245. Zajímá mě informace o radiolokátoru TAMARA. Kolik vozidel a podpůrných prostředků to vlastně je a jaké mají jména? Co který prostředek má vlastně na starost? To co je v Lešanech je asi jen anténa nebo ne? (odpovídá Pavel Minařík)
TAMARA je kompletem radiotechnického průzkumu. Jedná se o tzv. vícepoziční systém, který je určen k průzkumu vzdušných, námořních a pozemních cílů vyzařujících elektromagnetickou energii v kmitočtovém pásmu 0,82 až 18 GHz. Systém je schopen zachytit především impulsní radiolokátory, palubní odpovídače identifikačních systémů „cizí-vlastní“, palubní dotazovače navigačních systémů nebo různé rušiče. Dosah systému závisí na konkrétních podmínkách a běžně dosahuje 450 km. Komplet je schopen určit nejen polohu cíle a automaticky sledovat jeho pohyb, ale i typ cíle nebo režim jeho činnosti. Přesnost určení polohy je poměrně vysoká a na 100 km činí cca 1.900 m v dálce a cca 140 m v příčném směru. Současně lze sledovat několik desítek cílů.
Systém funguje na principu časoměrní hyperbolické metody určování cílů, tj. změření časového zpoždění zachyceného impulsního signálu. Jeden elektromagnetický impuls je přijímán na třech přijímacích stanovištích a z časových rozdílů, které vznikají je možné určit souřadnice cíle. Cíl je z geometrického hlediska v průsečíku dvou hyperbol. Vzdálenou obou bočních stanovišť od prostředního se pohybuje od 10 do 35 km. Vzájemný přenos signálů se uskutečňuje pomoci úzce směrovaných mikrovlnných tras s velmi nízkou úrovní vysílaného výkonu. Přijaté a předzpracované signály jsou dále zpracovávány v řídící a vyhodnocovací části, kde pracuje příslušný operátor systému. Odtud jsou zpracovaná data přenášena na zobrazovací a zakreslovací zařízení, kde se souhrnně zpracovávají a vyhodnocují, včetně možnosti tzv. zpětného přehrání. Následně je informace přenášena na vyšší stupně řízení a velení.
244. Marně sháním materiály týkající se Československé válečné lodě President Masaryk. Jednalo se o říční monitor postavený v letech 1927-1930 v loděnicích Komárno. Během okupace přestavěna v Linci a přejmenována Bechelaren, byla sešrotována v roce 1957. Jsem lodní modelář a velice rád bych pro tuto loď zpracoval plán pro stavbu. Proto budu vděčný za veškeré informace, případně obrázky, plány a pod. (odpovídá Pavel Minařík)
Základní informace o hlídkové lodi můžete získat v článcích Ing. Reného Grégra a Ing. Miroslava Huberta publikovaných v časopisu „Historie a plastikové modelářství“, roč. 1992, čís. 6 a 9 a roč. 1995, čís. 3.
Vzorem pro „hlídkovou loď President Masaryk“ se stal rakousko-uherský projekt hlídkového člunu typu WELS z roku 1914. Budapešťská loděnice Danubius vyrobila celkem čtyři lodě této třídy. Konstrukční práce na hlídkové lodi President Masaryk zahájila lodní kancelář Škodových závodů v Plzni na jaře 1928. Oficiální objednávku na stavbu lodě za 6.992.600 Kč obdržela Škodovka v únoru 1929. Vlastní stavba lodního trupu započala v pronajaté loděnici v Komárně v srpnu 1929. Řada konstrukčních nedostatků vedla k průtahům při stavbě a tak ke spuštění na vodu došlo až 19.10.1930. Stavba se i nadále vlekla a první kolaudace lodi proběhla 27.10.1931. Loď nedosahovala projektovaných výkonů a vojáci ji nepřevzali. Následovala výměna turbín a lodních vrtulí, přičemž se loď z jednokomínové proměnila ve dvoukomínovou (každá turbína získala svůj vlastní komín). Druhá kolaudace se uskutečnila 8.8.1932 a hlídková loď konečně zahájila svoji aktivní službu. Kotvištěm hlídkové lodi se stal bratislavský zimní přístav a z něj loď vyplouvala na cvičné plavby po čs. úseku Dunaje. Délka lodě činila 47,5 m, šířka 6 m a ponor 1,07 m. Celkový výtlak dosahoval 214 tun. Hlavní výzbroj představovala čtyři děla ráže 66 mm a čtyři kulomety 7,92 mm. Výzbroj byla soustředěna do dvou dělových a dvou kulometných věží. Lodní boky a palubu chránilo pancéřování o síle 5 mm. Turbíny o celkovém výkonu 2.300 koňských sil zajišťovaly rychlost 26 km/h.
