Armáda a okupace v březnu 1939

Když v roce 1918 skončila světová válka, panovalo jednoznačné přesvědčení, že podobné hrůzy se již nikdy nesmí opakovat. Jenže uplynulo pouhých 20 let a světu hrozil nový, ještě ničivější konflikt. Hlavní vinu na stále rostoucím napětí mělo nacistické Německo a jeho výbojná politika, i když se mu zatím díky ústupnosti západních mocností dařilo realizovat své plány bez boje. Prvním samostatným státem, který se stal obětí německé rozpínavosti, bylo v březnu 1938 Rakousko. Pak následovalo Československo, jehož likvidace proběhla ve dvou etapách. Nejprve přišlo v říjnu a listopadu 1938 o rozsáhlé pohraniční oblasti a v březnu 1939 došlo k definitivní okupaci českých zemí.

Období od přijetí mnichovské dohody vládou Československa do německé okupace je označováno jako tzv. Druhá republika. Bylo to období zásadních změn. Československo ztratilo asi 30 % svého území s rozsáhlým průmyslem, bohatými zásobami surovin a důležitými dopravními spoji. Významně se změnilo státoprávní uspořádání, když Slovensko a Podkarpatská Rus dostaly autonomii s vlastními vládami, a také politický systém. Od parlamentní demokracie s velkým množstvím politických stran se přešlo k autoritativní demokracii se dvěma stranami a fakticky bez parlamentu. Prezidentem byl zvolen Emil Hácha a předsedou vlády se stal Rudolf Beran, ministrem zahraničí byl již předtím František Chvalkovský. O slovo se hlásil antisemitismus, fašismus a separatismus, dosud živořící na okraji společnosti. Na poli zahraniční politiky byl nový státní útvar vydán na milost a nemilost Německu a o nějaké samostatné politice nemohla být ani řeč.

Novým podmínkám se musela přizpůsobit také československá armáda. Po Mnichovu bylo jejím hlavním úkolem evakuovat vyklízené pohraniční prostory a zabezpečit novou hranici. Obsazování pohraničí českých zemí se až na jednu výjimku obešlo bez ozbrojených střetů. Zato situace na československo-maďarských a československo-polských hranicích byla mnohem dramatičtější. Došlo k celé řadě větších či menších střetnutí s nepravidelnými polovojenskými formacemi nebo řádnou armádou obou států. Avšak i když byly na Slovensku a Podkarpatské Rusi soustředěny na podzim 1938 poměrně značné československé vojenské síly, díky rozhodnutí vedoucích politiků byla jejich akceschopnost značně omezena a jejich možnosti nevyužity. Československo opět ztrácelo své území a armáda musela pouze nečinně přihlížet. Objevila se dokonce snaha některých politických sil rozdělit jednotnou armádu na tři části: českou, slovenskou a rusínskou. Hlavní štáb se postavil kategoricky proti a své stanovisko obhájil.

Vojenské ohrožení přitom nijak nepolevilo, spíše naopak. Již 21. října 1938 schválil Adolf Hitler příští úkoly německé branné moci, které počítaly s likvidací zbytku Československa. Cílem mělo být rychlé obsazení Čech a Moravy a odříznutí Slovenska. V dokumentu se psalo: „Jednotky, které jsou posádkou v sousedství Čech a Moravy a několik motorizovaných divizí je určeno pro útok s překvapením. Jejich počet závisí na síle vojenských jednotek zbylých v Československu. Musí být zajištěn rychlý a rozhodný úspěch. Musí být vypracováno soustředění a přípravy pro útok. Jednotky, jichž není zapotřebí, budou v pohotovosti tak, že mohou být buďto zasazeny na ochranu hranic, nebo přesunuty za útočící armádou.“ I když okupace ještě bezprostředně nehrozila, dalo se očekávat, že Německo vyčká na vhodnou příležitost a udeří. Mohlo se přitom spolehnout na naprostý nezájem Západu, který mu dal již v době Mnichova naprostou volnost v jednání.

