Čepicový znak poválečné armády

Studie a materiály

poválečné armády


reklama: www.billboard.cz

Československá lidová armáda -
Jaký byl pravděpodobný zámysl vedení operací na evropském válčišti

         Varšavská smlouva měla svá vojska dislokována na území Německé demokratické republiky a ČSSR. Velení těmto silám by se uskutečňovalo z velitelského stanoviště Legnice v Polsku velitelem a štábem na Západním směru. Na území NDR byla hlavní silou Západní skupina sovětských vojsk, která by vytvořila front v síle nejméně devatenácti sovětských divizí, vyzbrojených nejmodernější technikou, a vojska Národní lidové armády NDR. Jejich úkol byl obdobný. Podle vzniklé situace zpočátku zahájit obrannou operaci k přehrazení směru BERLÍN, VARŠAVA a po vytvoření výhodných podmínek přejít do rozhodné útočné operace.

         Hlavním úkolem vojsk NATO na našem směru bylo krýt pravé křídlo svého úderného uskupení na hlavním strategickém směru (proti sovětským vojskům a NLA NDR) a nedovolit Čs. frontu proniknout na území SRN. V případě úspěšného rozvíjení operace na hlavním strategickém směru využít tohoto úspěchu, překonat státní hranici, zničit zde soustředěná vojska, blokovat naše hlavní síly v české kotlině, vysazením vzdušných výsadků v rajonech KRKONOŠE, JESENÍKY, MORAVSKÁ BRÁNA rozvíjet operaci dále na směru PRAHA, OSTRAVA, a tím vytvořit co nejvýhodnější podmínky ke splnění úkolu hlavním silám na směru BERLÍN, VARŠAVA.

         V případě, že by Čs. front úspěšně vedenou obrannou operací zabránil nepříteli proniknout na naše území, při rovněž úspěšném vedení operace Západní skupinou armád na směru VARŠAVA, BERLÍN, bylo plánováno přejít do útoku na směru PLZEŇ, NORIMBERK, částí sil ve směru PLZEŇ, MNICHOV, zabezpečit nasazení Zakarpatského frontu a 14.-16. den útočné operace vyjít na řeku RÝN.

         Zůstane navždy neoddiskutovatelným faktem, že ČSLA nikdy nevlastnila jaderné zbraně. To však neznamenalo, že by je od Sovětského svazu v případě nebezpečí nedostala. … U raketových útvarů byly vycvičené přejímací skupiny, které by tento úkol nepochybně zvládly. Přičemž doprava jaderných hlavic mohla být prováděna i letouny z velmi vzdálených skladů mimo území naší republiky. Rovněž potom další jejich přeprava s využitím vrtulníků tento úkol značně urychlovala. … V případě převzetí jaderných zbraní se kalkulovalo s nezbytnou dobou asi 4-6 hodin. … Zodpovědně prohlašuji, že v našich operačních plánech se jaderné údery na sestavu předpokládaného nepřítele nezakreslovaly. Podle mého názoru by se plánovaly podle vývoje situace až po obdržení jaderných zbraní. Zásady však byly obecně známé. Existovaly tzv. objekty prvního pořadí ničení, mezi které se především počítaly jaderné prostředky nepřítele, letiště, velitelská stanoviště vyšších stupňů velení a sklady jaderné munice. Teprve potom i hlavní uskupení vojsk na vybraných směrech. … První hromadný jaderný úder by byl řízen velitelem SOS Varšavské smlouvy na Západním válčišti. Mezitím by k plnění úkolu vzlétlo s jadernými pumami i letectvo. Doba trvání úderu se předpokládala několik hodin. Hloubka ničení objektů by dosahovala zmíněnými prostředky od 70 do 400 km. … Při našich velitelskoštábních cvičeních si nevzpomínám, že bychom plánovali jaderné údery na civilní objekty. V případě nezbytnosti by byly pravděpodobně provedeny strategickými prostředky, které my jsme nikdy nevlastnili.

         Podél naší státní hranice se SRN bylo od padesátých let postupně vybudováno v taktické hloubce našeho území (asi do 25-30 km) kolem 5 000 lehkých polních opevnění (betonových, převážně pozorovatelen a pevnůstek pro pěchotní zbraně), na kterých se každoročně s potřebným stupněm utajení prováděla jarní i podzimní údržba.

