Otištěno: Český časopis historický, 2005, č. 1, s. 128-139.
Když v roce 2000 vydalo pražské nakladatelství Prostor práci Jana Tesaře ”Mnichovský komplex”, dostala se čtenářům do rukou kniha snažící se o nový pohled na osudy Československa v roce 1938.[1] Autor se v ní rozhodl zpochybnit dosavadní výklady hovořící o připravenosti k válečnému střetnutí a spojené s tradiční otázkou, zda se tehdy mělo bojovat nebo ne. Tento zajímavý a potřebný nápad, neboť historická diskuse u nás není příliš častým zjevem, však výrazně znehodnotil autorův svérázný styl a hlavně velké množství zásadních chyb a omylů, které knihu po faktografické stránce zařadily mezi nejhorší práce o Mnichovu 1938 v české historiografii. Proto Tesařův na první pohled logický závěr, že Československo nebylo na válku materiálně ani morálně připraveno a že tvrzení o odhodlání k boji je jen mýtem a lží, je bohužel zcela nevěrohodný a neoprávněný.
Přes toto všechno bylo možné ”Mnichovský komplex” přijmout jako poněkud vyhraněnou výzvu k historické diskusi o událostech roku 1938, v jejímž průběhu mohla být řada věcí uvedena na pravou míru. To se ovšem nestalo a k žádné diskusi o roce 1938 nedošlo, za což samozřejmě Jan Tesař nemůže, nicméně přednosti jeho práce tím zůstaly nevyužity a místo toho se plně projevily její nedostatky. Začala být totiž považována za kvalitní monografii o roce 1938 a v ní uváděná problematická fakta za nezvratné pravdy. Nekritické přebírání údajů laiky i odborníky a o ně se opírající úvahy pak vedly k rozšíření a zpopulárnění názoru o naprosté nepřipravenosti Československa na válku v roce 1938, zvláště mezi historizujícími publicisty (Tomáš Krystlík).[2] Nejedná se přitom o nějaký jednotný proud, spíše směs názorů a úvah, které lze shrnout přibližně do následujících bodů:
1. Přestože ministr zahraničí Edvard Beneš v létě 1932 upozornil vojenské činitele na nebezpečí budoucí války, až do roku 1936 se nic nedělo.
2. Obranná opatření byla nedůsledná a polovičatá, zanedbána zůstala například otázka dopravních komunikací, chyběly sklady se zásobami všeho druhu apod.
3. Armáda se rozhodla pro výstavbu opevnění, které bylo všemožně podporováno a prosazováno a přitom chybělo na důležitých úsecích, například na jižní Moravě.
4. Ve výzbroji chyběly moderní zbraně a zanedbána zůstala motorizace, ačkoli se do zahraničí vyvážely až do poslední chvíle zbraně, kterých se nedostávalo vlastní armádě.
5. Státní orgány nedokázaly čelit povstání sudetských Němců v pohraničí a bránit celistvost československého území proti henleinovským povstalcům.
6. Armáda soustředila většinu svých divizí do západní části státu blízko hranic, což bylo v rozporu se záměrem dlouhodobé obrany.
7. Československo nikdy neprojednávalo se svými spojenci konkrétní formy pomoci a nezajistilo ani podmínky pro jejich zásah.
8. Mobilizace v září 1938 byla pouhým divadlem, nikoliv projevem odhodlání bojovat a vojáci i politici si byli vědomi, že nelze jít do války.
Porovnejme nyní tyto body jeden po druhém s historickými fakty zjištěnými v archivech (především ve Vojenském ústředním archivu a Státním ústředním archivu) a v soukromých pozůstalostech aktérů tehdejších událostí (zejména náčelníka Hlavního štábu československé armády generála Ludvíka Krejčího a pracovníka operačního oddělení Hlavního štábu plukovníka Josefa Fetky).[3]
1.
Jedná se o základní argument stoupenců názorů o nepřipravenosti na válku v roce 1938, který je pro ně východiskem všech dalších úvah (Tesař, s. 33, 34; Krystlík, s. 13). Československo mělo podle nich ztratit několik let příprav, což se plně projevilo na podzim 1938.
Jak to bylo ve skutečnosti? V roce 1932, kdy Edvard Beneš varoval špičky armády před možnou válkou v blízké budoucnosti, pracovalo operační oddělení Hlavního štábu intenzivně na plánu zásadní modernizace a reorganizace armády vycházejícím z přesvědčení vojáků, že jejich hlavním protivníkem bude Německo, které se pokusí rychlým útokem s využitím momentu překvapení vyřadit Československo z boje dříve než zmobilizují a zasáhnou jeho spojenci. Proto se počítalo s novým systémem obsazení státní hranice, se změnou struktury pěších divizí, zavedením armádních sborů a novou organizací rychlých jednotek. Díky zmíněnému plánu měla mít československá armáda za války k dispozici místo dosavadních 12 divizí a 17 brigád zhruba 40 divizí. Koncem roku 1932 dostal plán konkrétní podobu, prošel připomínkovým řízením a v květnu 1933 ho podepsal tehdejší náčelník Hlavního štábu generál Jan Syrový. V následujících měsících byl plán detailně rozpracován a v listopadu 1933 už mělo operační oddělení Hlavního štábu připravenou novou organizaci československé armády platnou v zásadě až do konce 30. let.
