zemřeli po osvobození, jeden na následky zranění z Pražského povstání a druhý na následky předchozích útrap. Ze čtrnácti velitelů hrubých dělostřeleckých pluků zahynuli tři (21 %), jeden byl popraven, další zemřeli krátce po osvobození, první na následky věznění a druhý spáchal sebevraždu. Popraven byl také jeden ze čtyř velitelů těžkých dělostřeleckých pluků (25 %) a velitel dělostřeleckého měřičského pluku.
Ztráty se nevyhnuly ani útvarům jezdectva a letectva. Z jedenácti velitelů dragounských pluků zahynuli dva (18 %), oba byli popraveni. Z šesti velitelů leteckých pluků zemřel jeden (17 %), a to při potopení britského křižníku. Velitelé útvarů ženijního vojska, podobně jako velitelé útvarů telegrafního vojska, německou okupaci přežili beze ztrát.
Vojáci veleli také praporům Stráže obrany státu, které podléhaly v míru ministerstvu vnitra. Z celkem třiceti jedna těchto velitelů přišlo o život osm (26 %), z nichž čtyři byli popraveni, dva zemřeli ve vězení a dva na následky předchozích útrap.[13]
Ztráty vybraných velitelů v letech 1939 až 1945 ovšem neposkytují úplnou představu o obětech vojáků. Přesnější pohled nabízí přehledy ztrát podle hodností či stavovských skupin. Souhrnné údaje máme však jen pro část z nich, konkrétně pro generály, plukovníky a podplukovníky, pro důstojníky generálního štábu, jezdectva, letectva, ženijního a telegrafního vojska. Pro důstojníky pěchoty a dělostřelectva se musíme spokojit s neúplnými údaji.
Pokud jde o generalitu, měla československá branná moc k 1. září 1938 138 generálů, z nichž přišlo o život celkem dvacet sedm (20 %). Nejvíce z nich, celkem patnáct, bylo popraveno, pět zemřelo v koncentračních táborech, dva padli v přestřelce, jeden zemřel po výslechu na gestapu, jeden na následky po bombardování, jeden byl zastřelen v Pražském povstání a dva zemřeli na následky předchozích útrap. Jednalo se o sedm divizních generálů, šestnáct brigádních generálů, jednoho generála šéfa zdravotnictva a po jednom generálu zdravotnictva, duchovenstva a intendantstva.
Zahynuli také dva generálové, kteří byli v roce 1938 ve výslužbě. Jeden z nich, armádní generál, byl popraven, druhý, brigádní generál, padl v Pražském povstání.[14]
Plukovníků sloužilo k 1. září 1938 celkem 456 a o život přišlo padesát devět (13 %). Třicet šest bylo popraveno, čtrnáct zemřelo ve věznicích a v koncentračních táborech, jeden padl v boji, jeden zahynul při potopení britského křižníku, pět zemřelo na následky věznění, jeden zemřel na následky autonehody a poslední na následky zranění při náletu. Jednalo se o sedmnáct plukovníků generálního štábu, dvacet plukovníků pěchoty, osm plukovníků dělostřelectva, tři plukovníky jezdectva, dva plukovníky letectva, jednoho plukovníka ženijního vojska, dva plukovníky telegrafního vojska, čtyři plukovníky zdravotnictva, jednoho plukovníka technického zbrojnictva a jednoho plukovníka leteckého zbrojnictva.[15]
Zahynulo také dalších pět plukovníků, kteří byli v roce 1938 ve výslužbě. Jeden plukovník pěchoty a jeden plukovník telegrafního vojska byli popraveni, zbývající tři, plukovník pěchoty, zdravotnictva a proviantnictva, zemřeli v koncentračních táborech.
