Přestože 15. březen 1939 a s ním spojená okupace zbytku českých zemí Německem představuje pro československou armádu zásadní mezník, její osudy v této době nepatří mezi příliš známá témata a zůstávají ve stínu jiného data, a to 30. září 1938. Zatímco situaci v září 1938 a předcházejících měsících se věnuje poměrně značná pozornost, pro situaci v březnu 1939, případně již od podzimu 1938 platí opak. Prací na toto téma není mnoho a zcela chybí monografie, kterých je pro armádu v září 1938 několik. Následující příspěvek by proto chtěl alespoň malou měrou přispět k odstranění této disproporce a poskytnout základní informace o československé armádě od října 1938 do března 1939 s důrazem na zmíněný 15. březen.
Podepsání mnichovské dohody 29. září 1938 a její následné přijetí československou vládou o den později zastihlo československou armádu v době mobilizace, která se chýlila ke svému závěru. Přestože politické řešení československo-německého sporu radikálně měnilo situaci, celý složitý proces nebylo možné ihned zastavit. Mobilizace proto i v prvních dnech měsíce října pokračovala, byť ve stále omezenější míře a skončila, respektive byla předčasně ukončena až 5. října. Na základě rozhodnutí vlády pak o čtyři dny později začala demobilizace, která měla v jednotlivých částech republiky odlišný průběh. Zatímco v Čechách a na Moravě byly do konce října, případně počátku listopadu mobilizované jednotky rozpuštěny a obnoven mírový stav, na zbytku území zůstala zmobilizovaná armáda v pohotovosti a demobilizace se týkala jen zápolních útvarů.
Tento rozdíl způsobilo v prvé řadě jednání o odstoupení československého území Německu a Maďarsku. Konference v Mnichově totiž stanovila rozsah oblastí a termín jejich předání jen u Německa, v případě Maďarska se o tom mělo teprve jednat. Za této situace byla zvýšená vojenská přítomnost u československo-maďarské hranice zcela logickým krokem. Svoji roli sehrála i rozdílná bezpečnostní situace. Zatímco v Čechách a na Moravě se postupně zlepšovala a počty ozbrojených incidentů klesaly, Slovensko, zvláště jeho východní část, a Podkarpatská Rus se staly trvalým cílem záškodníků z Maďarska, ale i Polska.
Během října 1938 soustředilo velení československé armády na Slovensku a Podkarpatské Rusi značné síly. Ty zahrnovaly všechny jednotky stavěné zde v rámci mobilizace a dále posily z českých zemí, především tanky a letectvo. Takto posílená třetí armáda pod velením generála Lva Prchaly měla zabránit případnému maďarskému vpádu. Nebezpečí vypuknutí konfliktu bylo značné a když 25. října 1938 maďarská stíhačka sestřelila bez varování československé vojenské letadlo, zdála se válka neodvratnou. I v tomto případě však rozhodovali politici a nikoliv vojáci. Územní požadavky Maďarska nakonec vyřešila tzv. vídeňská arbitráž, která mu přisoudila jižní části Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Po obsazení tohoto území v první polovině listopadu 1938 bylo další udržování početné armády již zbytečné a i na Slovensku a Podkarpatské Rusi proběhla celková demobilizace. Skončila 15. prosince 1938, kdy bylo také zrušeno velitelství třetí armády a obnoveno mírové zemské vojenské velitelství. Pouze na Podkarpatské Rusi zůstala vzhledem k pokračujícím ozbrojeným útokům v platnosti některá mimořádná vojenská opatření.
Události roku 1938 silně ovlivnily myšlení a jednání armádních špiček, které už od tzv. květnové částečné mobilizace projevovaly výrazné sebevědomí a snažily se o maximální posílení pozice armády. Tyto tendence přetrvaly i po 30. září 1938 a vyvrcholily v memorandu náčelníka Hlavního štábu a současně hlavního velitele zmobilizované armády generála Ludvíka Krejčího ze 16. října. Přišel v něm s myšlenkou, aby Generální inspektorát a Hlavní štáb armády měly zvláštní postavení a zodpovídaly se přímo prezidentovi republiky, což jim mělo zajistit nezávislost na vládě a politických stranách. Dále navrhl, aby veškeré ozbrojené sbory, tj. četnictvo, finanční stráž a policie, v budoucnu podléhaly ministerstvu národní obrany a podobně se k armádě přičlenily i branné a tělovýchovné organizace. Ludvík Krejčí se vyslovil také pro zrušení dosavadních politických stran a odevzdání jejich majetku státu a pro zrušení systému vázaných kandidátních listin.
