Otištěno: Ozbrojené síly a československý stát I, Brno 2020, s. 71-78.
V československé meziválečné armádě se plán seskupení jednotlivých svazků po provedené mobilizaci označoval jako nástupový plán. Tento plán obsahoval veškeré potřebné údaje k vedení boje v prvních dnech válečného konfliktu a označoval se římskými číslicemi. Na podzim 1938 měla československá armáda připravený nástupový plán VII, podle kterého se rozmisťovala po vyhlášení mobilizace 23. září 1938. A právě o rekonstrukci tohoto plánu bych se v následujícím příspěvku chtěl pokusit.
Na úvod je třeba říci, že nástupové plány československé armády z 30. let 20. století se nedochovaly. Staré nástupové plány byly při nahrazení novými likvidovány a jejich případně ponechané části byly zničeny nejpozději v noci ze 14. na 15. března 1939 před příchodem německých okupantů. Ve stejné době byl zřejmě zlikvidován i poslední nástupový plán VII. Nenávratně tak zmizely veškeré základní podklady, z nichž se dalo vycházet. Tím lze také vysvětlit, že v početné literatuře o vojenských aspektech mnichovské krize najdeme o nástupových plánech československé armády v roce 1938 jen stručné obecné údaje, ale žádné podrobnosti.
Přes zničení základních dokumentů je myslím možné československý nástupový plán VII aspoň částečně zrekonstruovat, a to na základě těchto zdrojů:
1) Služební předpis „Nástupové plány“ vydaný roku 1938 a dochovaný, byť v nekompletní podobě, ve Vojenském ústředním archivu v Praze.[1]
2) Rozkazy a telegramy, jimiž byl 25. září 1938 vyhlášen nástupový plán a jeho varianta, které se dochovaly ve Vojenském ústředním archivu Praze.[2]
3) Spisy Hlavního velitelství mobilizované armády ze září 1938, v nichž se objevují zmínky o původních prostorech soustředění vybraných svazků mobilizované armády, které se opět dochovaly ve Vojenském ústředním archivu v Praze.[3]
4) Vzpomínkové práce bývalých důstojníků operačního oddělení Hlavního štábu československé meziválečné armády, především plukovníka generálního štábu Josefa Fetky.[4]
Právě ze vzpomínek plukovníka Josefa Fetky pochází obecné údaje o nástupovém plánu VII a jeho předchůdcích, které se objevují v literatuře. Od 15. února 1938 platil pro československou armádu nástupový plán VI, který věnoval hlavní pozornost obraně proti německému útoku, menší síly byly vyčleněny proti maďarskému útoku. V případě Rakouska se nevylučovalo, že německá armáda může využít jeho území proti Československu. A právě okupace Rakouska v březnu 1938 si vynutila provést od dubna změny v nástupovém plánu, který byl označen jako VI-A. Došlo k úpravě sestavy jednotek zajišťujících hranice a k soustředění většího počtu záložních svazků na jižní Moravě. Od 15. července 1938 pak začal platit nový nástupový plán VII. Ten již počítal s dočasnou obranou na linii Vltavy a na ní navazujícího Labe. Dlouhodobější obrana se plánovala na Českomoravské vrchovině, a pokud by se nepodařilo nepřítele zadržet, měly československé síly ustoupit na Moravu a opřít se o Karpaty, případně Javorníky. Zde se předvídala houževnatá obrana až do zvratu válečné situace a protiofenzivy v rámci spojeneckých sil.[5]
V srpnu 1938 byl nástupový plán VII doplněn variantou, která spočívala v soustředění vybraných záložních svazků blíže k hlavnímu obrannému postavení v Čechách a měla být reakcí na možnost, kdyby se Německo rozhodlo jen pro obsazení pohraničních oblastí Čech a Moravy. Varianta představovala doplněk nástupového plánu a připojila se k němu jako zvláštní příloha. Právě z pořadového čísla přílohy XIII vzniklo označení „varianta XIII“, které se dostalo i do oficiálních dokumentů.[6]
K vyhlášení nástupového plánu a jeho varianty došlo 25. září 1938 dopoledne hesly „Vydejte nástupový plán v zelených obalech“ a „Proveďte variantu podle přílohy XIII“.[7] Vzápětí však následoval další rozkaz, který dále upravoval prostory soustředění a výslovně uváděl, aby „byla provedena varianta XIII nástupového plánu s těmito změnami“.[8] A následovaly ještě další rozkazy. Československá armáda tak neprováděla nástup podle původního nástupového plánu VII, ani podle původní varianty tohoto plánu, nýbrž podle upravené varianty. Rekonstrukce se tak rozpadá na tři různé části: původní nástupový plán, jeho původní variantu a prováděnou upravenou variantu.
