1680. Chtěl bych zjistit, jaká byla bojová sestava a dislokace jednotek Hraniční oblasti 39, 40, 41 a 42 k 30.9.1938? (odpovídá Pavel Šrámek)
Složení Hraniční oblasti 39 bylo následující:
– velitelství (sídlilo v Galantě) se štábní rotou, štábní jezdeckou četou, štábní autokolonou a oddílem polních četníků,
– pěší pluk 12 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická, minometná a kanonová rota),
– pěší pluk 23 (I. a II. prapor, spojovací, zákopnická, minometná a kanonová rota),
– pěší pluk 39 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická, minometná a kanonová rota),
– hraničářský prapor 31,
– hraničářský prapor 50,
– dělostřelecký pluk 39 (I. až III. oddíl),
– dělostřelecký pluk 135 (II. oddíl),
– smíšený přezvědný oddíl 39 (jezdecká eskadrona, cyklistická rota a četa lehkých tanků),
– četa tančíků 14,
– četa obrněných automobilů 3,
– telegrafní prapor 39 (telegrafní a radiotelegrafní rota),
– obrněný vlak 3,
– improvizovaný obrněný vlak 39,
– světlometná rota 2, 3 a 4,
– pobřežní rota 1, 2, 3, 4, 5 a 6,
– minová četa 1, 2, 3 a 4,
– družstvo strážních motorových člunů 2, 3 a 4,
– družstvo vlečných motorových člunů 1, 2, 3 a 4,
– družstvo minových motorových člunů 1,
– týlové útvary.
Složení Hraniční oblasti 40 bylo následující:
– velitelství (sídlilo v Banské Bystrici) se štábní rotou, štábní jezdeckou četou, štábní autokolonou a oddílem polních četníků,
– pěší pluk 25 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická, minometná a kanonová rota),
– pěší pluk 26 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická, minometná a kanonová rota),
– hraničářský prapor 8 a 28,
– dělostřelecký pluk 40 (I. a III. oddíl),
– dělostřelecký pluk 135 (2. baterie),
– četa tančíků 15, 16, 17 a 18,
– ženijní rota 32,
– telegrafní prapor 40 (telegrafní a radiotelegrafní rota),
– improvizovaný obrněný vlak 40,
– týlové útvary.
Složení Hraniční oblasti 41 bylo následující:
– velitelství (sídlilo v Košicích) se štábní rotou, štábní jezdeckou četou, štábní autokolonou a oddílem polních četníků,
– pěší pluk 14 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– pěší pluk 32 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– horský pěší pluk 4 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– hraničářský prapor 9 a 29,
– dělostřelecký pluk 41 (I. až III. oddíl),
– dělostřelecký pluk 136 (II. oddíl),
– smíšený přezvědný oddíl 41 (jezdecká eskadrona, cyklistická rota a četa lehkých tanků),
– četa tančíků 19, 20, 21 a 22,
– ženijní rota 33,
– telegrafní prapor 41 (telegrafní a radiotelegrafní rota),
– improvizovaný obrněný vlak 41,
– týlové útvary.
Složení Hraniční oblasti 42 bylo následující:
– velitelství (sídlilo v Užhorodu) se štábní rotou, štábní jezdeckou četou, štábní autokolonou a oddílem polních četníků,
– pěší pluk 20 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická, minometná a kanonová rota),
– pěší pluk 36 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická, minometná a kanonová rota),
– pěší pluk 45 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická, minometná a kanonová rota),
– dělostřelecký pluk 42 (I. oddíl),
– dělostřelecký pluk 136 (I. oddíl),
– smíšený přezvědný oddíl 42 (jezdecká eskadrona, cyklistická rota a četa lehkých tanků),
– četa tančíků 23,
– ženijní rota 34,
– telegrafní prapor 42 (telegrafní a radiotelegrafní rota),
– improvizovaný obrněný vlak 42,
– týlové útvary.
