Otištěno: Sborník vojenské akademie v Brně, řada C-D, 1999, č. 2, s. 65 – 90
Analýza mobilizačních příprav čs. armády představuje jeden z důležitých předpokladů uceleného hodnocení možností jejího bojového použití v roce 1938.
V letech 1933 až 1938 přijala čs. vláda a velení čs. armády rozsáhlý soubor vojensko-politických a vojensko-odborných opatření, na jejichž základě byla armáda budována a připravována pro případ válečného konfliktu. Postupně realizovaná opatření politického a vojenského vedení státu zasáhla všechny oblasti výstavby armády, zejména organizační a dislokační strukturu vojsk, dále jejich materiálně technické vybavení a ovlivnila i názory na způsoby vedení ozbrojeného zápasu. Na zabezpečení výstavby armády se diferencovaně podílely téměř všechny složky státního aparátu.
1) Reorganizace struktury válečné a mírové armády v letech 1933 až 1938
a) Rozbor potřeb a zdrojů
Nástup nacistů k moci v Německu v roce 1933, ve spojení s neúspěchem jednání na odzbrojovací konferenci v Ženevě v letech 1932 až 1933, představoval zásadní kvalitativní přelom ve vojensko-politickém postavení Československa, který ve svém důsledku vedl k urychlenému přehodnocení názorů na možnost ozbrojeného konfliktu a potřeb k zabezpečení obranyschopnosti státu. Zajištění suverenity země se stalo hlavním úkolem státní politiky a v porovnání s předcházejícím obdobím se nebývale zintenzivnilo obranné úsilí všech státních subjektů.
Výrazem tohoto úsilí bylo kromě jiného i zřízení Nejvyšší rady obrany státu v roce 1933, která se stala vládním orgánem pro jednotné politické a odborné řešení úkolů spojených se zabezpečením obranyschopnosti republiky.1
Celková revize problematiky zajištění politické suverenity státu vojenskými prostředky, provedená v letech 1933 až 1934, vyústila v rozhodnutí posílit obranu Československa ve všech směrech, zásadně reorganizovat čs. armádu a nasytit její organizační strukturu potřebnou moderní výzbrojí a ostatním vojenským materiálem. Čs. armáda byla připravována na vedení ozbrojeného zápasu na dvou značně širokých frontách proti Německu a Maďarsku, přičemž musela naplnit operační kapacitu válčišť v takovém rozsahu, který by umožňoval úspěšné vedení boje až do zásahu spojenců. Analýza poměru sil ukázala malou operační nasycenost a velkou šířku obranných front čs. armády. Podle plánu z roku 1932 mělo v této době válečnou armádu tvořit 12 mírových a 12 mobilizovaných divizí, 2 horské a 3 jezdecké brigády, organizované v rámci 4 armád a zálohy Hlavního velitelství operujících armád. Uvedený počet svazků zjevně nestačil na nasycení operačních směrů a vytvoření hodnotných strategických záloh. Na základě tohoto nesouladu mezi operačními potřebami a reálnými možnostmi Hlavní štáb v květnu 1933 nařídil připravit podklady k celkové reorganizaci armády.
b) Reorganizace armády, vytvoření sborového stupně velení, restrukturalizace divizí
Výsledkem uskutečněných analýz bylo rozhodnutí, přijaté Armádním poradním sborem2 na jeho podzimním zasedání v roce 1933, uskutečnit reorganizaci válečné armády s účinností od května 1935. Mobilizovaná armáda měla být rozdělena na dvě relativně samostatné části, armádu „krycí“ tvořenou převážně mírovými jednotkami, zabezpečující kryt státní hranice, ochranu mobilizace a rozvinutí záloh, tvořících armádu „manévrovací“.3 V organizační struktuře válečné armády se mělo nacházet 23 divizí, 15 hraničních oblastí (v síle pluku až divize), 4 jezdecké brigády, vše uskupené do 4 armád a zálohy Hlavního velitelství operujících armád, v rámci 6 hraničních pásem a 7 armádních sborů. Organizace armády „manévrovací“, tj. armádních sborů a divizí, byla stejnorodá co do existence kompletu útvarů zbraní a služeb i počtu a druhu podřízených vševojskových svazků a útvarů. V případě armády „krycí“, tj. hraničních pásem a oblastí, byl počet a druh podřízených vševojskových svazků a útvarů, společně se strukturou kompletu útvarů zbraní a služeb, závislý na operačních úkolech v rámci krytu státní hranice.
Další zásadní změnou oproti dosavadnímu stavu bylo vsunutí velitelství sboru (hraničního pásma) mezi velitelství armády a divize (hraniční oblasti). Vytvořila se tak možnost většího množství operačních kombinací v uskupení vojsk, zlepšily se podmínky pro organizaci součinnosti a soustřeďování sil na hlavních směrech. Zároveň s přechodem od příliš těžkopádných čtyřplukových divizí na divize tříplukové, spojeným s předáním částí útvarů služeb na sborový stupeň, se zlepšily manévrovací schopnosti vševojskových svazků.
Hlavní štáb předpokládal, v duchu zkušeností z 1. světové války, možnost zmobilizovat do rozvinující se válečné armády ihned při vyhlášení mobilizace cca 10 % obyvatelstva a k nahrazení ztrát vzniklých během prvních šesti měsíců války dalších 5 % obyvatelstva. Z celkového počtu 14,7 mil. obyvatel Československa v roce 1930, z toho 3,5 mil. osob mužské populace ve věku od 20 do 50 let, se tedy mohlo jednat maximálně o 2,2 mil. osob průběžně povolaných do bojující armády. V této době bylo v záloze registrováno cca 1,8 mil. osob (I. záloha 1 273 tis. osob a II. záloha 542 tis. osob),4 což mírně zaostávalo za teoretickými propočty.
Reorganizace válečné armády, uskutečněná k 15. květnu 1935, nebyla ovšem doprovázena reorganizací armády mírové. Tomuto bránil nedostatečný počet branců, omezené finanční prostředky a nepříznivá materiální situace. Nemožnost současně reorganizovat mírovou a válečnou armádu značně komplikovala proces mobilizace a rozvinování vojsk na válečný stav. Na hladkosti přechodu z mírové na válečnou organizaci přitom záviselo včasné zaujetí ostrahy a krytu státní hranice, vytvoření předpokládané operační sestavy vojsk a započetí plánovaných operací.
Teprve v říjnu 1935 byla postupně zahájena reorganizace mírové armády. Opětovným zavedením dvouleté vojenské základní služby v předcházejícím roce5 a stanovení ročního kontingentu branců na 70 tisíc osob umožnilo naplnění existujících organizačních struktur a tvorbu nových útvarů. V následujících letech již nebyla jeho velikost limitována, a tak pro rok 1937 dosáhl počtu 82 tisíc osob, pro rok 1938 92 tisíc osob a procento vyčerpanosti odvodního ročníku stouplo z původních 60 % na 75 až 80 %. Rovněž tak zvýšení objemu finančních prostředků, vynakládaných na obranu, vytvořilo podmínky pro postupné nasycování reorganizovaných i nově vznikajících útvarů potřebnou moderní výzbrojí a ostatní vojenskou technikou.
V rámci reorganizace mírové armády bylo nejprve k 15. říjnu 1935 zřízeno 7 velitelství sborů, jejichž velitelství začala v plném rozsahu s působností velitelskou, správní a oblastní fungovat od 1. ledna 1937. Sborové komplety útvarů zbraní vznikly k 1. říjnu 1936 a komplety útvarů služeb k 1. lednu 1937. Toto opatření v sobě kromě jiného zahrnovalo převzetí hrubých dělostřeleckých pluků od divizí, spolu se zvýšením počtu telegrafních a automobilních praporů na 7. Následovala reorganizace dosavadních pěších divizí s brigádní organizací (2 pěší brigády a jedna brigáda dělostřelecká) na divize o třech plucích pěších a jednom lehkém dělostřeleckém pluku, dokončená k 1.lednu 1938. Ke stejnému datu rovněž došlo k rozšíření stávajících horských brigád na divize, což umožnilo zvýšit počet 12 mírových pěších divizí a 2 horských brigád na 17 pěších divizí. V neposlední řadě k 1. říjnu 1937 z podstaty 4 jezdeckých brigád vznikly 4 rychlé divize, které se skládaly z brigády jezdecké a motorizované.
Ve sledovaném období se organizační změny dotkly rovněž celé řady samostatných svazků a útvarů.
V letech 1933 až 1935 se jednalo zejména o zřízení v pořadí čtvrtého velitelství jezdecké brigády k 1. říjnu 1933 a velitelství letecké brigády k 1. lednu 1934. Zrušena naopak byla velitelství 1. a 2. těžké dělostřelecké brigády k 15. říjnu 1935 a 1. říjnu 1933, jejichž pluky byly následně podřízeny přímo zemským vojenským velitelstvím. Z vojskových těles k 15. září 1933 vznikly čtyři cyklistické prapory, jedenáctý jezdecký pluk a hraničářský prapor, dělostřelecký měřický pluk, čtvrtý pluk dělostřelectva proti letadlům a prapor útočné vozby byl rozšířen na pluk. Naopak zanikl jeden těžký dělostřelecký pluk (304). Jeho výzbroj však byla uložena do mobilizačních skladů a v září 1938 se tak můžeme setkat s dělostřeleckými oddíly I. a II./304. Jako samostatný druh vojska bylo zrušeno automobilnictvo a jeho útvary byly přičleněny k dělostřelectvu. V roce 1934 dále vznikl šestý ženijní pluk a o rok později jeden samostatný ženijní prapor, společně s dělostřeleckým oddílem pro v roce 1933 vytvořenou jezdeckou brigádu.
