Byl jsem vyzván, abych napsal svoje vzpomínky protiletadlového dělostřelce. Po dlouhém váhání jsem se k tomu odhodlal s vědomím, že jde o nesnadný úkol. Nejsem ani historik ani spisovatel a dovedu se vyjadřovat pouze suchopárně. Jediným pramenem byla moje paměť. Nepíši historii protiletadlového dělostřelectva ani protivzdušné obrany státu. Píši jen svoje osobní vzpomínky na úkoly, které mi byly svěřeny, a na okolnosti, za nichž jsem je plnil, a to pod zorným úhlem zkušeností nabytých během několika desetiletí.
Čtenář (pokud se najde) získá značně chmurný obraz: protiletadlové dělostřelectvo protivzdušné obrany státu nebylo bojeschopné.
Nemám snahu popisovat význam protiletadlového dělostřelectva, který, až na malorážové samohybné protiletadlové systémy, zanikl. Chci na odstrašujících příkladech poukázat na důsledky lhostejnosti, nepřipravenosti a nenáročnosti důstojníků zařazených na vysokých velitelstvích, u útvarů a jednotek a učitelů ve školách. Neschopné orgány velení, nepřipravenost důstojníků, způsobená mnoha různými důvody, a proto neúčinné školení a výcvik byly hlavními příčinami nebojeschopnosti útvarů a jednotek. Tyto poznatky mají všestrannou a nadčasovou platnost.
Prvý ročník Vojenské akademie Hranice
Protiletadlovým dělostřelcem jsem se stal tak, že jsem po dvouleté službě jako aspirant a podporučík u 120mm minometů byl na podzim 1947 zařazen do čety protiletadlového dělostřelectva, jedné ze šesti dělostřeleckých čet tvořících dvě baterie, tj. oddíl, v tehdejší Vojenské akademii v Hranicích. Naše četa měla přibližně 25 akademiků rozmanitého původu: čerství maturanti, vojáci s několika léty služby, absolventi škol pro důstojníky v záloze, policajti a řemeslníci.
Velitelem čety byl náročný, strohý, avšak sympatický kapitán s válečnými zkušenostmi nabytými ve slovenské armádě. V rámci předmětu „polní služba“ nás učil velet.
Osvětovým důstojníkem oddílu byl nadporučík, který byl za války v koncentračním táboře s Dr. A. Čepičkou a po jeho jmenování ministrem obrany se stal náčelníkem jeho sekretariátu a generálem.
Je účelné popsat vyučování v některých odborných předmětech.
Pro seznámení s 37mm protiletadlovým kanónem zvaným „zenitka“ jsme přišli do remízy. Před zahájením vyučování nás velitel čety upozornil na školní tabuli na stojanu a se smíchem uvedl, že u ní dělal po prázdninách opravnou zkoušku akademik předcházejícího ročníku. Přesto, že jsme byli u protiletadlového dělostřelectva nováčky, napadlo nás, zda tomuto akademikovi později, až bude velet jednotce, povolí opravnou zkoušku také pilot nepřátelského letounu, který měl být sestřelen, a zda pro něho poletí ještě jednou.
Osvojili jsme si konstrukci, funkci a obsluhu tohoto kanónu a vzorec, který byl základem jeho zaměřovače. Je skutečností, že tento vzorec mnoha mým spolužákům neříkal vůbec nic a jejich znalost principu střelby kanónu zůstala na úrovni obsluhy. Při výcviku v jeho obsluze nám několik hodin létal letoun sem a tam a my jsme na něj mířili. Podobná možnost se později protiletadlovým dělostřelcům naskytovala velmi zřídka, převážně pouze na střelnici.
Domníval jsem se, že se seznámíme s teorií protiletadlové dělostřelecké střelby, podobně jako je tomu u polního dělostřelectva, avšak došlo k tomu jen ve velmi omezené míře.
Pozoruhodné bylo vyučování optiky. Přednášející s velkým zaujetím pokračoval ve výuce tam, kde na jaře roku 1939 přestal. Tehdy byl dálkoměr u nás jediným prostředkem pro přímou přípravu střelby. Zopakovali jsme si všechny druhy čoček a optické přístroje. Novým bylo stereoskopické měření dálky jednak pomocí dálkoměru s pohyblivou měřící značkou u středorážového dělostřelectva a také dálkoměru s pevnou měřící stupnicí u malorážových baterií.
Naše očekávání, že bude do vyučování zařazena teorie radiolokace jako náhrady optických přístrojů, se nesplnilo přesto, že protivzdušná obrana používala radary již téměř deset roků. Příčinu tohoto nedostatku osnov bylo nutno hledat u skupiny protiletadlového dělostřelectva Velitelství dělostřelectva na Hlavním štábu, která zřejmě ani několik roků po válce neměla představu o potřebách školení důstojníků na soudobé úrovni a do osnov radiolokaci nezařadila.
Všeobecnou taktiku zajímavým způsobem přednášel major gšt., který za války velel tankovému praporu při obléhání Dunqerque.
Dodnes pochybuji o účinnosti vyučování matematiky, avšak přesto si dovolím popsat je podrobněji. Na učebnu přišel podplukovník s čibukem v ústech a čibuk do odchodu z učebny z úst nevyndal. Vysvětlil, „pánové“, že všechno se děje v prostoru a abychom věděli, jak prostor vypadá, budeme se v prvém semestru zabývat analytickou geometrií trojrozměrného prostoru. „Běžte někdo k tabuli!“ Stál u okna, díval se ven a zpaměti nadiktoval tři rovnice o třech neznámých. „Vyřešte to a říkejte to nahlas!“ … „Co znamená výsledek?“ „Zřejmě souřadnice průsečíku tří rovin“. „Ne zřejmě, ale jistě“. Přesto, že uplynula sotva polovina hodiny, odešel. Další hodiny byly podobné.
Před koncem pololetí nadiktoval na tabuli příklad, upozornil, aby každý na papír napsal svoje jméno, a odešel. Příklad jsem na tabuli vyřešil, kamarádi si to opsali. Učitel po návratu vybral papíry a odešel. Přesto, že všichni měli stejné řešení, z matematiky bylo několik jednotek, několik trojek a ostatní dvojky. Tato vyučovací metoda se opakovala ve druhém pololetí se sférickou trigonometrií, protože „země je kulatá“. Vynikající matematik si zřejmě nedělal žádné iluse a uměl být nad věcí.
Vyučování spojení, topografie, ženijních prací a řidičský výcvik měly dobrou úroveň.
Po „únoru“ 1948 byl propuštěn náš velitel čety, který se netajil aversí vůči komunismu. Emigrovali učitelé taktiky a matematiky a cvičitel předmětu zvaného „bojová zdatnost“, jeden z parašutistů vysazených u nás za války z Británie. Tím skončilo vyučování taktiky a matematiky. Bylo propuštěno několik příslušníků naší čety.
Nový velitel čety se svým vzděláním a svými schopnostmi ani zdaleka nevyrovnal svému předchůdci.
Před koncem školního roku jsme na střelnici u Malacek stříleli 37mm kanónem na vlečný terč a působili jako obsluha 88mm protiletadlových kanónů, avšak žádný terč jsme nesestřelili.
V prvém ročníku jsme získali základní poznatky o protiletadlovém dělostřelectvu a někteří z nás by byli schopni velet jednotce malorážových kanónů.
Nemohu si odpustit, abych neuvedl zkazku o tehdejším šéflékaři vojenské akademie, který kromě ambulantních povinností také přednášel vojenským akademikům tzv. zdravovědu. Tato zkazka se dědila od jednoho ročníku ke druhému. Přišel plk. MUDr. X poprvé na učebnu akademiků prvého ročníku. Starší čety hlásí: „Pane plukovníku“ „Znovu!“ zahřměl plukovník. „Pane plukovníku“ „Znovu!“ Akademik mlčí. „Pamatujte si, akademici, že plukovníkem může být každý vůl. Na to ostatně brzy přijdete sami. Doktorem může být jenom někdo. Mně budete hlásit Pane doktore!“ Tehdy jsem netušil, kolikrát si budu nucen si na jeho výrok vzpomenout.
V prvé polovině dvouměsíčních prázdnin jsme pracovali v dole v ostravském uhelném revíru.
Druhý ročník v Protiletadlovém učilišti v Praze
Protiletadlové učiliště bylo v témže objektu, kde bylo před válkou. Za války v něm byla protiletadlová škola německých ozbrojených sil, která po sobě zanechala hodnotné vyučovací pomůcky a literaturu, jichž však naši důstojníci nedokázali využít.
Při zahájení školního roku byla naše četa doplněna přibližně patnácti akademiky – polními dělostřelci, pro něž nebylo organizováno žádné doplňující školení.
Velitelem byl major, který bydlel ve své kanceláři. Když se v noci vracel do svého bytu v doprovodu společnice, požadoval, aby mu akademik ve službě podával hlášení.
Vyučování mělo všeobecně nízkou úroveň, nižší než v prvém ročníku, a bylo provázeno plýtváním časem. Brzy po zahájení školního roku jsme byli na týden vysláni k mlácení obilí v jedné obci u Mělníka.
Hlavním úkolem ročníku mělo být osvojení protiletadlové baterie 88mm kanónů s ústředním zaměřovačem vz. 40 a střeleckým radarem německé výroby.
Velitelem čety byl štábní kapitán, který dobře ovládal konstrukci a funkci kanónu. Na jaře roku 1949 k našemu zármutku náhle zemřel.
Ústřední zaměřovač vz. 40 byl dokonalý přístroj, po výměně několika součástek použitelný u baterií jiných ráží. Výcvik jeho obsluhy nebyl, až na dálkoměřiče, náročný.
Učitel ústředního zaměřovače znal pouze jeho některé pomocné stavební prvky, avšak nevysvětlil geometrickou a matematickou metodu, kterou zaměřovač řešil tzv. úlohu střetnutí střel s cílem, což mělo být předpokladem pro pochopení jeho funkce, základem pro jeho přezkoušení a vodítkem pro výcvik jeho obsluhy. O metodice výcviku jeho obsluhy nepadla ani zmínka.
Podobně tomu bylo s vyučováním střeleckého radaru. Seznámili jsme se pouze se základní rovnicí, podle níž radar měří dálku cíle, a s principem sledování cíle za pomoci rotující vyzařovací charakteristiky vytvářené otočnou dipólovou anténou a parabolickým zrcadlem. Víc toho asi učitel sám nevěděl. Blokové schéma radaru, nutné k pochopení jeho funkce při sledování cíle a měření jeho souřadnic, nám vysvětleno nebylo.