1679. Zajímal by mě rozdíl mezi mírovými a válečnými počty mužů v pěších praporech při zářijové mobilizaci roku 1938. Některé prapory obsazovaly úseky o délce až 30km a jejich mírové počty jsou cca 500 mužů s 12 těžkými kulomety. To se mi zdá trochu málo pro tak dlouhý úsek. (odpovídá Pavel Šrámek)
Mírové a válečné počty útvarů československé armády byly odlišné. Tabulkový válečný počet pěšího praporu v rámci pěšího pluku byl 834 mužů, tabulkový válečný počet samostatného hraničářského praporu byl 1236 mužů. Délka obranných úseků praporů také nebyla stejná. Skutečně existovaly úseky dlouhé až 30 km, ale v řadě případů se délka pohybovala kolem 10 km.
1678. Které dělostřelecké útvary vytvořily mobilizované dělostřelecké pluky 101 a 109 a které vznikly z mírových dělostřeleckých pluků 101 a 109? (odpovídá Pavel Šrámek)
Mobilizovaný dělostřelecký pluk 101 postavily mírový dělostřelecký pluk 101 (velitelství, I. a II. oddíl) a mírový dělostřelecký pluk 109 (III. oddíl).
Mobilizovaný dělostřelecký pluk 109 postavil celý mírový dělostřelecký pluk 109.
Mírový dělostřelecký pluk 101 postavil za mobilizace 2 velitelství pluků (101, 135), 3 velitelství oddílů (I/101, II/101, I/135), 9 baterií, 1 zbrojní park, 7 muničních kolon, 1 velitelství náhradního oddílu, 1 cvičnou náhradní baterii a 1 remontní baterii.
Mírový dělostřelecký pluk 109 postavil za mobilizace 2 velitelství pluků (109, 112), 5 velitelství oddílů (III/101, I/109, II/109, II/112, II/135), 15 baterií, 1 zbrojní park, 5 muničních kolon, 2 pracovní roty, 2 vozatajské doplňky, 1 velitelství náhradního oddílu, 1 cvičnou náhradní baterii a 1 remontní baterii.
Viz též odpověď na dotaz č. 1433.
1677. V anketě „Armáda 1938“ (Vojenská história 1999/2, str. 99) uvádí velitelství VII. sboru, že dělostřelecký oddíl III/109 byl vyzbrojen 10,5 cm kanony. Opravdu III. oddíl existoval? Není to chyba? R. Sander uvádí ve své studii v HaV 1995/6, že motorizované hrubé dělostřelecké pluky měly jen 2 oddíly. (odpovídá Pavel Šrámek)
Máte pravdu, skutečně jde o omyl, správně má být dělostřelecký oddíl II/109. Dělostřelecký pluk 109 vytvořený za mobilizace na podzim 1938 měl I. oddíl (hipomobilní) vyzbrojený 15cm hrubými houfnicemi vz. 25 a II. oddíl (motorizovaný) vyzbrojený 10,5cm hrubými kanony vz. 35.
1676. Brat môjho starého otca Ján Polc (po maď. Polcz János) z Dobrej Nivy pri Zvolene narukoval do k. u. k. armády do Lučenca. Slúžil v Inf. R. Nr. 66, Batalion 4, Kompania 4, Feldpost 92. V júni 1915 bola jeho jednotka presunutá do Mezökevösdu v Maďarsku. 2.8.1915 písal kartu poľnej pošty zo žel. stanice Stryj v Haliči, asi 14.8.1915 z Černovici v Bukovine. Posledná karta je z 30.8.1915. O jeho osude sa vie len toľko, že pri nepriateľskom protiútoku, keď jeho jednotka musela ustupovať, spadol a viac ho už nikto nevidel. Rodina o ňom nedostala žiadnu správu a ani sa domov nevrátil. Pravdepodobne zomrel. Dá sa zistiť miesto týcho bojov? Kde by asi mohol byť pochovaný? Akých vyšších bojových operácii sa jeho 66. pluk v tom čase zúčastnil? Vopred Vám ďakujem. Ján Polc 27.5.2010 (odpovídá Pavel Šrámek)
Užhorodský 66. pěší pluk byl součástí 29. pěší brigády 15. pěší divize košického VI. armádní sboru. Tento sbor podléhal 4. armádě, s níž se zúčastnil bojů s ruskou armádou v Haliči. Dne 26.8.1915 VI. armádní sbor zahájil útok na město Brest Litevský (dnes Brest), které se mu podařilo dobýt.
V dané věci se obraťte na Vojenský ústřední archiv, Sokolovská 136, Praha 186 00 a požádejte o vyhledání záznamu z kartotéky padlých a zemřelých v I. světové válce, případně záznamu z matrik zemřelých 66. pěšího pluku z let 1. světové války (evid. č. 1001 až 1004).
1675. Ráda bych se dozvěděla něco o 7. pěším pluku z Plzně, hlavně kde se pohyboval od roku 1915 do října 1916, kdy se praděda dostal do zajetí někde v Tyrolích. Chtěla bych vědět přesněji, kde to mohlo být. V roce 1918 vstoupil do italských legií, nejdřív byl u 31. pluku, o kterém jste tu už psali, ale koncem války nebo těsně po válce byl u 35. pluku (I.prapor 3.rota), se kterým se dostal na Slovensko – zajímalo by mě, kde přesně byli a co tam dělali. Děkuji (odpovídá Pavel Šrámek)
Vámi uváděný 7. pěší pluk byl ve skutečnosti 7. zeměbranecký pěší pluk, který v rámci 21. zeměbranecké divize rakousko-uherské armády bojoval od roku 1915 na italské frontě. Více informací bohužel nemáme.
35. střelecký pluk čs. legií v Itálii vznikl 13.9.1918 a stal se součástí 6. čs. střelecké divize v Itálii. Po návratu do Československa v prosinci 1918 se zúčastnil obsazování Slovenska a následných bojů s maďarskou Rudou armádou na východním Slovensku v okolí Košic.
1674. Zajímají mě informace, které jednotky československé armády byly 14. března 1939 dislokovány na Slovensku a byly zařazeny do nově vzniklé slovenské armády. Jsou známy jejich početní stavy osob a výzbroje, organizační struktura (sbory, divize, samostatná tělesa, samostatné oddíly a setniny) a místa posádek k tomuto dni? (odpovídá Pavel Šrámek)
Nově vzniklá slovenská armáda převzala v okamžiku vzniku slovenského státu organizační strukturu bývalé československé armády. Ta byla 14.3.1939 na území Slovenska následující:
Zemské vojenské velitelství Bratislava
(přímo podřízeny: 3. rychlá divize Bratislava, dělostřelecký pluk 153, letecký pluk 3)
– V. sbor Trenčín
(přímo podřízeny: pluk útočné vozby 3, dělostřelecký pluk 110 a 126, automobilní prapor 3, telegrafní prapor 3)
* 15. divize Trenčín (pěší pluk 9, 17 a 33, dělostřelecký pluk 15)
* 16. divize Ružomberok (pěší pluk 41, horský pěší pluk 1 a 2, dělostřelecký pluk 201)
– VI. sbor Spišská Nová Ves
(přímo podřízeny: dělostřelecký pluk 111 a 112, automobilní prapor 4, ženijní prapor 12, telegrafní prapor 4)
* 11. divize Spišská Nová Ves (pěší pluk 14 a 32, horský pěší pluk 4, hraničářský prapor 9, dělostřelecký pluk 11)
* 17. divize Prešov (pěší pluk 16 a 37, horský pěší pluk 3, dělostřelecký pluk 202)
* 12. divize Svalava (pěší pluk 20, 36 a 45, dělostřelecký pluk 12), z níž byly na slovenském území jen pěší pluk 20 a část dělostřeleckého pluku 12
– VII. sbor Banská Bystrica
(přímo podřízeny: hraničářský prapor 50, dělostřelecký pluk 101 a 109, automobilní prapor 7, ženijní pluk 3, 4 a 6, telegrafní prapor 7)
* 9. divize Bratislava (pěší pluk 12, 23 a 39, dělostřelecký pluk 9)
* 10. divize Banská Bystrica (pěší pluk 7, 25 a 26, hraničářský prapor 8, dělostřelecký pluk 10 a 54)
Další podrobnosti naleznete ve studii Rudolfa Sandera „Organizační a dislokační vývoj československé armády v letech 1918-1939“, která vyšla ve Sborníku archivních prací 1985/1, a v knize Charlese Klimenta a Břetislava Nakládala „Slovenská armáda 1939-1945“ z roku 2003.
