Specializovaná příprava pyrotechniků byla v čs. armádě zahájena 15. května 1920 a až do roku 1948 armáda představovala jedinou součástí ozbrojených sil, která prováděla jejich školení a výcvik. Převážná většina vojenských pyrotechniků přitom profesně pocházela z řad příslušníků výzbrojní služby. Ministerstvo vnitra svými vlastními pyrotechniky disponovalo až od roku 1948 a ostatní resorty teprve od roku 1952. Na vyškolení těchto specialistů se armáda velmi výrazně podílela, ať již poskytnutím odborných kádrů či materiálního zázemí pro jejich přípravu, či převedením části vojáků z povolání do jejich řad, což platilo zejména pro resort ministerstva vnitra. V rámci krátkého exkurzu si přibližme, jak se odvíjela historie pyrotechnické služby v armádě a jakým způsobem probíhala jejich příprava a výcvik.
Pyrotechnici v čs. armádě v letech 1918 až 1939
Na rozdíl od většiny jiných zemí se pyrotechnici v nově vznikající čs. armádě rekrutovali především z řad příslušníků technické zbrojní služby, což bylo dáno zejména tím, že v době 1. světové války na našem území téměř neprobíhaly frontové boje a tudíž nevznikla nutnost likvidovat nevybuchlou munici. Budoucí Československo naopak představovalo relativně klidné zázemí, kde se vyráběly zbraně a munice pro bojující armádu. Největší zbrojovku rakousko-uherské monarchie představovala plzeňská Škodovka, kde se kromě dělostřeleckého materiálu vyráběla i munice. Mezi další závody, podílející se na muniční výrobě, patřila např. pražská továrna Sellier a Belot vyrábějící dělostřelecké zapalovače nebo bratislavská továrna firmy Dynamit Nobel či Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, produkující střelný prach a další výbušné látky. Právě při plzeňské Škodovce se během války vytvořily tzv. Artilleriemeisterschule a Waffenmeisterschule (tj. dělmistrovská škola a zbrojmistrovská škola), v nichž se školili specialisté dělostřelectva a zbrojní služby. I když obě školy po vyhlášení samostatného československého státu svoji činnost ukončily, existoval zde základ, na který bylo možno navázat, protože výcvikový materiál i pomůcky byly získány vznikající čs. armádou.
Výnosem ministra národní obrany byla 9. listopadu 1919 zřízena Československá dělostřelecká mistrovská škola v Plzni při tzv. vojenském kontrolním orgánu ve Škodových závodech. Jejím velitelem se stal nadporučík dělostřelectva Jan Liška. Škola ve své činnosti navázala na původní rakousko-uherskou Artilleriemeisterschule, působící v letech 1. světové války u plzeňské Škodovky. V čs. dělostřelecké mistrovské škole byla organizována celá řada účelových kurzů, mezi než patřily nejenom kurzy pro důstojníky zbrojní služby z povolání nebo kurzy pro dělmistry, ale také kurzy pro mistry ohňostrůjce, jak zněl dobový název pro pyrotechniky. Frekventanty kurzu povolávalo MNO a zpravidla se ho zúčastňovali důstojníci technické zbrojní služby, ovšem mohli do nich nastoupit také příslušníci zbraní a ostatních druhů služeb. Kurz se dělil na dvě části – teoretickou a praktickou. Teoretická část se konala ve škole v Plzni, zatímco praktická probíhala v muniční továrně, nejprve v Nýřanech u Plzně, později v Poličce. První kurz pro pyrotechniky byl zahájen 15. května 1920. Probíhal po dobu šesti měsíců a zúčastnilo se ho 11 důstojníků. Výuka se týkala především munice, která po skončení války zůstala na našem území v celé řadě vojenských skladů.