Výsledkem bylo, že jsme neznali ústřední zaměřovač a radar ani na úrovni (podle mého názoru) požadované pro poddůstojnickou školu.
Stejně nízkou, ne-li nižší úroveň zřejmě mělo školení tří ročníků důstojníků vyřazených před námi. Tím si lze vysvětlit trvalé neúspěchy protiletadlových útvarů ve výcviku i na střelnici.
Příčiny tohoto stavu byly zřejmé již tehdy: nedostatek snahy učitelů osvojit si potřebné znalosti ani během několika roků, které měli od konce války k dispozici, jakož i nedostatek náročnosti kladené na ně jejich nadřízenými z vedení učiliště, pokud k tomu tito nadřízení vůbec měli odborné předpoklady, přestože možnosti k nabytí znalostí existovaly v podobě německé literatury.
Výjimkou byl učitel střelby. Na začátku školního roku, bylo to v sobotu, se na konci hodiny zeptal, kdo umí německy. Protože se dlouho nikdo nehlásil, přihlásil jsem se. Předal mi nevelkou německou knížku s papírovou záložkou a prázdný sešit a uložil mi, abych mu v pondělí před osmou hodinou přinesl v sešitě napsaný překlad až po záložku.
Stal jsem se před nedělí terčem posměchu kamarádů a litoval jsem své iniciativy. Text byl však velmi zajímavý a překlad mi nepůsobit potíže. V pondělí střelbař přednášel podle mého překladu a na konci hodiny mi zase předal německou knihu se záložkou poněkud posunutou a sešit. To se opakovalo až do konce knihy. Přestal jsem se litovat. Práce mi šla stále rychleji a když jsme byli na konci knihy, učitel mi řekl, abych knihu vrátil na spisovnu. Tam mi štábní prápora řekl „Hoď to támhle na hromadu!“ Hromada německých knih mě zaujala a začal jsem si je prohlížet. „Pane štábní, mohou si některou vzít?“ „Vezmi si to třeba všechno!“ Vybral jsem si několik knih, odnesl je na světnici do skříňky a vrátil se pro další. Bylo mi divné, že o ty knihy nikdo nestojí a že nejsou v knihovně. Získal jsem takto přibližně dvacet německých taktických, technických a metodických příruček, které jsem postupně studoval a tím jsem si vyplňoval mezery, které zanechali nepřipravení učitelé.
Při anachronickém vyučování o světlometu jsme museli znát funkci automatu, který udržuje uhořívající uhlíky obloukové lampy ve stále stejné vzdálenosti, avšak nedověděli jsme se, jak má světlomet vyhledávat a sledovat cíl. Přibližně deset disponibilních světlometů nebylo nikdy uvedeno do pohotovosti. Sloužily pouze při státních svátcích k vytváření světelného vějíře nad Pražským hradem.
Vyučování o letectvu zahájil podplukovník v modrém stejnokroji výrokem: „Války jsem se nezúčastnil, jsem tak zvanej naftalín.“ Dověděli jsme se, že existují letadla lehčí vzduchu a těžší vzduchu, jednoplošníky a dvouplošníky, jednomotorové a vícemotorové letouny apod. Marně jsme čekali na pravidla pro volbu cílů velitelem protiletadlového dělostřelectva, když je v dosahu jeho jednotky více cílů, a na výklad taktiky letectva v rozsahu účelném pro dělostřelecké důstojníky.
Výcvik u střeleckého radaru vedl sympatický štábný rotmajster, který získal válečné zkušenosti při obraně Berlína a Bratislavy proti spojeneckým náletům. Do své úlohy se tak vžíval, že tu a tam použil německé povely a hlášení. Sledování vzdušného cíle se nám většinou nedařilo, protože tento radar byl sestrojen ke sledování bombardovacích letounů s velkou efektivní odraznou plochou, nikoli malých letounů se slabým odrazem.
Všeobecnou taktiku nás učil důstojník z tehdejší Vysoké školy válečné. Vyučování bylo pro mě jako bývalého minometníka zajímavé a mělo formu skupinových cvičení na témata „pěší prapor v obranném boji“ a „pěší prapor v útočném boji“.
Vyučování matematiky bylo věnováno diferenciálnímu a integrálnímu počtu, avšak s nevalnými výsledky.
Mnoho času, který byl vyhrazen pro vojenský zeměpis, jsme strávili na exkursích, např. na Blaník nebo do závodu na výrobu syntetického benzinu a do povrchového dolu u Mostu.
Na střelnici před koncem školního roku jsme plnili úkoly předběžné přípravy střelby na vzdušné cíle. Ve funkci střílejícího baterie 88mm kanónů jsme se střídali, avšak žádný terč nebyl sestřelen. Ústřední zaměřovač obsluhovali vojáci základní služby a kanóny akademici prvého ročníku.
Při přímé střelbě z 88mm kanónů na nepohyblivý pozemní cíl jeden z mých spolužáků zahájil palbu na dálku 12 (stovek metrů). Prvá rána byla dlouhá a proto zkrátil dálku na 11 a tak postupoval až na dálku 4, avšak všechny rány byly dlouhé. Devět ran, žádný zásah. Dostal jsem rozkaz převzít velení střílející obsluhy složené z akademiků prvého ročníku a vést palbu na tentýž cíl. Protože jsem obsluhu pozoroval při předcházející neúspěšné střelbě, poplácal jsem náměrového miřiče po zádech, aby se uklidnil, a vysvětlil mu, jak má postupovat. „Dálka 12! Pal! Cíl zasažen“. Rozkaz „Nový cíl …!“ Povel „Dálka 12! Pal!“ Hlášení „Cíl zasažen“. Dvě rány, dva zásahy. Pochválil jsem obsluhu „Dobře, mládenci“. Bylo mi vytknuto, že jsem se k obsluze choval familiérně.
Za neúspěch mého spolužáka nebylo možno vinit jen jeho. Příčina nezdařilé střelby byla jednoduchá: nedostatek sepětí teorie a praxe. Při vyučování střelby nebyl zdůrazňován význam pro praxi, pro výcvik a výcvik obsluhy se neopíral o poznatky z teorie střelby, jak tomu mělo být při školení důstojníků. Z hlediska střelby nebyl vysvětlen ani význam uvodorovnění a orientace kanónů a přístrojů, měření teploty prachu apod. Tato skutečnost byla charakteristická pro většinu odborného školení málo připravenými důstojníky. Akademici prvého ročníku jako obsluha nevěděli, proč je při výstřelu nutno držet řididla. Tyto zdánlivě maličkosti rozhodují o účinnosti nebo neúčinnosti střelby. Akademik druhého ročníku nerozpoznal příčinu dlouhých ran. Rozbor střelby k získání poznatků pro budoucnost se neuskutečnil.
Stříleli jsme na vlečný terč také německou zbraní sestavenou ze tří leteckých kanónů, vybavenou kruhovou muškou, umístěnou na otočné lafetě a obsluhovanou jedním mužem. Klidný střelec vystřelil jednu nebo dvě rány jednou hlavní, sledoval střely podle stopovky, opravil zamíření, zahájil palbu dávkou všech tří hlavní a pozoroval výbuchy nárazových střel na terči, který byl sice roztrhán, avšak nespadl, protože nebylo přeraženo vlečné lano.
S neúplnými a povrchními znalostmi jsme se stali poručíky.
Několik mých spolužáků, bez vojenských zkušeností a bez praxe, bylo zařazeno jako velitelé čet u baterie vojenských akademiků a ve škole pro důstojníky v záloze a většina u útvarů.
Byl jsem ustanoven do funkce „důstojník – měřič“ u Protiletadlového učiliště.
Důstojník – měřič
Měl jsem pouze neurčitou představu o svých povinnostech a žádného poučení se mi nedostalo. Přesto jsem brzy pochopil svoje poslání.
Mým pracovištěm byla jedna z hradeb petřínské pevnosti naproti pohořeleckým kasárnám, kde byla tzv. měřičská základna určená k výcviku dálkoměřičů a obsluh ústředních zaměřovačů. Měl jsem přibližně patnáct vojáků, šest ústředních zaměřovačů, dva střelecké radary a nevelký objekt s jednou místností.
Mezi mými vojáky byli dva mechanici, oba průmyslováci a oba machři, jeden pro ústřední zaměřovač, jeden pro radar. Od obou jsem se mnoho naučil.
V oné místnosti byly mj. také trosky tzv. Malsi-přístroje s ručním ovládáním, který Němcům umožňoval využívat údajů střeleckého radaru jedné baterie sousedními bateriemi. Naše protiletadlové dělostřelectvo neuvedlo tento přístroj do používání přesto, že mělo kritický nedostatek střeleckých radarů. Později Sověti používali podobný systém s elektrickým ovládáním, avšak ten u nás zaveden nebyl.
Pro střelecký radar existoval přístroj umožňující výcvik jeho obsluhy ve sledování vzdušných cílů za různých způsobů letu, avšak nepodařilo se nám uvést ho do provozu.
Procházel jsem se po hradbě, kde měl svoje objekty také protiletadlový pluk. Narazil jsem na truhlářskou dílnu, kde pracoval voják. Na můj dotaz, co dělá, mi řekl, že nábytek pro pana plukovníka. Nedaleko byla králíkárna a od vojáka, který se o králíky staral, jsem se dověděl, že patří panu plukovníkovi.
Po krátké době mi bylo oznámeno, že učiliště se bude stěhovat do Žiliny a protože prý jsem jediný, kdo má vojáky, bylo mi uloženo, abych učiliště přestěhoval. K tomu mi byl přidělen délesloužící poddůstojník – autař, asi patnáct vojáků obsluhy kinoteodolitní stanice (viz dále) a několik nákladních automobilů a oznámena nakládací stanice Ruzyně.
Nakládání, přesun a vykládání proběhly bez problémů. V Žilině na nás čekali průvodci a doprovodili moje vojáky a materiál do nových „leteckých kasáren“ a materiál učiliště do moderních velkých Hurbanových kasáren. Vzpomínám si, že pozdě večer, po splnění náročného úkolu jsme s poddůstojníkem, který mi byl velkou pomocí, zašli do nejbližší krčmy na velký rum.
Objekt pro moje přístroje, ubytování pro vojáky i prostor pro výcvik obsluh zaměřovačů plně vyhovovaly potřebě.
Nebylo mým problémem, že školní jednotky baterie akademiků a školy pro důstojníky v záloze ztratí přesuny z Hurbanových kasáren k výcviku do leteckých kasáren, vzdálených nejméně půl hodiny sem a půl hodiny nazpět.
