I když se dodnes někdy tvrdí, že meziválečná československá vojenská doktrína byla v podstatě pouze kopií francouzské vojenské doktríny, dochované dobové dokumenty to nepotvrzují. Značný francouzský vliv na československou armádu existoval do poloviny 20. let, pak si však českoslovenští vojáci začali tvořit vlastní vojenskou doktrínu, které se drželi až do podzimu 1938.


Když v roce 1918 vzniklo Československo, nacházelo se v komplikované geopolitické situaci. Mělo protáhlý tvar, který nebyl příliš vhodný pro obranu, ale spíše pro případnou útočnou činnost. Československá republika sousedila celkem s pěti státy, z nichž jeden byl smluvním spojencem (Rumunsko) a tři možnými protivníky (Německo, Rakousko a Maďarsko). Zbývající stát (Polsko) představoval zpočátku také možného nepřítele, postupně se vzájemné napětí podařilo snížit a uvažovalo se dokonce o spolupráci.

Mimo Rumunska patřily mezi československé spojence ještě Jugoslávie, Francie a od poloviny 30. let také Sovětský svaz. Se žádným z těchto tří států Československo nesousedilo. Od Jugoslávie i od Francie ho odděloval možný protivník. To vše mělo pochopitelně na československé válečné plánování velký vliv.

První válečné plány

Vývoj československých válečných plánů lze rozdělit do tří období. První období trvající do poloviny 20. let bylo poznamenáno jak vlivem francouzské vojenské mise, jejíž příslušníci ovládali všechny vedoucí funkce ve velení armády, tak dosud nejasnou zahraničně politickou situací. V tomto období byly válečné plány směřovány proti Německu. Ve druhém období, trvajícím od poloviny 20. let přibližně do roku 1933, již ve velení armády působili českoslovenští důstojníci a Československo mělo vybudovaný systém mezinárodních smluv, který ho měl chránit především proti revizionistickým snahám Maďarska. Poslední období, přibližně od roku 1933, bylo charakteristické stále rostoucím ohrožením ze strany Německa a zaměřením všech sil proti tomuto nebezpečí.

První válečné plány vznikaly v neklidném období let 1919 až 1920 a vypracovávali je příslušníci francouzské vojenské mise. Vůbec prvním plánem byla studie z 25. května 1919 popisující útok jedné československé divize z prostoru Cheb – Aš na německý Bayreuth. Vznikla zřejmě pro případ, že by Německo odmítlo podepsat mírovou smlouvu, přičemž československé armádě připadl úkol zaútočit na Bayreuth a spojit se s francouzskou armádou v údolí řeky Mohan. Následovaly další plány proti Německu, proti Maďarsku, ale také proti Polsku nebo pro případ plebiscitu v Horním Slezsku.

Českoslovenští plánovači

V roce 1925 nastoupil do funkce náčelníka Hlavního štábu divizní generál Jan Syrový a francouzští vojáci postupně odešli z velení československé armády. Válečné plány, které se začaly označovat římskými číslicemi, už nadále připravovali výhradně českoslovenští vojenští plánovači.

V říjnu 1925 předložilo operační oddělení Hlavního štábu návrhy válečných plánů označených jako „Nástupový plán II“ a „Nástupový plán II – varianta A“. První předpokládal současný konflikt Československa s Německem a Maďarskem, popřípadě také s Rakouskem. Druhý předpokládal pouze konflikt s Maďarskem. Konečné verze obou plánů byly schváleny v prosinci 1925.

Plán II měl defenzivní charakter, i když obsahoval dílčí útočné akce. Jako hlavního protivníka viděl Německo vzhledem k jeho velikosti i k tomu, že „je nejblíže těm prostorům, které mají pro nás životní zájem“. Maďarsko představovalo druhořadého soupeře a Rakousko ještě podřadnějšího.