1673. Při přípravě brožury k muzeu Stachelberg jsme narazili pro nás na neřešitelné otázky, a to: Kdy byla zrušena Rada pro opevňování a ŘOP? Mohl by jste nám pomoci? U ŘOP si myslím, že zanikl v průběhu roku 1939 (tedy po 15.3.) a jeho agendu převzalo MVP – odbor L, ale které konkrétní datum to bylo to nevím. U té druhé instance vůbec nevím. Ale předpokládám, někdy po Mnichovu. (odpovídá Pavel Šrámek)
Ředitelství opevňovacích prací fungovalo i po 15. březnu 1939, a to v rámci II. odboru (dělostřeleckého a zbrojního) Ministerstva národní obrany v likvidaci. Za datum jeho zániku lze považovat 31.12.1939, kdy svoji existenci ukončilo Ministerstvo národní obrany v likvidaci.
K Radě pro opevňování nemáme bohužel informace. Domníváme se, že formálně existovala i po Mnichovu 1938, ale nevykonávala žádnou činnost. Zrušena pak byla v roce 1939, zřejmě v souvislosti s likvidací Ministerstva národní obrany a bývalého Hlavního štábu, který se po 15. březnu 1939 změnil na Všeobecný odbor Ministerstva národní obrany v likvidaci.
K likvidaci Ministerstva národní obrany viz odpověď na dotaz č. 559.
1672. Obracím se na Vás s prosbou o odpověď na dvě otázky týkající se československého opevnění: 1) Jaké bylo postavení vojenské správy v souvislosti s výstavbou i právní ochranou čs. opevnění v letech 1935-1938? 2) Jakým způsobem se vybíraly firmy pro výstavbu objektů čs. opevnění (v letech 1935-1938), existovalo právní či faktické omezení pro firmy vlastněné zahraničním subjektem či firmy ovládané příslušníky německé menšiny v ČSR? (odpovídá Pavel Šrámek)
Na první otázku bohužel odpověď neznáme.
Pokud jde o druhou otázku, protože zákon o zadávání státních zakázek č. 667/1920 Sb. spolehlivost firem nijak neřešil, Ministerstvo národní obrany se v polovině 30. let minulého století rozhodlo uplatňovat na firmy tzv. národnostní podmínky, které měly zajistit spolehlivé složení jejich pracovníků. Tyto podmínky byly následující:
1) upravit počet úředníků československé národnosti, aby odpovídal nejméně poměru dělníků československé národnosti ve firmě a současně, aby počet dělníků československé národnosti odpovídal nejméně národnostnímu poměru obyvatelstva v daném kraji,
2) nahradit cizí státní příslušníky zaměstnanci domácími, a to československé národnosti,
3) nezaměstnávat úředníky a dělníky hlásící se ke státu nepřátelským politickým stranám,
4) za propuštěné nespolehlivé zaměstnance přijmout jen spolehlivé zaměstnance.
Poprvé byly tyto podmínky aplikovány v lednu 1936 v soutěži na dodávku vlněného zboží pro armádu, kdy zakázku mohly dostat pouze ty firmy, které podmínky přijmou s tím, že na jejich splnění mají dva roky. Následovala rozhořčená reakce Sudetoněmecké strany, která rozpoutala obrovskou kampaň a podala dokonce stížnost ke Společnosti národů v Ženevě. Pod tímto tlakem byla opatření Ministerstva národní obrany formálně odvolána, neoficiálně se však v jejich duchu postupovalo dál, a to především u nejdůležitějších vojenských zakázek, tedy i výstavby opevnění.
1671. Můj otec Vendelín Vondřejc sloužil v hodnosti četaře délesloužícího v Králíkách u strážního praporu III při výstavbě prvních TO (vím určitě o K-S 14 Cihelna a K-S 15 U Lípy) a byl po službě v r. 1936 až 15.7.1937 z Králík převelen do Prahy na Ředitelství opevňovacích prací a zřejmě tam působil až do zrušení MNO v březnu 1940. Můžete sdělit nějaké podrobnosti o náplni práce a příslušnících sloužících u tohoto ředitelství? (odpovídá Pavel Šrámek)
Ředitelství opevňovacích prací představovalo výkonný orgán opevňování prováděného v Československu ve 2. polovině 30. let minulého století. Podle poslední organizace z května 1938 se skládalo ze tří oddělení:
1) Oddělení taktické – stanovovalo průběh linií těžkého a lehkého opevnění, rozhodovalo o umístění jednotlivých objektů a určovalo jejich úkoly, výzbroj, odolnost atd.