V letech 1935 až 1938 výstavba samostatných útvarů druhů vojsk plynule pokračovala. V tomto období dále došlo k navýšení pluků útočné vozby z jednoho na tři k 15. září 1935, doplněné 15. září 1938 o čtvrtý, dále pak o samostatný dělostřelecký oddíl (chemický) zřízený k 1. říjnu 1936 a 1. října 1937 rozšířený na pluk, instrukční dělostřelecký pluk Dělostřeleckého učiliště zřízený k 1. říjnu 1935 z dosavadního instrukčního oddílu a v neposlední řadě o pátý cyklistický prapor vytvořený k 15. září 1937. K 1. říjnu 1936 byly jezdecké pluky přejmenovány na dragounské, což souviselo s jejich předpokládaným taktickým nasazením v boji, kdy koně měly být používány jen pro přesun a po dosažení místa zasazení měly jednotky bojovat jako klasická pěchota.
V souvislosti s výstavbou opevnění vznikla celá řada útvarů předurčená k jejich výstavbě, střežení či obraně. Kromě jiného se do 15. září 1938 jednalo o 5 hraničářských pluků, jeden samostatný hraničářský prapor, 25 strážních praporů a dopravní osazovací oddíl.
Dotvoření plánované mírové organizační struktury umožnilo dokončit reorganizaci válečné armády a sjednotit tak složení jejich organizačních prvků. Následná reorganizace válečné armády se uskutečnila k 15. únoru 1938 a po svém dokončení počítala s existencí 12 hraničních oblastí, 22 pěších divizí, 4 rychlých divizí a 2 okrsků, zařazených do rámce 4 armád, 6 hraničních pásem, 8 sborů a zálohy Hlavního velitelství. Jednotlivé operačně taktické i taktické svazky byly v podstatě stejnorodé co do své struktury i složení podřízených svazků a útvarů.
Novým prvkem v organizaci válečné armády se staly tzv. pluky ZLO, tj. zajištění lehkého opevnění, číslované od 151 do 160. Jednalo se o pluky předurčené k obsazování lehkého opevnění v pohraničí a příslušející do kategorie „A“. Pluky ZLO tvořili záložníci povolávaní z nejbližšího okolí, kteří nenastupovali do mobilizačních stanic (posádek, v nichž sídlila náhradní tělesa), ale do výzbrojních středisek poblíž opevnění (nejbližší vojenský útvar, četnické stanice atp.). Počet a dislokace pěších pluků ZLO byly závislé na stupni rozestavěnosti opevnění. Proto se můžeme v květnu 1938 a v září 1938 setkat s jinými počty i dislokací těchto pluků. Pluky opouštěly své původní úseky tvořené zprvu jen lehkým opevněním poté, co na těchto úsecích bylo dokončeno i opevnění těžké a zřízeny pevnostní (hraničářské) útvary určené k jeho obsazování.
Pro obranu vnitrozemských opevněných linií se počítalo se vznikem 8 pěších pluků kategorie „B“, číslovaných od 201 do 208. Pěší pluky 201 až 204 byly určeny k obsazení opevnění na tzv. pražské čáře a měly 3 prapory. V mobilizaci po svém vytvoření podléhaly Velitelství okrsku Praha. Pěší pluky 205 až 208 byly určeny k zajištění opevnění na Vltavě na jih od Prahy, měly jen 2 prapory a měly patřit mezi tzv. dispoziční útvary Hlavního velitelství.
c) Úpravy nově přijaté válečné organizace po okupaci Rakouska
Obsazení Rakouska 12. března 1938 si vynutilo další změny mírové i válečné podoby čs. armády. Především se jednalo o vznik dvou velitelství svazků v severozápadních Čechách a na jihozápadní Moravě. K 15. květnu 1938 bylo zřízeno velitelství Skupiny 1 v Rakovníku a k 1. květnu 1938 Skupiny 2 v Jihlavě. Zároveň došlo k posílení pěších svazků dislokovaných na hranicích s bývalým Rakouskem (5. a 6. divize), kam byly přesunuty osoby a protitankové jednotky od svazků rozmístěných na hranicích s Polskem – ze Slovenska (16. a 17. divize) a ze severovýchodní Moravy (8. divize).
Obě nově vytvořené skupiny byly s platností od 1. července 1938 zahrnuty do válečné organizace čs. armády. Vzhledem k potřebě disponovat stejným divizním kompletem jako ostatní vševojskové svazky obdržely příslušné útvary zbraní a služeb od 1. divize a Velitelství okrsku Plzeň – Nýřany. Oslabená 1. divize (Skupině 2 již v míru předala téměř veškeré své dělostřelectvo a 1/3 pěších útvarů) následně převzala od Posádkového velitelství Velká Praha úkol vytvářet Velitelství okrsku Praha.
Velitelství okrsku Plzeň – Nýřany nadále fungovalo pouze jako posádkové velitelství, bez podřízených útvarů zbraní a služeb. Kromě toho se nově předpokládalo vytvoření Skupin 3 a 4, kterým měly podléhat pěší pluky 205 až 208, rozmístěné v lehkém opevnění na jih od Prahy na toku řeky Vltavy.
d) Předběžná opatření v období zvýšeného ohrožení země, postupné uvádění vojsk na zvýšené počty a přechod na válečnou organizaci
Rostoucí napětí jara a léta roku 1938 ukazovalo, že v době zvýšeného ohrožení státu není možno vystačit pouze s mírovými stavy armády okolo 200 tis. osob. Proto již od 1. března 1938 začalo nepřetržité povolávání záložníků na krátkodobé cvičení podle potřeb sborů dislokovaných v Čechách a na Moravě. V polovině března bylo přijato rozhodnutí o rozvozu ústřední zálohy munice a zásob pohonných hmot na místa předpokládaná nástupovým plánem. V průběhu dubna byla ukončena výuka ve většině vojenských škol a kurzů a k útvarům čs. armády bylo předčasně vyřazeno cca 1.500 mladých důstojníků. Kromě toho náčelník Hlavního štábu u prezidenta republiky několikrát požadoval zavedení tříleté vojenské základní služby, s níž se nakonec počítalo od podzimu 1938, nejpozději na jaře 1939.6 Na období od 20. května do 22. června 1938 se přijetím mimořádných opatření podařilo zvýšit počty armády na 370 tis. osob.
Opětné zostření vnitropolitické situace po Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP 12. září nakonec vedlo k vypuknutí henleinovského povstání v čs. pohraničí. V souvislosti s tímto byla již 12. září všem útvarům nařízena velitelská pohotovost a vojákům vyhlášen zákaz opouštěn kasárna. Hlavní štáb zavedl nepřetržité přímé dálnopisné spojení až na stupeň divize a do pohotovosti byly uvedeny všechny mobilizační orgány, včetně referátů na ústředních civilních úřadech. Ještě téhož dne bylo v některých pohraničních okresech vyhlášeno stanné právo a do bojů s povstalci zasáhly vojenské asistenční oddíly.
Následujícího dne vydal Hlavní štáb rozkaz k soustředění 1., 2. a 4. rychlé divize, s předpokladem jejich zasazení proti povstalcům. Na státní hranici zaujaly svá postavení prapory SOS a na svá velitelská stanoviště se v Čechách a na Moravě odebrali velitelé útvarů určených k ostraze státní hranice. Dne 13. září byl rovněž proveden plán „C“, tj. povolání záložníků na zvláštní cvičení podle § 22 branného zákona, což bylo provedeno vyhlášením hesla „Domobrana – Tatry neprovádějte“. V neposlední řadě došlo k vyhlášení bojové pohotovosti u útvarů letectva, spojené s jeho rozptýlením na záložní letiště, a k aktivování vojenské i civilní protiletecké obrany. Po výše uvedených opatřeních se početní stav armády zvýšil na 362 tis. osob.
Eskalace vojenského a politického napětí vedla následně 17. září k povolání 1. ročníku I. zálohy vyhlášením hesla „Tatry“. Současně byl na jednotlivá zemská vojenská velitelství rozeslán „Nástupový plán VII“. Dne 21. září byla do činné služby povolána řada generálů ve výslužbě, s úkolem provést rekognoskaci předpokládaných týlových obranných postavení na Moravě. V důsledku těchto opatření činil početní stav armády téměř 500 tis. osob.
Vzhledem k potřebě mít k dispozici pohotové zálohy, rozhodl 20. září Hlavní štáb o soustředění tří mírových divizí (14., 15., 17.) do předpokládaných prostorů soustředění. V dopoledních hodinách 22. září byla vyhlášena ostraha státní hranice heslem „Orlík – Objekty na hranicích neadjustujte“. V krátkém časovém odstupu bylo ještě téhož dne přijato rozhodnutí o provedení krytu státní hranice, spojeného se zaujetím hlavního obranného postavení a uvedením opevnění do plné bojové pohotovosti.
Vrcholící politická krize si nakonec vynutila přijetí rozhodnutí o vyhlášení všeobecné mobilizace podle § 23 branného zákona. Na jejím uskutečnění se usnesla čs. vláda ve večerních hodinách 23. září a vyhlášena byla rozhlasem ještě téhož dne ve 22.15 (22.30). Jako první mobilizační den byla stanovena neděle 25. září, ale někteří záložníci se hlásili již krátce po odvysílání rozhlasové relace a nástup většiny se uskutečnil do 48 hodin.
Na základě průběžně prováděných předběžných opatření a vyhlášením všeobecné mobilizace bylo do čs. armády souhrnně povoláno 1 253 tisíc osob, z čehož nastoupilo 928 tisíc osob. Počty mobilizované armády tak dosáhly 1 128 tisíc osob, z toho 48 tis. důstojníků a 9 tis. rotmistrů.