K dispozici jsou údaje ještě pro podplukovníky, kterých bylo k 1. září 1938 celkem 1101 a o život přišlo sto osmnáct (11 %).[16] Opět nejvíce, padesát sedm, bylo popraveno, čtyřicet pět zemřelo ve věznicích a v koncentračních táborech, dva padli v boji, jeden zahynul při potopení obchodní lodi, jedenáct zemřelo na následky předchozího utrpení a dva spáchali sebevraždu. Jednalo se o dvacet dva podplukovníků generálního štábu, padesát sedm podplukovníků pěchoty, čtrnáct podplukovníků dělostřelectva, čtyři podplukovníky jezdectva, dva podplukovníky letectva, sedm podplukovníků zdravotnictva, jednoho podplukovníka intendantstva, tři podplukovníky technické zbrojní služby, jednoho podplukovníka justiční služby, dva podplukovníky veterináře, jednoho podplukovníka doplňovací služby, jednoho podplukovníka stavební služby, jednoho podplukovníka konceptní služby a dva podplukovníky účetní kontroly.[17]
Ze skupiny důstojníků generálního štábu, tj. absolventů prestižní Vysoké školy válečné, z celkového počtu 408 osob sloužících k 1. září 1938 jich přišlo o život šedesát dva (15 %).[18] Nejvíce jich bylo popraveno, a to třicet dva, dalších dvacet jedna zemřelo ve věznicích a v koncentračních táborech, pět zemřelo na následky věznění, nemocí či nehody, dva padli v boji a dva ukončili svůj život sebevraždou.[19] Nejpostiženější byli v absolutních počtech podplukovníci, procentuálně pak plukovníci.
Ze skupiny důstojníků jezdectva z celkového počtu 310 osob v hodnosti kapitána a vyšší sloužících k 1. září 1938 jich přišlo o život osmnáct (6 %). Sedm bylo popraveno, devět zemřelo ve věznicích a koncentračních táborech, jeden padl v boji a jeden zemřel na následky věznění. Nejvíce postiženi byli v absolutních počtech majoři a štábní kapitáni, procentuálně plukovníci.
Ze skupiny důstojníků letectva z celkového počtu 255 osob v hodnosti kapitána a vyšší sloužících k 1. září 1938 jich přišlo o život celkem patnáct (6 %).[20] Čtyři byli popraveni, tři zemřeli v koncentračních táborech, dva zahynuli v leteckém boji a dva při leteckých nehodách, jeden zemřel při potopení britského křižníku, jeden padl v Pražském povstání, další spáchal sebevraždu po německé okupaci a poslední zemřel na následky zranění. Nejvíce postiženi byli v absolutních počtech kapitáni, procentuálně plukovníci.
Ze skupiny důstojníků ženijního vojska z celkového počtu 244 osob v hodnosti kapitána a vyšší sloužících k 1. září 1938 jich přišlo o život celkem šest (2 %). Dva byli popraveni, dva zemřeli ve věznicích a koncentračních táborech a dva na následky předchozího věznění. Nejvíce postiženi byli v absolutních počtech majoři, procentuálně plukovníci a majoři.
Ze skupiny důstojníků telegrafního vojska z celkového počtu 110 osob v hodnosti kapitána a vyšší sloužících k 1. září 1938 jich přišlo o život celkem osm (7 %). Tři byli popraveni, čtyři zemřeli ve věznicích a koncentračních táborech a jeden na následky předchozího věznění. Nejvíce postiženi byli v absolutních počtech majoři, procentuálně plukovníci.
V případě důstojníků pěchoty a dělostřelectva se podařilo ověřit údaje jen pro plukovníky a podplukovníky. Ze 407 plukovníků a podplukovníků pěchoty sloužících k 1. září 1938 jich přišlo o život celkem sedmdesát sedm (19 %). Nejvíce jich bylo popraveno, a to čtyřicet pět, dalších dvacet pět zemřelo ve věznicích a v koncentračních táborech, zbývajících sedm pak na následky předchozího utrpení. Z 215 plukovníků a podplukovníků dělostřelectva sloužících k 1. září 1938 jich přišlo o život celkem dvacet dva (10 %). Dvanáct bylo popraveno, pět zemřelo ve věznicích a koncentračních táborech, jeden padl v Pražském povstání, dva zemřeli na následky předchozího věznění, další na následky zranění z Pražského povstání a poslední spáchal sebevraždu.