Co zůstalo ve všech třech případech stejné, bylo rozložení svazků bránících hlavní obranné postavení, tj. hranice, a také rozdělení na čtyři samostatné armády. První armáda v Čechách měla zadržovat nepřítele a pod tlakem ustupovat na východ. Druhá armáda na severní Moravě a čtvrtá armáda na jižní Moravě měly bránit hranice aspoň do doby, než se první armádě podaří ustoupit. Zbývající třetí armáda na Slovensku a Podkarpatské Rusi měla držet toto území a dále kontakt se spojenci na východě. Část divizí a také dvě velitelství sborů tvořila zálohu hlavního velitele rozloženou především na Českomoravské vrchovině, jihovýchodní Moravě a západním Slovensku (viz mapa 1).[9]
A právě především divizí ze zálohy hlavního velitele se týkaly změny související s variantou nástupového plánu. Díky dochovaným rozkazům nařizujícím její provedení víme, kterých svazků se týkala. Jednalo se o dvě velitelství armád, tři velitelství sborů a sedm divizí.[10] Zatímco u velitelství armád a sborů varianta podle mého názoru znamenala jen změny v seznamu podřízených svazků, u divizí šlo o změny v jejich dislokaci (viz tabulka 1). Protože jsme ze zdrojů zmíněných v úvodu schopni pro většinu z nich určit aspoň přibližně původně plánované prostory, vidíme, že došlo k posunu blíže hranici, především západním směrem (viz mapa 2).
Československá armáda však, jak již bylo řečeno, svoji nástupovou sestavu po vyhlášení mobilizace dále upravovala. Řada divizí tak zaujala jiné prostory než původně plánované. Vše začalo již po vypuknutí henleinovského povstání v pohraničí 13. září 1938 soustředěním tří rychlých divizí v západních a jižních Čechách a na severní Moravě. Přitom pouze část jedné rychlé divize (1. rychlá divize) byla v prostoru předvídaném nástupovým plánem.[11] O týden později opustily své posádky tři mírové (pěší) divize nezajišťující obranu hranic a zaujaly nařízené prostory, který u jedné z nich (15. divize) byl shodný s nástupovým plánem. U zbývajících dvou (14. a 17. divize) se však lišil a divize dostaly po vyhlášení nástupového plánu rozkaz zůstat na nových místech, která byla více na západ oproti původním (viz tabulka 2).[12]
Už po mobilizaci byly rozkazem vyhlášeným 25. září 1938 současně s rozkazem k provedení varianty XIII změněny prostory soustředění dalších čtyř divizí (pěších). U třech (3., 5. a 19. divize) se jednalo opět o přesun více na západ, poslední divize (16. divize) na Slovensku zůstala u hranic s Polskem místo přesunu na jih Slovenska (viz tabulka 3).[13]
Dne 27. září rozhodl hlavní velitel zmobilizované armády o přesunu VI. sboru ze zálohy na Moravě do jižních Čech.[14] O den později pak následoval ještě rozkaz k přesunu dvou rychlých a jedné divize (pěší) s cílem posílit obranu jižních Čech a jihozápadní Moravy. 2. rychlá divize se přesunula na západ do prostoru Jaroměřice, 1. rychlá divize naopak na východ do prostoru Pacov. Konečně 13. divize se měla po soustředění v nástupovém prostoru přesunout na jih k Humpolci (viz tabulka 4).[15] To byly poslední zásadní změny před přijetím Mnichovské dohody 30. září 1938 (viz mapa 3).[16]
Další podrobnosti, které jednotlivé svazy a svazky dostaly, neznáme, přestože je nástupový plán nepochybně obsahoval. Známe jen úkoly jednotlivých armád, ovšem pouze zprostředkovaně ze vzpomínkových prací. Přesto je možné udělat si představu, jak odhadovalo československé velení možný průběh války, a to na základě pramenů z podzimu 1938, konkrétně dislokace velitelství etapních okrsků. Těch bylo celkem šedesát a nacházela se v tzv. etapě, která navazovala na operační pásmo, kde měly probíhat válečné operace.[17] Protože známe místa dislokace téměř všech těchto velitelství, můžeme si vytvořit linii, kde československá armáda očekávala stabilizaci fronty (viz mapa 4).
Je vidět, že na západ od Vltavy se s žádnými etapními okrsky nepočítalo, tedy ani s delší obranou tohoto prostoru. Etapní okrsky ve středních Čechách ukazují, že se předpokládala obrana Prahy při udržení aspoň části severovýchodních Čech a jihozápadní Moravy. Z umístění etapních okrsků na severní a jižní Moravě a také na Slovensku a Podkarpatské Rusi pak vyplývá, že zde se ústup nepřipouštěl.
