Čepicový znak poválečné armády

Studie a materiály

poválečné armády

Československá lidová armáda na Rýnu

         Otištěno: Časopis Naše vojsko, roč. 2006, čís. 11, str. 38 až 41

Výcvik příslušníků 22. výsadkové brigády, kteří měli za úkol obsadit důležité prostory v týlu nepřítele. (Foto VHÚ Praha)

         „Překročili jsme Rýn v prostoru Štrasburku, soudruhu generále,“ řekl náčelník štábu Československého frontu genpor. Václav Vitanovský. Měl přitom však zachmuřenou tvář a pokračoval. „Naše divize jsou však značně oslabené bojem a na Epinal a Dijon postupují jen s největším vypětím sil. Některé divize prvosledové 1. a 4. armády při plnění dosavadních úkolů zcela ztratily bojeschopnost a bylo třeba je vystřídat. Podařilo se sice zasadit část divizí druhého sledu frontu, ty ale tvoří převážně záložníci starších ročníků. Navíc s výjimkou jedné divize disponují jen tanky T–34/85, nikoliv moderními T–54A, které jsme ztratili během předcházejícího týdne při bojích se západoněmeckou a americkou armádou v jižním Německu. Až splníme cíle operace, máme být připraveni k rozvíjení dalšího útoku na Lyon, ale budeme zcela vysíleni a zasazení druhého strategického sledu v podobě vojsk Přikarpatského vojenského okruhu se může opozdit. Podle zpráv z týlu nepřítel na přesunující se vojska provedl další jaderné údery a rovněž tak se snaží o zničení zbývajících mostů přes větší vodní toky. Terén už tak je částečně neprůchodný, vzhledem k předcházejícímu použití jaderných zbraní našich vojsk i nepřítele. A to vše za situace, kdy můžeme očekávat zasazení silného druhého sledu, tvořeného jednotkami francouzské armády.“

Generálplukovník Vladimír Janko - v letech 1961 až 1968 se s ním počítalo na funkci velitele Československého frontu. (Foto VÚA Praha)

         „Úkol musí být splněn,“ odpověděl velitel Československého frontu genplk. Vladimír Janko. „Když jsem s tankovou brigádou bojoval po boku Rudé armády během osvobozování Ostravy, také jsme utrpěli velké ztráty, ale nakonec jsme ocelové srdce republiky dokázali osvobodit. Sovětští soudruzi nám vydali úkol a spoléhají na nás, že ho splníme. Při schvalování operačního úkolu našeho frontu nám to v Moskvě řekli zcela jasně. Jakmile se zpomalí postup na našem úseku, nepřítel by mohl zasadit boční úder vojskům na hlavním strategickém směru Berlín–Paříž a odříznout je od druhého strategického sledu a zásob z příhraničních vojenských okruhů. To nesmíme připustit.“ Pro sebe si však pomyslel: „Nyní by se hodila 2. armáda, od jejíhož rozvinutí se vzhledem k ekonomickým problémům Československa a zhroucení pětiletky upustilo na jaře 1964. Měla mít svoji vlastní raketovou brigádu a tři divize vyzbrojené moderní technikou. A to nám navíc v říjnu 1964 změnili úkol frontu, a nyní musíme postupovat na menší šířce fronty do větší hloubky území nepřítele. Když jsem se zeptal hlavního velitele spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy maršála Grečka, jak budeme mít zabezpečená křídla a kdo nás vystřídá, odpověděl mi, abych se nestaral.“

         Takovýto rozhovor se mohl odehrát v polovině 60. let mezi velitelem Československého frontu, generálem Vladimírem Jankem, a jeho náčelníkem štábu, jedním z nejschopnějších generálů naší armády, Václavem Vitanovským. Naštěstí se však neodehrál. Stačilo ale málo a některý z regionálních konfliktů mohl přerůst v celosvětové vojenské soupeření mezi tehdejšími znepřátelenými vojensko-politickými bloky – Varšavskou smlouvou a Severoatlantickou aliancí.

Po boku sovětské armády

         Po nástupu JUDr. Alexeje Čepičky do čela Ministerstva národní obrany se začala přijímat radikální opatření, směřující k plnému podřízení se sovětské vojenské strategii a vojenskému umění sovětské armády. Již v dubnu 1945 se Československo při přijetí svého prvního poválečného vládního programu zavázalo, že bude svoji armádu budovat podle sovětského vzoru. Nikdo se přitom neozval. Ani tehdejší prezident Beneš, který Sovětský svaz považoval za záruku mezinárodní bezpečnosti Československa, ani představitelé nekomunistických politických stran, kteří si nepřipravili žádný protinávrh. Politické události roku 1948 podřizování Československa sovětským zájmům jen urychlily. Naplnění se dočkala slova Klementa Gottwalda, který prohlásil: „Nebudeme dělat z generálů komunisty, ale z komunistů generály.“ Jedním z příkladů byl i jeho zeť, kterého v dubnu 1950 ustanovil do funkce ministra národní obrany a v říjnu téhož roku povýšil z vojína na armádního generála.