Maximum sil mělo být proto soustředěno proti Německu (10 divizí a 6 brigád), zatímco proti Maďarsku by zůstaly jen slabé síly (1 divize a 4 brigády). Hlavní útok německé armády autoři plánu očekávali z prostoru Zwickau – Chemnitz ve směru na Prahu a z prostoru Regensburg – Weiden ve směru na Plzeň a Prahu. Nevylučoval se ani útok z prostoru Bautzen – Görlitz ve směru na Český Brod, případně též z prostoru Landeshut – Reichenbach ve směru na Hradec Králové a Pardubice nebo ve směru na Letohrad. Poslední možnost se považovala za nejméně pravděpodobnou, ale současně za nejnebezpečnější, protože mohla odříznout Čechy od zbytku státu.

K pokrytí všech uvedených útočných směrů měla československá armáda soustředit své jádro v prostoru Praha – Kolín – Mladá Boleslav – Mělník – Slaný tak, aby mohla „zasáhnouti do boje co nejdříve a svésti bitvu co nejblíže hranic“. Menší síly měly být připraveny k zásahu ve východních Čechách a na Plzeňsku.

K větší ochraně důležité železnice Pardubice – Česká Třebová a ostravské průmyslové oblasti navrhli autoři nástupového plánu dvě útočné operace. První představovala okupace Kladska a druhou pak obsazení území na levém břehu Odry alespoň k železnici Oberglogau – Cosel, čímž se v obou případech posunula hranice o padesát kilometrů na sever. Obě útočné operace měla provést ihned po vypovězení války armáda složená ze tří divizí a dvou brigád a počítalo se na ně sedm až deset dní.

Plán II-A měl ryze ofenzivní charakter. Většinu československé armády (7 divizí a 7 brigád) by podle něj čekal útok do Maďarska s cílem „proniknouti co nejdále na jih a podati si ruce s našimi spojenci, postupujícími z jihu, resp. jihovýchodu“. Zbývající část armády (5 divizí a 4 brigády) zůstala k dispozici hlavnímu velitelství jako záloha, protože panovaly obavy z možného pozdějšího zásahu Německa, případně Rakouska do války.

Revizionistické Maďarsko

Zřejmě koncem roku 1927 nebo začátkem roku 1928 začaly platit nové nástupové plány III a III-A. Důvodem jejich vzniku byla nová válečná organizace československé armády z května 1927 i změněná mezinárodní situace na konci 20. let. V Maďarsku totiž tehdy znovu sílily hlasy po revizi hranic, které nacházely podporu především v Itálii. V roce 1927 oba státy uzavřely důležitou smlouvu o přátelství a Maďarsko začalo právě s pomocí Itálie tajně zbrojit a reorganizovat svoji armádu. Vztahy Československa s Německem byly v té době naopak relativně dobré.

Operační oddělení Hlavního štábu na chování Maďarska zareagovalo úpravou nástupového plánu III-A, kterou předložilo v listopadu 1929. Tento plán předpokládal soustředění prakticky celé československé armády na Slovensku tak, aby co nejdříve mohlo dojít k ráznému úderu do Maďarska. Směrem na Gödöllö mělo útočit 7 divizí a 6 brigád, směrem na Miskolc 2 divize a 3 brigády, zbývající jednotky měly zajišťovat boky útočících skupin a tvořit zálohu hlavního velitelství a později se také zapojit do útoku.

Nástupový plán III, na rozdíl od plánu III-A, žádné podstatné změny neprodělal a víceméně odpovídal nástupovému plánu II z roku 1925. Větší část armády (8 divizí a 12 brigád) byla určena proti Německu, menší část (1 divize a 5 brigád) proti Maďarsku. Stejně jako u plánu II měla být většina sil nasazených proti Německu soustředěna severně od čáry Rakovník – Praha – Hradec Králové a počítalo se s útokem do Slezska a Kladska.

Ani jeden z obou popsaných válečných plánů platných na začátku 30. let nebyl bez problémů. Plán III vycházel ze situace v polovině 20. let a zvláště jím předvídané rozložení armády již neodpovídalo nové situaci. Plán III-A byl sice aktualizován, avšak jeho velkou slabinu představovala minimální ochrana českých zemí, což v případě zásahu Německa do války mohlo mít katastrofální následky.