Zápis o zřízení Čs. dělostřelecké mistrovské školy 9. listopadu 1919
(Kronika Zbrojního učiliště)
V roce 1921 se uskutečnil další pyrotechnický kurz v délce šesti měsíců, jehož řízení se ujal tehdejší velitelem školy major dělostřelectva Ing. Karel Novák. V následujících dvou letech se pyrotechnické kurzy nekonaly. K 1. dubnu 1922 byla dělostřelecká mistrovská škola přejmenována na Zbrojní školu, v jejímž čele již od března 1922 stál mjr. tech. zbroj. sl. Ing. Vladimír Haak. V roce 1924 byly do programu školy opětovně zavedeny pyrotechnické kurzy. Proběhly hned dva – tříměsíční informativní kurz pro 14 důstojníků a šestiměsíční specializovaný kurz pro 23 důstojníků. V následujících letech se ve škole každoročně uskutečnil jeden pyrotechnický kurz za účasti cca 10 až 20 důstojníků, mezi něž v jednom případě patřil i příslušník spojenecké jugoslávské armády (1930 npor. Kosťa Perič). Mezitím byla škola 1. dubna 1926 přejmenována na Zbrojní učiliště. V prosinci 1928 došlo ke změně velitele školy a místo pplk. Ing. Vladimíra Haaka byl do funkce velitele učiliště ustanoven pplk. tech. zbroj. sl. Ing. Ladislav Janda. V září 1933 převzal velení školy plk. tech. zbroj. sl. Ing. Jaroslav Hrbek a o dva roky později plk. tech. zbroj. sl. Ing. Karel Mareš. Výuka kurzů probíhala převážně v rámci plzeňského učiliště, avšak během odborné praxe frekventanti jezdili na exkurze do muničních továren v Nýřanech či Poličce nebo do Vojenského technického ústavu v Praze. Od roku 1935 se délka pyrotechnického kurzu zkrátila na 4,5 měsíce, z čehož jednu třetinu jeho posluchači strávili ve Vojenské muniční továrně v Poličce.
V roce 1936 vydalo MNO směrnici o odborných školách a kurzech (Sm 205), ve které byl účel pyrotechnických kurzů specifikován následovně: „Toto odvětví služební činnosti vyžaduje zevrubné znalosti všech druhů munice a třaskavin, způsobu jejich výroby, dopravy a uložení, znalosti všech předpisů bezpečnostních, jakož i praktické znalosti ničení nevybuchlých střel, ručních granátů a jiné munice.”
Vojenští pyrotechnici nacházeli své uplatnění na takových místech jako byly zbrojnice (sloužící pro skladování výzbroje a munice jak na celoarmádní úrovni, tak u operačních či taktických velitelstvích), zbrojně technické úřady (působící jako kontrolní orgány armády ve zbrojních závodech, např. Škoda Plzeň, Zbrojovka Brno, dále Vlašim, Semtín, Strakonice, Žilina, Vsetín, Dubnica nad Váhom, Uherský Brod), Vojenská muniční továrna (Polička) a Vojenský technický ústav (Praha).
V dubnu 1937 byl do funkce velitele Zbrojního učiliště ustanoven pplk. tech. zbroj. sl. Ing. Jindřich Škrla, který mu velel až do dubna 1939. Poslední pyrotechnický kurz proběhl od 2. května do 16. září 1938. Po jeho ukončení frekventanti již nastupovali k mobilizující armádě, připravující se na vojenský konflikt s nacistickým Německem. Po přijetí mnichovského diktátu žádný další pyrotechnický kurz již v rámci učiliště neproběhl. 15. března 1939 bylo obsazeno německou armádou a k ukončení výuky došlo počátkem dubna 1939. Dnem 31. července 1939 bylo Zbrojní učiliště oficiálně zrušeno.
Zápis o průběhu služby v letech 1937 až 1946
(Kvalifikační listina plk. tech. zbroj. sl. Jindřicha Škrly)
Pyrotechnici v čs. armádě v letech 1945 až 1992
Po skončení 2. světové války zůstalo na území Československa velké množství nevybuchlé munice, zahrnující nejen letecké pumy či dělostřelecké granáty, ale i celá minová pole. Neodborné zacházení s municí bylo příčinou řady smrtelných zranění. O velkém množství munice, zanechané na našem území, poskytují svědectví různá hlášení docházející na Ministerstvo národní obrany. Např. „v okruhu železničních traťových velitelství Hradec Králové a Brno se počátkem srpna 1945 nacházelo v různých stanicích celkem 359 vagónů munice a trhavin, které byly postupně převáženy do muničního skladu v Chotěboři-Bílku. Na dělostřelecké střelnici v Jincích bylo 100 vagónů munice. U Veselí nad Lužnicí bylo 200 vagónů munice. Přibližně 300 vagónů munice se nacházelo v okolí Hoštejna, kde bylo polní skladiště Schörnerovy armády”.
