Na sklonku minulého roku jsme si připomněli 20 let od zániku Železné opony a pádu komunismu v Československu, který se chopil moci v únoru 1948. V červenci příštího roku uplyne stejně dlouhá doba od zániku Varšavské smlouvy, která pod dohledem Sovětského svazu sdružovala armády jeho spojenců. Naskýtá se tak příležitost připomenout si, jakým způsobem byla čs. armáda v letech 1948 až 1991 vtažena do plánování sovětských maršálů.
Dědičný nepřítel, nový spojenec
Po ukončení 2. světové války velení čs. armády nepředpokládalo brzké vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Jako potenciální protivník připadalo v úvahu opětně Německo, ovšem vzhledem k jeho nedávné vojenské porážce a okupaci vítěznými mocnostmi se jednalo o dlouhodobý horizont odhadovaný na 15 až 20 let. Do té doby mělo Československo mít dostatek času na hospodářskou obnovu a opětné vybudování své armády. Již v dubnu 1945 se ale při přijetí svého prvního poválečného vládního programu zavázalo, že ji bude budovat podle vzoru Sovětské armády. V prvních poválečných letech se ovšem činnost čs. armády do značné míry zaměřila na plnění úkolů, které nesouvisely s přípravou na nasazení v příští válce, protože se podílela na odsunu německého obyvatelstva, bojích s Banderovci či výpomoci v národním hospodářství. Příprava vojsk v operačním měřítku v podstatě neexistovala a výcvik na taktické úrovni se uskutečňoval nekomplexně. První tzv. závěrečné cvičení, tradiční vyvrcholení výcvikového roku jak ho znala předmnichovská armáda, se uskutečnilo teprve v roce 1947, přičemž z taktického do operačního měřítka přerostlo až v následujícím roce. V dané době ještě převládal názor, že hlavním druhem bojové činnosti bude obrana, jejíž vedení se předpokládalo po dobu prvních tří měsíců případného válečného konfliktu.
Konvenční obranná válka
Po únoru 1948 se Československo zařadilo mezi bezvýhradní spojence Sovětského svazu, s nímž uzavřelo smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci již v prosinci 1943. O organizaci, výzbroji, výcviku a případném nasazení čs. armády během válečného konfliktu se začalo rozhodovat v Moskvě. Již od roku 1950 se počítalo s jejím začleněním po boku bratrské Sovětské armády do společného operačně-strategického svazu (frontu). Válečné plány v této době předpokládaly především uskutečnění obranné operace, což by umožnilo provést všeobecnou mobilizaci a vyčkat příchodu sil 2. strategického sledu, tj. jednotek Sovětské armády z vojenských okruhů za západní hranici Sovětského svazu. Následně by čs. armáda po jejich boku přešla do protiútoku a v průběhu útočné operace obnovila suverenitu našeho státního území, případně i vstoupila na teritorium jižního Německa, maximálně však do hloubky 50 až 60 km. Válka se v této době očekávala dlouhodobá, trvající i několik let. Možnost vzniku nového ozbrojeného konfliktu byla považována za velmi vysokou a na schůzce s vedoucími představiteli spojeneckých zemí, uskutečněné v Moskvě v lednu 1951, oznámil Stalin přítomným, aby vypuknutí další světové války očekávali do tří let.
Operační plány zpracované v této době plně odrážely uvedená východiska. Podle tzv. směrnice pro provedení krytu „Orel“, vypracované v únoru 1951, by se Československo v případě válečného konfliktu ocitlo na straně „tábora míru“ v boji proti „západním imperialistům“. Válku mělo zahájit napadení sovětských vojsk v NDR a Rakousku, poté by pokračovala úderem proti Československu a Maďarsku, s cílem získat výhodné pozice pro útok na SSSR. Operace proti Československu měly probíhat na směrech Regensburg – Plzeň – Praha – Vroclav a Vídeň – Brno – Katovice. Jednotky naší armády neměly dopustit proniknutí nepřátelských sil na čs. území, případně je zastavit na hlavním obranném postavení a umožnit provedení mobilizace. Podle navazujícího operačního plánu „Pěst“, zpracovaného v březnu 1951, měly mobilizované síly naší armády v obranné operaci zničit nepřítele, který pronikl na naše území, a v součinnosti se sovětskými vojsky provést útočnou operaci na směru Plzeň – Mnichov, s cílem za 4 až 5 dnů dosáhnout řeky Dunaj a vytvořit předmostí na jejím jižním břehu v prostoru Regensburg. Plán přitom nespecifikoval další možnou ofenzívu, ani úlohu sovětských vojsk.