Mobilizovaná armáda se následně skládala z 12 hraničních oblastí, 21 divizí, 4 rychlých divizí, 2 skupin v síle divize a jedné skupiny v síle brigády, tvořících 4 armády a zálohu Hlavního velitelství.
2) Vytvoření operační sestavy vojsk
a) Vytvoření válečných orgánů velení a zmobilizování vojsk
Pro řízení vojenských operací na strategické úrovni bylo předurčeno Hlavní velitelství, které vzniklo současně s vyhlášením mobilizace v noci 23. září. Jeho předsunutý sled se okamžitě přemístil do Klánovic (asi 15 km na východ od Prahy), kde zůstal po dobu než se připravily ubytovací prostory v okolí Vyškova u Brna. Dne 26. září večer dorazil do Vyškova a jednotlivé složky Hlavního velitelství se rozptýlily ve městě a po okolních obcích.7 Hlavní velitel armádní generál Ludvík Krejčí (1890-1972) sídlil společně s operačním oddělením štábu na zámku v obci Račice (asi 9 km na západ od Vyškova) a byl přímo podřízen prezidentovi republiky, jako vrchnímu veliteli branné moci.8
Vzhledem k očekávanému vedení vojenského konfliktu v rámci koalice armád Francie a členských států Malé dohody se připravovalo vyslání styčných misí ke štábům spojeneckých armád do Francie, Rumunska a Jugoslávie. V období mnichovské krize se jednotlivé mise nacházely u Hlavního velitelství a byly připraveny k odjezdu. Působila zde rovněž Francouzská vojenská mise9 a lze předpokládat, že časem by ji doplnily styčné orgány ostatních spojeneckých armád. Rovněž tak bylo připraveno zřízení styčných orgánů vojenské železniční dopravy na území Rumunska, odkud mělo bojující Československo dostávat materiální dodávky a přes jehož území byl možný i přísun spojeneckých vojsk.
Péče o zápolní vojenské útvary a materiální potřeby polní armády připadla na válečné MNO a Hlavní štáb. Náčelník Hlavního štábu byl podřízen ministrovi národní obrany, který byl na stejné úrovni jako hlavní velitel a podléhal bezprostředně prezidentovi republiky.10
Velitelství jednotlivých armád vznikla na základě příslušných zemských vojenských velitelství. ZVV Praha se stalo základem pro velitelství I. armády v Kutné Hoře, ZVV Brno pro velitelství II. armády sídlící Olomouci, ZVV Bratislava pro velitelství III. armády v Kremnici a ZVV Košice pro velitelství IV. armády dislokované v Brně. Zemští vojenští velitelé se na válečná velitelská stanoviště přemístili zpravidla s užšími štáby v časovém předstihu a následně po zmobilizování svých velitelství oficiálně převzali velení nad armádami během 3. mobilizačního dne (tj. 27. září).
Mírová velitelství sborů a divizí přešla na válečnou organizaci již po přijetí rozhodnutí o zaujetí krytu státní hranice dne 22. září, tj. v předstihu před vyhlášením všeobecné mobilizace, a od této doby nesla označení hraniční pásma a hraniční oblasti. Nově vytvářené orgány velení na operačně-taktickém a taktickém stupni, tj. mobilizovaná velitelství sborů a divizí, přebírala velení nad podřízenými svazky a útvary teprve po svém vlastním zmobilizování. Na stupni sbor převážně v průběhu 4. a 5. mobilizačního dne (28. a 29. září), na stupni divize o něco později.
Po odchodu vyšších velitelství kategorie „A“ i „B“ do prostorů soustředění převzala velení nad jednotkami, které zůstaly v zápolí, zvláštní teritoriální velitelství, odpovídající velitelstvím sborů v době míru. Tato tzv. velitelství sborových oblastí sídlila ve stejných místech jako mírové sbory a příslušela do kategorie „C“ útvarů.
Pro řízení opevňovacích prací na vnitrozemských obranných postaveních na Českomoravské vrchovině a východní Moravě vznikla dvě zvláštní vyšší velitelství, podřízená přímo Hlavnímu velitelství. Jednalo se o velitelství „ČV“ v Bystřici nad Pernštejnem a velitelství „M“ ve Vizovicích.
Zvláštním velitelstvím, vytvořeným neplánovaně v průběhu mobilizace, bylo Velitelství cizích dobrovolníků u VI. sborové oblasti v Košicích. Mělo zabezpečit soustředění a výcvik dobrovolníků ze zahraničí, hlásících se na pomoc Československu, v táborech v Humenném a Rachově.
Vojsková tělesa zbraní a služeb přešla na válečnou organizaci postupně podle příslušnosti k jednotlivým kategoriím válečných útvarů. V případě některých útvarů pěchoty se tak stalo částečně již v průběhu realizování předběžných opatření (zejména vznikly pluky ZLO a proběhlo zdvojení hraničářských praporů). Rozhlasové vyhlášení mobilizace výrazně urychlilo nástup záložníků a podařilo se částečně zkrátit lhůty pro dosažení potovosti. Na druhé straně ale tento způsob vyhlášení mobilizace značně zkomplikoval počáteční fázi jejich pobytu u útvarů, zejména presentaci, vystrojení a stravování, neboť vojenská správa připravovala zahájení činnosti organizačním prvků, potřebných pro jejich přijetí, až na pozdější dobu a záložníkům samotným chyběla řada potřebných věcí. Bojové útvary zbraní kategorie „A“ měly dosáhnout pohotovosti zpravidla do 4. mobilizačního dne, v případě kategorie „B“ do 5. mobilizačního dne. U útvarů služeb byly lhůty stanoveny o jeden až dva dny delší. Doba dosažení pohotovosti pluků ZLO kategorie „A“ (pěší pluky 151 až 160) byla stanovena na 4. den po vyhlášení plánu „C“, tj. povolání záložníků na zvláštní cvičení podle § 22 branného zákona, což v roce 1938 připadlo na 17. září. V případě pluků ZLO kategorie „B“ (pěší pluky 201 až 208) na tzv. 6. mobilizační den, tj. na 30. září. Prakticky se podařilo dosáhnout pohotovosti v předstihu většinou dvou dnů u útvarů kategorie „A“ a jednoho dne u kategorie „B“, byť za cenu určitých materiálních nedostatků.
V případě kategorie útvarů „C“, která zahrnovala tzv. zápolní útvary, byly lhůty pohotovosti zpravidla stanoveny u útvarů zbraní na 3. a u útvarů služeb na 6. mobilizační den. Kategorie „D“ zahrnovala tzv. útvary nepohotové, tedy útvary pro jejichž bojové nasazení chyběla potřebná techniky. Protože se s dodávkami chybějící výzbroje počítalo v průběhu platného mobilizačního období, útvary zůstaly zachovány a po obdržení příslušného materiálu měly být převedeny do kategorie „A“ či „B“ útvarů. Tento typ útvarů byl ponechán v mírových posádkách a počítalo se s ním pro potenciální personální doplnění ztrát bojových útvarů.
Útvary kategorie „A“ zahrnovaly převážně mírové útvary, které se v průběhu předběžných opatření a mobilizace pouze doplnily na válečné počty a následně opustily své mírové posádky, aby zaujaly kryt státní hranice. Útvary kategorie „B“, „C“, „D“ představovaly válečné vytvářené organizační prvky a vznikaly u tzv. náhradních těles (tj. u náhradních praporů příslušných pluků nebo náhradních rot samostatných praporů).
b) Zaujetí operační sestavy mobilizované armády
Obranu větší části Čech zajišťovalo velitelství I. armády v čele s armádním generálem Sergějem Vojcechovským (narozen 1883, v květnu 1945 odvlečen do SSSR), jemuž podléhaly čtyři operačně-taktické svazky a armádní záloha.
I. sbor bránil úsek od Vltavy po Berounku. Velitelem sboru byl divizní generál Jan Šípek (1886 – 1956), jeho velitelské stanoviště se nacházelo ve Voticích.
Úkolem Hraničního pásma XI bylo bránit prostor od Berounky po Labe. Velitelem pásma byl divizní generál Emil Linhart (1889 – 1959) s velitelským stanovištěm v Praze.
V úseku od Labe po Jizerské hory zaujímal obranu II. sbor. Velitelem sboru byl divizní generál Josef Váňa (1893 – 1976), jeho velitelské stanoviště bylo v Mladé Boleslavi.
Hraniční pásmo XII bránilo prostor od Krkonoš po Orlické hory. Velitelem pásma byl divizní generál Bedřich Ruml (narozen 1888) s velitelským stanovištěm v Hradci Králové.
Kromě obranných úseků v pohraničí obsadily některé druhosledové svazky I. armády i předem připravená záchytná postavení ve vnitrozemí. Šlo o tzv. první ústupovou příčku probíhající přibližně po čáře Liberec – Mělník, pokračující obloukem na západ od Prahy a dále vedoucí po řece Vltavě na jih až k Týnu nad Vltavou.
Vševojskovou zálohu I. armády představovala 18. divize, rozmístěná na severozápadních přístupech k Praze, před čárou lehkého opevnění okrsku Praha.
V operačním prostoru I. armády byl k 30. září 1938 dislokován ještě jeden svazek, podléhající přímo Hlavnímu velitelství. Jednalo se o 4. divizi v okolí Hradce Králové, předurčenou k posílení Hraničního pásma XII. Divize mohla být také použita k obraně severního úseku záchytného obranného postavení na Českomoravské vrchovině.