Vojenských pyrotechniků byl kritický nedostatek a likvidaci nalezené munice prováděl někdy ženista, jindy dělostřelec či zbrojíř útvaru nebo pyrotechnik samouk. Uvedený stav byl jedním z hlavních důvodů vedoucích k urychlenému obnovení výcviku armádních pyrotechniků již krátce po květnu 1945. První dva jednoměsíční pyrotechnické kurzy proběhly v červenci a září 1945. Teoretická výuka se uskutečňovala v prostorách Vojenského technického ústavu Praha, zatímco praktická část probíhala v Hostivicích u Prahy, v objektu bývalé zbrojnice, kde se nacházelo skladiště kořistní munice. Zde došlo 13. září 1945 k neobjasněnému výbuchu munice, v jehož důsledku zahynulo 14 důstojníků – pyrotechniků a dalších 5 bylo těžce zraněno. Obětem neštěstí byl 21. září 1945 vystrojen státní pohřeb. Bohužel se nejednalo o ojedinělou událost. Do konce roku 1945 zahynulo při pyrotechnických pracích 51 vojáků, z toho 27 důstojníků. Pyrotechnické kurzy probíhaly i na Slovensku, kde se v Bratislavě v srpnu 1945 uskutečnil 10ti denní kurz pro třídění a ničení nevybuchlé munice, kterého se zúčastnilo 11 důstojníků a 13 rotmistrů.
Výnos MNO o zřízení Zbrojního učiliště dnem 1. listopadu 1945
(Věcní věstník MNO, článek 426/45)
Neštěstí k nimž docházelo při likvidaci munice, zejména událost v Hostivicích, ovlivnily další přípravu nových pyrotechniků. Jejich centrálním výcvikem bylo opětovně pověřeno Zbrojní učiliště obnovené dnem 1. listopadu 1945. Řízením učiliště byl pověřen jeho poslední předválečný velitel pplk. tech. zbroj. sl. Ing. Jindřich Škrla. Velitelství učiliště se dočasně nacházelo u Výzkumného technického ústavu v Praze, ale odborný výcvik se přemístil do Plzně. Úkolem učiliště bylo školit důstojníky, rotmistry a poddůstojníky zbrojní služby, přičemž z počátku byly učební programy zaměřeny převážně na výcvik pyrotechniků. Školení příslušníků zbrojní služby v ostatních odbornostech bylo zahájeno 1. října 1946. Učiliště vznikalo v prostorách, které značně utrpěly válkou a učitelský sbor měl minimum znalostí o konstrukci válečného materiálu. Do pyrotechnických kurzů byli v této době povoláváni výhradně důstojníci technické zbrojní služby s několikaletou praxí. Velitelem prvního pyrotechnického kurzu se stal zástupce velitele učiliště mjr. tech. zbroj. sl. Josef Šimandl. V dubnu 1946 byla zřízena odbočka učiliště v prostorách Vojenské továrny č. 1 v Poličce, protože místní podmínky lépe vyhovovaly potřebám praktického výcviku frekventantů. Velitelství učiliště se přestěhovalo z Prahy do Plzně v polovině května 1946. Výcvik a ničení nevybuchlé munice se zpočátku prováděly podle prvorepublikových norem, které v roce 1947 nahradil předpis Ma-II-50 „Ničení nevybuchlé munice” (později přejmenovaný Mat-děl-VII-1).
Školy a kurzy organizované u Zbrojního učiliště
(Přehled škol a kurzů ve školním roce 1947/1948)
V rámci učiliště byly kromě pyrotechnických kurzů organizovány především kurzy pro důstojníky a rotmistry z povolání, výuka II. ročníku vojenských akademiků zbrojní specializace, škola na důstojníky v záloze a různé krátkodobé kurzy. V srpnu 1948 učiliště opustil plk. Škrla, který odešel výslužby, a velení převzal jeho zástupce pplk. tech. zbroj. sl. Josef Šimandl. Následně došlo ke změněn názvu i místa dislokace učiliště, které bylo k 1. říjnu 1948 přejmenováno na Technické učiliště. V září 1949 následovalo přemístění školy do Martina, kde se postupně vybudovala nová učebně výcviková základna, včetně potřebného vybavení pro výcvik pyrotechniků. Specializované odborné učebny se nacházely přímo v areálu učiliště, zatímco v katastru obce Sučany vzniklo ostré cvičiště se stálou trhací jámou. Vedením pyrotechnických kurzů byl pověřen kpt. Antonín Brych. Vzhledem ke značnému množství nevybuchlé munice, pocházející ještě z doby II. světové války, se praktický výcvik frekventantů často prováděl i přímo v terénu.
