Recenze


reklama: www.billboard.cz

John, M.:
Září 1938. I. a II. díl

Mjr. Dr. Pavel Minařík, CSc.

Obal knihy

Obal knihy

John, Miloslav:
Září 1938. I. a II. díl

Brno, Bonus A 1997, 1305 stran textu, 62 tabulek, 175 fotografií, barevná příloha, mapa.

Orištěno: Historie a vojenství, 1998/2, s. 162 - 168

         Členění recenzované práce, jež se na knižním trhu objevila v květnu minulého roku, do dvou relativně samostatných celků, z nichž první se týká německé a druhý československé armády v září 1938, klade na čtenáře značné požadavky.

         Pro posouzení první části by bylo třeba porovnat uváděná fakta s archivním materiálem německého původu, což prozatím není možné. Čtenář však zajisté ocení obsáhlé citace z německých hodnocení československé armády nebo z tzv. Beckova memoranda, naopak ho možná zarazí rozpory mezi tabulkami a údaji v textu o složení německé armády v době mnichovské krize. Také údaje o rakouské armádě v kapitole o obsazení Rakouska nejsou nejpřesnější.

         Čtenáři, znalému problematiky, se budou patrně zdát některé kapitoly prvního dílu povědomé a zjistí, že jsou převzaty (s většími či menšími úpravami) ze starší práce M. Johna na podobné téma z roku 1988. To by samo o sobě nevadilo, bohužel však byly převzaty bez opravy i četné chyby a omyly. K největším patří údaje o pohybu 2. rychlé divize na konci září 1938 a o existenci tzv. Skupiny 5 (s. 366 a 367). 2. rychlá divize v zesíleném mírovém složení sice od 13. září operovala v prostoru Olomouc, ale po vyhlášení mobilizace se stáhla k Slavkovu, doplnila stavy a 28. září se přemístila do prostoru Jaroměřice. Skupina 5 v sestavě II. armády neexistovala a obranu mezi Hraničními oblastmi 36 a 37 zajišťovala zvláštní skupina velitele pěšího pluku 34, podřízená veliteli Hraničního pásma XIII.

         S určitými pochybnostmi tak čtenář přistupuje k druhému dílu. Nejprve se setká s popisem organizace československé armády. Absence úvodu a velké nahromadění faktů má za následek, že laik brzy ztrácí přehled. Navíc došlo ke splynutí mírové a válečné organizace, takže s překvapením zjistí, že od roku 1935 fungovala v míru velitelství armád, hraničních pásem a oblastí, přičemž ta ve skutečnosti vznikla až po vyhlášení ostrahy hranic, resp. mobilizace.

         Stejné zmatky vyvolávají i tabulky mobilizačního zdvojení vojskových těles. Horské pěší pluky byly v míru pouze čtyři (1 až 4), pluky nesoucí čísla 5 až 8 vznikly za mobilizace a pluky 9 až 11 v československé armádě nikdy neexistovaly. Hraničářské pluky (nikoliv hraniční), byť neúplné, fungovaly v míru i za mobilizace v počtu pět (4, 6, 17, 18, 19), hraničářský pluk 5 neexistoval. Hraničářské pluky 3 a 11 nepatřily v této době ještě mezi pevnostní útvary, ale svým složením (1 hraničářský prapor, 1 až 2 prapory strážní, případně 1 prapor pěší) příslušely k pěchotě. Z deseti plánovaných pluků ZLO bylo v září 1938 postaveno pouze sedm (pluky 154, 156 a 157 nevznikly). Z pěti mírových cyklistických praporů byly v mobilizaci čtyři zařazeny do sestavy rychlých divizí, pátý byl rozpuštěn. O instrukčních praporech se sice píše v množném čísle, ale v míru existoval jen jeden. Naopak se zapomnělo na hraničářský prapor 50 a náhradní prapor 101. Odborník zabývající se československou armádou se snad zorientuje, ale laik je bez šance dobrat se pravdy.

         Následující část knihy, věnovaná výzbroji a vybavení jednotlivých druhů vojsk, je laděna více obecně, objevují se většinou známá fakta. Čtenáře zcela jistě zaujme úvaha o motorizaci i některé další postřehy. Drobné nedostatky (údajná existence dělostřeleckého pluku 304 zrušeného v roce 1933 nebo zařazení dělostřelectva proti letadlům k dělostřelectvu místo k letectvu) lze tolerovat. Již tradičním prohřeškem M. Johna je vydávání souhrnných počtů výzbroje československé armády z března 1939 za počty v září 1938 (tabulka 13, 15, 16, 18). Je s podivem, jak dlouho mu tato hrubá mystifikace prochází.