Z výše uvedených údajů vyplývá, že velikost ztrát se lišila podle jednotlivých hodností i druhu vojska. Nejvíce postiženi byli generálové a plukovníci, poté podplukovníci, nižší hodnosti až na výjimky (majoři generálního štábu) v menší míře. Obecně měli výrazně větší ztráty důstojníci zbraní oproti důstojníkům služeb. Z první skupiny přinesli největší oběti důstojníci generálního štábu a pěchoty, následovaní důstojníky dělostřelectva a letectva, nejmenší oběti důstojníci ženijního vojska. Pokud jde o charakter ztrát, jednoznačně převažovala poprava a úmrtí ve vězení či koncentračním táboře.
Přestože předložené údaje nejsou úplné a stále tak zatím neznáme přesnou výši ztrát důstojnického sboru předválečné československé branné moci, je možno konstatovat, že tyto ztráty byly nemalé a v některých případech překonávaly ztráty jiných armád bojujících ve druhé světové válce.[21] Okupaci nepřežil každý pátý československý generál, plukovník generálního štábu či plukovník jezdectva, téměř každý pátý major generálního štábu, plukovník a podplukovník pěchoty. Na vysokých ztrátách generálů, plukovníků či důstojníků generálního štábu se projevil jejich pozitivní vztah k vlasti a její samostatnosti, za kterou mnoho z nich bojovalo v řadách československých legií za první světové války.
Příloha 1: Ztráty důstojníků zbraní podle hodností
| Celkem | Ztráty | Ztráty v % | Popraveno/zemřelo ve vězení/jiné | |
| Důstojníci generálního štábu | ||||
| plukovníci | 82 | 17 | 21 % | 10/5/2 |
| podplukovníci | 132 | 22 | 17 % | 12/6/4 |
| majoři | 74 | 14 | 19 % | 5/8/1 |
| štábní kapitáni | 85 | 6 | 7 % | 4/0/2 |
| kapitáni | 35 | 3 | 9 % | 1/2/0 |
| celkem | 408 | 62 | 15 % | 32/21/9 |
| Důstojníci pěchoty | ||||
| plukovníci | 107 | 20 | 19 % | 14/5/1 |
| podplukovníci | 300 | 57 | 19 % | 31/20/6 |
| Důstojníci dělostřelectva | ||||
| plukovníci | 49 | 8 | 16 % | 5/1/2 |
| podplukovníci | 166 | 14 | 8 % | 7/4/3 |
| Důstojníci jezdectva | ||||
| plukovníci | 15 | 3 | 20 % | 3/0/0 |
| podplukovníci | 39 | 4 | 10 % | 2/1/1 |
| majoři | 80 | 5 | 6 % | 1/4/0 |
| štábní kapitáni | 137 | 5 | 4 % | 1/3/1 |
| kapitáni | 39 | 1 | 3 % | 0/1/0 |
| celkem | 310 | 18 | 6 % | 7/9/2 |
| Důstojníci letectva | ||||
| plukovníci | 14 | 2 | 14 % | 1/0/1 |
| podplukovníci | 39 | 2 | 5 % | 1/1/0 |
| majoři | 68 | 4 | 6 % | 1/2/1 |
| štábní kapitáni | 69 | 2 | 3 % | 0/0/2 |
| kapitáni | 65 | 5 | 8 % | 1/0/4 |
| celkem | 255 | 15 | 6 % | 4/3/8 |
| Důstojníci ženijního vojska | ||||
| plukovníci | 21 | 1 | 5 % | 1/0/0 |
| podplukovníci | 47 | 0 | – | – |
| majoři | 56 | 3 | 5 % | 1/2/0 |
| štábní kapitáni | 77 | 1 | 1 % | 0/0/1 |
| kapitáni | 43 | 1 | 2 % | 0/0/1 |
| celkem | 244 | 6 | 2 % | 2/2/2 |
| Důstojníci telegrafního vojska | ||||
| plukovníci | 10 | 2 | 20 % | 0/1/1 |
| podplukovníci | 16 | 0 | – | – |
| majoři | 32 | 3 | 9 % | 2/1/0 |