         Co by znamenalo vedení války za použití jaderných zbraní pro živou sílu, o tom svědčí i nezbytnost mít připraveno v našich podmínkách nejméně 80 000 lůžek v tzv. dočasných lékařských a odsunových střediskách pro raněné vojáky (kromě vyčleněných kapacit v nemocnicích, i s využitím lázeňských a rekreačních zařízení, v budovách škol, kulturních zařízeních i vojenských polních nemocnicích).

Na významných, až nejvyšších funkcích v Československé lidové armádě (v letech 1972 – 1989)

         Československý front byl za určitých vojensko-politických okolností po souhlasu zákonodárných orgánů a ústavních činitelů přepodřízen velení Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy (SOS VS). V sestavě svého frontu jsem měl frontový komplet raketového a protiletadlového raketového vojska, frontové stíhací, stíhací-bombardovací, průzkumné i dopravní letectvo, prostředky k všestrannému týlovému a technickému zabezpečení.

         Bojovou sílu pozemního vojska tvořily dvě vševojskové armády (1. a 4. A) s deseti tankovými a motostřeleckými divizemi a vojskovým vrtulníkovým letectvem. V záloze velitele frontu bylo dalších šest divizí. Vše dohromady po zmobilizování představovalo kolem 270 000 vojáků, 4 500 tanků, 4 900 bojových obrněných vozidel, asi 3 400 dělostřeleckých systémů (ráže 100 mm a výše) a 680 letadel.

         S přepodřízením Československého frontu hlavnímu veliteli Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy bylo připraveno přidělení Střední skupiny sovětských vojsk (SSkSV) v ČSSR do jeho sestavy, což vlastně znamenalo jeho posílení o další armádu o pěti divizích a armádní komplet. Kromě toho by náš front do své podřízenosti převzal i bombardovací leteckou armádu ze sestavy SOS VS.

         Ve zmíněném našem pásmu (pozn. P.M.: rozuměno v pásmu 2. motostřelecké divize v Sušici) působilo 10-12 rot Pohraniční stráže (PS). Jejich místo i úkoly byly významné a nezanedbatelné. … Se zahájením války by však většina z nich byla pro počáteční období podřízena armádě. Znalost pohraničí jejími příslušníky byla nenahraditelná. Doprovázeli by naše prvosledové jednotky, které by se přesunovaly k přikrytí státní hranice. Nelze si myslet, že v podmínkách horského a zalesněného terénu by to muselo být vždy pouze na naší straně hranic. Nebylo-li by výhodné některý z možných směrů útoku protivníka odrážet na našem území, byly připraveny varianty vyjití za státní hranici do hloubky 3-5 kilometrů.

         Každá divize musela mít pro své velitelství a pro každý ze svých patnácti útvarů určené záložní a hlavní prostory soustředění. Hlavní prostory byly zaujímány rovněž až na zvláštní rozkaz a dosti přísně i utajovány. Záložní se naopak běžně využívaly při nácvicích bojové pohotovosti, občas i při zahajování štábních nácviků nebo vyvádění vojsk na taktická cvičení z posádek. Jejich vzdálenosti od nich byly stanoveny na 12-15 kilometrů, pro opuštění posádek existovaly normy 30-45 minut. To vše bylo vyžadováno proto, že se předpokládaly jaderné údery protivníka na vojska v posádkách, a ty se očekávaly právě v době asi 20-30 minut. Vzdálenost prostorů soustředění vycházela z pravděpodobné mohutnosti použitých jaderných zbraní. … Stanovený prostor pro přikrytí státní hranice musela jednotka dosáhnout rovněž ve stanovené normě. Býval to rajon, jehož zaujetí zabezpečovalo spolehlivý přechod do obrany hlavními silami pluku asi do 180 minut. V rámci divize bývala státní hranice takto zabezpečována nejméně ze dvou, ale někdy i ze tří pluků.


Pozn.: Převzato z knihy Miroslava Vacka „Generál studené války“, Praha 2004.


Poslední aktualizace: 27.02.2005

NAVRCHOLU.cz