1200. Jaké byly osudy 28. pěšího pluku během I. světové války? (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi uvedený pluk patřil mezi nejstarší útvary rakousko-uherské armády a jeho tradice sahaly až do roku 1698. Vznikl na sklonku války habsburské monarchie s Turky a jeho zakladatelem byl hrabě Thürheim. Od roku 1769 nesl číslo 28 a počínaje rokem 1817 byl doplňován branci z Prahy, která byla jeho mírovou posádkou v letech 1818 až 1846 a 1882 až 1893. V okamžiku vypuknutí I. světové války se převážná část pluku nacházela v Tyrolsku (velitelství pluku a III. prapor Innsbruck, I. prapor Schlanders, IV. prapor Malé), zatímco jeho zbytek působil v Praze (náhradní prapor a II. prapor). Počátkem srpna byl zahájen železniční převoz „tyrolské“ části pluku na frontu do Haliče, kam první z transportů dorazil 10. srpna. Svůj bojový křest pluk prodělal 28. srpna a do následujících bojů se zapojil jako součást 3. armády. Pražský II. prapor naproti tomu nejprve odešel na srbskou frontu, z níž byl do Haliče přepraven až ve 2. polovině srpna. Na ruské frontě působil odloučeně od hlavních sil pluku a byl zařazen v rámci 2. armády. Pěší pluk 28 byl během bojů na přelomu let 1914/1915 podřízen různým vyšším velitelstvím a zpravidla se nacházel na velmi exponovaných úsecích fronty. Celkové ztráty na mrtvých a raněných na jaře 1915 stouply již na 200 důstojníků a 4000 příslušníků mužstva. Koncem března 1915 byl po předcházejících těžkých bojích přemístěn k přehrazení hrozícího průlomu na styku 3. a 4. armády v blízkosti polského městečka Zborov, kde jeho prořídlé řady doplnilo na 700 nováčků od VIII. pochodového praporu. V prvním sledu se na zasněžených výšinách nad vesničkou Stebnícka Huta, navzájem oddělených hlubokým údolím, nacházely I. a III. prapor, posílené jednotlivými rotami IV. praporu, přičemž levokřídelní I. prapor byl předán do podřízenosti sousední 8. pěší divize. V záloze měl velitel pluku k dispozici III. prapor pěšího pluku 87. V téže době byli ve stejném prostoru nasazeni příslušníci části 2. roty České družiny působící pod velením ppor. Klecandy v řadách 49. pěší divize ruské armády. Těm se podařilo 29. března odzbrojit šestičlennou polní stráž a zajmout osazenstvo ošetřovny ve vesnici Stebnícka Huta, vysunuté před obranné postavení I. praporu. Dne 3. dubna následoval útok ruských jednotek na slabě obsazené a nedostatečně vybudované obranné postavení, kterého se příslušníci „družiny“ již nezúčastnili. V jeho průběhu se z celkového počtu cca 1600 příslušníků pluku asi 800 dostalo do ruského zajetí, převážně z řad I. praporu. Zajatci byli nejprve odvedeni do Jasla, odkud následoval jejich transport do zajateckého tábora v Taškentu. Jen velmi málo z nich později vstoupilo do legionářských jednotek.
Po zajetí značné části svých příslušníků byl rozkazem vrchního armádního velitelství z 11. dubna 1915, potvrzeným císařem Františkem Josefem I., pluk exemplárně potrestán a „na věčné časy“ rozpuštěn. Zbytky pluku se 14. dubna stáhly z fronty a téhož dne proběhl ve slovenské obci Vyšný Tvarožec poslední nástup, při němž bylo jeho cca 400 příslušníků rozděleno mezi jiné útvary, zejména k pěším plukům 27, 47 a 87, zeměbraneckým plukům 3 a 27 či jiným jednotkám. Plukovní prapor byl odevzdán velitelství III. sboru, poté odvezen do Vídně a uložen v Arsenalu. Represivní opatření koncem dubna postihlo i odloučený II. prapor, který byl nasazen u Lupkovského průsmyku. Jeho necelých 200 mužů bylo rozděleno mezi pěší pluk 92 a myslivecké prapory 23 a 28. Zachován zůstal pouze náhradní prapor, který se od února 1915 nacházel v maďarském Szegedu. Vídeňské ministerstvo války sice 12. června vydalo výnos o jeho rozpuštění, ten však již 19. června zrušilo. V této době byl v Szegedu dokončován výcvik dalších dvou pochodových praporů, přičemž pochodový prapor XI/28 čítající asi 750 mužů odjel 6. června na sočskou frontu. Zde nebyl rozdělen mezi polní jednotky, nýbrž zůstal zachován jako celek. Během následujících bojů se jeho příslušníci natolik osvědčili, že 22. prosince císař rozhodl o obnovení pluku. Nemalou roli na tomto rozhodnutí mělo vědomí armádních představitelů, že k jeho rozpuštění došlo ukvapeně, bez patřičného vyšetření událostí, ke kterým došlo 3.4.1915.
