Josef Šolc: „Modré barety“ Polské armády

Na počátku padesátých let minulého století vyhodnotilo velení Polské armády na základě operačně–strategické situace Polska jako nejpravděpodobnější směr napadení možným protivníkem mořskou hranici podél pobřeží Baltského moře.

K obraně mořského pobřeží byly proto vytvořeny v rámci Pomořanského vojenského okruhu (Bydgoszcz) tři brigády pobřežní obrany (bpo), které se staly základem vojsk pobřežní obrany (WOW – Wojsko Obrony Wybrzeźa). Pro úsek pobřeží Kamień Pomorski-Dziwnów-Świnoujście 2. bpo, pro oblast Kołobrzegu 3. bpo a 5. bpo pro úsek Wejherowo-Gdańsk-Hel. V následujících letech byl jejich název změněn na protivýsadkové brigády a později byly všechny zrušeny.

Na základě rozkazu polského ministra národní obrany ze 7. července 1951 byl 15. listopadu 1951 zformován v Dziwnowie 3. prapor námořní pěchoty (prNP), podřízen velení Válečného námořnictva (MW). Z počátku veliteli 3. prNP podléhala i flotila výsadkových prostředků. Dnem 20. června 1952 byl prapor podřízen základně MW v Świnoujćiu a flotila byla osamostatněna. V polovině 50. let do sestavy 3. prNP (538 tabulkových míst) patřily:

  • velitelství a štáb
  • dvě pěší roty
  • rota těžkých kulometů
  • minometná rota (12 minometů 82 mm)
  • netabulková školní rota
  • kanónová baterie (4 kanóny 76 mm ZiS-3)
  • četa pl. kulometů (4 PKM-2)
  • ženijní četa
  • hospodářská četa

V srpnu 1957 byl přemístěn z Wejherowa do Dziwnowa 29. Kolobřežský prapor námořních ženistů, který byl v lednu 1959 sloučen s tamějším 3. prNP, a tak vznikl 3. pluk námořní pěchoty (pNP) s tabulkovými počty 832 osob. Na počátku šedesátých let bylo rozhodnuto o vyjmutí námořní pěchoty ze sestavy válečného námořnictva.

V Dziwnovie byl znovu vytvořen 29. ženijní prapor, později začleněn do sestavy 8. flotily pobřežní obrany (MW) a zbytek 3. pNP byl v srpnu 1963 přemístěn do Gdańska-Wrzeszcza.

V letech 1953 – 1963 byla v Gdańsku a Lęborku rozmístěna 23. pěší divize, podřízena Pomořanskému vojenskému okruhu. V červenci 1963 byla přeměněna na 23. výsadkovou divizi. Nová divize nepřetrvala dlouho neboť 8. října 1963 byla z 23. výsadkové divize, 3. pNP a 34. pěšího pluku 8. pěší divize (umístěného ve Słupsku) vytvořena 7. Lužická výsadková divize. Byla podřízena velitelství Pomořanského vojenského okruhu a její velitelství a štáb byly umístěny v Gdańsku-Wrzeszczu. Její sestavu tvořily:

  • 4. Pomořanský výsadkový pluk umístěný v Lęborku (vytvořen z 79. pěšího pluku 23. divize)
  • 34. Budyšinský výsadkový pluk umístěný ve Słupsku (z 34. pěšího pluku 8. divize)
  • 35. výsadkový pluk umístěný v Gdańsku-Wrzeszczu (z 76. pěšího pluku 23.divize)
  • 11. tankový prapor ve Słupsku (z tankového praporu 23. divize)
  • 41. oddíl taktických raket v Gdańsku-Wrzeszczu (z 41. houfnicového dělostřeleckého pluku 23. divize) – 4 OZ
  • 20. raketometný oddíl v Gdańsku-Wrzeszczu (z 41. houfnicového dp 23. divize)
  • 29. protiletadlová baterie v Gdańsku-Wrzeszczu (z plbat 23. divize)
  • 58. ženijní prapor v Lęborku (z ženijního praporu 23. divize)
  • 7. prapor oprav ve Słupsku (z praporu oprav 23. divize)
  • 52. průzkumná rota v Lęborku (z průzkumné roty 23. divize)
  • 23. spojovací rota v Gdańsku-Wrzeszczu (ze spojovacího praporu 23. divize)
  • 7. rota zabezpečení v Gdańsku-Wrzeszczu (z roty zabezpečení 23. divize)
  • 23. zdravotnická rota v Gdańsku-Wrzeszczu (ze zdr. roty 23. divize)
  • 7. chemická rota v Lęborku
  • rota ochrany a řízení dopravy v Gdańsku-Wrzeszczu

Každý ze tří výsadkových pluků se skládal nejdříve ze tří a později z pěti výsadkových rot (v každé po třech výsadkových četách a minometné četě, celkem 8 plovoucích OT-62 TOPAS), roty plovoucích tanků (PT-76), minometné baterie 120 mm, baterie PTŘS, roty oprav a čet: průzkumné, spojovací, ženijní, pl. kulometů, zabezpečení a ochrany a řízení dopravy. Tankový prapor měl 40 středních tanků – tři tankové roty po 13 tancích a tank velitele praporu.