2) Oddělení studijní a konstruktivní – vypracovávalo technické směrnice pro opevňování, studovalo po konstrukční stránce jednotlivé typy objektů, pancířů, věží, střílen a dalších zařízení. Zhotovovalo také projektovou dokumentaci objektů.
3) Oddělení stavebně administrativní – vypracovávalo směrnice k provádění prací, zhotovovalo prováděcí plány, zajišťovalo zkoušky stavebního materiálu, vedlo evidenci podnikatelů, vypisovalo soutěže, řídilo zadávání prací atd.
Další podrobnosti můžete najít v článku otištěném v časopise Historie a vojenství 1996/2 na stranách 74-123.Pokud jde o zrušení Ministerstva národní obrany, k tomu došlo k 31.12.1939, viz odpověď na dotaz č. 559.
1670. Při četbě knížky „Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku“ jsem narazil na název „příkopový periskop“. Dle autora vždy tvoří dvojici s granátovým skluzem. Můžete vysvětlit popř. ukázat nákres jak ten příkopový periskop vypadal, popř. na kterých srubech je k vidění? (odpovídá Pavel Šrámek)
Příkopový periskop sloužil k pozorování tzv. diamantového příkopu nebo bezprostředního okolí týlových stěn pevnostního objektu. Jeho popis naleznete v práci „Val na obranu republiky“ vydané v roce 2008 na straně 397. K vidění by příkopový periskop měl být v muzeích čs. opevnění, například na objektu Březinka nad Náchodem.
1669. Chtěl bych vědět, které jednotky československé předválečné armády měly kasárna v Senici. (odpovídá Pavel Šrámek)
V Senici působil od 11.2.1938 až do zániku Československa v březnu 1939 II. prapor pěšího pluku 33 a současně zde existovalo posádkové velitelství. Dne 5.12.1938 se sem přesunulo ještě velitelství pěšího pluku 33 a 13.12.1938 také III. prapor uvedeného pluku.
1668. Chtěl bych vědět, jaká byla bojová sestava a dislokace jednotek 4., 10., 11., 13. pěší divize k 30.9.1938? (odpovídá Pavel Šrámek)
Složení 4. divize bylo následující:
– velitelství (sídlilo v Hradci Králové) se štábní rotou, štábní jezdeckou četou, štábní autokolonou a oddílem polních četníků,
– pěší pluk 54 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– pěší pluk 71 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– pěší pluk 80 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– dělostřelecký pluk 4 (I. až III. oddíl), velitelství pluku Slatina,
– smíšený přezvědný oddíl 4 (jezdecká eskadrona, cyklistická rota a četa lehkých tanků),
– ženijní rota 4,
– telegrafní prapor 4 (telegrafní a radiotelegrafní rota),
– týlové útvary.
Složení 10. divize bylo následující:
– velitelství (sídlilo v Krupině) se štábní rotou, štábní jezdeckou četou, štábní autokolonou a oddílem polních četníků,
– pěší pluk 75 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota), velitelství pluku Litava,
– pěší pluk 76 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota), velitelství pluku Nemce,
– dělostřelecký pluk 10 (I. až III. oddíl), velitelství pluku Čekovce,
– smíšený přezvědný oddíl 10 (jezdecká eskadrona, cyklistická rota a četa lehkých tanků),
– ženijní rota 10,
– telegrafní prapor 10 (telegrafní a radiotelegrafní rota),
– týlové útvary.
Složení 11. divize bylo následující:
– velitelství (sídlilo v Lovinobani) se štábní rotou, štábní jezdeckou četou, štábní autokolonou a oddílem polních četníků,
– pěší pluk 64 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– pěší pluk 82 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– horský pěší pluk 8 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– dělostřelecký pluk 11 (I. až III. oddíl),
– smíšený přezvědný oddíl 11 (jezdecká eskadrona, cyklistická rota a četa lehkých tanků),
– ženijní rota 11,
– telegrafní prapor 11 (telegrafní a radiotelegrafní rota),
– týlové útvary.
Složení 13. divize bylo následující (divize byla na přesunu):
– velitelství (v Humpolci, dosaženo 2. 10.) se štábní rotou, štábní jezdeckou četou, štábní autokolonou a oddílem polních četníků,
– pěší pluk 72 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– pěší pluk 97 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– pěší pluk 98 (I. až III. prapor, spojovací, zákopnická a minometná rota),
– dělostřelecký pluk 13 (I. až III. oddíl),
– smíšený přezvědný oddíl 13 (jezdecká eskadrona, cyklistická rota a četa lehkých tanků),
– ženijní rota 13,
– telegrafní prapor 13 (telegrafní a radiotelegrafní rota),
– týlové útvary.
1667. Můj dědeček sloužil za 1. světové války na italské frontě. Nejprve u Gebirgs-Artilerie-Regiment Nr. 13, potom u Festung-Artilerie-Bataillon Nr. 6 (3. Feldkompanie, Turm Haubitz Batterie Nr. 2 „Grubach“). Prosím o poskytnutí alespoň informace o tom, kde mohu o těchto útvarech nějaké informace získat. (odpovídá Pavel Minařík)
Gebirgsartillerieregiment Nr. 13 (GbAR 13) vznikl v roce 1911 a před vypuknutím války tvořil součást XVI. sboru (Ragusa, dnes Dubrovník). Velitelství pluku bylo společně s 1. a 2. kanonovou baterií i oběmi houfnicovými bateriemi zařazeno u 47. pěší divize (Castelnuovo, dnes Herceg Novi), zatímco 3. a 4. kanonová baterie byly přiděleny u 18. pěší divize (Mostar). Náhradní kádr pluku se nacházel v Slaw. Bodu u XIII. sboru (Argam, dnes Záhřeb), z jehož území byl pluk doplňován nováčky.
Na začátku 1. světové války byl GbAR 13 zasazen do bojů proti srbské armádě a rozdělen po bateriích mezi vyšší velitelství 6. armády polního zbrojmistra Potiorka. Většina baterií byla zařazena u XVI. sboru polního zbrojmistra Wurma: 1. kanonová baterie u 4. horské brigády 18. pěší divize, 3. a 4. kanonová baterie u samostatně operující 2. horské brigády. V rámci armádní zálohy byla přidělena 2. kanonová baterie u 14. horské brigády 47. pěší divize a 1. a 2. houfnicová baterie v bezprostřední podřízenosti zmíněného divizního velitelství.
Po zahájení bojů na italské frontě v květnu 1915 byl GbAR 13 přeložen z balkánské fronty k 5. armádě gen. Borojeviče do Přímoří. S 2. horskou brigádou byla k 57. pěší divizi, operující samostatně v blízkosti pobřeží, přidělena i 4. kanonová baterie, zatímco 1. a 2. houfnicová baterie tvořily součást divizní 57. polní dělostřelecké brigády. Jako součást XV. sboru téže armády, bojujícího v oblasti Tolmino, se u 50. pěší divize nacházela 2. kanonová baterie zařazená ke 3. horské brigádě a 3. kanonová baterie u 15. horské brigády. V rámci XVI. sboru, bránícího přístupy ke městu Görz (dnes Nova Gorica), byla přidělena 1. kanonová baterie u 4. horské brigády 58. pěší divize.
Na jaře 1916 se většina jednotek GbAR 13 nacházela u 50. pěší divize XV. sboru, který se mezitím stal součástí nově vytvořené 10. armády gen. Rohra a hájil město Tolmino. Boje 3. horské brigády podporovala 2. kanonová baterie, zatímco u 15. horské brigády působila 3. kanonová baterie. V rámci 50. polní dělostřelecké brigády byla zařazena 4. kanonová baterie a 2. houfnicová baterie. V sestavě 18. pěší divize posilového III. sboru 5. armády gen. Borojeviče byly jižně od Görze zasazeny 1. a 6. kanonová baterie u 18. polní dělostřelecké brigády. Koncem jara se divize přesunula na tyrolskou frontu, přešla do složení XVII. sboru 10. armády a nadále byla nasazena východně od města Trient (dnes Trento). V téže době sestavu zmíněné dělostřelecké brigády doplnily 1. a 2. houfnicová baterie. U samostatné 94. pěší divize téže armády, přikrývající rakousko-italskou hranici jižně od řeky Daru u města Kötschach, se nacházela 5. kanonová baterie.
V létě 1916 se rozmístění součástí GbAR 13 částečně změnilo. Většina baterií byla i nadále soustředěna u 50. pěší divize bojující severně od Tolmina, která se mezitím s XV. sborem vrátila do sestavy 5. armády gen. Borojeviče. U 3. horské brigády zůstala 2. kanonová baterie a u 15. horské brigády 3. kanonová baterie, kterou posílila 4. kanonová baterie. Do složení 1. pěší divize, tvořící součást téhož sboru a operující jižně od Tolmina, byla k 7. horské brigádě zařazena 1. a 5. kanonová baterie. V bezprostřední podřízenosti armádního velitelství se nacházely obě houfnicové baterie.
Situace se v oblasti Tolmina podstatně nezměnila až do podzimu 1917, kdy byly na rakousko-italskou frontu přisunuty německé posily. V říjnu 1917 se u 1. pěší divize XV. sboru v rámci 1. polní dělostřelecké brigády nacházely 2., 3., 5. kanonová a 6. houfnicová baterie. Zbývající baterie tvořily součást 29. polní dělostřelecké brigády 50. pěší divize, která dočasně operovala s divizemi III. bavorského sboru, tvořícího součást německé 14. armády gen. Belowa.
Po italské porážce u Caporetta (dnes Kobarid), proražení fronty a přesunutí bojů z hornatých údolí řeky Isonzo (Soča) do Pádské nížiny byl GbAR 13, společně s některými dalšími horskými dělostřeleckými pluky, přesunut na Balkánské válčiště a zařazen u 47. pěší divize XIX. sboru gen. Koennena-Horáka, operujícího na území jižní Albánie v blízkosti přístavu Valona. Pluk se tak vrátil k divizi, jejíž součást tvořil před vypuknutím války. Ani zde se linie fronty příliš neměnila. Teprve v průběhu podzimních měsíců roku 1918 se rakouská vojska pod tlakem dohodových jednotek začala stahovat do severní Albánie a Černé hory, kde je počátkem listopadu zastihlo ukončení válečných operací.
Festungsartilleriebatailon Nr. 6 (FsABaon 6) se vytvořil v roce 1911 a jeho štáb sídlil v Chiesa di Lavarone severovýchodně od Gardského jezera. Tvořil součást 3. pevnostní dělostřelecké brigády (3. FsABr), podléhající velitelství XIV. sboru v Insbrucku. Branci k praporu rukovali z teritoria I. (Krakov), X. (Přemyšl), XI. (Lvov) a XIV. sboru.
Příslušníci praporu tvořili osádku šesti moderních pancéřových fortů a jedné pozorovatelny, vybudovaných v letech 1907 až 1914 v blízkosti italské hranice mezi obcemi Lavarone – Foglaria ve výšce 1200 až 1900 m a kryjících jihovýchodní přístupy k Trientu (dnes Trento). Z taktického hlediska byly objekty uskupeny do dvou pevnostních uzávěrů. Na severním levém křídle se nacházela pozorovatelna Vezena společně s forty Verle, Lusern a Gschwent, které obsadily 4. a 3. rota, zatímco jižní pravé křídlo tvořily forty Sebastiano, Sommo a Serrada, bráněné 2. a 1. rotou. Hlavní výzbroj jednotlivých fortů tvořily 10cm houfnice vz. 09 umístěné po jedné v pancéřových věžích (Verle – 4, Lusern – 4, Gschwent – 3, Sebastiano – 4, Sommo – 2, Serrada – 4). Válečné operace byly v oblasti Lavarone – Foglaria zahájeny ihned po italském vyhlášení války, tj. 24.5.1915. Bojovalo se zejména o levokřídelní forty (náležely do sestavy III. sboru 11. armády gen. Dankla), zatímco objekty na pravém křídle se nacházely za frontovou linií a nebyly přímo zapojeny do bojů. Dělostřelcům z pevnostních rot pomáhali bránit jednotlivé forty nejprve příslušníci pluku zemských střelců č. I z Insbrucku, později od pluku tyrolských císařských myslivců č. 1 z Trientu. Po roku pozičních bojů podnikla rakousko-uherská vojska pod velení gen. Conrada v květnu 1916 ofenzívu a fronta se posunula cca o 10 km na jihovýchod od původních linií. Forty na levém křídle byly opraveny a zůstaly i nadále obsazeny, zatímco výzbroj z pravokřídelních fortů se většinou demontovala a použila v polních postaveních blíže k frontě.