Koncem roku 1933 pak došlo k zásadním personálním změnám v čele armády počínaje osobou náčelníka Hlavního štábu (Jana Syrového vystřídal Ludvík Krejčí) a konče šéfy oddělení Hlavního štábu. V roce 1934 byly schváleny první mimořádné finanční prostředky na obranu, rozhodlo se o výstavbě opevnění a nově byly přepracovány válečné plány. Dále se na dva roky prodloužila povinná vojenská služba, což bylo považováno za conditio sine qua non dalšího rozvoje armády. Prodloužení se mimochodem týkalo i branců, kteří měli jako první absolvovat zkrácenou vojenskou službu. V roce 1935 vstoupila v platnost nová organizace válečné armády, byla zahájena výstavba opevnění a zlepšena organizace mírové armády. Změny se dotkly například pěších útvarů, které dostaly protitankové kanony, nebo útvarů útočné vozby (obrněné jednotky), jejichž počet byl ztrojnásoben, činnost zahájila sborová velitelství. O rok později následovaly další kroky, mimo jiné schválení prvního velkého zbrojního úvěru a zintenzivnění činnosti Nejvyšší rady obrany státu, orgánu odpovědného za koordinaci veškerých příprav k obraně.[4]
Počátky obranných příprav Československa na budoucí konflikt musíme tedy klást již do roku 1932, a to s největší pravděpodobností ještě před známé varování Edvarda Beneše po jeho návratu ze Ženevy. Vojáci si totiž stejně jako ministr zahraničí a pozdější prezident uvědomovali, jaké nebezpečí zemi hrozí a že se na něj bude třeba dobře připravit. Názor, že se až do roku 1936 nic neudělalo, je tak zcela neudržitelný. Ostatně, pokud by byl pravdivý, stav československé obrany v roce 1938 by vypadal úplně jinak.
A ještě jedna poznámka. Plán zásadní modernizace a reorganizace armády schválený v roce 1933 a realizovaný během 2. poloviny 30. let byl vlastním dílem československých důstojníků, bez jakéhokoliv zásahu z ciziny, například z Francie. Její zástupce plán pouze četl a jeho provedení nedoporučoval, ale československé velení setrvalo na svém a plán si prosadilo. Padá tak konstrukce o zásadním vlivu Francie na československou armádu, na níž Jan Tesař (a nejen on) staví své úvahy.[5]
2.
S argumentem o absenci obranných příprav do roku 1936 je úzce svázán argument další, podle něhož se sice něco dělalo, ale nedůsledně a šlendriánsky (Tesař, s. 61, 63; Krystlík, s. 13). V kritické chvíli tak měl být ohrožen mimo jiné plánovaný ústup z českých zemí na Slovensko.
Přípravy na možný válečný konflikt dosáhly ve 2. polovině 30. let značné intenzity a zasáhly všechny oblasti fungování státu. Mimořádná pozornost se logicky věnovala plánovanému stažení na Slovensko, které mělo sehrát roli zázemí ve válce s Německem. V prvé řadě se to týkalo státních orgánů, které měly všechny předurčená náhradní sídla. Ministerstvo národní obrany se mělo přemístit do Turčianského Svätého Martina, ministerstvo zahraničních věcí do Banské Bystrice, pro vedení národní banky byly vybrány Rajecké Teplice. Svá evakuační místa měly také zbrojovky, plzeňská Škodovka v Dubnici nad Váhom, brněnská zbrojovka zase v Považské Bystrici. Na Slovensku byly uloženy i strategické zásoby, například peníze a zlaté krytí národní banky (Žilina, Banská Bystrica, Ružomberok) nebo zásoby obilí (Pruské, Púchov nad Váhom, Trenčianska Teplá). O důkladnosti příprav svědčí fakt, že se počítalo i s rezervní tiskárnou platidel v Harmanci, která vytiskla zvláštní peníze pro případ války. Zásoby všeho druhu byly pochopitelně na celém území. Tak například letecké pohonné hmoty se nacházely v podzemních skladech a jejich množství mělo stačit asi na dva měsíce války. Automobilní pohonné hmoty umístěné v nadzemních nádržích měly vydržet minimálně několik týdnů.[6]
V Čechách, které by byly dříve nebo později obsazeny, se předpokládala evakuace všeho, co mohlo posloužit při obraně. Zájem se soustřeďoval na vojenské útvary, bojeschopné muže, obilí, koně a dobytek. Hlavní roli při evakuaci měla sehrát železnice, jejíž síť byla ve 30. letech na základě tzv. železničního programu systematicky rozšiřována a zdokonalována. Velení armády, které si dobře uvědomovalo, že se železnice stane cílem leteckých útoků, navíc připravilo náhradní plán silniční dopravy. Od Vltavy po Váh byly vytyčeny čtyři jednosměrné trasy, které měly sloužit k přísunu a odsunu. Současně mělo být zničeno vše, co mohl využít nepřítel a co mohlo zkomplikovat jeho postup. Pro každý důležitý objekt (mosty, letištní plochy, silnice, železniční tratě, významné stavby) byl připraven detailní plán zničení a ještě před vyhlášením mobilizace 23. září 1938 bylo vše aktivováno tak, že stačilo vydat příslušný rozkaz. Počítalo se i s vypouštěním větších vodních nádrží a následným zvýšením hladin řek nebo zaminováním Labe a Dunaje.[7]
Tento výčet názorně dokazuje, jak rozsáhlá a promyšlená byla opatření pro případ války. Ne všechno se samozřejmě podařilo dovést do konce, nedostávalo se hlavně času, peněz a také sil. V žádném případě však nelze hovořit o nedůslednosti nebo polovičatosti, dochované dokumenty ukazují naopak vysokou míru předvídavosti a preciznosti. Nebylo snad jediné oblasti, která by zůstala mimo pozornost plánovačů, ať už šlo o financování za války, chod zbrojní výroby nebo výživu obyvatelstva.
O rozsahu tehdejších příprav vypovídá nejlépe výše finančních prostředků určených na obranu státu. Podle nedávné průkopnické práce na toto téma tvořily obranné výdaje v roce 1937 téměř 9 % národního důchodu a více než 37 % státního rozpočtu, v roce 1938 by pak podle všeho překročily hranici 11 % národního důchodu a 54 % státního rozpočtu. Československá republika tak na zbrojení vydávala spolu s Francií nejvíce ze všech tehdejších demokratických zemí, více dávaly jen totalitní Japonsko, Sovětský svaz, Německo a Itálie.[8]
3.