Nové nástupové plány

Nové vedení Hlavního štábu v čele s divizním generálem Ludvíkem Krejčím, které nastoupilo na konci roku 1933, zastávalo jednoznačný názor, že Německo bude hlavním protivníkem a že vyklizení českých zemí s jejich průmyslem není možné. Operační oddělení Hlavního štábu proto s největší pravděpodobností přepracovalo existující nástupové plány III a III-A a přizpůsobilo je novým podmínkám.

Intenzivně se také pracovalo na novém plánu, který vstoupil v platnost 15. února 1936 jako nástupový plán IV. Protože se však z tohoto plánu (ani z těch následujících) nedochovaly žádné písemnosti, lze jeho obsah rekonstruovat jen na základě nepřímých údajů a vzpomínek. Plán IV byl již jednotný a vycházel z možnosti všeobecného konfliktu ve střední Evropě, v němž by na jedné straně stálo Německo, Maďarsko, případně Rakousko a jiné státy, na druhé straně Československo, Francie, Sovětský svaz, Rumunsko, Jugoslávie, eventuálně další země. Polsko zřejmě s ohledem na polsko-německý pakt o neútočení nebylo už považováno za spolehlivého spojence, počítalo se však přinejhorším s jeho neutralitou.

Většinu svých sil měla československá armáda soustředit proti Německu (8 hraničních oblastí, 20 divizí a 3 jezdecké brigády), proti Maďarsku by zbyly jen malé síly (7 hraničních oblastí, 3 divize a 1 jezdecká brigáda). Hlavní tíhu bojů s Maďarskem mělo nést Rumunsko, pro které bylo po uzavření smlouvy se Sovětským svazem jediným protivníkem.

Konkrétní průběh operací podle plánu IV byl asi následující: Proti německému útoku se československá armáda měla nejprve bránit (i s pomocí budovaného pohraničního opevnění, které mělo snížit početní převahu nepřítele a získat čas pro vlastní mobilizaci i zásah spojenců), pak eventuálně pod tlakem pomalu ustupovat na východ a po zásahu spojenců ústup zastavit, zkonsolidovat síly a ve vhodný okamžik zahájit protiútok.

Proti Maďarsku měly československé síly postupovat defenzivně, ale v příznivém případě se patrně nevylučoval ani ofenzivní postup v souladu s Rumunskem a Jugoslávií. Hranice s Polskem vojensky obsazena nebyla s výjimkou úseku na Těšínsku, kde panovala obava, že Německo se tudy pokusí i za cenu porušení předpokládané polské neutrality obejít československou obranu na severní Moravě.

Dne 15. února 1937 začal platit nástupový plán V a 15. února 1938 nástupový plán VI. Tyto plány se v obecných rysech patrně neodlišovaly od plánu IV. Plán VI vycházel z dokončené reorganizace armády i stavu výstavby opevnění. Počítal zřejmě s obranou (alespoň dočasnou) západních Čech opřenou o linii lehkého opevnění a případným ústupem na východ.

Okupace Rakouska

Výrazný zásah do válečného plánování přinesla okupace Rakouska v březnu 1938. České země se dostaly téměř do obklíčení a nebezpečí vstřícného německého útoku na Moravu ze severu a z jihu nabylo hrozivých rozměrů. Velení armády zareagovalo přemístěním vojenských jednotek z méně ohrožených oblastí na jižní hranici a urychlením výstavby opevnění, opět především na jihu. Nová situace si současně vyžádala zásadní změny ve válečném plánu, v prvé řadě přesun hlavního těžiště obrany na Moravu, neboť vojáci si uvědomili nemožnost delší obrany v Čechách, zvláště v prostoru na západ od Vltavy a Labe.

Nástupový plán VI za těchto okolností ztratil na aktuálnosti a operační oddělení Hlavního štábu narychlo vypracovalo jeho novou verzi. Ta začala platit v dubnu 1938 a byla pravděpodobně označena jako plán VI-A. Podle tohoto plánu proběhla v květnu 1938 mimořádná vojenská opatření československé armády.