Odpalovací zařízení pro taktické rakety R-30 LUNA s dostřelem 10 až 32 km dovezené v letech 1962 až 1964 v počtu 21 kompletů. (Foto VHÚ Praha)

         Československá armáda se začala připravovat na vedení války za naprosté podřízenosti sovětské armádě. Již v srpnu 1950 se zahájilo přepracovávání operačních plánů, které nadále předpokládaly, že se naše armáda stane součástí frontu vytvářeného především na základě sovětských vojsk. Přijal se „Plán maximální zbrojní výroby“ na roky 1951 až 1953 a válečná armáda, kterou mělo v případě války tvořit více než 760 tisíc vojáků a 23 vševojskových divizí, začala dostávat nejprve stovky a později tisíce nových tanků, děl, letadel a jiných bojových prostředků. V této době se ještě v první fázi případného válečného konfliktu počítalo s obranou. Teprve po odražení úderu protivníka a po příchodu sovětských vojsk na naše území se počítalo s přechodem k „aktivní činnosti“, tj. do protiútoku. V hloubce území se rekognoskovaly možné obranné čáry, výstavbu polních opevnění měly zajišťovat ženijní zatarasovací brigády a obranu objektů prvorepublikového lehkého opevnění v prostoru československo–rakouské hranice by obstaral pevnostní sbor. Postupem času se ale přijímala opatření, která zvyšovala úderné a palebné možnosti naší armády. Početní stav válečné armády se ve 2. polovině 50. let sice zmenšil na 650 tisíc osob, ale zbývajících 16 vševojskových divizí mělo v případě válečného konfliktu disponovat mnohem větším množstvím zbraní, než tomu bylo dříve. Kvalitativní změnu přineslo především plánované použití jaderných zbraní.

Operačně-taktické komplety R-170 s dostřelem 60 až 170 km dovezené v letech 1961až 1963 v počtu 21 kusů. (Foto VÚA Praha)

Jaderná válka – jediný druh ozbrojeného konfliktu

         Pokud se v 50. let předpokládalo, že jaderné údery budou tvořit pouze doplněk ke stávajícím konvenčním zbraním, počátek 60. let přinesl pravý opak. Jaderná válka měla být jedinou variantou ozbrojeného konfliktu a od pozemního vojska se očekávalo, že bude schopno dostatečně pružně využívat výsledků vlastních jaderných úderů. V rámci sovětské armády totiž v roce 1960 vzniklo tzv. raketové vojsko strategického určení, které mělo být schopno pomocí mezikontinentálních balistických raket odpalovaných z pozemních základen ohrozit území USA. Změněné strategii se přizpůsobovala i Československá (od roku 1954 lidová) armáda. Kromě letectva, které již od roku 1955 jako nosiče jaderných pum používalo letouny Il–28, své vlastní prostředky jaderného napadení dostalo i pozemního vojsko. V organizaci armád se objevily raketové brigády, tankové a motostřelecké divize zase postupně získaly oddíly vojskových raket. V této době se ovšem na území našeho státu nenacházely jaderné hlavice a čs. armáda je měla od sovětské armády obdržet až v době zvýšeného nebezpečí. Naproti tomu byla provedena drastická redukce klasického dělostřelectva, takže např. místo původních pěti dělostřeleckých divizí na operačním stupni v roce 1963 nadále existovaly jen tři dělostřelecké brigády a tankové divizi z pěti dělostřeleckých oddílů zůstal pouze jeden.

         V roce 1960 naše armáda obdržela z Moskvy nové zadání, podle něhož měla v případě války ihned přejít do ofenzivní činnosti. Do roku 1961 se předpokládalo, že povede bojovou činnost jako součást frontu tvořeného vojsky Přikarpatského vojenského okruhu. Operační skupina GŠ ČSLA se měla začlenit do štábu tohoto frontu, jehož přílet na letiště v Hořovicích se očekával do 8 hodin od vydání rozkazu k přesunu. Vzhledem k potřebě dosáhnout větší pružnosti při plnění úkolů stanovených pro ČSLA v případě války bylo v roce 1961 přijato rozhodnutí vytvořit z vojsk vyčleňovaných do Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy samostatný Československý front. K 1.9.1963 naše armáda disponovala 3860 tanky, 4500 dělostřeleckými prostředky a 720 bojovými letouny. Podle operačního plánu z října 1964 měl Čs. front při plnění úkolů uskutečnit 131 jaderných úderů (z toho 96 provedených raketovými prostředky pozemního vojska a 35 silami letectva). Lhůta předání jaderných hlavic ale činila 18–22 hodin, zatímco raketové vojsko pozemního vojska ČSLA mělo být připraveno k vedení bojové činnosti do 3 hodin. Proto byla v prosinci 1965 podepsána čs.-sovětská dohoda o výstavbě skladů jaderné munice na našem území. V dubnu 1966 začala v rámci akce „Javor“ výstavba speciálních objektů v lokalitách Bílina, Bělá pod Bezdězem a Míšov–Borovno (VVP Jince), které měly obhospodařovat jednotky sovětské armády, maskované jako spojovací útvary. V prosinci 1968 Sovětská armáda jako první převzala sklad v Bělé pod Bezdězem a příslušný speciální útvar zaujal své stanoviště v únoru následujícího roku. Uvedené sklady mohl kontrolovat jen starší představitel Hlavního velitele spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy při MNO ČSSR. Zástupci ČSLA do nich neměli přístup.