Jako místo pro opětné zformování pluku bylo zvoleno Sarajevo, do kterého byly od náhradního praporu v březnu a dubnu postupně vyslány tři pochodové prapory (tzv. mimořádný, XX. a XXI.). V březnu 1916 se náhradní prapor přesunul do rakouského městečka Bruck, kde setrval až do konce války a zabezpečoval výcvik nových povolanců přicházejících z Prahy. Koncem května pluk prozatím se dvěma prapory (II. a III.) odjel ze Sarajeva do rakouského Dellachu. Zde 6. června 1916 opětně převzal svůj plukovní prapor a krátce poté odjel na italskou frontu. V srpnu se v Dellachu zformoval poslední prapor (IV.), který odjel za plukem na bojiště. Obnovený pluk byl následně až do konce I. světové války nasazen jak v Karnských Alpách, tak na řece Soča. Z fronty byl stažen až poslední říjnový den a počátkem listopadu 1918 se ocitl v rakouském městečku Bruneck. Odtud byl po železnici dopraven do Prahy, kam jeho odzbrojené jednotky přijely 10. listopadu. Jako první se do Prahy vrátil pochodový prapor, jehož tisíc příslušníků přijelo již 3. listopadu.
Samostatně bojující pochodový prapor XI/28 byl koncem prosince 1915 stažen z italské fronty a počátkem ledna 1916 se ocitl na nově otevřené balkánské frontě, kde již působil jako I. prapor pěšího pluku 28. Nejprve se podílel na dobití černohorského vrcholu Lovčen, tyčícího se nad přístavem Kotor. Počátkem února vstoupil na albánské území, na kterém v bojích s italskou a později i francouzskou armádou setrval téměř až do konce války. V Albánii také 6.2.1916 opětně převzal prapor pěšího pluku 28, přivezený z vídeňského Arsenalu. Protože v podstatě nebyl doplňován od náhradního pochodového praporu mateřského pluku, což mělo za následek výrazné snížení početních stavů, došlo na jaře 1918 k jeho přečíslování na I. prapor pěšího pluku 94. Z Albánie se stáhnul na přelomu září a října 1918, po průlomu dohodových vojsk na sousední makedonské frontě. Po příchodu do Kotoru, obsazeného mezitím francouzsko-italskými okupačními vojsky, byl odzbrojen a 20. listopadu nejprve lodí přepraven do Rijeky, odkud následoval železniční transport do Prahy, kam přijel jako poslední součást pluku 24. listopadu 1918.
Ve velení pluku se v letech I. světové války postupně vystřídali: plk. Ferdinand Sedlaczek (do září 1914), plk. Eduard von Merten (do února 1915), mjr./pplk. Florian Schaumeier (do dubna 1915), plk. Wilhelm Koschak (od března 1916), pplk./plk. Theodor Praschak (od června 1916), mjr. Julius Meergans (od května 1917), pplk. Maximilian Hemala (od června 1917), mjr./plk. Julius Meergans (od července 1917) a pplk. Alois Martinek (od července 1918).
Historie pluku za I. světové války je velmi podrobně popsána v knize Josefa Fučíka „Osmadvacátníci“, vydané nakladatelstvím Mladá fronta v roce 2006.
1199. Zaujímala by ma história pešieho pluku č. 14, ktorý bol v predvojnovej ČSR v Košiciach, ako aj zloženie pluku, jeho velitelia atd. (odpovídá Pavel Minařík)
Pěší pluk 14 vznikl v říjnu 1920 z původního pěšího pluku 67, jehož kořeny sahaly do roku 1860. Velitelství unifikovaného pluku se nacházelo v Košicích, kde sídlily i pomocná rota, technická rota a III. prapor. Do této posádky se koncem roku přestěhoval z Velké Idy taktéž II. prapor. V Prešově byl dislokován I. prapor a náhradní prapor. V září 1925 se plukovní velitelství s jemu podřízenými rotami a II. praporem přesunulo z Košic do Prešova, ovšem v září 1933 se s těmito rotami a I. i II. praporem vrátilo do původní posádky, takže v Prešově zůstal pouze náhradní prapor, který se v prosinci 1936 přestěhoval do Krompachů. Po okupaci Košic odešly v listopadu 1938 velitelství pluku a jemu podřízené roty (pomocná, technická a doprovodných zbraní, která vznikla v říjnu 1935) do Krompachů, zatímco I. prapor se usadil v Kysaku, II. prapor v Margecanech a III. prapor v Kluknavě. V polovině března 1939 se pluk stal součástí armády nově vytvořené Slovenské republiky a zanikl během léta 1939.