Československé opevnění z let 1935 až 1938 se tradičně těší značné pozornosti, jedni jej glorifikují, druzí zatracují. Kritici argumentují především tím, že orientace na opevnění vedla k pasivitě, úpadku vojenského umění a zanedbání rozvoje moderních zbraní, tj. tanků a letadel (Tesař, s. 35, 41; Krystlík, s. 13).
Otázka zrodu československého opevnění je tradičně vykládána v duchu tzv. teorie dvou koncepcí, kdy československá armáda měla volit mezi stavbou opevnění a moderní armádou s tanky a letectvem. Jde o názor ze 70. let 20. století, který se na první pohled zdá logický, archivní dokumenty však dokládají něco jiného. Není v nich ani slovo o nějakých dvou koncepcích, pouze o jednom plánu zásadní modernizace a reorganizace z května 1933. Vyplývá z nich také, že opevnění, tankům, letadlům (a dalším druhům zbraní) byla věnována přiměřená pozornost a nic nebylo cíleně protěžováno nebo naopak zanedbáváno. Když byl v červnu 1936 přijat plán výstavby opevnění, byl současně schválen plán výstavby armády počítající s poměrně vysokým počtem tanků a letadel. Když byl o rok později opevňovací plán rozšířen, došlo i k navýšení množství tanků a letadel.[9]
Velení československé armády se pro opevnění rozhodlo nikoliv z rozmaru či nedomyšlenosti, ale proto, že to bylo jediné řešení nepříznivé strategické situace státu. Protáhlý tvar, mimořádně dlouhé státní hranice a snadná dostupnost důležitých míst vedly k nutnosti zastavit nepřítele alespoň na vybraných směrech již na hranici. Několikanásobně větší Německo mohlo totiž zahájit válku kdykoliv bez varování, přičemž Československo potřebovalo zmobilizovat, aby alespoň částečně snížilo převahu nepřítele. Stejně tak bylo třeba zabránit rychlému zničení československých vojsk, neboť pouze v případě úspěšné obrany se dal očekávat zásah spojenců, který by změnil průběh války v československý prospěch. Svoji roli sehrál i faktor vnitropolitický, když například stavbu opevnění v západních Čechách prosadili spíše politici než vojáci, a to ve snaze dát najevo odhodlání bránit i německé pohraničí. Jedinou alternativou, jak uváděl v roce 1936 náčelník Hlavního štábu generál Ludvík Krejčí, mohlo být zvyšování počtu divizí, k čemuž ovšem chyběly jak lidské, tak materiální zdroje.[10]
Výstavba opevnění byla tedy logickým krokem při zajišťování obranyschopnosti Československa a rozhodně neznamenala úpadek vojenské strategie nebo dokonce celé armády. Stejně jako ostatním druhům zbraní mu byly přiřazeny úlohy vycházející z jeho možností. A i když nakonec čas umožnil zrealizovat jen část plánů, představovalo nedokončené opevnění významný faktor, který zvyšoval vyhlídky obránce v případné válce. Pevnosti ostatně v té době stavěla většina evropských států, Německo nevyjímaje.
V této souvislosti nelze pominout, že snad nejrozšířenější omyl vztahující se k obraně Československa v roce 1938 se týká právě opevnění. Jde o tvrzení, že jižní hranice zůstala bez opevnění, které se dokonce dostalo do učebnice dějepisu pro gymnázia a střední školy z roku 2002! Přitom na údajně neopevněné jižní Moravě se začaly pevnosti stavět v roce 1936 a pokračovalo se v roce 1937, takže v době anšlusu Rakouska chránilo hranici více než 600 pevnůstek, do konce září 1938 se podařilo postavit ještě další čtyři stovky. Existenci tohoto opevnění lze ověřit přímo na místě, neboť stavby se z velké části dochovaly.[11]
4.
S opevněním souvisí i další problém týkající se zavádění moderních zbraní v československé armádě a její motorizace. Na tyto prostředky údajně chyběly peníze, protože stavba pevností pohltila obrovské částky (Tesař, s. 46, 47), navíc se prý dávala přednost vývozu do zahraničí před vlastní armádou.
Přesvědčení o tom, že opevnění spolykalo téměř všechny finanční prostředky určené pro armádu je stejně rozšířené jako tzv. teorie dvou koncepcí a je stejně mylné. Dostupná čísla totiž hovoří jasnou řečí. Z prvního mimořádného zbrojního úvěru v roce 1936 ve výši 9,202 miliard korun bylo na opevnění určeno 2,500 miliard korun (asi 27 %) a na výzbroj, výstroj a výstavbu nových jednotek 6,065 miliard korun (asi 66 %). Z druhého mimořádného zbrojního úvěru v následujícím roce ve výši 5,648 miliard korun bylo na opevnění určeno 2,450 miliard korun (asi 43 %) a na materiální vybavení armády 3,198 miliard korun (asi 57 %). V celkových součtech bylo ve 2. polovině 30. let vydáno na opevnění asi 2,1 miliard korun, na letectvo asi 1,8 miliard korun a na ostatní výzbroj téměř 4 miliardy korun. Navíc například v roce 1937 byla část prostředků určených na opevnění použita na nákup střeliva do tanků a protitankových kanonů a z peněz na opevnění se mělo zaplatit i zavedení samopalů.[12]
Vývoz zbraní je třeba vidět v širších souvislostech. Jednalo se o tradiční činnost, která umožňovala udržet zbrojní výzkum a výrobu v době, kdy vlastní armáda objednávala málo nebo vůbec, přinášela státu cenné devizové prostředky a plnila i roli politickou (dodávky zbraní spojeneckým státům). Zvláště důležitý byl přísun deviz, které byly nezbytné pro nákup zahraničního materiálu za války a kterých se Československu už v roce 1937 nedostávalo. Vojáci také mohli pro svoji potřebu využít již připravené zbrojní projekty pro zahraničí. Navíc v březnu 1938 rozhodla Nejvyšší rada obrany státu o přednostním vyřizování dodávek pro vlastní armádu před vývozem. Jediným případem výraznějšího zpoždění zbrojních dodávek byl protiletadlový kanon vzor 37, kde však bylo na vině spíše velké vytížení plzeňské Škodovky než zájmy vývozců zbraní.[13]
Zavádění moderních zbraní se v československé armádě věnovala odpovídající pozornost, ani výstavba opevnění ani zbrojní vývoz to zásadním způsobem neovlivnily. Příčinu toho, že těchto zbraní bylo méně, než se plánovalo, je třeba hledat jinde. Československo přes maximální hospodářské i finanční nasazení (zbrojovky pracovaly v létě 1938 prakticky nepřetržitě) nedokázalo splnit všechny požadavky své armády. Uzbrojit Německo nebylo zkrátka v jeho možnostech.