         Kapitola o mobilizaci v září 1938 je plná drobných chyb a nepřesností. Heslo "5050", tj. velitelská pohotovost, nařídil Hlavní štáb již 12. září 1938 odpoledne. Heslo "Domobrana" vyhlášené 13. září v noci neznamenalo povolání ročníku 1934 a zbytku ročníku 1935, ale povolání na zvláštní cvičení v míru podle § 22 branného zákona (tzv. plán C) bez ohledu na ročník. Správné znění hesla navíc bylo "Domobrana - Tatry neprovádějte", přičemž heslo "Tatry" bylo určeno pro povolání 1. ročníku I. zálohy, tj. ročníku 1935. K povolání tohoto ročníku došlo zmíněným heslem 17. září. Rozhodně není pravda, že 18. září byl povolán ročník 1933, protože např. k povolání 2. ročníku I. zálohy (1934) heslem "Blaník" vůbec nedošlo. Heslo "Orlík" znamenající vyhlášení ostrahy hranic bylo Hlavním štábem vyhlášeno až 22. září dopoledne a ne 20. září, jak uvádí M. John.

         Mobilizace probíhala s velkým nadšením, ale přece jen ne tak rychle. Valné části bojových jednotek 12. divize nemohly být 28. září večer na místě, když do 2. října 14 hodin přijelo pouze velitelství, telegrafní prapor a část služeb. Podle nástupového plánu se ostatně měly záložní divize soustřeďovat až kolem 30. září. Zarazí i tvrzení, že číslo hraniční oblasti bylo o 30 vyšší než číslo divize, která oblast stavěla, protože platí pouze u poloviny z 12 hraničních oblastí. Podobně číslo hraničních pásem nemohlo být o 10 vyšší než číslo sboru, který pásmo stavěl. Není problém nalézt i další omyly.

         Další části druhého dílu se podrobně zabývají opevněním. Najdeme zde bezesporu zajímavé postřehy, ale tyto by se možná lépe vyjímaly v publikaci zaměřené přímo na opevnění. U čtenáře to může vyvolat pocit, že opevnění bylo nejdůležitější složkou československé obrany, což není pravda. Ovšem tento dojem vyvolávají prakticky všechny publikace o opevnění na našem trhu. Čtenář zaregistruje drobné nepřesnosti (např. výstavba opevnění začala v roce 1937 - s. 282, existence protipěchotních min - s. 359), zamrzí zbytečné autorovy politické výpady (s. 276), které se objevují i na dalších místech.

         Poněkud překvapí, že v publikaci nabité jinak tabulkami chybí přehled postavených objektů těžkého opevnění. Nezbývá než se spokojit s plánem výstavby objektů lehkého opevnění a stavem jeho dokončenosti k 30. září 1938. Udávaná čísla jsou však v rozporu s dobovými údaji, i když výsledek (kolem 10 000 postavených objektů) víceméně souhlasí.

         Nejproblematičtější je zřejmě zhodnocení celého opevnění, kdy se na něj pohlíží izolovaně jako by ani nebylo součástí armády. Nejen M. Johnovi uniká, že na opevnění je nutné se dívat jako na celek a v širších souvislostech. Pokud se totiž podíváme na české země ze západu na východ, zjistíme, že první pevnostní linie kopíruje státní hranici (v severních Čechách navíc úsek na řece Bílině), následuje linie na řece Vltavě s vyklenutím u Prahy (vše v září 1938 postaveno nebo ve výstavbě), dále linie na Českomoravské vrchovině a konečně linie na moravsko - slovenském pomezí (v září 1938 u obou jen plán, ale zahájena výstavba polního opevnění). Z tohoto pohledu jde již o solidní strategickou hloubkovou obranu.

         Neméně zavádějící je zmínka o několikatýdenní odolnosti opevnění. Ta se snad očekávala v případě těžkých objektů, ale nikoliv u lehkých. Velení armády nemohlo věřit a také nevěřilo v delší odolnost např. linie v západních Čechách. Dochované operační rozkazy vyšších jednotek ze září 1938 hovoří o budování 2. obranného postavení v týlu pevnostních linií, což potvrzuje, že armáda s proražením počítala.

