Představujeme útvary AČR


reklama: www.billboard.cz

Albrecht z Vladštejna

Pplk. Dr. Pavel Minařík, CSc.
Názory - propůjčení názvu "Albrechta z Valdštejna" 1. mechanizované divizi

Astrolog Senni nad mrtvolou Albrechta z Valdštejna

 

Mladý Albrecht z Valdštejna

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

         (*14.9.1583) pocházel z chudé, ale urozené panské rodiny Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické. Ve svých dvanácti letech se stal sirotkem a o jeho výchovu se nadále starali poručníci, u nichž po krátkou dobu vyrůstal. Po nezbytném studiu na luteránském gymnáziu ve Slezsku (1597-1599) a kalvinistické univerzitní koleji v Německu (1599-1600), následovala kavalírská cesta (1600-1602), během níž procestoval Německo, Nizozemí, Francii a Itálii. Jeho majetek na počátku 17. století, kromě rodové tvrze v Heřmanicích u Jaroměře, tvořilo jen sedm vesnic a 92 poddanských rodin. Přesto se v následujících desetiletích dokázal díky své energii a podnikatelskému talentu stát nejbohatším mužem Českého království a dokonce konkurovat i samotnému císaři.

         Svoji vojenskou kariéru začal v roce 1604 jako fendrych (praporčík) císařské armády. Z tažení do Uher proti Turkům a sedmihradskému knížeti Bočkajovi se téhož roku vrátil v hodnosti hejtmana (kapitána) a vyznamenal se zejména při obraně Ostřihomi a obléhání Košic. Z bojiště si kromě prvního zranění přivezl i tzv. uherskou nemoc-syfilidu, k níž se v dalších letech přidalo bolestivé onemocnění kloubů-dna. Obě nemoci v budoucnu nejednou ovlivňovaly jeho jednání a v posledních letech svého života častokrát nesnesl ani cestování kočárem a musel být přenášen na nosítkách. Počátkem roku 1634 jeho lékaři odhadovali, že má před sebou jen dva roky života. I přes své onemocnění ovšem dokázal vyvinout obdivuhodnou energii.

Sedmihradský kníže Bethlen         V roce 1606 byl českými stavy jmenován "rezervním" plukovníkem, jehož povinností v případě opětovného tažení do Uher mělo být naverbování pěšího pluku v Německu. Vzhledem k uzavření míru se místo na válečné tažení vydal do dvorské služby k arcivévodovi Matyášovi do Vídně (1607). Ještě předtím na radu svého strýce přestoupil na katolickou víru (1606), což mu mělo usnadnit cestu ke kariéře. Vzhledem k vyostřujícímu se sporu Matyáše se svým bratrem císařem Rudolfem II. krátkou dobu sloužil jako hejtman v Matyášově vojsku (1608), po jejich smíření se ale opětovně vrací do dvorské služby. V roce 1609 se oženil s bohatou mladou vdovou Lukrécií Neškovou z Landeka. Její majetek byl odhadován na 300 až 400 000 zlatých a kromě městeček Vsetína, Lukova a Rymic jej tvořilo téměř 30 vesnic a více než 800 poddaných. Po pětiletém bezdětném manželství se stal vdovcem a zámožným šlechticem. Rodové panství ve východočeských Heřmanicích již v roce 1610 postoupil svému strýci. Až do roku 1613 si Albrecht plnil své dvorské povinnosti u Matyáše, který se po odstoupení svého bratra stal českým králem (1611) a římským císařem (1612). Na generálním sněmu Zemí koruny české v roce 1615 bylo moravskou stavovskou delegací rozhodnuto pro případ obrany před Turky nesvolávat zemskou hotovost, ale naverbovat tři pluky žoldnéřů. Velitelem jednoho z těchto pluků se měl stát Albrecht z Valdštejna. Svoje vojenské schopnosti si mohl vyzkoušet během války proti Benátčanům ve Furlandsku, které se v roce 1617 zúčastnil v čele dvou kompanií jízdy, jež na vlastní náklady naverboval a půl roku pro císaře i vydržoval. Pro vojenského podnikatele se otevíraly nové možnosti.