Velení československé armády tušilo hrozící nebezpečí ze strany Německa, ale nemohlo mnoho dělat. Nové československé hranice byly při jednáních německou stranou úmyslně voleny tak, aby stát byl fakticky nehájitelný. Na odstoupeném území zůstala většina opevnění budovaného v minulých letech. Šířka československého území na Moravě byla pouhých 60 km, Praha byla vzdálena od hranic dokonce jen 40 km. Ztrátou asi 35 % obyvatelstva klesl odpovídajícím způsobem kontingent osob pro armádu. Přes toto všechno připravil Hlavní štáb československé armády návrh reorganizace armády, který počítal se snížením počtů jednotek, jejich novou dislokací a také kvalitnějším a modernějším vybavením. Vzhledem k dalšímu vývoji zůstalo jen u plánů.

V rámci připravované reorganizace armády se počítalo s odprodáním části nyní přebytečné výzbroje a výstroje do zahraničí. Byla snaha prodat ji především spojeneckým zemím, které se samy mohly stát obětí německého útoku. Výzbroj se nabízela například Francii, Velké Británii nebo Rumunsku, ale jednání se příliš protahovala. A tak paradoxně jediným, kdo nakonec zbraně od Československa odkoupil, se stalo Německo. To projevilo velký zájem především o těžké dělostřelectvo ráže 15 cm a více, patrně pod vlivem zkoušek československého opevnění v odstoupeném pohraničí. Dne 11. února 1939 podepsali v Berlíně zástupci obou stran kupní smlouvu na prodej zhruba 270 kusů děl s municí a náhradními součástmi. Všechna děla byla do Německa dodána ještě před okupací, avšak k zaplacení tohoto materiálu v ceně zhruba půl miliardy korun nikdy nedošlo.

Nový rok 1939 měl přinést uklidnění a upevnění poměrů ve válkou ohrožené Evropě. Stal se však pravý opak a první to pocítilo zmrzačené Československo. Na československo-německých jednáních 21. ledna 1939 v Berlíně vyjádřil německý ministr zahraničí Ribbentrop i německý vůdce Adolf Hitler otevřenou nespokojenost s československou politikou a po memorandu z 22. února, v němž vláda Rudolfa Berana připomněla slíbené záruky nových československých hranic, odmítlo Německo jakákoliv další jednání s Československem. Na hranicích s Maďarskem docházelo k incidentům a pohraničním sporům. Někteří činitelé na Slovensku začali stále více a více uvažovat o samostatnosti. Šestiměsíční existence tzv. Druhé republiky se chýlila ke svému konci.

Stejně jako na podzim 1938 se záminka k útoku na Československo našla v národnostní otázce. Tentokrát však nešlo ani tak o Němce, ale o Slováky. Již v průběhu existence tzv. První republiky se ukazovalo, že dříve nebo později bude třeba řešit problém postavení Slovenska v rámci Československa. Po několika neúspěšných pokusech získalo Slovensko v říjnu 1938 autonomii a vládu v čele Josefem Tisem. I po této autonomii se část slovenských představitelů nevzdala zcela myšlenek na samostatný stát nebo autonomii v rámci jiného státu, například Polska nebo Maďarska. Podle vzoru německých oddílů SA se vytvářela polovojenská Hlinkova garda.

Dne 8. března 1939 označil Adolf Hitler na shromáždění představitelů hospodářství, strany a armády situaci v Praze za nesnesitelnou a oznámil, že během několika dní, ne později než 15. března, bude Československo vojensky obsazeno. O dva dny později vypracovalo vrchní velitelství pozemního vojska časový plán vojenské operace nazvané „Unternehmen Südost“. Den „A“, tj. vyhlášení pohotovosti, byl určen na 12. března a den „Y“, tj. zahájení operace, na 15. března s tím, že konkrétní hodinu překročení československých hranic ještě určí Adolf Hitler.

