15. Zajímalo by mě, jestli by se ještě dala sehnat kniha „Září 1938“ 1. a 2. díl od firmy Bonus A. Hrozně se ji snažím sehnat, ale bez úspěchu.
Chtěl bych se také zeptat, jestli nevíte o nějaké literatuře k Mnichovu 1938 (jednání, stav armády, spojenci, protivníci atd.). (4. 6. 2001)
Oba díly knihy „Září 1938“ od Miloslava Johna byly poměrně dlouhou dobu k dostání v levných knihách za celkem příznivou cenu, jinak je třeba obcházet antikvariáty. Doporučuji však přečíst si nejdříve naši recenzi na tuto práci v oddíle „Recenze“, popřípadě další recenze ve Fortsborníku č. 6, vydaném v Brně v roce 1999. Obecně platí, že při četbě všech Johnových knih je třeba být maximálně obezřetný a všechny údaje si raději (vícekrát) ověřit. Kromě faktografických chyb obsahují totiž množství překlepů a zkomolenin.
Pokud jde o požadovanou literaturu k Mnichovu 1938, z českých knih lze doporučit Františka Nesvadbu „Proč nezahřměla děla“, vyšlo v Praze 1986. Zřejmě nejlepší souhrnnou prací o vojenské situaci v Evropě v roce 1938 je kniha polského historika Mariana Zgórniaka „Europa w przededniu wojny“ vydaná v Krakově roku 1993. Protože však asi není v silách jednoho člověka shromáždit hodnověrné informace o armádách celé řady států, bylo by dobré sehnat si základní práce o jednotlivých armádách v příslušných státech (například pro Rakousko „Österreichs militärisches Potential im März 1938“ od E. Steinböcka nebo pro Německo „Handbuch zur deutschen Militärgeschichte 1648-1939“). Něco lze nalézt také v posledních ročnících časopisu „Historie a vojenství“, například v čísle 2000/3 byla otištěna organizace francouzské armády v roce 1938.
14. Mám ještě poznámku k útoku čs. armády na Německo 1. 10. 1938 po přijetí mnichovského diktátu. Co by se stalo – je to jen spekulace – kdyby proběhl puč, německé jednotky vešly na československé území a my jejich útok odrazili? To bychom přece nebyli označeni za agresora. (12. 5. 2001)
Možnost vojenského puče proti Adolfu Hitlerovi v roce 1938 je zajímavou variantou vývoje, je ale třeba si uvědomit, že tento případný převrat byl veden snahou zabránit válce na dvou frontách, tj. válce proti Československu a současně proti Francii s Velkou Británií. Vzhledem k tomu, že v Mnichově daly obě západní mocnosti Hitlerovi volnou ruku a naznačily, že Československu nepomohou, hrozila Německu válka jen na jedné frontě, navíc s diplomatickou podporou Západu. Za těchto okolností puč pochopitelně ztratil smysl. Více se lze dozvědět například v „Českém časopise historickém“ 1982/3, s. 703 a následující.
Znovu také upozorňuji, že představa o odražení německého útoku na československé hranici je dosti iluzorní. Něco takového by se snad podařilo jen na linii těžkého opevnění na Ostravsku, Opavsku nebo Králicku, ale rozhodně ne třeba v západních Čechách, kde by přes neúměrně roztaženou československou obrannou linii Němci patrně rychle přešli (viz „Historie a vojenství“ 1997/1, s. 131 – 136). Velení československé armády ostatně předpokládalo, že stabilizovat frontu se podaří stabilizovat na řece Vltavě (do anšlusu), na Českomoravské vrchovině (po anšlusu) nebo v nejhorším případě na moravsko-slovenské hranici.
13. Ve které peruti sloužil jako pilot Josef František (u 310. nebo 311.)? (15. 5. 2001)
Ani u jedné z nich, neboť Josef František působil u 303. polské stíhací perutě.
