Názory

Jak se tvoří mýty

Pavel Šrámek

         Ve 40. čísle Respektu byl otištěn článek Tomáše Krystlíka „Mýtus zvaný mnichovská zrada“. Téma bezesporu atraktivní a navíc velmi potřebné, neboť snad kolem žádné události našich moderních dějin se nevytvořilo tolik mýtů jako kolem Mnichova 1938. Současně však téma náročné, vyžadující dokonalou znalost celé problematiky, což autor Tomáš Krystlík zřejmě podcenil. Ve svých úvahách se totiž opíral o řadu mylných údajů a dokonce i o samotné mnichovské mýty, takže jeho článek místo demýtizace jen upevnil mýty staré a vytvořil nové.

         Hned na úvod je předložena teze o tom, jak se od roku 1932 do roku 1936 neudělalo nic pro obranu republiky. Tato teze má jednu zásadní vadu, naprosto neodpovídá skutečnosti. Ještě v roce 1932 totiž připravilo velení československé armády plán zásadní modernizace a reorganizace, který byl v květnu 1933 schválen a koncem tohoto roku došlo k zásadním personálním změnám v čele armády. V roce 1934 byly schváleny mimořádné finanční prostředky na obranu, rozhodlo se o výstavbě opevnění a nově byly přepracovány válečné plány. Ve stejném roce se na dva roky prodloužila povinná vojenská služba, která mimochodem existovala po celou dobu trvání Československa, takže psát o jejím zavedení v roce 1937 je nesmysl. V roce 1935 vstoupila v platnost nová organizace válečné armády, byla zahájena výstavba opevnění a zlepšena organizace mírové armády. O rok později pak mimo jiné armáda obdržela první z velkých úvěrů na zbrojení. Právě výše finančních prostředků vynaložených Československem na obranu nejlépe ilustruje, jak se „pro obranu země nic neudělalo“. V roce 1937 obranné výdaje tvořily skoro 10 % HDP, v roce 1938 by se zřejmě přiblížily závratným 15 % HDP. Československá republika tak na zbrojení vydávala nejvíce ze všech tehdejších demokratických zemí.

         Při zmínce o československém opevnění Tomáš Krystlík suverénně vychází ze snad nejrozšířenějšího mýtu o tom, že na československé hranici s Rakouskem nestálo opevnění. Je neuvěřitelné, jak je tento blud rozšířený, přitom k jeho vyvrácení stačí pouhá návštěva jižní Moravy. Začalo se tu stavět již v roce 1936 a pokračovalo se v roce 1937, takže v době anšlusu chránilo hranici více než 600 pevnůstek, do konce září 1938 se podařilo postavit ještě další čtyři stovky. Stejně rozšířené a stejně pomýlené je tvrzení, že vojenští stratégové s ohrožením z jihu nepočítali. Velení československé armády si bylo samozřejmě důležitosti tohoto směru vědomo, o čemž svědčí to, že při úpravách válečného plánu v roce 1934 byla obrana jižní Moravy svěřena jedné ze čtyř samostatných armád. S kritikou slov o nedobytnosti československého opevnění lze souhlasit, jde o názor zrozený ex post, československé velení ho rozhodně za nedobytné nepovažovalo. To, jak by se osvědčilo či neosvědčilo, je pouhou spekulací a odpověď by dala pouze případná válka. Lze snad jen dodat, že německá armáda podrobila po Mnichovu československé opevnění velmi důkladným zkouškám, při nichž se potvrdila jeho značná odolnost.

