Pavel Mertlík – Olga Mertlíková: Josefov. Kapitoly z dějin pevnosti a města

Obal knihy
Pavel Mertlík – Olga Mertlíková:
Josefov. Kapitoly z dějin pevnosti a města
Nakladatelství Bor 2019, 229 str., ISBN 978-80-87607-01-5.

Na sklonku loňského roku se mezi knižními novinkami objevila publikace, která zcela jistě potěší nejen příznivce bastionového opevnění, ale i zájemce o dějiny vojenství či historii východních Čech. Jedná se o knihu jaroměřských historiků Pavla a Olgy Mertlíkových „ Josefov. Kapitoly z dějin pevnosti a města“, kterou vydalo liberecké nakladatelství Bor. Autoři při její tvorbě zúročili nejenom své znalosti z předcházejícího dlouholetého působení v jaroměřském městském muzeu, ale vycházeli rovněž ze studia domácích i zahraničních archivních pramenů, stejně tak jako z bohaté literatury věnované jak dějinám regionu, tak historii opevňování a válek obecně.

V rámci nezbytného historického exkurzu je čtenář nejprve uveden do dění souvisejícího s válkami o habsburské dědictví v letech 1740 až 1763, včetně rozboru úlohy pevností ve zmíněném konfliktu, a z něho plynoucích úvah o případné výstavbě nových pevností v českých zemích. Již krátce po ukončení slezských válek obklopily hliněné valy město Hradec Králové (1766), nicméně v následujícím desetiletí se ukázalo jako potřebné vybudovat další pevnosti blíže k hranicím monarchie, kde by tvořily překážku na tradičních směrech vpádu pruských vojsk do habsburské monarchie. Jejich úkolem nebylo zabránit protivníkovi proniknout přes hranice, nýbrž znemožnit jeho postup do vnitrozemí. Pevnosti měly poutat značnou část armády nepřítele a své vlastní armádě poskytnout zázemí při očekávané rozhodující polní bitvě. Proto v roce 1780 začala stavba moderních pevností v blízkosti obcí Travčice u Terezína a Ples u Jaroměře, přičemž současně valy královehradecké fortifikace zpevnilo cihelné zdivo.

Pro zbudování pevnosti, která od roku 1794 nesla název Josefov, byl vybrán plán vypracovaný již v roce 1764 francouzským kapitánem Querlondem v rakouských službách. Stavba pevnosti započala usazením základního vyměřovacího bodu v centru budoucího náměstí dne 1. května 1780, nicméně k oficiálnímu položení základního kamene došlo až za přítomnosti císaře Josefa II. dne 3. října 1780 v místě pozdější Jaroměřské brány. Výstavbě pevnosti musela ustoupit převážná část vesnice Ples, jejíž obyvatelstvo založilo v bezprostřední blízkosti obce Nový Ples a Rasošky. Stěhování vesničanů skončilo v roce 1782, nicméně výkup pozemků, které do velké míry patřily i měšťanům z blízké Jaroměře, se protáhl do roku 1784.