| štábní kapitáni | 31 | 1 | 3 % | 0/1/0 |
| kapitáni | 21 | 2 | 10 % | 1/1/0 |
| celkem | 110 | 8 | 7 % | 3/4/1 |
Příloha 2: Jmenný seznam ztrát – generálové
| V roce 1938 v aktivní službě | |||
| Bláha František | brigádní generál | zástupce velitele 4. divize | zemřel 21. 5. 1945 v Terezíně na následky věznění |
| Čihák Jaroslav | brigádní generál | velitel Pěchotního učiliště | zemřel 30. 4. 1944 v Londýně na následky útrap |
| Doležal Mikuláš | divizní generál | velitel Vysoké školy válečné | popraven 1. 10. 1941 v Praze |
| Dostál Josef, Ing. | brigádní generál | přednosta oddělení I. odboru MNO | popraven 13. 4. 1945 v Lipsku |
| Eliáš Alois, Ing. | divizní generál | velitel V. sboru | popraven 19. 6. 1942 v Praze |
| Fisher Ludvík, MUDr. | generál šéf zdravotnictva | přednosta oddělení I. odboru MNO | zemřel 19. 2. 1945 v Praze na následky po náletu |
| Haering Vladimír, MUDr. | generál zdravotnictva | předseda Vojenského zdravotnického poradního sboru | zemřel 6. 11. 1942 v Hameln |
| Homola Bedřich | divizní generál | velitel VII. sboru | popraven 5. 1. 1943 v Berlíně |
| Horáček František | brigádní generál | velitel dělostřelectva 8. divize | popraven 29. 9. 1941 v Praze |
| Káňa Bonifác | brigádní generál | nezařazený | zemřel 14. 7. 1941 v Brně po výslechu na gestapu |
| Kravák František | brigádní generál | přednosta oddělení I. odboru MNO | popraven 24. 5. 1943 v Berlíně |
| Kubáň Metoděj, Msgre | generál duchovenstva | přednosta skupiny I. odboru MNO | zemřel 5. 3. 1942 v Dachau |
| Luža Vojtěch, Ing. | divizní generál | velitel ZVV Brno | zastřelen četníky 2. 10. 1944 v Hřišti u Přibyslavi |
| Machačík Alois | brigádní generál | velitel dělostřelectva I. sboru | popraven 1. 6. 1943 v Berlíně |
| Netík Jan | divizní generál | přednosta II. odboru MNO | zemřel 17. 2. 1945 v Buchenwaldu |
| Pavlík Antonín | brigádní generál | zastupující velitel 13. divize | zastřelen 13. 6. 1943 na gestapu v Kolíně |
| Spěváček Viktor, JUDr. | generál intendantstva | přednosta oddělení V. odboru MNO | zemřel 4. 7. 1941 v Terezíně |
| Svátek Oleg | brigádní generál | velitel 12. divize | popraven 1. 10. 1941 v Praze |
| Šára Václav | brigádní generál | přednosta oddělení II. odboru MNO | popraven 1. 10. 1941 v Praze |
| Untermüller Jaroslav, Ing. | brigádní generál | velitel ženijního vojska VII. sboru | zastřelen 9. 5. 1945 v Pražském povstání v Praze |
| Viest Rudolf | divizní generál | zástupce velitele VI. sboru | zřejmě popraven v březnu 1945 ve Flossenbürgu |
| Vojta Hugo | divizní generál | velitel dělostřelectva ZVV Bratislava | popraven 28. 9. 1941 v Praze |
| Volf Václav | brigádní generál | velitel dělostřelectva 5. divize | popraven 24. 11. 1942 v Berlíně |
| Všetička Bohuslav | brigádní generál | velitel 15. divize | popraven 19. 8. 1942 v Berlíně |