12. Chtěl bych se zeptat, jestli za první republiky byla branná povinnost od 18 do 60 let jako dnes? Při návštěvě muzea v pevnosti NS-81 Lom nedaleko Dobrošova jsem viděl vyhlášku o mobilizaci a ta byla do 40 let věku. (16. 5. 2001)
Podle branného zákona z roku 1920 se branná povinnost vztahovala na muže od 20 do 50 let. Prezident republiky mohl za války nařídit předčasný odvod ve věku 18 a 19 let a opětovný odvod starších ročníků do 60 let. Vycvičení záložníci se dělili na I. zálohu (20 až 40 let), která měla doplnit mírovou armádu na válečný počet, a II. zálohu (41 až 50 let), která sloužila ke krytí ztrát válečné armády a ke službě v týlu. V září 1938 byla, jak vyplývá ze zmiňované mobilizační vyhlášky, povolána do zbraně celá I. záloha, později také část II. zálohy.
11. Zajímalo by mě, kdo kromě Rumunska měl přívětivý postoj k Československu v září 1938?
A kde by se dala sehnat mapa postupného obsazování pohraničí německými vojsky od 1. října? (16. 5. 2001)
Pokud jde o postoje politických představitelů, tak kromě zmíněného Rumunska mělo Československo sympatie některých pobaltských států (Litva více, Lotyšsko méně). Pokud jde o podporu veřejnosti, tak ta byla asi největší v Jugoslávii, kde se hlásilo na pomoc Československu několik desítek tisíc dobrovolníků. Dobrovolníci se hlásili také z Rumunska, Litvy a Lotyšska. Ostatní státy v Evropě zaujaly nepřátelskou nebo neutrální pozici. Zvláštní případ představuje Sovětský svaz, který by snad byl ochoten Československo v jeho válce podporovat vojenským materiálem a odbornými poradci.
Mapu obsazování pohraničí německými vojsky lze najít například ve „Školním atlasu československých dějin“, ve vydání z roku 1972 je na straně 40.
10. Chtěla bych se něco dozvědět o československém zahraničním odboji v letech 1939 až 1945. (27. 5. 2001)
Ty nejzákladnější informace lze nalézt v dostupných přehledech československých dějin, např. v II. dílu „Dějin zemí koruny české“, nebo v publikaci „Naši vojáci v zahraničí“, vydanou ministerstvem obrany v roce 1994. Podrobné informace, byť poznamenané dobou svého vzniku, obsahuje IV. díl „Vojenských dějin Československa“. Vyšly také vzpomínky řady příslušníků zahraničního vojenského odboje (Ludvík Svoboda, Karel Klapálek, Vilém Sacher aj.). Z nedávných prací bych připomenul alespoň knihy Jiřího Rajlicha o československých letcích ve Francii a Velké Británii nebo studie v časopise „Historie a vojenství“, kde například v čísle 1994/6 vyšel obsáhlý článek o obrněné brigádě.
9. Prosím o zaslání informací o způsobech a systémech zastíracích nátěrů vojenské techniky od 50. do 80. let, hlavně tzv. bojové kamufláže. (25. 3. 2001 – odpovídá Pavel Minařík)
O maskovacích prostředcích a technikách maskování v československé armádě v letech 1959 až 1992 pojednávaly předpisy Žen-2-5. V těchto předpisech jsou stanoveny základní zásady maskování vojsk, předmětů a objektů, jakož i stručně charakterizovány maskovací prostředky zavedené u útvarů čs. armády. Předpis Žen-2-5 je uložen ve Vojenském ústředním archivu ve sbírce „Čs. vojenské předpisy po roce 1945“ ve vydáních z roku 1959 (inv. č. 6443), 1966 (inv. č. 6444) a 1987 (inv. č. 6445). Ve druhé polovině 40. let a v 50. letech platil předpis Žen-II-5 „Zastírání“ vydaný v roce 1948. V těchto předpisech jsou však uvedeny pouze základní pokyny k technice maskování a k maskování jednotlivých předmětů (jednotlivce, bojové techniky, opevněných objektů atd.), v příloze lze nalézt barevnou stupnici maskovacích barev a šedou stupnici maskovacích barev. V případě maskování techniky se zde hovoří o maskování vozidel v prostorech rozmístění, případně při zastávkách na přesunu, s přihlédnutím k odlišnostem maskování v zimě. U maskování tanku a samohybného děla předpis pojednává o jejich ukrytí v okopech a v úkrytech, žádná konkrétní maskovací schémata však neobsahuje. V úvodu k Žen-2-5 se pouze píše, že podrobnosti technického provádění maskovacích nátěrů nejsou v tomto předpisu zahrnuty a o této tematice mají pojednávat zvláštní ženijní předpisy. Tyto zvláštní předpisy se bohužel nepodařilo nalézt. Citovaný předpis Žen-2-5 je možné prostudovat v badatelně Vojenského ústředního archivu, je však nutné se s dostatečným předstihem telefonicky objednat (02/20206101).