         U nástupových plánů československé armády je nutné uvést na pravou míru informaci, že 27. září 1938 generál Krejčí rozhodl o změně nástupové sestavy na variantu XIII. Ve skutečnosti dne 25. září rozhodl generál Krejčí o dodatečné změně varianty XIII nástupového plánu. Ta spočívala v soustředění vybraných záložních divizí v nových prostorech, vesměs poblíž státní hranice, a to hlavně ve směru západ - východ. Za zmínku stojí i to, že v roce 1938 se již neužíval termín Hlavní velitelství operujících armád, ale jen Hlavní velitelství.

         Bezesporu největší zájem projeví široká veřejnost o nástupovou sestavu československé armády, kterou M. John ostatně již delší dobu sliboval. Vzhledem k tomu, že svými 148 stranami tvoří téměř pětinu textu druhého dílu, ji lze považovat za jakési jádro celé knihy. V této souvislosti musíme konstatovat, že je to bohužel bezkonkurenčně nejhorší část knihy, u níž asi každý, kdo se zabývá mobilizovanou československou armádou, stojí na rozpacích, zda se mu to všechno jenom nezdá.

         Již samotná volba dne 27. září 1938 je naprosto neobvyklá a dosti nešťastná. V této době byla mobilizace v plném proudu a naprostá většina nově stavěných vojenských jednotek se teprve formovala v mobilizačních stanicích. Tak např. tento den ráno zahájila oficiálně činnost jednotlivá oddělení Hlavního velitelství v prostoru Vyškova, kam dorazila 26. září večer, a své funkce se ujali velitelé čtyř armád na určených stanovištích. Avšak z osmi velitelů sborů převzal do 27. září velení jen generál Ingr u III. sboru. Zbývajících sedm velitelů tak učinilo až 28. nebo 29. září. Např. údaj, že generál Šípek od 27. září velel I. sboru, neodpovídá pravdě, protože se velení ujal 29. září.

         Pokud jde o podřízení jednotlivých sborů a divizí, situace je obdobná. Tak např. 1. rychlá divize do 27. září podléhala I. armádě v prostoru Strakonice, kde jí dočasně připadl i pěší pluk 11. Zajímavý je i VI. sbor, který se původně měl soustředit u Valašského Meziříčí jako záloha Hlavního velitelství. Generál Krejčí však 27. září po poradě s dalšími veliteli rozhodl, aby byl zasazen v jižních Čechách. Při porovnání se stavem 30. září v poledne nalezneme tyto nesrovnalosti: VIII. sbor podléhal Hlavnímu velitelství, 4. divize byla v záloze Hlavního velitelství, Skupina 3 vůbec neexistovala, Skupina 4 podléhala I. sboru, 8. divize byla v záloze II. armády, 12. a 22. divize pak v záloze Hlavního velitelství, Skupina 5 neexistovala, 10. a 11. divize podléhaly III. armádě atd.

         Zvláštním problémem je stále opakované tvrzení M. Johna o 14. motorizované a 13. částečně motorizované divizi. Jaká je pravda? Mírová 14. divize měla být skutečně k 1. říjnu 1938 motorizovaná, ale s jejím použitím se dalo počítat až v roce 1939. V září 1938 nebyla motorizace dokončena, divize své automobily odevzdala a mobilizovala jako klasická pěší. O motorizaci mírové 13. divize se v archivních dokumentech nemluví a je to logické, protože divize se měnila v Hraniční oblast 34 a ta těžko mohla být motorizovaná. M. John si zřejmě špatně vyložil fakt, že záložní 13. divize byla na rozkaz Hlavního velitelství přesunuta s využitím 10 autokolon Dopravního střediska č. 1 do prostoru Humpolec.

         Z údajů v nástupové sestavě dále nesouhlasí mnohdy krycí názvy (Hraniční oblast 39, Hraniční pásmo XV), velitelé (21. a 20. divize), náčelníci štábů (I. sbor, 4. divize, Hraniční pásmo XV, 4. rychlá divize), kteří stejně většinou chybí, i stanoviště velitele (namátkou 5. divize, Hraniční oblast 33, 18. a 4. divize, Hraniční oblast 40, 41, 31 a 38). U Hlavního velitelství je chybné jméno podnáčelníka pro zásobování, velitele ženijního vojska a velitele útočné vozby.

         Dosti kuriózně působí zařazení divizního generála Eduarda Kadlece na místo velitele IV. sboru (do 26. září 1938). Jmenovaný byl jako zemský vojenský velitel v Brně povýšen k 31. květnu 1937 na armádního generála, k 1. srpnu 1937 odešel do výslužby a za mobilizace v září 1938 nebyl vůbec povolán do služby. Řada jmen je zkomolena, přičemž k jejich ověření stačilo nahlédnout do Schematismu československé branné moci - základní příručky, o jejíž existenci nemá M. John zřejmě ani tušení.