Stejně limitováni byli vojáci i v případě motorizace. Na jedné straně se snažili o její zavádění (armáda nakoupila v letech 1936-1937 více nákladních automobilů než celý civilní sektor dohromady), na druhé straně byli odkázáni na celkovou motorizaci státu, která zůstala neuspokojující. Pro vojenské potřeby se navíc požadovala moderní těžkotonážní vozidla co nejmenšího počtu typů, zatímco v civilním sektoru se používala spíše starší a lehčí vozidla značného množství typů. I v těchto nelehkých podmínkách se podařilo motorizovat například protiletadlové dělostřelectvo nebo dělostřelectvo zálohy hlavního velení a těsně před dokončením byla motorizace jedné pěší divize.[14]
5.
Poměrně nově se objevily výtky, že československé orgány nedokázaly zasáhnout proti povstání sudetských Němců v září 1938. Přišli s nimi především zahraniční historici na pražské konferenci o Mnichovu 1938 v říjnu 2003 a logicky se objevil hned názor, jak se mohlo Československo bránit německé armádě, když nezvládlo civilní povstání.[15]
Vojenské i bezpečnostní orgány si byly nebezpečí ze strany německého obyvatelstva dobře vědomy. Již při velkém štábním cvičení na přelomu let 1937 a 1938 simulujícím přepadení Československa Německem se počítalo se sudetskými Němci jako s ”pátou kolonou”. Na jaře 1938 došlo ke zvýšení počtu četnictva v pohraničí a k reorganizaci četnických pohotovostních oddílů, u části z nich se předpokládalo vybavení obrněnými automobily. V létě 1938 velení armády připravilo plán spočívající ve znemožnění spojení mezi jednotlivými centry Sudetoněmecké strany, považovanými za střediska případného povstání. Vzápětí bylo sestaveno a do pohraničí odesláno 15 pohotovostních oddílů tvořených motorizovanou pěchotou, obrněnými automobily a tanky. Krátce nato vzniklo ještě dalších 29 vojenských pohotovostních čet, ministerstvo vnitra zase nařídilo zesílení početního stavu pohraničních četnických stanic a zorganizování speciálních hlídek.[16]
Po vypuknutí povstání německého obyvatelstva připravené síly ihned zasáhly a armáda vyslala další motorizované a obrněné jednotky, zvažovalo se i nasazení dělostřelectva. Rázné akce se neminuly účinkem, ale bezpečnostní složky nemohly být všude a navíc se snažily vyhnout drastičtějším prostředkům. Po vzniku sudetoněmeckých dobrovolnických oddílů (freikorpsu) dostalo utlumené povstání nový impuls a armáda musela nasadit další prostředky. Ozbrojená střetnutí, z nichž některá měla charakter menších bitev, probíhala až do předání pohraničních oblastí Německu, někde se bojovalo víceméně nepřetržitě. O intenzitě této ”malé války” svědčí fakt, že od 13. do 30. září 1938 padlo v boji se sudetskými Němci 69 příslušníků československých ozbrojených složek, tj. v průměru čtyři denně. I díky těmto obětem se s menšími či většími problémy podařilo udržet až do poslední chvíle kontrolu nad pohraničím s výjimkou některých výběžků (např. ašského).[17]
V pohraničí Čech a Moravy vypuklo v září 1938 protistátní povstání s cílem připojit tyto oblasti k Německu. Orgánům ministerstva vnitra a armádě se ho nepodařilo zcela potlačit (u podobných vzpour je to vždy velký problém), takže se zaměřily na udržení klidu na hlavním obranném postavení, tj. linii opevnění. Mezi tímto postavením a hranicí zasahovaly v omezené míře, především při záchraně lidí a majetku. Některé úseky v tomto prostoru byly pak ve snaze zabránit zbytečným obětem vyklizeny.
I po přijetí mnichovské dohody incidenty v pohraničí pokračovaly, byť v menší míře a zahynulo v nich 26 československých obránců. Nově se naopak rozhořely boje na hranici s Polskem a Maďarskem, především na Podkarpatské Rusi, která byla vystavena koordinovaným teroristickým útokům z obou zemí. Při obraně Československa v roce 1938 položilo své životy přes 120 československých vojáků, četníků, policistů a příslušníků finanční stráže, dalších několik stovek jich bylo zraněno. V žádném případě se tedy Československo nevzdalo bez jediného výstřelu, jak je nám neustále namlouváno.[18]
6.
Koncem září 1938 československé velení soustředilo část svých divizí více na západ státu než původně předpokládalo. Někteří autoři (Tesař, s. 49; Krystlík, s. 14) se domnívají, že tento krok odpovídal spíše pohraničnímu střetnutí než velké válce a že tedy armáda s bojem proti Německu nepočítala.