8. Rád bych se dozvěděl něco bližšího o generálu Robertu Rychtrmocovi. Zejména by mne zajímalo, jak je na něj pohlíženo v souvislosti s jeho činností v Českém svazu válečníků? (4. 5. 2001)
Robert Rychtrmoc byl důstojníkem rakousko-uherské armády, za 1. světové války působil ve štábech různých velitelství hlavně na italské frontě. Po roce 1918 byl přijat do československé armády a dosáhl hodnosti divizního generála. Naposledy velel 3. divizi v Litoměřicích, 1. ledna 1934 odešel do výslužby. Údajně již v té době nebyl považován za zcela spolehlivého, čemuž ovšem poněkud odporuje jeho povolání do činné služby za mobilizace v září 1938, kdy byl pověřen budováním obranného postavení na Českomoravské vrchovině. Během okupace byl nejprve členem Českého svazu válečníků, od července 1943 se stal jeho předsedou a od března 1945 stál v čele Národního souručenství. Nejvíce informací o jeho činnosti lze nalézt v práci T. Pasáka „Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945“ vydané v roce 1999. Z této knihy také vyplývá, že Robert Rychtrmoc se zcela dobrovolně dal do služeb okupantů, opakovaně jim nabízel (naposledy v dubnu 1945!) vojenskou pomoc a měl jejich plnou důvěru. Jako zaníceného obdivovatele nacismu a aktivního spolupracovníka pražského gestapa ho zcela oprávněně odsoudili v roce 1946 k trestu smrti. Dovolím si jen dodat, že stejně jako v případě známého plukovníka Emanuela Moravce šlo o výjimku potvrzující pravidlo a naprostá většina důstojníků československé armády nejenže nekolaborovala, ale naopak aktivně bojovala proti okupantům a zaplatila za to těžkými ztrátami.
7. Můžete mi sdělit sídla pluků dělostřelectva proti letadlům na jaře 1938, počet stabilních dělostřeleckých baterií proti letadlům a jejich umístění? Dále jaké typy motocyklů a jízdních kol užívaly motorizované a cyklistické jednotky čs. armády? (2. 5. 2001)
Pluky dělostřelectva proti letadlům byly dislokovány takto: pluk 151 Praha, pluk 152 Olomouc, pluk 153 Piešťany s výjimkou III. a V. (oba Bratislava) oddílu, pluk 154 Pardubice s výjimkou I. (Hradec Králové) a III. (Praha) oddílu. Na jaře 1938 existovalo celkem 41 baterií protiletadlových děl a pokud je známo žádná z nich nebyla umístěna v palebném postavení. Děla byla v míru uložena ve skladech a svá postavení zaujímala až po vyhlášení mimořádných opatření. K trvalému umístění protiletadlových děl v palebném postavení již v míru se přistoupilo až po roce 1950.
Z dostupných pramenů známe jen počty motocyklů, které měla československá armáda – k 15. březnu 1939 to bylo 1059 motocyklů solo a 179 motocyklů s přívěsem. Miloslav John, jehož údaje však nejsou vždy spolehlivé, uvádí v knize „Září 1938, II. díl“ u motocyklů značku BD-350 (solo) a BD-500 (přívěs). Ve fotografické příloze stejné knihy je na motocyklech zřejmě znak ČZ.