Že se něco proti Československu připravuje, zjistila nejdříve československá vojenská zpravodajská služba, a to jednak sama, jednak od spřátelených zahraničních zpravodajských služeb. Konkrétní datum akce uvedl známý agent A-54 Paul Thümmel na schůzce s československými zpravodajci v Praze 11. března 1939. Sdělil jim, že akci bude předcházet žádost slovenské vlády o podporu při odtržení a na Slovensku a Moravě budou záměrně vyvolány incidenty. Hlavním motivem varování tohoto dosti rozporuplného agenta byla patrně obava, aby německé orgány nenašly dokumenty dokazující jeho dlouhodobou spolupráci s československou rozvědkou. O hrozícím nebezpečí informovali zastupující náčelník Hlavního štábu generál Bohuslav Fiala a faktický přednosta zpravodajského oddělení plukovník František Moravec 12. března předsedu vlády Rudolfa Berana a vybrané ministry jeho vlády. Především ministr zahraničních věcí František Chvalkovský však zprávy zpochybňoval a doporučoval nevyvolávat zbytečně paniku jako se to, podle něj, stalo v květnu 1938. Diskutovalo se i o eventuálních možných protiopatřeních, avšak bez jakéhokoliv konkrétního závěru.

Nejprve se situace vyhrotila na Slovensku. Přispěla k tomu mimo jiné i skutečnost, že dva ministři slovenské autonomní vlády Ferdinand Ďurčanský a Mikuláš Pružinský jednali bez vědomí československé vlády v Berlíně. Po určitém váhání se vláda v Praze rozhodla zasáhnout a 9. března 1939 odvolala celou autonomní vládu. Moc na Slovensku převzala na její pokyn v noci z 9. na 10. března armáda, která zajistila vybrané osoby a odzbrojila Hlinkovy gardy. Vojenskou akci řídil velitel VII. sboru v Banské Bystrici generál Bedřich Homola, a proto se lze někdy setkat s termínem „Homolův puč“. Bez dalších politických rozhodnutí a především vzhledem k následujícímu vývoji se tato akce stala jen prázdným gestem a internované osoby byly brzy propuštěny. O osudu Slovenska se totiž rozhodlo v Berlíně. Na základě pozvání Adolfa Hitlera sem 13. března přijel Josef Tiso. Hitler mu oznámil, že Slovensko buď ihned vyhlásí svoji samostatnost nebo bude okupováno Maďarskem. Jiná možnost nebyla. Překvapený Tiso se vrátil do Bratislavy, kde v poledne 14. března 1939 vyhlásil slovenský sněm jednomyslně samostatnost.

Složitá byla v té době také situace na Podkarpatské Rusi, nyní nazývané Karpatská Ukrajina. I zde byly problémy dlouhodobější. Stále zjevnější separatistické tendence si již v lednu 1939 vynutily dosazení energického generála Lva Prchaly do zdejší vlády v Chustu. Ani on však nezmohl příliš proti rostoucímu nacionalismu, spojenému s budováním vlastních polovojenských formací, tzv. Karpatské Síče. Právě tyto oddíly se pokusily v noci z 13. na 14. března 1939 obsazením důležitých míst v Chustu zahájit povstání. Celý plán po zásahu četnictva a armády ztroskotal a 14. března v poledne byl ve městě obnoven pořádek. Většina povstalců uprchla do hor. Mezitím se objevilo nové nebezpečí. Ráno 14. března, po předchozí nótě, zaútočila na území Podkarpatské Rusi maďarská armáda s cílem připojit je k Maďarsku. Tři pěší a dva jezdecké pluky podporované dělostřelectvem se snažily dosáhnout co nejrychleji hranice s Polskem a odříznout tak Podkarpatskou Rus od Slovenska. Jednotky československé armády, konkrétně dva pěší pluky a neúplný dělostřelecký pluk, se postavily útočníkovi na odpor a podařilo se jim nápor nepřítele dočasně zastavit. Jednalo se bezesporu o úspěch, protože útočník měl přesilu. Jestliže však po vojenské stránce nebylo postavení československých sil nejhorší, po politické stránce bylo zcela beznadějné. Poté, co svoji samostatnost vyhlásilo 14. března Slovensko, učinila tak krátce nato i vláda Podkarpatské Rusi. Narozdíl od Slovenska trval tento samostatný stát jen krátký okamžik.

