Čepicový znak poválečné armády

Studie a materiály

poválečné armády


reklama: www.billboard.cz

Mírová organizace útvarů zdravotnické služby čs. armády v letech 1918 až 1992 1

Pplk. Dr. Pavel Minařík, CSc.

         Zdravotní a farmaceutické zabezpečení zajišťovala v čs. armádě již od jejího konstituování zdravotnická služba. Uvedená služba náležela mezi tzv. „ostatní“ služby (rozuměno mezi služby netechnické) a jejím úkolem bylo pečovat o zdravotní stav vojska, opatřovat, ukládat a rozdělovat zdravotnický materiál a provádět výcvik příslušníků zdravotnické služby (viz předpis Org-I z roku 1921 „Všeobecná organizace čs. branné moci“).

         Zdravotnickou službu řídilo 4. oddělení (zdravotnické) I. odboru (všeobecně-vojenského) MNO. V čele uvedeného oddělení se téměř po celé meziválečné období (v letech 1919 až 1939) nacházel generál šéf zdravotnictva MUDr. Ludvík FISHER (1880-1945). Zdravotnické oddělení se skládalo ze skupiny zdravotnické a skupiny lékárnické. Na řízení zdravotnické péče se dále podílely přednostové zdravotnické služby zemských vojenských velitelství (od 1.1.1937 jejich kompetence převzali přednostové zdravotnické služby nově vytvořených sborových velitelství) a přednostové zdravotnické služby divizních velitelství (u rychlých divizí nebyla funkce přednosty uvedené služby systemizována).

         Vlastní zdravotní péči vykonávala síť samostatných zdravotnických útvarů a zdravotnický personál ostatních útvarů jednotlivých druhů vojsk a služeb. Výkonnými orgány zdravotnické služby byly zejména vojenské nemocnice, léčebné a lázeňské ústavy, invalidovny a v neposlední řadě i zdravotnické sklady.

         Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa se na jeho území nacházelo velké množství vojenských nemocnic (více než 60), v nichž se léčili ranění z právě skončené 1. světové války. Jejich počet byl postupně redukován, až v roce 1921 vznikla síť dvanácti divizních nemocnic (DN 1 Praha, DN 2 Plzeň, DN 3 Terezín, DN 4 Josefov, DN 5 České Budějovice, DN 6 Brno, DN 7 Olomouc, DN 8 Opava, DN 9 Bratislava, DN 10 Komárno, DN 11 Košice a DN 12 Užhorod), jakožto základních prvků léčebné péče, s působností vždy v obvodu jedné divize. V nemocnicích byl současně skladován zdravotnický materiál a prováděn výcvik středního zdravotnického personálu. Uvedeným divizním nemocnicím byl podřízen menší počet samostatných odboček a poměrně rozsáhlá síť posádkových nemocnic, umístěných v místech větší koncentrace vojsk. K 1.1.1937 došlo k přejmenování divizních nemocnic na sborové nemocnice a jejich řízení od uvedeného data převzala sborová velitelství (I.sbor - SbN 1 Praha, SbN 2 Plzeň, SbN 5 České Budějovice, II.sbor - SbN 3 Terezín, SbN 4 Josefov, III.sbor - SbN 6 Brno, IV.sbor - SbN 7 Olomouc, SbN 8 Opava,V.sbor - SbN 10 Komárno, VI.sbor - SbN 11 Košice, SbN 12 Užhorod, VII.sbor - SbN 9 Bratislava). Vzhledem k reorganizaci armády, provedené na přelomu let 1937 až 1938 a spojené se zvýšením počtu pěších divizí z 12 na 17, společně s vytvořením 4 rychlých divizí a 2 zvláštních skupin v síle divize, jedna sborová nemocnice zajišťovala léčebnou péči zpravidla pro příslušníky dvou divizí. Samostatné pobočky divizních nemocnic zanikly v roce 1927, když se ze dvou z nich staly posádkové nemocnice (Praha-Hradčany a Litoměřice) a jedna byla zrušena bez náhrady (Brno). Síť posádkových nemocnic i po jejich redukci představovalo v roce 1921 celkem 24 léčebných zařízení, jejichž počet se ovšem do roku 1934 snížil na osm (Cheb, Praha-Hradčany, Vysoké Mýto, Kroměříž, Nitra, Ružomberok, Prešov a Mukačevo). V roce 1938 uvedených 12 sborových nemocnic disponovalo ve své interní části celkem 5.500 lůžky pro nemocné.

         Kromě nemocnic se na léčebné péči podílely i specializované léčebné a lázeňské ústavy. Vojenská správa měla k dispozici dva léčebné ústavy pro choroby plicní (Šternberk 1919 až 1938 a Matliare 1920 až 1939) a jeden léčebný ústav pro choroby nervové a duševní (Trnava 1929 až 1939). Lázeňská léčba probíhala v předních lázeňských lokalitách prvorepublikového Československa a vojenské lázeňské ústavy se nacházely ve Františkových Lázních (1919 až 1938), Jáchymově (1919 až 1923), Karlových Varech (1920 až 1938), Piešťanech (1920 až 1939), Teplicích-Šanově (1920 až 1938), Trenčanských Teplicích (1920 až 1939), Čízu (1924 až 1938) a Luhačovicích (1924 až 1939). Část z nich ovšem měla jen v sezónní charakter (Číz, Františkovy Lázně, Jáchymov, Luhačovice a Trenčanské Teplice).