Ve velení pluku se postupně vystřídali: mjr. pěch. Alois Machačík (1920 až 1921), plk. pěch. Otakar Korselt (1921 až 1923), plk. pěch. František Maglen (1923), plk. pěch. Otakar Korselt (1923), plk. pěch. Hugo Müller (1923 až 1925), plk. pěch. František Maglen (1925 až 1928), plk. pěch. Jan Cypra (1928 až 1930), plk. pěch. Karel Frendl (1930), plk. pěch. Jan Cypra (1930 až 1932), plk. pěch. Karel Frendl (1932 až 1933), plk. pěch. Jan Cypra (1933), plk. pěch. Karel Frendl (1933), plk. gšt. Jaroslav Němeček (1933 až 1934), plk. pěch. Karel Frendl (1934 až 1935), pplk. pěch. František Hejduk (1935), plk. gšt. Jaroslav Němeček (1935), plk. pěch. Jaroslav Konečný (1935 až 1937), plk. gšt. Miroslav Petřík (1937 až 1938), plk. pěch. Jaroslav Konečný (1938), plk. gšt. Miroslav Petřík (1938 až 1939) a plk. pěch. Jaroslav Konečný (1939).
Poválečná historie pluku je uvedena v odpovědi na dotaz čís. 991.
1198. Zajímala by mne organizační struktura 6. střeleckého pluku čs. legií na Rusi. (odpovídá Pavel Minařík)
Organizační struktura střeleckých pluků II. čs. střelecké divize Čs. vojska na Rusi měla být v roce 1919 následující:
– velitelství a štáb
– tři střelecké prapory, každý o čtyřech střeleckých rotách (se čtyřmi četami), z toho jedné kulometné rotě
– oddíl rychlopalných děl
– pěší rozvědný oddíl
– jízdní rozvědný oddíl
– telefonní oddíl
– zákopnický oddíl
– ochranný oddíl
– vozatajský oddíl
– ošetřovna
– hudba
Tabulkový stav takovéhoto pluku měl být 72 důstojníků, 3789 vojáků a 419 koní. Skutečné počty byly nižší a v září 1919 měl 6. čs. střelecký pluk 87 důstojníků, 2799 vojáků, kteří disponovali jedním osobním automobilem, 79 povozy, 110 tažnými a 85 jízdními koňmi. Jejich výzbroj tvořilo 3088 pušek, 77 kulometů a jedno rychlopalné dělo. O historii útvaru velmi podrobně na 356 stranách pojednání kniha A. Kubíčka „Hanáci v revoluci. Kronika 6. čs. střeleckého pluku Hanáckého“, vydaná v Olomouci v roce 1928.
1197. Chtěl bych se něco dozvědět o ppl. č. 11 Písek, se kterým můj děda odešel na italskou frontu v roce 1915. Tam byl u Hermady zajat a v dubnu 1918 vstoupil do čsl. legií. Byl zařazen k 2. rotě 31. pluku Arco. I o tomto pluku prosím o informace. (odpovídá Pavel Minařík)
Informace o historii pěšího pluku č. 11 byly zveřejněny v odpovědi na dotaz čís. 726. Boje jednotek rakousko-uherské armády na italské frontě jsou popsány např. v knihách Josefa Fučíka „Soča (Isonzo) 1917“ a „Piava 1918“ či v triologii Libora Nedorosta „Češi v 1. světové válce“.