Císař Ferdinand II.         Po vypuknutí českého povstání moravské stavy nejprve zůstaly neutrální v počínajícím soupeření s císařem. Na svém zemském sněmu v létě 1618 ovšem přijaly rozhodnutí o vytvoření výše zmíněných pluků. Albrecht z Valdštejna tak poprvé stanul v čele "svého" pluku, naverbovaného za stavovské peníze. Současně však již sympatizoval s císařskými vojsky, kterým na podzim pomohl ustoupit z východních Čech přes Jihlavu do Rakouska. V této době dokonce tajně nabídl císaři Matyášovi, že pro něj na vlastní náklady naverbuje jezdecký pluk ve španělském Nizozemí. Od března 1619 byl Albrecht z Valdštejna nejenom plukovníkem moravských stavů, ale i císaře. Krátce poté se rozhodl přeběhnout. Když v dubnu 1619 na Moravu vtrhlo české stavovské vojsko, vydal pluku pokyn k pochodu z Olomouce na Brno. Předstíral přitom, že se tak děje na rozkaz moravských stavů. Nejvyššího strážmistra pluku, který měl o existenci rozkazu pochybnosti, probodl kordem. Kromě toho se zmocnil stavovské pokladny s 96 000 zlatých. Zakrátko se ocitl ve Vídni a dal se do služeb Ferdinanda II., který se po smrti Matyáše (1619) stal císařem. I přesto, že Ferdinand II. moravským stavům vrátil pokladnu i pluk, stavové Valdštejna prohlásili za zrádce a veškerý jeho majetek byl zkonfiskován. Valdštejn se na okamžik stal psancem bez majetku i domova.

Český „zimní“ král Fridrich Falcký         Albrecht mezitím v Pasově převzal svůj "císařský" pluk a v jeho čele se zúčastnil tažení proti vzbouřeným stavům. V lednu 1620 dostal povolení naverbovat další jezdecký pluk, čímž se zařadil mezi vojenské podnikatele velkého stylu. Přestože jeho pluk bojoval v bitvě na Bílé hoře, on sám se jí nezúčastnil. V té době velel císařským jednotkám, které přiváděly k poslušnosti města v severozápadních Čechách. Kromě jiného osobně zatknul jednoho z vůdců stavovského povstání Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, popraveného 21.6.1621. V únoru 1621 Valdštejn obdržel patent na naverbování třetího (pěšího) pluku a ve druhé polovině téhož roku odrazil útok krnovského vévody na Moravu. Po svém návratu do Čech se 18.1.1622 stal "pražským" plukovníkem (Obrist von Prag), což prakticky odpovídalo funkci zemského vojenského velitele. Uvedenou funkcí byl vázán do Čech, a tak následující období využil k rozmnožení svého majetku. Nejenom že mu byly vráceny jeho původní moravské statky, které v zápětí rozprodal, ale díky konfiskacím získal obrovský majetek v Čechách. Základem jeho pozemkového vlastnictví se stalo velmi obratně získané dědictví po mocném rodu Smiřických (jako poručník slabomyslného Jindřicha Jiřího Smiřického, který v roce 1630 zemřel na jeho hradě Hrubá Skála, se zmocnil poloviny rodového majetku) a panství Frýdlant-Liberec, konfiskované rodu Redernů. Kromě toho se v letech 1622-1623 obohatil svým členstvím ve finančním konsorciu, které vydávalo znehodnocenou měnu, tzv. "dlouhou" minci. Devalvace měny postupně dosáhla až 98% a nakonec musel být vyhlášen státní bankrot (tzv. kalada). Valdštejnův zisk byl odhadován na téměř půl milionu zlatých. V této době již patřil mezi věřitele císaře Ferdinanda II., jemuž půjčoval statisícové částky (v letech 1619-1625 se celkově jednalo o 2 600 000 zlatých), za což získával do zástavy další zkonfiskovaná panství hluboko pod jejich skutečnou cenou. Jeho majetek, vytvořený z více než 60 panství, byl v této době odhadován na šest milionů zlatých. Uskutečňováním rozsáhlých pozemkových koupí a prodejů cílevědomě budoval své državy v severních a severovýchodních Čechách, z nichž se stalo frýdlantské panství, jehož majitel byl v roce 1623 povýšen na knížete a v roce 1625 na vévodu. Sem si v roce 1623 přivezl i svoji druhou manželku Isabelu Kateřinu, dceru dlouholetého císařova přítele a rádce hraběte Harracha. I jeho nepřátelé uznávali velkomyslnou promyšlenost, s níž spravoval svůj majetek. V této době kromě jiného dal postavit rozsáhlý palác v Praze na Malé Straně.