Další informace o pevnostních objektech můžete získat v článcích Vladimíra Kupky „Opevnění na planině sedmi obcí“ (ATM č. 1, 2 a 3, roč. 2007), případně na webech:
http://fortifikace.bloguje.cz/610443-rakousko-uherske-uzavery-folGbARia-a-lavarone.php, http://www.ocs.cz/CD/ostalpen-cs.pdf.
1666. Marně se snažím vypátrat, pod jaký rakouský pluk patřili obyvatelé města Rakovníka v roce 1866. Tuším, že pod Prahu, ale nevím to určitě. Zajímaly by mne také egalizační barvy pluku – z hlediska zhotovení uniformy z války 1866. V rámci 1. sv. války spadal Rakovník pod 88. pěší pluk RU armády v Berouně, kdo tam byl prosím velitelem? Do jakého pluku landwehru byli odváděni rakovničtí? Díky moc za odpovědi, resp. i odkaz na příslušnou literaturu. (odpovídá Pavel Minařík)
V roce 1866 byli obyvatelé Rakovníka s největší pravděpodobností odváděni k pěšímu pluku 28, ke kterému od roku 1817 nastupovali nováčci z teritoria Verbovacího (od roku 1858 Doplňovacího) okresního velitelství Praha. Nepodařilo se nám sice najít mapu s hranicemi jednotlivých DOV, ale doplňovací okres Rakovník byl v roce 1883 vytvořen z částí dosavadních doplňovacích okresů pěších pluků č. 28 (Praha), 42 (Terezín) a 73 (Cheb), přičemž zahrnoval správní okresy Rakovník, Beroun, Hořovice, Rokycany, Kralovice, Žlutice a Podbořany.
Pěší pluk 28 se před prusko-rakouskou válkou nacházel v severoitalském městě Peschiera a válečného střetnutí se zúčastnil v rámci Jižní armády (mimo jiné byl nasazen v bitvě u Custozzi). Pouze 4. polní prapor tvořil součást posádky pevnosti Terezín a podílel se na výpadu k železničnímu mostu u Neratovic. Po porážce monarchie byl pěší pluk 28 přeložen do Krakova. Od roku 1767 používal jako egalizační barvu trávově zelenou a stříbrné knoflíky.
V létě 1914 byl velitelem pěšího pluku 88 plk. Anton hrabě Berchtold, svobodný pán von und zu Ungerschütz, Frätting und Püllütz. V době vypuknutí války se velitelství pluku společně s 2. a 3. polním praporem nacházelo v Českých Budějovicích, zatímco 1. prapor sídlil v Jindřichově Hradci a 4. prapor v Berouně.
Po vytvoření zeměbrany nastupovali branci z Rakovníka od roku 1869 nejprve k českému zeměbraneckému praporu č. 34 Beroun, který byl v roce 1875 přejmenován na český zeměbranecký pěší prapor č. 34 Beroun. V roce 1889 se stal součástí nově vytvořeného českého zeměbraneckého pluku č. 7 Plzeň, ale již v roce 1893 byl předán do složení českého zeměbraneckého pluku č. 8 Praha, kam byl také z Berouna přestěhován. O rok později došlo k jeho přejmenování na 2. polní prapor. V době vypuknutí 1. světové války funkci velitele pluku zastával plk. Albert Welley.