Velení I. armády předpokládalo vést pružné obranné boje, vycházejíce přitom ze základní myšlenky ústupového manévru ve směru západ – východ, při současném zabezpečení celistvosti severního a jižního křídla armády. Odpovídajícím způsobem bylo zabezpečeno severní křídlo a týl I. armády. Rovněž byla učiněna příslušná opatření ke krytí jižního křídla, na čemž se podílela i IV. armáda a svazky zálohy Hlavního velitelství. Jako problematická se naopak jeví schopnost svazků umístěných na západ od Vltavy, tj. I. sboru a HP XI, odolat útoku protivníka a zároveň si zachovat bojeschopnost. Lze předpokládat, že na linii před Prahou a na Vltavě by ustoupila jen menší část jejich jednotek. Další vývoj situace v západní části operačního prostoru I. armády by závisel na schopnosti zde dislokovaných sil zastavit nápor nepřítele nebo alespoň spořádaným způsobem ustupovat na východ.
Pásmo činnosti II. armády na severní Moravě bylo vymezeno Králíky na západě a Jablunkovským průsmykem na východě. Velitelem armády byl divizní generál Vojtěch Luža (1891 – 1944), který disponoval dvěmi operačně-taktické svazky a armádní zálohou.
IV. sbor bránil Jeseníky, konkrétně úsek od Králík po Město Albrechtice (tehdy Albrechtice). Velitelem sboru byl divizní generál Josef Janáček (narozen 1885), jeho velitelské stanoviště se nacházelo v Litovli.
Úkolem Hraničního pásma XIII bylo bránit prostor od Jeseníků po moravsko-slovenskou hranici. Velitelem pásma byl divizní generál Emil Fiala (1886 – 1967) s velitelským stanovištěm v Hranicích.
Armádní vševojsková záloha v podobě 8. divize byla rozmístěna na rozhraní mezi IV. sborem a HP XIII v oblasti Moravského Berouna.
Na rozhraní operačního prostoru II. a III. armády byly v této době dále rozmístěny svazky ze zálohy Hlavního velitelství. Jednalo se o tři divize nacházející se v oblasti Vsetín – Ružomberok – Žilina. Jejich hlavním úkolem bylo odražení případného útoku polské armády.
V pásmu činnosti II. armády tak byla pozornost velitelů věnována především přehražení možných útočných směrů u IV. sboru na Zábřeh a u Hraničního pásma XIII na Bruntál. Zásah polské armády nebyl považován za příliš pravděpodobný, nicméně obrana s ním taktéž počítala.
V případě IV. armády se západní i východní hranice pásma její činnosti během zaujímání obranné sestavy měnily. Nejprve měla bránit pouze Moravu od česko-moravské zemské hranice po moravsko-slovenskou zemskou hranici. Později došlo na západě k převzetí obranného úseku až po ohbí řeky Vltavy na sever u Vyššího Brodu a na východě k Devínu. V čele armádního velitelství stanul armádní generál Lev Prchala (1892 – 1963).11 IV. armádu 30. září tvořily 3 operačně-taktické svazky a armádní záloha, složená z dalšího operačně-taktického svazku a jedné rychlé divize.
Nejzápadnější část obranného pásma IV. armády byla hájena VI. sborem. Velitelství zmíněného sboru se původně soustřeďovalo východně od Olomouce ve Valašském Meziříčí, pravděpodobně pro velení divizím ze zálohy Hlavního velitelství. V čele sboru stál divizní generál Rudolf Viest (1890 – 1945). Dne 27. září však hlavní velitel generál Krejčí rozhodl zasadit jej na západním křídle IV. armády, kde byl předpokládán jeden z hlavních směrů úderu německých vojsk. Sbor po převzetí zde dislokovaných svazků chránil úsek od řeky Vltavy po česko-moravskou zemskou hranici. Novým velitelským stanovištěm se stala Soběslav.
Od česko-moravské zemské hranice po Vranovskou přehradu zaujímal obranu III. sbor. Velitel sboru divizní generál Sergěj Ingr (1894 – 1956) měl své velitelské stanoviště umístěno v Jihlavě.
Úkolem Hraničního pásma XIV bylo bránit prostor od Vranovské přehrady nejdříve po moravsko-slovenskou hranici, později až po soutok řek Dunaj a Morava. Velitelem pásma byl divizní generál Antonín Hasal (1863 – 1960) s velitelstvím v Brně.
Ve vševojskové záloze velitele armády byl ponechán V. sbor, rozmístěný jižně od Brna. Velitelem sboru byl divizní generál Alois Eliáš (1890 – 1942), jeho velitelské stanoviště se nacházelo v Kloboukách. Na období od 28. září do 4. října byla tato záloha posílena 2. rychlou divizí, přesunutou z pásma činnosti II. armády do prostoru Jaroměřic nad Rokytnou.
V pásmu činnosti IV. armády se dále nacházely svazky ze zálohy Hlavního velitelství. Na jejím západním křídle se jednalo o 1. rychlou divizi a 13. divizi v prostoru Pacov – Humpolec, které byly připraveny podpořit obranné boje III. sboru na směru Slavonice – Jihlava – Havlíčkův Brod nebo u VI. sboru na směru České Budějovice – Praha. Na východním křídle, tj. moravsko-slovenském pomezí, byly rozmístěny tři divize VIII. sboru v oblasti Veselí nad Moravou – Senica – Nové Mesto nad Váhom, připravené k zásahu v případě německé snahy o překročení dolního toku řeky Moravy.
Z dochovaných rozkazů je zřejmé, že u velitelství IV. armády byla věnována hlavní pozornost organizování obrany v pásmu III. sboru na směru Slavonice – Jihlava a koordinaci ústupu VI. sboru v jižních Čechách. Útok vedený od Znojma na Brno či překročení dolního toku řeky Moravy u Hraničního pásma XIV byly považovány za méně nebezpečné. Na směrech hlavního obranného úsilí obou armád se nalézaly zálohy, dělostřelectvo i letectvo. Lze předpokládat, že své bojové úkoly by svazky obou armád zvládly vcelku dobře a nedošlo by k rozhodujícím vlomům do jejich obrany.
Určité komplikace mohly nastat pouze v pásmu VI. sboru, kde bylo velmi důležité nepřipustit průlom německých vojsk podél toku Vltavy na směru České Budějovice – Praha. Tím by se ještě více ztížil i tak komplikovaný a náročný ústupový manévr vojsk I. armády ve směru západ – východ, z Čech na Moravu. Zachycení stahujících se vojsk na ústupové příčce v prostoru Českomoravské vrchoviny by záleželo nejenom na ženijní připravenosti této obranné linie, ale i na stupni bojeschopnosti ustupujících svazků a včasnosti zaujetí příslušných prostorů. V těchto souvislostech se jeví na zváženou možnost vysunutí části sil ze zálohy Hlavního velitelství blíže k toku Vltavy (např. 1. RD a 13. divize) za účelem zkonsolidování ustupujících vojsk a rozmístění dalších svazků na Českomoravské vrchovině (např. VIII. sbor).
Mimo obranných postavení k ochraně státní hranice na severní a jižní Moravě začala po vyhlášení mobilizace výstavba dvou vnitrozemských obranných linií procházejících napříč Českomoravskou vrchovinou a východní Moravou. Řízení obranných prací na tzv. druhé vnitrozemské obranné příčce, vedoucí přibližně po trase Králíky – Letohrad (tehdy Kyšperk) – Litomyšl – Žďár nad Sázavou (tehdy Město Žďár) – Želetava převzalo velitelství „ČV“, v jehož čele stál divizní generál Robert Rychtrmoc (1875 – 1946), a na třetí vnitrozemské obranné příčce, vedoucí po trase Opava – Hranice – Holešov – Napajedla – Kúty, velitelství „M“, kterému velel armádní generál Josef Bílý (1872 – 1941). Obě velitelství zahájila svoji činnost 25. září (1. mobilizační den), ale vlastní práce na výstavbě opevnění započaly 30. září. Ženijní práce měly zahrnout přípravu na provedení destrukcí v předpolí opevněného postavení, vybudování zákopového systému v pásmu hlavního odporu a péči o komunikace v jeho týlu. Avšak již následující den vydalo Hlavní velitelství rozkaz k zastavení prací, které se tak omezily na budování prvního zákopu pásma hlavního odporu v nejdůležitějších prostorech. Likvidaci obou velitelství byla provedena k 2. říjnu 1938.
Obranu prostoru Slovenska a Podkarpatské Rusi převzala po vyhlášení mobilizace III. armáda. Pásmo činnosti armády bylo nejprve vymezeno moravsko – slovenskou zemskou hranicí na západě a československo – rumunskou státní hranicí na východě. Dne 27. září v důsledku předání obranného úseku na dolním toku řeky Moravy ke IV. armádě se západní hranice III. armády posunula k Devínu, odkud vedla přes hřeben Malých Karpat k Bílým Karpatům, kde se napojovala na zemskou hranici. Velení armády převzal armádní generál Josef Votruba (1879 – 1959), kterému byly podřízeny tři operačně-taktické svazky a armádní záloha.
VII. sbor bránil úsek od Devína po Šahy. Velitelem sboru byl divizní generál Josef Mánek (1886 – 1972), jeho velitelské stanoviště se nalézalo ve Vráblích.
Úkolem Hraničního pásma XV bylo bránit prostor od Šahů po Rimavskou Sobotu. Velitelem pásma byl divizní generál Bedřich Homola (1887 – 1943) s velitelským stanovištěm v Banské Bystrici.
Zbývající část od Rimavské Soboty až po hranici s Rumunskem bránilo Hraniční pásmo XVI. Velitel pásma divizní generál Ondřej Mézl (1887 – 1968) měl své velitelské stanoviště v Košicích.