| Zahálka Otakar | brigádní generál | velitel Vojenské akademie | popraven 21. 6. 1942 v Brně |
| Zmek Josef | brigádní generál | velitel 14. divize | zemřel 8. 7. 1942 v Sachsenhausenu |
| Ždímal Václav | brigádní generál | velitel dělostřelectva IV. sboru | popraven 2. 9. 1942 v Berlíně |
| V roce 1938 ve výslužbě | |||
| Bílý Josef | armádní generál | velitel ZVV Praha | popraven 28. 9. 1941 v Praze |
| Mejstřík Karel | brigádní generál | velitel 3. pěší brigády | zastřelen 6. 5. 1945 v Pražském povstání na Zbraslavi |
Použité zkratky:
MNO – Ministerstvo národní obrany
ZVV – Zemské vojenské velitelství
Příloha 3: Jmenný seznam ztrát – plukovníci
| V roce 1938 v aktivní službě | ||||
| Dvořák Josef | plk. gšt. | profesor Kurzu pro velitele vojenských těles a oddílů | popraven 1. 10. 1941 v Praze | |
| Hájek František | plk. gšt. | přednosta 2. oddělení HŠ | zemřel 28. 2. 1943 v Londýně na následky nehody | |
| Hron Antonín | plk. gšt. | vojenský atašé Berlín | zemřel 12. 4. 1945 ve Flossenbürgu | |
| Churavý Josef | plk. gšt. | přednosta skupiny Ředitelství opevňovacích prací | popraven 30. 6. 1942 v Praze | |
| Jaroš Jiří | plk. gšt. | velitel pěšího pluku 24 | popraven 6. 4. 1943 ve Stuttgartu | |
| Kohoutek Josef | plk. gšt. | přednosta 1. oddělení HŠ | popraven 19. 8. 1942 v Berlíně | |
| Kotík Ladislav | plk. gšt. | velitel pěšího pluku 20 | popraven 19. 8. 1942 v Berlíně | |
| Krátký František | plk. gšt. | velitel pěšího pluku 13 | zemřel 7. 5. 1942 v Mauthausenu | |
| Lisý Jaroslav | plk. gšt. | přednosta oddělení štábu generálního inspektora | popraven 20. 1. 1943 v Berlíně | |
| Lysák Václav | plk. gšt. | podnáčelník štábu III. sboru | popraven 3. 7. 1942 v Berlíně | |
| Malý Josef | plk. gšt. | velitel pěšího pluku 48 | popraven 1. 10. 1941 v Praze | |
| Mazel Stanislav | plk. gšt. | podnáčelník štábu IV. sboru | zemřel 30. 4. 1943 v Untermassfeld | |
| Nesweda Kamil | plk. gšt. | náčelník štábu III. sboru | zemřel 30. 9. 1941 v Brně | |
| Pohunek František | plk. gšt. | přednosta oddělení Památníku odboje | popraven 1. 10. 1941 v Praze | |
| Procházka Oleg Václav | plk. gšt. | přednosta oddělení I. odboru MNO | popraven 26. 2. 1945 v Brandenburgu | |
| Pták Josef | plk. gšt. | přednosta 3. oddělení HŠ | zemřel 12. 4. 1945 ve Flossenbürgu | |
| Vedral Jaroslav | plk. gšt. | přednosta skupiny 5. oddělení HŠ | padl 6. 10. 1944 na Dukle | |
| Bělín Rudolf | plk. pěch. | velitel pěšího pluku 35 | zemřel 11. 6. 1943 ve Wohlau | |
| Berka Miloslav | plk. pěch. | velitel brigády 2. rychlé divize | zemřel 26. 9. 1942 v Hohenaspergu | |
| Bláha Karel | plk. pěch. | velitel pěšího pluku 31 | popraven 26. 3. 1943 v Breslau | |
| Čápek Karel | plk. pěch. | přednosta skupiny I. odboru MNO | popraven 30. 9. 1941 v Brně | |
| Dubovský Karel Sergej | plk. pěch. | velitel pěšího pluku 18 | popraven 23. 3. 1943 v Berlíně | |