Poznávacím znakem příslušníků této divize se staly modré barety a rukávová nášivka s kotvou.

U 11. tankového praporu byly nejdříve provozovány tanky T-34/85 a později speciálně upravené tanky T-55. Na počátku 70. let byly střední tanky zaměněny za plovoucí tanky PT-76 a název jednotky na 11. prapor plovoucích tanků. Rovněž v 70. letech bylo změněno číslování 58. ženijního praporu na 18. V těchto letech byla vytvořena v 7. divizi i četa velení náčelníka dělostřelectva a 27. 11. 1977 byla postavena 33. rota velení náčelníka PVO.

Hlavní výzbroj 7. Lužické výsadkové divize tak tvořily: plovoucí tanky PT-76, plovoucí obrněné transportéry OT-62 TOPAS (různých verzí), průzkumné OT BRDM-2, PTŘS na BRDM-2 Maljutka (9P133), protiletadlové kanóny 23 mm ZU-23-2, minomety 82 mm a 120 mm, pancéřovky SPG-9, taktické rakety R-70 (4 OZ), raketomety 122 mm BM-21 Grad a speciálně upravené samohybné houfnice 122 mm 2S1M Gvozdik. Přestože tato divize byla považována za elitní prvosledový taktický svazek, její výzbroj nebyla téměř po celou dobu její existence výrazněji modernizována. Většinou pocházela z období 60. let. U OT-62 to bylo například zdůvodňováno tím, že tyto plovoucí transportéry měly nejlepší plavební vlastnosti ze všech obrněných vozidel, které byly v rámci Varšavské smlouvy k dispozici.

V souladu s operačními plány Polské armády a Varšavské smlouvy od počátku 60. let minulého století byla celá 7. Lužická výsadková divize připravována k provedení námořního výsadku na nepřátelské pobřeží bezprostředně z výsadkových lodí a člunů. K zabezpečení přepravy jejich jednotek bylo v průběhu let 1962 – 1971 postaveno 22 výsadkových lodí projektů 770/771 a postupně zařazeno do polského válečného námořnictva. Tímto způsobem byly v Polsku v druhé polovině 60. a na počátku 70. let vytvořeny síly předurčené k uskutečnění námořní výsadkové operace vojsk Varšavské smlouvy (VS) na Jutském poloostrově. Jednalo se o vysoce specializované síly, připravované k uskutečnění velmi konkrétních činností. Avšak postupně se stále více zastarávající výzbrojí.

Výsadková plavidla byla začleněna do 2. brigády výsadkových lodí (Świnoujście), (1. oddíl 9 ks pr. 770D a 2 ks pr. 770MA, 2. oddíl 6 ks pr. 771 a 5 ks pr. 771A) a podřízena 8. flotile pobřežní obrany MW. V brigádě byl ještě i 3. oddíl s výsadkovými čluny (15 ks pr. 709 a 3 ks pr. 719). Válečné námořnictvo bylo také odpovědné za přepravu a vylodění jednotek 7. Lužické výsadkové divize, která podléhala velení Pomořanského vojenského okruhu. Protože kapacita všech výsadkových prostředků tento požadavek nezabezpečovala, plánovalo se v případě potřeby jejich mobilizační doplnění o plavidla obchodního loďstva. K zabezpečení velení výsadkovým prostředkům v průběhu výsadkové operace VS, které se měly zúčastnit i bojové lodě jiných typů, byla zařazena do stavu 2. oddílu 2. brigády v dubnu 1973 velitelská výsadková loď projektu 776 (ORP „Grunwald“).

V roce 1977 byl do sestavy 2. brigády výsadkových lodí začleněn 1. oddíl námořních ženistů. Byla to nová pobřežní jednotka MW, jejímž úkolem bylo provádění průchodů v nepřátelských ženijních a minových zátarasech na pobřeží a plážích. Skupiny ženistů tohoto oddílu měly být začleněny v prvních sledech výsadku a ve spolupráci s ženisty 7. Lužické výsadkové divize vytvářet za pomocí táhlých náloží průchody v minových polích a zároveň odstraňováním min a ženijních zátarasů na pobřeží zabezpečit úspěšné vylodění hlavních sil.

Na přelomu 70. a 80. let minulého století se tak ustálily polské námořní výsadkové síly. Tvořila je třípluková 7. Lužická výsadková divize Pomořanského vojenského okruhu a čtyřoddílová 2. brigáda výsadkových lodí 8. flotily obrany pobřeží MW.

V polovině 80. let bylo rozhodnuto o omezení ofenzivního charakteru 7. Lužické výsadkové divize. Dnem 2. srpna 1986 byla transformována na 7. brigádu pobřežní obrany. 20. raketometný oddíl byl reorganizován na 20. smíšený dělostřelecký oddíl, 29. pl. baterie byla rozvinuta na 29. protiletadlový oddíl, z dosavadních samostatných rot: průzkumné, spojovací, ochrany a řízení dopravy a nově vytvořené pl. čety byl zformován 7. prapor velení. V průzkumné rotě tohoto praporu byla kromě tří čet na BRDM-2 vytvořena ještě speciální četa.