Velení III. armády při plánování bojových operací věnovalo zajištění obrany Slovenska odpovídající pozornost. Při eventuálním útoku ze strany Maďarska byly svazky III. armády připraveny úporně bránit jižní hranice, s úmyslem udržet zejména prostor Levice – Krupina – Lučenec a nepřipustit postup protivníka Podunajskou nížinou k Nitře. Zabezpečeno bylo rovněž spojení s Rumunskem. Na ochraně jihozápadu Slovenska před případnou aktivitou německých vojsk se spolupodílely IV. armáda a svazky ze zálohy Hlavního velitelství. Hrozící zásah polské armády na severozápadním Slovensku měly opět zadržet záložní svazky Hlavního velitelství, i když v tomto případě velení armády preferovalo politické řešení.
3) Organizační složení vojsk
a) Armády
Vševojskové svazy tvořily 2 až 4 operačně-taktické svazky, každý o 1 až 3 taktických svazcích. Vševojskový svaz měl dále zálohu o síle 1 až 3 svazků, z toho v některých případech jeden představovala rychlá divize. Záložní svazky byly rozmístěny na místech předpokládaného hlavního úsilí protivníka. Vzhledem ke skutečnosti, že všechny záložní pěší divize patřily do kategorie „B“, nebylo možné očekávat jejich rychlý přesun na jiné směry v důsledku nedostatku dopravních prostředků. Tuto úlohu mohly v rámci vševojskového svazu plnit pouze rychlé divize, které ovšem byly zařazeny jen u III. a IV. armády a to ještě ne vždy s dostatečným množstvím tankových jednotek (rota nebo prapor), které někdy byly i dočasně odveleny.
Jednotlivé vševojskové svazy dále disponovaly vlastním dělostřelectvem a letectvem. Armádní dělostřelectvo tvořily zpravidla 1 až 2 lehké motorizované pluky, oddíl hrubých minometů a u svazů na hlavních operačních směrech i skupina nebo samostatný oddíl těžkého dělostřelectva. Část lehkého dělostřelectva byla dočasně přidělena podřízeným operačně-taktickým svazkům. Základ armádního letectva tvořily skupiny bojového letectva nebo samostatné stíhací perutě. Skupiny bojového letectva vznikly u I. a IV. armády a předpokládalo se jejich nasazení zejména při útocích na přibližující se mobilní svazky nepřítele před jejich překročením čs. státní hranice nebo po prolomení taktické hloubky naší obrany, ve snaze znemožnit jim postup do operační hloubky. Zejména v prvním případě měly při plnění úkolů úzce spolupracovat s letectvem zálohy Hlavního velitelství. Stíhací perutě, zařazené buď ve skupinách bojového letectva nebo operující samostatně, sloužily ke střežení vzdušného prostoru nad velkými městskými aglomeracemi nebo k přehražení předpokládaných náletových směrů nepřátelského bombardovacího letectva. Útvary bojového letectva doplňovala pozorovací a kurýrní letka. Na stupni vševojskový svaz existovaly i určité prostředky armádní obrany proti letadlům (AOPL), představované jednou až dvěma rotami velkých kulometů proti letadlům, zařazenými zejména na ochranu míst velení. Z útvarů druhů vojsk velitelství armády podléhal jen telegrafní prapor a několik specializovaných jednotek telegrafního a ženijního vojska.
b) Sbory a divize
V původním mobilizačním plánu se předpokládalo, že jednotlivé operačně-taktické a taktické svazky budou tvořeny stejnorodými organizačními prvky. To znamenalo, že vojska krytu by tvořila hraniční pásma, složená z hraničních oblastí s mírovými pěšími pluky, a manévrovací armádu naopak převážně mobilizačně vytvořené sbory s nově vzniklými divizemi a útvary kategorie „B“. Z kategorie „A“ se v manévrovací složce předpokládalo zařadit pouze pěší divize nepodílející se na zajištění hranic (14., 15. a 17.) a jako mobilní zálohu rychlé divize.
V praxi ovšem došlo k promíchání svazků a útvarů obou kategorií. Operační sestava vojsk nebyla členěna horizontálně, ale vertikálně, což znamenalo, že veliteli operačně-taktického svazku podílejícího se na zajištění hranic (hraničního pásma nebo sboru), byly podřízeny jak hraniční oblasti, tak mobilizačně nově vytvářené divize. Umožňovalo to lepší velení vojskům na ohrožených směrech, kdy došlo ke zkrácení obranných úseků a vytvoření větší operační hloubky obrany. Nevýhodou byla nemožnost využít v míru připravovaná místa velení, protože ta se nacházela z pohledu nově vytvořené operační sestavy v nevýhodných lokalitách. Velitelská stanoviště se tak musela budovat zcela nově, což bylo nevýhodné zejména pro zajištění spojovací soustavy.12
Následkem tohoto opatření měly jednotlivé operačně-taktické svazky krytu státní hranice různorodý komplet útvarů zbraní, pramenící z původního zařazení do armády krytu nebo manévrovací armády. Např. u hraničních pásem se jednalo o dělostřelecký pluk s 15 cm houfnicemi vz. 14/16, rotu KPÚV (přidělena jen u HP XI-XIV), telegrafní prapor a 1 ženijní rotu, zatímco u sborů o 2 dělostřelecké pluky s 15 cm houfnicemi vz. 25 a 10,5 cm kanony vz. 35, telegrafní prapor a 2 ženijní roty, přičemž roty KPÚV neměly přiděleny vůbec. I přes zkrácení obranných úseků jednotlivé vševojskové svazky a útvary zaujímaly příliš široká pásma obrany, u hraničních oblastí často přesahujících i 100 km a u pluků dosahujících až 50 km. V takto širokých obranných úsecích nebylo možno vytvářet hluboce členěnou obranu a tak bojová sestava měla zpravidla charakter jednoho sledu se slabými nebo vůbec žádnými zálohami.
Ani složení svazků jednotlivých kategorií nebylo vždy stejnorodé. V řadě případů jednotlivé hraniční oblasti či divize tvořily různé pluky kategorie „A“ i „B“. Zejména se tak stalo v západních a severních Čechách, částečně i na severní Moravě. V případě Hraničního pásma XI a I. sboru šlo o promíchání mírových pluků s mobilizačně vytvářenými pluky skupiny „A“ pro zajištění lehkého opevnění, s jejich pozdějším částečným splynutím (pp ZLO 151, 152, 153 s hrpr 1, 5, 6). U svazků II. sboru se v 1. sledu nacházely pěší pluky kategorie „A“ a ve 2. sledu kategorie „B“. Různorodý byl i počet podřízených vševojskových pluků, které měly být tři, ale ve skutečnosti se jejich počet pohyboval od 2 do 6. Vzhledem k této skutečnosti řada divizních velitelů velela plukům od jiných svazků. Některé pluky (či jejich části) působily samostatně ve formě skupin, přímo podřízených velitelům operačně-taktických svazků. Charakteristická pro taktickou sestavu vojsk byla roztříštěnost útvarů. Velitelé pluků veleli místo předpokládaných tří vlastních praporů ve skutečnosti 2 až 8 praporům, z toho leckdy jen 1 ze svého vlastního pluku. Vojskové dělostřelectvo bylo v převážné míře rozdrobeno na oddíly a velmi často i na baterie. Promícháno přitom bylo dělostřelectvo divizní (polní) i sborové (hrubé).
U operačně-taktických a taktických svazků, podílejících se na krytu státní hranice, nebyly vytvořeny odpovídající vševojskové zálohy ani příslušné komplety útvarů ostatních druhů vojsk. Pouze u II. sboru byl nasazen jeden samostatně operující tankový prapor, který byl ovšem vyjmut ze složení 1. rychlé divize. V záloze velitele hraničního pásma (sboru) se zpravidla nacházel pěší prapor, zcela výjimečně i oslabený pěší pluk a u hraniční oblasti (divize) pěší prapor. Dělostřelectvo bylo rozdrobeno u podřízených svazků a útvarů, takže jejich nadřízený stupeň jen těžko mohl vytvářet neplánovaná silná palebná uskupení na přehrazení směrů průlomu operační hloubky obrany. Protitankové zálohy existovaly pouze u nejexponovanějších hraničních pásem a hraničních oblastí, přičemž k jejich vytvoření bylo leckdy nutné odebrat jednotky KPÚV jiným svazkům (např. HO 31 obdržela roty KPÚV od 2. RD, která tak v nejkritičtějších dnech byla dočasně nejenom bez tanků, ale i bez KPÚV). Progresivním prvkem bylo zařazení motorizovaných ženijních praporů do sestavy svazků bránících západní a severní Čechy (HO 32, Skupiny 1 a HO 33), které měly možnost kombinací svých jednotek vytvářet pohyblivé zatarasovací odřady spojené s protitankovou zálohou. Ovšem i v jejich případě docházelo ke tříštění organických celků. Letectvo bylo zastoupeno u hraničních pásem a sborů, v některých případech i u exponovaných hraničních oblastí, pozorovací letkou. Jednotky AOPL nebyly na stupni operačně-taktický a taktický svazek zařazeny vůbec a OPL zabezpečovaly improvizované prostředky pěchoty. Také prostředky telegrafního praporu byly pro manévrový boj hodnoceny jako nedostatečné a volalo se po zařazení kompletního ženijního praporu místo dosavadních ženijních rot.
Jako mobilní zálohu velitelství taktických svazků bylo možné využít smíšený přezvědný oddíl (skládal se z cyklistické roty, jezdecké eskadrony a zpravidla i čety lehkých tanků), společně s improvizovaným obrněným vlakem. Některé hraniční oblasti dostaly přiděleny i stálé obrněné vlaky od Pluku útočné vozby 1 z Milovic. Jako posilový prostředek se u některých svazků nacházely i samostatné čety tančíků, jejichž bojová hodnota nebyla ale příliš vysoká.