Pro případ války měla československá armáda zpracovaný Nástupový plán VII, platný od 15. července 1938, který byl založen na dvou předpokladech. Za prvé, že největší nápor německé armády bude směřovat proti Moravě ze severu i z jihu a bude podporován akcí maďarské armády, a za druhé, že Československu pomohou jeho západní i východní spojenci a Polsko zůstane neutrální. Hlavním úkolem československé armády bylo zabránit rozdělení vlastních sil a udržení Moravy. Alespoň dočasná obrana se plánovala na linii Vltavy a na ní navazujícího Labe, dlouhodobější pak na Českomoravské vrchovině, v nejhorším případě na česko-slovenské hranici opřená o Karpaty, případně Javorníky. K Nástupovému plánu VII připravil Hlavní štáb patrně koncem srpna zvláštní variantu, nazývanou varianta XIII. Vycházela z obav, že Německo se pokusí zopakovat anšlus Rakouska a obsadit pouze pohraničí českých zemí, a spočívala v přesunu některých divizí z ústřední zálohy na Moravě do Čech na směry, kde se dal čekat německý vpád.[19]
Hlavní velitel zmobilizované armády generál Ludvík Krejčí po krátkém váhání rozhodl 25. září 1938 o provedení varianty XIII s tím, že více na západ přesunul ještě dvě další divize. Toto rozhodnutí zdůvodnil velkou hrozbou nepřátelského postupu proti severním a jižním Čechám. Ještě téhož dne pak zreorganizoval a dále posílil obranu v jižních Čechách a na jižní Moravě, neboť tento prostor výslovně označil za nejvíce ohrožený. Dne 27. září bylo do jižních Čech přemístěno velitelství armádního sboru ze zálohy na severní Moravě, o den později proběhlo další přeskupení divizí s cílem připravit pohyblivé zálohy pro jižní frontu. Žádný z těchto ani jiných dokumentů vydaných Hlavním velitelstvím v posledním zářijovém týdnu se nezmiňuje o omezeném pohraničním střetnutí, ale vždy se hovoří o německém vpádu s cílem proniknout do nitra státu.[20]
Ze dvou možností nástupu si velení československé armády vybralo tu, která lépe odpovídala momentálnímu vývoji situace. To, že původně vznikla pro případ rychlého obsazení pohraničí, nebylo podstatné, protože byla upravena pro nový záměr. Českoslovenští vojáci byli přesvědčeni, že nepřítel bude směřovat hlavní úder na severní a jižní Čechy a rozhodli se tomu čelit. Většina sil byla proto soustředěna mezi řekou Vltavou a česko-slovenskou hranicí, na západ od Vltavy zůstalo pět divizí.
Rozmístění armády podél státních hranic nelze asi považovat za nejšťastnější, ale československému velení nic jiného nezbývalo. Vyklizení západních oblastí státu bez boje bylo nemyslitelné. České země představovaly nejvyspělejší část republiky s velkou koncentrací lidských i materiálních zdrojů. Proti hovořily i důvody politické. Jakou podporu mohla čekat země, která by se jen tak vzdala skoro poloviny svého území? Československo se chtělo bránit německé agresi a rozmístěním své armády to dávalo jednoznačně najevo.[21]
7.
Zásadní role při úspěšné obraně Československa byla přisouzena pomoci spojenců. I tato oblast však měla být trestuhodně zanedbána, když například neexistovaly dohody o formě a rozsahu pomoci a chyběly také zásoby pro spojenecká letadla, která by případně přistála na našem území (Tesař, s. 29, 31; Krystlík, s. 13).
Československá armáda si důležitost spojenců uvědomovala a snažila se o co nejužší spolupráci. Nejdále tato spolupráce pokročila u malodohodových spojenců Rumunska a Jugoslávie. Již v roce 1921 a 1922 byly podepsány dvoustranné vojenské smlouvy definující síly, které byly povinny jednotlivé státy postavit. V září 1923 došlo k podepsání jednotné vojenské konvence, která dále upřesnila předcházející dohody, o osm let později byla vojenská konvence zaktualizována a znovu podepsána. Každý člen Malé dohody se podle ní zavazoval poskytnout, pokud nebude napaden dalším státem, nejméně 10 pěších divizí, 3 jezdecké brigády a 120 letadel. Představitelé malodohodových armád se pravidelně scházeli a projednávali spolu praktické problémy vzájemné spolupráce, například operační plány nasazení jednotlivých armád nebo používání jednotných typů zbraní. V letech 1929 až 1937 vzniklo celkem 19 společných operačních plánů, poslední v listopadu 1937.[22]
Spolupráce s Francií se odvíjela od působení francouzské vojenské mise ve 20. letech v Československu a projevila se především ve výměně zpravodajských informací a v uvažovaném vyslání francouzského letectva. V červenci 1935 vojáci obou zemí uzavřeli smlouvu o příletu dvou skupin francouzských letadel (29 strojů) v případě války na československá letiště. Francie se zavázala zajistit letadla a létající personál, Československo se mělo postarat o pozemní personál a zásobování. Na základě této smlouvy probíhala další jednání, která v roce 1937 vyústila do plánu vyslat až 10 leteckých skupin. Podobnou smlouvu o letecké pomoci jako s Francií chtělo Československo uzavřít i se Sovětským svazem, ale jednání nepřekročila stádium příprav.[23]
Československo v meziválečném období vojensky spolupracovalo s Rumunskem, Jugoslávií a Francií, přičemž u prvních dvou států byla spolupráce na dobré úrovni, zatímco v posledním případě zůstala nepochybně za svými možnostmi. Vinu za to, že Francie hodlala pomoci svému spojenci jen nepočetným letectvem, lze ovšem těžko dávat československé straně. Nově zahájené kontakty se Sovětským svazem pak nepřekročily rovinu vědecko-technické spolupráce. Přes veškerou snahu československé armády se jako rozhodující ukázaly zahraničně politické faktory, které stály i za krachem snah o spolupráci s Polskem.
Po vyhlášení mobilizace československá armáda své závazky vyplývající se spojeneckých smluv splnila. Zajistila personál a vybavení pro útvary stavěné společně s rumunskou, jugoslávskou i francouzskou armádou a čekala na reakci spojenců. Do Bělehradu a Bukurešti navíc vyslala zvláštní misi s úkolem dojednat materiální pomoc a byla připravena pružně reagovat i na další spojenecké požadavky. Když zástupce velitele sovětského vojenského letectva, který pobýval v Československu, nabídl přílet sovětských letadel, dostal okamžitě k dispozici vše potřebné, včetně letištních ploch.[24]
8.
