Názory

Smrt generála Vojtěcha Luži

Pavel Šrámek

Otištěno: Válečný rok 1944, Praha 2001, s. 288 - 291

         Během německé okupace českých zemí v letech 1939 až 1945 zahynuli celkem tři velitelé vojenské složky domácího odboje. Jestliže první dva, velitelé Obrany národa generálové Josef Bílý a Bedřich Homola, byli popraveni okupanty, třetí z nich, představitel Rady tří generál Vojtěch Luža, byl zastřelen českými četníky. A právě na tragický konec generála Luži na podzim roku 1944 se chci zaměřit ve svém příspěvku.

         Bývalý ruský legionář a zemský vojenský velitel v Brně Vojtěch Luža se do odboje zapojil již krátce po německé okupaci. Nejprve spolupracoval s Obranou národa, po jejím rozbití přešel do ilegality a zapojil se do činnosti Přípravného revolučního výboru (Jaro) a z něj vzniklé Rady tří. V létě 1944 se zdržoval v okolí Prahy, avšak po sérii zatčení zdejších odbojových pracovníků se rozhodl vrátit na Českomoravskou vrchovinu. Dne 2. října 1944 kolem 16. hodiny dorazil v dešti spolu se svým pobočníkem poručíkem Josefem Korešem do vesnice Hřiště, ležící asi 2 km na severovýchod od Přibyslavi. Protože byli oba po náročném přesunu unavení a zcela promoklí, chtěli si odpočinout a usušit se. O pomoc požádali nejprve selku Aloisii Matějovou, a když je odmítla, obrátili se na starostu obce Jaroslava Honzu. Řekli mu, že jsou bývalí důstojníci a utíkají před gestapem. Starosta jim k odpočinku nabídl svůj dům, ale když s tím Luža s Korešem nesouhlasili, poslal je do nedalekého hostince. Při odchodu se ještě Koreš vyptával, zda je poblíž letiště a co na něm je. Krátce nato se na oba neznámé dotazovala starosty Aloisie Matějová a doporučovala mu, aby byl opatrný. To Jaroslava Honzu zneklidnilo. Obával se, že by mohlo jít o provokatéry, na jejichž existenci byl nedávno upozorněn, a rozhodl se jim zanést přihlašovací lístky a ty pak předat četnické stanici v Přibyslavi. Náhodou však byl na obchůzce v obci četnický strážmistr Josef Navrátil, který se stavil za starostou a ten ho o celém případu neúředně informoval. Strážmistr Navrátil řekl, že půjde neznámé do hostince legitimovat. Nejdříve ale šel ještě něco vyřídit. Pak se nečekaně vrátil za Jaroslavem Honzou a sdělil mu, že si nejprve vyžádá posilu z Přibyslavi. Telefonicky žádal jednoho četníka a velitel stanice vrchní strážmistr Bohuslav Mečíř mu nařídil, ať zatím nic nedělá. Do Hřiště přišel sám Bohuslav Mečíř ještě se strážmistrem Stanislavem Onderkou. Po krátké poradě zamířili všichni tři četníci do hostince. Luža s Korešem mezitím odpočívali, hřáli se u kamen a pili čaj. Ptali se také na možnost přespání, ale pak se dohodli, že půjdou dál, i když stále pršelo. Náhle do místnosti vpadli četníci s napřaženými pistolemi a výkřikem: "Ruce vzhůru!" Když Luža s Korešem nereagovali, výzvu opakovali. Vojtěch Luža nato vytáhl pistoli a vystřelil směrem k četníkům, ovšem téměř jistě s úmyslem nikoho nezranit. Po tomto výstřelu, který zasáhl služební brašnu strážmistra Mečíře, začali četníci střílet. Mířili především na bližšího generála Lužu, kterého trefili celkem devětkrát, z toho několikrát smrtelně. Vzdálenějšímu Korešovi, kterého zasáhly jen dvě střely, se podařilo uniknout z hostince ven, aniž by ho četníci pronásledovali. Vědom si svých zranění se však za hostincem sám zastřelil. Když generál Luža padl mrtvý na zem, střelba ustala. Všichni četníci zůstali v hostinci nad mrtvým Lužou, poněkud překvapeni vývojem událostí. Nejvíce byl vyveden z míry strážmistr Mečíř, který starostovi říkal, že za třicet let služby ještě nikdy na nikoho nevystřelil. Požádal ho také, aby si nechal pro sebe, že jde o bývalé důstojníky, protože by byly pronásledovány jejich rodiny. O dvou zastřelených se přitom nic nevědělo, jejich totožnost zůstala četníkům i občanům Hřiště neznámá. Teprve německé gestapo, kterému byl případ nahlášen, zjistilo, kdo ve skutečnosti byli oba mrtví. Těla Vojtěcha Luži a Josefa Koreše zůstala kvůli vyšetřování tři dny v obci a poté je Němci 4. října odvezli do Brna. Jejich další osud není znám.