Málo schopní učitelé byli nahrazeni mladšími, s vyšším pocitem odpovědnosti a lépe připravenými.
Velkou výhodou bylo, že k učilišti byla přidělena odloučená letecká skupina tvořená dvěma piloty, letounem Arado a letounem Čáp. Letouny byly umístěny v hangáru na blízkém letišti a jeden z nich létal dosti často na vyžádání po předem dojednaných tratích, pokud to počasí neznemožnilo.
Školní jednotky po oznámení docházely k výcviku u ústředních zaměřovačů a střeleckých radarů a jejich příslušníci cvičili pod vedením mých poddůstojníků. Po jejich odchodu bylo nutno přístroje kontrolovat a případně opravit.
Mým úkolem bylo také připravit obsluhy ústředního zaměřovače pro střelby školních jednotek na konci školního roku. Střelba pomocí střeleckého radaru se nepředpokládala.
Bylo nutno dokonale vycvičit dálkoměřiče, protože za daných okolností nebyl možný jiný způsob střelby než s dálkoměrem, a na dovednosti mých dálkoměřičů závisel úspěch učiliště při střelbě. K jejich výcviku musí být známy přesné dálky objektů v terénu (věží, komínů apod.) vzdálených od dvou do dvaceti kilometrů. Takových bodů bylo v okolí dostatek. Účelem výcviku dálkoměřičů bylo zdokonalit jejich prostorovou rozlišovací schopnost tak, aby správně měřili neustále se měnící dálku vzdušného cíle. Protože se mi nepodařilo přimět topografa učiliště k tomu, aby dálky vyměřil, poradil jsem si sám. Získal jsem na okresním úřadě mapy se souřadnicemi několika bodů, opatřil si sedmimístné logaritmické tabulky, podle známých bodů a vlastního měření v terénu vypočítal souřadnice stanoviště dálkoměrů a potom bylo možno zvětšit počet vhodných objektů a vypočítat jejich dálky. Tak bylo zajištěno, že při výcviku dálkoměřičů nedojde ke vzniku systematických chyb. Vojáci měli k výcviku správný postoj a podle záznamů dosahovali dobrých výsledků. Věřili jsme všichni, že na střelnici budeme mít úspěch.
Kontrolu výkonu dálkoměřičů při sledování letounu nám uskutečňovala kinoteodolitní stanice, velmi účelná soustava tvořená dvěma několik kilometrů od sebe vzdálenými kinoteodolity, filmovými kamerami umístěnými na stupnicích ústředního zaměřovače a na selsynových přijímačích kanónů a ovládacím přístrojem. Umožňovala kontrolu správnosti měření dálky letounu, kontrolu funkce ústředního zaměřovače i jeho obsluhy a miřičů kanónů a měření úchylek rozprasků střel od vzdušného cíle. Obsluha stanice po vyvolání filmů sestavila horizontální a vertikální nákresy průběhu střelby (nebo jen měření dálky), které byly podkladem pro hodnocení nejen příslušníků a techniky baterie, ale i předběžné přípravy střelby. Po vyřazení 88mm kanónů z výzbroje nebyla podobná soustava zavedena.
Velitel učiliště mi uložil úkol, který byl sice jasný, ale jehož účel jsem nepochopil. Do učiliště byl totiž dodán ústřední zaměřovač tvaru krychle o straně asi půl metru, umístěný na trojnožce a vybavený dvěma záměrnými dalekohledy a hlasovým přenosem prvků střelby na kanóny, zkrátka muzeální kus. Bylo mi uloženo vycvičit u něho obsluhu, vyzkoušet ho střelbou a předložit zprávu o výsledcích. Nevěděl jsem, kdo a k čemu tuto zprávu potřeboval. Považoval jsem za samozřejmé, že důstojník samostatně zvládne výzbroj svého druhu vojska. Získal jsem německou příručku, podle níž jsme cvičili. Výšku cíle pro nastavení na zaměřovači jsme měřili pomocí ústředního zaměřovače. Předběhnu ve svém vyprávění: na střelnici jsme s ním stříleli jedním kanónem na vlečný terč a kinoteodolitní stanice zjistila účinnou střelbu, i když terč nespadl.
Také další úkol byl překvapením: přijmout asi deset vojáků obsluhy ústředního zaměřovače od protiletadlového útvaru z Hradce Králové a vycvičit je tak, aby mohli působit na střelnici. Zařadil jsem je do výcviku s mými vojáky. Nevím, jak se osvědčili po návratu ke svému útvaru. Jestliže tento útvar neměl při střelbě úspěch, nebyla by to vina obsluhy vycvičené stejně jako moje obsluhy, protože výsledek střelby závisí také na správné funkci přístrojů a na správnosti předběžné přípravy střelby, což obsluha zaměřovače neovlivní. Velitel onoho hradeckého útvaru, neschopného vycvičit vlastní vojáky, se za několik let stal velitelem protivzdušné obrany státu.
Přijel také kapitán s několika vojáky od bratislavského protiletadlového útvaru a požadoval, abychom je během několika dnů naučili to, co potřebují pro střelbu, to, co je měl naučit on sám. Svěřil jsem jeho skupinu jednomu ze svých poddůstojníků a ponechal ji jejímu osudu. Poučovat pana kapitána jsem považoval za nepatřičné. Velitel onoho bratislavského útvaru za války velel protiletadlovému pluku, který bránil Bratislavu proti náletům spojeneckého letectva.
Tyto dvě episody mě přivedly k úvahám o neschopnosti, lhostejnosti a nezájmu důstojníků protiletadlových útvarů. Sám jsem na celém protiletadlovém oboru neviděl nic tajemného, nesrozumitelného, nic než trochu geometrie, trochu matematiky, trochu fyziky, nic víc než se znalostí věci náročně a vytrvale vedený výcvik. Vojáci vždy chtějí trefit, chtějí zasáhnout cíl. Je na velitelích, aby vojáky k tomu připravili, aby byla jejich snaha naplněna a aby sami sobě dokázali, že jsou schopni plnit bojové úkoly. Úspěch protiletadlové baterie je výsledkem úsilí řady jednotlivců, podílejících se na úspěchu různými úkony. Za neúspěch baterie při střelbě odpovídá její velitel. Neúspěch při přípravě znamená přípravu k neúspěchu. Kdo není schopen připravit svou jednotku k úspěchu, tj. k účinné střelbě, by neměl být jejím velitelem. Výsledky jednotky ve výcviku a na střelnici by měly být hlavním kritériem hodnocení jejího velitele, avšak tak tomu ani zdaleka nyní ani později nebylo.
Jsem si jist, že tehdejší a ani pozdější velení protiletadlového dělostřelectva se otázkami vycvičenosti a bojeschopnosti svých útvarů nezabývalo.
Bylo mi uloženo každodenně zapisovat dohlednost z prostoru, kde se konal výcvik, a to jako důkaz výskytu častých mlh a proto nevhodnosti posádky Žilina pro protiletadlový výcvik.
Nevím proč a za co, nevím ani od koho se mi tehdy dostalo přezdívky „protiletadlový Josef“, která mě provázela řadu let a k níž jsem se stavěl shovívavě.
Na střelnici na východním Slovensku obsluhovali ústřední zaměřovač moji vojáci a kanóny příslušníci školních jednotek (s výjimkou nabíječů). Funkci střílejících a úkoly předběžné přípravy střelby plnili akademici druhého ročníku. Každý den jsme sestřelili několik terčů z výšky přibližně 5 km. V rádiu jsme k vlastní zábavě mohli slyšet projevy nespokojenosti osádky vlečného letounu, která po každém sestřelu musela terč nahradit. Výsledek střeleb jsem považoval za normální a samozřejmý, protože přístroje a kanóny jsou sestrojeny tak, aby správně vyřešily úlohu střetnutí podle dat zavedených dobře vycvičenými obsluhami.
Velitelem baterie v Olomouci
V létě roku 1950 se protiletadlové učiliště přestěhovalo do Olomouce, do starých kasáren uprostřed městské zástavby, nevhodných pro výcvik dálkoměřičů a poskytujících jen omezenou možnost pro sledování vzdušných cílů.
V této době se ministrem obrany a armádním generálem stal Dr. A. Čepička a došlo k výrazným změnám. Byl zaveden sovětský Řád vnitřní služby a další řády a byla značně zvýšena stravní norma.
Učiliště dostalo sovětského poradce.
Počet školních jednotek byl zvýšen na několikanásobek.
Odloučená letecká skupina byla zrušena a učiliště ztratilo možnost výcviku se vzdušnými cíli.
Byl zřízen tzv. výcvikový oddíl se třemi bateriemi: baterie 88mm kanónů, baterie 37mm kanónů a rota velkorážních protiletadlových kulometů.
Stal jsem se velitelem baterie 88mm kanónů. Měl jsem šest ústředních zaměřovačů, dva střelecké radary, čtyři kanóny, spojovací družstvo, sedm různých motorových vozidel a do mé baterie byly zařazeny také obsluha kinoteodolitní stanice a obsluha povětrnostní stanice.
Úkolem baterie bylo přidělovat přístroje a kanóny k výcviku školních jednotek. Před začátkem školního roku i během něho se na mě často obraceli důstojníci od školních jednotek a učitelé se žádostmi o zapůjčení vojáků pro různé práce spojené s přípravou ubytování a vyučování. Nezbývalo než jim podle možnosti vyhovět, avšak nesměl jsem přitom zanedbat výcvik vlastní jednotky.
Podle Řádu vnitřní služby bylo nutno zřídit pro baterii šatnu mužstva, místnost pro ruční zbraně a „politicko-výchovnou“ světnici.
Pro výcvik dálkoměřičů jsem požádal protiletadlový útvar na druhém konci Olomouce o možnost cvičit na jeho základně. Několikrát týdně tam moji vojáci jezdili cvičit. O jejich výsledcích jsem se přesvědčoval podle záznamů.
Velitel učiliště mi uložil přidělit jednoho vojáka k péči o prasátka, která budou krmena odpadky z kuchyně a jídelny. Zakrátko nato přišel poradce, sedl si a pravil: „Nastupil, što ty sdělal?“ Odpověděl jsem, že něznaju. „Ty dal soldata svini kormiť. Etot soldat vezmjot bumagu i napišet: Tovarišču ministru …. doktoru Alexeju Čepičku: Ja přišol v armiju zaščiščať respubliku a Nastupil měňa kazal: ty buděš svini kormiť. Tovarišč minister prijedět, ty polučiš, ja polučim, vsje polučim.“ Odpověděl jsem mu, že ja něpolučim, protože jsem jednal po prikazu, a požádal ho, aby věc vysvětlil továrišču komandiru. Rozešli jsme se v dobrém a vše zůstalo při starém. Podobných příhod se vyprávělo více.