Generalisimus vévoda Albrecht z Vladštejna         Při rozšiřování svých statků Albrecht z Valdštejna nezapomínal na vojenské povinnosti. V létě 1623 byl povýšen do hodnosti generála-strážmistra (General-Wachmeister) a na podzim téhož roku se se střídavými úspěchy podílel na odražení dalšího útoku sedmihradského knížete Bethlena. Bojové akce se v průběhu podzimu odehrávaly na jihovýchodní Moravě a císařská armáda se ocitla v Hodoníně v obklíčení. Na jaře 1625 dosáhl cíle svého několikaletého snažení a Ferdinand II. přijal Valdštejnovu nabídku (v pořadí již pátou), že pro něj naverbuje mohutnou armádu. Zároveň postoupil na nejvyšší příčku své vojenské kariéry, když jej císař 25. července jmenoval vrchním velitelem vojska (všichni ostatní generálové byli několik dní předtím zproštěni hodností, takže Albrecht zůstal jediným císařským generálem) vyslaného vést válku s dánským králem Kristiánem IV. v severním Německu. Valdštejn armádu verboval ze svých vlastních finančních prostředků, nicméně vynaložené náklady se stávaly pohledávkou vůči císaři. Současně se ale postaral, aby armáda byla vyzbrojována a zásobována z jeho vlastních statků a tak peníze vynaložené na její vydržování získával zpět, aniž by se zmenšoval císařský dluh vůči jeho osobě. Postavením armády je jedinečnou ukázkou soukromopodnikatelského systému. Na počátku tažení čítala necelých 25 000 mužů, ale na jeho závěru okolo 100 000 mužů.

Dánský král Kristián IV.         Koncem roku 1625 zahájil Valdštejn tažení do Německa. Na jaře 1626 porazil dánská vojska a pronásledoval je do Uher. Protože se jeho protivníci vyhýbali další bitvě, zanechal pronásledování a vytlačil zbytky dánských vojsk ze Slezska. V létě 1627 opětovně vstoupil na německou půdu, spojil se s bavorskou armádou maršála Tillyho a rychle zlomil odpor Dánů. Jako výraz ocenění dosažených úspěchů jej císař jmenoval generálním nejvyšším polním hejtmanem (tj. generalissimem). Současně se Valdštejn stal generálem Baltského a Oceánského moře. Později mu udělil i Řád zlatého rouna. Při tažení do severního Německa obsadil Meklenburské vévodství a císař mu jej v roce 1628 předal jako náhradu za prostředky vynaložené na výstavbu a udržování armády, i když za stejným účelem mu o rok dříve věnoval knížectví Zaháňské (povýšené v roce 1628 na vévodství). Obléhání významného přístavu Stralsund v roce 1628 ovšem skončilo neúspěšné. Stejně tak dopadla i Valdštejnova snaha o vybudování mohutné císařské flotily na Baltu. Španělsko a Polsko mu odmítly předat své lodě a výsledkem několikaleté existence skromného loďstva se stalo jedno vítězné střetnutí s malou švédskou eskadrou blokující wismarský přístav. V roce 1629 Valdštejn uzavřel v Lübecku s dánským králem Kristiánem IV. mír. Na nátlak říšských kurfiřtů, kteří odmítali déle snášet finanční zátěž války, se císař Ferdinand II. v srpnu 1630 rozhodl odvolat Valdštejna z funkce generalissima. Albrecht z velení armády odstoupil 13. září a odjel na své frýdlantské statky v Čechách.

Švédský král Gustav Adolf         Válka však neskončila, neboť do ní vstoupilo Švédsko, jehož oddíly se již v roce 1630 vylodily na baltském pobřeží. Pro císaře se vojenská situace vyvíjela nepříznivě a v létě 1631 jeho vojsko utrpělo porážku. Valdštejn přišel o své meklenburské vévodství. Kromě toho Sasové vtrhli do Čech a obsadili i frýdlantské vévodství. Valdštejn musel opustit Prahu a uchýlil se do Znojma. Vojenské úspěchy Švédů přiměly císaře opětovně Valdštejnovi nabídnout hodnost generalissima (General-Capo). Albrecht sice zprvu váhal, ale po ztrátě svých statků podruhé přijal vrchní velení nad císařskou armádou. Své funkce se ujal 15.12.1631. Znovu prokázal své organizační nadání a v krátké době armádu výrazně posílil. Na jaře 1632 zahájil tažení do Čech. Saské vojsko se o odpor ani nepokoušelo a bez boje ustoupilo. Valdštejnova armáda poté zamířila do Bavorska, jehož armáda utrpěla těžkou porážku. Albrechtovi se podařilo vojsko švédského krále Gustava Adolfa z Bavorska vytlačit a zamířil do Saska. Zde se v listopadu opětovně střetl se švédským vojskem v bitvě u Lützenu. V boji sice král Gustav Adolf padl, ale bojiště vyklidili císařští, kteří se stáhli do Čech. Jako náhradu za ztracené Meklenbursko císař Vadštejnovi v roce 1632 udělil hlohovské vévodství. V roce 1633 podnikl císařský generalissimus tažení do Slezska, kde Švédy opětovně porazil. Mezitím se ve vojenském ohrožení ocitlo Bavorsko a v prosinci císař nařídil Valdštejnovi přesunout se na nové bojiště pomoci spojenci v tísni.