Legionářský 31. pluk vznikl v Itálii 22.4.1918 jako Regimento Speciale Czecoslovacco Nr. 1, tj. Československý speciální pluk č. 1. Základem pro jeho zřízení byly 1. a 2. pracovní prapor, vytvořené na přelomu března a dubna téhož roku pro provádění opevňovacích pracích v prostoru mezi Gardským jezerem a Mantovou. Společně s ostatními nově vzniklými pluky byl 23.4.1918 zařazen do organizačního rámce I. čs. divize a podléhal velitelství její I. brigády. U 2. praporu pluku byly administrativně soustředěny všechny doposud samostatně operující výzvědné roty, zformované z řad našich dobrovolníků v předcházejícím období. Dne 8.6.1918 byl útvar přečíslován na 31. čs. střelecký pluk (současně proběhlo přečíslování 1. divize na 6. a I. brigády na XI.). Během léta probíhal intenzivní výcvik a koncem srpna byl pluk společně s celou divizí přesunut na frontu do prostoru Gardského jezera. Zde se koncem září zúčastnil prudkých bojů o výšinu Doss´ Alto. Počátkem října byl společně s ostatními pluky stažen z fronty a připravoval se na účast v nově plánované ofenzivě italských armád na řece Piavě. Do bojové činnosti však již nebyl nasazen vzhledem k podepsání příměří s Rakousko-Uherskem a ukončení ozbrojených akcí na italské frontě počátkem listopadu 1918. Do Československa přijel na sklonku roku 1918 a následně se zapojil do bojů na Slovensku.
Meziválečná a poválečná historie pěšího pluku 31 „Arco“ je uvedena v odpovědích na dotazy čís. 100 a 535. Historie 31. pěšího pluku je mimo jiné popsána v publikaci Zdeňka Jaroše „Z historie jihlavské posádky 1751–1939“.
Údaje o průběhu služby Vašeho dědečka v rakousko-uherské armádě můžete získat z kmenového listu, jeho působení v legiích je zachyceno v tzv. poslužném spisu legionářském. O kopie těchto dokumentů můžete požádat Vojenský ústřední archiv, Sokolovská 136, Praha 186 00.
1196. Chtěl bych se zeptat na dislokaci automobilních praporů a automobilních rot v roce 1938. Dále by mě zajímalo složení a počty (jak techniky, tak i mužstva) praporů a rot a jak se tyto počty změnily za mobilizace? (odpovídá Pavel Minařík)
Mírová dislokace automobilních útvarů v roce 1938 byla do vyhlášení branné pohotovosti státu následující:
| automobilní prapor 1 | velitelství – Praha, automobilní rota 1 – Praha, automobilní rota 2 – Plzeň, automobilní rota 5 – České Budějovice, výcviková rota – Praha, náhradní rota – Praha |
| automobilní prapor 2 | velitelství – Brno, automobilní rota 6 – Brno, automobilní rota 13 – Brno, výcviková rota – Brno, náhradní rota – Brno |
| automobilní prapor 3 | velitelství – Trenčín, automobilní rota 14 – Trenčín (od února Martin), automobilní rota 15 – Trenčín, výcviková rota – Trenčín, náhradní rota – Trenčín |
| automobilní prapor 4 | velitelství – Košice, automobilní rota 11 – Košice, automobilní rota 12 – Užhorod, výcviková rota – Košice, náhradní rota – Košice |
| automobilní prapor 5 | velitelství – Přelouč, automobilní rota 3 – Terezín, automobilní rota 4 – Josefov, výcviková rota – Přelouč, náhradní rota – Přelouč |
| automobilní prapor 6 | velitelství – Olomouc, automobilní rota 7 – Olomouc, automobilní rota 8 – Hranice, výcviková rota – Olomouc, náhradní rota – Olomouc |
| automobilní prapor 7 | velitelství – Nitra, automobilní rota 9 – Bratislava, automobilní rota 10 – Banská Bystrica, výcviková rota – Nitra, náhradní rota – Nitra |
Počty osob a techniky byly stanoveny takto:
| apr | osob | MC | OA | NA | SA | Pu | Pi |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | 450 | 13 | 59 | 31 | 8 | 214 | 90 |
| 2 | 312 | 10 | 17 | 21 | 2 | 150 | 67 |
| 3 | 186 | 9 | 13 | 11 | 1 | 84 | 52 |
| 4 | 261 | 10 | 14 | 17 | 3 | 122 | 67 |
| 5 | 288 | 11 | 17 | 23 | 2 | 143 | 68 |
| 6 | 305 | 10 | 18 | 22 | 2 | 146 | 67 |
| 7 | 254 | 10 | 15 | 17 | 2 | 117 | 64 |
Pozn.:
apr – automobilní prapor
MC – motocyklů
OA – osobních automobilů
NA – nákladních automobilů
SA – speciálních automobilů
Pu – pušek
Pi – pistolí
Během zářijové mobilizace stavěly automobilní prapory a roty, s využitím techniky povolané z civilního sektoru, velké množství automobilních jednotek pro celou armádu. Konkrétně šlo o štábní automobilní kolony (celkem 59), nákladní automobilní kolony (celkem 130), autobusové kolony (celkem 35), zdravotnické automobilní kolony (celkem 48), automobilní parky (celkem 18) a automobilní doplňky pro různé útvary, např. mostové soupravy, zbrojní, telegrafní nebo intendanční park. Vytvořily také dvě dopravní střediska, jejichž součástí bylo 7 nákladních automobilních kolon a 31 autobusových kolon. Samy přitom formálně přestaly existovat a ve své činnosti pokračovaly pouze náhradní roty, které působily v mírových posádkách a podléhaly velitelství příslušných sborových oblastí.