Do učiliště byl dodán třímetrový dálkoměr s pohyblivou měřící značkou umístěný na trojnožce vyrobený v optickém závodě v Bratislavě a určený pro vyvíjenou baterii 100mm protiletadlových kanónů s automatickým nabíjecím ústrojím, s elektrickým ústředním zaměřovačem a výborným centimetrovým střeleckým radarem, vše naší konstrukce. Bylo mi uloženo provést s dálkoměrem vojskové zkoušky a podat o nich zprávu. Zpráva o dálkoměru byla pozitivní. Vývoj baterie 100mm protiletadlových kanónů byl až na elektrický ústřední zaměřovač (viz dále) později zastaven.
Přes všechny úkoly vyplývající ze zabezpečení výcviku školních jednotek se mi dařilo zajistit čas pro výcvik vlastní baterie a obsluh kinoteodolitní stanice a povětrnostní stanice, aby byly připraveny ke střelbám. Více méně pro zábavu jsme občas vypouštěli pilotovací balónek pod záminkou výcviku v měření větru.
Často jsem měl příležitost přesvědčit se o pravdivosti Churchillova výroku, že vše, čím někdo vyniká, mu vytváří nepřátele. Netušil jsem však, že se to bude v budoucnu v horší míře opakovat.
Jako blesk z čistého nebe mě na jaře roku 1951 zasáhlo přemístění na oddělení bojové přípravy Velitelství protiletadlové obrany státního území (PLOSÚ, později PVOS) v Praze. Nerad jsem se s baterií loučil, protože být velitelem baterie je touhou každého mladého dělostřelce. Čekal mě krok do tmy.
Na Velitelství protivzdušné obrany
Velitel PLOSÚ měl sovětského poradce a zástupce pro politické věci, bývalého „španěláka“ a příslušníka obrněné brigády zformované v Británii. Náčelníkem protiletadlového dělostřelectva byl bývalý velitel protiletadlového učiliště. Operační skupinu tvořili dva důstojníci. Skupina hlásné služby a spojovací skupina měly po dvou důstojnících. Kádrové oddělení mělo tři důstojníky, všechny povolané do vojenské služby z civilu.
Náčelníkem oddělení bojové přípravy byl náš učitel střelby ze druhého ročníku. Mými dalšími spolupracovníky byli jeden absolvent „vyšší důstojnické školy“ na Krymu, který úspěšně zpracovával podklady pro vytvoření, vybavení a činnost velitelských stanovišť protiletadlových dělostřeleckých útvarů protivzdušné obrany, a další dva důstojníci.
Mým prvým úkolem bylo zpracovat pravidla střelby pro baterii 88mm kanónů. K tomu jsem jako vzor dostal sovětská pravidla střelby baterie 85mm kanónů. Pravidla měla sloužit jako základ pro velení baterii v boji a jejich nadřízeným velitelům a odborným náčelníkům jako vodítko ke zkouškám velitelů baterií, jakož i učitelům ve školách. Pravidla obsahovala postup předběžné a přímé přípravy střelby baterie na vzdušné cíle a některé způsoby střelby u nás dosud neznámé, jako střelba na výsadky a na bitevní letouny přímým zamířením. Obsahovala také návod k přípravě a vedení tzv. přehradné palby, která však byla považována za zcela neúčinnou a nebyla nikdy v praxi použita. Do české verze pravidel bylo nutno doplnit návod k vyloučení směru a rychlosti větru. Práce mě bavila a nesetkal jsem se s problémy.
Po dokončení pravidel jsem zpracoval, opět podle sovětské předlohy, tzv. „Příručku ke studiu pravidel střelby“, která obsahovala teoretické odůvodnění jednotlivých článků pravidel.
Dalším úkolem byl předpis pro velení baterii 88mm kanónů při přípravě k boji, při předběžné a přímé přípravě střelby a při střelbě.
Předpis „Osnovy střeleb středorážového protiletadlového dělostřelectva“ obsahoval postup přezkoušení baterie před připuštěním k „bojové“ střelbě, přehled úloh pro střelbu na vzdušné cíle, které se od sebe lišily mj. výškou a kursovým parametrem tratí letu cíle, event. použitím dálkoměru nebo radaru, a úlohu střelby na tanky za pohybu a „na bitevníky“. Poslední část předpisu obsahovala postup při rozboru a hlášení výsledků střeleb pro získání podkladů pro hodnocení jednotek a útvarů a poznatků pro další výcvik.
Zpracoval jsem metodiku výcviku dálkoměřičů a návod ke kontrole funkce ústředního zaměřovače. Podle tohoto návodu jsem uskutečnil kontrolu ústředních zaměřovačů baterií rozmístěných kolem Prahy. Přibližně polovina z nich nefungovala správně a nemohla být použita ke střelbě.
Tyto práce mi připomínaly domácí úkoly z matematiky, deskriptivní geometrie, fyziky, francouzštiny atd., avšak rozdíl byl v tom, že se v nich neobjevovala červená označení chyb, protože mou práci nikdo nekontroloval, což jsem považoval za nemístnou důvěru nadřízených v moje výkony. Tu a tam jsem sám něco opravil při korekturách, přirozeně k nelibosti tiskárny.
Vydáním těchto předpisů a pomůcek byl plně zabezpečen výcvik baterií a vytvořeny předpoklady pro kontrolu a hodnocení jejich vycvičenosti. Těchto předpokladů však nebylo ani zdaleka využíváno, jak jsem se později mnohokrát přesvědčil.
Moje práce byla dvakrát přerušena. Jednou jsem byl vyslán do zajímavého kursu pro vyhodnocovače leteckých snímků k leteckému průzkumnému útvaru v Havlíčkově Brodě. Podruhé jsem byl pověřen převzetím sovětské radiostanice s obsluhou ve stanici Čierna nad Tisou a jejím doprovodem vlakem do Prahy. Šlo sice o spojařskou záležitost, avšak nadporučík od spojařů zastával funkci předsedy stranické organizace a (jak mi bylo naznačeno) proto mu nebylo možno uložit nepříjemný úkol. Nebylo možno uložit ho ani poručíkovi z kádrového oddělení.
Oddělení bojové přípravy plnilo i další úkoly, které měli plnit jiní. Například jeden důstojník zpracoval podmínky soutěže na vybudování palebných postavení baterií kolem bráněných objektů svépomocí a z místních zdrojů. Postavení se skládala z okopů pro kanóny a přístroje a ze zemljanek pro ubytování obsluh a pro velitelské stanoviště baterie. Do soutěže bylo zahrnuto také vybudování velitelských stanovišť pluků a divizí. Trvalo přibližně pět roků, než byly pro ubytování baterií postaveny montované domky.
Bylo mi uloženo ověřit znalosti pravidel střelby u náčelníků dělostřelectva tří tehdejších obvodů protivzdušné obrany, ačkoli to mělo být samozřejmou povinností náčelníka dělostřelectva Velitelství PLOSÚ. Předpokládal jsem, že jejich odbornou povinností je dbát na osvojení tohoto základního předpisu u podřízených, avšak byl jsem překvapen a zklamán. Neváhal jsem znalosti všech tří nediplomaticky, otevřeně a podle pravdy označit za nevyhovující, za neumožňující úspěšný výkon jejich povinností. Stěžovali si u velitele protivzdušné obrany na moje hodnocení, na to, že si jakýsi nadporučík dovolí, jim, podplukovníkům, říci takovou drzost. Přitom si neuvědomili, že se tak přiznávají k vlastní neznalosti. Velitel mi vytkl můj postup a zdůraznil, že nemám právo hodnotit vyšší důstojníky, kteří mi nejsou podřízeni. Nevím ovšem, zda jim jejich nedbalý postoj k vlastním povinnostem vytkl. Nevím ani, zda sám znal účel pravidel střelby v širších souvislostech. Nezbývalo mi, než se otřepat a myslet si svoje.
Jeden z těchto náčelníků dělostřelectva jako velitel baterie měl za války německého poradce v hodnosti šikovatele a v rámci slovenské rychlé divize táhl se svou baterií proti Sovětům. Baterie byla zasazena do protitankové obrany, avšak při sovětském tankovém útoku vojáci odmítli střílet a vzdali se. Velitel baterie s poradcem včas ujeli a Sověti je netrefili. U válečného soudu byl tento velitel baterie díky svědectví německého šikovatele osvobozen.
Tehdy nebyla u protivzdušné obrany vžita představa, že velení, funkce znamená fungování, jednání, školení podřízených a náročnost vůči nim, že velení neznamená jenom místo. Velitelé a náčelníci trávili většinu svého času ve svých kancelářích, kde v podstatě neměli nic na práci, a u jednotek pobývali málo. Ostatně, mnozí z nich by u jednotek nebyli nic platní. Jeden z náčelníků dělostřelectva, absolvent školy pro důstojníky v záloze, ve své kanceláři podle vlastního vyjádření „bačoval“. Později byl náčelníkem vysoké školy protivzdušné obrany a nato velitelem divize PVOS.
K velitelství byl přidělen pologramotný kapitán s politickým posláním a brzy po jeho příchodu byl odvolán dosavadní politický zástupce velitele. Pozadí toho mi nebylo známo, avšak onen kapitán (zanedlouho plukovník) se veřejně vyjádřil, že „takový člověk patří jen k lopatě“.
Změnou důležitou pro budoucnost bylo, že dosavadní důstojník operační skupiny, politicky velmi aktivní polní dělostřelec, se nejdříve stal jejím náčelníkem a zakrátko nato náčelníkem štábu velitelství. Aby nebyl ve své funkci ohrožován schopnými podřízenými, byl náčelník oddělení bojové přípravy zanedlouho ustanoven do funkce velitele protiletadlové divize vojskové PVO a velmi schopný důstojník tohoto oddělení velitelem protiletadlové divize u Prahy. Potom za několik týdnů stačilo zajet k divizi, kde u brány stál voják s rukama v kapsách, a náčelník štábu mohl prohlásit: „Očekávali jsme, že soudruh X zavede u divize pořádek, avšak on zklamal důvěru strany a velení.“ O mně prohlašoval, že mám špatný poměr k lidem a že přeceňuji odborničení na úkor politické uvědomělosti. Dvakrát mě potrestal, i když jsem nikdy nevěděl za co, a byly to mé jediné tresty za celou dobu služby. Svůj štáb doplňoval důstojníky, jejichž schopností se neobával. Velitelství protivzdušné obrany tak dále ztrácelo svou nevysokou schopnost pozitivně ovlivňovat situaci a úroveň podřízených svazků a útvarů.