         Neznalost základních faktů o československé armádě ve 30. letech 20. století Tomáš Krystlík předvádí i v další části svého článku. Problematika železnic nebyla v žádném případě podceněna, jejich výstavba a zdokonalování probíhalo průběžně, od 30. let na základě tzv. železničního programu. Velení armády si navíc dobře uvědomovalo, že se železnice stane cílem leteckých útoků, takže připravilo důmyslný plán silniční dopravy. Od Vltavy až po Váh byly vytyčeny čtyři jednosměrně trasy, které měly sloužit k přísunu a odsunu. Neméně důkladně byly připraveny plány destrukcí, v nichž se pro každý významnější objekt přesně stanovilo, kdy, jak a kdo ho zničí. Kromě klasických destrukcí se počítalo s ničením železnic železničními pluhy, rozoráním letištních ploch nebo třeba vypouštěním vodních přehrad. Údajnou totální vojenskou nepřipravenost nám Tomáš Krystlík demonstruje na případné sovětské letecké pomoci, pro kterou prý nebyla letiště a benzín. Jenže, aby mohlo být oboje připraveno, bylo třeba nejprve dohodnout rozsah této pomoci (tj. kolik letadel přiletí), k čemuž nedošlo. Že se s touto pomocí ovšem počítalo, dokazuje fakt, že nová letiště budovaná v prostoru Českomoravské vrchoviny měla být schopna přijmout i velké bombardéry ze zahraničí a pochopitelně pro ně měla mít zásoby pohonných hmot. Na další výkřik o údajném soustředění maxima československých vojáků na západní hranici lze doporučit prosté nahlédnutí do mapy s rozmístěním československé armády koncem září 1938, kde každý zjistí, že na západ od řeky Vltavy bylo pět divizí z celkem čtyřiceti, tj. jedna osmina.

         Po tomto všem se čtenář přeci jen dočká slibované polemiky s mnichovskými mýty. Je pravdou, že v pracích o Mnichovu se píše o protestech 22. září, které vedly k pádu Hodžovy vlády, a o jmenování vlády generála Syrového, která vyhlásila mobilizaci; přičemž Hodžova vláda chtěla podat demisi sama a mobilizace byla vyhlášena na základě souhlasu Francie a Velké Británie. Stejně tak je ale pravdou, že demonstrace 22. září demisi vlády urychlily a generál Syrový byl za premiéra vybrán právě proto, že se při nich skandovalo jeho jméno. Svůj význam tedy určitě měly. Není už pravdou, že odstoupivší ministři se účastnili jednání nové vlády. Vedle ní působil pouze výbor politických ministrů složený ze zástupců politických stran bývalé vládní koalice. Šlo o zvláštní instituci fungující při československé vládě již delší čas, v níž se předem projednávaly všechny zásadní záležitosti. Zabývat se jí blíže by znamenalo zabývat se fungováním československého politického systému obecně, na což zde není místo. Omezme se proto na konstatování, že v době Mnichova byly použity obvyklé postupy, byť na ně lze mít různý pohled.

         Za nejzajímavější lze asi považovat úvahy o důsledcích převzetí závazku k odstoupení pohraničí z 21. září vládou generála Syrového. Škoda, že je jim věnováno málo místa a nedostalo se tak na některá vysvětlení. Nová vláda převzala závazek proto, že Československu zajišťoval politickou podporu zahraničí a dokazoval, že za případnou válku je odpovědné Německo. Vzhledem k reálné hrozbě války se také předpokládalo, že konflikt tuto i další dohody smete. Vláda i prezident přitom rozhodně odmítali vše, co překračovalo rámec závazku z 21. září a trvali na tom, že k odstoupení pohraničí může dojít až po naplnění všech záruk, do té doby se například nemělo opouštět opevnění. Svoji roli při smíření se se ztrátou některých pohraničních oblastí hrálo jistě i to, že část z nich se vymkla zcela kontrole a přestala být de facto součástí republiky.

         Na úplný závěr článku se objevuje další mnichovský mýtus, a to, že jsme nebojovali, Tomáši Krystlíkovi však kupodivu nestojí za řeč. Přitom je to mýtus vskutku ukázkový, neboť o československé hranice probíhaly od září 1938 krvavé boje s německými, maďarskými a polskými ozbrojenci a také s maďarskou a polskou armádou. Své životy v nich položilo téměř 120 příslušníků československých ozbrojených složek, další stovky byly zraněny. Tato skutečnost byla ovšem z naší paměti vymazána a nahrazena přesvědčením, že jsme se vzdali bez jediného výstřelu. Tomáš Krystlík se stejným způsobem snaží z naší paměti vymazat fakta o připravenosti Československa v roce 1938 a nahradit je mýtem, že vše byl jen šlendrián a fraška. Výše uvedené skutečnosti založené na dlouholetém studiu archivních pramenů a na svědectvích přímých účastníků tehdejších událostí však hovoří zcela jasně.



Poslední aktualizace: 22.01.2004

NAVRCHOLU.cz