V říjnu 1950 vznikla v rámci Zbrojního učiliště, které se ve stejné době vrátilo ke svému původnímu názvu, tzv. Zbrojní vojenská akademie (ZVA), jejímž velitelem byl mjr. Vladimír Kovařík. Do té doby probíhala příprava vojenských akademiků tak, že posluchači absolvovali 1. ročník společně s ostatními odbornostmi ve Vojenské akademii v Hranicích a teprve 2. ročník, tj. výuka speciálních předmětů zbrojní služby, se uskutečňoval ve Zbrojním učilišti. Již v září 1951 byla Zbrojní vojenská akademie jako součást učiliště zrušena a víceletou přípravu důstojníků – specialistů zbrojní služby – zcela převzalo Zbrojní učiliště. Příprava důstojníků byla nejprve dvouletá, ale od září 1953 se prodloužila na tři roky. Ve stejné době proběhlo přejmenování Zbrojního učiliště na Dělostřelecko-technické učiliště. Vedle již zmíněného základního školení zůstaly u učiliště i nadále zachovány účelové kurzy s úzce specializovaným zaměřením, což se týkalo i kurzů pyrotechniků. Od počátku školního roku 1957-58 vykonávali posluchači učiliště nejprve roční vojenskou základní službu u vybraného vojenského útvaru a teprve poté následovala dvouletá odborná příprava na učilišti, jehož novým náčelníkem se v roce 1959 stal plukovník Josef Vrbenský.
K 31. červenci 1962 se uskutečnilo sloučení Dělostřeleckého učiliště Hranice a Dělostřelecko-technického učiliště Martin, čímž vzniklo Vyšší dělostřelecké učiliště v Martině. Velitelem sloučeného učiliště se stal plukovník Rudolf Starý a v roce 1970 jeho funkci převzal plk. gšt. Emil Koštek. V roce 1967 při učilišti vznikla Vojenská střední odborná škola raketového vojska a dělostřelectva, která zabezpečovala čtyřletou přípravu praporčíků zmíněné specializace. Od roku 1971 začala v rámci učiliště rovněž působit Dvouletá důstojnické škola RVD a v následujícím roce byla z Vyškova do Martina převedena také Roční důstojnická škola RVD. Dnem 1.9.1973 bylo Vyšší dělostřelecké učiliště zrušeno a na jeho činnost navázala Vysoká vojenská velitelsko-technická škola v Martině, která připravovala velitelské kádry raketového vojska a dělostřelectva, ženijního vojska a technické kádry výzbrojní služby. V rámci školy i nadále probíhala výuka praporčíků na Vojenské střední odborné škole, společně se školením důstojníků na DDŠ a RDŠ.
K 1.9.1979 Vysoká vojenská velitelsko-technická škola zanikla a vysokoškolská příprava důstojníků byla převedena v případě výzbrojní služby do VAAZ v Brně, případně do VVŠ PV ve Vyškově, což se týkalo specializací RVD a ženijní vojsko. V Martině místo vysoké školy vzniklo Vojenské učiliště 1. čs. armádního sboru v SSSR, jehož součástí i nadále byly DDŠ, RDŠ a VSOŠ, společně s účelovými kurzy. Učiliště kromě školení kádrů motostřeleckého vojska, tankového vojska, raketového vojska a dělostřelectva, ženijního vojska a výzbrojní služby, zabezpečovalo také školení a výcvik pyrotechniků pro potřeby armády i ostatních složek ozbrojených sil. Po odchodu gen. Košteka do důchodu se v roce 1983 novým velitelem učiliště stal plukovník Ing. Jan Turek. Poslední organizační změnou, uskutečněnou v rámci čs. armády, se 28. srpna 1991 stalo přejmenování učiliště na Vojenskou střední školu pozemního vojska Martin, která zabezpečovala přípravu velitelů i specialistů pozemního vojska a výzbrojní služby, současně se školením a výcvikem pyrotechniků pro potřeby armády i ostatních složek ozbrojených sil.
Přejmenování Vojenského učiliště v Martině na Vojenskou střední školu pozemního vojska 28. srpna 1991
(Rozkaz ministra obrany č. 27/91)
Centrální školící zařízení sloužící k přípravě pyrotechniků tedy bylo součástí školy v Martině po celou dobu její existence. Školení a výcvik pyrotechniků absolvovali jednak posluchači interního studia v oboru „muniční technik“, jejichž specializovaná příprava byla zahájena počínaje školním rokem 1953-54 a ve třetím ročníku studia absolvovali předmět „Ničení munice“. Při ukončení školy získali průkaz „vojskový pyrotechnik” nebo „pomocný pyrotechnik“. Vedle tohoto základního školení probíhaly účelové pyrotechnické kurzy, kterých se mohli zúčastnit vojáci z povolání společně s občanskými pracovníky Ministerstva národní obrany a později také specialisté z pyrotechnické služby Ministerstva vnitra. Základní normou, podle které probíhala teoretická výuka i výcvik pyrotechniků, se v roce 1977 stal nově vydaný předpis Děl-27-14 „Pyrotechnická činnost“.