Ve snaze zjistit postoj a názory Německa k vývoji v Československu doporučila 13. března 1939 vláda v Praze cestu prezidenta Emila Háchy do Berlína. Nešlo o novou myšlenku, protože o takové cestě se uvažovalo už začátkem března. Hácha souhlasil, ale odpověď z Německa přišla úmyslně až 14. března po obědě, tj. až po vyhlášení samostatnosti Slovenska. Prezident Hácha s doprovodem odjel vlakem tentýž den odpoledne a brzy ráno ho přijal přímo Adolf Hitler. Bez skrupulí mu sdělil, že v 6 hodin ráno překročí německá armáda hranice českých zemí a narazí-li na odpor, nekompromisně jej zlomí. Zaskočený Hácha mohl jen nařídit své vládě, aby okupantům nebyl kladen odpor, a pak podepsal prohlášení, že klade osud českého národa do Hitlerových rukou. Do už okupované Prahy se vrátil 15. března večer.

Dne 14. března 1939 po obědě se u zastupujícího náčelníka Hlavního štábu československé armády generála Bohuslava Fialy sešli vysocí důstojníci, mezi nimi i plukovník Heliodor Píka popravený komunistickým režimem v roce 1949, a diskutovali o hrozící německé okupaci a možných vojenských protiopatřeních. Přizváni byli také velitelé pěších a dělostřeleckých pluků pražské posádky, ale k ničemu konkrétnímu se nedospělo. Po informaci, že prezident Emil Hácha odjede do Berlína, se zúčastnění rozhodli vyčkat na výsledek této cesty.

Jediný, kdo nevyčkal na návrat prezidenta z Berlína, byl faktický přednosta zpravodajského oddělení Hlavního štábu plukovník František Moravec. Ve spolupráci se zástupcem britské zpravodajské služby v Praze připravil totiž plán odletu vybraných pracovníků zpravodajského oddělení do Velké Británie. S sebou chtěli vzít nejdůležitější zpravodajské dokumenty, včetně materiálů o agentovi A-54. Celý plán byl důkladně připraven a důsledně utajen, a to i před nadřízenými plukovníka Moravce, což později vedlo k obviňování, že jednal na vlastní pěst. Odpoledne 14. března 1939 se na letišti v Ruzyni sešlo 11 mužů, kteří nastoupili do zvláštního letadla nizozemské letecké společnosti KLM. Přestože počasí bylo velmi nepříznivé, letadlo kolem půl šesté odstartovalo. Po dramatickém letu přes německé území přistálo v Rotterdamu, odkud po doplnění pohonných hmot pokračovalo do Londýna. Kolem 23. hodiny přistáli všichni na londýnském letišti. Odlet zpravodajských důstojníků v předvečer okupace představoval bezesporu významný čin, který podpořil budoucí aktivity československého zahraničního odboje. Nelze ovšem pominout, že důstojníci v samotném Hlavním štábu se na akci plukovníka Moravce dívali velmi kriticky a nejen proto, že je nevzali s sebou. Moravcův tým se totiž doslova vypařil, aniž by někomu předal velení a postaral se o likvidaci zbývajících písemností.

Přestože Adolf Hitler tvrdil, že obsazování začne 15. března 1939 ráno, první němečtí vojáci vstoupili na české území již den předtím, tj. 14. března. Kolem 18. hodiny překročily jednotky VIII. sboru a pluku SS „Leibstandarte Adolf Hitler“ státní hranici v prostoru Moravské Ostravy a Místku a obsadily obě města. Úkolem těchto sil bylo s největší pravděpodobností zabránit případné snaze Polska získat tuto průmyslovou oblast pro sebe. Dvě německé vojenské kolony (pravděpodobně šlo o 84. pěší pluk 8. pěší divize) dorazily i k Czajankovým kasárnám v Místku, v nichž byl ubytován III. prapor 8. pěšího pluku „Slezského“. První kolona jedoucí dále minula kasárna bez problémů, avšak druhá, která měla patrně kasárna zajistit, narazila na odpor. Stráž na bráně kasáren zahájila po okupantech palbu a ti ji opětovali. Vzniklá přestřelka se rychle rozrostla, neboť na obou stranách se do ní zapojili další vojáci. Velení obrany kasáren se ujal velitel 12. roty pluku kapitán Karel Pavlík, který rozdělil obráncům úkoly. Českoslovenští vojáci měli k dispozici pušky a lehké kulomety, ale jen s malým množstvím střeliva. Přesto se jim podařilo odrazit pokus Němců zmocnit se budovy, podporovaný obrněným automobilem a protitankovým dělem. Kapitán Pavlík dokonce uvažoval o výpadu z kasáren, ale k jeho provedení chyběly zbraně. Po zhruba půl hodině střelby začaly obráncům docházet náboje a telefonickým dotazem zjistili, že nikde jinde se nebojuje. Proto velitel praporu podplukovník Karel Štěpina, který sledoval boj ze své kanceláře, poslal před kasárna zástupce kapitána Pavlíka s bílým praporem (šlo o bílou blúzu na koštěti), aby dojednal zastavení palby. Němečtí vojáci krátce nato kasárna obsadili a obránce odzbrojili. Přestože boj v Místku byl ojedinělou akcí odporu, způsobil Němcům citelné ztráty na mrtvých a raněných. Přesná čísla nejsou známa, ale hovoří se o 6, 12 nebo až 18 mrtvých vojácích německé armády a řadě raněných, a to včetně důstojníků. Podle pozdějšího německého hlášení zemřelo při obsazování Moravy a Slezska celkem 21 německých vojáků, přičemž většina těchto ztrát připadla s největší pravděpodobností na boj v Místku. Na československé straně byli pouze dva lehce zranění.