Byl jsem zařazen do komise pro prověrku jednoho z protiletadlových útvarů. Jedním z úkolů bylo cvičení baterie spojené se zaujetím palebného postavení. Baterie dorazila na určené místo a zůstala stát v pochodovém proudu. Velitel baterie seděl na jakési bedně a bezradně se rozhlížel, namísto aby jednal. Po chvíli jsem šel k němu a radami a otázkami jsem ho dovedl k tomu, že během půlhodiny byla baterie připravena ke střelbě. Komise hodnotila velitele baterie tak, že s dopomocí splnil úkol.
Mnozí poručíci se ihned po jmenování stali veliteli baterií a tak byli postaveni před úkol, k němuž nebyli připraveni. Jejich velitelé čet v učilišti sami nikdy žádné jednotce neveleli a proto je velení nemohli naučit. Jen někteří absolventi měli talent pro velení a z mnoha poznatků z různých vyučovacích předmětů si pro sebe uměli vytvořit soustavný návod pro jednání. Mnozí potřebovali vzor jednání, tj. zařazení na funkci prvého důstojníka baterie, nebo vedení a rady ze strany nadřízených velitelů a štábních důstojníků, avšak toho se jim nedostávalo a často ani dostávat nemohlo. Řada z nich vůbec neměla předpoklady být důstojníky. Výsledkem byl neutěšený stav útvarů a jednotek.
K této situaci došlo v souvislosti s rychlým zvětšením počtu útvarů protiletadlového dělostřelectva. Zvýšení počtů bylo provázeno dalším snížením kvality. Jsem přesvědčen, že promyšlený a náročný postup velitelství při rozšiřování protiletadlového dělostřelectva by byl mohl zabránit dalšímu poklesu jeho nízké úrovně. Avšak tehdejší velitelství nebylo z personálního hlediska takového postupu schopno.
Protivzdušná obrana státu měla svoje velitelské stanoviště, které bylo trvale v pohotovosti a v nepřetržité službě se na něm střídali důstojníci. V té době, po měnové reformě, byly ze západu za příznivého větru ve velké výšce nad naše území vysílány balony s propagačním materiálem a napodobeninami nových bankovek. Jedné hvězdnaté noci, kdy jsem měl službu, mi hlásili od útvaru z východních Čech, že pozorují jasně osvětlený balon a že jeho dálka je větší než dosah dálkoměru. Požádal jsem o změření jeho úhlových souřadnic a tyto souřadnice jsem oznámil útvaru u Plzně s tím, aby zjistili, co je to za objekt. Hlásili mi totéž, jako útvar z východních Čech. Na můj dotaz na hvězdárně Petřín mi bylo sděleno, že neznámý objekt v dané poloze je planeta Jupiter.
Jednoho dne na letišti Kbely přistály dva západní proudové letouny, jejichž piloti ztratili orientaci. Nikdo o nich nevěděl, dokud nepřistály. Pro velitele PVOS bylo krajně nepříjemné, že se o nich dověděl údajně jako poslední, a to od ministra obrany, který žádal vysvětlení.
Došlo k několika narušením našeho území letouny USA, proti nimž byla naše pozemní protivzdušná obrana objektivně bezmocná, avšak která vyvolávala rozčilení a hněv vysokých míst, především ministra obrany. Poté, co přeletěly bitevní letouny USA nad letištěm Žatec, byl degradován operační dozorčí velitelského stanoviště z majora na kapitána. Postěžoval si mi, že to byl jeho prvý trest ve vojenské službě, avšak že se vinen necítí. Jiní byli v podobných případech potrestání mírněji.
V Brně na Vojenské technické akademii byla mezitím zřízena katedra protiletadlového dělostřelectva, k níž bylo přiděleno několik důstojníků z Protiletadlového učiliště. Proto mělo vyučování na této katedře jen málo vyšší úroveň než vyučování v učilišti.
V roce 1954 byly 88mm kanóny nahrazeny 85mm kanóny s ústředním zaměřovačem zvaným PUAZO-4A. Písmeno „A“ znamenalo verzi předválečné konstrukce zdokonalené tak, že do něho byly zaváděny úhlové souřadnice vzdušného cíle měřené dálkoměrem nebo střeleckým radarem a výška cíle. K baterii patřil sovětský střelecký radar SON-9, avšak těch byl pouze zlomek potřebného počtu. Při střelbě s radarem bylo nutno pomocí grafu zjistit výšku cíle. Přístroj byl schopen působit pouze proti cílům s malou rychlostí a neumožňoval vyloučení vlivu větru. Jeho obsluha měla třináct členů, z nichž každý byl potenciálním zdrojem chyb. Výcvik obsluhy byl ve srovnání se zaměřovačem vz. 40 mnohem náročnější a jeho výsledky nesnadno kontrolovatelné. Rozhodnutí o zavedení této výzbroje bylo jasným důkazem odborné nezpůsobilosti na nejvyšších místech. Přesto se našli politruci, kteří se zesměšňovali vítáním této nejnovější sovětské výzbroje, a to přesto, že Sověti v oné době již měli moderní protiletadlové dělostřelecké systémy.
Pro výcvik protiletadlového dělostřelectva nebyly k dispozici prakticky žádné lety letounů. Bez nich nebylo možno obsluhy přístrojů a kanónů vycvičit, avšak tento problém nikdo neřešil. Byl sice zaveden přístroj se selsyn-vysílači, které ale do zaměřovače vysílaly signály neodpovídající pohybu vzdušného cíle, a proto byl pro výcvik bezcenný. Ten, kdo dal podnět k jeho zavedení, byl protiletadlový analfabet zastávající vysokou funkci.
Mezi veliteli protiletadlových dělostřeleckých útvarů byla řada zajímavých postav. Jeden z nich, stranicky kovaný, při vzpomínce na válečnou dobu velel svým nastoupeným jednotkám: „X-tý flakšturm na můj povel!“, a to bez jakýchkoli následků přesto, že jeho výrok byl hrubou urážkou vojáků.
Jiný měl v kanceláři xylofon a často na něj celé hodiny hrával.
Když přišla návštěva k jednomu veliteli, absolventu brněnské akademie, vyložil na stůl objemné desky s velkým nápisem „Dálkové studium Vojenské politické akademie“. Jejím absolvováním se zařadil mezi politruky. Když byl vyzván, aby se osobně přesvědčil o nepořádku u své podřízené baterie, prošel se po postavení a dotázal se velitele, zda přísahal. Na kladnou odpověď dotázaného mu nařídil: „Tak se podle toho řiďte!“ a nasedl do auta a odejel. Jeho důraz na morálku a etiku důstojníků byl vysoce oceňován. Jeho kariéře nevadilo, že žádné podřízené ničemu nenaučil a že od nich nepožadoval žádné výkony.
Jeden z velitelů obvodů PVOS vyprávěl, jak osobně organizoval provokaci proti generálu letectva Janouškovi, který byl v důsledku toho uvězněn.
Pro protiletadlové dělostřelectvo byla zřízena střelnice v horách mezi městy Kežmarok a Levoča s vybudovanými postaveními baterií a domkem pro velení.
Útvary a jednotky prováděly střelby v zimě a v létě, a to podle úloh uvedených v „Osnovách střeleb“ (viz výše). Ustanovení tohoto předpisu o kontrole baterií před připuštěním ke střelbě a ustanovení týkající se rozboru střeleb v rámci jednotky a útvaru byla všeobecně zanedbávána a jejich plnění nebylo vyžadováno, ačkoli by tím bylo možno zvýšit úroveň vycvičenosti. Výsledky střeleb byly podle hodnocení střelnice všeobecně vyhovující nebo nevyhovující, avšak nikdy z nich nebyly vyvozovány žádné závěry o bojeschopnosti a sotva byly brány na vědomí.
Halasně byla zdůrazňována potřeba aplikace sovětské vojenské vědy, avšak předpisy protiletadlového dělostřelectva zpracované podle účelných sovětských předloh byly trestuhodně, avšak beztrestně zanedbávány. To svědčilo o odtržení tzv. politické práce od potřeb bojeschopnosti útvarů.
Počet žáků Protiletadlového učiliště se dále zvýšil a bylo zavedeno také jednoroční školení důstojníků. Byl přijat každý, kdo se přihlásil, neexistoval žádný výběr ani hodnocení způsobilosti uchazečů k velení. O nízké kvalitě některých žáků svědčilo to, že jim bylo studium prodlouženo o čtvrt roku, aby bylo dosaženo jakési úrovně.
Posluchači několikaměsíčního „kursu středních velitelů“ byli důstojníci, absolventi školy pro důstojníky v záloze povolaní do vojenské služby, vojáci povolaní do vojenské služby v rámci stranického náboru a povýšení na důstojníky a bývalí rotmistři. Jeden z jeho absolventů se stal velitelem divize a obohatil teorii velení tvrzením, že velitel musí být herec, jiný – bývalý rotmistr – náčelníkem štábu obvodu PVOS a další, rovněž rotmistr, velitelem pluku. Jeden z absolventů, aktivní a vážený člen strany a delegát sjezdu strany, byl znám tím, že jeho bratr padl za pražského povstání. Když byl po několika letech velitelem protiletadlové brigády, zjistilo se, že byl spolu se svým bratrem členem české fašistické organizace, která na straně Němců bojovala proti povstání a v jejích řadách jeho bratr padl.
Když se sovětský poradce v učilišti dověděl o zřízení „dělnického kursu velitelů baterií“, podivil se: „Rabočije v zenitnuju artileriju?“ Posluchači kursu byli povoláni z civilu. Jeden z jeho absolventů se nestal velitelem baterie, nýbrž pracovníkem sekretariátu náměstka ministra, náčelníka letectva a protivzdušné obrany státu a byl jím až do důchodu, i když se mezitím vystřídalo několik náměstků. Náměstci ministra zřejmě neměli možnost sami si vybrat svoje spolupracovníky. Jiný absolvent byl zařazen na hlavní kádrové správě a měl právo hodnotit protiletadlové důstojníky, včetně velitelů pluků a brigád a štábní důstojníky, o jejichž povinnostech nevěděl nic. Do důchodu z tohoto úřadu odešel jako plukovník.
