Bohuslav Fiala se narodil 29. ledna 1890 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Protože se už v mládí chtěl stát vojákem z povolání, vychodil v letech 1902 až 1907 vyšší reálku v Holešově a potom úspěšně absolvoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Po jejím ukončení nastoupil v srpnu 1910 do rakousko-uherské armády k zeměbraneckému pěšímu pluku 35 v Přemyšlu. Za první světové války se jako nadporučík pěchoty zúčastnil bojů s ruskou armádou v Haliči. V březnu 1915 byl při kapitulaci obklíčené pevnosti Přemyšl zajat a převezen do zajateckého tábora.
V srpnu 1918 vstoupil do československých legií v Rusku a byl zařazen k 9. střeleckému pluku. Působil jako instruktor v poddůstojnické škole, náčelník štábu skupiny, později jako výzvědný důstojník pluku a nakonec jako učitel taktiky v důstojnické škole, zúčastnil se také bojů s bolševiky na Volze a na Sibiři. V únoru 1920 se vrátil do Československa, kde byl přidělen k Hlavnímu štábu československé branné moci a povýšen na kapitána pěchoty.
V roce 1921 byl povolán do Válečné školy v Praze, kterou ukončil v roce 1922 a zůstal na ní jako pomocný profesor. V hodnosti štábního kapitána generálního štábu byl v červnu 1923 vyslán na vysokou školu válečnou do Paříže. Po návratu zastával místo profesora všeobecné taktiky na Válečné škole v Praze, v dubnu 1928 byl povýšen na podplukovníka generálního štábu. V rámci personálních změn na Hlavním štábu po tzv. Faloutově špionážní aféře se pak v září 1929 stal přednostou operační skupiny 3. oddělení Hlavního štábu.
V létě 1930 prošel krátkou službou u pěšího pluku 11 v Písku a v říjnu 1931 byl ustanoven přednostou 3. oddělení Hlavního štábu. Pod jeho vedením se práce operačního oddělení výrazně zkvalitnila. Bohuslav Fiala ho doplnil zkušenými důstojníky z Válečné školy a společně s nimi připravil návrh zásadní reorganizace a modernizace československé armády. V letech 1932 až 1933 velel pěšímu pluku 38 v Berouně, přičemž současně absolvoval s výtečným prospěchem Kurz pro vyšší velitele v Praze. V prosinci 1933 se v rámci personálních změn po nástupu nového náčelníka Hlavního štábu generála Ludvíka Krejčího vrátil na místo přednosty 3. oddělení Hlavního štábu.
V červenci 1934 byl povýšen na brigádního generála, v říjnu 1935 jmenován I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu a v prosinci 1937 podnáčelníkem Hlavního štábu. Osvědčil se jako výborný a neúnavný organizátor, který připravoval obranné plány na hrozící válku, byl jedním z nejbližších spolupracovníků náčelníka Hlavního štábu generála Ludvíka Krejčího. V rámci své funkce se stýkal se zástupci armád Malé dohody, Sovětského svazu a Francie. Po vyhlášení mobilizace v září 1938 se stal náčelníkem štábu Hlavního velitelství mobilizované armády. Po demobilizaci se vrátil na místo podnáčelníka Hlavního štábu, od 1. března 1939 zastupoval náčelníka Hlavního štábu, který musel na nátlak Německa opustit svoji funkci. V březnu 1939 dvakrát upozornil vládu na hrozící německou okupaci, 15. března 1939 ráno pak nařídil zničení všech důležitých spisů Hlavního štábu.
Po obsazení českých zemí dostal úkol zajišťovat styk s okupační mocí ve vojenských záležitostech. Zapojil se do vojenského odboje, již v prosinci 1939 byl však v souvislosti se skupinou tzv. tiskových důvěrníků německými bezpečnostními orgány zatčen. Delší dobu byl vězněn, nakonec v březnu 1942 pro nedostatek důkazů propuštěn. Po rekonvalescenci pokračoval v odboji a v květnu 1945 se aktivně zapojil do Pražského povstání.
Po osvobození Bohuslav Fiala působil krátce jako první podnáčelník Hlavního štábu nové československé branné moci, jeho povýšení bylo ale zamítnuto a on sám v říjnu 1945 odeslán na dovolenou. Do výslužby ho přeložili v červnu 1946, žil v Praze. Bez ohledu na jeho nepříznivý zdravotní stav byl v roce 1953 zbaven téměř celého důchodu, takže musel nastoupit do zaměstnání. Pracoval v továrně na výtahy, nejprve jako účetní, později jako noční vrátný. Zemřel po těžké nemoci 16. září 1964 v Praze. Jeho mimořádný podíl na výstavbě i vojenském myšlení československé armády ve 30. letech zůstává stále nedoceněn a jeho jméno je prakticky neznámé.
Udělená vyznamenání:
Československo:
Československý válečný kříž 1918 (1919)
Československá revoluční medaile 1914 – 1918 (1920)
Československá medaile Vítězství 1918 (1921)
Francie:
Národní řád Čestné legie důstojník (1936)
Národní řád Čestné legie rytíř (1926)
Medaile Za chrabrost – bronzová (1919)
Jugoslávie:
Řád Jugoslávské koruny II. třídy (1935)
Litva:
Řád Vytisova kříže II. třídy (1927)
Rakousko-Uhersko:
Vojenská záslužná medaile Signum laudis – bronzová (1914)
Pamětní kříž 1912/1913 (1913)
Rumunsko:
Řád Rumunské hvězdy II. třídy s meči (1936)
Řád Rumunské koruny II. třídy (1935)
Řád Rumunské koruny III. třídy (1934)
Řecko:
Řád Fénixe III. třídy (1938)