Na základě zkušeností z těchto opatření a také vzhledem k tomu, že během nich došlo k odkrytí části obranných plánů, pracovalo operační oddělení Hlavního štábu intenzivně na novém válečném plánu, který vstoupil v platnost 15. července 1938 jako nástupový plán VII. Jeho obsah lze rekonstruovat zhruba takto:

Předpokládalo, že Německo zahájí válku náhle, bez řádného vypovězení a s využitím momentu překvapení se pokusí dosáhnout rychlého rozhodnutí. Německá armáda se bude snažit vstřícným úderem ze Slezska a Rakouska proniknout na Moravu a oddělit tak Čechy od zbytku republiky. Československá armáda měla přejít do strategické obrany, vázat co nejvíce nepřátelských sil a čekat na zásah spojenců. Jejím hlavním úkolem bylo přitom zabránit rozdělení vlastních sil a udržení Moravy. Alespoň dočasná obrana se plánovala na linii Vltavy a na ní navazujícího Labe s předmostím u Prahy, dlouhodobější pak na Českomoravské vrchovině přibližně na linii Letohrad – Litomyšl – Žďár nad Sázavou – Želetava.

Pokud by se nepodařilo zadržet německý útok na severní a zvláště jižní Moravě, měly československé síly ustoupit na poslední linii Opava – Hranice – Napajedla – Kúty a opřít se o Karpaty, případně Javorníky. Na tomto postavení se předvídala houževnatá obrana až do zvratu válečné situace a protiofenzivy v rámci spojeneckých sil.

Československá armáda se tak od prvních okamžiků války musela bránit útoku silnějšího protivníka a přenechat mu iniciativu. Bylo to v důsledku nepříznivé zahraničně politické situace a českoslovenští vojáci na tom nemohli nic změnit. Nezbylo než ustupovat před přesilou, zachovat si bojeschopnost a doufat v rychlý a efektivní zásah spojenců.

K nástupovému plánu VII vznikla v srpnu 1938 ještě jeho varianta nazývaná variantou XIII. Vycházela z možnosti, že by se Německo pokusilo rychlou vojenskou akcí obsadit pouze pohraničí českých zemí a spočívala v přesunu některých divizí z ústřední zálohy do Čech na směry, kde se dal čekat německý vpád. Právě na základě této varianty se československá armáda rozvinovala po vyhlášení mobilizace 23. září 1938.

Konec válečného plánování

V československých válečných plánech hrála vždy klíčovou úlohu pomoc spojenců. Na podzim 1938 však Československu hrozila samostatná obrana minimálně proti Německu, tedy válka za jiných podmínek, než se kterými se v plánech počítalo. Válečný plán pro takový případ se nikdy nepřipravoval a zůstává otázkou, zda pro tuto situaci šlo vůbec nějaký reálný plán vypracovat.

Válečné plánování československé armády dramatickými událostmi na podzim 1938 v podstatě skončilo. Odstoupení téměř celého pohraničního území s přirozenými hranicemi i pevnostními liniemi, nepřátelství nejen Německa a Maďarska, ale i Polska, naprostý nezájem spojenců a také krátká doba existence zbytku státu znemožnily připravit jakýkoliv nový válečný plán.


Doplňky:

Malá dohoda a její válečné plánování

Členské státy Malé dohody, tj. Československo, Rumunsko a Jugoslávie, podepsaly již v roce 1921 a 1922 dvoustranné vojenské smlouvy určující vojenské síly, které byly povinny jednotlivé státy postavit proti Maďarsku. Dne 14. září 1923 došlo k podepsání jednotné vojenské konvence Malé dohody, která upřesnila předcházející dohody. Podle této konvence se Rumunsko a Jugoslávie zavazovaly každý zmobilizovat 72 praporů pěchoty, 90 baterií dělostřelectva, 16 eskadron jezdectva a 30 letadel, Československo pak 66 praporů pěchoty, 90 baterií dělostřelectva, 16 eskadron jezdectva a 80 letadel.