Po okupaci zbytku Československa byla hlídková loď na základě dohody mezi nově vytvořenou Slovenskou republikou a Velkoněmeckou říší z 18.4.1939 odtažena v polovině května 1939 do Lince a zařazena do stavu německé Donauflottille pod názvem Bechelaren. Bojových akcí se poprvé zúčastnila v dubnu 1941, kdy působila jako velitelská loď flotily minolovek na srbsko-rumunském úseku Dunaje. O několik týdnů později se v souvislosti s německo-sovětským konfliktem ve stejné roli přesunula do Dunajské delty. Po ukončení bojových operací se v létě 1941 vrátila na své původní působiště v oblasti tzv. Železných vrat a zde se až do podzimu 1943 zapojila do ochrany říční plavby před útoky partyzánů. Loď byla sice po převzetí do stavu německého námořnictva dílčím způsobem modernizována (zadní kulometnou věž nahradil 20 mm PL kanon a zlepšilo se větrání strojovny), nicméně nastal čas pro radikální přestavbu. Parní turbíny byly demontovány a nahradily je dva ponorkové dieselové motory s výfuky vyvedenými do lodních boků. Na palubě byly odstraněny oba komíny a nástavba nad strojovnou. Do uvolněného prostoru byl instalován čtyřhlavňový 20 mm PL kanon, zadní 20 mm PL kanon nahradil 37 mm PL kanon a neefektivní přední kulometná věž byla odstraněna. Do služby loď opětně vstoupila v dubnu 1944. V noci z 5. na 6.10.1944 došlo při útoku sovětského letectva k poškození lodi. Po dvouměsíční opravě se v prosinci 1944 loď opětně vrátila do bojů. Při pokusu o proražení obkličovacího kruhu sovětských vojsk okolo Budapešti v lednu 1945 loď vystřílela veškerou munici pro 66 mm děla a ta musela být v době od února do dubna 1945 v linecké loděnici nahrazena 88 mm PL kanony, krytými pancéřovým plechem. Ihned po přestavbě se loď zapojila do závěrečných bojů u rakouského Melku. Do Lince se vrátila 10.5.1945 a posádka se vzdala americké armádě. V Linci zůstala loď internována bez posádky až do března 1946, kdy byla přesunuta do bavorského Deggendorfu a odzbrojena.
V roce 1947 se loď vrátila do bratislavského přístavu. Tři roky nebyla nijak udržována. Teprve v roce 1951 byla uvedena do plavbyschopného stavu, ale k jejímu znovuvyzbrojení a zařazení do aktivní služby již nedošlo. Opětně se přestala udržovat v roce 1954 a nakonec ji MNO předalo loděnici v Komárně. Zde byla odstrojena až na holý trup a sloužila jako pracovní ponton. K sešrotování trupu došlo v roce 1978.
243. Chtěla bych se zeptat jestli nevíte něco o Zemském vojenském velitelství v Brně v letech 1918-1939? (odpovídá Pavel Minařík)
Zemské vojenské velitelství v Brně vzniklo 9.11.1918. Do jeho působnosti náležely vojenské útvary dislokované na teritoriu Moravy a Slezska, mezi než na prvním místě patřily 6. divize v Brně, 7. divize v Olomouci a 8. divize v Hranicích. V říjnu 1935 se k nim připojily III. sbor v Brně a IV. sbor v Olomouci, které převzaly bezprostřední řízení zmiňovaných divizí, jejichž počet od ledna 1938 rozšířila 14. divize v Kroměříži. Pěší svazky doplňovala 2. jezdecká brigáda v Brně (v říjnu 1937 reorganizovaná na 2. rychlou divizi). V období zářijové krize roku 1938 zemské velitelství v době od 27. září do 14. října působilo jako velitelství II. armády. Prvním zemským velitelem se v listopadu 1918 stal rakousko-uherský polní podmaršálek Petržílka. Ve velení se v následujících letech vystřídali generálové Alois Podhajský, Sergej Vojcechovský a Eduard Kadlec. Posledním velitelem byl generál Vojtěch Boris Luža, který zahynul v přestřelce s protektorátním četnictvem 2.10.1944 v Přibyslavi. Zemské vojenské velitelství v Brně svoji činnost ukončilo 31.7.1939.