Vyhlášení všeobecné mobilizace v září 1938 a následný nástup záložníků do zbraně jsou všeobecně považovány za jednoznačný projev odhodlání k boji. Stoupenci názoru o nepřipravenosti Československa na válku ji ale vidí pouze jako velké divadlo, pouhé cvičení, které nelze brát vážně (Tesař, s. 48 – 50; Krystlík, s. 15).
Poprvé se o jejím vyhlášení hovořilo v březnu 1938 při anšlusu Rakouska, který výrazně zhoršil strategickou situaci Československa. Prezident Edvard Beneš již krátce po anšlusu ujistil britského generála Spearse, že „jsme připraveni bojovat a to bojovat do posledního muže“. Stejně rozhodní byli vojáci. Generál Krejčí při zmínkách o možné válce prohlašoval „tím momentem do toho půjdeme a budeme se bít“, on i jeho kolegové se netajili odhodláním „bít se a nechat se pobít“. Podruhé se vyhlášení mobilizace zvažovalo během tzv. květnové krize, po zprávách o údajné koncentraci německých vojsk kolem československých hranic. Dílčí vojenská opatření (tzv. částečná mobilizace) tehdy značně posílila sebevědomí vojáků a generál Krejčí nijak neskrýval své odhodlání bojovat. Dne 9. září 1938 odeslal Hlavní štáb politikům známé memorandum proti přeceňování nepřítele zakončené slovy: „Když zemřít, tak čestně“. Následovala další dvě memoranda a vojáci opakovaně žádali okamžitou mobilizaci. Prezident nebyl proti, ale chtěl vyčkat na politický vhodný okamžik.[25]
Vyhlášení všeobecné mobilizace uvítali vojáci i politici. Generál Krejčí později vzpomínal: „Měl jsem tehdy radost, že jsme jako vojáci dosáhli svého.“ S ulehčením reagoval i prezident Beneš slovy: „To je válka!“. Mobilizace probíhala s obrovským nadšením, první záložníci se hlásili u svých útvarů už za hodinu po jejím vyhlášení. Nástup mužů do zbraně překonal všechny očekávání a paradoxně způsobil určité problémy, mobilizační plány totiž s tak rychlou odezvou nepočítaly. Navíc se hlásili dobrovolníci, dokonce ze zahraničí. Do 30. září 1938 dosáhly prvosledové útvary plných válečných počtů, druhosledové útvary měly v průměru asi 75 % válečných počtů a urychleně se doplňovaly.[26]
Mobilizace v září 1938 představovala logické završení aktivit velení armády i vedení státu v předchozích měsících. Byla chápána jako konec neustálých ústupků Německu a jako jednoznačný signál rozhodné obrany země proti nepříteli. Největší ohlas mělo její vyhlášení mezi vojáky, kteří možnou válku brali jako příležitost splnit své povinnosti a uplatnit vše, co si předtím připravili.
Výmluvně to dokládají dochovaná vyjádření z konce září 1938. Hlavní velitel generál Ludvík Krejčí ujišťoval prezidenta Beneše, že armáda „asi ve dvou dnech bude úplně pohotova zadržeti útok snad všech sil Německa“. Generál Lev Prchala bránící jižní Moravu svým vojákům adresoval výzvu: „Mějte důvěru, uhájíme naši rodnou zemi, povedu Vás k vítězství naší spravedlivé věci.“ Generál Karel Kutlvašr, velitel divize v Orlických horách, byl ještě konkrétnější: „Proto jednotky za všech okolností bojují na místě až k úplnému sebeobětování, i kdyby zůstaly dočasně izolovány.“ A za všechny to vyjádřil jeden z důstojníků Hlavního velitelství: „Hleděli jsme vstříc válečnému střetnutí a věřili jsme, že tuto zkoušku vydržíme.“[27]
* * *
Právě provedený rozbor dokazuje, že argumenty stoupenců názoru o nepřipravenosti Československa na válku v roce 1938 nejenže neodpovídají historické skutečnosti, ale jsou s ní dokonce v naprostém rozporu. Jejich na první pohled logické konstrukce a závěry tak jsou od základu pomýlené a nevěrohodné. Jediné, co se jim podařilo prokázat, je jejich neznalost základních faktů o československé armádě a obranných přípravách ve 30. letech, což jim však kupodivu nijak nebrání ve vynášení kategorických soudů.
Skutečnost je ovšem taková, že Československo bylo na válku s Německem v rámci svých možností připraveno dobře, z tehdejších evropských států asi nejlépe. Byl to výsledek dlouholetého systematického úsilí prezidenta republiky, Hlavního štábu a celé armády, vlády i dalších příslušných činitelů. Toto úsilí se přitom stále zintenzivňovalo a svého vrcholu dosáhlo v roce 1938. I přes tuto obdivuhodnou aktivitu se nepodařilo zrealizovat vše, ale udělat více již nebylo v lidských silách.[28]
Tohoto stavu bylo přitom dosaženo v zemi, kde značná část příslušníků armády se ke své profesi dostala vlastně náhodou. Nebýt první světové války a vzniku československých zahraničních legií vykonávali by svá původní civilní povolání a jejich osudy by byly zcela jiné. I proto si jejich výkon zaslouží uznání a respekt a ne urážky a pomluvy, kterými na jejich adresu nešetří právě Jan Tesař. To, že nemohli své schopnosti a odhodlání naplno prokázat v roce 1938 nebyla jejich vina.[29]
Zamýšlíme-li se nad názory zpochybňujícími připravenost Československa na válku v roce 1938, musíme konstatovat, že k jejich šíření i oblibě významně přispívá nevědomost o průběhu a stavu obranných příprav ve 30. letech. Absence takových základních údajů jako například o výši vojenských výdajů, o činnosti Nejvyšší rady obrany státu, o aktivitách vedení státu ve prospěch obrany (nemluvě již třeba o biografiích československých generálů, o formách vojenské spolupráce se spojenci či bojích o československé hranice) vytváří ideální prostředí pro různé spekulace, rádobysenzační odhalení a další podobné aktivity.[30]
Na závěr nezbývá než konstatovat, že v jednom lze s Janem Tesařem a jeho knihou beze zbytku souhlasit. V tom, že otázka „zda jsme měli v září 1938 bojovat“ je nesmyslná a stálá snaha o její zodpovězení scestná. Troufám si říci, že ve chvíli, kdy se zbavíme posedlosti touto otázkou a kdy také opustíme teorii o tom, že „kapitulace bez boje“ nám zlomila páteř a zavinila všechna naše pozdější neštěstí, otevřou se nám zcela nové možnosti. Bude nás čekat řada nových historických poznatků, alespoň částečné snížení informačního deficitu a možná také nový pohled na naše novodobé dějiny. Autor tohoto textu to sám na sobě zažil.