         Nedílnou součástí zdravotnické služby byly i vojenské invalidovny. Vojenská invalidovna 1 působila od roku 1918 v Praze a v květnu 1935 byla přemístěna do Hořic v Podkrkonoší. Vojenská invalidovna 2 se původně nacházela v Trnavě, ale v polovině roku 1919 došlo k jejímu přestěhování do Josefova, kde zanikla v listopadu 1921.

         K výkonným orgánům zdravotnické služby v neposlední řadě náležely vojenské zdravotnické sklady, v nichž byla ukládána léčiva a jiný zdravotnický materiál. Vojenský zdravotnický sklad 1 vznikl v Praze v září 1919 jako Skladiště zdravotnických potřeb. V červenci 1920 s ním bylo sloučeno zrušené Vojenské lékárnické ředitelství Praha a skladiště nadále působilo jako Vojenské lékárnické skladiště. V srpnu 1920 došlo k jeho přemístění do Josefova. Koncem listopadu 1923 bylo skladiště přejmenováno na Vojenský zdravotnický sklad 1. Do posádky Bystřice pod Hostýnem se sklad přesunul v srpnu 1935. Vojenský zdravotnický sklad 2 byl založen v srpnu 1927 v posádce Hodonín. Sklad zanikl koncem listopadu 1936. Vojenský zdravotnický sklad 3 začal působit od počátku roku 1919 v Uherském Hradišti jako Polní zdravotnické skladiště, které se v dubnu 1920 přesunulo do Bzence, kde jako Vojenské zdravotnické skladiště fungovalo až do konce listopadu 1923, kdy se uskutečnilo jeho přejmenování na Vojenský zdravotnický sklad 2. V listopadu 1927 došlo k přemístění skladu do Liptovského Mikuláše. Po vytvoření VZS 2 v Hodoníně proběhlo jeho přečíslování na VZS 3. Ke svému původnímu číselnému označení se vrátil po zrušení hodonínského skladu v roce 1936.

         U ostatních útvarů jednotlivých druhů vojsk a služeb byl vedoucím a výkonným orgánem zdravotnické služby šéflékař vojskového tělesa, jemuž podléhala ošetřovna vojskového tělesa.

         V souvislosti s vyostřením čs. - německých vztahů v době mnichovské krize, které vedlo k vyhlášení všeobecné mobilizace čs. armády 23.9.1938, přešla zdravotnická služba čs. armády na válečné stavy. V rámci mobilizované armády kromě dosavadních 12 sborových nemocnic vzniklo dalších 55 polních nemocnic a 94 záložních nemocnic (zahrnovaly i stávající posádkové nemocnice). Celková lůžková kapacita do 20. mobilizačního dne (tj. do 14.10.1938) vzrostla na 92 tisíc lůžek. Průměrná doba léčení nemocných, jejichž denní přírůstek byl odhadován na 0,3 % celkových početních stavů mobilizované armády, byla odhadována na 20 dnů (s poznatky z oblasti zdravotnické služby v době mobilizace nás seznamuje odpověď přednosty zdravotnického oddělení MNO na anketu „Armáda v roce 1938“). Kromě toho se pro potřeby polních vojsk vytvořila celá řada dalších útvarů zdravotnické služby, jako např. zdravotnické automobilní, vozatajské a desinfekční kolony, stálé zdravotnické a ambulantní improvizované vlaky, zdravotnické a zubní ambulance, bakteriologické či chemické laboratoře, chirurgické skupiny, zdravotnické roty nebo zdravotnické parky. Přijetím mnichovské dohody se naše republika zřekla velké části svého pohraničí a čs. armáda v následujících měsících postupně demobilizovala. Po okupaci zbytku republiky 15.3.1939 musely všechny útvary zdravotnické služby svoji činnost ukončit do 31. července a zdravotnické oddělení MNO do konce roku 1939.

         Po osvobození Československa a ukončení 2. světové války začala již od května 1945 urychlená obnova čs. armády. Zdravotnická služba byla budována na obdobných principech jako před válkou. Uvedený systém zůstal zachován až do roku 1950, kdy byl nahrazen zcela novou organizací útvarů zdravotnické služby, vycházející ze vzoru zdravotnické služby Sovětské armády.