242. Zajímalo by mě proč byl začátkem roku 1938 zrušen celý pěší pluk 19? (odpovídá Pavel Minařík)
Důvodem ke zrušení pěšího pluku 19 v Mukačevu v únoru 1938 byla jeho „nadpočetnost“. Čs. armáda měla do konce roku 1937 dvanáct pěších divizí. Každou divizi tvořily čtyři pěší pluky, takže celková potřeba činila 48 pluků. K 1.1.1938 ovšem proběhla reorganizace stávajících pěších divizí na divize tříplukové, přičemž na divize byly rozšířeny i dvě horské brigády. K naplnění plánovaných počtů 17 pěších divizí bylo zapotřebí 51 pluků. Po odečtení čtyř horských pluků nám zůstává potřeba pouze 47 pěších pluků.
Po vytvoření dalších dvou pěších svazků v květnu 1938 (Skupina 1 v Rakovníku a Skupina 2 v Jihlavě) bylo nutno postupně vytvořit potřebný počet chybějících pluků. Jedním z pluků, k jejichž zformování v rámci mírové organizace čs. armády mělo dojít k 1.10.1938, byl i pěší pluk 19 v Domažlicích. Do jeho složení se předpokládalo začlenit dosavadní hraničářský prapor 6, strážní prapor XV a strážní prapor XVI. Dále měly vzniknout pěší pluky 49 a 50. Na sklonku září se podařilo postavit hraničářské pluky 3 a 11. Pro uvedené svazky v polovině září vznikly dělostřelecké útvary v podobě dělostřeleckého pluku 18 a dělostřeleckého pluku 19.
241. Označení „těžkých objektů“ je známo, jsou i lehké objekty číslovány nebo jinak označeny? (odpovídá Pavel Minařík)
Stejně tak jako jednotlivé objekty těžkého opevnění měly své číselné označení, obdržel své číslo i každý objekt lehkého opevnění. Výstavba lehkého opevnění byla organizována přímo zemskými vojenskými velitelstvími (v případě LO vz. 36) nebo sborovými velitelstvími (v případě LO vz. 37). Stavební úseky byly označovány kombinací písmen a římských nebo arabských čísel (např. úsek I.a Bartošovice v Orlických horách u ZVV Praha s LO vz. 36 nebo úsek A-1 Velvary u I. sboru s LO vz. 37). V rámci příslušných stavebních úseků dostávaly jednotlivé objekty svá pořadová čísla (např. 1-200). Číselné označení objektů druhého sledu bylo řádově o „sto“ vyšší, tj. např. 201-400). Objekty lehkého opevnění se následně samozřejmě dělily podle jednotlivých typů, tj. LO vz. 36 na typy A až C a LO vz. 37 na typy A až K. V případě objektů vz. 37 se dále udával úhel, který svíraly osy střílen hlavních zbraní. V neposlední řadě se objekty rozlišovaly na zesílené, zeslabené, lomené a šikmé. Při kompletním číselném označení se tak můžeme setkat např. s objektem číslo 67 A-180 lom. v úseku H-2 Dívčí lávky.
240. Prosím o informace jaký účel a pro koho byla určena oblast u obce Rochlov, okr. Plzeň-Sever. (odpovídá Pavel Minařík)
Bližší informace o Vámi uváděné lokalitě nemáme k dispozici.
239. Jeden z blízkých spolupracovníků gen. Píky získal v letech 1945-1948 vojenský řád Bílého lva. Vím, že o spolupracovnících generála Piky bylo mnoho napsáno, ale bohužel nemám přístup k české literatuře. (odpovídá Pavel Minařík)
Řád Bílého lva byl až do roku 1994 určen pouze pro zahraniční státní příslušníky. Čs. občanům a příslušníkům spojeneckých armád byl od 9.2.1945 udělován Čs. vojenský řád bílého lva „Za vítězství“. Z osob, které v Sovětském svazu přicházely do kontaktu s plukovníkem (od 20.1.1944 brigádním generálem) Heliodorem Píkou, jakožto s přednostou Čs. vojenské mise v Moskvě, byl za vynikající zásluhy o Československou republiku vyznamenán Čs. vojenským řádem bílého lva „Za vítězství“ – hvězdou I. stupně a řádem Bílého lva I. třídy generál Žukov, styčný příslušník NKVD při Čs. vojenské misi (viz Věcný věstník MNO, roč. 1946, čís. 91, č.j. 74 271-I.odbor z 22.8.1946) a Čs. vojenským řádem bílého lva „Za vítězství“ – hvězdou I. stupně velitel čs. vojenské jednotky v SSSR generál Ludvík Svoboda (viz Věcný věstník MNO, roč. 1946, čís. 4, č.j. 21222-I/8.odděl. 1946). Dále bylo řádem Bílého lva vyznamenáno několik set příslušníků spojeneckých armád, zejména sovětské, americké, britské, kanadské, francouzské a jugoslávské.