Vzhledem k operačním zámyslům vyšších velitelů, k taktickým potřebám vojskových těles a zároveň i s přihlédnutím k pevně daným možnostem mobilizačních zdrojů, došlo k nerovnoměrnému uskupení a rozmístění vojsk. Divize podílející se na krytu státní hranice a příslušející do kategorie „A“ měly i s posilovými prostředky 20 tisíc osob (Hraniční oblast 32) až 29 tisíc osob (Skupina 1), zatímco vnitrozemské svazky manévrovací armády náležející do skupiny „B“ čítaly mnohem méně příslušníků (např. 4.divize 10 tisíc osob nebo 2.divize 13 tisíc osob).
c) Vojsková tělesa
Bojová sestava vojskových těles byla značně promíchaná, přičemž jednotlivé organizační celky byly rozdrobeny na dílčí prvky a ty začleněny do kombinovaných hraničních úseků. Část pluků byla zařazena mimo rámec svých mateřských divizí, pěší pluky se leckdy rozdělily na samostatně fungující prapory a u dělostřelectva došlo v rámci přidělování podpůrných jednotek pěchotě ke tříštění až na samostatně působící baterie. Exponované obranné úseky byly maximálně posíleny (samozřejmě na úkor jiných míst), takže se někdy velitelé taktických celků dostávali do problémů zvládnout všechny organické, přidělené a podpůrné jednotky. Např. v úseku pěšího pluku 44 se nacházelo celkem 16 tisíc osob či velitelstvím některých pěších pluků bylo podřízeno 6 až 8 praporů.
Pokud se týká útvarů kategorie „A“ podílejících se na krytu a zajištění hranic, byla vysoce hodnocena jejich připravenost k boji. Za nevýhodu se považovalo určité zanedbání výcviku útočného boje ve volném terénu. V případě útvarů kategorie „B“ většina doby jejich existence musela být věnována opakování základního výcviku jednotlivce a bojového výcviku v malých jednotkách. Při vedení obranného boje bylo možno očekávat obtíže vzhledem k nedostatečným možnostem protitankové a protiletecké obrany, společně s malou pohyblivostí.
Všeobecně je možné ocenit převážně velmi dobré materiální vybavení útvarů. Výzbroj i výstroj byla – až na výjimky – kvalitní a v dostatečném počtu podle předepsaných organizačních výnosů. V případě útvarového trénu se ovšem projevovala nízká úroveň selské vozby a jako vhodné se jevilo nahradit ji odpovídajícím počtem nákladních automobilů.
d) Záloha Hlavního velitelství
Vzhledem k potřebě mít možnost zasahovat do průběhu vedení operací vševojskových svazů, posilovat je, provádět vystřídání vojsk či přehrazovat průlomy do operační hloubky obrany vlastních vojsk, si Hlavní velitelství vytvořilo poměrně silnou zálohu. Rozhodující část tzv. ústřední zálohy tvořily především vševojskové svazky (jednalo se celkem o 9 divizí, z toho 1 rychlou). Ty byly buď samostatně nebo v rámci sboru nasazeny na nejdůležitějších směrech, kde mohlo dojít k prolomení obrany našich vojsk. Tímto způsobem došlo k vytvoření dalšího operačního sledu na rozhraní jižní Moravy a Slovenska, na jihozápadní a severovýchodní Moravě a ve východních Čechách.
Pro posílení bojujících vojsk prvního operačního sledu byla předurčena i část dělostřelectva. Především se jednalo o dělostřelectvo velké mohutnosti, uskupené do několika samostatných dělostřeleckých oddílů a jedné skupiny těžkého dělostřelectva, dále pak o motorizované dělostřelectvo lehké a hrubé, v rámci několika dělostřeleckých pluků. Dělostřelecké útvary zálohy Hlavního velitelství byly rozmístěny především v oblasti střední Moravy.
V záloze Hlavního velitelství se dále nacházela letecká brigáda, jejíž pluky byly připraveny provádět bombardování mobilních svazků nepřítele přibližujících se k čs. státní hranici, případně zabraňovat jim v postupu do operační hloubky obrany našich vojsk. K protivzdušné obraně prostoru rozmístění Hlavního velitelství byla vyčleněna jedna stíhací peruť (o 2 letkách) a jedna skupina dělostřelectva proti letadlům (3 protiletadlové baterie, 2 roty VKPL a 1 kulometná rota). Z leteckých jednotek dále Hlavní velitelství disponovalo několika zvědnými, pozorovacími a kurýrními letkami.
V neposlední řadě Hlavnímu velitelství podléhal vlastní telegrafní prapor, řada menších jednotek telegrafního a ženijního vojska a komplet útvarů služeb.
e) Protivzdušná obrana zápolí
Protivzdušnou obranu zápolí zajišťovaly prostředky tzv. teritoriální obrany proti letadlům (TOPL), zahrnující veškeré útvary protiletadlového dělostřelectva, společně s částí stíhacího letectva. Sestava TOPL představovala celkem 26 bráněných míst, z čehož většinu tvořily průmyslové závody. Hlavním bráněným místem bylo město Praha, na jehož obranu bylo soustředěno 25 % protiletadlových baterií a jedna peruť stíhacího letectva. Ostatní protiletadlové baterie byly rozptýleny u dalších 17 bráněných objektů, přičemž obranu zbývajících 8 míst zajišťovaly pouze kulometné jednotky. Na obraně zápolí se podílely i některé zbrojní podniky (zejména závody ve Vsetíně, Považské Bystrici, Uherském Brodě, Strakonicích a Brně), které si z vlastních prostředků zakoupily celkem 126 kulometů. Poměrně slabá TOPL nebyla jako celek schopna čelit nadvládě protivníkova letectva ve vzduchu a zabránit provádění úderů na městské aglomerace nebo průmyslové závody.
Závěr
Reorganizace a modernizace čs. armády v období let 1933 až 1938 představuje vrcholné a současně závěrečné stadium její výstavby. Cílem organizačních, dislokačních a výzbrojních změn ve 2. polovině 30. let bylo sladit podobu válečné armády se strategickou koncepcí obrany a možnými variantami vývoje ozbrojeného konfliktu. Dosažený stav reorganizace armády odpovídal dobovým možnostem, ale již ne tak zcela potřebám obrany čs. státu, což se projevovalo zejména u rychle se technicky vyvíjejících druhů vojsk.
Vlastnímu provedení mobilizace předcházela řada předběžných opatření, která měla zabezpečit integritu státního území, zabránit neočekávanému útoku protivníka a konečně i ulehčit přechod na válečnou organizaci po vyhlášení stavu branné pohotovosti státu. Všeobecná mobilizace jako taková byla důkazem odhodlání většiny obyvatelstva bránit nezávislost státu i proti mnohem silnějšímu nepříteli za situace, kdy zahraniční spojenci Československa zcela zklamali.
Poznámky:
1. Nejvyšší rada obrany státu byla zřízena ke koordinaci činnosti armády s civilním sektorem v roce 1933. Její předsedou byl předseda vlády a ostatní členy jmenoval prezident republiky z řad členů vlády. Jednání rady se zúčastňovali s právem poradního hlasu i generální inspektor a náčelník Hlavního štábu čs. branné moci.
2. Armádnímu poradnímu sboru bylo vyhrazeno rozhodování v otázkách výcviku, výzbroje a další odborné problematiky. Jeho předsedou byl ministr národní obrany. Řádné členy představovali náčelník a podnáčelník Hlavního štábu čs. branné moci, zemští vojenští velitelé a čtyři generálové ustanovení prezidentem republiky.
3. Rozdělení armády na „krycí“ a „manévrovací“ část bylo jen pomocné pro pracovníky Hlavního štábu a nebylo zavedeno předpisem.
4. V I. záloze byly vojáci v záloze do 40 let svého fyzického věku. Poté byly přeřazení do tzv. II. zálohy, kde byli vedeni do skončení branné povinnosti.
5. Délka prezenční služby byla v roce 1920 stanovena po období tří let nejprve na 24 měsíců, s následným zkrácením od r. 1923 na 18 měsíců. V roce 1933 bylo sice přijato rozhodnutí o jejím dalším zkrácení na 14 měsíců, to bylo ale již v roce 1934 zrušeno prodloužením vojenské základní služby na 24 měsíců.
6. Vzhledem ke skutečnosti, že ještě nebyl přijat nový zákon o prodloužení vojenské základní služby na 3 roky, bylo zvažováno přidržení již sloužících vojáků v armádě na základě branného zákona na tzv. zvláštním cvičení trvajícím po dobu 1 roku.
7. Výjimku představovalo 5. oddělení (dopravní) štábu Hlavního velitelství, které se nalézalo v Přerově.
8. Generál Krejčí a také většina pracovníků operačního oddělení opustili Račice 30. září a odjeli do Prahy. Dne 1. října bylo rozhodnuto, že složka Hlavního velitelství v Praze bude řídící a složka ve Vyškově výkonná. Složka ve Vyškově byla zrušena 8. října. Agenda pražské složky přešla dnem 12. října na ministerstvo národní obrany.
9. Francouzská vojenská mise působila v Československu na základě mezivládních dohod již od roku 1919 a do roku 1926 měla rozhodující vliv na řízení armády.
10. Od 22. září 1938 byl arm. gen. Jan Syrový jmenován předsedou vlády, přičemž zastával souběžně i funkci ministra obrany.
11. Dne 4. října nařídilo Hlavní velitelství, aby generál Prchala převzal velení III. armády na Slovensku. Do Kremnice přijel v noci ze 4. na 5. října a funkci převzal 6. října ve 12.00 hodin. Dosavadní velitel generál Votruba odjel ke IV. armádě až 8. října. Povinnosti velitele IV. armády proto v době od 4. do 8. října vykonával divizní generál Antonín Hasal, velitel Hraničního pásma XIV.