1195. Mohli byste mi sdělit sestavu a eventuální použití jednotek v kasárnách v Dobřanech (u Plzně) v roce 1937 – 1938? (odpovídá Pavel Minařík)
V uvedeném období se v posádce Dobřany nacházely: náhradní rota hraničářského praporu 6 (od března 1934 do října 1938), náhradní korouhev dragounského pluku 4 (od října 1936 do října 1938) a remontní eskadrona dragounského pluku 4 (od března 1933 do října 1938). Tzv. náhradní tělesa zajišťovala vedení evidence záložníků příslušného útvaru a v případě potřeby jejich vystrojení, vyzbrojení a odeslání za mateřským útvarem do pole formou pochodových jednotek, zatímco remontní eskadrona se zabývala výcvikem koní.
1194. Zajímalo by mne, zda rychlé divize v organizačním uspořádání z roku 1938 byly posledním stádiem, či zda čs. armáda plánovala jejich reorganizaci na divize obrněné nebo tankové (M. John ve své knize uvádí že ano, ale …)? Pokud ano, jaká měla být organizační struktura takové divize? Dále by mne zajímalo, kolik vlastně mělo být vytvořeno tankových praporů a které motorizované pěší prapory měly být zařazeny do 3. rychlé divize. (odpovídá Pavel Šrámek a Pavel Minařík)
V daném případě je třeba rozlišovat mezi mírovou a válečnou organizační strukturou rychlých divizí (blíže viz odpověď na dotaz čís. 505). Oficiální plány československé armády z období před i po Mnichovu 1938 v případě válečného složení počítaly s dosavadní organizací rychlé divize tvořené z jezdecké brigády (o dvou dragounských plucích a jednom cyklistickém praporu), motorizované brigády (o dvou tankových praporech a dvou motorizovaných pěších praporech) a podpůrných jednotek (např. dělostřelectva, rozděleného rovnoměrně mezi obě brigády). V pomnichovském období se sice objevily hlasy o možném složení rychlých divizí jen z motomechanizovaných jednotek, šlo však pouze o návrhy některých velitelů, které nepřekročily stadium úvah (blíže viz VHA, 1. rychlá divize, spisy tajné 1938, kar. 7). Zrušení osmi dragounských pluků by zcela jistě nebylo krátkodobou záležitostí a mimo rámec rychlých divizí pro ně v dané době v podstatě nebylo uplatnění. Zbývající tři dragounské pluky (7, 9, 10), zařazené v míru do složení rychlých divizí, během mobilizace vytvářely jezdecké eskadrony smíšených předzvědných oddílů a jako takové s výjimkou svých náhradních korouhví formálně zanikaly. Armáda taktéž měla omezené lidské zdroje, a tak ke vzniku nových jednotek bylo třeba jiné zrušit či v době míru převést na snížené počty, tzv. rámcovat (např. jeden z polních praporů u převážné většiny pěších pluků).
Rozdílnost mezi mírovou a válečnou organizací ovšem vedla ke snaze zjednodušit přechod mezi nimi, což se projevilo na plánovaném mírovém podřízení pluků útočné vozby jednotlivým rychlým divizím, k čemuž mělo dojít k 1.10.1938. Po přechodu na válečnou organizaci pluky jako administrativní celky zanikaly a činnost vyvíjely pouze jejich náhradní prapory. Již v létě 1938 byl Pluk útočné vozby 1 zkušebně zařazen do složení motorizované brigády 1. rychlé divize. Z výcvikových důvodů měly jednotlivé rychlé divize taktéž během tzv. závěrečných cvičení disponovat jednou ženijní a jednou telegrafní rotou.
Podle plánů z léta 1938 mělo být k 15.2.1939 v případě války postaveno sedm praporů lehkých tanků (č. 1 a 2 pro 1. rychlou divizi, č. 3 a 4 pro 2. rychlou divizi, č. 5 pro 3. rychlou divizi a č. 7 a 8 pro 4. rychlou divizi) a čtyři prapory středních tanků (č. 11 až 14). Zmíněné prapory středních tanků však byly vedeny jako útvary „nepohotové“, tj. takové, pro které zatím nebude technika. Do válečného složení 3. rychlé divize se předpokládalo jako motorizovanou pěchotu zařadit hraničářské prapory 9 a 29. K mírovému začlenění hraničářského praporu 9 do rámce uvedené rychlé divize mělo dojít již k 1.10.1938, což by bylo spojeno s jeho redislokací do oblasti VII. sboru (z Rimavské Soboty).