238. V monografii o letounu L-60 Brigadýr (vojenské označení K-60), uveřejněné v časopisu L+K č. 6 a 7/76, píše pan Marjánek, že poslední kusy dodané armádě byly v civilním zbarvení. Existuje někde fotografie takto zbarveného letadla? Zatím jsem vždy viděl fotografie v klasickém zeleno/modrém zbarvení. (odpovídá Pavel Minařík)
V tomto případě Vám doporučujeme obrátit se na redakci časopisu „Letectví a kosmonautika“ nebo na Letecký archiv Národního technického muzea. Kamuflážní nátěr by měl být světle krémový s modrými doplňky.
237. Chci se zeptat na pronájem lehkých objektů u Dubé. (odpovídá Pavel Minařík)
V této záležitosti se musíte obrátit na místně příslušnou Vojenskou ubytovací a stavební správu v Litoměřicích.
236. V časopise Historie a vojenství 6/1995 na straně 58 je v článku Rudolfa Sandera „Válečná československá armáda v září roku 1938“ uvedeno, že ve Slavkově u Brna byl posádkou Cyklistický prapor č. 5. Nemáte k dispozici nějaké bližší informace, kde sídlil, kdo byl velitelem, jak dlouho ve Slavkově byl atd., popř. i fotografie? (odpovídá Pavel Minařík)
Cyklistický prapor 5 byl zřízen 15.9.1937 v Brně. Tvořily jej velitelství praporu, 1. až 3. cyklistická rota, 4. kulometná rota, 5. a 6. kanonová rota a náhradní rota. V mobilizaci se na jeho základě vytvořila řada samostatných jednotek a z praporu zůstala zachována jen náhradní rota. Po demobilizaci se prapor opětně zformoval a v polovině října 1938 přesunul do Slavkova u Brna. Zde setrval až do svého zrušení 31.7.1939. Velitelem praporu byl plk. pěch. Vlastimil Kozelský (nar. 1890), který v mobilizaci vykonával funkci velitele pěšího pluku 93.
Ve Vojenském historickém archivu Praha je uložen archivní fond, obsahující ve dvou kartonech kroniku a spisy z let 1937 až 1939. Ve fotoarchivu se nacházejí pouze dvě fotografie z roku 1937. Obě zachycují příslušníky praporu (trubače a cyklisty) při slavnostním nástupu v Přerově.
235. Jak byly správně označovány „školní pluky“ v čs. letectvu od 1.11.1954, kdy došlo „k přejmenování“ leteckých útvarů ČSLA (zda „logicky“ podle ostatních – tedy X. šlp nebo „zůstaly“ X. lšp)? Jak byla správně postupně přejmenovávána „dopravka“: LDP, 1. letecký dopravní pluk, 1. dopravní letecký pluk a zejména 1. dopravní výsadkový letecký pluk? V dokumentu o „přejmenování“ útvarů k 1.11.1954 je uvedeno „přejmenovaní“ z leteckého dopravního pluku na dopravní letecký pluk. Přesto „někteří“ autoři uvádějí, že k přejmenování na 1. dvlp došlo již v roce 1953. Jaké datum je správné? (odpovídá Pavel Minařík)
Školní útvary čs. vojenského letectva v době od 15.3.1951 (č.j. 0011313-VL/1951) do 31.10.1994 (zrušení 1. lšp) užívaly název „X. letecký školní pluk“.