         Součástí opětovně budovaného MNO se tak již od dubna 1945 stalo zdravotnické oddělení, zařazené stejně tak jako před 2. světovou válkou v podobě 4. oddělení I. odboru. Přednostou zdravotnického oddělení se stal pplk. zdrav. MUDr. Štefan DARVAŠ, který v průběhu SNP zastával funkci náčelníka zdravotnické správy 1. čs. armády na Slovensku. Uvedené oddělení mělo ve své kompetenci řízení zdravotnické služby, léčebné péče a hospodaření se zdravotnickým materiálem. Do struktury zdravotnické služby již nepatřily vojenské invalidovny, které řídila obnovená Kancelář čs. legií, ale zdravotnická služba invalidovnám poskytovala potřebný lékařský personál. Při jedné z četných reorganizací MNO bylo dnem 30.4.1946 zdravotnické oddělení MNO zrušeno a od 1.5.1946 jej nahradil VI. (zdravotnický) odbor MNO, jehož přednostou se stal pplk. zdrav. MUDr. Josef ŠKVAŘIL, bývalí hlavní chirurg 1. čs. armádního sboru v SSSR, později povýšený na generála zdravotnictva. Do kompetence tohoto odboru přešla od zrušeného 5. (veterinárního a remontního) oddělení I. odboru i veterinární a remontní služba (v říjnu 1946 byla remontní služba pro svoji příbuznost sloučena se službou veterinářskou). Zdravotnický odbor se následně skládal z těchto oddělení: 1. - všeobecného, 2. - preventivního, 3. - lékařského, 4. - materiálního (lékárnického), 5. - veterinářského. V létě 1950 došlo ke zrušení VI. odboru MNO a na jeho základě se jako součást Hlavního týlu čs. armády nově vytvořila Hlavní zdravotnická správa, přejmenovaná v říjnu 1951 na Zdravotnickou správu. Po zrušení 7.oddělení (rekreační péče) I.odboru MNO do působnosti zdravotnické správy od 1.7.1950 přešla i vojenská rekreační péče, tj. vojenská výcviková a rekreační střediska. Řízení veterinární služby naopak převzalo veterinární oddělení MNO, působící samostatně v rámci Hlavního týlu. Do složení zdravotnické správy od roku 1950 příslušely následující oddělení: 1. - léčebné, 2. - preventivní, 3. - materiální, 4. - organizační a výcvikové, 5. - lázeňské a rekreační. Z důvodu zjednodušení poskytování rekreační péče byla původní vojenská výcviková a rekreační střediska, přejmenovaná v roce 1951 na vojenské zotavovny a ozdravovny, dnem 1.4.1954 podřízena velitelstvím vojenských okruhů a administrativně-hospodářské správě MNO. V roce 1955 zdravotnickou správu tvořilo oddělení: 1. - preventivní a léčebné péče, 2. - hygienické a epidemiologické, 3. - bojové a politické přípravy, 4. - zdravotnického zásobování. V roce 1959 došlo k převedení lázeňské péče do působnosti Správy vojenských lázeňských a rekreačních zařízení, která zároveň převzala řízení vojenských zotavoven a ozdravoven. V čele zdravotnické správy čs. armády se postupně vystřídali div. gen. doc. MUDr. Josef ŠKVAŘIL (1950 až 1952), genmjr. MUDr. František ČERNÝ (1952 až 1958), genmjr. MUDr. Josef PRAVEČEK (1958 až 1965), genmjr. MUDr. Miroslav HEMALA (1965 až 1970), genmjr. MUDr. Milan KUBÍK (1970 až 1979), genmjr. MUDr. Bohumil INDRA (1979 až 1983), genmjr. MUDr. Vlastimil JIRÁNEK (1983 až 1990) a plk. MUDr. Milan SUCHOMEL (1990 až 1992).

         Již v létě 1945 došlo k obnově sítě vojenských nemocnic, jako základních prvků léčebné péče o příslušníky čs. armády. V rámci každé vojenské oblasti (1. až 4.) bylo vytvořeno až pět vojenských nemocnic, z čehož vždy dvě měly charakter „sborových“ nemocnic a někdy se tak i krátkodobě nazývaly (VN 1 Praha-Střešovice, VN 2 Josefov, VN 3 Plzeň, VN 4 České Budějovice, VN 5 Brno, VN 6 Olomouc, VN 7 Ružomberok, VN 8 Košice). Uvedené nemocnice zajišťovaly léčebnou péči v oblasti jednoho sboru, tj. u dvou vševojskových divizí. V místech vyšší koncentrace vojsk, která byla vzdálena od spádové „sborové“ nemocnice dále vznikly menší vojenské nemocnice (VN 11 Terezín, VN 12 Opava, VN 13 Bratislava, VN 21 Praha-Hradčany, VN 22 Milovice, VN 23 Vysoké Mýto, VN 24 Cheb, VN 25 Jihlava, VN 26 Kroměříž, VN 27 Nitra - později Dunajská Streda), přibližující se svým charakterem k dřívějším nemocnicím posádkovým. Řada menších nemocnic ovšem zanikla ještě ve 2. polovině 40. let (VN 12, VN 22, VN 23, VN 24, VN 25, VN 26 a VN 27), na což bezpochyby mělo vliv i snižování celkových počtů čs. armády (z původních osmi sborů byly v letech 1947 až 1949 zrušeny čtyři sbory a v prosinci 1948 bylo zrušeno i velitelství 2. oblasti, přičemž jí podřízené vojenské nemocnice byly rozděleny mezi velitelství 1. a 3. oblasti). Nově vznikla jen VN 25 Prešov, k čemuž došlo v roce 1947 a v Mariánských Lázních krátkodobě působila VN 23 (od 1.5.1950 do 1.9.1950).