Vyhlášení mobilizace však provedení uvedených změn v plánovaném termínu neumožnilo a jejich definitivní konec znamenalo přijetí mnichovské dohody.
1193. V dotazu č. 68 uvádíte, že každá rychlá divize čs. armády měla po reorganizaci dělostřelectva na konci třicátých let disponovat dvěma dělostřeleckými pluky. Zajímalo by mne, jaké pluky to měly být (čísla), zda měly být vytvořeny z dělostřeleckých oddílů 81-84, zda měly být dvou či tříoddílové a jakou výzbrojí měly popř. být vybaveny? Zároveň by mne zajímalo složení dělostřeleckých oddílů 81-84 a za mobilizace stavěných oddílů 85-88 (tabulkový stav, počet a typ automobilů, apod.). (odpovídá Pavel Šrámek)
Žádné bližší informace k plánovanému vybavení rychlých divizí dvěma dělostřeleckými pluky, tak jak to předpokládal výzbrojní program, bohužel nemáme. K 15.2.1939 se počítalo s dosavadními dvěma oddíly. Podle tabulkových válečných počtů z roku 1938 měly mít dělostřelecké oddíly 81 až 84 (hipomobilní) 27 důstojníků, 21 rotmistrů, 596 mužů, 8 lehkých kulometů, 12 kanonů 8 cm vz. 5/8, 629 koní, 31 vozů (kar), 10 automobilů a 5 motocyklů, dělostřelecké oddíly 85 až 88 (motorizované) 30 důstojníků, 19 rotmistrů, 465 mužů, 8 lehkých kulometů, 12 houfnic 10 cm vz. 30, 14 osobních automobilů, 56 ostatních automobilů a 16 motocyklů.
1192. Jako bývalý voják z povolání jsem v roce 1998 přebíral fyzicky (bunkr po bunkru) liberecké opevnění. Zajímal by mne konkrétně objekt (bližší popis si již bohužel nepamatuji) na Vápenném vrchu nad Bílým Kostelem. Je to bunkr svahový a byl doslova přetržen (asi sjetím svahu). Je to možné (nekvalitní provedení nebo síla utrženého podkladu)? (odpovídá Pavel Šrámek)
Podle sdělení pana Jaroslava Beneše, který lehké opevnění v této oblasti zná, by se mohlo jednat o objekt úseku S 2 Žibřidice, číslo 63, typ A160 lomený. Dobovou fotografii a základní informace naleznete v knize Jaroslava Beneše a kolektivu „Liběchovská příčka“ z roku 2000 na stranách 42 a 44. Další informace jsou rovněž dostupné na webové stránce http://opevneni.vojenstvi.cz/oblasti/libechov/s2.htm . Vzhledem k tomu, že již na německých pohlednicích je tento objekt zachycen jako zničený, museli ho poničit Němci po záboru pohraničí, a to asi odpálením nějaké silné nálože.
1191. Lze zjistit, kdy a v jakém počtu byly přiděleny nadpočetné lehké a těžké kulomety do úseku Hraničářského praporu 2 „Roty Nazdar“, tedy do prostoru centrálních a západních Krkonoš? Dle kroniky jednotky k 14.9.1938 k dispozici ještě nebyly, ale během září dle dalších pramenů byly dodány. Ovšem kdy a v jakých počtech mi není známo. Případně v jakých materiálech VÚA bych uvedenou informaci mohl najít, je-li to vůbec možné. (odpovídá Pavel Šrámek)
Konkrétní informace bohužel nemáme. Rozdělovník nadpočetných kulometů pro lehké opevnění byl vydán 31.8.1938 pod čj. 4572 Taj. – hl. št./3. odděl. 1938, resp. čj. 4163 Taj. – hl. št./1. odděl. 1938. Pro II. sbor, v jehož oblasti se hraničářský prapor 2 nacházel, se v něm počítalo s 1300 lehkými kulomety (1000 z čínské objednávky a 300 ze zásoby II./2. oddělení MNO) a 400 těžkými kulomety. Zkuste se podívat ve VÚA do fondů Hlavní štáb 1. (organizační) a 3. (operační) oddělení, případně do fondu II. sboru.