         Celá tragická událost však měla své pokračování. Informace o smrti dvou odbojářů a podílu protektorátního četnictva na ní se brzy rozšířila po kraji a dostala se, i když zkreslená, vysílačkou až do Londýna. Mezitím se představitelé Rady tří rozhodli po předběžném šetření smrt generála Luži pomstít a četníky v Přibyslavi i starostu v Hřišti potrestat. Tímto úkolem byla pověřena dvanáctičlenná (8 Rusů a 4 Češi) skupinu z partyzánského oddílu "Čapajev", do níž se dobrovolně přihlásil syn generála Luži Radomír. Dne 26. října 1944 kolem 20. hodiny zabušili partyzáni na dveře četnické stanice v Přibyslavi a ohlásili se jako německá policie. Po vpuštění do stanice ji rychle obsadili. Momentálně byl přítomen jen jeden četník, ale další se objevili za chvíli. Na příkaz partyzánů museli ještě dojít pro velitele stanice Bohuslava Mečíře, který byl nemocný doma. Pak se přítomní četníci dozvěděli, že byli odsouzeni k trestu smrti za vraždu Vojtěcha Luži a Josefa Koreše. Po seznámení s rozsudkem byli postupně odváděni do sklepa a tam popravováni. Šlo celkem o pět četníků (Karla Sojku, Bohuslava Mečíře, Stanislava Kunderku, Ondřeje Otevřela a Jiřího Hörnera), z nichž jeden, strážmistr Hörner, byl střelou jen omráčen, a protože ho zavalila mrtvá těla, akci partyzánů přežil. Mezi čtyřmi mrtvými byli i dva ze tří četníků podílejících se na smrti generála Luži. Třetí z nich, strážmistr Josef Navrátil, již tou dobou v Přibyslavi nebyl. I jeho si však smrt našla. Zemřel v dubnu 1945, na následky těžkého zranění při náletu na Tišnov. Protože cílem partyzánů měl být původně také starosta obce Hřiště Jaroslav Honza, nelze se příliš divit, že po událostech v Přibyslavi se v obavě o svůj život uchýlil k příbuzným do Havlíčkova Brodu. Od protektorátních orgánů krátce předtím dostal tři tisíce korun, které však nechtěl převzít. Začátkem listopadu je pak poslal slepeckému ústavu v Praze.

         Smrt generála Vojtěcha Luži byla ihned po skončení války prošetřována orgány Obranného zpravodajství, přičemž se dospělo k závěru, že vinu na celé události má přehnaná služební horlivost přibyslavských četníků. Podíl jiných osob nebyl prokázán, i když Jaroslav Honza byl vzat do vazby. Myslím, že s tímto závěrem se můžeme ztotožnit i my dnes. Lze snad jen dodat, že svoji roli bezesporu sehrála i řada nešťastných náhod a shod okolností, které nešlo příliš ovlivnit.
Nakonec bych ještě dodal, že ze 137 generálů, kteří sloužili v československé armádě k 1. září 1938, jich celkem 24 bylo během okupace popraveno, zemřelo v koncentračním táboře nebo padlo, což dělá asi 17,5 %. Nejde o malé číslo, uvážíme-li, že například z 98 generálů sloužících v polské armádě k 1. září 1939 jich stejným způsobem zemřelo 15, tj. asi 15,3 %.



Poslední aktualizace: 22.03.2003

NAVRCHOLU.cz