[1] Pro přesnost budiž uvedeno, že kniha ”Mnichovský komplex” obsahuje vedle stejnojmenné studie další texty, které se již Mnichova 1938 přímo netýkají, a že podle poznámky nakladatelství studie nebyla původně určena ke zveřejnění.
[2] Tomáš KRYSTLÍK, Mýtus zvaný mnichovská zrada, Respekt, roč. 14, 2003, č. 40, s. 13 – 15. Reakce na něj viz Pavel ŠRÁMEK, Jak se tvoří mýty, Respekt, roč. 14, 2003, č. 42, s. 19. Též Erik TABERY, Běsi druhé republiky, Respekt, roč. 15, 2004, č. 12, s. 13 – 15, zde s. 14.
[3] Kvůli přehlednosti textu nebylo možné uvádět odkazy u každé skutečnosti a většinou proto odkazuji na své další práce, kde lze nalézt podrobnosti. Problematikou roku 1938 se obsáhle zabývám také ve své disertační práci ”Vztahy mezi velením armády a vedením státu v Československu roku 1938” obhájené na Fakultě sociálních věd UK v prosinci 2002, jejíž vydání tiskem se připravuje.
[4] Pavel ŠRÁMEK, Reorganizace československé armády z roku 1933, Armády-technika-militaria, roč. 1, 2003, č. 6, s. 38 – 39. Pavel ŠRÁMEK, Personální změny ve velení československé armády v roce 1933, O dějinách a politice. Janu Křenovi k sedmdesátinám, Ústí nad Labem 2001, s. 25 – 35.
[5] Josef FETKA, Vzpomínky, kopie rukopisu v držení autora, s. 55 – 57. Též Josef FETKA, Československá armáda první republiky, kopie rukopisu v držení autora, s. 108 – 109. K vlivu Francie ve 20. letech viz Radko BŘACH, Úvahy představitelů francouzské vojenské mise z let 1919-1925 o úloze Československa v různých variantách konfliktu, Historie a vojenství, roč. 52, 2003, č. 2, s. 284 – 312.
[6] K tomuto tématu existuje jediná studie (Jaroslav Šůla, Mobilizační přípravy Národní banky československé v Praze a historie tzv. mobilizačních státovek, Tři studie z české numismatiky, Hradec Králové 1989, s. 48 – 70), takže je třeba hledat v archivech (např. Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv, Hlavní štáb, 1945, 5. oddělení, čj. 635, kar. 52). Též Pavel ŠRÁMEK – Pavel MINAŘÍK, Zabezpečení válečné armády výzbrojí, technikou a materiálem, Sborník Vojenské akademie v Brně, řada C-D, 1999, č. 2, s. 35 – 46.
[7] K ničení viz Pamětní spis o česko-slovenském stálém opevnění, Dvůr Králové nad Labem 2000, s. 52 – 56. Malá část destrukčních plánů z roku 1938 byla publikována v Bedřich HAMÁK – František BERAN, Šluknovský výběžek. Příprava obrany severních Čech v letech 1937-1938, Dvůr Králové nad Labem 2001, s. 33 – 36.
[8] Jan PAVEL, Analýza velikosti a struktury výdajů na armádu v letech 1918 – 1939, diplomová práce obhájená na Fakultě managementu VŠE v roce 2001. Hlavní části práce byly publikovány v Jan PAVEL, Financování československé armády v letech 1934 až 1939, Historie a vojenství, roč. 53, 2004, č. 1, s. 4 – 22. Též Jan PAVEL, Fiskální a monetární politika předválečného Československa v případě válečného konfliktu, Historie a vojenství, roč. 52, 2003, č. 2, s. 421 – 435.
[9] K tzv. teorii dvou koncepcí viz Pavel ŠRÁMEK, Tanky versus opevnění aneb jak to vlastně bylo. Několik poznámek do diskuse, Novodobé fortifikace, 8, 2001, s. 52 – 54 a Ivo VONDROVSKÝ, Tanky versus opevnění – trochu jiný pohled, Novodobé fortifikace, 11, 2003, s. 63 – 64. Též Pavel ŠRÁMEK, Výstavba opevnění ve vzpomínkách generála Ludvíka Krejčího a plukovníka Josefa Fetky, Fortsborník 7, Brno 2000, s. 21 – 24.
[10] Zpráva náčelníka hlavního štábu o programu budování stálého opevnění z června 1936, staženo z internetu (www.vojenstvi.kvalitne.cz/armada/predvalecna/dokumenty/7.htm).
[11] K opevnění jižní Moravy viz Utajené pevnosti. Československé opevnění z let 1936-1938 na jižní Moravě, Brno 2003. V současnosti je zde několik muzeí, kde si lze ”neexistující” opevnění prohlédnout.
[12] Pavel PECH, Základní východiska organizační výstavby československé armády a její limity v letech 1933-1938, Veda-armáda-spoločnosť, roč. 3, 1992, č. 1, s. 48 – 77. Též Jan PAVEL, Financování československé armády, s. 13 – 15, 21.