1190. Zajímal by mě postup dodávek KPÚV pěším jednotkám československé armády, konkrétně hraničářským praporům. Kanonů vz. 34 nebylo vyrobeno mnoho, byly přidělovány i hraničářským praporům? Případně kterým a podle jakého klíče? A pokud ano, tak v jaké době? Stejný dotaz se týká i kanonů vz. 37, je známo kdy byly přidělovány hraničářským praporům v Čechách (ještě v závěru roku 1937 nebo až během roku 1938?). Pokud by byly podobné informace dostupné i v problematice dodávek minometů vz. 36, byl bych Vám vděčen za jejich uveřejnění. (odpovídá Pavel Šrámek)
Přesné údaje o dodávkách KPÚV a minometů vz. 36 hraničářským praporům bohužel k dispozici nemáme. Oba druhy zbraní však útvary československé armády začaly přebírat ve 2. polovině roku 1936. KPÚV mělo být do 15.2.1937 celkem 196 kusů (hraničářské prapory 3, 4, 6, 8 až 11 po 2 kusech, hraničářské prapory 1, 2, 5 a 7 po 4 kusech), minometů do stejného data 264 kusů (všechny hraničářské prapory po 2 kusech, přičemž mělo jít o výměnu za minomety starých vzorů).
Ke dni 25.9.1938 byly u hraničářských praporů zařazeny KPÚV takto:
| vz. 34 P | vz. 34 M | vz. 37 P | vz. 37 M | |
|---|---|---|---|---|
| hran. prapor 1 | 10 | – | 10 | – |
| hran. prapor 2 | – | – | 8 | – |
| hran. prapor 3 | – | – | 8 | – |
| hran. prapor 4 | – | – | – | 14 |
| hran. prapor 5 | 10 | – | 6 | – |
| hran. prapor 6 | 10 | – | 8 | – |
| hran. prapor 7 | 4 | – | – | – |
| hran. prapor 8 | 4 | – | – | – |
| hran. prapor 9 | 2 | – | – | – |
| hran. prapor 10 | – | – | – | 14 |
| hran. prapor 11 | – | – | 8 | – |
1189. Pro upřesnění bych se chtěl ještě zeptat: Z Vaší tabulky tedy vyplývá, že hrpr 2 Roty Nazdar po 14. září 1938 vybavil své mobilizační dvojče, hrpr 22, i předepsanou četou KPÚV (vz. 37). Dosud jsem v této záležitosti tápal, informace o přidělení protitankových kanonů mobilizovanému hrpr 22 mi chyběla. Předpokládám, že pro jiný útvar hrpr 2 Roty Nazdar kanonovou četu nestavěl a u náhradní roty nezbyl pro výcvik cvičného kanonového družstva dle archivních materiálů k 1.10. ani jeden KPÚV. Dále mě zarazila Vaše informace o vysokém počtu KPÚV u hrpr 1, 5 a 6. Bylo to kvůli jejich zařazení ve svazku s jednotkami ZLO, které organické jednotky KPÚV neměly? Stavěly tedy tyto hraničářské prapory protitankové jednotky pro pluky ZLO ve svém prostoru? (odpovídá Pavel Šrámek)
Zmiňovaný dokument z 26. září 1938 uvádí, že hraničářský prapor 2 měl postavit dvě kanonové čety po 4 dělech, jednu četu pro prapor 2 a druhou pro prapor 22. Hraničářský prapor 1 měl postavit kanonovou rotu o 12 dělech pro sebe a kanonovou rotu o 8 dělech pro prapor 21, hraničářský prapor 5 měl postavit kanonovou rotu o 12 dělech pro sebe a kanonovou četu o 4 dělech pro prapor 25 a hraničářský prapor 6 měl postavit kanonovou rotu o 12 dělech a kanonovou rotu o 6 dělech, přičemž u tohoto praporu není uvedeno pro koho. V dokumentu je však výslovně uvedeno, že pokud někde došlo k jinému rozdělení KPÚV a není možné provést nařízené změny, zůstane v platnosti dosavadní stav. To znamená, že skutečná situace v obranném postavení mohla být nakonec úplně jiná. Například velitel hraničářského praporu 1 v hlášení v anketě Armáda 1938 napsal, že pěší pluk 151, jehož součástí byl i hraničářský prapor 1, měl celkem 12 KPÚV, z toho čtyři od hraničářského praporu 1 a osm od cizích útvarů.