Druhá etapa reorganizace se uskutečnila 9. března 1989. Byl zrušen 11. prapor plovoucích tanků a rovněž 41. oddíl taktických raket. Netypická situace, kdy ve složení brigády pozemních vojsk byly tři pluky, byla ukončena 1. ledna 1990. Výsadkové pluky byly transformovány na prapory pobřežní obrany. Zároveň brigáda a dva z jejich praporů ztratily oprávnění používat historické názvy: Lužická, Pomořanský a Budyšinský. Od počátku roku 1990 tak složení 7. brigády pobřežní obrany tvořilo:

  • 4. prapor pobřežní obrany v Lęborku
  • 34. prapor pobřežní obrany ve Słupsku
  • 35. prapor pobřežní obrany v Gdańsku-Wrzeszczu
  • 20. smíšený dělostřelecký oddíl v Gdańsku
  • 29. protiletadlový dělostřelecký oddíl v Gdańsku-Wrzeszczu
  • 7. prapor velení v Gdańsku-Wrzeszczu
  • 18. ženijní prapor v Lęborku
  • 7. prapor oprav ve Słupsku
  • 7. rota zabezpečení v Gdańsku-Wrzeszczu
  • 7. rota chemické ochrany v Lęborku
  • 23. zdravotní rota v Gdańsku-Wrzeszczu
  • 33. rota velení náčelníka PVO v Gdańsku-Vrzeszczu
  • četa velení náčelníka dělostřelectva v Gdańsku

Nový prapor pobřežní obrany se skládal z velitelství a štábu, dvou rot pobřežní obrany (po třech četách po třech OT-62/2AP a jedné PT četě), roty pobřežní obrany na nákladních automobilech Star, roty plovoucích tanků (10 PT-76), roty velení s četami: průzkumné, spojovací, protiletadlové a ochrany a řízení dopravy, minometné baterie (6 ks 120 mm), baterie PTŘS (6 bojových vozidel BRDM-2 s PTŘS 9P133 Maljutka) a čet: ženijní, oprav, zabezpečení a zdravotní. Podle oficiálního prohlášení polského ministerstva národní obrany z 31. října 1990 bylo ve výzbroji 7. brigády pobřežní obrany celkem 58 plovoucích tanků PT-76 a 72 obrněné transportéry OT-62/2AP TOPAS.

Ve 20. smíšeném dělostřeleckém oddíle se nacházely dvě baterie samohybných houfnic 122 mm (po 6 ks 2SM1 Gvozdik) a jedna baterie raketometů 122 mm (6 ks BM-21 Grad). Ve složení 29. protiletadlového dělostřeleckého oddílu byly dvě baterie kanónů ZU-23-2 a jedna baterie ručních PLŘS Strela-2M.

Na počátku 90. let bylo přijato řešení o konečné likvidaci polských námořních výsadkových sil. 7. brigáda pobřežní obrany přestala nacvičovat výsadky z palub výsadkových lodí a člunů. V souvislosti se změnami vojenské doktríny a snižováním výzbroje a prostředků bylo v roce 1994 rozhodnuto o zrušení 7. brigády pobřežní obrany. Zároveň byla 8. mechanizována divize v Koszalinie transformována na 8. divizi pobřežní obrany, která má za úkol obranu polského mořského pobřeží. Divize přešla z dosavadní plukovní organizace na brigádní strukturu s následujícím složením hlavních útvarů:

  • 3. tanková brigáda v Trzebiatowie
  • 7. mechanizována brigáda ve Słupsku
  • 8. mechanizována brigáda v Kołobrzegu
  • 4. smíšený dělostřelecký pluk v Kołobrzegu
  • 83. protiletadlový pluk v Koszalinie

Brigáda ve Słupsku byla vytvořena ze zrušené 7. brigády pobřežní obrany a 16. mechanizovaného pluku dosavadní 8. mechanizované divize. Všichni příslušníci 8. divize pobřežní obrany dostali právo nosit modré barety a rukávové nášivky s kotvou, dosavadní označení 7. Lužické výsadkové divize a nástupnické 7. brigády pobřežní obrany. V bývalých kasárnách „modrých baretů“ v Gdańsku-Wrzeszczu byla umístěna nově vytvořená 1. brigáda teritoriální obrany Pomořanského vojenského okruhu.

V roce 2003 byla v rámci reorganizace Polské armády na základě „Programu 2001 – 2006“ (www.wp.mil.pl) i 8. divize pobřežní obrany zrušena. Zda je nějaká součást Polské armády dále nositelem tradic modrých baretů nejsou informace.

Pramen: CIŚLAK Jarosław, Polska Marynarka Wojenna 1995, Warszawa 1995

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek