Karel Husárek se narodil 31. ledna 1893 v Čehovicích u Prostějova. V letech 1904 až 1912 chodil na gymnázium v Prostějově a potom začal studovat stavební inženýrství na Vysoké škole technické v Brně. Po vypuknutí světové války musel studia opustit a v srpnu 1914 nastoupil jako jednoroční dobrovolník do rakousko-uherské armády. Po absolvování ženijní školy byl zařazen do sapérského praporu v pevnosti Krakov a v létě 1915 odešel na ruskou frontu. V červnu 1916 padl do zajetí a byl odeslán do zajateckého tábora. V srpnu 1917 vstoupil do československých legií v Rusku.
Nejprve krátce působil u 5. střeleckého pluku a v září 1917 přešel v hodnosti poručíka k 2. samostatné inženýrské rotě. Zúčastnil se řady bojů na Sibiři a v srpnu 1918 byl povýšen na majora. V té době působil ve štábu tzv. Východní skupiny, mimo jiné i jako diplomatický zmocněnec. V září 1918 se stal náčelníkem štábu 2. střelecké divize československých legií, v roce 1919 přešel do služeb ruské armády na Sibiři, které velel generál Radola Gajda. V ruských službách působil mimo jiné jako velitel zvláštních úderných oddílů na Uralu. Rusko opustil v listopadu 1919 a v únoru 1920 se vrátil do Československa.
V listopadu 1920 byl jmenován velitelem ženijního pluku 4 v Bratislavě, v prosinci 1923 převzal velení ženijního pluku 5 v Praze a v září 1924 odešel na vysokou školu válečnou v Paříži. Souběžně s ní studoval školu politických věd v Paříži a obě úspěšně ukončil v roce 1926. Po návratu z Francie byl v hodnosti podplukovníka generálního štábu ustanoven podnáčelníkem štábu Zemského vojenského velitelství v Bratislavě a v prosinci 1927 náčelníkem štábu tohoto velitelství. V roce 1930 prošel službou u horského pěšího pluku 3 v Popradě, v lednu 1931 nastoupil do Kurzu pro vyšší velitele v Praze a po jeho výtečném absolvování v něm zůstal jako profesor. Současně formálně velel nejprve ženijnímu vojsku Zemského vojenského velitelství v Bratislavě, pak 10. pěší brigádě v Písku. V roce 1933 byl jmenován velitelem 16. pěší brigády v Místku, v únoru téhož roku byl povýšen na brigádního generála.
Karel Husárek se během svého působení v Praze skvěle osvědčil, zahájil studium strategie a jako šéfredaktor „Vojenských rozhledů“ zvýšil jejich úroveň. Nebylo proto žádné překvapení, když v rámci velkých personálních změn ve velení armády přišel na Hlavní štáb, kde převzal 31. prosince 1933 funkci I. zástupce náčelníka Hlavního štábu československé branné moci. Zabýval se mimo jiné výstavbou opevnění a v březnu 1935 se proto navíc stal ředitelem opevňovacích prací. Díky svým výsledkům byl v říjnu 1935 jmenován podnáčelníkem Hlavního štábu a v červenci 1936 povýšen na divizního generála. Koncem roku 1937 se vzdal vzhledem ke svému vytížení místa podnáčelníka Hlavního štábu a zůstal jen ředitelem opevňovacích prací. V listopadu 1937 zpracoval podrobný opevňovací plán, který je známý jako tzv. Husárkův program.
V roce 1938 se snažil maximálně urychlit výstavbu opevnění, především na bývalé rakouské hranici. Podílel se také na prohloubení vojenské spolupráci se Sovětským svazem. Po vyhlášení mobilizace v září 1938 zůstal k dispozici hlavnímu veliteli mobilizované armády generálu Krejčímu a stal se jeho nejbližším spolupracovníkem. Na poradách ujistil politické vedení státu, že armáda je připravena bojovat, pokud k tomu dostane rozkaz. Po přijetí mnichovské dohody působil počátkem října 1938 jako vojenský expert v mezinárodní komisi v Berlíně, kde se marně snažil zabránit zmrzačení Československa a zajistit mu alespoň trochu příznivé hranice. Od října do prosince 1938 byl ministrem veřejných prací v úřednické vládě generála Syrového, koncem října se podílel na organizaci odletu E. Beneše do zahraničí. S ohledem na ztrátu většiny opevnění a plánovanou reorganizaci se rozhodl armádu opustit a v lednu 1939 nastoupil do Škodových závodů v Plzni jako zbrojní expert.
Po okupaci českých zemí byl poslán do Dubnice nad Váhom na Slovensku, kde se v létě 1939 stal ředitelem tamní zbrojovky. V této funkci se snažil zajistit dodávky zbraní pro Sovětský svaz a brzdit zbrojní výrobu pro Německo. Po německém útoku na Sovětský svaz se jeho pozice zhoršila a koncem roku 1941 musel Slovensko opustit a vrátit se do Prahy. Až do konce války pak pracoval ve výzkumu Škodových závodů. V roce 1943 zpracoval na příkaz vedení Škodových závodů materiál o československé armádě. V květnu 1945 se organizačně podílel na Pražském povstání.
Brzy po osvobození byl zatčen a obviněn za činnost ve zbrojním průmyslu během okupace. V létě 1946 ho z vězení propustili, vyšetřování probíhalo nadále na svobodě a v prosinci 1948 ho mimořádný lidový soud zcela zprostil viny. Obhájit se musel ještě před vojenským kárným výborem, který ho chtěl také zbavit viny, avšak po zásahu nového ministra obrany A. Čepičky ho v říjnu 1950 uznal vinným, degradoval na vojína a snížil mu důchod. V 50. letech Karel Husárek pracoval ve Státním nakladatelství technické literatury jako překladatel a přeložil téměř dvě desítky odborných knih. V 60. letech těžce onemocněl a musel být hospitalizován. Zemřel 26. července 1972 v Praze. Jeho ostatky byly v roce 1974 převezeny do Paříže.
V listopadu 1991 byla Karlu Husárkovi posmrtně vrácena hodnost divizního generála. Jeho jméno by patrně upadlo v zapomnění, naštěstí však stále rostoucí zájem o československé opevnění tomu zabránil a generál Husárek je v souvislosti s opevněním často zmiňován. Od října 2005 nese jeho jméno 15. ženijní záchranná brigáda a v listopadu 2008 byl in memoriam vyznamenán Křížem obrany státu ministra obrany ČR.
Udělená vyznamenání:
Česká republika:
Kříž obrany státu in memoriam (2008)
Československo:
Československý válečný kříž 1918 se dvěma lipovými ratolestmi (1920)
Řád Sokola s meči (1919)
Československá revoluční medaile 1914 – 1918 (1920)
Československá medaile Vítězství 1918 (1921)
Francie:
Důstojník Čestné legie (1933)
Rytíř Čestné legie
Válečný kříž 1914 – 1918 s hvězdou (1919)
Jugoslávie:
Řád Jugoslávské koruny II. třídy (1935)
Rakousko-Uhersko:
Vojenská záslužná medaile (Signum laudis) – bronzová (1914)
Rumunsko:
Řád Rumunské hvězdy s meči II. třídy (1934)
Rusko:
Řád sv. Anny s meči II. třídy (1919)