         K zásadní reorganizaci existující sítě vojenských nemocnic došlo na sklonku roku 1950, kdy čs. armáda prošla jednou z největších reorganizací a kromě jiného na operačním stupni dosavadní vojenské oblasti (1., 3., 4.) nahradily vojenské okruhy (1. a 2.). V souvislosti s vytvořením vojenských okruhů se část stávajících nemocnic reorganizovala na okruhové nemocnice (3.ON Plzeň, 4.ON České Budějovice, 5.ON Ružomberok), zatímco z ostatních vznikly posádkové nemocnice (PN Jaroměř II - Josefov, PN Brno, PN Olomouc, PN Košice, PN Bratislava a PN Prešov). Svoji specializovanou nemocnici získalo i MNO v podobě Ústřední vojenské nemocnice Praha-Střešovice, která se vytvořila na základě stávající VN 1 Praha-Střešovice, VN 21 Praha-Hradčany (pobočka Praha-Hradčany byla zrušena 1.7.1954) a VN 11 Terezín (pobočka ÚVN v Terezíně se již v únoru 1951 osamostatnila jako PN Terezín). Vzhledem ke zvyšujícím se počtům čs. armády dodatečně vznikly v roce 1953 ještě další posádkové nemocnice (PN Mladá, PN Tábor a PN Karviná).

         Dílčí úpravy v uvedené struktuře nemocničních zařízení čs. armády byly provedeny v roce 1958 a opětovně souvisely s reorganizací orgánů operačního stupně velení pozemního vojska. V daném roce zaniklo velitelství 1. vojenského okruhu a od 15. července je nahradila velitelství 1. a 4. armády. Nemocnice 1. vojenského okruhu byly rozděleny mezi nově vzniklá operační velitelství, přičemž okruhové nemocnice byly přejmenovány na armádní nemocnice. Velitelství 1. armády převzalo 3.AN Plzeň, PN Mladá a PN Terezín, zatímco do působnosti velitelství 4. armády přešla 4.AN České Budějovice a PN Tábor. Vzhledem ke snížení koncentrace vojsk na severní Moravě při reorganizaci zanikla PN Karviná. Velitelství 2. vojenského okruhu zůstaly podřízeny PN Brno, PN Olomouc, PN Košice, PN Bratislava a PN Prešov. K MNO byla od rušeného 1.VO předána PN Jaroměř a od 2.VO přešla 5.ON Ružomberok do složení Zdravotnického učiliště (o rok později bylo učiliště zrušeno a nemocnice navrácena 2.VO).

         V 60. letech došlo ve struktuře nemocnic čs. armády k provedení řada dalších změn. Především je nutné uvést přejmenování všech existujících nemocnic (okruhových, armádních, posádkových) na vojenské nemocnice, provedené k 1.10.1960. O rok později na sklonku srpna zanikly Vojenská nemocnice Mladá, Vojenská nemocnice Hroby u Tábora (z Tábora do Hrobů se přemístila v květnu 1960), Vojenská nemocnice Prešov a z Vojenské nemocnice Terezín se opětovně stala pobočka Ústřední vojenské nemocnice. V roce 1964 byl Vojenské nemocnici Ružomberok prezidentem republiky udělen historický název „Slovenského národního povstání“. Při další reorganizaci operačních svazů pozemního vojska, kdy na základě dosavadních armád vznikly tzv. vojenské okruhy armádního typu (z 1. armády se vytvořil Západní vojenský okruh a ze 4. armády Střední vojenský okruh zahrnující i Jihomoravský kraj, zatímco 2. vojenský okruh byl přejmenován na Východní vojenský okruh), přešly k 1.9.1965 ke Střednímu vojenskému okruhu Vojenská nemocnice Brno (od 2.VO) a Vojenská nemocnice Jaroměř (od MNO). Poté co vstoupil v platnost zákon o čs. federaci byla uvedenému okruhovému velitelství k 1.1.1969 podřízena ještě Vojenská nemocnice Olomouc, protože i Severomoravský kraj se stal součástí teritoria Středního vojenského okruhu. V neposlední řadě při výčtu organizačních změn, ke kterým došlo v 60. letech ve struktuře vojenských nemocnic, je nutné uvést přemístění Vojenské nemocnice Jaroměř do Hradce Králové v říjnu 1968, vynucené předáním jejich dosavadních prostorů do užívání Střední skupiny sovětských vojsk, rozmístěné na území Československa od 21.8.1968.

         V září 1969 byla provedena další reorganizace operačního stupně velení pozemního vojska. Stávající vojenské okruhy „armádního typu“ byly zpětně reorganizovány na armády a nově se vytvořil vojenský okruh „frontového typu“. Z velitelství Západního vojenského okruhu se znovu stalo velitelství 1. armády v Příbrami, z velitelství Středního vojenského okruhu velitelství vzniklo 4. armády v Písku a „frontový stupeň velení“ reprezentoval Západní vojenský okruh v Táboře, jemuž byly obě armádní velitelství podřízeny. Východní vojenský okruh zůstal zachován beze změn. V návaznosti na provedené změny byly vojenské nemocnice, které se doposud nacházely v podřízenosti vojenských okruhů „armádního typu“ předány velitelství Západního vojenského okruhu. V prosinci 1969 došlo k přejmenování Vojenské nemocnice Jaroměř na Vojenskou nemocnici Hradec Králové, ale stísněné ubytovací prostory vedly k jejímu zrušení dnem 1.9.1970.

         Do 70. let vstoupily vojenské nemocnice v podřízenosti následujících vyšších velitelství:

- MNO: Ústřední vojenská nemocnice Praha
pobočka ÚVN Terezín
- Západní vojenský okruh: Vojenská nemocnice Plzeň
Vojenská nemocnice České Budějovice
Vojenská nemocnice Brno
Vojenská nemocnice Olomouc
- Východní vojenský okruh: Vojenská nemocnice Bratislava
Vojenská nemocnice SNP Ružomberok
Vojenská nemocnice Košice

         V průběhu 70. a 80. let zůstala výše uvedená organizace vojenských nemocnic téměř beze změn. Pouze některé ze zdravotnických praporů působících v západních Čechách rozšířily svoji činnost do té míry, že byly někdy označovány jako vojenské nemocnice, (stalo se tak u zdravotnických praporů v Terezíně a Klatovech).

         Poslední výraznou změnu v systému vojenských nemocnic, jako základních léčebných zařízení čs. armády, znamenala reorganizace operačního stupně velení pozemního vojska, uskutečněná na přelomu let 1991 a 1992 v souvislosti s přijetím nových zásad čs. vojenské doktríny. Dosavadní velitelství 1. a 4. armády byla k 1.12.1991 zrušena a k 1.1.1992 došlo k reorganizaci velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře na Vojenské velitelství ZÁPAD a velitelství Východního vojenského okruhu v Trenčíně na Vojenské velitelství VÝCHOD. K 1.3.1992 se následně vytvořilo Vojenské velitelství STŘED v Olomouci. V návaznosti na výše uvedené změny byly vojenské nemocnice předány od vojenských okruhů k vojenským velitelstvím:

- Vojenské velitelství ZÁPAD: Vojenská nemocnice Plzeň
Vojenská nemocnice České Budějovice
- Vojenské velitelství STŘED: Vojenská nemocnice Brno
Vojenská nemocnice Olomouc
- Vojenské velitelství VÝCHOD: Vojenská nemocnice Bratislava
Vojenská nemocnice SNP Ružomberok
Vojenská nemocnice Košice

         V tomto organizačním složení vojenské nemocnice působily do konce roku 1992, kdy čs. armáda svoji existenci ukončila. Jejími nástupci se od 1.1.1993 staly Armáda České republiky a Armáda Slovenské republiky, které všechny výše uvedené vojenské nemocnice převzaly do svého složení.

         Na léčebné péči o příslušníky čs. armády se v letech 1945 až 1992 mimo vojenských nemocnic podílely také léčebné a lázeňské ústavy. Již krátce po skončení 2. světové války začala obnova těchto specializovaných léčebných zařízení. Vycházelo se přitom z ústavů, které působily v rámci meziválečném čs. armády. Především se od roku 1945 podařilo postupně vybudovat poměrně rozsáhlou síť lázeňských ústavů, která koncem 40. let zahrnovala 9 lázeňských zařízení - VLÚ Karlovy Vary, VLÚ Teplice-Šanov, VLÚ Piešťany, VLÚ Mariánské Lázně, VLÚ Jáchymov, VLÚ Františkovy Lázně, VLÚ Poděbrady, VLÚ Luhačovice a VLÚ Trenčianské Teplice. Některé menší lázeňské ústavy svoji činnost v průběhu 2. poloviny 50. let ukončily (VLÚ Jáchymov - 1955, VLÚ Poděbrady - 1955, VLÚ Trenčianské Teplice - 1956 a VLÚ Luhačovice - 1959). Ostatní byly v roce 1959 předány od zdravotnické správy HT k nově vytvořené Správě vojenských lázeňských a rekreačních zařízení a v jejím organizačním rámci působily po celou dobu existence čs. armády. Následně byly převedeny do užívání nástupnických lázeňských a rekreačních organizací AČR a ASR. Součástí léčebných zařízení čs. armády byly i specializované ústavy pro léčení plicních chorob. Svoji činnost obnovily prvorepublikové ústavy ve Šternberku a Matliaroch. Šternberský ústav se v létě 1947 přestěhoval do Moravského Berouna, kde svoje působení ukončil na počátku roku 1958. Druhý ústav se v říjnu 1954 přemístil do Nové Polianky, kde přetrval až do roku 1992, kdy byl předán do složení ASR.

         Péče o válečné invalidy byla stejně tak jako v prvorepublikové armádě zajišťována prostřednictvím vojenských invalidoven, řízených do roku 1950 Kanceláři čs. legií. V roce 1945 byla obnovena nejenom dřívější stálá vojenská invalidovna v Hořicích v Podkrkonoší, ale postupně ji doplnila celá řada dočasných (tzv. zatímních) vojenských invalidoven. V letech 1945 až 1946 bylo celkem zřízeno 10 dočasných invalidoven, které ovšem svoji činnost nejpozději do roku 1948 ukončily. Jednalo se o následující zatímní vojenské invalidovny - Malá Chuchle (1945 až 1948), Poděbrady (1945 až 1946), Praha „Na Jenerálce“ (1945 až 1947), Bohosudov (1945 až 1947), Čeklís (1945), Heřmanův Městec (1945) Hrubá Skála (1945), Bratislava (1945 až 1948), Piešťany (1945 až 1946) a Senica (1946). Stálá vojenská invalidovna působila v Hořicích v Podkrkonoší do konce roku 1964.

         Stejně tak jako ostatní útvary zdravotnické služby byly po válce obnoveny i vojenské zdravotnické sklady. Vývoj těchto útvarů ale výrazně ovlivňovaly změny v organizačním uspořádání operačních svazů pozemního vojska. V létě 1945 v podřízenosti MNO svoji činnost zahájily prvorepublikové VZS 1 v Bystřici pod Hostýnem a VZS 2 Liptovském Mikuláši, které doplnil nový VZS 3 v Josefově, redislokovaný v létě 1946 do Hostivic u Prahy. V návaznosti na celkovou reorganizaci čs. armády, provedenou na sklonku roku 1950, byl VZS 3 předán do složení 1.VO jako 1.zdravotnický sklad Hostivice a VZS 2 do složení 2.VO jako 2.zdravotnický sklad Liptovský Mikuláš. Stávající VZS 1 byl reorganizován na Ústřední zdravotnický sklad Bystřice pod Hostýnem. V podřízenosti MNO v březnu 1953 dále vznikl Zdravotnicko-hospodářský sklad v Července u Olomouce s pobočkou v Liberci, přejmenovaný v červenci 1954 na Ústřední zdravotnicko-hospodářský sklad. V téže době byly přejmenovány i dosavadní 1. a 2.zdravotnický sklad na 1. a 2.okruhový zdravotnický sklad. V roce 1957 se v rámci Ústředního zdravotnického skladu vytvořily pobočky v Dobré u Místku a Mladoticích u Rakovníka.

         Na zrušení 1.VO a vytvoření armád v létě 1958 reagovala i struktura skladových zařízení vojenské zdravotnické služby. 1.OZS v Hostivicích byl předán MNO a přeměněn v 1. ústřední zdravotnický sklad, zatímco sklad v Bystřici pod Hostýnem byl očíslován jako 2. ústřední zdravotnický sklad. Pro potřeby jednotlivých armádních velitelství se nově vytvořily 1. armádní zdravotnický sklad v Liberci (na základě stávající pobočky Ústředního zdravotnicko-hospodářského skladu) s odloučeným oddělením ve Vlčí Hoře a 4. armádní zdravotnický sklad v Golčově Jeníkově. Ústřední zdravotnicko-hospodářský sklad v Července byl zrušen. V roce 1961 došlo k přeměně 2. ústředního zdravotnického skladu v Bystřici pod Hostýnem na 1. zdravotnickou základnu a reorganizaci 1. ústředního zdravotnického skladu v Hostivicích na Vývojové a zkušební středisko 160.

         V rámci reorganizace vševojskových armád na vojenské okruhy „armádního typu“ k 1.9.1965 byly jejich zdravotnické sklady přejmenovány z armádních na okruhové, při zachování dosavadního číslování i rozmístění. Stávající 2. okruhový zdravotnický sklad v Liptovském Mikuláši se dočasně stal pobočnou 1. zdravotnické základny, ale již v roce 1966 se osamostatnil a vrátil k původní organizační podobě. V srpnu 1966 se v Brně vytvořil Zdravotnický sklad 05, přímo podřízený MNO. O rok později proběhla reorganizace Vývojového a zkušebního střediska 160 v Brně na Výzkumné a zkušební středisko 160. V létě 1969 byl 1. okruhový zdravotnický sklad v Liberci předán od reorganizovaného velitelství „armádního“ Západního vojenského okruhu v Příbrami nově vytvořenému velitelství „frontového“ Západního vojenského okruhu v Táboře a kromě stávající pobočky ve Vlčí Hoře mu byly jako další pobočky podřízeny sklady v Golčově Jeníkově (původní 4.OZS) a Dobré u Místku (dosavadní pobočka 1. zdravotnické základny). V téže době na základě pobočky 1. zdravotnické základny v Mladoticích u Rakovníka vznikl 10. sklad zdravotnického materiálu Plzeň, předurčený pro zásobování letectva zdravotnickým materiálem a podřízený velitelství 10. letecké armády.

         V průběhu 70. a 80.let nedošlo k zásadním organizačním změnám ve struktuře skladových zařízení zdravotnické služby čs.armády, pouze v roce 1972 se uskutečnila reorganizace 10. skladu zdravotnického materiálu na 10. zdravotnický sklad. K novému přerozdělení skladových útvarů došlo až na přelomu let 1991 a 1992, v návaznosti na zrušení vševojskových armád a vytvoření vojenských velitelství. Vojenskému velitelství ZÁPAD zůstal podřízen zdravotnický sklad v Liberci a Vojenskému velitelství VÝCHOD zdravotnický sklad v Liptovském Mikuláši. Dosavadní pobočka 1.okruhového zdravotnického skladu v Dobré u Místu přešla do podřízenosti ústřední zdravotnické základny. V podřízenosti zdravotnické správy MNO zůstaly: výzkumné a zkušební středisko v Hostivicích, zdravotnický sklad v Brně a ústřední zdravotnická základna v Bystřici pod Hostýnem. Zdravotnický sklad v Plzni, zajišťující zásobování letectva zdravotnickým materiálem, byl v roce 1991 předán do podřízenosti 1. smíšeného leteckého sboru, ale v srpnu následujícího roku svoji činnost ukončil.

         Nový prvek v organizaci zdravotnické služby představovaly hygienicko-epidemiologické útvary. Konstituovaly se počátkem července 1953 u velitelství obou vojenských okruhů v podobě hygienicko-epidemiologických skupin v Praze (1.) a Bratislavě (2.). Bratislavská hygienicko-epidemiologická skupina se již na počátku roku 1954 přesunula do Brna. V roce 1957 byly skupiny reorganizovány na okruhové hygienicko-epidemiologické oddíly, přičemž se 1.OHEO přemístil z Prahy do Plzně. Při zrušení 1.VO v roce 1958 jeho 1.OHEO přešel do podřízenosti 1. armády jako 1. armádní hygienicko-epidemiologický oddíl. Pro potřeby 4. armády byl od 2.VO převzat brněnský 2.OHEO jako 4. armádní hygienicko-epidemiologický oddíl a v podřízenosti 2.VO se vytvořil nový 2. okruhový hygienicko-epidemiologický oddíl v Bratislavě. V roce 1961 se 4.AHEO přesunul z Brna do Českých Budějovic. Při reorganizaci armád na vojenské okruhy „armádního typu“ v roce 1965 byly jejich hygienicko-epidemiologické oddíly přejmenovány z armádních na okruhové. V roce 1969 se uskutečnilo předání zmíněných oddílů velitelství „frontového“ Západního vojenského okruhu. Při reorganizaci operačního stupně velení pozemního vojska byly od počátku roku 1992 podřízeny Vojenskému velitelství ZÁPAD hygienicko-epidemiologický oddíl v Plzni, Vojenskému velitelství STŘED hygienicko-epidemiologický oddíl v Českých Budějovicích a Vojenskému velitelství VÝCHOD hygienicko-epidemiologický oddíl v Bratislavě. Počátkem roku 1993 přešly podle místa své dislokace uvedené útvary do složení AČR nebo ASR.

         V neposlední řadě je třeba ve výčtu útvarů zdravotnické služby uvést i zdravotnické útvary vševojskových divizí, představované divizními lazarety a zdravotnickými prapory. Divizní lazarety se vytvořily na sklonku roku 1950. V červnu 1954 na jejich základě vznikly zdravotnické prapory, které ve složení vševojskových svazků přetrvaly až do počátku 90. let. Obdobné složení jako zdravotnické prapory měly i tzv. zdravotnické oddíly, které se v podřízenosti jednotlivých operačních velitelství a MNO vytvořily v roce 1961, ale svoji činnost ukončily již v roce 1963.

         U ostatních útvarů jednotlivých druhů vojsk a služeb za řízení zdravotnické služby odpovídal šéflékař vojskového tělesa (později hlavní lékař vojenského útvaru), jemuž podléhala útvarová ošetřovna.

 

Příloha č. 1 - Mírové útvary zdravotnické služby 1918 až 1939

MNO bez podřízených útvarů
Zemské vojenské velitelství (4x) vojenský lázeňský ústav (až 5x, 1919 až 1936)
vojenský ústav pro choroby plicní (1x, 1919 až 1936)
léčebný ústav pro choroby nervové a duševní (1x, 1929 až 1936)
vojenská invalidovna (2x, 1919 až 1921, 1x 1921 až 1936)
vojenský zdravotnický sklad (1x až 2x, 1919 až 1936)
Sbor (7x) sborová nemocnice (1x až 2x, 1937 až 1939)
posádková nemocnice (1x, 1937 až 1939)
vojenský lázeňský ústav (až 4x, 1937 až 1939)
vojenský ústav pro choroby plicní (1x, 1937 až 1939)
léčebný ústav pro choroby nervové a duševní (1x, 1937 až 1939)
vojenská invalidovna (1x, 1937 až 1939)
vojenský zdravotnický sklad (1x, 1937 až 1939)
Divize (12x) divizní nemocnice (1x, do roku 1936)
pobočky divizních nemocnic (1x, do roku 1927)
posádková nemocnice (1x až 5x, 1921 až 1936)

 

Příloha č. 2 - Mobilizované útvary zdravotnické služby 1938

POLNÍ ÚTVARY  
Hlavní velitelství (1x) polní nemocnice (13x)
desinfekční kolona (6x)
velká chirurgická skupina (4x)
improvizovaná zdravotnická autokolona (14x)
zdravotnická vozatajská kolona (3x)
stálý zdravotnický vlak (20x)
ambulantní zdravotnický vlak (6x)
improvizovaný ambulantní zdravotnický vlak (6x)
zdravotnická vlaková četa (22x)
Armáda (4x) zdravotnický park (1x)
zubní ambulatórium (1x)
bakteriologická laboratoř (2x)
chemická laboratoř (1x)
malá chirurgická skupina (6x)
zdravotnické vlakové družstvo (2x)
zdravotnická rota (6x)
Sbor (8x) polní nemocnice (3x)
desinfekční kolona (2x)
zubní ambulatórium (2x)
improvizovaná zdravotnická autokolona (2x)
Divize (21x) zdravotnická rota (1x)
Hraniční pásmo (6x) polní nemocnice (3x)
desinfekční kolona (2x)
zubní ambulatórium (2x)
improvizovaná zdravotnická autokolona (2x)
Hraniční oblast (12x) zdravotnická rota (1x)
Skupina (2x) zdravotnická rota (1x)
Rychlá divize (4x) zdravotnická ambulance (1x)
Okrsek (1x) zdravotnická rota (1x)
ZÁPOLNÍ ÚTVARY sborové nemocnice (12x)
záložní nemocnice (55x)

 

Příloha č. 3 - Mírové útvary zdravotnické služby 1945 až 1992

MNO vojenský léčebný ústav (1x až 2x, 1945 až 1992)
vojenský lázeňský ústav (3x až 9x, 1945 až 1959)
vojenské zotavovny a ozdravovny (16x až 26x, 1950 až 1954)
vojenská invalidovna (1x, 1950 až 1965)
vojenský zdravotnický sklad (3x, 1945 až 1950)
ústřední zdravotnický sklad (1x až 2x, 1950 až 1961)
ústřední zdravotnicko-hospodářský sklad (1x, 1953 až 1958)
zdravotnická základna (1x, 1961 až 1992)
výzkumné a zkušební středisko (1x, 1961 až 1992)
zdravotnický sklad (1x, 1966 až 1992)
zdravotnický oddíl (1x, 1961 až 1963)
Oblast vojenská nemocnice (3x až 6x, 1945 až 1950)
Okruh okruhová nemocnice (1x až 2x, 1950 až 1960)
posádková nemocnice (1x až 5x, 1950 až 1960)
vojenská nemocnice (4x až 5x, 1960 až 1991)
okruhový zdravotnický sklad (1x, 1950 až 1991)
okruhový hygienicko-epidemiologický oddíl (1x, 1957 až 1991)
zdravotnický oddíl (3x, 1961 až 1963)
Vojenské velitelství vojenská nemocnice (2x až 3x, 1992)
zdravotnický sklad (1x, 1992)
hygienicko-epidemiologický oddíl (1x, 1992)
Armáda armádní nemocnice (1x, 1958 až 1960)
posádková nemocnice (1x až 2x, 1958 až 1960)
vojenská nemocnice (1x až 3x, 1960 až 1969)
armádní zdravotnický sklad (1x, 1958 až 1969)
armádní hygienicko-epidemiologický oddíl (1x, 1958 až 1969)
zdravotnický oddíl (5x, 1961 až 1963)
Letecká armáda (sbor) sklad zdravotnického materiálu (1x, 1966 až 1972)
zdravotnický sklad (1x, 1972 až 1992)
Sbor bez podřízených útvarů
Divize lazaret (1x, 1950 až 1954)
zdravotnický prapor (1x, 1954 až 1992)

Poznámky:
1. Materiál představuje rozšířenou verzi diskusního příspěvku předneseného na 5. mezinárodním sympoziu k dějinám medicíny, farmacie a veterinární medicíny, které proběhlo v Hradci Králové ve dnech 26.-29. června 2001.V příspěvku nejsou pro specifičnost svého postavení uváděna školní a výzkumná zařízení zdravotnické služby čs. armády.


Poslední aktualizace: 01.06.2003

NAVRCHOLU.cz