Všeobecná jaderná válka – jediný způsob ozbrojeného střetnutí
Vhledem k technickému pokroku ve vývoji jaderných zbraní začaly koncem 1. poloviny 50. let USA a Sovětský svaz budovat mohutné jaderné síly, což se projevilo na změně předpokládaného charakteru vzájemného válečného konfliktu. Pokud do té doby byla za hlavní způsob vedení ozbrojeného zápasu považována bojová činnost s použitím konvenčních prostředků, doplňovaná v jednotlivých případech výběrovými jadernými údery, od roku 1954 obě strany postupně přešly k plánování všeobecné jaderné války jako jediného způsobu vzájemného střetnutí. Ze změny v názorech na možný charakter války vyplynuly i nové požadavky na čs. (od roku 1954 lidovou) armádu, která se začala připravovat na střetnutí vedené vždy za použití jaderných zbraní. Již v květnu 1954 proběhlo ukázkové cvičení v protiatomové obraně vojsk pro vedoucí funkcionáře čs. armády a v létě se uskutečnilo první velké cvičení s vojsky. K intenzivnímu výcviku za změněných podmínek se přistoupilo v letech 1955-1956.
Na základě změněných východisek byly vypracovány nové operační plány, které již počítaly s nasazením jaderných zbraní. Jejich konkrétní použití ale zůstávalo na Sovětské armádě, která jimi disponovala jako jediná v rámci nově vytvořené vojenské organizace socialistických států – Varšavské smlouvy. Podle sovětské instrukce z května 1955 bylo úkolem čs. jednotek v počátečním období války nedopustit proniknutí vojsk nepřítele na území státu, zničit je v příhraničním sražení a zabezpečit zasazení hlavních sil Varšavské smlouvy v době od 10 dnů do tří týdnů po vypuknutí konfliktu. Jako příklad válečného plánování čs. armády může posloužit operační plán „Zástava“, zpracovaný v roce 1956 a upřesněný na základě sovětských doporučení o rok později. Podle něj mohly armády NATO napadnout Československo, čímž by došlo k ohrožení vojsk Varšavské smlouvy v NDR a Polsku. Útok se očekával na směrech Norimberk – Plzeň – Praha a Vídeň – Brno – Katovice (což by ovšem ze strany NATO vyžadovalo porušení rakouské neutrality). Na státní hranici se SRN přitom již od roku 1952 probíhala výstavba cca 2300 nových pevnostních objektů (budovaných především za využití prefabrikátů), v týlu se pečlivě udržovalo předválečné lehké opevnění a v hloubce území probíhala rekognoskace možných obranných čar, na kterých měly zajišťovat výstavbu polního opevnění ženijní zatarasovací brigády. Případný protiútok čs. vojsk by byl veden na západoněmeckém území v omezeném rozsahu maximálně do hloubky několik desítek kilometrů. Na doporučení Generálního štábu Sovětské armády se další průběh útočné operace a postup do hloubky území SRN neplánoval. Obranné boje čs. armády mělo podpořit pět sovětských leteckých divizí, pro které by se podle dohody z dubna 1955 vyčlenilo 13 letišť (mimo jiné Ruzyně, Hradčany, Hradec Králové, Pardubice či Ostrava). Bojovou činnost by naše armáda vedla jako součást frontu tvořeného vojsky Přikarpatského vojenského okruhu. Operační skupina GŠ ČSLA se měla stát součástí štábu tohoto frontu, jehož přílet se očekával na letiště v Hořovicích do 8 hodin od vydání rozkazu k přesunu.