Ostatně, podplukovníků a plukovníků, kteří nikdy ničemu neveleli a nebyli schopni plnit jakékoli vojenské úkoly, byly desítky, ne-li stovky. Pro ně platila jiná, nevojenská kriteria, ale přesto mnozí z nich měli velké pravomoci.
Důstojníky protiletadlového dělostřelectva v záloze školila vojenská katedra při Palackého univerzitě v Olomouci, kde vyučovali tři starší důstojníci. Výsledky závěrečných zkoušek byly pohromou. Pro zkušební komisi vznikl problém, protože platilo pravidlo: kdo neprospěje ve zkoušce z vojenské přípravy, nezíská absolutorium univerzity. Proč by měli studenti trpět tím, že je neschopní důstojníci ničemu nenaučili? Nezbylo než doufat, že nenastane situace, za níž by bylo nutno povolat do služby záložní důstojníky protiletadlového dělostřelectva, a také riskovat odpovědnost členů komise za nenáročnost při zkouškách. Školení záložních důstojníků bylo potom převedeno na matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity a svěřeno mladším a schopným důstojníkům. Fakulta údajně ráda přivítala dělostřelce, kteří u ní vystřídali pěšáky.
Několikrát jsem byl zařazen do komise pro státní zkoušky ze střelby u katedry protiletadlového dělostřelectva brněnské akademie. Úroveň zkoušek se příliš nelišila od úrovně učiliště. Moje doporučení, aby do školení byly zařazeny také řízení palby na stupni útvaru a svazku, např. manévr palbou, a jiná témata, nenalezlo praktickou odezvu.
O naprosté formálnosti státních zkoušek svědčí tato příhoda. Dopoledne při zkoušce, i přes poměrně nízké nároky, propadl jeden z posluchačů. Odpoledne členové komise seděli v jakési kanceláři a bavili se. Přišel jeden z učitelů, jehož jsem si vážil, řekl nám, že s naším rozhodnutím o propadnutí zcela souhlasí, ale přesto nás požádal, abychom si přečetli dokumenty, které přinesl. Bylo to několik po sobě se opakujících návrhů na odvolání posluchače, který dopoledne propadl, a také odpovědi, jimiž byly návrhy nevybíravým způsobem, spojeným s hrozbami pro učitele, zamítnuty. Oznámil nám také, že onen posluchač byl již ustanoven na vysokou funkci na velitelství vojenského okruhu a že lze předpokládat nepříjemná jednání, která by ovšem na skutečném stavu věcí nic nezměnila. Zkušební komise proto jednoduše změnila svoje původní hodnocení posluchače na vyhovující.
V roce 1953 jsem byl přijat k tříletému dálkovému studiu na velitelské a štábní fakultě vševojskové akademie v Praze Na Valech. O studium na brněnské fakultě protiletadlového dělostřelectva jsem neměl zájem, protože jsem znal její situaci.
O úrovni všeobecné vzdělanosti některých učitelů akademie svědčí dvě příhody. Při přijímací zkoušce mě nejdříve zkoušel pěšák z taktiky a potom předal slovo topografovi. Ten přede mne položil letecký snímek, na němž byl zřetelně vidět stín stožáru vysokého napětí, a tázal se, kde je na snímku sever. Odpověděl jsem, že sever nelze určit, neboť není znám čas pořízení snímku. Bylo mi řečeno, že snímek byl pořízen v 9 hodin dopoledne. S jistotou jsem odpověděl, že sever je 45 stupňů vpravo od vrženého stínu. Pěšák tvrdil, že je to nesmysl. Proto jsem vysvětlil jednoduchý výpočet, který byl základem mé odpovědi, avšak moje odpověď ho neuspokojila. Po další diskusi topograf spor ukončil v můj prospěch.
Při vyučování taktiky dělostřelectva učitel (byl velitelem baterie u Jasla) na mapě vysvětloval rozmístění dělostřelectva v obraně a také umístění dvou mikrofonů zvukoměrné baterie. Mé námitce, že mikrofony musejí být tři, nevěřil. Proto jsem požádal o povolení. abych svoje tvrzení odůvodnil. Odůvodnění hyperbolického principu podle kresby na tabuli bylo jednoduché a přesvědčivé. Na otázku, zda jsem sloužil u zvukoměrné baterie, jsem odpověděl, že tuto aplikaci znám z gymnázia.
U vojsk
V roce 1954 jsem byl ustanoven do funkce náčelníka štábu dělostřelectva obvodu protivzdušné obrany ve Zvolenu. Na jaře 1955 bylo velitelství obvodu zrušeno a jeho útvary byly začleněny do obvodu, jehož velitelství bylo v Olomouci. Po jeho zrušení jsem byl zařazen na stejnou funkci u obvodu protivzdušné obrany v Praze, jehož velitelem se stal dřívější náčelník štábu velitelství PVOS.
Ani v prvém, ani ve druhém případě jsem nedostával téměř žádné úkoly. Proto jsem měl dostatek času ke studiu. Zpracoval jsem vzory bojových dokumentů podle námětu cvičení protiletadlového pluku, které se potom rozsáhle používaly. V roce 1956 jsem několik týdnů jezdil s řídicím radarem po celých Čechách a vyhledával vhodná stanoviště, nejdříve na mapě a potom jsem je ověřoval radarem v terénu.
V roce 1956 jsem absolvoval vševojskovou akademii s těmito výsledky: taktika a operační umění „1“, štábní služba „1“, ruština „2“, politika „2“. Osvojil jsem si metody velení a principy operačního myšlení.
Byl jsem ustanoven do funkce náčelníka operačního oddělení protiletadlové divize, která měla bránit Prahu proti náletům z východu.
V době, kdy v Maďarsku probíhalo povstání, se francouzské a britské jednotky vylodily na egyptském pobřeží a byly vysazeny pěší a tankové jednotky z letadel u Suezského kanálu. Za této situace bylo divizi uloženo zpracovat a předložit nadřízenému velitelství plán protitankové obrany východní části Prahy v sektoru divize. Nepovažoval jsem potřebu takové obrany za akutní, avšak byl to zajímavý taktický úkol použití protiletadlového dělostřelectva bránícího rozlehlý objekt k jeho obraně proti tankům a pěchotě vysazeným ze vzduchu. Trvalo mi určitou dobu, než jsem nalezl přístup k jeho řešení. Útoku bude nutno čelit od jeho počátku po celou dobu jeho průběhu, tj. proti dopravním letounům ve vzduchu, až proti tankům a pěchotě na zemi. Na mapě jsem vyhledal plochy, které by mohl útočník použít k vysazení svých jednotek. Věřil jsem, že by se nedopustil stejné chyby jako Montgomery při útoku výsadkových jednotek ke zmocnění se „příliš vzdáleného mostu“ přes Rýn, a zvolil by plochy pro vysazení co nejblíže k objektu, aby obránci poskytl minimum času k organizaci protiopatření. Tyto plochy a obě letiště v sektoru divize, Kbely a Vodochody, jsem na mapě označil modře, čárkovaně. Plukům bylo uloženo připravit palby na označené plochy a na silnice vedoucí od těchto ploch a letišť k objektu, dále umístit po dvou kanónech na obou letištích a v několika případech vysunout po jednom kanónu do léček na silnicích. Poddůstojnická škola vytvořila dvě pohyblivé zálohy po dvou dělech. Útvarům bylo uloženo procvičit střelbu na pozemní cíle a na výsadek. Bylo stanoveno pořadí cílů: přilétající dopravní letouny, tanky a vojáci na padácích, jednotky na plochách vysazení, tanky jedoucí k bráněnému objektu, odlétající dopravní letouny a jiné letouny. Tímto plánem se naše divize proslavila. Nevěděl jsem, jak úkol protitankové obrany řešila divize na západním směru.
Postaral jsem se o vyměření dálek bodů pro výcvik dálkoměřičů baterií rozmístěných v terénu. Zabýval jsem se úvahami o výcviku baterií za kritického nedostatku výcvikových letů, avšak jejich výsledky jsem uplatnil až ve svém budoucím zařazení.
Na začátku léta 1957 jsem byl ustanoven do funkce náčelníka štábu protiletadlové brigády určené k obraně Ostravy (dva pluky o čtyřech bateriích 85mm kanónů) a Třineckých železáren (jeden oddíl se třemi bateriemi 88mm kanónů). Velitel brigády, absolvent školy pro důstojníky v záloze a povolaný do služby ve stranickém náboru, měl pro výkon funkce vynikající kvalifikaci: jeho otec byl zakládajícím členem strany a on sám byl zvolen kandidátem ústředního výboru strany za Ostravu.
Sestava brigády byla zvolena orgány nadřízeného velitelství a baterie zaujaly předem vybudovaná postavení. O ledabylém přístupu k volbě postavení baterií svědčí to, že jedna z baterií se nacházela v záplavovém území řeky Ostravice a u jiné baterie překážela jednomu z děl v otáčení při malém náměru pevnůstka, která byla součástí předválečné obranné linie. Pevnůstku odstranil ženista velitelství brigády trhavinou. Nadřízené velitelství nereagovalo na hlášení o ohrožení baterie záplavami.
Brigáda byla sestavena z několika dosud samostatných oddílů, které byly ve špatném stavu, trpěly nevýkonností důstojníků a jejich vyhovující a nevyhovující výsledky při střelbách to dokazovaly. U útvarů vládl nepořádek. Po služební době se v kancelářích povalovaly papíry s označením „přísně tajné“, na velitelské stanoviště pluku nebyl včas dodán nový kód sítě hlásné služby apod.
Zdůraznil jsem, že dělostřelectvo vede boj palbou, která musí být účinná. Jestliže nebudou útvary připraveny k vedení účinné palby, tj. k dosažení příznivých výsledků na střelnici, jsou zbytečné. Je úkolem velitelství brigády připravit jednotky k vedení účinné palby.
Vyžádal jsem let letounu ke kontrole baterie před střelbou, avšak stala se neuvěřitelná věc: radar baterie nebyl orientován, takže let byl promarněn. Velitel brigády potrestal velitele baterie výstrahou pro nepostačující služební způsobilost. Zakrátko na to k veliteli přišla skupina politruků a požadovala zrušení trestu a chválila velitele baterie tak, jako by měl být povýšen. Případů, kdy zástupce velitele brigády pro věci politické podlamoval autoritu, bylo více. Neprojevoval zájem o stav a úkoly brigády. Později, za jiného velitele, byl pro neschopnost propuštěn do civilu.