Na staveniště naopak zamířili nejenom dělníci z blízkého okolí, ale i řemeslníci ze vzdálených koutů monarchie, např. zedníci z Tyrolska, cihláři z Chorvatska či horníci ze Slovenska. Nejvíce pracovní síly ovšem dodávala armáda a v jednotlivých letech se počet vojáků, podílejících se na stavbě, pohyboval od čtyř do téměř 11 tisíc. Do dnešních dnů nám připomíná výstavbu pevnosti jaroměřská lokalita Na Cihelnách. Roční spotřeba cihel dosahovala až 32 miliony kusů (1784). V knize čtenář najde podrobnou chronologii výstavby i popis pevnosti. Mezi zajímavosti patří fakt, že podkladem Korunní hradby se staly dubové rošty položené na pilotech zaražených do čtyřmetrové hloubky. Specifikem pevnosti je i rozsáhlý systém minových chodeb dosahující délky 45 km. Na výstavbu pevnosti dohlížel nejprve Querlonde, povýšený mezitím na generálmajora, jehož povinnosti od roku 1783 převzal plk. Lauer. Rozsáhlé staveniště téměř každoročně navštěvoval i císař Josef II. Jako první byla z pevnostních staveb dokončena Jaroměřská brána a severní křídlo důstojnického pavilonu (oba 1782). Z této doby pochází i tzv. osidlovací patent, díky němuž získal Josefov statut svobodného královského města. Prvním velitelem ještě nedokončené pevnosti se na podzim 1786 stal polní podmaršálek Seeger a její kolaudace proběhla v září 1787 za přítomnosti císaře Josefa II. Tzv. horní (hlavní) a dolní pevnost (korunní hradbu s opevněným prostorem mezi řekami Labe a Metuje) následně doplnily reduta Brdce či mírové prachárny na Libinách. Stavba pevnosti oficiálně skončila v roce 1789, kdy účet za její zhotovení dosáhl výše 10,5 milionu zlatých. Vzhledem k následným stavebním úpravám, např. koncem napoleonovských válek byly vybudovány tři předsunuté lunety, vyšplhalo množství vynaložených finančních prostředků do roku 1817 na částku 15 milionu zlatých. Stavět bylo z čeho, protože počátkem 90. let 18. století vykazovala vojenská správa zásobu 10 milionů cihel. Pro své potřeby si armáda v pevnosti vybudovala nejenom několikero kasáren, ale i budovu velitelství, důstojnické pavilony, zbrojnici, intendanční sklady, stavební dvůr, prádelnu, jatka, pivovar, mlýn a kostel. Pevnost mohla poskytnout ubytování posádce čítající přibližně pět tisíc mužů a pro její obranu bylo připraveno cca 220 dělostřeleckých postavení. Během napoleonských válek se v pevnosti ocitli francouzští zajatci a jejím nedobrovolným obyvatelem se v letech 1805 až 1806 stal rovněž polní zbrojmistr Karl Mack, velitel rakouské armády obklíčené a zajaté v bavorském Ulmu.

Kniha se však věnuje nejenom josefovské pevnosti, ale rovněž tak pevnostnímu městu. První civilní domy se začaly stavět již v roce 1789. O dva roky později potvrdil císař Leopold II. statut Josefova coby královského svobodného města. Počet civilních obyvatel se postupně zvyšoval (r. 1811 – 1395, r. 1850 – 2153, r. 1880 – 2452 civilistů a 3479 vojáků) a v roce 1834 dovolil císař František I. ustanovit v Josefově magistrátní úřad (doposud jeho úlohu zastával obdobný úřad v Jaroměři). Prvním josefovským purkmistrem se stal Josef Traxler, který svoji funkci bezplatně vykonával po čtyři desetiletí. V roce 1836 udělil Josefovu císař Ferdinand V. městský znak, přičemž pevnostní město taktéž následně navštívil. Ve městě začala působit škola, vznikl poštovní úřad, pořádaly se trhy a řadu hospodářských zařízení, dříve provozovaných armádou, převzali soukromníci, kteří zároveň zřizovali i nové podniky. Urbanistický vývoj města ale do určité míry omezovala povinnost majitelů nemovitostí zbourat svoje domy, pokud k tomu dá v případě války vojenská správa pokyn. Pro rozvoj Josefova, ale i blízké Jaroměře, mělo velký význam vybudování železniční tratě spojující města Pardubice a Liberec, která byla zprovozněna v roce 1859.

Prusko-rakouská válka pevnost a město příliš neovlivnila. Na jaře 1866 se sice pevnost začala připravovat na případné obléhání, nicméně bojové akce se po jejím obklíčení omezily na sporadické srážky předsunutých hlídek či obranou dělostřeleckou palbu. Na počátku válečného střetnutí střežily dvě čety hraniční přechod u Bělovsi a 28. července se dva prapory zapojily do obranných boj u České Skalice.

Pasivní úloha pevností ve zmiňovaném ozbrojeném konfliktu a uzavření vojenského spojenectví se sjednoceným Německem (1879) měly za důsledek jejich následné zrušení. Císař František Josef I. sice v červnu 1880 krátce po oslavách 100. výročí založení pevnosti zavítal do Josefova, ale funkce pevnostního velitele zůstala od roku 1878 neobsazena a v březnu 1886 císař rozhodl o zániku pevností v Josefově, Terezíně a Olomouci. Bourání pevnostních bran proběhlo v letech 1891 (Jaroměřská), 1903 (Královehradecká) a Novoměstská (1904). Armáda přistoupila k postupné likvidaci předsunutých pevnostních objektů v předpolí; v příkopech či vnitřních nádvořích vznikaly účelové stavby a některé z uvolněných pozemků erár prodával civilním uživatelům. Město se rozvíjelo hospodářsky i společensky. Prosperita města byla ale úzce spojena s přítomností vojenské posádky, zejména vyšších velitelství. Od roku 1869 se zde nacházelo velitelství 10. pěší divize a v roce 1883 ho doplnilo 9. sborové velitelství. Na jejich setrvání ve městě byli existenčně závislí zejména místní podnikatelé. Proto rozvoj Josefova v říjnu 1908 negativně ovlivnilo přemístění sborového velitelství do Litoměřic, čímž se výrazně snížil počet důstojníků představujících hlavní zákazníky drobných živnostníků či majitelů domů. Současně město opustilo i velitelství 26. zeměbranecké pěší divize, působící v Josefově od roku 1894 (v knize je mylně uvedeno, že v pevnosti sídlilo v letech 1884 až 1914).

Další osudy města a bývalé pevnosti ovlivnila 1. světová válka. Na bojiště odešla všechna vyšší velitelství (10. pěší divize a jí podřízené 19. pěší brigády) i polní útvary rakousko-uherské armády a ve městě setrvala pouze jejich náhradní tělesa, která zabezpečovala výcvik a odesílání doplňků na frontu. Do josefovské vojenské nemocnice naopak po krátké době začali přijíždět ranění vojáci z fronty. Od října 1914 se ve městě objevily i první transporty s ruskými válečnými zajatci, kteří byli nejprve internováni v kasárenských objektech a následně rovněž v barákovém táboře vybudovaném za městem směrem k obcím Starý a Nový Ples. Od léta 1916 se v pevnosti začali objevovat i zajatí italští vojáci, ovšem v menších počtech než příslušníci carské armády. V zajateckém táboře se nacházeli i vojáci dalších armád. Střežení zajatců, jichž se během války vystřídalo na 200 tisíc, zajišťovaly od počátku roku 1915 jednotky maďarských honvédů. Vysoká úmrtnost zajatých vojáků vyvolala nutnost jejich pohřbívání za dosavadním josefovským hřbitovem, kde byl z iniciativy ruských zajatců v říjnu 1916 zbudován sochařem Nikolajem Suškinem monumentální pomník. Vojenský hřbitov se stal místem posledního odpočinku 526 rakousko-uherských, 1270 ruských, 466 italských, 111 srbských a 79 rumunských vojáků. V převratových dnech roku 1918 se informace o vyhlášení samostatného Československa dostala do Josefova již 28. října, ale posádkový velitel rakousko-uherské armády předal funkci důstojníkovi československé armády až 1. listopadu.

Po stabilizaci poměrů v nové republice se Josefově opětně usídlilo velké množství vojenských útvarů. Kromě velitelství 7. pěší brigády (1920 a 1925-1937) se jednalo zejména o dělostřelce, doplněné pěšími, cyklistickými, vozatajskými a automobilními jednotkami. V činnosti pokračovala nemocnice, zbrojnice a intendanční sklad. Zajatecký tábor opustila většina jeho nedobrovolných obyvatel již do konce roku 1918, nicméně vzhledem k občanské válce v Rusku a na Ukrajině v něm žilo téměř dva tisíce osob až do 1926. Během 20. let město odkoupilo od armády i státu další pozemky a rozrůstalo se směrem k Jaroměři. Od roku 1923 se začaly organizovat veřejné prohlídky pevnostního podzemí. Na sklonku září 1930 proběhly oslavy 150. výročí založení města. V uvedeném roce žilo v Josefově 7015 osob, včetně příslušníků vojenských jednotek. Další osudy města ovlivnila mnichovská dohoda a následná nacistická okupace.

Německá armáda po svém příjezdu vyrabovala zbrojnici a intendanční sklad, z něhož si odvezla materiál v hodnotě 32 mil Kčs. Vyklizena byla i vojenská nemocnice. Místo zrušené čs. armády začal ve městě od léta 1939 působit 7. prapor protektorátního vládního vojska, který byl ovšem v květnu 1944 převelen ke strážní službě a opevňovacím pracím do severní Itálie. Kromě toho rozsáhlé kasárenské objekty využívala i německá armáda, přičemž většinou se jednalo o výcvikové jednotky (pěší, spojovací či automobilní). Na sklonku války vzniklo v blízkosti pevnosti polní letiště a od 9. února do 17. dubna 1945 se na nádraží nacházel štábní vlak velitele německé skupiny armád Mitte polního maršála Schörnera. K osvobození města došlo 10. května po jeho předchozím vyklizení ustupující německou armádou. Během nacistické okupace zahynulo 29 občanů Josefova, převážně ve věznicích nebo koncentračních táborech.

