John, Miloslav: Československé letectvo v roce 1938

Otištěno: Historie a vojenství, 1997, číslo 2, strany 182 – 185.

Na sklonku roku 1996 se na pultech našich knihkupectví objevila kniha Miloslava JOHNA „Československé letectvo v roce 1938“. Publikace na první pohled působila velmi fundovaným a čtivým dojmem, takže rychle z prodejních stánků zmizela. Pojďme se tedy na ní podívat blíže.

Autor knihy, podle slov uvedených v předmluvě Václavem NĚMEČKEM, měl i tentokrát osvědčit svoji všestrannost, prokázanou již mnohokrát v časopiseckých i knižních dílech a do detailu rozebrat otázku výzbroje a bojeschopnosti našeho letectva a protiletadlové obrany na podzim 1938 (s.3). Sám Miloslav JOHN prezentuje v úvodu svoji knihu jako studii, která se pokouší o odpovědnější shrnutí doposud zjištěných údajů z pohnutých událostí podzimu roku 1938, než tomu bylo činěno v totalitní historiografii, hodnotící válečné možnosti čs. letectva v roce 1938 zkresleně, s překvapující neodborností a neinformovaností (s.7).

Jaká skutečně je tolik chválená a přitažlivě vypadající publikace?

V první hlavě, která tvoří vlastní jádro knihy, je charakterizováno čs. letectvo z hlediska své organizační i materiální výstavby od jeho počátků až do r.1938, s hlavním důrazem na osudové události roku 1938 a mnichovské krize. V nezbytné míře zde jsou nastíněny i souvislosti mezinárodně politické, včetně rozboru možností případných spojenců (zejména SSSR) či protivníků (zejména Německa). Po počátečním bezesporu zajímavém, ale možná příliš podrobném, rozboru výsledků čs. letců na mezinárodní soutěži ve švýcarském Curychu v r.1937, následuje charakteristika čs. letectva v r.1938, jeho organizace, materiálního vybavení a personálního složení. Možná opět až příliš podrobně se autor zabývá technickou stránkou vývoje jednotlivých typů a druhů letounů. Z hlediska osudových událostí mnichovské krize a potenciálního vojenského konfliktu, tedy zodpovězení otázky „co by se stalo, kdybychom nekapitulovali a bojovali“ (s.3), nejpodstatnější údaje čtenář nachází v kapitole IX., částečně v kapitolách IV. až VI. a tabulkové příloze, která je již součástí druhé hlavy uvedené knihy.

Vcelku správně autor recenzované publikace v kapitole IX. zhodnotil vývoj a charakterizoval obsah nástupových plánů čs. armády v 1. pol. roku 1938. Řady nepřesností, ale i vyložených chyb, se dopustil v definování bojové sestavy a tím i úkolů čs. letectva. Především opomenul vytvoření některých nových organizačních celků, jiné neoprávněně zrušil nebo v rozporu se skutečností vytvořil. Pokud určitá jednotka neexistovala nebo se nacházela na jiném místě, nemohla přirozeně plnit úkoly, které jí jsou přisouzeny v části IX/C – Bojová sestava čs. letectva.

Autor recenzované knihy především nezaregistroval vznik nových stíhacích perutí, který se uskutečnil na základě rozhodnutí 1. oddělení Hlavního štábu ze dne 19. září 1938. Jednalo se o IV. peruť leteckého pluku 2, do níž byly začleněny již existující letky 36 a 51, pověřené ochranou vzdušného prostoru v místech dislokace Hlavního velitelství. Další peruť (V.) vznikla u leteckého pluku 3 a tvořily ji mírová 45. a 49. letka, společně s nově vytvářenou 53. letkou. Rovněž tak autor nepostřehnul zachování velitelství letecké brigády (velitelské stanoviště – Čáslav), kterému byly podřízeny jednotky těžkého bombardovacího letectva. Od zřízení uváděné bombardovací skupiny jako samostatného velitelství se upustilo na základě návrhu přednosty III./1. odděl.MNO brig.gen. Aloise Vicherka z 8. dubna 1938. Bez komentáře je ponechána zmínka o těžkých bombardovacích letkách 88 a 89 ve všeobecném operačním rozkazu velitele letectva I. armády – II. části (materiální) z 30. září 1938 (zato jej ale nesprávně prezentuje jako zpravodajský operační rozkaz a datuje 3. září 1938, viz tabulka 45). U zvědného letectva je možno dodat, že letky 67 a 68 nevznikly vůbec, letky 69 a 70 se podařilo sestavit pouze personálně (nedisponovaly žádnými letouny). Dále jsou zcela opomenuty 4 nově vytvořené cvičné peruti (7 letek) a 3 střediska bojového výcviku letectva (stíhací, bombardovací a pozorovací). V neposlední řadě je nutno poznamenat, že jsou zaměněni velitelé letectva II. a III. armády, s částečným zkomolením jmen.

Obdobných chyb se autor dopustil i v případě charakterizování OPL v téže kapitole a dále v kapitole IV. Především přejmenoval všechny obvody na „okrsky“ a skupiny na „obvody“. Vycházel totiž s největší pravděpodobností pouze z plánovaného přehledu mobilizovaných útvarů a již nezohlednil skutečně existující jednotky. Jako „okrsek TOPL B“ tak nesprávně prezentuje skupinu OPL II/152 v Brně a naopak z obvodu OPL „B“ Plzeň udělal skupinu OPL. Kromě toho vytvořil celou řadu tzv. obranných obvodů TOPL, které vůbec neexistovaly. Ze stálých rot kulometů proti letadlům, mobilizačně vytvářených pěšími pluky a vyzbrojených kulomety ráže 7,92 mm, udělal roty VKPL (vyzbrojené 2 cm velkými kulomety proti letadlům OERLIKON vz.36). Skutečné roty VKPL č. 1 až 16, zařazené většinou u armádní OPL, až na malé vyjímky téměř zcela pominul. Pozornému čtenáři zcela jistě neunikl rozpor v součtech mezi údaji o počtu jednotek OPL (lišící se až o 12 baterií) uvedenými v textové části (str.66) a přílohové části (tabulka 22 a 23). Rovněž tak stíhací letky nebyly organicky zařazeny do složení tzv. okrsků TOPL, nýbrž zůstaly součástí letectva příslušné armády a OPL podléhaly pouze v otázkách operačního nasazení. Ani letka 50 se nepřesunula do Trenčanských Biskupic a nepůsobila v tzv. okrsku TOPL „D“, nýbrž zůstala součástí letectva I. armády. Taktéž je velmi zvláštní, že ve výzbroji DPL v září 1938 mělo být 20 ks 7,5 cm kanonů vz.37 (viz tabulku 21), když na jaře 1939 disponovala čs. armáda pouze 4 kusy. Za skutečnou kuriozitu lze považovat tvrzení o zřízení tzv. PL-pluku 155 v říjnu 1938 (s.65). Pluk uvedeného čísla totiž v čs. armádě existoval téměř o 10 let později (v letech 1947 až 1950) a vznikl přečíslováním původního dělostřeleckého pluku 152, dislokovaného v Plzni.

Zde je třeba podotknout, že v podkapitole IX/C je na několika málo stránkách navršeno takové množství chyb z problematiky pozemního vojska, že je to až zarážející. Při popisu jeho organizace, dislokace a personálního obsazení se autor na 10 stránkách dopustil více než 40 omylů. Obdobné chyby se opakují i v poznámce (č.132) k uvedenému textu. Např. u brig.gen. Karla HAŠKA došlo k záměně funkce mírové (inspektor protiletecké ochrany) s funkcí válečnou (velitel dělostřelectva proti letadlům a inspektor civilní protiletecké ochrany Hlavního velitelství letectva). Uvedené skutečnosti nabývají na významu s přihlédnutím k dalším knihám, jejichž vydání autor anoncoval v úvodu recenzované práce (s.8).