K dalším střetům už nedošlo, protože ministr národní obrany generál Jan Syrový vydal na příkaz prezidenta a vlády armádě rozkaz, aby obsazování nebyl nikde kladen odpor. Všichni velitelé měli očekávat příchod německých vojsk u svých jednotek a podrobit se pokynům, které od nich dostanou. Po obdržení tohoto rozkazu začala na všech velitelstvích horečná likvidace tajných písemností, které nesměly padnout do rukou nepřítele. Pálilo se na Hlavním štábu, Ministerstvu národní obrany, na velitelstvích sborů, divizí a dalších místech. Protože na Hlavním štábu nestačila spalovací pec, důstojníci použili kotelny ústředního topení nebo spisy trhali na kousky a splachovali do záchodu. Když ani to nepomohlo, nosili dokumenty do blízkých bytů a tam je spálili v kuchyňských kamnech. Až na výjimky se podařilo v krátkém čase zničit nejdůležitější materiály, takže němečtí vojáci nalezli jen prázdné skříně a trezory. Další ministerstva a jejich složky nepostupovaly stejně důsledně a téměř všechny jejich písemnosti padly do rukou okupantů.

Středa 15. března 1939 byl nevlídný, sychravý den. Ani nepříznivé počasí však okupaci zbytku Československa nezabránilo. Po sedmé hodině ranní obsadily německé jednotky Mělník, v půl deváté byly v Pardubicích. Kolem desáté hodiny přijeli první Němci do budovy Ministerstva národní obrany v Praze-Dejvicích a krátce nato dorazili i na Pražský hrad. O půl jedenácté byla obsazena Čáslav, v poledne se okupanti objevili v Uherském Hradišti. Postupně tak byl obsazen celý zbytek republiky. Německá armáda dokonce překročila slovenské hranice a v prostoru západně od řeky Váh vytvořila tzv. ochranné pásmo. Po sedmé hodině večer vjel do obsazeného Pražského hradu sám Adolf Hitler. O den později vydal výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Druhá republika definitivně skončila.

Okupace českých zemí se zúčastnily vojenské jednotky podléhající velitelství sedmi armádních sborů. Mimo již zmíněný VIII. sbor obsazující severní Moravu, se jednalo o XIV. sbor obsazující východní Čechy, IV. a XVI. sbor obsazující střední Čechy, XIII. sbor obsazující západní a jižní Čechy a konečně XVII. a XIII. sbor obsazující jižní Moravu. V sestavě jmenovaných sborů působilo celkem 17 divizí, z toho 10 pěších, 4 tankové, 3 lehké, a navíc 3 samostatné pluky SS. Operaci řídila dvě velitelství skupiny armád, a to velitelství skupiny armád 3 v Drážďanech (od 16. března v Praze), kterému velel generál Johannes Blaskowitz, a velitelství skupiny armád 5 ve Vídni (od 16. března v Brně), kterému velel generál Wilhelm List. V případě potřeby mohly být do akce zapojeny další divize.