12. Např. pro velitelství Hraničního pásma XIII se připravovalo v míru velitelské stanoviště v Přerově, ale nakonec HP XIII sídlilo v Hranicích a IV. sbor v Litovli.
Organizační struktura a personální obsazení mobilizované armády
k 30. září ve 12.00 hodin
(viz. odkaz v nadpisu)
Sestava letectva k 30.9.1938
| nadřízené velitelství | podřízená letecká jednotka | výzbroj | dislokace |
| LETECTVO I.ARMÁDY |
|||
| I.sbor | 3.letka (pozorovací) | Š-328 | Čáslav |
| HP XI | 12.letka (pozorovací) | Š-328 | Hoštice u Klecan |
| HP XII | 1.letka (pozorovací) | Š-328 | Bohdaneč |
| HO 32 | 4.letka (pozorovací)1 | Š-328 | Borek u Hořovic |
| HO 33 | 6.letka (pozorovací) | Š-328 | Mladá Boleslav |
| Skupina 1 | 11.letka (pozorovací)1 | Š-328 | U Hájku (poblíž Jenče) |
| I.armáda | 61.letka (zvědná) | A-100, B-71 | Zbraslavice |
| I.armáda | 66.letka (zvědná) | A-100, B-71 | Milovice |
| I.armáda | 101.letka (kurýrní)3 | Kutná Hora | |
| SBL I.armády 2 | Cvrčovice | ||
| – II/4.peruť (stíhací) | Cvrčovice, Polerady | ||
| 43.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 44.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 50.letka (stíhací) | B-534 | ||
| – III/4.peruť (stíhací) | Veltrusy, Kralupy n. Vl. | ||
| 46.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 47.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 48.letka (stíhací) | B-534 | ||
| – I/6.peruť (lehká bombardovací) | Zlosyň | ||
| 71.letka (leh.bom.) | B-71, Ab-101 | ||
| 72.letka (leh.bom.) | B-71, Ab-101 | ||
| Obvod TOPL "A" | Praha/Hostivice | ||
| – I/4.peruť (stíhací) | Horní Měcholupy, Uhřiněves | ||
| 40.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 41.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 42.letka (stíhací) | B-534 | ||
| LETECTVO II.ARMÁDY |
|||
| HP XIII | roj 14.letky (pozorovací) | Š-328 | prostor Přerov – Hranice |
| IV.sbor | 5.letka (pozorovací) | Š-328 | Papůvka |
| 14.letka (bez 1 roje) | Š-328 | Ivanovice na Hanné | |
| II.armáda | 63.letka (zvědná) | A-100, B-71 | Přerov |
| II.armáda | 102.letka (kurýrní)3 | Olomouc – Drahotuše | |
| III/2.peruť (stíhací) | Tovačov | ||
| 33.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 35.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 52.letka (stíhací)3 | B-534 | ||
| LETECTVO III.ARMÁDY |
|||
| VII.sbor | 10.letka (pozorovací) | Š-328 | Tardošked (u N.Zámků) |
| HP XV | 16.letka (pozorovací) | Š-328 | Velká Lúka u Zvolena |
| HP XVI | 13.letka (pozorovací) | Š-328 | Spišská Nová Ves |
| III.armáda | 64.letka (zvědná) | A-100 | Tri Duby |
| III.armáda | 104.letka (kurýrní) | Velká Lúka u Zvolena | |
| III/3.peruť (stíhací) | Chtelnica (u Piešťan) | ||
| 37.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 38.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 39.letka (stíhací) | B-534 | ||
| LETECTVO IV.ARMÁDY |
|||
| VI.sbor | 2.letka (pozorovací) | Š-328 | Zbraslavice |
| III.sbor | 8.letka (pozorovací) | Š-328 | Veselí nad Moravou |
| HP XIV | 7.letka (pozorovací) | Š-328 | Měnín |
| IV.armáda | 9.letka (pozorovací) | Š-328 | Smolenice (u Trnavy) |
| IV.armáda | 103.letka (kurýrní)3 | Brno | |
| SBL IV.armády | |||
| – III/1.peruť (stíhací) | Brno5 | ||
| 31.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 32.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 34.letka (stíhací) | B-534 | ||
| – III/5.peruť (lehká bombardovací) | Měnín | ||
| 75.letka (leh.bom.) | Ab-101 | ||
| 76.letka (leh.bom.) | Ab-101 | ||
| 77.letka (leh.bom.) | Ab-101 | ||
| – V/3.peruť (stíhací)3 | Vnorovy, Kunovice5 | ||
| 45.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 49.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 53.letka (stíhací)3 | B-534 | ||
| LETECTVO HLAVNÍHO VELITELSTVÍ |
|||
| HV | 15.letka (pozorovací) | Š-328 | Žilina |
| HV | 62.letka (zvědná) | Š-528, Š-328 | Prostějov |
| Peruť I (zvědná)3 | Jeneč (u Prahy) | ||
| 69.letka (zvědná)3,4 | |||
| 70.letka (zvědná)3,4 | |||
| HV | 111.letka (kurýrní)3 | Ruzyně | |
| HV | 112.letka (kurýrní)3 | Vyškov | |
| IV/2.peruť (stíhací)3 | Vyškov | ||
| 36.letka (stíhací) | B-534 | ||
| 51.letka (stíhací) | B-534 | ||
| letecká brigáda | Čáslav | ||
| – letecký pluk 5 | |||
| – I/5.peruť (těžká bombardovací) | Křižanov | ||
| 81.letka (těž.bom.) | MB-200 | ||
| 82.letka (těž.bom.) | MB-200 | ||
| – II/5.peruť (těžká bombardovací) | Německý Brod | ||
| 83.letka (těž.bom.) | MB-200 | ||
| 84.letka (těž.bom.) | MB-200 | ||
| – letecký pluk 6 | |||
| – II/6.peruť (lehká bombardovací) | Pardubice5 | ||
| 73.letka (leh.bom.) | B-71, Ab-101 | ||
| 74.letka (leh.bom.) | B-71, Ab-101 | ||
| – III/6.peruť (těžká bombardovací) | Radonice (u Prahy) | ||
| 85.letka (těž.bom.) | MB-200, B-71 | ||
| 86.letka (těž.bom.) | MB-200, B-71 | ||
| IV/6.peruť (těžká bombardovací)3 | Milovice | ||
| 87.letka (těž.bom.)3,4 | |||
| 88.letka (těž.bom.)3,4 | |||
1) Část letky plní úkoly ve prospěch Hlavního velitelství.
2) Skupina bojového letectva.
3) Mobilizačně vytvářená jednotka.
4) Letka bez letadel, které mělo dodat francouzské letectvo.
5) Údaj je nutno ověřit.
Sestava OPL k 30.9.1938
| útvar OPL | dosažení pohotovosti | ||||
| výzbroj | |||||
| PROSTŘEDKY TOPL NA TERITORIU I.ARMÁDY |
|||||
| Obvod OPL "A" – Praha/Hostivice | 15.9. 01.00 | ||||
| Skupina OPL I/151 – baterie 1, 2, 10/151 | 9 cm PLK vz.12/20 | ||||
| Skupina OPL II/151 – baterie 4, 5, 11/151 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| Skupina OPL V/151 – baterie 8, 9, 12/151 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| Světlometná skupina OPL VI/151 – světlometné čety 16, 17, 22/151 | |||||
| Světlometná skupina OPL VII/151 – světlometné čety 18, 23, 24, 28/151 | |||||
| Světlometná skupina OPL IX/151 – světlometné čety 21, 26, 27/151 | |||||
| rota VKPL – 2, 3 | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| kulometná rota – 1/5, 2/5, 3/5, 4/5, 3/28, 4/28 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| protiletadlové baterie – 31, 32, 33, 34, 35/151 1 | 8 cm PLK vz.37 | ||||
| Obvod OPL "B" – Plzeň/Nýřany | 15.9. 14.00 | ||||
| Skupina OPL III/151 – baterie 7, 13/151 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| Skupina OPL IV/151 – baterie 3, 6/151 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| Světlometná skupina OPL VIII/151 – světlometné čety 19, 20, 25, 29/151 | |||||
| kulometná rota – 1/18, 2/18, 1/35, 2/35, 3/38 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL I/154 – Polička | 15.9. 10.00 | ||||
| baterie – 1, 2, 6/154 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| kulometná rota – 1/21, 2/21 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL II/154 – Semtín | 15.9. 08.00 | ||||
| baterie – 4, 5, 8/154 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| kulometná rota – 1/4, 2/48 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL III/154 – Česká Třebová | 14.9. 19.30 2 | ||||
| baterie – 3, 7/154 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| Světlometná skupina OPL IV/154 – světlometné čety 16, 17, 18/154 | |||||
| kulometná rota – 1/30 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL X/154 – Chotěboř | 14.9. 12.10 | ||||
| baterie – 34, 35, 38/154 1) 8 cm PLK vz.37 | |||||
| rota VKPL – 1, 4 2 cm VKPL vz.36 | |||||
| Skupina OPL Kladno | 15.9. 21.00 | ||||
| kulometná rota – 1/28, 2/28, 1/38, 2/38 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL Poděbrady | 15.9. 08.00 | ||||
| kulometná rota – 1/47 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL Liblice | 15.9. 11.30 | ||||
| kulometná rota – 2/47 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL Josefov | 16.9. 06.00 | ||||
| kulometná rota – 1/48 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| PROSTŘEDKY TOPL NA TERITORIU II.ARMÁDY |
|||||
| Obvod OPL "C" – Moravská Ostrava 3 | 14.9. 24.00 | ||||