Školení a výcvik pyrotechniků s nejvyšší kvalifikací byly organizovány v kurzech trvajících 5 měsíců. Každý kurz čítal okolo 15 až 20 posluchačů, kteří po složení závěrečné zkoušky získali průkaz „odborný pyrotechnik“, opravňující je vykonávat pyrotechnické práce ve vojenských i civilních prostorech po dobu pěti let. Do roku 1992 bylo v Martině vyškoleno přibližně 1000 odborných pyrotechniků. Výuku a výcvik posluchačů interního studia i účelových pyrotechnických kurzů zabezpečovala učební skupina „Munice a pyrotechniky“. Při organizaci školení a výcviku pyrotechniků se taktéž rozvíjela úzká spolupráce se specialisty jiných druhů vojsk, zejména ženisty, jejichž příslušníci se zúčastňovali pyrotechnických kurzů jako frekventanti, případně i coby učitelé.
Pro potřeby likvidace nevybuchlé munice při výcviku u útvarů byly zřízeny další dva typy kurzů – jednoměsíční pro odbornost „vojskový pyrotechnik“ a dvoutýdenní pro odbornost „pomocný pyrotechnik“. Vojskový pyrotechnik měl oprávnění obdobné jako odborný pyrotechnik, ale svoji činnost vykonával pouze ve vojenských prostorech, zatímco pomocný pyrotechnik mohl na vojenských cvičištích ničit jen nevybuchlé ruční granáty a munici do ráže 20 mm. Výcvik pomocných i vojskových pyrotechniků mohli organizovat také náčelníci výzbrojní služby vojenských okruhů. Do roku 1992 bylo souhrnně vyškoleno okolo 800 pomocných a 600 vojskových pyrotechniků.
Vojenští pyrotechnici se uplatňovali nejen při likvidaci nevybuchlé munice z výcviku vojsk či ničení munice nalezené v terénu, ale také u specializovaných vojenských útvarů, mezi které náležely tzv. vojenské továrny (např. 1. VT v Poličce 1945-55, 2. VT v Bohuslavicích nad Vláří či 3. VT Velvěty 1945-52), vojenské opravárenské závody určené pro provádění revizí či delaboraci munice (např. VOZ 015 Nováky), muniční sklady zbrojnic nebo dělostřeleckých a výzbrojních základen (např. Chotěboř-Bílek, Jaroměř, Terezín, Olomouc, Mikulovice), kompletační či muniční základny (např. 55. kompletační základna, pozdější Ústřední muniční základna v Týništi nad Orlicí) a vojenská výzkumná a zkušební pracoviště (např. 1. vojenská zkušebna v Poličce 1951-60, Výzkumný a zkušební ústav 011 Slavičín 1961-77, Výzkumný ústav 010 Vyškov 1977-92 či Pokusná dělostřelecká střelnice Záhorie).
Odminování východního Slovenska v letech 1945 až 1966
Mezi nejvýznamnější činnosti, na kterých se po skončení 2. světové války podíleli pyrotechnici čs. armády, patřila pyrotechnická očista východního Slovenska. Odminování míst bojů započalo ještě před koncem války a jeho první etapa byla ukončena v roce 1951. Protože série smrtelných zranění a těžkých úrazů civilních osob neustávala, bylo počátkem 60. let rozhodnuto pokračovat v pyrotechnické očistě východního Slovenska v rámci polního výcviku jednotek ženijních brigád (litoměřické 51. žb a pardubické 1. žb) a pluků (6. žp z Rokytnice v Orl. horách a do roku 1964 také 64. žp ze Seredě). Odminovací práce probíhaly v letních měsících v letech 1962 až 1966. Nejprve se ve stálé posádce vytvořila dočasná odminovací rota, načež následoval železniční převoz do Bardejova a přesun po vlastní ose do místa nasazení (Svidník), kde byl vybudován základní tábor, z něhož se vyjíždělo do terénu. Zpravidla byl ve velitelství roty zařazen také jeden pyrotechnik. Odminovací práce probíhaly za úzké součinnosti s pyrotechniky Veřejné bezpečnosti. Válečná munice se vyhledávala především za využití minohledaček a minového bodce. Při odminovací pracích prováděných v letech 1962 až 1966 nedošlo k žádné mimořádné události a celkem bylo nalezeno a zlikvidováno 134 tisíc kusů munice, včetně dělostřeleckých raket ráže 280 mm. Celkově bylo při odminovacích pracích na východním Slovensku od skončení 2. světové války do roku 1966 nalezeno 190 tisíc protipěchotních a protitankových min, společně s více než 300 tisíci kusy munice. Bohužel při nich zahynulo 26 příslušníků čs. armády.