         Naopak čtenář zase netuší, že je mu předkládána vlastně jen zhruba polovina sestavy zmobilizované československé branné moci, neoficiálně označovaná jako tzv. polní armáda. Branná moc se totiž skládala z tzv. polní armády, určené k přímému vedení bojových operací, a tzv. zápolní armády, zajišťující potřeby bojujících vojsk. První podléhala Hlavnímu velitelství, druhá prostřednictvím Hlavního štábu Ministerstvu národní obrany. Utajena zůstává i existence dvou zvláštních velitelství "ČV" a "M", která řídila výstavbu polního opevnění na Českomoravské vrchovině a moravsko - slovenském pomezí, což je z hlediska posuzování průběhu možných obranných bojů dost podstatný fakt.

         K dovršení všeho to, co je nám předkládáno, není nástupová sestava, ale spíše plánované složení vyšších jednotek podle mobilizačních tabulek. Autor mechanicky předkládá stále stejné schéma pro hraniční pásmo, sbor, hraniční oblast a divizi. Skutečný stav za mobilizace však zdaleka tak ideální nebyl. Že v nástupové sestavě chybí útvary zbraní a služeb podřízené přímo Hlavnímu velitelství, jejichž výčet v archivních dokumentech zabírá několik stran, se v této souvislosti jeví jako naprostá maličkost, kterou se nestojí za to vůbec zabývat.

         Přehled vznikl zřejmě kombinací údajů z různých časových období, tj. z mobilizačního plánu k 15. únoru 1938 (okrsek Plzeň, 1. divize), ze změn po anšlusu Rakouska (Skupina 1 a 2), ze změn po vyhlášení mobilizace a něco dokonce z plánu k 15. únoru 1939 (14. motorizovaná divize). Taková směsice má pochopitelně ke skutečnosti hodně daleko.

         Po krajně nepovedené nástupové sestavě přichází chronologie událostí od 1. září do 13. října 1938. Denní líčení rozmanitých událostí nepostrádá dramatický spád a jistě zaujme, ale i zde lze narazit na rozpory, např. v líčení 30. září (porada prezidenta Beneše s generály), 2. října (tzv. Zenklův puč) nebo 3. října (tzv. Krejčího puč).

         Závěrečná kapitola se věnuje hypotetickým závěrům v souvislosti s možným československo - německým válečným konfliktem na podzim 1938. Velmi cenný je postřeh, že rozmístění německých vojsk kolem československých hranic na konci září 1938 neodpovídalo útočné akci, ale spíše pouhému obsazení pohraničí, nebo že mobilizace nebyla vůbec narušena např. nálety, které mohly způsobit velké komplikace. Vážné pochybení však nalezneme na straně 755 v tvrzení, že Československo by v případné válce ztratilo dle nejstřízlivějších (!) odhadů milion obyvatel.

         Samotné číslo je krajně nepravděpodobné a dokonce v přímém rozporu s úvahami o možné výši ztrát československé armády na podzim 1938, podle kterých se orientačně předpokládaly denní ztráty asi 3 000 osob. Stačí ostatně porovnat ztráty obránce např. v polsko - německé válce v září 1939, kdy polská armáda ztratila asi 70 000 mrtvých.

         Nyní se dostáváme k asi nejdůležitější otázce. Jak vlastně celou obsáhlou práci hodnotit? Na jedné straně je jasné, že se, mírně řečeno, příliš nepovedla, na druhé straně nelze pominout, že autor nad ní strávil značné množství času a shromáždil sám velké množství rozmanitých informací. M. John se jistě snažil dosáhnout co nejlepšího výsledku, ale nakonec stvořil dílo, které v nespolehlivosti překonává i jím tolik kritizované práce vzniklé před Listopadem 1989. Hlavní příčinu tohoto stavu musíme hledat v okázalém ignorování archivních pramenů, především vojenského původu. Seriózní historická práce může vzniknout jen na základě dlouhodobého archivního výzkumu. M. John sice tvrdí, že přístup do archivu mu byl dříve znemožněn, ale již celou řadu let lze např. ve Vojenském historickém archivu v Praze bádat o roce 1938 téměř bez omezení.


Poslední aktualizace: 31.05.2003

NAVRCHOLU.cz