| Skupina OPL III/152 – baterie 7, 9/152 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| Skupina OPL IV/152 – baterie 2, 3/152 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| Světlometná skupina OPL VIII/152 – světlometné čety 16, 17, 18, 20, 23/152 | |||||
| kulometná rota – 1/8, 2/8, 1/15, 2/15, 1/40, 2/40 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL I/152 – Olomouc | 15.9. 12.00 | ||||
| baterie – 1, 10/152 | 9 cm PLK vz.12/20 | ||||
| kulometná rota – 1/3, 2/3, 1/6 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL VI/152 – Přerov | 14.9. 09.00 | ||||
| baterie | – 8/152 | 8,35 cm PLK vz.22 | |||
| – 19/153 7 | 8 cm PLK vz.37 | ||||
| Skupina OPL Hranice | 15.9. 12.00 | ||||
| rota VKPL – 14 | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| Skupina OPL Kroměříž | 15.9. 12.00 | ||||
| kulometná rota – 1/27 4 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| PROSTŘEDKY TOPL NA TERITORIU IV.ARMÁDY |
|||||
| Skupina OPL II/152 – Brno | 14.9. 16.40 5 | ||||
| baterie – 4, 6/152 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| Světlometná skupina OPL IX/152 – světlometné čety 19, 21, 22/152 | |||||
| kulometná rota – 2/10, 1/43, 2/43, 3/43 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL VII/152 – Vyškov 6 | 16.9. | ||||
| baterie – 11, 12/152 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| Skupina OPL VI/153 – baterie 18/153 15 | 8 cm PLK vz.37 | ||||
| rota VKPL – 5, 16 | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| kulometná rota – 2/6 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL V/152 – Bohuslavice | 15.9. 06.00 | ||||
| baterie – 5/152 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| rota VKPL – 9, 11 | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| Skupina OPL Oslavany | 15.9. 12.00 | ||||
| kulometná rota – 1/10 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| PROSTŘEDKY TOPL NA TERITORIU III.ARMÁDY 16 |
|||||
| Obvod OPL "D" Trenčín/Trenčanská Teplá | 15.9. 15.00 8 | ||||
| Skupina OPL I/153 | – baterie 7, 8/153 | 8,35 cm PLK vz.22 | |||
| Skupina OPL II/153 | – baterie 3, 4/153 | 8,35 cm PLK vz.22 | |||
| – baterie 24/153 9 | 8 cm PLK vz.37 | ||||
| kulometná rota 1/41, 1/17, 2/17, 3/17 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Světlometná skupina OPL V/153 – světlometné čety 16, 17, 18, 19/153 | |||||
| Skupina OPL III/153 – Žilina | 15.9. 09.00 | ||||
| baterie – 5, 6/153 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| kulometná rota – 2/41, 3/41 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL IV/153 – Bratislava | 14.9. 09.00 | ||||
| baterie – 2/153 | 8 cm vz.5/8 | ||||
| kulometná rota – 1/23, 1/39 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| Skupina OPL VI/153 – Piešťany | |||||
| baterie – 10 | |||||
| Skupina OPL X/153 – Nováky | 14.9. 11 | ||||
| baterie – 31, 32, 36/153 12 | 8 cm PLK vz.37 | ||||
| rota VKPL – 8, 10 | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| Skupina OPL Považská Bystrica | 15.9. 09.00 | ||||
| baterie – 1/153 | 8,35 cm PLK vz.22 | ||||
| Skupina OPL Banská Bystrica | neuvedeno | ||||
| kulometná rota – 1/26 | 7,92 mm kulomet vz. 26 | ||||
| PROSTŘEDKY AOPL NA TERITORIU I.ARMÁDY |
|||||
| rota VKPL 15 – Kutná Hora (SV I.armády) | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| rota VKPL hrp 18 – prostor opevnění | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| rota VKPL hrp 19 – prostor opevnění | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| PROSTŘEDKY AOPL NA TERITORIU II.ARMÁDY | |||||
| rota VKPL hrp 4 – prostor opevnění | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| PROSTŘEDKY AOPL NA TERITORIU III.ARMÁDY | |||||
| rota VKPL 12, 13 – Poprad 13 | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| rota VKPL 83 a 87 – 3.RD Levice | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| PROSTŘEDKY AOPL NA TERITORIU IV.ARMÁDY | |||||
| rota VKPL 6 a 7 – Brno (SV IV.armády) | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| rota VKPL 81 a 85 – 1.RD Pacov | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| rota VKPL 82 a 86 – 2.RD Jaroměřice nad R. | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
| rota VKPL 84 a 88 – 4.RD Soběslav | 2 cm VKPL vz.36 | ||||
1) Baterie postaveny v průběhu mobilizace. Vznikly do 25.9., s výjimkou baterie 35/151, která dosáhla pohotovosti až 27.9 a jejíž výstavba byla dokončena až 29.9. U Obvodu OPL „A“ dodatečně vznikla 4.10. baterie 36/151 pokusně vyzbrojená 7,5 cm PLK vz.37. U Obvodu OPL „A“ Praha došlo k postupnému přidělení nově vzniklých baterií k již existujícím skupinám OPL, takže po jejich začlenění do sestavy bylo složení protiletadlového dělostřelectva obvodu následující:
Skupina OPL I/151 – baterie 1, 9, 12, 31/151
Skupina OPL II/151 – baterie 4, 5, 11, 32/151
Skupina OPL V/151 – baterie 2, 33, 34, 35, 36/151
Skupina OPL Vp/151 – baterie 8, 10/151
2) Pohotovosti dosaženo bez 7.baterie.
3) Dne 2.10. předány od Obvodu „C“ Skupina OPL IV/152 (2. a 3.baterie), společně se světlometnými četami 18, 20, 23 a kulometnou rotou 2/8 ke Skupině OPL VI/152 Přerov.
4) Údaj je nutno ověřit.
5) Pohotovosti dosaženo bez kulometné roty 2/10.
6) Skupina určena k protiletecké obraně Hlavního velitelství. Roty VKPL 5 a 16 obdržela 27.9. od AOPL II. armády, společně s kulometnou rotou 2/6 ze složení Skupina OPL I/152 Olomouc. Další baterii získala 28.9. od zrušené Skupiny OPL VI/153 Piešťany. Dělostřelecké baterie byly přiděleny k obraně Nemojan (zde sídlilo velitelství letectva HV), rota VKPL 5 a kulometná rota 2/6 k obraně Račic (na zámku se nacházel Hlavní velitel a 3.oddělení štábu) a rota VKPL 16 k obraně Vyškova (zde bylo 2.oddělení štábu).
K protivzdušné obraně prostoru rozmístění Hlavního velitelství bylo možno využít též IV/2.peruť, přemístěnou na letiště Vyškov 27.9. a tvořenou letkami 36 a 51.
7) Baterie 19/153 původně příslušela ke Skupině OPL VI/153 Piešťany, ale 28.9. bylo rozhodnuto předat ji Skupině OPL VI/152 Přerov.
8) Pohotovosti dosaženo bez baterie 8/153.
9) Baterie 24/153 vytvořena až 23.9.
10) Pro Skupinu OPL VI/153 byly původně předurčeny baterie 18 a 19/153 vytvořené v průběhu mobilizace. Ovšem 28.9. byla baterie 19/153 předána ke Skupině OPL VI/152 Přerov a velitelství Skupiny OPL VI/153 s baterií 18/153 ke Skupině VII/152 Vyškov.
11) Pohotovost 14.9. dosáhla pouze 1 baterie a 2 roty VKPL. Celá skupina OPL X/153 až 18.9.
12) Baterie 31, 32, 36/153 byly mobilizačně vytvářené. Jedna z nich musela ale existovat již k 14.9. (Viz poz. 11).
13) Ke dni 1.10. je rota VKPL 12 uváděna ve Sv. Kríži nad Hronom a rota VKPL 13 ve Zvolenu.
14) Dne 7.10. došlo k přemístění roty VKPL 14 z Hranic do Otrokovic, společně s rotou VKPL 5 a 16 z Vyškova do Kroměříže. 8.10. byly roty VKPL 9 a 11 přesunuty ke Skupině OPL V/152 Slavičín/Mladotice.
15) Velitelství Skupiny OPL VI/153 bylo z Piešťan přemístěno ke Skupině OPL VII/152 a zde pravděpodobně velelo baterie 18/153.
16) Původně měla ještě po 25.9. vzniknou Skupina OPL Vrútky se 3 bateriemi PLK.
Použité prameny a literatura:
VHA, f. HŠ, 1928, 1. oddělení, sign. 32 22.
VHA, f. HŠ, 1934, 1. oddělení, sign. 32 22/18.
VHA, f. HŠ, 1937, 1. oddělení, sign. 32 22/3 2.
VHA, f. HŠ, 1938, 1. oddělení, sign. 32 22/2 15.
VHA, soubor fondů „Velitelství útvarů za branné pohotovosti státu“.
Pech, P.: Základní východiska organizační výstavby československé armády a její limity v letech 1933 – 1938. In: Veda – armáda – spoločnosť, roč. 3, Bratislava 1992, č. 1, s. 48 – 77.
Šrámek, P.: Československá armády v roce 1938. Brno-Náchod 1996, 78 s.
Seznam zkratek:
AOPL – Armádní obrana proti letadlům
HO – Hraniční oblast
HP – Hraniční pásmo
KPÚV – Kanon proti útočné vozbě
MNO – Ministerstvo národní obrany
OPL – Obrana proti letadlům
PLK – Protiletadlový kanon
RD – Rychlá divize
SOS – Stráž obrany státu
TOPL – Teritoriální obrana proti letadlům
ZLO – Zajištění lehkého opevnění
ZVV – Zemské vojenské velitelství