Vyžádal jsem přidělení topografa k vyměření dálek bodů pro výcvik dálkoměřičů. Sestavil jsem tabulky úhlových souřadnic vzdušných cílů podle všech úloh „Osnov střeleb“. Údaje tabulky po pěti sekundách nastavovala obsluha dálkoměru nebo radaru, čímž věrně imitovala let vzdušného cíle a umožňovala výcvik obsluhy zaměřovače i obsluh děl. Malými úpravami tabulek bylo možno měnit rychlost a výšku cíle. Bylo provedeno ukázkové cvičení v používání tabulek k výcviku baterií. Tyto tabulky byly vydány všem bateriím a bylo nařízeno provádět výcvik podle nich ve stejném čase u celé brigády. Kontrolu výcviku po celou dobu prováděli důstojníci od pluků a od velitelství brigády. Pro výcvik ve střelbě na bitevní letouny jsme používali komorový drak a pro střelbu na tanky maketu dvojice tanků, obojí vlečené elektrickým vrátkem. Věřil jsem v příznivý výsledek a ten se dostavil. Metoda dlouhotrvajícího výcviku spojená s náročnou kontrolou vedla k tomu, že při střelbách v roce 1958 byly všechny baterie a čety poddůstojnické školy kromě dvou hodnoceny výtečně a dvě dobře. Střelby brigády byly proto hodnoceny výtečně. Byl to výsledek, jehož nebylo u protiletadlového dělostřelectva PVOS nikdy dosaženo. Byl podán důkaz, že při správném vedení a při vysoké náročnosti mohou i jednotky s méně schopnými veliteli úspěšně splnit výcvikové úkoly.
Nemohu si odpustit, abych nepopsal zábavnou příhodu ze střelnice. Před jednotkami naší brigády střílely na tanky jednotky odněkud od Prahy. Po výstřelu na prvý tank se zvedl prach, takže střelba na druhý tank nebyla možná a úloha nebyla splněna. To se vícekrát a stejně opakovalo. Velitel našeho pluku se obával, že ani my úlohy nesplníme a nechápal, proč se mohu smát. Než jsme zahájili střelbu, naši vojáci nabírali do všech možných nádob vodu z potoka, který tekl v přímé blízkosti, a polévali jí prostor před kanóny, aby se při výstřelu neprášilo. Dřívější neúspěšní střelci se na to dívali s otevřenými ústy. Naše jednotky splnily střelby na tanky výtečně. Neschopní a nenápadití velitelé vedou svoje jednotky k neúspěchu na střelnici. Kam by je vedli za války?
Nechápu, jak se mohlo stát, že tato brigáda byla o rok později za střelby hodnocena jako nevyhovující. Možná i proto, že můj nástupce dbal na to, aby se jako já nestal terčem kritiky politruků a předsedy partaje. Bez cílevědomé a trvale působící náročnosti se nedosáhne požadované úrovně a dříve dosažená úroveň rychle poklesne. Platí Vergiliovo pravidlo: Mens agitat molem (duch uvádí hmotu do pohybu).
Moje přemístění mi neumožnilo zpracovat rozbor střeleb ostravské brigády.
Nebyly mi oznámeny důvody, proč jsem byl ustanoven do funkce náčelníka štábu VVP Kežmarok, do funkce o dva stupně nižší než dosavadní, a to v rozporu s platným předpisem. Funkci jsem rázně a plným právem odmítl. Byl jsem zařazen na funkci staršího důstojníka operačního oddělení protiletadlové divize u Prahy, která vznikla sloučením dvou dosavadních divizí.
Na velitelství divize namísto ducha spolupráce zřejmě vládla malichernost. Zástupce velitele divize (major) se před podřízenými ostře hádal s náčelníkem štábu divize (podplukovníkem) o to, kdo je prvým zástupcem velitele.
Náčelník operačního oddělení každého dne ráno vyjmul z tresoru několik tlustých sešitů formátu A4 a položil je na psací stůl. Nevím, co v nich měl. Nevím ani jaké úkoly (pokud vůbec nějaké) mu byly ukládány a co celé dny sedě v kanceláři dělal. Jednotky ani střelnici nikdy nenavštívil a po dvou létech neznal cestu na velitelské stanoviště divize. Jediným jeho viditelným výkonem bylo zřízení mapové místnosti, v níž byly na stěnách mapy rozměrů přibližně dvakrát dva metry se sestavou divize, před nimiž si připadal jako velký operátor, ačkoli bojové možnosti divize jako „vševojskovák“ nechápal. Jak ve skutečnosti vypadá jednotka, znázorněná na mapě kroužkem, neměl zdání. Zřejmě si nebyl vědom odpovědnosti za velení a výcvik divize a nikdo mu ji nezdůraznil. Téměř žádné úkoly mi neukládal, a pokud ano, byly to úkoly, které měl plnit zástupce velitele. Když odcházel od divize k pozemnímu vojsku, s nikým z podřízených se ani nerozloučil.
Můj návrh na zavedení „ostravské“ výcvikové metody byl zamítnut.
Nevím, jaké úkoly plnil a čím se zabýval zástupce velitele divize pro výcvik a jaký byl jeho přínos pro divizi.
Takový byl obraz velení divize, jejímž úkolem byla obrana Prahy.
Byl jsem pověřen zpracováním námětu a plánu a také řízením taktického cvičení protiletadlového pluku s bojovou střelbou, jakož i programem náletových situací pro cvičení, ačkoli to mělo být úkolem zástupce velitele divize pro výcvik. Bylo to prvé a poslední cvičení tohoto druhu u protivzdušné obrany. Vzdušné situace vytvářené letkou vlečných terčů zahrnovaly mj. nutnost soustředění palby a přenosu palby. Zajímavé bylo pozorování soustředění palby několika baterií na vlečný terč. Cvičení mělo zdařilý průběh a jeho výsledky byly pozitivní.
Při taktickém cvičení divize jsem byl pověřen velením divize ze záložního velitelského stanoviště po vyřazení hlavního velitelského stanoviště, úkolem rovněž vyhrazeným pro zástupce velitele divize. Uvažoval jsem předem o všech možných náletových situacích, které by mohly nastat při útocích na bráněný objekt, a o postupu při jejich řešení, avšak tato moje námaha byla zbytečná. Krátce po přijetí rozkazu k převzetí velení se na záložní VS dostavil rozhodčí a protivník zahájil letecký útok tzv. fiktivními cíli na bráněný objekt. Přiletěly cíle po jednom do sektoru každého z pluků, pak se chvilku nedělo nic a tato situace se vícekrát opakovala. Postačilo vydat plukům povel k palbě na jednotlivé cíle a čekat na další. Nebylo nutno provádět žádný manévr palbou, nebylo nutno soustředit palbu dvou pluků na cíl útočící na jejich rozhraní apod. Letecký velitel, který by takto zasadil svoje letouny, by měl být postaven před válečný soud. Důstojník, který fiktivní situace sestavoval, ani ten, který je schválil, zřejmě neměli zdání o taktice bombardovacího letectva a nevěděli nic o tom, jaké by měly být učební úkoly pro cvičení protiletadlového dělostřelectva. Celé toto cvičení záložního VS bylo k ničemu.
Divize obdržela jednu baterii sovětských 130mm protiletadlových kanónů s automatickým nabíjecím ústrojím a dokonalým ústředním zaměřovačem. Důstojníci baterie byli vycvičeni v Sovětském svazu. Byla to sice nejmodernější protiletadlová kanónová výzbroj, s níž jsem se setkal, avšak nebylo to nic převratného, nýbrž jen zdokonalení dříve používaných systémů. Nyní je jeden z těchto kanónů ve vojenském museu v Lešanech.
Posledním mým dělostřeleckým úkolem byly vojskové zkoušky elektrického ústředního zaměřovače čs. konstrukce (viz výše). Byl to plně automatický analogový, elektronkami osazený přístroj tvaru nevelké skříňky, který řešil úlohu střetnutí v pravoúhlém souřadnicovém systému. Měl verze pro 57mm protiletadlový kanón a pro 85mm protiletadlový kanón. Mohl pracovat s dálkoměrem nebo se střeleckým radarem a vylučovat vliv větru. Byl umístěn ve skříňovém vozidle T-805. Obsluhu tvořil jeden voják, který ho zapínal a vypínal a do jeho funkce při přímé přípravě střelby nezasahoval.
Pro vojskové zkoušky byly sestaveny dvě subkomise, jedna pro každou ráži. Byl jsem určen předsedou subkomise pro 85mm kanón. Do subkomise byli zařazeni konstruktéři zaměřovače, inženýři výrobního závodu a důstojníci divize. Úkolem subkomise bylo vyzkoušet zaměřovač při různých způsobech střelby a předložit zprávu o výsledcích. K tomu bylo přiděleno 500 ran. Několik dní jsem pobýval ve výrobním závodě a seznámil se s funkcí a obsluhou zaměřovače. Funkce byla složitá, avšak jeho obsluha byla velmi jednoduchá. Po nastavení prvků předběžné přípravy pracoval samočinně. Subkomisi byla přidělena jedna z baterií divize a divizní povětrnostní stanice (kterou divize k ničemu nepotřebovala). S jejím náčelníkem jsme vyřešili měření směru a rychlosti větru v různých výškách pomocí pilotovacího balónku se zavěšeným koutovým odrážečem a střeleckého radaru a také rozklad vektoru větru na jeho složky pro nastavení na zaměřovači. Balistická stanice, která měla přesně změřit počáteční rychlosti střel vystřelovaných z kanónů, nefungovala a proto byl použit průměr počátečních rychlostí z dělových knih.
Protože bylo uloženo provést vojskové zkoušky jako cvičení podle taktického námětu, subkomise a baterie se z Prahy na střelnici do Kežmarku přesunuly pochodem přes Jeseníky, strečňanskou soutěskou, Velkou Fatru a Nízké Tatry. Na konci každého dne pochodu jsme kontrolovali funkci zaměřovače, který pracoval spolehlivě. Byl to hezký výlet.
Střelby na střelnici byly vcelku nudné. Byly zahájeny s dálkoměrem na vlečný terč, který byl po několika salvách baterie sestřelen. Další střelby prováděné podle úloh „Osnov střeleb“ na zrcadlový obraz cíle, vyhodnocované dvojicí spřažených střeleckých radarů a vedené převážně v mracích, neposkytovaly žádnou podívanou, avšak jejich výsledky byly přesto, že kanóny obsluhovali nováčci, překvapivě dobré, k velkému uspokojení konstruktérů i příslušníků střílející baterie. Zpráva o průběhu a výsledcích vojskových zkoušek byla velmi příznivá. Jejími přílohami byly návrhy doplňků k „Pravidlům střelby“ a k „Osnovám střeleb“ a návrh metodiky výcviku obsluhy zaměřovače. O použití zaměřovače u protiletadlového dělostřelectva mi není nic známo. Zaměřovač je vystaven v protiletadlovém pavilonu muzea v Lešanech.