Síly československé armády soustředěné v Čechách a na Moravě byly následující. Šlo o čtyři velitelství sborů (dvě v Čechách a dvě na Moravě), kterým podléhalo celkem 13 divizí, z toho 10 pěších a 3 rychlé, a navíc 2 zvláštní skupiny. Je ovšem třeba zdůraznit, že všechny tyto divize měly nízké stavy a tvořili je převážně nováčci, kteří nastoupili vojenskou službu 1. března 1939. Vycvičené mužstvo bylo již delší dobu odesíláno z Čech a Moravy na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Skutečnou sílu armády v českých zemích lze proto odhadnout na zhruba 7 divizí, tedy asi polovinu z teoretického počtu.

Zatímco v českých zemích se pomalu zabydlovala okupační armáda, na Podkarpatské Rusi pokračovaly intenzivní boje. V nastálé situaci dostaly bránící se jednotky rozkaz vyklidit území a ustoupit na Slovensko. Splnění tohoto rozkazu ale nebylo vůbec jednoduché. Jednotky ze západní části Podkarpatské Rusi ustoupily na Slovensko bez větších problémů, avšak jednotkám odříznutým maďarským vpádem ve východní části Podkarpatské Rusi nezbylo nic jiného, než odejít do Rumunska. Část izolovaných jednotek Stráže obrany státu ze severu přešla do Polska. Poslední jednotky československé armády opustily území Podkarpatské Rusi 17. března 1939 odpoledne. Již den předtím, tj. 16. března, obsadila maďarská armáda město Chust. Několikadenní boje si na obou stranách vyžádaly desítky mrtvých a raněných. Uvádí se, že maďarská armáda ztratila asi 100 mrtvých a 200 až 300 zraněných, československá armáda měla asi 30 mrtvých a kolem 100 zraněných. Tato čísla je třeba brát jako orientační, neboť každý pramen udává něco jiného.

V souvislosti s 15. březnem 1939 se vnucuje otázka, proč se československá armáda nepostavila okupantům na odpor, zda se opravdu nedalo dělat něco jiného než vyčkávat až přijde nepřítel a převezme kasárna. Odpověď na tuto otázku není a ani nemůže být jednoznačná. Není zřejmě sporu o tom, že za situace, jaká byla 15. března ráno, se nedalo bojovat. Vojáci byli v kasárnách, navíc polovinu z nich tvořili nevycvičení nováčci, kteří teprve před pár dny nastoupili do armády. Většina zbraní zůstala ve skladech, žádná opatření ke zvýšení pohotovosti nebyla vyhlášena. Významná část armády se nalézala na osamostatněném Slovensku a ohrožené Podkarpatské Rusi. S ohledem na tyto skutečnosti se nedalo počítat s nějakou centrálně vyhlášenou a řízenou obranou, nanejvýš se samostatnou obranou na několika místech, jejíž význam by byl pouze symbolický. Takovým případem se stala i zmíněná obrana Czajankových kasáren v Místku. Samotná německá armáda s vojenským odporem nepočítala, i když například Hermann Göring vyhrožoval v Berlíně prezidentu Háchovi, že jeho letectvo zničí v případě nutnosti Prahu.

Složitější je to už v případě ukrytí nebo likvidace vojenského materiálu. Zůstává neoddiskutovatelným faktem, že celá výzbroj československé armády nacházející se v českých zemích se dostala nepoškozená do německých rukou. Německá armáda ji pak s úspěchem použila při svých válečných taženích v roce 1939 a 1940 a dokonce při útoku na Sovětský svaz. Ještě větší význam než samotná výzbroj, která během války rychle zastarávala, mělo obsazení zbrojních podniků, připravených z podzimu 1938 vyrábět na maximální možný výkon. Stačí zmínit Škodovy závody v Plzni, tehdy jednu z největších zbrojovek v Evropě. Co pro Německo všechny tyto továrny, nepoškozené, se zapracovaným personálem, s vývojovou základnou a prototypy moderních zbraní, znamenaly, si lze jen těžko představit. Právě tyto zbrojovky chrlily po celou válku zbraně.