Poslední požadavek byl přímou reakcí na přijetí mnichovského diktátu a následné vyklizení pohraničí. Názor o hlavní vině politiků a politického systému sdílela většina velitelského sboru československé armády. Tito vojáci zastávali stále pevnější přesvědčení, že politická reprezentace selhala a že je na armádě, aby se ujala řízení státu. Zrodila se tak myšlenka jakési vojenské diktatury spojená s vedoucí úlohou vojáků a s potlačením vlivu politiků i politických stran.
Tyto úvahy ale byly zcela nereálné. Nové politické vedení státu totiž počítalo se snížením početního stavu armády i omezením jejího vlivu, a to z důvodů hospodářských, finančních a také politických – vzhledem k mírovému řešení československé krize byla početná armáda zbytečná a její redukci přímo žádalo Německo. Politické důvody zcela převážily po nástupu vlády Rudolfa Berana v prosinci 1938, která hodlala udržovat s Německem přátelské vztahy a armádu tomuto cíli postupně obětovala.
Nový předseda vlády Rudolf Beran považoval za jedinou cestu k přežití dobrovolné omezení československé státnosti na její základní znaky a armáda podle jeho názoru měla být rozhodně menší. Radikálněji se vyslovovalo ministerstvo zahraničí, jehož šéf František Chvalkovský nemohl přijít vojákům na jméno a činil je odpovědnými za krizi v květnu 1938. Jeho blízký spolupracovník Hubert Masařík se velmi nepříznivě vyjadřoval jak o ministrovi obrany generálu Syrovém, tak o náčelníkovi Hlavního štábu generálovi Krejčím.
Situaci dále komplikovaly požadavky slovenské autonomní vlády, která vznikla v říjnu 1938 a prosazovala větší zastoupení Slováků v armádě. Jakkoliv tyto požadavky byly ve své podstatě oprávněné, neboť podíl Slováků ve velitelském sboru zůstával po dlouhá léta minimální, šlo o složitý problém a jeho rychlé řešení bylo sotva možné. Požadavky slovenské strany ovšem dále rostly a na přelomu let 1938 a 1939 se už objevily návrhy na víceméně samostatné slovenské vojenské jednotky. Proti tomu se postavili jak generál Syrový, tak generál Krejčí a z důvodů zachování bojeschopnosti trvali na jednotné armádě.
Hlavní úkol po skončení demobilizace představovala reorganizace armády, jejíž základy byly navrženy již v prosinci 1938. Počítalo se se snížením mírového počtu vojáků z 200 na 150 tisíc a zachováním dvouleté vojenské služby. Nová armáda měla být podle Hlavního štábu sice menší (místo 23 jen 12 divizí), zato moderně vyzbrojená. O reorganizaci jednalo velení armády počátkem února 1939 s prezidentem Háchou.
Vývoj událostí však reorganizaci znemožnil ještě dříve než vůbec začala. Dne 21. ledna 1939 se v Berlíně sešel československý ministr zahraničí František Chvalkovský se svým německým kolegou a s Adolfem Hitlerem. Hitler při setkání vyjádřil naprostou nespokojenost s vývojem v Československu, což se týkalo i armády, které mělo podle jeho názoru stačit 10 až 20 tisíc mužů. Beranova vláda se rozhodla německému tlaku nevzdorovat a přislíbila, zřejmě jako vstřícné gesto, odchod náčelníka Hlavního štábu generála Krejčího.
Další komplikaci představovaly separatistické tendence na Slovensku a Podkarpatské Rusi (nyní Karpatské Ukrajině), k jejichž podpoře se v obou zemích formovaly polovojenské oddíly Hlinkovy gardy a Siče. Slovenská vláda se pak v únoru 1939 usnesla na vytvoření slovenských vojenských jednotek od 1. května 1939. Ústřední vláda v Praze na tyto tendence reagovala polovičatě. Na Karpatskou Ukrajinu sice vyslala generála Prchalu, jeho možnosti byly ale omezené. Pokud šlo o situaci na Slovensku, část ministrů ji chtěla řešit zásahem armády, ale předseda vlády Beran a ministr zahraničí Chvalkovský se postavili proti.
Během února 1939 byla zrušena poslední mimořádná opatření československé armády a na konci měsíce pak propuštěn do zálohy ročník 1936. Došlo k prodeji části dělostřelecké výzbroje Německu, které si na československé zbraně vymínilo předkupní právo. Svoji funkci opustil také generál Krejčí, který podlehl zahraničnímu i domácímu tlaku a podal žádost o zdravotní dovolenou.