Letecký dopravní pluk vznikl 21.1.1946 na základě Letecké dopravní skupiny Ruzyně a Letištní perutě Ruzyně (č.j. 8001 taj. let. 1946 a č.j. 6479 dův. let. 1946). V červnu 1946 se přesunul do Kbel (č.j. 8914 taj. let. 1946). Dnem 1.10.1949 byl očíslován na „Letecký dopravní pluk 1“ (č.j. 6000 taj. hl. št. 4. odděl.1949). K 1.10.1950 došlo k úpravě pojmenování na „1. letecký dopravní pluk“ (Zákl-I-1). Dnem 1.11.1954 se název útvaru změnil na „1. dopravní letecký pluk“ (č.j. 002524/1954-GŠ/OMS). V návaznosti na zavedení letounů Il-14 a vrtulníků Mi-4 byl k 1.10.1956 útvar reorganizován na „1. dopravní výsadkový letecký pluk“ (č.j. 0031113/1956-GŠ/OMS).
234. Rád bych se dozvěděl, zda poválečná armáda používala nějaké plamenometné tanky jako armáda sovětská, případně jaké typy? (odpovídá Pavel Minařík)
Československá armáda po roce 1945 plamenometné tanky nepoužívala. Od myšlenky na využití čtyř kořistních plamenometných tanků Pz-III se pro jejich technickou zastaralost upustilo v roce 1947. Při následných jednáních v roce 1948 sovětská strana námi požadované plamenometné tanky OT-034 a OT-034/85 jako zastaralé rovněž nedoporučila. Následoval vlastní vývoj plamenometného tanku na podvozku stíhače tanků ST-1 (tj. původní německý Hetzer), realizovaný v letech 1949 až 1951 ve spolupráci Vojenského technického ústavu a ČKD Sokolovo. Plamenometný tank byl vyzbrojen plamenometem o dosahu 60 metrů a jedním kulometem. Při dalších úpravách se podařilo dálku střelby plamenometu zvýšit na 90 až 140 metrů, ale čs. armáda v roce 1955 o tento typ tanku ztratila zájem.
Bližší informace o vývoji plamenometného tanku se můžete dočíst v článku Petera Turzy „Československý plamenometný tank MP-1“ v časopisu Historie a plastikové modelářství, roč. 1993, čís. 6, str. 14 až 16.
233. Prosím o informace, zda je možné někde sehnat příručku o ochranných stavbách typu bunkru nebo krytu např. na soukromém pozemku, když jich tolik není funkčních a co by k tomu bylo vše potřeba. (odpovídá Pavel Šrámek)
Potřebné informace byste měl nalézt na stránkách Hasičského záchranného sboru ČR v části „Občan v mimořádných situacích“ (http://www.mvcr.cz/hasici/obcan/index.html), kde je popsána sebeochrana obyvatelstva ukrytím. Podívat se můžete i na stránky www.isurvival.cz, které se zabývají přípravou obyvatel na mimořádné situace.
232. Měla československá armáda před 2. sv. válkou ve stavu odstřelovače s příslušnou výzbrojí, tj. optickými zaměřovači? Pokud ano, jsou k dispozici nějaké podrobnější informace? (odpovídá Pavel Šrámek)
Československá armáda do roku 1939 ve své organizaci odstřelovače neměla a nedisponovala ani příslušnou výzbrojí.
231. Prosím o zaslání některých položek, které měly být v objektech lehkého opevnění vz. 37. Prosím alespoň nějaké. (odpovídá Pavel Šrámek)
V objektu lehkého opevnění vzor 37 měla být za války uložena následující výzbroj a výstroj:
– kulomety, raketové pistole (jen objekty 1. sledu), pušky, pistole, plus záložní součástky a konzervační materiál,
– munice, rakety (jen objekty 1. sledu), ruční granáty,
– lafety, periskopy, ventilátor,
– zdravotnický materiál (zatím jen obvazy, později balíčky první pomoci a mast proti yperitu),
– konev na pitnou vodu, záložní dávky proviantu,
– varnička, plus parafín a petrolej,
– svíčky na osvětlení,
– lopata, krumpáč, sekyra, pila (jen v zalesněném terénu), příp. dle situace srpy, kosy apod.,
– lehká signalizační souprava, radiostanice přijímací (v důležitých a velitelských objektech i vysílací),
– práškový detektor otravných látek, gumové rukavice a boty, mýdlo,
– vata do uší, vědro s poklopem (místo latríny pro případ obklíčení), zinkové žlaby na chlazení hlavní, pytlíky a bedny na vystřílené nábojnice.
Další materiál měl být uložen na stanovišti strážních oddílů (čet), např. nosítka, a dále na velitelství rot, praporů a pluků.