O ukrytí či znehodnocení zbraní se mezi vojáky bezpochyby hodně mluvilo, ale kapitulační rozkaz ministra národní obrany a celková situace jakýmkoliv činům zabránily. Nepodřídili se jen jednotlivci. Často je vzpomínán velitel dělostřeleckého pluku v Praze-Ruzyni podplukovník Josef Mašín, pozdější hrdina domácího odboje, který chtěl údajně zničit všechna děla a vyhodit do povětří sklady munice. Okolí mu v tom silou zabránilo a on sám byl obviněn ze vzpoury. I v tomto případě nezbývá než konstatovat, že se asi nic dělat nedalo. K ukrytí zbraní a munice chyběly jak přepravní kapacity, tak vhodné prostory. Případné vyhození muničních skladů by si zcela jistě vyžádalo oběti mezi civilním obyvatelstvem. Samotné zbrojní podniky nepodléhaly armádě a řídilo je civilní vedení. Prototypy nových zbraní byly majetkem zbrojovek. Šance tak mělo jen ukrytí nevelkého množství malých zbraní, k čemuž podle všeho v některých posádkách došlo.

Jedinou alespoň trochu reálnou šanci uniknout okupantům mělo letectvo. Velení československého vojenského letectva se také touto myšlenkou intenzivně zabývalo. Avšak i proti tomuto záměru se všechno postavilo. Plán odletět na Slovensko padl po vyhlášení slovenské samostatnosti, což mimo jiné znamenalo, že s problematickou výjimkou Polska byly české země obklopeny Německem nebo jeho spojenci. Letiště ve spřátelených zemích byla vzdálena stovky kilometrů, na hranici doletu většiny používaných letadel. Počasí v té době, jak jsem již říkal, bylo pro lety velmi nepříznivé. Foukal silný vítr, padal sníh, který pokrýval startovací dráhy letišť, a panovala nízká oblačnost s hustými mraky. Své sehrálo také výrazné omezení letecké činnosti na přelomu let 1938 a 1939. Naprostá většina letadel stála zazimována v hangárech bez paliva a jejich příprava k letu by si vyžádala mnoho práce a času. Pro případný úlet neexistovaly navíc žádné plány nebo pokyny. Tyto všechny okolnosti je třeba vzít v úvahu, pokud se hodnotí chování československého letectva v březnu 1939. Ani v tomto případě samozřejmě nevylučovaly případnou iniciativu jednotlivců, jak dokázaly úlety několika pilotů v roce 1939 a 1940, například dvou strojů v dubnu 1939 z Hradce Králové do Sovětského svazu.

Dnem 16. března 1939 začalo v českých zemích přechodné třítýdenní období vojenské správy. V Čechách stál v jejím čele generál Johannes Blaskowitz a jako šéf civilní správy u jeho velitelství působil vůdce sudetských Němců Konrád Henlein. Po vojácích se staly vládci nad Protektorátem Čechy a Morava dvě civilní osoby: říšský protektor Konstantin von Neurath a státní tajemník Karl Hermann Frank. První byl spíše umírněný šlechtic, byť v nacistických službách, druhý pak zuřivý nepřítel všeho českého. Státním prezidentem zůstal Emil Hácha.

Přestože byla Protektorátu Čechy a Morava přislíbena jistá forma autonomie s vlastními úřady a orgány, nenechala německá okupační moc nikoho na pochybách, kdo bude na tomto území skutečným pánem. Jakýkoliv případný odpor měl být v zárodku potlačen. Již od 15. března 1939 zahájily německé bezpečnostní orgány tzv. akci Gitter, spočívající v preventivním zatýkání komunistů, sociálních demokratů, německých emigrantů a Židů. Část z přibližně 6000 zadržených osob byla později propuštěna, část odeslána do koncentračních táborů. Dne 19. března proběhla na Václavském náměstí v Praze velká přehlídka německé armády. Kromě německé generality se jí zúčastnila také nyní již protektorátní vláda. Nechyběl ani generál Jan Syrový v uniformě, za což byl později kritizován a musel se zodpovídat i před Národním soudem po osvobození republiky.