Na dokreslení nepřesného uvádění faktů lze např. uvést tvrzení o vyhlášení stavu branné pohotovosti státu dne 17. září 1938 (s.47), což je v přímém rozporu s poznámkou č. 133 (tj. 23. září 1938) nebo zaměňování 2. mobilizačního dne, tj. 26. září, s druhým dnem po vyhlášení mobilizace, tj. 25. září (s.47).

Textovou část knihy v druhé hlavě doplňují dokumentární, obrazová a tabulková příloha, prezentující zajímavé fotografie, dokumenty i faktografické údaje. Zejména tabulková část publikace (kde jsou zařazeny i některé dokumenty, byť ve zkrácené podobě) obsahuje opět značné množství chyb, které činí některé z tabulek zcela nepoužitelné. Tak např. v mírovém složení čs. letectva (tabulka 15) nese letecký pluk „M. R. Štefánika“ číslo 1 místo správného 3, či za velitele letectva ZVV Bratislava je vydáván plk.let. František Sazima, který byl přednostou letecké skupiny u 3. oddělení štábu ZVV Košice, místo skutečného velitele plk. let. Jaroslava Skály. Ve složení armády při přechodu na válečnou sestavu (tabulka 16) jsou prohozeny kurýrní letky mezi III. a IV. armádou a letka 70 je z ničeho nic zařazena do lehkých bombardovacích místo mezi zvědné. V organizačním uspořádání bojových jednotek pozemního vojska je navršeno takové množství omylů, že místo oprav by ji bylo lepší napsat znovu. U zařazení stíhacích letek (tabulka 17) je část jednotek dislokována nesprávně, takže nemohly plnit bojové úkoly „ve vymezeném úseku“, ale někde úplně jinde. V případě zařazení pozorovacích letek (tabulka 25) si pozorný čtenář zajisté všimne, že letka 1 je přiřazena k I. armádě, ačkoliv v přehledu pozorovacích letek zmíněné armády (str. 126) původně uvedena není. Naopak zde je letka 2 u II. sboru, ačkoliv ve všeobecném operačním rozkazu velitele letectva I. armády z 28. září není (tabulka 42) a místo toho figuruje v osobní instrukci velitele IV. armády ze dne 29.září u VI. sboru (viz fond PALACKÝ, kar.č. 6, inv.č. 243). Z problematiky pozemního vojska je zarážející, že Hraniční oblast 31 má tři velitelská stanoviště (Mnichovo Hradiště, České Budějovice, Pohořelice), přičemž ani jedno není správné, nebo Hraniční pásmo XII, začleňované do složení IV. armády, má velitelství v Kysaku. V tabulce 32 jsou zase zásoby leteckých pum z 18.3.1939 vydávány za skutečné počty k 1.10.1938.

Velmi netradiční je i přístup autora k archivním pramenům. Drtivá většina odborných publikací preferuje jejich zařazování na první místo, zatímco zde je nalézáme zatoulané mezi sborníky, předpisy a příručky. Když pomineme skutečnost, že fond JIRÁSEK (tj. velitelství II. armády) ve VHA Praha vůbec neexistuje, je přinejmenším zarážející, že u fondu ŠTEFÁNIK (tj. velitelství III. armády), který obsahuje celkem 63 kartonů, se pan JOHN v poznámkách a odkazech, tj. kapitola XII., odvolává na kartony až do čísla 933, stejně tak jako u fondu PALACKÝ se 6 kartony (tj. Hlavní velitelství) na kar. č.187.

Co říci závěrem? Nezbývá než se vrátit ke slovům Václava NĚMEČKA, napsaným v předmluvě (str.4), kde se říká „Tuto knihu nelze přečíst jednou, ani najednou. Tu je třeba studovat, vracet se k faktům, porovnávat a pak teprve vyjadřovat svůj závěr“. Při koupi knihy jsem ani já netušil, jak hluboká pravda je v nich obsažena.