[13] Jan PAVEL, Fiskální a monetární politika, s. 434 – 435. Pavel MINAŘÍK – Pavel ŠRÁMEK, Dokumenty československé armády z podzimu 1938. Anketa ”Armáda v roce 1938”, Historie a vojenství, roč. 46, 1997, č. 6, s. 87 – 133, zde s. 125 – 128.
[14] Vladimír KARLICKÝ, Příprava motorizace čs. armády do roku 1938, Atom, roč. 15, 1983, č. 1, s. 6 – 8. Vladimír KARLICKÝ, Výsledky motorizace československé armády do roku 1938, Atom, roč. 15, 1983, č. 2, s. 8 – 9. Zajímavé srovnání rychlých jednotek v Československu a v sousedních státech lze nalézt v Zdenko MARŠÁLEK, Rychlé svazky na závěrečném cvičení čs. armády v roce 1937, Historie a vojenství, roč. 51, 2002, č. 2, s. 303 – 337.
[15] Zpráva o mezinárodní konferenci historiků z 29. 10. 2003, staženo z internetu (www.radio.cz/cz/clanek/46826).
[16] Ota HOLUB, Vojenská a bezpečnostní opatření proti nebezpečí vzpoury SdP v pohraničí v létě 1938, Historie a vojenství, roč. 37, 1988, č. 4, s. 117 – 132.
[17] Pavel ŠRÁMEK, Boje o československé hranice v roce 1938, Armády-technika-militaria, roč. 1, 2003, č. 11, s. 36 – 37. Podrobný popis bojů včetně jmenného seznamu padlých lze nalézt ve Vladimír POHORSKÝ, O hranice se nejedná, o hranice se střílí!, Hraničáři pod Luží ‘38, Dvůr Králové nad Labem 2004, s. 46 – 118.
[18] P. ŠRÁMEK, Boje o československé hranice, s. 36 – 37. Je překvapující, že například v nedávné velké syntéze meziválečných československých dějin (Velké dějiny zemí Koruny české, sv. 14, Praha – Litomyšl 2002) se píše jen o mrtvých na počátku povstání a o dalších bojích a jejich obětech nenalezneme ani slovo.
[19] Josef FETKA, Československá armáda, s. 60. Josef FETKA, Československá armáda roku 1938 (do Mnichova), kopie rukopisu v držení autora, s. 87 – 88. Ani varianta XIII ovšem zřejmě nevylučovala možnost, že nakonec dojde ke klasické válce.
[20] Pavel MINAŘÍK – Pavel ŠRÁMEK, Dokumenty československé armády z podzimu 1938. Rozkazy Hlavního velitelství od 24. do 28. září, Historie a vojenství, roč. 45, 1996, č. 5, s. 83 – 110. Zajímavé je, že velení francouzské armády doporučovalo 27. 9. 1938 ustoupit z Čech a bránit Moravu. Viz Maurice GAMELIN, Servir, 2. díl, Paris 1946, s. 356 – 357.
[21] Polský historik Piotr M. MAJEWSKI ve své nedávno vydané práci ”Nierozegrana kampania. Możliwości obronne Czechosłowacji jesienią 1938 roku” napsal, že vyklizení Čech bez boje by bylo sebevraždou.
[22] Constantin BOTORAN, Politicko-vojenská kooperácia Rumunska a Československa v rámci Malej dohody (1920-1938), Vojenská história, roč. 5, 2001, č. 1, s. 17 – 39. Rudolf KISZLING, Die militärischen Vereinbarungen der Kleinen Entente 1929 – 1937, München 1959.
[23] Josef FETKA, Vzpomínky, s. 58, 76. Thierry MEILLAT, Les Relations aeriennes Franco-Tchecoslovaques, Vincennes 1992, s. 8 – 11.
[24] Státní ústřední archiv, Národní soud, inv. č. 1290, kar. 77. Alois VICHEREK, Zpráva o událostech v době od čs. mobilisace až do dnešního dne, kopie rukopisu v držení autora, s. 1.
[25] Pavel ŠRÁMEK, Názory a postoje velení československé armády v roce 1938, Soudobé dějiny, roč. 11, 2004, v tisku.
[26] Pavel ŠRÁMEK, Mobilizace na podzim 1938, Armádní technický magazín, roč. 34, 2002, č. 10, s. 40 – 41. Pavel ŠRÁMEK, Dobrovolníci v čs. armádě za mobilizace v září 1938, Vojenské rozhledy, roč. 7, 1998, č. 2, s. 158 – 161.
[27] Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv, Velitelství útvarů za branné pohotovosti státu, Palacký, kar. 6 a František FÁREK, Stopy mizí v archívu …, Praha 1975, s. 171.
[28] Za vše hovoří třeba to, že v roce 1938 důstojníci z povolání trávili většinu svého času ve službě a neznali, co je víkend nebo dovolená. Náčelník Hlavního štábu generál Krejčí odcházel z bytu ráno a vracel se až večer, kdy rodina už spala (sdělení dcery Ludvíka Krejčího paní Marie Žižkové autorovi).
[29] Hlavní štáb československé armády již na podzim 1938 prorocky upozorňoval, že vojáci budou časem určitě obviňováni z nedostatečné připravenosti, která zavinila přijetí mnichovského diktátu. Viz Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv, Hlavní štáb, 1938, 3. oddělení, sign. 38 2/39, kar. 293.
[30] Zásluhou mladých badatelů se přeci jen blýská na lepší časy. Mimo již zmíněného Jana PAVLA, který sleduje výši vojenských výdajů, jde třeba o Karla STRAKU, který se zabývá činnosti Nejvyšší rady obrany státu. Přispět se pokusil i autor (Pavel ŠRÁMEK, Podíl Edvarda Beneše na výstavbě československé armády ve třicátých letech, Dějiny a současnost, roč. 22, 2000, č. 4, s. 31 – 34).