Sovětský ministr obrany maršál R. J. Malinovskij, doprovázený ministrem obrany ČSSR arm. gen. Bohumírem Lomským, během cvičení "VLTAVA". (Foto VÚA Praha)

Nepřiměřené požadavky

         Požadavky sovětského velení na naši armádu a její ekonomické zabezpečení ovšem převyšovaly hospodářské možnosti Československa a staly se stálým zdrojem rozporů. Např. se zrušením leteckého pluku, které proběhlo v létě 1964, vyslovila sovětská strana souhlas až v roce 1967 a do té doby požadovala jeho obnovení, byť za cenu přechodu na systém dvou letek u pluku.

Tanky T-54A při závěrečném defilé v Drážďanech po cvičení "KVARTETO" v září 1963. (Foto VÚA Praha)

         V polovině 60. let se začala výrazně projevovat opětovná snaha velení sovětské armády rozmístit na našem území svoje jednotky, čímž měla být vyplněna mezera mezi skupinami sovětských vojsk v NDR a Maďarsku. Politické vedení našeho státu a velení čs. armády se tomu snažilo zabránit zvětšením početního stavu ČSLA. Řešením bylo převedení pohraniční a vnitřní stráže od ministerstva vnitra k ministerstvu obrany. Dnem 1. 1. 1966 došlo k vytvoření tzv. jednotných ozbrojených sil a mírový početní stav ČSLA se zvýšil z dosavadních 204 000 osob na 235 000 osob. V této situaci pohraniční stráž dostala do své výzbroje těžkou techniku a pro velení Varšavské smlouvy se vypracovalo hlášení o navýšení bojové hodnoty ČSLA o dvě až tři divize.

         Snaha sovětského velení o umístění silného uskupení na našem území nakonec došla svého naplnění po srpnové intervenci v roce 1968. Snížení válečných počtů naší armády na 580 000 osob a vševojskových divizí na 15, realizované o rok později, více než dostatečně nahradila přítomnost 75 000 vojáků, uskupených do pěti vševojskových divizí a jedné letecké divize Střední skupiny sovětských vojsk.

Stíhací bombardovací letouny Su-7B dodané v letech 1964 až 1967 v počtu 102 kusů. Část z nich byla určena jako nosiče jaderných pum. (Foto VÚA Praha)

Svědectví pamětníka z GŠ ČSLA

         Podrobnosti o okolnostech přijetí operačního plánu z října 1964 a jeho rozpracování se můžete dočíst v knize Karla Štěpánka a Pavla Minaříka „Československá lidová armáda na Rýnu“. Kniha je věnována nejenom uvedenému operačnímu plánu, ale i začlenění ČSLA do Varšavské smlouvy a vývoji sovětské vojenské strategie v 60. letech 20. století. Nechybí v ní ani charakteristika středoevropského válčiště, analýza poměru sil Varšavské smlouvy a NATO, historie vzniku Československého frontu a forem jeho přípravy k plnění úkolů v útočné frontové operaci, včetně válečných strategických her. Další část knihy je věnována změně operačního plánu, ke které došlo ve 2. polovině 60. let, a souvislostem plynoucím z rozmístění sovětských vojsk na území Československa po 21. srpnu 1968. Publikace je doplněna řadou příloh a dobových fotografií.

         Kniha vychází z osobních vzpomínek Karla Štěpánka, který v 60. letech působil na Generálním štábu ČSLA ve funkci náčelníka tzv. operačního sálu, tj. pracoviště, kde byl zmiňovaný plán uložen a na kterém se procvičovalo použití ČSLA v době války, přičemž se zúčastňoval i válečných strategických her pořádaných v polském městě Legnica. Pavel Minařík se dlouhodobě věnuje problematice československých vojenských dějin 20. století a publikoval celou řadu časopiseckých článků a odborných studií v domácích i zahraničních časopisech. Zároveň je jedním z autorů internetové stránky www.vojenstvi.cz, pojednávající o historii naší armády.


06.05.2007