6. Zajímala by mě konfrontace plánů německé armády na obsazení Československa v letech 1937-1939 s plány obrany československé armády. (25. 4. 2001)
Zhodnotit válečné plány obou stran je obtížné, protože systematický historický výzkum na toto téma nebyl dosud proveden a dostupná literatura není příliš spolehlivá. Pokud jde o situaci v září 1938, obrázek si lze udělat z německých dokumentů předložených při norimberském procesu (otištěny v knize „Československo a norimberský proces“ vydané v roce 1946) a z dochovaných operačních rozkazů československé armády (publikovány v Historii a vojenství 1996/5, 1997/1 a 1997/3 – časem se objeví i na těchto stránkách). Z nich vyplývá, že německá armáda s největší pravděpodobností upustila od hlavního úderu ze Slezska a Rakouska s cílem rozdělit Československo a stejný, ne-li větší význam přisoudila vpádu do západních Čech a obsazení Prahy. Československé velení to zřejmě vytušilo a přesunulo část sil z Moravy směrem na západ a vyztužilo především obranu severních a jižních Čech. Pokud jde o situaci ve 20. polovině 30. let, je možné uvést, že československý Hlavní štáb počítal s náhlým německým útokem bez vypovězení války spojeným s masivním nasazením letectva případně i obrněné techniky, kterému se mělo čelit na několika předem připravených obranných postaveních ve směru západ-východ. Za největší problém se asi považovalo úspěšné provedení mobilizace, kterou mohla německá armáda podstatně narušit. Obecné informace k tomuto tématu lze najít v příslušných kapitolách III. dílu Vojenských dějin Československa a v třídílné studii publikované v Historii a vojenství 1985/4 až 1985/6.
5. Ve kterých vojenských svazcích bylo Československo od 28. října 1918 do roku 2000? (18. 4. 2001)
Československo bylo mezi světovými válkami členem Malé dohody (vojenský svazek ČSR, Rumunska a Jugoslávie proti Maďarsku), po druhé světové válce bylo členem Varšavské smlouvy (vojenský svazek tzv. socialistických států pod vedením SSSR). Složitější je to se svazkem ČSR-Francie (později ČSR-Francie-SSSR), protože nešlo o klasickou vojenskou alianci – státy mezi sebou sice podepsaly smlouvy o vzájemné pomoci, ale nikdy je nedoplnily vojenskými dohodami. Československá veřejnost sice považovala Francii za svého hlavního spojence, ale velení armády se nikdy nedozvědělo, kdy a jakým způsobem francouzská armáda konkrétně pomůže. Na druhé straně mezi československou a francouzskou armádou ve 20. letech a mezi československou a sovětskou armádou ve 30. letech probíhala úzká spolupráce včetně dodávek zbraní, výměny zpravodajských informací a stáží důstojníků, takže i tento svazek lze zřejmě zařadit mezi vojenské aliance. Konečně jeden z nástupních států Československa, Česká republika, je pak od března 1999 členem NATO.