| Hajda Čeněk | plk. pěch. | velitel pěšího pluku 6 | zemřel 5. 2. 1944 v Kasselu | |
| Hubáček Jan | plk. pěch. | zástupce velitele pěšího pluku 11 | popraven 26. 9. 1942 v Berlíně | |
| Hůlka Adolf | plk. pěch. | přednosta skupiny I. odboru MNO | popraven 10. 5. 1943 v Berlíně | |
| Chalupa Ivan | plk. pěch. | velitel pěšího pluku 5 | popraven 1. 4. 1943 v Berlíně | |
| Konečný Jaroslav | plk. pěch. | velitel Posádkového velitelství Plzeň | popraven 20. 1. 1943 v Berlíně | |
| Konopásek František | plk. pěch. | velitel cyklistického praporu 1 | popraven 16. 3. 1943 v Berlíně | |
| Maleček Bohuslav | plk. pěch. | velitel cyklistického praporu 2 | zemřel 1. 1. 1941 v Breslau | |
| Maxa Josef | plk. pěch. | velitel pěšího pluku 38 | popraven 9. 4. 1943 v Berlíně | |
| Morávek Josef | plk. pěch. | velitel pluku útočné vozby 2 | sebevražda 14. 12. 1939 v Brně | |
| Pánek Josef | plk. pěch. | velitel pěšího pluku 37 | popraven 2. 7. 1942 v Pardubicích | |
| Plch Tomáš | plk. pěch. | u velitelství I. sboru | popraven 6. 11. 1942 v Berlíně | |
| Smejkal František | plk. pěch. | velitel pěšího pluku 28 | popraven 6. 11. 1942 v Berlíně | |
| Vlk Viktor Vilém | plk. pěch. | velitel hraničářského praporu 4 | popraven 22. 6. 1942 v Lubech u Klatov | |
| Vondráček František | plk. pěch. | velitel pěšího pluku 23 | zemřel 27. 5. 1945 v Terezíně na následky věznění | |
| Závada Bohuslav, Ing. | plk. pěch. | velitel pěšího pluku 30 | popraven 26. 8. 1942 v Berlíně | |
| Fiala František | plk. děl. | zástupce velitele dělostřelectva 13. divize | zemřel 9. 1. 1945 ve vězení v Lovosicích | |
| Koc Pavel | plk. děl. | velitel dělostřeleckého pluku 101 | zemřel 10. 5. 1945 v Terezíně na následky věznění | |
| Milota Jaroslav | plk. děl. | velitel dělostřeleckého pluku 12 | popraven 11. 1. 1943 v Berlíně | |
| Paďouk Alois | plk. děl. | u Dělostřeleckého učiliště | popraven 4. 12. 1942 v Drážďanech | |
| Pazdera Cyril | plk. děl. | velitel dělostřeleckého pluku 52 | popraven 24. 11. 1942 v Berlíně | |
| Srstka Josef | plk. děl. | velitel dělostřeleckého pluku 331 | popraven 1. 6. 1943 v Berlíně | |
| Tomášek Jan | plk. děl. | velitel dělostřeleckého pluku 5 | zemřel 16. 7. 1945 v Českých Budějovicích na následky | |
| Vlachý Jan | plk. děl. | velitel dělostřeleckého pluku 2 | popraven 23. 3. 1943 v Berlíně | |
| Bilík František | plk. jezd. | velitel dragounského pluku 5 | popraven 16. 3. 1943 v Berlíně | |
| Buršík Josef | plk. jezd. | velitel pluku útočné vozby 4 | popraven 3. 12. 1942 v Berlíně | |
| Tacl Josef | plk. jezd. | velitel dragounského pluku 8 | popraven 2. 9. 1942 v Berlíně | |
| Berounský Josef | plk. let. | velitel leteckého pluku 4 | zahynul 30. 4. 1942 v Barentsově moři při potopení lodi | |
| Dymeš Karel | plk. let. | zástupce velitele leteckého pluku 3 | popraven 1. 7. 1942 v Brně | |