Zlepšení mezinárodní situace Maďarska koncem 20. let a růst jeho sebevědomí si vynutily uzavření nové vojenské konvence 11. května 1931, podle které se každý člen Malé dohody zavazoval – pokud nebude napaden dalším státem – postavit proti Maďarsku nejméně 112 praporů pěchoty, 150 baterií dělostřelectva, 32 eskadron jezdectva a 120 letadel.

Zástupci malodohodových armád se pravidelně scházeli a projednávali spolu plány nasazení svých armád. Ve 20. letech se sledoval především útok Maďarska na některý z členských států, od 30. let se stále více hovořilo o všeobecném válečném konfliktu v Evropě. V letech 1929 až 1937 tak vzniklo celkem 19 válečných plánů, poslední v listopadu 1937.

Spojenectví s Francií a Sovětským svazem

K uzavření vojenské smlouvy s Francií došlo až 4. května 1933, kdy byla podepsána letecká dohoda předpokládající, že v případě válečného konfliktu přistanou na československém území dvě perutě francouzského letectva, jedna zvědná a jedna těžká bombardovací. Československá armáda měla zajistit veškerý personál, pohonné hmoty a leteckou munici, francouzská armáda letadla s osádkami. Dne 1. července 1935 podepsali českoslovenští a francouzští vojáci další smlouvu o spolupráci letectva v případě války, která potvrzovala předchozí dohodu.

Brzy nato se začalo zvažovat, že by do Československa byly vyslány ještě další francouzské perutě, kterých mělo být až deset. Tento záměr oficiálně potvrdil dodatek ke smlouvě z roku 1935 podepsaný v dubnu 1937. Československá armáda měla pro nové perutě, které měly z československého území operovat po omezenou dobu, zajistit pomocný personál, pohonné hmoty a leteckou munici, letecký personál měl přiletět z Francie.

Se Sovětským svazem se od roku 1935 rozvíjela zbrojně technická spolupráce, zvláště když se sovětská strana přesvědčila, jak rozsáhlý zbrojní průmysl v Československu existuje. Dne 29. června 1938 byla podepsána smlouva o československo-sovětské vojensko-technické spolupráci. Na jejím základě se začala připravovat pomoc československých odborníků s výstavbou některých sovětských zbrojních továren. Když se však českoslovenští generálové dotazovali na možnou konkrétní vojenskou pomoc, dostali jen vyhýbavé odpovědi.

Stratégové československé armády

Válečné plánování ve 30. letech významně ovlivnili tři generálové působící postupně jako podnáčelníci Hlavního štábu. Od listopadu 1933 tento post zastával divizní generál Václav Kopal, bývalý šéf kurzu pro generály, který považoval za hlavního protivníka jednoznačně Německo a kritizoval předchozí válečné plány zaměřené hlavně na Maďarsko. V říjnu 1935 ho vystřídal brigádní generál Karel Husárek, autor práce o strategii a tvůrce plánů výstavby stálého opevnění, které považoval za jediný způsob, jak zajistit Československu obranu. Posledním podnáčelníkem se stal v prosinci 1937 brigádní generál Bohuslav Fiala, který stál za zásadní reorganizací armády a který zdokonalil zásady stanovené jeho předchůdci.


Zdroje:

Břach, Radko: Úvahy představitelů francouzské vojenské mise z let 1919-1925 o úloze Československa v různých variantách konfliktu. Historie a vojenství, 2003, č. 2, s. 284-312.
Kiszling, Rudolf: Die militärischen Vereinbarungen der Kleinen Entente 1929-1937. München 1959.
Pech, Pavel – Anger, Jan: Plány použití buržoazní čs. armády v letech 1918-1938. Historie a vojenství, 1985, č. 4, s. 27-55.
Šrámek, Pavel: Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939. Praha 2008.
Vojenské dějiny Československa, 3. díl. Praha 1987.
Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha.



Poslední aktualizace: 20.12.2011

NAVRCHOLU.cz