Po přijetí Mnichovské dohody pokračoval ještě nástup podle dřívějších rozkazů, 3. a 4. října však byly vydány první rozkazy reagující na novou situaci. Týkaly se zatím jen svazků na jihovýchodní Moravě a jihozápadním Slovensku a hlavní velitel v nich nařizoval přesun jihovýchodním a jižním směrem k posílení obrany Slovenska. Dne 6. října pak následoval rozkaz stanovující nové uskupení sil a spočívající ve všeobecném ústupu svazků v českých zemích směrem do vnitrozemí.[18] Nástupový plán VII tak ztratil svůj smysl.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nástupová sestava československé armády na konci září 1938 se lišila od nástupového plánu VII a také od jeho varianty. Pokud ji srovnáme s původní variantou XIII, vidíme, že své nástupové prostory změnilo pět z 21 divizí (pěších), tři ze čtyř rychlých divizí a jeden sbor. Pokud bychom ji srovnali s původním nástupovým plánem VII, změnilo své nástupové prostory celkem dvanáct z 21 divizí (pěších), tři ze čtyř rychlých divizí a jeden sbor. Jednalo se hlavně o přesun západním směrem a lze říci, že došlo k posunu těžiště obrany právě na západ. Jestliže podle nástupového plánu VII měly být západně od Vltavy kromě svazků bránících hranice jen dvě další divize a podle varianty XIII tři divize, nakonec zde byly čtyři divize. Naopak přestala existovat záloha z divizí na Českomoravské vrchovině.
V této souvislosti se nabízí otázka, zda nelze z popsaných změn usuzovat, že se československá armáda chystala jen na obsazení pohraničí, když vycházela z varianty nástupového plánu, která za tím účelem vznikla. Tomuto však nic nenasvědčuje. Všechny dochované dokumenty jednoznačně ukazují, že se československá armáda chystala na válečné střetnutí s Německem a Maďarskem, nikoliv jen na omezený střet i pohraničí. Varianta tedy posloužila jen jako podklad pro upravený nástup.[19]
Na závěr bych se chtěl pokusit o zamyšlení, jak by se asi osvědčila nástupová sestava československé armády v případné válce na podzim 1938, pokud by skutečně vypukla, a zda by nebylo výhodnější řídit se původním nástupovým plánem VII. Československé velení se totiž všemi změnami původního nástupového plánu dostalo do vleku protivníka a zcela mu přenechalo iniciativu. Nechalo si tak vnutit jeho vůli a vzdalo se možnosti držet se svých připravených plánů.[20]
Při hledání odpovědi můžeme vycházet ze zkušeností polské armády v září 1939, jejíž situace byla v mnohém podobná. Tehdy se mimo jiné ukázalo, že o osudu celé války se rozhodlo již v bojích o hlavní obranné postavení na hranicích, kdy německému útoku čelily postupně jednotlivé polské svazky. Zálohy soustřeďované ve vnitrozemí už nedokázaly nepřátelský vpád zastavit ani výrazněji zbrzdit.[21] Z tohoto pohledu se rozhodnutí posunout část záložních divizí blíže k hlavnímu obrannému postavení a svazkům, které ho bránily, jeví jako opodstatněné, i když to znamenalo rezignaci na připravené plány. Na faktu, že v osamocené válce s Německem by Československo téměř jistě podlehlo, by to ale nejspíš nic nezměnilo.
Tabulka 1
| Plán VII | Varianta | |
| 2. divize | u Berouna | u Plzně |
| 3. divize | ? | u Sobotky |
| 4. divize | Českomoravská vrchovina | u Hradce Králové |
| 7. divize | ? | u Zábřehu |
| 13. divize | Českomoravská vrchovina | Zásmuky – Kouřim |
| 18. divize | Českomoravská vrchovina | u Prahy |
| 20. divize | ? | u Mutěnic |
Tabulka 2
| Plán VII | Změna | |
| 1. rychlá divize | u Slaného | část Karlovy Vary, část u Slaného |
| 2. rychlá divize | u Slavkova | Olomouc – Litovel |
| 4. rychlá divize | ? | Tábor – Pacov, pak Soběslav – Mezimostí |
| 14. divize | u Kojetína | u Jihlavy |
| 15. divize | u Senice | – |
| 17. divize | Hranice – Lipník | Turnov – Sobotka |
Tabulka 3
| Původní | Změna | |
| 3. divize | u Sobotky | Mšeno – Bělá pod Bezdězem – Sovínky |
| 5. divize | u Horní Cerekve | Písek – Strakonice – Protivín |
| 16. divize | u Pozby | Ružomberok – Žilina – Dolný Kubín |
| 19. divize | u Hustopečí | Třebíč – Náměšť – Valeč |
Tabulka 4
| Změna | |
| 1. rychlá divize | Pacov – Nová Cerekev – Černovice |
| 2. rychlá divize | Želetava – Jaroměřice – Moravské Budějovice |
| 13. divize | Pelhřimov – Humpolec – Opatov |
Mapy 1 až 3 zpracoval autor s využitím map z knihy Josef FETKA, Československá válečná armáda 1918-1939. Mladá fronta, Praha 2015. Mapu 4 zpracoval Ivo Vondrovský.