Přechod k útočné strategii
Názory Sovětského svazu a jeho spojenců na vedení případné války byly na přelomu 50. a 60. let ovlivněny novou sovětskou vojenskou doktrínou, schválenou v lednu 1960 a považující za rozhodující činitel příští možné války raketojaderné zbraně. Hlavním druhem ozbrojených sil se v Sovětské armádě stala raketová vojska strategického určení (oficiálně vznikla v prosinci 1959, i když v této době disponovala jej velmi malým množstvím mezikontinentálních balistických řízených střel), schopná zasáhnout v krátké době (řádově v desítkách minut) politická a průmyslová centra protivníka na vzdálenost až několika tisíc kilometrů. Obdobnou úlohu na operačním a taktickém stupni mělo raketové vojsko pozemního vojska.
Moderně vybavená armáda – za využití účinků jaderných zbraní a výsadků v operační hloubce obrany protivníka – poskytovala předpoklady pro vedení operací ve vysokých tempech a přenesení bojů již v prvních dnech války do co největší hloubky území protivníka. Divize a pluky měly být schopny vést boj samostatně, efektivně využívat výsledků vlastních jaderných úderů a v krátké době dovršit zničení nepřítele. Ke splnění stanovených úkolů musely být udržovány ve vysokém stupni bojové pohotovosti. Z tohoto důvodu se příhraniční divize a vybrané útvary speciálních druhů vojsk nacházely již v míru na počtech přibližujících se válečným stavům, aby byly schopny zahájit bojovou činnost co nejdříve. Tempo útoku mělo činit 60 až 100 km za den. Za rozhodující se považovalo prvních 30 dnů válečného konfliktu, kdy se očekávalo nejintenzivnější použití jaderných zbraní.
Nová strategická koncepce SSSR a Varšavské smlouvy se projevila i na změně plánovaného nasazení ČSLA v případném válečném konfliktu. Náčelník Generálního štábu ČSLA genplk. Otakar Rytíř při projednávání operačního plánu v prosinci 1960 uvedl, že „nový poměr sil dává reálnou možnost v případě rozpoutání války agresorem odpovědět mocným raketonukleárním úderem, který zabezpečí okamžitý přechod k rozhodným útočným operacím“. Smysl a cíl těchto operací upřesnil při projednávání nové varianty operačního plánu na shromáždění nejvyšších funkcionářů MNO a GŠ v březnu 1965, kdy řekl: „Válka bude znamenat konečný zápas socialismu a imperialismu, rozhodný boj obou táborů na život a na smrt, k dosažení základního cíle – zničení jedné ze soustav a definitivní upevnění druhé soustavy. Strategickým cílem vojsk Spojeného velení s největší pravděpodobností bude vyvedení hlavních sil NATO i základních evropských kapitalistických zemí (NSR, Francie) z války a obsazení přístavů Atlantského oceánu. Tím bude sledován cíl zamezit přísun podstatnějších sil a prostředků z USA do Evropy a vytvořit výhodné podmínky k vedení druhé, konečné etapy války.“ V čem měla spočívat zmiňovaná závěrečná fáze světového válečného konfliktu již neuvedl.
Po definitivním prosazení ofenzivního pojetí sovětské strategie se v polovině šedesátých let podstatně zvýšily požadavky na útočné zaměření operačních plánů ČSLA, z nichž byla zcela vypuštěna obranná operace a ihned po vypuknutí války se předpokládal postup na území nepřítele. Před jadernými údery protivníka, provedenými na počátku válečného střetnutí, mělo čs. armádu ochránit včasné vyvedení vojsk z mírových posádek do rozptylových prostorů. Jak se zvyšovalo vybavení vojsk moderní vojenskou technikou, rostlo i předpokládané tempo a hloubka útoku Čs. frontu. Jestliže se v roce 1960 plánoval za pět dnů postup do Bavorska na hloubku 100 až 120 km, tak plán z října 1964 kalkuloval s překročením Rýna a ovládnutí čáry Langeres – Besancon vzdálené více než 500 km od čs. státní hranice za osm dnů od zahájení operací. Hlavním úkolem Čs. frontu se stalo zničení vojsk NATO v Bavorsku, ovládnutí norimberské průmyslové oblasti a po překročení Rýna rozvíjení útoku na francouzském území. Na strategických válečných hrách, organizovaných sovětskými maršály v polské Legnici, dosahovala vojska Varšavské smlouvy hranic Španělska za 30 až 35 dnů.