Počátek března 1939 tak zastihl československou armádu značně oslabenou. Přesto úspěšně zvládla dvě velké akce. Šlo o převzetí moci na Slovensku 9. března 1939 a potlačení vzpoury na Karpatské Ukrajině o čtyři dny později a následnou obranu proti útoku maďarské armády. Obě akce se však nakonec v důsledku politického vývoje minuly účinkem a osamostatnění Slovenska ani okupaci Karpatské Ukrajiny nezabránily.
Počátkem března 1939 získala vojenská zpravodajská služba informace o hrozící okupaci a zastupující náčelník Hlavního štábu generál Bohuslav Fiala spolu s plukovníkem Františkem Moravcem ihned informovali vládní činitele. Ministr Chvalkovský ovšem něco takového rozhodně odmítl. Když se podařilo zjistit i datum okupace, oba vojáci svoji návštěvu zopakovali. Politici tentokrát připustili určité znepokojení a rozhodli se vyslat do Berlína ministra Chvalkovského. Armáda ale žádné pokyny nedostala a vše zůstalo na iniciativě jednotlivců. Plukovník Moravec zajistil odlet vybraných pracovníků vojenské zpravodajské služby do Británie, plukovník Píka a podplukovník Mašín se snažili zorganizovat obranu.
Již 14. března 1939 obsadila německá armáda Ostravsko a v Místku došlo ke střetu s československými vojáky. Okupace zbytku českých zemí začala 15. března ráno a vzhledem k dohodě prezidenta Háchy s Adolfem Hitlerem, že československá armáda nebude klást odpor, proběhla bez komplikací. Německým jednotkám tak padly do rukou v nepoškozeném stavu nejen výzbroj a výstroj, ale též všechny vojenské objekty a zbrojní podniky. Samotná československá armáda pak byla do konce roku 1939 rozpuštěna a zlikvidována.
Chování armády 15. března 1939 vyvolává diskuse, i když zdaleka ne takové jako Mnichov 1938. Na jedné straně se uznává, že organizovaná obrana nebyla reálná, na straně druhé se objevují výtky, že nedošlo k ukrytí nebo znehodnocení zbraní, zničení vojenských objektů či odletu letadel do zahraničí. Tyto výtky se na první pohled mohou zdát oprávněné, ale po bližším seznámení se s tehdejší situací se vše jeví v trochu jiném světle.
Československá armáda měla v důsledku zrušení všech mimořádných opatření i odchodu vycvičených záložníků jen omezenou bojeschopnost. Možnost rychlé odpovídající reakce byla minimální. Svoji roli hrála i nepřítomnost náčelníka Hlavního štábu, jehož rozhodnutí v kritický okamžik citelně chybělo.
Vojáci také neměli vůbec jasno o dalších krocích Německa. Předpokládali, že bude sice vyvíjet silný tlak na Československo, ale zachová jeho samostatnost. Zprávy o hrozícím nebezpečí se dostaly jen k činitelům Hlavního štábu a některým velitelům vojenských útvarů v Praze, pro ostatní byla okupace překvapením.
Pro ukrytí zbraní nebo odlet letadel nebylo nic připraveno. Případné úvahy na toto téma narážely na nedostatek času, přepravních prostředků, vhodných úkrytů i nepřízeň počasí. Destrukce vojenských objektů, většinou umístěných v civilní zástavbě, byla z bezpečnostních důvodů zcela vyloučena.
Veškeré aktivity pak definitivně ochromil rozkaz ministra obrany generála Syrového vydaný 15. března brzy ráno, který informoval o příchodu německých vojsk, zakazoval klást jim odpor a přikazoval podrobit se všem jejich nařízením. Zůstávalo tak na jednotlivých velitelích, zda vydají nějaké další pokyny.
Přesto však došlo ve většině posádek k likvidaci tajných spisů a v některých i k ukrytí ručních zbraní. Více se patrně nedalo očekávat. Pro hodnocení československé meziválečné armády není ostatně ani tak důležité, kolik spisů bylo spáleno a kolik zbraní ukryto, ale především to, že již vzápětí po okupaci se začal rodit rozsáhlý vojenský odboj. 15. březen 1939 totiž konečně umožnil československým vojákům zahájit přímý boj s nepřítelem, a to nejprve doma a později i v zahraničí.