[1] Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv (dále jen VÚA-VHA) Praha, Sbírka služebních knih branné moci, předpis Sm XXI z roku 1938.
[2] VÚA-VHA Praha, Velitelství Palacký, inv. č. 47 a 48, kar. 1.
[3] VÚA-VHA Praha, Velitelství Palacký, inv. č. 20, kar. 1, inv. č. 232 a 234, kar. 6, Velitelství Tyl, inv. č. 52, kar. 2.
[4] Jde o dva Fetkovy rukopisy nazvané „Československá armáda v roce 1938 do Mnichova“ a „Československá válečná armáda 1918-1939“. Druhý z nich byl vydán knižně (Josef FETKA, Československá válečná armáda 1918-1939. Mladá fronta, Praha 2015) a odkazy v následujících poznámkách jsou na toto knižní vydání.
[5] J. FETKA, Československá válečná armáda 1918-1939, s. 75, 78, 90. J. FETKA, Československá armáda v roce 1938 do Mnichova, s. 93.
[6] J. FETKA, Československá armáda v roce 1938 do Mnichova, s. 46. J. FETKA, Československá válečná armáda 1918-1939, s. 95, 122-123. Z předpisu „Nástupové plány“ vyplývá, že ve směrnicích pro armády byla varianta jako příloha XIII, ve směrnicích pro sbory jako příloha X a ve směrnicích pro divize jako příloha VII.
[7] VUA-VHA Praha, Velitelství Palacký, inv. č. 47 a 48, kar. 1.
[8] VUA-VHA Praha, Velitelství Palacký, inv. č. 232, kar. 6. Publikováno v Pavel MINAŘÍK – Pavel ŠRÁMEK, Dokumenty československé armády z podzimu 1938. Rozkazy hlavního velitelství od 24. do 28. září. Historie a vojenství, 1996, č. 5, s. 83-110, zde s. 87-92.
[9] J. FETKA, Československá válečná armáda 1918-1939, s. 121-122. J. FETKA, Československá armáda v roce 1938 do Mnichova, s. 93-95.
[10] VUA-VHA Praha, Velitelství Palacký, inv. č. 48, kar. 1.
[11] VUA-VHA Praha, Velitelství Palacký, inv. č. 3, 4, 16, kar. 1.
[12] VUA-VHA Praha, Velitelství Palacký, inv. č. 20, kar. 1 a inv. č. 232, kar. 6.
[13] VUA-VHA Praha, Velitelství Palacký, inv. č. 232, kar. 6.
[14] VUA-VHA Praha, Velitelství Palacký, inv. č. 240, kar. 6. Velitelství sboru mělo být ve Valašském Meziříčí. Publikováno v Pavel MINAŘÍK – Pavel ŠRÁMEK, Dokumenty československé armády z podzimu 1938. Rozkazy hlavního velitelství od 24. do 28. září, s. 101-104.
[15] VUA-VHA Praha, Velitelství Palacký, inv. č. 62, kar. 1. Publikováno v P. MINAŘÍK – P. ŠRÁMEK, Dokumenty československé armády z podzimu 1938, s. 104-106.
[16] Došlo ještě k několika drobným místním úpravám, kdy například 14. divize se přesunula z Jihlavska do prostoru Třešť – Telč – Stonařov.
[17] VUA-VHA Praha, Hlavní štáb, 1. oddělení, sign. 32-22/33-2, kar. 159 a sign. 32-22/2-15, kar. 239.
[18] VUA-VHA Praha, Velitelství Palacký, inv. č. 160, 174, kar. 2 a inv. č. 250, kar. 6.
[19] Podle Josefa Fetky se nevylučovalo, že i snaha jen o obsazení pohraničí může přinést všeobecnou válku. Viz J. FETKA, Československá armáda v roce 1938 do Mnichova, s. 87-88.
[20] Zdenko MARŠÁLEK, Aus dem Blickwinkel einer Schießscharte oder aus der Perspektive der „großen“ Strategie betrachtet? Ein pollemischer Blick auf die Problematik der militärischen Verteidigung der Tschechoslowakei im September 1938. Das Münchener Abkommen von 1938 in europäischer Perspektive. Oldenbourg Verlag, München 2013, s. 117-144, zde s. 141-142.
[21] Piotr MAJEWSKI, Bojovat, či ustoupit? Možnosti obrany Československa na podzim 1938, Brno 2018, s. 300-303, 308-309.