| Petřík Josef | plk. žen. | velitel ženijního vojska III. sboru | popraven 10. 5. 1943 v Berlíně | |
| Čihák František | plk. tel. | velitel telegrafního vojska V. sboru | zemřel v květnu 1945 v Terezíně na následky věznění | |
| Tomský Ota, Ing., RNDr. | plk. tel. | velitel telegrafních dílen | zemřel 8. 3. 1944 v koncentračním táboře Osvětim | |
| Hahn Bedřich, MUDr. | plk. zdrav. | velitel sborové nemocnice 9 | zemřel 1. 2. 1943 v koncentračním táboře Osvětim | |
| Kessler Jan, MUDr. | plk. zdrav. | šéflékař Posádkového velitelství Velká Praha | popraven 8. 4. 1943 v Berlíně | |
| Srb Rudolf MUDr. | plk. zdrav. | přednosta zdravotní služby 3. divize | zemřel 2. 6. 1945 v Roudnici nad Labem na následky náletu | |
| Zuckerkandl Emil, MUDr. | plk. zdrav. | velitel sborové nemocnice 7 | zemřel 14. 10. 1944 v koncentračním táboře Osvětim | |
| Mareš Karel, ing. | plk. tech. zbroj. | velitel vojenské továrny 5 | zemřel 7. 6. 1945 v Praze na následky věznění | |
| Sviták Otakar | plk. let. zbroj. | přednosta oddělení III. odboru MNO | popraven 26. 8. 1942 v Berlíně | |
| V roce 1938 ve výslužbě | ||||
| Stodola Leopold | plk. pěch. | velitel instrukčního praporu | zemřel 30. 5. 1941 v Buchenwaldu | |
| Strnad Antonín | plk. pěch. | velitel hraničářského praporu 8 | popraven 26. 3. 1943 v Breslau | |
| Vácha Otakar | plk. tel. | velitel telegrafního vojska III. sboru | popraven 2. 7. 1942 v Brně | |
| Gellner Gustav MUDr. | plk. zdrav. | přednosta zdravotní služby 7. divize | zemřel 8. 1. 1943 v Terezíně | |
| Vavroch Josef | plk. prov. | velitel sborového proviantního skladu 1 | zemřel 13. 2. 1945 na pochodu smrti | |
Použité zkratky:
HŠ – Hlavní štáb
MNO – Ministerstvo národní obrany
Plk. děl. – plukovník dělostřelectva
Plk. gšt . – plukovník generálního štábu
Plk. jezd. – plukovník jezdectva
Plk. let. – plukovník letectva
Plk. let. zbroj. – plukovník leteckého zbrojnictva
Plk. pěch. – plukovník pěchoty
Plk. prov. – plukovník proviantnictva
Plk. tech. zbroj. – plukovník technického zbrojnictva
Plk. tel. – plukovník telegrafního vojska
Plk. zdrav. – plukovník zdravotnictva
Plk. žen. – plukovník ženijního vojska
[1] Text vznikl s využitím personálních přehledů vybraných důstojníků předválečné československé branné moci vypracovaných v minulosti Pavlem Minaříkem z Vojenského ústředního archivu, kterému děkuji za pomoc.
[2] Zjištěné údaje jsou uloženy ve Vojenském ústředním archivu-Vojenském historickém archivu (dále jen VÚA-VHA) Praha, ve fondu Ministerstvo národní obrany, 1945, kar. 81, čj. 2745; kar. 95, čj. 949; kar. 136, sign. 80/1/1; kar. 142, sign. 80/1/11; 1946, kar. 48, sign. 73/2/2/18; kar. 50, sign. 80/1/1; kar. 97, čj. 8585; kar. 99, čj. 1932; kar. 105, čj. 12927; kar. 117, sign. 59/9/5 a ve fondu Vojenský historický ústav, 1945, čj. 69.
[3] Viz Osobní věstníky Ministerstva národní obrany z let 1945 až 1948 (např. č. 42, 56, 64/1945).
