Čepicový znak předválečné armády

Mobilizace v roce 1938

předválečné armády

Mobilizace září 1938

Mjr. Dr. Pavel Minařík, CSc.

Mobilisace září 1938

Otištěno: ATM, 1998, č. 10, s. 6-8

Nástup nacistů k moci v Německu v roce 1933, ve spojení s neúspěchem jednání na odzbrojovací konferenci v Ženevě v témže roce, představoval zásadní kvalitativní přelom v zahraničně-politickém postavení Československa.

Rostoucí napětí druhé poloviny 30. let nakonec vyvrcholilo v roce 1938, kdy vzrůstající agresivita sousedního Německa vedla nejprve k přijetí mimořádných opatření v době 20. května do 22. června a nakonec k vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938.

Válečná armáda a nástupový plán

         Počty válečné armády po ukončení mobilizace dosáhly 1 128 000 osob, z toho 48 000 důstojníků a 9 000 rotmistrů. Armáda se následně skládala z 12 hraničních oblastí, 21 divize, 1 okrsku, 4 rychlých divizí, 2 skupin v síle divize a jedné skupiny v síle brigády, tvořících 4 armády a zálohu hlavního velitelství. K vedení boje mohla využít téměř 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů. Kromě toho k 23. září bylo stavebně dokončeno a z velké části i vyzbrojeno 263 těžkých objektů a 9632 objektů lehkých.

         Pro řízení vojenských operací na strategické úrovni bylo určeno Hlavní velitelství, které vzniklo současně s vyhlášením mobilizace v noci 23. září. Jeho předsunutý sled se okamžitě přemístil do Klánovic u Prahy. Dne 26. září večer se přesunulo do Vyškova a jeho jednotlivé složky se rozptýlily ve městě a po okolních obcích. Hlavní velitel armádní generál Ludvík Krejčí (1890 - 1972) sídlil společně s operačním oddělením štábu na zámku v Račicích u Vyškova.

Nástupová sestava čs. armády

         Na základě rozboru 2. (zpravodajského) oddělení štábu Hlavního velitelství ze dne 25. září byla za nejnebezpečnější považována možnost vstřícného úderu ze severu přes Liberec a z Horního Rakouska přes jižní Čechy (s navazujícím prostorem Jihlavska) s následnou možností odříznutí jádra I. armády postupem protivníka na Pardubice a Havlíčkův Brod. Odhadovalo se, že německé velení v této době již upustilo od původní myšlenky položit hlavní důraz na vstřícný postup svých vojsk z Dolního Rakouska a Horního Slezska a zaměřilo se spíše na úder směrem do Čech. Vzhledem k tomu došlo k přijetí upravené varianty XIII nástupového plánu VII, spočívající v posílení uskupení čs. vojsk severních a jižních Čechách a rovněž tak na jihozápadní Moravě, na úkor svazků původně předurčených pro obranu severní a zejména jihovýchodní Moravy, za současného využití záloh Hlavního velitelství. Posunutí těžiště obrany směrem na západ neznamenalo, jak se někdy uvádí, příklon k obraně pohraničí, ale bylo reakcí na předpokládané soustřeďování německých vojsk v Horním Rakousku, Bavorsku a Lužici.

Operační sestava mobilizované armády

         Obranu větší části Čech zajišťovala I. armáda (11 divizí a 1 brigáda) s velitelstvím v Kutné Hoře, v čele s armádním generálem Sergějem Vojcechovským (narozen 1883, v květnu 1945 odvlečen do SSSR), který předpokládal vést pružné obranné boje, vycházející přitom ze základní myšlenky ústupového manévru ve směru západ - východ, při současném zabezpečení celistvosti severního a jižního křídla armády. Pro tento účel byly kromě hlavního obranného postavení v pohraničí obsazena i některá předem připravená záchytná postavení ve vnitrozemí. Šlo především o tzv. první ústupovou příčku probíhající přibližně po čáře Liberec - Mělník, pokračující obloukem na západ od Prahy a dále vedoucí po řece Vltavě na jih až k Týnu nad Vltavou.

         Pásmo činnosti II. armády (4 divize) na severní Moravě bylo vymezeno městem Králíky na západě a Jablunkovským průsmykem na východě. Velitelem armády byl divizní generál Vojtěch Luža (1891 - 1944), sídlící v Olomouci. U II. armády byla pozornost velitelů věnována především přehrazení možných útočných směrů v IV. sboru na Zábřeh a u Hraničního pásma XIII na Bruntál. Zásah polské armády nebyl považován za příliš pravděpodobný, nicméně obrana s ním taktéž počítala.

         V případě IV. armády (9 divizí) se západní i východní hranice pásma její činnosti během zaujímání obranné sestavy měnily. nejprve měla bránit pouze Moravu od česko-moravské zemské hranice po moravsko-slovenskou zemskou hranici. Později došlo na západě k převzetí obranného úseku až po ohbí řeky Vltavy na sever u Vyššího Brodu a na východě k Devínu. V čele armádního velitelství sídlícího v Brně stál armádní generál Lev Prchala (1892 - 1963).

         Velitelství IV. armády věnovalo hlavní pozornost organizování obrany v pásmu 3. sboru na směru Slavonice - Jihlava a koordinaci ústupu VI. sboru v jižních Čechách. Útok vedený od Znojma na Brno či překročení dolního toku řeky Moravy u Hraničního pásma XIV byly považovány za méně pravděpodobné.

         Mimo obranných postavení k ochraně státní hranice na severní a jižní Moravě začala po vyhlášení mobilizace výstavba dvou vnitrozemských obranných linií procházejících napříč Českomoravskou vrchovinou a východní Moravou. Řízení obranných prací na tzv. druhé vnitrozemské obranné příčce, vedoucí přibližně po trase Králíky - Letohrad - Litomyšl - Žďár nad Sázavou - Želetava převzalo velitelství „ČV”, jehož čele stál divizní generál Robert Rychtrmoc (1875 - 1946), a na třetí vnitrozemské obranné příčce, vedoucí po trase Opava - Hranice - Holešov - Napajedla - Kúty, velitelství „M”, kterému velel armádní generál Josef Bílý (1872 - 1941).

         Za obranu Slovenska a Podkarpatské Rusi zodpovídala po vyhlášení mobilizace III. armáda (7 divizí). Pásmo činnosti armády bylo od 27. září vymezeno na západě Devínem na dolním toku řeky Moravy, odkud vedlo přes hřebeny Malých Karpat k Bílým Karpatům, kde se napojovalo na zemskou hranici. Na východě jej tvořila československo - rumunská státní hranice. Velení armády převzal armádní generál Josef Votruba (1879 - 1959), který si za velitelské stanoviště zvolil město Kremnicu.

         Velení III. armády při plánování bojových operací věnovalo pozornost zejména eventuálnímu útoku ze strany Maďarska, s úmyslem udržet prostor Levice - Krupina - Lučenec a nepřipustit postup protivníka Podunajskou nížinou k Nitře. Zabezpečeno bylo rovněž spojení s Rumunskem. Na ochraně jihozápadu Slovenska před případnou aktivitou německých vojsk se spolupodílela IV. armáda. Vzhledem k potřebě mít možnost zasahovat do průběhu vedení operací vševojskových svazů, posilovat je, provádět vystřídání vojsk či přehrazovat průlomy do operační hloubky obrany vlastních vojsk, si Hlavní velitelství vytvořilo poměrně silnou zálohu. Rozhodující část tzv. ústřední zálohy tvořily především vševojskové svazky (9 divizí). Ty byly nasazeny na nejdůležitějších směrech, kde mohlo dojít k prolomení obrany našich vojsk. Tímto způsobem došlo k vytvoření dalšího operačního sledu na rozhraní jižní Moravy a Slovenska (3 divize), na jihozápadní a severovýchodní Moravě (2 divize a 3 divize) a ve východních Čechách (1 divize).

         V záloze Hlavního velitelství se dále nacházela letecká brigáda, jejíž pluky, vyzbrojené převážně těžkými bombardovacími letouny, byly připraveny provádět bombardování mobilních svazků nepřítele přibližujících se k čs. státní hranici zejména z Horního Rakouska a dále ze Saska a Lužice. Při prolomení čs. obrany měla zabraňovat v postupu německých vojsk do operační hloubky. Přitom se předpokládala úzká součinnost se skupinami bojového letectva jednotlivých armád, v nichž byly soustředěny lehké bombardovací letouny a část sil stíhacího letectva. Zároveň bylo připraveno vše pro přijetí 2 perutí francouzského letectva (40 letadel), jak předpokládaly úmluvy z roku 1934.

         Protivzdušnou obranu zápolí zajišťovaly tzv. teritoriální obrany proti letadlům (TOPL), zahrnující veškeré útvary protiletadlového dělostřelectva, společně se zbývající částí stíhacího letectva. sestava TOPL zahrnovala celkem 26 bráněných míst, z čehož většinu tvořily průmyslové závody. Hlavním bráněným místem bylo město Praha, na jehož obranu bylo soustředěno 25 % protiletadlových baterií. Na obraně zápolí se podílely i některé zbrojní podniky (zejména závody ve Vsetíně, Považské Bystrici, Uherském brodě, Stranicích a Brně), které si z vlastních prostředků zakoupily menší množství lehkých kulometů. Poměrně slabá TOPL, ale nebyla jako celek schopna čelit nadvládě protivníkova letectva ve vzduchu a zabránit provádění úderů na městské aglomerace nebo průmyslové závody.

Tragický konec

         Po léta pracně budovaný bezpečnostní systém Československa se ovšem na přelomu září 1938 zhroutil a země samotná se ocitla v silné mezinárodní izolaci. Z Malé dohody zůstalo věrné jen Rumunsko. Hlavní spojenec Francie nás nutil k podrobení se Německu a netajil se tím, že vojenskou pomoc nehodlá poskytnout. Pomoc Sovětského svazu, sama ostatně dost problematická, byla podmíněna postojem Francie. Další státy tj. Maďarsko a Polsko, jen čekali, kdy budou moci získat také něco pro sebe. O osudu Československa se tak rozhodlo na schůzce čtyř mocností v Mnichově. Ani armáda, jakkoliv odhodlaná a relativně dobře vyzbrojená, nemohla zachránit situaci. Stav připravenosti na válku samotné československé armády s celého státu nehrál nakonec při posuzování možnosti obrany hlavní roli.

Průběh linií stálého a polního opevnění

Při tvorbě bylo použito:

• příspěvků z konference “ Mobilizace 1938 ”, pořádané VA Brno 16. 9. 1998
• fotografií z VHA Praha


Poslední aktualizace: 13.05.2003

NAVRCHOLU.cz