Poválečné osudy města byly opětně spojeny především s armádou. Bývalá pevnost se stala posádkou pro řadu dělostřeleckých útvarů. Kromě toho v ní i nadále sídlila vojenská nemocnice, zbrojnice a intendanční sklad. Zároveň zde až do října 1946 působil zajatecký tábor pro příslušníky bývalé německé armády. V říjnu 1948 došlo ke sloučení Josefova s blízkou Jaroměří. Následující roky by se daly označit jako doba stagnace města (Jaroměře II-Josefova), což se projevovalo především na snížení počtu jeho obyvatelstva, který poklesl ze 4156 osob v roce 1950 na 3196 osob v roce 1970. Příslušníci armády do něj však z důvodu utajení nebyli započítáni. Od roku 1951 je reprezentovali zejména protiletadlový dělostřelci, přičemž v bývalé pevnosti se nacházely nejenom dva protiletadlové pluky, ale i velitelství protiletadlové divize, respektive brigády. Léta úpadku nastala po roce 1968, kdy se v Josefově usadila sovětská armáda. Město musela opustit část útvarů čs. armády (nemocnice a protiletadlový pluk), přičemž místo nich zde byla po 23 let dislokována vojenská nemocnice a sklad výstroje. Zde je možno informace uvedené v knize doplnit, že ačkoliv se jednalo o „pouhé“ dvě stovky vojáků a čtyři stovky občanských zaměstnanců, bylo pro ně a jejich rodinné příslušníky vyčleněno cca 260 bytů. Josefov se stal téměř výhradně vojenským městem, kde civilní obyvatelstvo tvořilo menšinu. Kulturnímu povznesení Josefova nepomohlo ani vyhlášení jeho historického jádra za městskou památkovou rezervaci v roce 1971 a opakovaně v roce 1987. Armáda rozpadajícího se Sovětského svazu opustila bývalou pevnost na jaře 1991 a městu zůstalo neradostné dědictví. Redukující se čs. armáda, respektive Armáda ČR nebyla schopna uvolněné objekty využít a ty většinou chátraly. V současnosti zůstal jediným vojenským zařízením v bývalé pevnosti tzv. Úsek oprav v kasárnách u letiště, náležející do podřízenosti Centra zabezpečení oprav Lázně Bohdaneč. Opuštěná zůstala tzv. čtvercová neboli dělostřelecká kasárna, nemocnice či Traxlerova sýpka v blízkosti hlavního náměstí. Liduprázdné ulice historického jádra se tak výborně hodí pro natáčení historických filmů (např. „Musíme si pomáhat“ nebo „Sarajevo“). Od roku 2007 se do Josefova sjíždí tisícovky příznivců metalové hudby na festival Brutal Assautl. K celoročnímu oživení Josefova přispívá řada nově vzniklých muzeí, což by společně s velkorysou rekonstrukcí části pevnostních staveb, zahájenou v roce 2019, mělo vést ke zvýšení atraktivnosti bývalé pevnosti pro její návštěvníky.

Čtenářsky zajímavá kniha je doplněna o řadu fotografií či pevnostních plánů, přehled velitelů pevnosti i 9. sborového velitelství a pro publikaci tohoto druhu poněkud neobvyklým místním i jmenným rejstříkem, což usnadní orientaci čtenáře ve více než dvou set stránkovém textu. Podle našeho soudu kniha tak splňuje všechny předpoklady pro pozitivní ohlas mezi odbornou i laickou veřejností.

Pomník císaře Josefa II. před budovou bývalého zásobovacího úřadu v roce 1991
Pomník císaře Josefa II. před budovou bývalého zásobovacího úřadu v roce 1991

Kostel Nanebevstoupení Páně postavený v letech 1805 až 1811
Kostel Nanebevstoupení Páně postavený v letech 1805 až 1811

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek