Otištěno v upravené podobě: Válka REVUE Speciál – Boj o Československo 1938, Brno 2011, s. 18-23.


Mezi osobnostmi, které v deníku Venkov 1. ledna 1938 napsaly svá přání do dvacátého roku existence Československa, byl i náčelník Hlavního štábu Československé branné moci armádní generál Ludvík Krejčí. Jeho přání, aby republika bez úhony přečkala vážnou dobu a aby k zajištění její samostatnosti nebylo třeba lidských obětí, zůstalo bohužel nevyslyšeno.


Po dokončení zásadní reorganizace prováděné od roku 1935 se mírová Československá branná moc, jak se československá armáda oficiálně nazývala, od 1. ledna 1938 skládala ze 4 zemských vojenských velitelství, 7 sborů, 17 divizí, 4 rychlých divizí a 55 letek vojenského letectva. Divize nově tvořily tři pěší a jeden dělostřelecký pluk místo dřívějších čtyř pěších a dvou dělostřeleckých pluků. Rychlé divize zase nahradily původní jezdecké brigády a vedle jezdectva se jejich součástí staly motorizované a obrněné jednotky.

Základem Československé branné moci byla pěchota, která představovala téměř 60 % jejího mírového početního stavu. Tvořily ji pěší pluky, horské pěší pluky, hraničářské prapory, cyklistické prapory a instrukční prapor, od roku 1936 pak ještě v souvislosti s výstavbou stálého opevnění strážní prapory a hraničářské pluky. Ve výzbroji měly pušky, lehké a těžké kulomety a minomety, od poloviny 30. let také protitankové kanony. Pěší pluk na plných stavech měl v míru 1697 osob, 61 koní, 1566 pušek, 81 lehkých a 24 těžkých kulometů, 2 minomety a 2 protitankové kanony. K pěchotě patřily dále pluky útočné vozby zahrnující obrněné jednotky složené z tanků, tančíků, obrněných aut a obrněných vlaků.

Druhou nejpočetnější složkou Československé branné moci bylo dělostřelectvo, které představovalo skoro 20 % jejího mírového početního stavu. Dělilo se na lehké, hrubé, těžké a speciální a tvořily ho dělostřelecké pluky a samostatné dělostřelecké oddíly. Výzbroj zahrnovala kanony, houfnice a moždíře různých ráží. Lehký dělostřelecký pluk měl v míru 699 osob, 380 koní, 263 pušek, 12 lehkých kulometů a 24 děl. Jako tažná síla sloužily koně, ve 30. letech se začala více prosazovat motorizace. Plně motorizovat se podařilo dělostřelectvo těžké a speciální, jen částečně hrubé a lehké. Součástí dělostřelectva byly automobilní jednotky organizované do automobilních praporů.

Samostatnou složkou Československé branné moci zůstávalo jezdectvo představující asi 6 % jejího mírového početního stavu, přestože jeho význam klesal. Tvořily ho dragounské pluky, kterým sloužil kůň jako rychlý prostředek pro přesun a které měly bojovat jako pěchota, s níž měly podobnou výzbroj. Nevýhodou ovšem bylo, že po sesednutí z koní u nich musela část vojáků zůstat. Dragounský pluk měl v míru 900 osob, 694 koní, 647 pušek, 24 lehkých a 8 těžkých kulometů a 2 protitankové kanony.

Stále větší význam naopak získávalo letectvo, které představovalo asi 4 % mírového početního stavu Československé branné moci a ve 2. polovině 30. let se zvětšilo skoro o celou polovinu. Dělilo se na pozorovací, zvědné, stíhací, lehké bombardovací a těžké bombardovací a tvořily ho letecké pluky složené z perutí a letek. Ve výzbroji mělo letadla domácího původu, které doplňovaly bombardovací stroje ze zahraničí. Nejpočetnější bylo stíhací letectvo, jehož letky měly v míru 12 letadel, ostatní letky měly po 10 letadlech s výjimkou těžkých bombardovacích letek s 6 letadly. Letectvu podléhalo protiletadlové dělostřelectvo, které bylo sice motorizované, ale málo početné.

Zajišťovat veškeré technické práce bylo úkolem ženijního vojska, které představovalo asi 5 % mírového početního stavu Československé branné moci. Tvořily ho ženijní pluky, samostatný ženijní prapor a železniční pluk, které disponovaly rozmanitým vybavením včetně protitankových kanonů, trhavin nebo říčních min. Početní stavy ženijních pluků v míru se dosti lišily, např. počet osob se pohyboval od zhruba 750 po téměř 2000. Součástí ženijního vojska byly i říční válečné lodě na Dunaji.

Udržovat spojení mělo telegrafní vojsko představující jen asi 3 % mírového početního stavu Československé branné moci. Tvořily ho telegrafní prapory, které jako spojovací prostředky využívaly radiostanice, telegraf, telefon a také poštovní holuby. Telegrafní prapor měl v míru 752 osob, 63 koní a 342 pušek.

Dalšími složkami Československé branné moci byly služby, a to zbrojní (zbrojnice a zbrojně technické úřady), letecká (letecké sklady), ženijní (ženijní sklady), spojovací (telegrafní sklady), zdravotnická (nemocnice a zdravotnické sklady), intendanční (proviantní sklady), automobilní (automobilové zbrojovky), justiční (soudy a věznice) a jiné.

Válečná armáda

Pro případ vojenského ohrožení existoval systém mimořádných vojenských opatření. Kromě mobilizace se jednalo především o povolání jednoho nebo více ročníků vybraných záložníků, kteří měli zvýšit početní stav armády a umožnit provedení ostrahy a krytu hranic. Ostraha hranic představovala zvýšený stupeň zabezpečení státní hranice a znamenala mimo jiné bojovou pohotovost pro jednotky v pohraničním opevnění, rozmístění letectva a aktivování protiletadlové obrany. Při krytu hranic, nejvyšším stupni zabezpečení, byly jednotky na hranicích doplněny na válečné počty a zaujaly úplnou obrannou sestavu.

Vyhlášením mobilizace se do vojenské služby povolávali všichni záložníci ve věku 21 až 40 let, což umožňovalo československé armádě přejít na válečnou organizaci, která výrazně zvyšovala početní stavy všech jejích částí. Jestliže mírová divize měla mít asi 5000 osob, u válečné divize to mělo být necelých 14000 osob. A zatímco mírová rychlá divize měla mít necelé 4000 osob, válečnou rychlou divizi už mělo tvořit asi 11000 osob.

Podle mobilizačních plánů se měla 4 zemská vojenská velitelství změnit na 4 velitelství samostatných armád a 7 sborů mělo vytvořit 6 hraničních pásem, 8 sborů a 7 sborových oblastí. Počet divizí by se zdvojnásobil, když ze 17 divizí mělo vzniknout 12 hraničních oblastí a 22 divizí. Rychlé divize měly zůstat 4, ale rozšířilo by se jejich složení. Konečně se počítalo ještě se vznikem 2 zvláštních okrsků k obraně Prahy a Plzně.

I po přechodu na válečnou organizaci zůstala nejpočetnější složkou pěchota. Všechny její útvary by se zdvojily, tj. vytvořily ještě jeden záložní útvar, a některé pěší pluky dokonce postavily záložní pluky dva. Pouze strážní prapory a hraničářské pluky nezvyšovaly svůj počet. Pěší pluk měl mít po mobilizaci 3179 osob, 108 lehkých a 36 těžkých kulometů, 6 minometů a 12 protitankových kanonů. Pluky útočné vozby vytvořily řadu samostatných čet, rot a praporů a samy přestaly existovat. Prapor lehkých tanků měl mít po mobilizaci 586 osob, 12 lehkých kulometů, 49 tanků, 22 osobních a 66 ostatních automobilů, rota obrněných automobilů měla mít 12 vozidel.

Za pěchotou následovalo dělostřelectvo, jehož přechod na válečnou organizaci se lišil podle druhu. Dělostřelecké pluky a oddíly lehkého dělostřelectva se zdvojily a vytvořily ještě jeden záložní útvar. Dělostřelecké pluky hrubého dělostřelectva postavily oddíly, z nichž byly následně sestaveny nové pluky. Těžké dělostřelecké pluky se rozpustily a místo nich vznikly samostatné dělostřelecké oddíly a podobně přestaly existovat i pluky speciálního dělostřelectva. Lehký dělostřelecký pluk měl mít po mobilizaci 1807 osob, asi 1100 koní, 19 lehkých kulometů a 30 děl.

Výrazně rozrůst se během mobilizace mělo ženijní vojsko a telegrafní vojsko, které musely nejen postavit ženijní a telegrafní útvary pro armády, sbory a divize, ale také celou řadu samostatných útvarů. Ženijní pluky a samostatný ženijní prapor se tak přeměnily na samostatné ženijní roty a speciální ženijní prapory, mostní prapor, světlometné roty, pobřežní roty, lodní rotu apod. Železniční pluk zase vytvořil železniční stavební roty, železniční provozovací roty a další útvary. Telegrafní prapory pak postavily telegrafní prapory pro všechny armády, sbory a divize a dále samostatné telegrafní roty.

Jezdectvo bylo sice i po mobilizaci třetí nejpočetnější složkou, ale z větší části šlo o nebojové útvary. Několik dragounských pluků se mělo přeměnit na menší jezdecké útvary, zbývající by zůstaly zachovány. Dragounský pluk měl mít po mobilizaci 1247 osob, 1087 koní, 24 lehkých a 12 těžkých kulometů a 3 protitankové kanony.

Nejméně početné, zato velmi důležité bylo letectvo, které mělo přejít spolu s protiletadlovým dělostřelectvem na válečnou organizaci už před mobilizací. Část leteckých pluků a perutí by zanikla, letky zůstaly všechny a doplnily by je nově postavené kurýrní letky a také letky francouzského letectva, které měly přiletět na základě dohod mezi československým a francouzským vojenským letectvem. Stíhací letky měly mít 15 letadel, ostatní letky 12 letadel s výjimkou těžkých bombardovacích letek s 9 letadly.

Mobilizace se samozřejmě týkala také služeb, přičemž vedle existujících by vznikly další, a to služba silniční dopravy (automobilní, autobusové a vozatajské kolony), železniční služba (ústřední železniční velitelství), poštovní služba (polní pošty), pracovní služba (pracovní roty) a etapní služba (etapní okrsky, etapní prapory a čety).

První krize

V březnu 1938 obsadila německá armáda Rakousko. Velení Československé branné moci na to reagovalo okamžitým posílením obrany především jižní Moravy a jižních Čech. Ještě v březnu byly zdejší pěší útvary doplněny téměř dvěma tisícovkami vycvičených mužů od pěších a horských pěších pluků ze Slovenska a protitankovými kanony od pěších a horských pěších pluků ze Slovenska a severní Moravy. V dubnu následoval rozkaz k vytvoření dvou nových mírových svazků v síle divize, a to Skupiny 1 v západních Čechách a Skupiny 2 na jižní Moravě. Skupiny se měly skládat ze tří pěších a jednoho dělostřeleckého pluku a jejich velitelství začala fungovat v květnu.

Dne 20. května 1938 nařídila československá vláda povolání nejmladšího ročníku záložníků a dalších vybraných specialistů do zbraně jako reakci na zpravodajské informace o údajném soustřeďování německých vojsk v blízkosti československých hranic. Během následujícího dne obsadili českoslovenští vojáci hranice, úplná ostraha hranic včetně nezbytných příprav k ničení a bojové pohotovosti letectva i protiletadlové obrany byla provedena do večera 23. května. Početní stav Československé branné moci se zvýšil z asi 200000 mužů na asi 370000 mužů.

Po uklidnění situace byla mimořádná vojenská opatření postupně odvolávána. Dne 1. června byla propuštěna první část záložníků, 6. června byla zrušena ostraha na hranicích s Maďarskem a 13. června na hranicích s Německem. Všechna zbývající vojenská opatření pak skončila 22. června. Mezitím začala úprava plánů pro mimořádná vojenská opatření s využitím poznatků získaných během květnové ostrahy hranic. Nové plány měly začít platit ještě ve druhé polovině června.

Od 1. července 1938 se změnily také mobilizační plány, v nichž se objevila Skupina 1 a 2. Československá branná moc po mobilizaci měla nově mít 4 armády, 6 hraničních pásem, 8 sborů, 12 hraničních oblastí, 2 skupiny, 21 divizí, 4 rychlé divize, zvláštní okrsek k obraně Prahy a 7 sborových oblastí. S dalšími změnami mobilizačních plánů se počítalo od 15. února 1939, kdy mělo dojít jednak k přejmenování hraničních pásem na pohraniční oblasti a hraničních oblastí na pohraniční kraje a dále ke zvýšení počtu svazků určených k obraně státní hranice o jeden na celkem patnáct.

Změny čekaly také mírovou organizaci, a to už od 1. října 1938. Jedna z divizí měla být k tomuto datu kompletně motorizovaná a zvýšit se měla i její palebná síla, Skupina 1 a 2 měly přejít na pevnější organizaci odpovídající ostatním divizím. Posíleno mělo být hrubé a protiletadlové dělostřelectvo a začaly přípravné práce ke zřízení výsadkářů, jejichž výcvik měl být zahájen na jaře 1939. Od 1. října měla být také ze dvou na tři roky prodloužena délka vojenské služby. Nic z toho se ale nakonec neuskutečnilo.

Dramatické září

Od počátku září rostlo napětí mezi Československem a Německem a hrozba války byla stále reálnější. Na situaci reagoval i náčelník Hlavního štábu Československé branné moci armádní generál Ludvík Krejčí, který 9. září 1938 adresoval vybraných politikům včetně prezidenta Edvarda Beneše memorandum, v němž je upozorňoval na připravenost a odhodlání armády bránit stát a doporučoval provedení vybraných vojenských opatření. Na závěr memoranda připojil své osobní poselství, které zakončil výzvou: „Když zemříti, tak čestně.“

Poté, co v pohraničí českých zemí vypuklo ozbrojené povstání sudetských Němců, vyhlásil Hlavní štáb Československé branné moci 13. září 1938 večer opět mimořádná vojenská opatření. Do zbraně bylo povoláno asi 120000 mužů, kteří zvýšili početní stav armády na více než 380000 mužů. To umožnilo obsadit opevnění, aktivovat letectvo a protiletadlovou obranu a zahájit také rozvoz munice a pohonných hmot na předpokládaná místa. Uvedená opatření však vyžadovala další vojáky, takže Hlavní štáb požádal o povolání dvou ročníků zálohy, vláda ale souhlasila jen s jedním. Tito záložníci byli povoláni 17. září a Československá branná moc měla po jejich nástupu již zhruba 460000 mužů.

O tři dny později opustily své posádky mírové divize nepodílející se na zajištění hranic a přesunuly se do severních Čech, na jižní Moravu a jihozápadní Slovensko tak, aby mohly zasáhnout v případě útoku. Přímo na hranicích vojáci pokračovali v přípravách k ničení, stavěli protitankové a protipěchotní překážky a zesilovali odolnost obranné linie. Letectvo připravilo plán úderu na německé motorizované a tankové kolony, které by překročily československé hranice. Vybraní velitelé měli odjet na Českomoravskou vrchovinu a moravsko-slovenské pomezí a připravit tam výstavbu záchytných obranných postavení.

Dne 22. září 1938 dopoledne nařídil Hlavní štáb Československé branné moci ostrahu hranic s Německem, s Maďarskem a také s Polskem na Těšínsku. Vzápětí následovalo vyhlášení úplné bojové pohotovosti v opevnění a na hlavním obranném postavení. Obranné pozice v opevnění před hlavním městem zaujaly také pražské pěší pluky. K obraně státu bylo v této době připraveno zhruba půl milionu mužů, v pohotovosti stálo letectvo a protiletadlová obrana. Dne 23. září se československá vláda dohodla na vyhlášení mobilizace a vzápětí tuto informaci oznámil rozhlas. Hlavním velitelem Československé branné moci se stal armádní generál Ludvík Krejčí.

Mobilizace

Mobilizace znamenala přechod celé země do stavu branné pohotovosti, přičemž armáda měla podle mobilizačních plánů přejít na válečnou organizaci zhruba za deset dnů. Celkem se mobilizace týkala asi 1 250 000 osob, včetně těch, kteří již nastoupili před jejím vyhlášením. Protože část záložníků především německé národnosti nenastoupila, dosáhla Československá branná moc početního stavu přibližně 1,1 milionu mužů, kteří disponovali asi 780 protitankovými kanony, 1350 minomety, 2270 děly a 350 tanky. Dalších asi 270 protitankových kanonů bylo z velké části umístěno v objektech opevnění. Vojenské letectvo mělo asi 1400 letadel, z toho asi 900 bojových, protiletadlovou obranu zajišťovalo 230 protiletadlových kulometů a 250 protiletadlových kanonů.

Československá branná moc se mobilizací rozdělila na dvě části, polní a zápolní armádu. Početně větší polní armáda byla určena k boji s nepřítelem a tvořily ji především bojové útvary. V jejím čele stálo Hlavní velitelství s hlavním velitelem podřízeným prezidentovi republiky. Početně menší zápolní armáda měla zabezpečovat polní armádu a tvořily ji výcvikové a nebojové útvary. Její činnost řídilo Ministerstvo národní obrany v čele s ministrem, který byl členem vlády.

Hlavnímu velitelství podléhaly čtyři samostatné armády. I. armáda bránila téměř celé Čechy, II. armáda severní Moravu a IV. armáda jižní Moravu a část jižních Čech. Slovensko a Podkarpatskou Rus zajišťovala III. armáda. Armády měly od dvou do čtyř sborových velitelství, tj. sborů nebo hraničních pásem, jeden sbor podléhal přímo Hlavnímu velitelství. Celkem tvořilo polní armádu 6 hraničních pásem, 8 sborů, 12 hraničních oblastí, 21 divizí, 3 skupiny, 4 rychlé divize a zvláštní okrsek k obraně Prahy, což bylo 14 svazků v síle sboru, 40 svazků v síle divize a 1 svazek v síle brigády. Navíc vznikla ještě 2 zvláštní velitelství pro výstavbu záchytných obranných postavení. Letectvo polní armády disponovalo 66 letkami, z nichž bylo 57 bojových.

Ministerstvu národní obrany podléhalo sedm sborových oblastí pokrývajících celé území Československa. Sborové oblasti tvořila tzv. náhradní tělesa bojových útvarů polní armády zajišťující pro ně výcvik a doplňování, dále služby, které nebyly součástí polní armády, posádková velitelství, posádkové správy, vojenské školy, vojenské ústavy a výcvikové tábory. Patřila sem i vyšší posádková velitelství Praha a Plzeň a během mobilizace zřízené velitelství cizích dobrovolníků v Košicích. Letectvo zápolní armády disponovalo 10 cvičnými a školními letkami.

Mobilizace probíhala zpočátku rychle a bez potíží, brzy se však začaly projevovat nedostatky osob způsobené nenastoupením záložníků německé národnosti. Další problémy působilo také nedodání nebo špatný stav automobilů z civilního sektoru, takže koncem září byl nedostatek motorových vozidel hlavně na Slovensku kritický a znemožňoval řadě záložních útvarů dosáhnout pohotovosti. Snaha nahradit chybějící automobily selskými vozy vedla jen k dalším potížím spojeným s jejich opožděným dodáváním a špatným stavem. Nicméně přes tyto komplikace byla 30. září 1938 většina záložních útvarů na svých místech a pouze čtyřem divizím na Slovensku a Podkarpatské Rusi dosud chyběly významné části.

Snahou mobilizačních plánů bylo, aby nevznikl příliš velký rozdíl mezi mírovými útvary a útvary vytvářenými za mobilizace. To se ale nepodařilo. Mírové útvary zajišťující státní hranice odčerpaly naprostou většinu aktivně sloužících vojáků a také techniky, takže mobilizačně vytvářené útvary předurčené jako záloha zůstaly odkázány především na z civilu povolané záložníky a techniku. První z nich byly také přednostně vybavovány a posilovány, takže svazky zajišťující státní hranice plánované početní stavy překročily, zatímco záložní svazky jich nedosáhly. Hraniční oblasti tak měly kolem 20000 osob, někdy i více, divize měly jen zhruba 11000 až 13000 osob.

Pěchotu a jezdectvo se podařilo vybavit moderní výzbrojí, pouze pěším útvarům vzniklým za mobilizace chyběly až na výjimky protitankové kanony. S nedostatkem techniky se potýkaly také obrněné jednotky, prapory lehkých tanků měly 36 až 40 tanků. Dělostřelectvo disponovalo moderním i starším, ale stále vyhovujícím materiálem, vyčerpala se ovšem téměř celá záloha dělostřelecké výzbroje, takže nebylo čím nahrazovat ztráty. Stejná situace nastala u letectva, kde ji vyřešili snížením počtu letadel v letce na 10 kusů. Výzbroje pro ženijní vojsko a telegrafní vojsko byl dostatek, chyběly jen protitankové miny pro ženijní prapory a lepší vybavení dopravními prostředky.

Bojovou hodnotu ovlivňovala také přítomnost vojáků z národnostních menšin, především německé. Největší zastoupení, až 40 %, měli v ženijním vojsku a v dělostřelectvu, včetně automobilních jednotek dělostřelectva. Naopak téměř nulové zastoupení měli v telegrafním vojsku a v letectvu, kde sloužili až na ojedinělé výjimky jen čeští a slovenští vojáci. V menší míře se vojáci z národnostních menšin vyskytovali u jezdectva, ve větší míře pak u pěchoty, i když i zde existovaly útvary, např. v opevnění nebo obrněné jednotky, zcela bez jejich přítomnosti.

Po Mnichovu

Po přijetí Mnichovské dohody 1. října 1938 nařídil hlavní velitel armádní generál Ludvík Krejčí, aby se v mobilizaci pokračovalo s tím, že se nebudou provádět opatření vyžadující finanční náklady a zruší se mobilizační objednávky. Zastavilo se také povolávání osob a přebírání motorových vozidel, koní i selských vozů. Mobilizace se dokončovala v průběhu 4. října, další den se v ní už nepokračovalo a osoby ani dopravní prostředky se nepovolávaly. Začala se naopak připravovat demobilizace osob a dopravních prostředků, příslušný demobilizační rozkaz byl vydán 6. října.

Demobilizace byla rozvržena do čtyř etap. První z nich proběhla 9. a 10. října a byly při ní propuštěny všechny přebytečné osoby a rozpuštěny útvary, které z různých důvodů zůstaly v mobilizačních střediscích. Druhá etapa se uskutečnila 11. října a došlo při ní ke zrušení týlových a pomocných útvarů. Třetí etapa demobilizace od 17. do 19. října znamenala likvidaci všech záložních útvarů postavených po vyhlášení mobilizace. Na třetí etapu navazovala čtvrtá etapa ve dnech 20. až 26. října, během které byly až na výjimky propuštěny z vojenské služby všechny ročníky záložníků kromě nejmladšího.

Již předtím skončilo rozdělení na polní armádu a zápolní armádu. Od 11. října přestaly fungovat sborové oblasti, o den později přešla agenda Hlavního velitelství na Ministerstvo národní obrany, i když funkce hlavního velitele zůstala zatím zachována. Do konce října ukončila svoji činnost velitelství I., II. a IV. armády a přeměnila se opět na zemská vojenská velitelství.

Třetí a čtvrtá etapa demobilizace a s ní spojené rozpuštění záložních útvarů se však týkaly jen českých zemí. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi zůstala III. armáda v pohotovosti a chystala se na případný vojenský střet s Maďarskem. Koncem října 1938 ji tvořily 3 hraniční pásma, 2 sbory, 4 hraniční oblasti, 10 divizí a 1 rychlá divize, které disponovaly asi 220000 muži, více než 100 tanky a 230 bojovými letadly. Nakonec i v tomto případě rozhodla politická jednání, k válce nedošlo a proběhla zde třetí a čtvrtá etapa demobilizace.

Dne 15. prosince 1938 se již v celé republice konala dodatečná pátá etapa demobilizace, během které byl propuštěn nejmladší ročník záložníků, a Československá branná moc se vrátila ke své mírové organizaci. Mezitím 5. prosince skončila ostraha hranic proti Německu, o týden později proti Maďarsku a Polsku, s výjimkou úseku na bývalé Podkarpatské Rusi. Symbolickou tečku za celou mobilizací učinil 20. prosince nový prezident Emil Hácha, když zprostil armádního generála Ludvíka Krejčího funkce hlavního velitele.


Doplňky:

Hraniční oblasti a pásma

Ve válečné organizaci československé branné moci existovalo od poloviny 30. let pro některé svazky zvláštní pojmenování. Divize zajišťující státní hranice se nazývaly hraniční oblasti a sbory zajišťující státní hranice zase hraniční pásma. Měly se tak odlišit svazky tzv. krycí armády od svazků tzv. manévrovací armády, přičemž rozdíly nebyly jen v jejich názvu, ale také ve složení. Hraniční oblasti disponovaly posilovými útvary (např. hraničářskými prapory, četami tančíků nebo improvizovanými obrněnými vlaky), takže byly silnější než běžné divize. Naopak hraniční pásma byla slabší než běžný sbor, protože měla jeden dělostřelecký pluk a jednu ženijní rotu, zatímco sbor dva dělostřelecké pluky a dvě ženijní roty. Na podzim 1938 se nakonec do obrany státní hranice zapojila i většina sborů a několik divizí.

Vojenské výdaje

Výstavba československé branné moci nebyla financována z běžného rozpočtu Ministerstva národní obrany. K opatřování vojenského materiálu a budování vojenských staveb sloužil speciální fond zřízený v roce 1927, který doplnily v roce 1936 a 1937 dva zvláštní úvěry ve výši 8,8 a 5,6 miliard korun. Další výdaje na obranu státu existovaly také v rámci jiných ministerstev (např. na výstavbu letišť), takže v roce 1937 obranné výdaje tvořily skoro 10 % československého hrubého domácího produktu, v roce 1938 by se zřejmě přiblížily k 15 % hrubého domácího produktu. Československá republika tak na zbrojení vydávala nejvíce ze všech tehdejších demokratických zemí, překonaly jí jen diktátorské Německo, Itálie, Japonsko a Sovětský svaz.


Zdroje:

Fidler, Jiří – Sluka, Václav: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938. Praha 2006.
Hamák, Bedřich – Vondrovský, Ivo: Mobilizovaná československá armáda 1938 (30. září 1938). Dvůr Králové nad Labem 2011.
Sander, Rudolf: Válečná československá armáda v září roku 1938. Historie a vojenství, 1995, č. 6, s. 23-80.
Straka, Karel: Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932-1939. Praha 2007.
Šrámek, Pavel: Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939. Praha 2008.
Šrámek, Pavel a kolektiv: Když zemřít, tak čestně. Československá armáda v září 1938. Brno 1998.
Vojenské dějiny Československa, 3. díl. Praha 1987.
Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha.



Poslední aktualizace: 20.12.2011

NAVRCHOLU.cz