Neřešitelnou nevýhodou protiletadlového dělostřelectva bylo, že dráhy střel nebylo možno ovlivnit. K zásahu cíle bylo zapotřebí mnoha ran. Přesto protiletadlová divize, která za druhé světové války bránila Vídeň, údajně sestřelila 260 spojeneckých letounů. Z literatury je znám respekt spojeneckých letců vůči německému protiletadlovému dělostřelectvu za druhé světové války. Kvalitativního zvýšení účinnosti pozemní obrany bylo dosaženo zavedením protiletadlových řízených raket, avšak to je jiná, nedělostřelecká kapitola.
Velké události se samy ohlašují dlouho předem. Ke konci padesátých let se v tisku objevovaly rozhněvané zprávy o tom, že na západ od našich hranic jsou rozmísťovány nebezpečné protiletadlové rakety. Tyto zprávy byly pro mě předzvěstí přezbrojení pozemní protivzdušné obrany, které se uskutečnilo během několika příštích let. Pozemní protivzdušná obrana tím dosáhla bojeschopnosti.
Oddělení předpisů letectva a PVOS
V roce 1961 jsem byl zařazen na oddělení předpisů Velitelství letectva a PVOS. Náčelník oddělení, letec, byl mým nejlepším představeným za celou dobu mé vojenské služby: všestranně vzdělaný, velkorysý, zabýval se jen důležitými věcmi.
Práce byla velmi zajímavá a vyžadovala využívání znalostí různého druhu. Považoval jsem ji za účelnou. Byly to pro mě zcela bezstarostné časy. Odpovědnost jsem měl pouze za sebe, za svůj osobní výkon. Úkoly mi nepůsobily žádné problémy. Mým spolupracovníkem byl vynikající slaboproudý inženýr, výborný kamarád, jehož mám stále v živé paměti přesto, že zemřel krátce po ukončení služby.
Vzpomínám si na některé události z této doby.
V době války ve Vietnamu k nám do kanceláře, k našemu překvapení, přišel náměstek ministra, náčelník letectva a PVOS, legendární osobnost, v doprovodu náčelníka oddělení, který se na mě obrátil s tím, že soudruh náměstek má knihu, kterou je nutno rychle přeložit z ruštiny a vydat tiskem. Soudruh náměstek mi knihu formátu A6 podal a ptal se, jak dlouho bude překlad trvat. Byly to sovětské poznatky z boje severovietnamské protivzdušné obrany o rozsahu asi 160 stran. Bylo pondělí. Odpověděl jsem, že nejpozději do konce příštího týdne. Kniha byla velmi zajímavá, napsaná se znalostí věci. Práci jsem dokončil dříve, než jsem předpokládal. Podobných knih jsem později zpracoval ještě několik.
Zavedení protiletadlových řízených raket přinutilo letectvo k létání v malých výškách, pod dolní hranicí působnosti radarů. Vznikl problém obrany proti tzv. nízko letícím cílům. Přišel k nám důstojník z operačního oddělení, absolvent protiletadlové katedry brněnské akademie, se žádostí o radu a dal mi přečíst lejstro zaslané podřízeným operačním velitelstvím, které navrhovalo k obraně proti nízko letícím cílům vytvořit clony lan nesených balony. Náš operátor nevěděl, jak má na tento návrh reagovat. Odpověděl jsem mu, že věcné by sice bylo napsat navrhovatelům, aby si z nás netropili žerty, avšak že bude lépe, když si my uděláme žert z nich.
Doporučil jsem mu poděkovat za iniciativní návrh a požádat, aby byl návrh předložen znovu po doplnění odpovědí na níže uvedené otázky: Na kterých náletových směrech, v jaké šířce, v jaké výšce a v jaké taktické hustotě (balonů na kilometr) by měly být balonové clony vytvořeny? Clony by byly vytvořeny natrvalo, nebo by byly aktivovány za určitých situací? Jaká doba výstrahy by byla potřebná pro jejich včasné aktivování? Přibližný odhad potřebných sil a prostředků? Ochrana balonových clon proti nepřátelskému působení? Jaká životnost balonových clon je požadována? Nezajímal jsem se o výsledek této záležitosti. Překvapivý byl naprostý nedostatek taktického a operačního myšlení jak navrhovatele, tak našeho operátora.
V roce 1972 jsem byl ustanoven do funkce náčelníka oddělení předpisů. Mou snahou bylo vydávat základní předpisy ve služebním jazyku před zavedením nových systémů nebo nejpozději současně s jejich zavedením a tento postup jsem považoval za samozřejmý. Organizoval jsem seznámení svých důstojníků s výzbrojí a vybavením před zpracováním předpisů, pokud to bylo nutné. Bylo nutno sestavovat terminologii pro nové systémy. Na oddělení vládl duch dělné spolupráce a vzájemné pomoci. Těšila mě důvěra mých důstojníků – redaktorů deseti různých odborností, kteří se ke mně obraceli o radu, protože jsem měl ze všech nejdelší redaktorskou praxi. Výsledky práce oddělení byly pozitivně hodnoceny nadřízenými orgány a oceňovány u útvarů.
Nečekaně se mi dostalo satisfakce za jednání dřívějšího náčelníka štábu Velitelství PVOS, který se mezitím propadl na šéfredaktora časopisu Letectví a v krátké době ho přivedl k úpadku, což nepřekvapilo toho, kdo znal jeho schopnosti a manýry. Asi nepředpokládal moji dobrou paměť a přišel s návrhem, nikoli se žádostí, na spolupráci ve vydávání časopisu a odvolával se na dřívější společnou službu. Vysvětlil jsem mu svůj názor na časopis a také, že nemohu zanedbávat svoje povinnosti jeho zachraňováním.
Bilance
Mohu říci, že většina toho, co jsem jako protiletadlový dělostřelec dělal, se mi dařila: studium, přímé zabezpečení a vedení výcviku, organizace a řízení výcviku v širším měřítku, příprava ke střelbám, úsilí o dosažení bojeschopnosti, zkoušky výzbroje a redakční práce.
Avšak osobní uspokojení z dosažených výsledků bylo jedna věc. Druhou stránkou bylo vědomí samoúčelnosti. Zmínil jsem se několikrát o velmi omezené bojeschopnosti tehdejšího protiletadlového dělostřelectva PVOS, která měla řadu příčin.
Pro 88mm protiletadlový kanón prakticky neexistovaly střelecké radary, takže bojové možnosti baterií za noci a za oblačnosti byly prakticky nulové a řešení bylo sotva možné.
Počet střeleckých radarů pro 85mm protiletadlový kanón zdaleka neodpovídal potřebě a většina baterií byla z tohoto hlediska ve stejné situaci jako dříve baterie 88mm kanónů. Tohoto stavu si bylo velení PVOS nesporně vědomo, avšak samo nebylo schopno tento stav změnit a politické vedení nezajistilo nákup radarů potřebných pro bojeschopnost. Přesto byl neustále zdůrazňován požadavek nepřetržité bojové pohotovosti, která neměla reálný základ v potřebné výzbroji. Bylo to hraní si na protivzdušnou obranu.
Další příčinou byla nízká kvalifikace velitelského sboru PVOS na všech stupních, která neumožnila dosáhnout alespoň omezené bojeschopnosti s danými prostředky. Celková situace vojska potvrzovala platnost prastarého esoterického zákona: „Co je nahoře, je jako to, co je dole, a to, co je dole, je jako to co je nahoře.“ Velitelství PVOS připustilo zavedení málo účinné výzbroje, nebylo schopno přimět podřízené velitele a štáby k náročnému velení podřízeným útvarům a jednotkám, nehodnotilo důstojníky podle konkrétních výsledků jejich práce a proto nebylo schopno ustanovit do funkcí schopné důstojníky. Nevěnovalo pozornost učebním plánům a programům učiliště ani katedry protiletadlového dělostřelectva při brněnské akademii.
Velitelé divizí, brigád a útvarů nebyli učiteli svých podřízených. Když nebyli velitelé baterií schopni na střelnici po dlouhé přípravě a v klidu zasáhnout cíl, jak by byli schopni ve stresu zasahovat cíle útočící na objekt? Jedna z protiletadlových brigád v roce 1958 krátkodobě prokázala, že je možno jednotky k tomu vycvičit, avšak ostatní svazky ji nenásledovaly.
Výběr a zařazování důstojníků nebyly prováděny s vědomím, že důstojníkům otcové a matky svěřují svoje syny pro náročné úkoly, a s vyloučením všech nepodstatných kritérií. Požadavky vzdělanosti, schopnosti velet, hodnocení dosažených výsledků ustupovaly požadavkům třídním, politické aktivity, národnostním a osobním. Tvrdě prosazované pravidlo, že velitel a náčelník musí být politickým vedoucím podřízených, zbavoval důstojníky sebejistoty. Výběr důstojníků pro vysoké velitelské funkce je velmi nesnadným, náročným a odpovědným úkolem. Vedení armády nemělo ve výběru velení protiletadlového dělostřelectva PVOS šťastnou ruku.
Pozemní vojsko a letectvo získaly za války cenné zkušenosti a dovedly jich využít ve školení a výcviku důstojníků. Protiletadlové dělostřelectvo PVOS takové zkušenosti nemělo a bylo odkázáno pouze na důstojníky, kteří se bez pocitu odpovědnosti řídili zásadou „Laissez faire, laissez passer“, tj. nechat všemu volný průběh a nezasahovat do ničeho.
Přesto si nemyslím, že moje mnohaleté úsilí bylo pouze bojem s větrnými mlýny. Osvojil jsem si to, co jsem potřeboval pro svou práci. Naučil jsem podřízené podávat výkony, na které mohli být pyšní. Splnil jsem úkoly, kterým se jiní vyhnuli. Výsledky mé redakční práce byly pro útvary a jednotky užitečné.
Na otázku, zda bych chtěl těchto několik desetiletí prožít stejně znovu, odpověděl bych bez váhání, že bych raději učil děti ve škole a za vzor bych si přitom bral svoje nezapomenutelné profesory z reálného gymnázia.