Rychlost, s nímž měl být útok proveden, již neumožňoval společnou bojovou činnost našich a sovětských vojsk v rámci jednoho frontu ihned od zahájení válečných operací, a tak od roku 1961 vytvářela ČSLA samostatný front, do něhož vyčleňovala 14 pozemních divizí. Jejich leteckou podporu zajišťoval smíšený letecký sbor, rozšířený v roce 1962 na leteckou armádu. Sovětskou „výpomoc“ v této době představovala pouze jedna divize přesunutá do sestavy našeho frontu od Jižní skupiny sovětských vojsk v Maďarsku a v počáteční fázi konfliktu i 57. letecká armáda Přikarpatského leteckého okruhu. Zdárnému splnění úkolu měl v průběhu prvního hromadného jaderného úderu napomoci svržením 16 jaderných pum těžký bombardovací pluk dálkového letectva Sovětské armády.
Návrat ke konvenčním zbraním
V polovině 60. let došlo ke změně v názorech na možný průběh ozbrojeného střetnutí. Ukázalo se totiž, že použití jaderných zbraní v případném válečném konfliktu, nebude vždy možné nebo vhodné, jak z politických, tak i čistě vojenských důvodů. Především se nepodařilo vyvinout jadernou munici velmi malých ráží pro vedení palby z tanků, minometů, bezzákluzových děl a dokonce i samopalů, jak se původně na přelomu 50. a 60. let předpokládalo. Proto byla opuštěna myšlenka všeobecné jaderné války jako jediné možnosti ozbrojeného konfliktu a připustila se i varianta vedení boje pouze za použití konvenčních zbraní. Konvenční střet nebyl ale považován za „náhradu“ jaderného konfliktu v Evropě, nýbrž jen za jeho „předehru“. Od vojsk se i nadále vyžadovala připravenost kdykoliv přejít na vedení boje s použitím jaderných zbraní, přičemž v průběhu velkých cvičení vojsk Varšavské smlouvy se tak stávalo nejpozději během třetího dne „bojů“.
V platných operačních plánech zůstaly úkoly Čs. frontu až do poloviny 80. let ve své podstatě zachovány. Nejvýraznější změnou bylo zařazení Střední skupiny sovětských vojsk, rozmístěné na území ČSSR od října 1968, čímž se více než dostatečně nahradilo zrušení jedné československé divize. Většina ze 75 tisíc příslušníků skupiny měla být nasazena v rámci pěti pozemních divizí a jedné letecké divize na pravém křídle. Válečné operace Čs. frontu měla i nadále podporovat letecká armáda Přikarpatského vojenského okruhu.
Návrat k obrané operaci
Teprve od roku 1986 se součástí operačního plánu čs. armády pro počáteční období války opětně stala obranná operace, jejímž cílem bylo odrazit napadení nepřítelem, způsobit mu v příhraničním sražení ztráty a vytvořit výhodné podmínky pro přechod do útoku. V obranné operaci Střední skupina sovětských vojsk opětovně vytvářela pravé křídlo Čs. frontu, přičemž se jí podřizovala jedna z divizí ČSLA. Zajímavé je, že obranu slovensko-rakouských hranic od Bratislavy po Břeclav přebírala Jižní skupina sovětských vojsk z Maďarska, posílená o jednu divizi Střední skupiny, dislokovanou již v míru na území Slovenska. Pojetí následné útočné operace zůstalo v podstatě nezměněno, třebaže se zhruba na dvojnásobek prodloužily časové lhůty pro pochod na Západ a předmostí na Rýnu mělo být vytvořeno až po 15ti dnech od zahájení ofenzívy. Teprve operační plán zpracovaný v létě 1989 byl čistě obranný, ačkoliv při jeho přípravě se zpočátku uvažovalo, že po úspěšném provedení obranné operace vojska Čs. frontu přejdou do útoku a během 14 dnů dosáhnou města Ulm a hranic Švýcarska, tj. přibližně poloviční vzdálenosti oproti předcházejícím plánům. Zmíněný operační plán po svém zvolení za prezidenta republiky podepsal 30. ledna 1990 i Václav Havel. Na uvedený dokument ale vlastnoručně dopsal poznámku, že platí pouze pro případ, kdyby NATO napadlo Varšavskou smlouvu a v plánu byly začerněny veškeré odkazy na bojovou činnost vedenou mimo území Československa.