4. Co by se stalo, kdybychom přijali mnichovský diktát, ale 1. října 1938 odpověděli útokem na německé pozice u našich hranic a bombardováním průmyslových měst? Určitě by to Němce na pár týdnů ochromilo. (16. 4. 2001)
Je to bezesporu zajímavá myšlenka, ale vzhledem k situaci na přelomu září a října 1938 zcela nereálná. Z politického hlediska by československý útok na Německo ukázal celému světu, že německá propaganda líčící Československo jako jediného viníka krize má pravdu a že Československo chce rozpoutat v Evropě nový válečný konflikt. Je docela možné, že by pak Společnost národů (předchůdce OSN) označila ČSR za agresora a vyzvala členské státy, aby pomohli napadené zemi, tj. Německu. To by s Polskem a Maďarskem mohlo pod záštitou Společnosti národů Československo porazit a rozdělit si jeho území. Pokud jde o faktory vojenské, čs. armáda během své existence sice plánovala celou řadu ofenzivních akcí, ale vždy ve spolupráci se spojenci. Jednoznačně útočně se mělo například postupovat proti Maďarsku, ovšem v úzké spolupráci s Malou dohodou (Rumunsko, Jugoslávie). Ve 20. letech a na počátku 30. let se uvažovalo o útočné operaci do Slezska, tj. proti Německu, přičemž se počítalo s pomocí Polska. Až do roku 1938 patrně existoval i plán útočné operace do Rakouska, kterou měla provést čs. armáda, avšak opět v rámci koaliční války se spojenci na naší straně. Více než výmluvná jsou pak slova československého generála Karla Husárka z roku 1937, který o ofenzivě do Německa napsal: „Na úspěch počáteční ofenzivy do Německa i menšího rozsahu měli jsme menší a menší naději se vzrůstem německé armády. Dnes by to byla sebevražda a hraní do karet plánům Německa.“ Bylo by možné rozebírat i další okolnosti (např. stav čs. bombardovacího letectva), ale myslím, že je to už zbytečné.
3. Kde bych se mohl něco dozvědět o čs. interbrigadistech během občanské války ve Španělsku 1936-1939? (18. 4. 2001)
Základní informace k tomuto tématu lze nalézt ve Vojenských dějinách Československa, III. díl, strana 358 až 372. Několik studií bylo otištěno v časopise Historie a vojenství (1955, č. 4, s. 413-443; 1961, č. 1, s. 111-141 nebo 2000, č. 4, s. 806-827), další pak ve sborníku Politické elity v Československu 1918-1948 (s. 147-170), který vydal roku 1994 Ústav pro soudobé dějiny. V roce 1963 vyšla také kniha Artura Londona „Španělsko, Španělsko…“.
2. Nemohu zjistit sídla velitelství některých pluků a praporů mírové čs. armády na jaře 1938: ženijní prapor 12, telegrafní prapor 5, 6, 7 a dragounský pluk 11. (17. 4. 2001)
Organizační a dislokační vývoj čs. armády v letech 1918 až 1939 je podrobně zpracován ve studii Rudolfa Sandera otištěné ve Sborníku archivních prací, 1985, č. 1, strana 3 až 159. Lze zde mimo jiné zjistit, že ženijní prapor 12 sídlil od 17. února 1938 v Michalovcích, telegrafní prapor 5 v Benešově, telegrafní prapor 6 v Lipníku nad Bečvou, telegrafní prapor 7 v Turčianskom Sv. Martine, dragounský pluk 11 v Bratislavě (velitelství, I. korouhev), Šamorínu (II. korouhev) a Seredi (náhradní korouhev).
1. Zajímalo by mne, které jednotky a v jaké síle byly na Podkarpatské Rusi 14. března 1939, a dále, kam a kdy které jednotky ustoupily od 14. do 17. března. (22. 3. 2001)
V březnu 1939 se na Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajině) nalézaly jednotky podléhající velitelství 12. divize: pěší pluky 36 a 45 (6 praporů), část dělostřeleckého pluku 12 (2 oddíly) a několik čet obrněných automobilů a lehkých tanků. Dále zde byl prapor stráže obrany státu. Maďarské armádě, která na Podkarpatskou Rus zaútočila 14. března, se postupně podařilo československé síly rozdělit do tří skupin: západní, střední a východní. Prvním dvěma skupinám se podařilo probít na Slovensko, východní skupina (část pěšího pluku 45, jeden oddíl dělostřeleckého pluku 12, několik obrněných aut a lehkých tanků) musela ustoupit do Rumunska a část příslušníků stráže obrany státu přešla do Polska. Poslední československý voják opustil Podkarpatskou Rus 17. března 1939 po obědě. Další podrobnosti lze nalézt ve studii Oty Holuba publikované v časopise Odboj a revoluce, 1969, č. 5, strana 5 až 74.