1188. Chtěl bych se zeptat, jestli byste mi nemohli napsat něco o gen. Sergeji Vojcechovském během mobilizace a následného nástupu čs. armády. A jak hodnotil E. Beneše, který přijal Mnichov? (odpovídá Pavel Šrámek)
Generál Vojcechovský před vyhlášením mobilizace působil jako zemský vojenský velitel v Praze, po jejím vyhlášení se stal velitelem I. armády, která měla bránit Čechy. Vystupoval jako odpůrce ústupků a doporučoval rázný postoj. Například 19.9.1938 sepsal memorandum, v němž odmítal ústupky Německu a navrhoval vyhlášení mobilizace, o dva dny později kritizoval postup ministerstva vnitra při potlačování vzpoury v pohraničí a žádal zásah armády. Tyto názory zastával i v dalších dnech. Spolu s dalšími generály 29.9.1938 navštívil prezidenta Beneše a žádal, aby armáda bojovala. To samé zopakoval o den později na Hradě při jednání o přijetí mnichovské dohody. Byl připraven podpořit i protikapitulační aktivity některých politiků a vojáků v prvních říjnových dnech. Jeho životopis s podrobným popisem vojenské kariéry naleznete v knize Jiřího Fidlera „Generálové legionáři“ vydané v Brně roku 1999, informace o jeho postoji v září a říjnu 1938 jsou zachyceny v článku „Odhodlání versus loajalita“ otištěném v časopise „Soudobé dějiny“, roč. 2004, čís. 1–2, str. 69–78.
1187. Rád bych se dozvěděl, zda se při mobilizaci v roce 1938 vyskytovaly v čs. armádě exportní kulomety vz. 30, popř. jiné modifikace LK vz. 26. (odpovídá Pavel Šrámek)
S největší pravděpodobností ano, protože například rozdělovník nadpočetných kulometů pro objekty lehkého opevnění z 31.8.1938 uvádí mimo jiné 2500 kusů lehkých kulometů z čínské objednávky. Přesnější informace (např. jaké modifikace a kam přesně se dostaly) bohužel k dispozici nemáme.
1186. Máte k dispozici nějaké údaje o průběhu vojenské služby generála Rudolfa Holeky? (odpovídá Pavel Minařík)
Rudolf Holeka se narodil 30.4.1883 v Nýřanech u Plzně. V letech 1900 až 1904 studoval kadetní školu ve Vídni. Po jejím ukončení byl jako poručík přidělen k pěšímu pluku 10, se kterým sloužil v Haliči a Bosně. V roce 1911 absolvoval pilotní kurz, v hodnosti nadporučíka přešel k letectvu a stal se učitelem létání na letecké škole ve Vídeňském Novém Městě. Po vypuknutí 1. světové války byl nasazen jako polní pilot na východní frontě. V průběhu války střídavě sloužil na frontě i v zázemí. V roce 1915 se v hodnosti kapitána stal velitelem letecké roty, následně působil jako technický referent na velitelství vzduchoplavectva ve Vídni, později převzal velení důstojnické letecké pozorovatelské školy ve Vídeňském Novém Městě a poté se opětně ujal velení letecké roty na ruské frontě.
Konec války ho zastihl ve funkci velitele letecké skupiny na italském bojišti. V listopadu 1918 se přihlásil do čs. armády a nastoupil u velitelství Čs. leteckého sboru v Praze. Zde nejprve vykonával funkci velitele vojenské správy a poté se stal zástupcem velitele „sboru“. Do majorské hodnosti byl povýšen v lednu 1920. Od dubna 1920 pracoval jako přednosta organizační skupiny u vzduchoplaveckého oddělení MNO. V době od října 1921 do června 1923 zastával funkci zástupce velitele leteckého pluku 1 v Praze, přičemž se v roce 1923 významnou měrou podílel na vytvoření leteckého poštovního spojení na trati Praha–Košice–Užhorod. V letech 1923 až 1925 sloužil jako velitel vojenské správy u Hlavních leteckých dílen v Olomouci. V březnu 1925 ho v hodnosti podplukovníka přemístili k leteckému pluku 3 do Nitry, kde nejprve vykonával funkci zástupce velitele pluku, a v prosinci téhož roku se ujal velení pluku. V únoru 1929 se stal plukovníkem.
V září 1929 byl ustanoven velitelem VLU v Prostějově, přičemž vlastní službu nastoupil až v listopadu téhož roku. V období od listopadu 1931 do července 1932 absolvoval Kurz vyšších velitelů. Učilišti velel až do prosince 1933. Od ledna 1934 vykonával funkci velitele letectva u Zemského vojenského velitelství v Brně. Brigádním generálem ho prezident republiky jmenoval v červenci 1935. Do výslužby odešel v dubnu 1936. Brigádní generál Rudolf Holeka zemřel v roce 1946.