Jaderné zbraně a Československo
Významnou roli v úspěšném plnění válečných plánů měly mít jaderné údery, prováděné silami Čs. frontu, přičemž jejich předpokládané množství neustále vzrůstalo. Jestliže operační plán z října 1964 kalkuloval s použitím 131 jaderných úderů (z toho 96 provedených raketovými prostředky pozemního vojska), tak v roce 1977 se uvažovalo již o 258 jaderných úderech a operační plán bývalé ČSLA z července 1989 počítal s 546 údery (včetně 96 leteckých). Na jejich použití jsme se také důkladně připravovali a např. v roce 1966 si během cvičení VLTAVA „válčící“ strany vyměnily 252 jaderných úderů o celkové mohutnosti 59 MT, přičemž teoreticky bylo propočteno, že kromě 57 tisíc vojáků by zahynulo i téměř 2,5 milionu civilistů.
ČSLA ovšem disponovala pouze tzv. nosiči jaderných zbraní. Získala je během první poloviny šedesátých let na základě čs.-sovětských smluv z 30. srpna 1961 a 23. února 1962 v podobě operačně-taktických a taktických raketových kompletů SCUD (R-170, R-300) a FROG (R-30), doplněných od roku 1964 i stíhacími bombardovacími letouny Su-7, přizpůsobenými k použití jaderných pum. Tzv. speciální munice ovšem zůstala pod kontrolou Sovětské armády a naše vojska by ji obdržela až krátce před vypuknutím konfliktu. Protože lhůta pro jejich převzetí byla poměrně dlouhá (18 až 22 hodin), zatímco raketové svazky a útvary pozemního vojska ČSLA byly připraveny k vedení bojové činnosti do několika hodin, došlo 15. prosince 1965 k podpisu přísně tajné čs.-sovětské dohody „o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“. Následně v dubnu 1966 začala na čs. území výstavba speciálních objektů pro uložení jaderné munice. V rámci akce JAVOR byly nákladem 174 mil. Kčs vybudovány tři sklady v lokalitách Červený Újezd u Bíliny, Bělá pod Bezdězem a Míšov-Borovno (poslední z nich byla shodou okolností před časem vybrána pro umístění amerického radaru protiraketové obrany). Sovětská armáda tyto sklady převzala až na přelomu let 1968 až 1969. Protože je mohl kontrolovat pouze tzv. „starší představitel Hlavního velitele spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy při MNO ČSSR“ a zástupci ČSLA do nich neměli přístup, dlouho se u nás po rozpadu Varšavské smlouvy diskutovalo, zda se na čs. území nacházela jaderná munice či nikoliv. Její přítomnost přitom vytrvale popíral i poslední „předlistopadový“ náčelník GŠ ČSLA arm. gen. Vacek, který ještě 8. března 2007 v rozhovoru pro MF-Dnes uvedl: „Zatím nikdo nedokázal, že v nich jaderné zbraně byly.“ Teprve 21. května 2008 připustil, že všechno bylo jinak. Jednoznačnou odpověď na uvedenou otázku nám přitom již 18. dubna 1991 poskytla zpráva ČTK citující prohlášení mluvčího sovětského ministerstva zahraničí Jurije Gremického, že „sovětské jednotky rozmístěné v ČSSR disponovaly nevelkým množstvím jaderné munice a poslední byla stažena v březnu 1990“.
Plánované mírové a válečné početní stavy čs. armády
| Rok | Osob | Divizí | ||
| v míru | ve válce | v míru | ve válce | |
| 1946 | 187.000 | 655.000 | 16 | 18 |
| 1953 | 300.000 | 850.000 | 14 | 24 |
| 1956 | 208.000 | 765.000 | 14 | 24 |
| 1958 | 182.000 | 650.000 | 11 | 16 |
| 1969 | 214.000 | 580.000 | 10 | 15 |
| 1988 | 200.000 | 715.000 | 10 | 15 |
Skutečné počty bojové techniky čs. armády
| Rok | Tanků | Děl a raketometů | Bojových letadel |
| 1949 | 464 | 2856 | 273 |
| 1960 | 2097 | 9525 | 1183 |
| 1968 | 3890 | 3942 | 651 |
| 1988 | 4680 | 4036 | 430 |