Generál Piccolomini         V této době se již armáda v Čechách připravovala na přezimování a Valdštejn pro osobní antipatie k bavorskému kurfiřtovi odmítl vykonat císařův rozkaz. Dokonce si v Plzni své rozhodnutí nechal posvětit podřízenými veliteli a později na nich dvakrát vynutil slib osobní věrnosti (12.1. a 20.2.). Věci naprosto neslýchané. K tomu se přidaly již dlouhou dobu šířené zvěsti o Valdštejnově snaze získat českou královskou korunu a řada udavačských dopisů jeho méně (všeho)schopných bývalých přátel a nepřátel, kromě jiného i generála jezdectva Piccolominiho. Pověsti o Valdštejnově snaze získat českou korunu je nutno odmítnout jako nepodložené. Především nemohl založit dynastii, neboť jeho jediný syn zemřel jako dvojměsíční dítě v lednu 1628 a sám Albrecht byl těžce nemocen. Kromě toho Švédsko oficiálně za českého krále doposud uznávalo Fridricha Falckého a Habsburkové by o Čechy tvrdě bojovali. Je pravdou, že českou korunu Švédsko (a rovněž tak i Francie) skutečně Valdštejnovi v roce 1633 formálně nabídlo, ale zároveň je pravdou, že Valdštejn nabídku odmítl. Neměl důvod spolčovat se s nepřítelem, zvláště když jej připravil o Meklenbursko a vévodství vrátil původním majitelům. Švédsko pouze chtělo dosáhnout rozkolu mezi Habsburky a jejich vojevůdcem. Švédský kancléř Oxenstiern pomocí letáků a novin rozšířil zvěst, že Albrecht nabídku na českou korunu přijal. Tyto pověsti Valdštejnovi velmi přitížily v dlouhodobě existujících sporech s císařem a dvorní válečnou radou ohledně způsobu vedení války. Velezrádná jednání přitom neprobíhala ani v roce 1631, kdy došlo k prvním Albrechtovým kontaktům se švédským králem. Šlo pouze o jednání Valdštejna jako meklenburského vévody o zajištění jeho majetku, obsazeného švédskou armádou.

18c.jpg (18703 bytes)         Na základě Piccolominiho udání ovšem zasedla tajná císařská komise, která doporučila sesadit Valdštejna z vrchního velení. Císař svým patentem z 24.1.1634 zbavil Albrechta vrchního velení a nařídil jej buď zatknout nebo zabít. Uskutečněním císařského rozhodnutí byl pověřen Piccolomini. O císařském patentu se Valdštejn dozvěděl až 21. února. Reagoval však velmi rychle a rozhodl se odjet přes Cheb do Saska a zde požádat o azyl. Na cestu vyrazil o den později v doprovodu půldruhého tisíce mužů. Během cesty jej část vojáků opustila. Do Chebu přijel 24. února a město již živý neopustil. Ubytoval se v měšťanském domě na náměstí a zatím co vojsko tábořilo před městem, dům střežili čtyři příslušníci městské stráže. Provedení císařského rozkazu se z vlastní vůle ujali velitelé pluků doprovázející bývalého císařského generalissima a velitel města. Nejdříve byli 25.2.1634 na chebském hradě zavražděni poslední věrní generálové a sám Valdštejn zemřel probodnut v nočním úboru krátce po desáté hodině večerní. Jeho tělo bylo přechodně pohřbeno ve Stříbře a v roce 1636 císař povolil převezení ostatků do rodinné hrobky v Kartouzích u Jičína. Když byly Kartouzy v roce 1785 za Josefa II. přeměněny ve věznici, stala se posledním místem generalissimova odpočinku kaple sv. Anny v Mnichově Hradišti. Tak odešel z válečného jeviště jeden z protagonistů třicetileté války. Za jeho smrt dal zbožný císař sloužit tři tisíce mší. Valdštejnův majetek, odhadovaný na 9 milionů zlatých, byl v převážné míře konfiskován. Rodina získala jen pražský palác pro generalissimova bratrance a dědice Maxmiliána a panství Česká Lípa pro pozůstalou vdovu Isabelu.

Vojevůdce Albrecht z Valdštejna

Doporučená literatura:

Janáček J.: Valdštejn a jeho doba, Praha 1978
Janáček J.: Valdštejnova smrt, Praha 1974
Kollmann J.: Valdštejn a evropská politiky 1625-1630, Historie 1. generalátu, Praha 1999
Kollmann J.: Valdštejnův konec. Historie 2. generalátu 1631-1634, Praha 2001
Pekař J.: Valdštejn 1630-1634, Praha 1934
Polišenský J. - Kollmann J.: Valdštejn - Ani císař, ani král, Praha 1995


Poslední aktualizace: 04.08.2002

NAVRCHOLU.cz