[4] Z dílčích přehledů je možné zmínit Eduard STEHLÍK – Ivan LACH, Vlast a čest byly jim dražší nežli život. FORTprint, Dvůr Králové n. Labem 2000. Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Ministerstvo obrany ČR, Praha 2005. Jindřich MAREK – Ivo PEJČOCH – Jiří PLACHÝ – Tomáš JAKL, Padli na barikádách. Padlí a zemřelí ve dnech Pražského povstání 5.–9. května 1945. Vojenský historický ústav, Praha 2015.
[5] Pavel ŠRÁMEK, Českoslovenští vojáci v domácím odboji. Armádní technický magazín, 2002, č. 12, s. 41-42. Pavel ŠRÁMEK, Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939. Mladá fronta, Praha 2008. Pavel ŠRÁMEK, Splnili přísahu vlasti. Válka revue, 2012, č. 5, s. 36-39.
[6] Například major Josef Elbl padl jako plukovník wehrmachtu v listopadu 1943 na východní frontě, stejně jako štábní kapitán Bohumil Havlena, který padl jako podplukovník wehrmachtu v lednu 1945. Kapitán Evžen Budaváry padl jako major slovenské armády na východě v srpnu 1942, kapitán Viliam Kanák a štábní kapitán Ondřej Zverin byli jako plukovníci slovenské armády zastřeleni povstalci během Slovenského národního povstání v říjnu 1944.
[7] Jde o generály slovenské armády Štefana Jurecha a Augustína Malára, plukovníka Karla Pekníka a podplukovníka Jána Goliana.
[8] Během září vzniklo ještě dalších pět strážních praporů, dva lehké dělostřelecké pluky a jeden pluk útočné vozby. Viz Eduard STEHLÍK, Mírová organizace československé branné moci 22. září 1938. Historie a vojenství, 1997, č. 3, s. 102-132.
[9] Bývalý ministr národní obrany František Machník byl původně odsouzen Němci k trestu smrti, ale ten byl nakonec změněn na vězení.
[10] Zvláště postižen byl I. odbor ministerstva, z jehož celkem sedmi oddělení nepřežilo okupaci pět osob, které je vedly.
[11] Zvláště postiženo bylo 3. (operační) oddělení Hlavního štábu, kde zahynul přednosta plukovník Pták a přednostové dvou ze tří jeho skupin.
[12] Další bývalý zemský vojenský velitel generál Sergej Vojcechovský byl krátce po osvobození zatčen sovětskými orgány a odvlečen do Sovětského svazu, kde zemřel.
[13] Radan LÁŠEK, Velitelé praporů SOS. Codyprint, Praha 2009.
[14] Alex MASKALÍK, Elita armády. Československá vojenská generalita 1918–1992. HWSK, Banská Bystrica 2012. Zde v příloze č. 24 mírně odlišný seznam ztrát generálů.
[15] Pokud bychom počítali jen plukovníky zbraní, z celkem 298 jich zahynulo 53 (18 %).
[16] Podplukovník zeměpisného ústavu Antonín Škelenko byl krátce po osvobození zatčen sovětskými orgány a odvlečen do Sovětského svazu, kde zemřel.
[17] Pokud bychom počítali jen podplukovníky zbraní, z celkem 739 jich zahynulo 99 (13 %).
[18] Není započítán bývalý plukovník generálního štábu Emanuel Moravec, který jako ministr protektorátní vlády spáchal 5. 5. 1945 sebevraždu.
[19] Eduard STEHLÍK – Ivan LACH, Vlast a čest byly jim dražší nežli život. FORTprint, Dvůr Králové n. Labem 2000.
[20] Další štábní kapitán Mikuláš Šapošnikov byl za nejasných okolností zastřelen partyzány v listopadu 1944 a štábní kapitán Mikuláš Petrov byl krátce po osvobození zatčen sovětskými orgány a odvlečen do Sovětského svazu, kde zemřel.
[21] Například z 98 generálů polské armády, kteří sloužili k 1. září 1939, jich padlo v boji nebo zahynulo v zajetí patnáct (15 %). Další čtyři zemřeli během války a jeden spáchal sebevraždu.