Okupace a vznik protektorátu znamenaly pochopitelně konec československé armády. Postupně byla zahájena její likvidace, která se protáhla až do konce roku 1939. Pro její provedení byly stanoveny přesné termíny. Útvary zbraní a služeb, ústavy, zemská vojenská velitelství a velitelství divizí musely být rozpuštěny do 31. července, velitelství sborů do 30. září. Nejdéle působilo Ministerstvo národní obrany, na kterém ležela zodpovědnost za hladké provedení celého úkolu, a to do 31. prosince 1939. Tímto datem byla likvidace vojenské správy definitivně uzavřena. Pro zajímavost můžeme uvést, že německá armáda se chovala k příslušníkům československé armády v likvidaci vcelku korektně. Němečtí vojáci měli nařízeno zdravit československé vojáky, vzdávat čest hrobu Neznámého vojína na Staroměstském náměstí a vyvarovat se možných konfliktů.

Vážným problémem spojeným s likvidací československé armády bylo umístění vojáků z povolání do civilních zaměstnání v rámci protektorátu. Řešil se mnoha způsoby. Pokud to umožňoval věk, byli důstojníci přeloženi do výslužby. Část z nich přešla do nově vytvářeného vládního vojska nebo do Národního souručenství či bezpečnostních složek Ministerstva vnitra. Někteří našli místo ve zbrojních podnicích jako odborní poradci. Vojenští lékaři odešli do nemocnic a léčebných ústavů. Největší část vojáků však čekaly různé přeškolovací kurzy. Po jejich absolvování se uplatnili u protektorátních ministerstev vnitra, zemědělství nebo školství a národní osvěty. Působili jako učitelé, vedoucí pracovníci, účetní, tajemníci úřadů, ve státní samosprávě, v muzeích apod. Našli bychom je i na dalších místech. Je málo známou skutečností, že bývalí důstojníci armády, především z Ředitelství opevňovacích prací, se zásadním způsobem podíleli na projekci první československé dálnice, o jejíž výstavbě se rozhodlo ještě před okupací.

Do hledání nových míst pro vojáky vstoupila i německá armáda. Ta projevila vážný zájem o důstojníky-specialisty a nabídla jim službu ve svých řadách. Chtěla především letce, odborníky na výstavbu opevnění a pracovníky zpravodajské služby. Reakce na tuto nabídku byly z pochopitelných důvodů velmi chladné. Až na několik výjimek, které představovali vojáci německé národnosti nebo hlásící se k ní, nikdo z bývalých vojáků československé armády se do služeb okupantů nedal.

Naopak, mnozí z nich již krátce po 15. březnu 1939 vstupovali do řad odbojových organizací s cílem aktivně bojovat proti okupantům. Takovou organizací, tvořenou bývalými vysokými důstojníky československé armády, včetně řady generálů, se stala Obrana národa. Začala se formovat již v druhé polovině března 1939 a v krátké době si vybudovala strukturu na celém území protektorátu a měla kontakty i na Slovensko. Šlo o organizaci postavenou na vojenském principu, jejímž cílem bylo připravit jakousi podzemní armádu, která by v případě vypuknutí války ve vhodný okamžik vyvolala ozbrojené povstání v českých zemích. Kromě vojáků se do Obrany národa zapojili též sokolové, legionáři, železničáři a další vlastenci. V jejím čele stál nejprve generál Sergej Ingr, pak generál Josef Bílý a nakonec generál Bedřich Homola, o kterém byla řeč v souvislosti se zásahem armády na Slovensku. Napojeni na ní byli také legendární hrdinové domácího odboje Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek. Masový charakter organizace, její vojenská struktura kopírující mírovou československou armádu a zcela nedostatečná zakonspirovanost vedly brzy k jejímu rozbití. Německé bezpečnostní složky, mající zkušenosti z potírání odpůrců nacistického režimu a neštítící se užití brutálních metod při vyšetřování, pronikly na přelomu let 1939 a 1940 až do centra Obrany národa a pozatýkaly několik tisíc jejích členů. V průběhu roku 1940 po dalším zásazích byla Obrana národa jako taková rozbita. Osoby a skupiny, kterým se podařilo přežít, však pokračovaly i nadále, ať již samostatně nebo v rámci jiných odbojových organizací, ve své činnosti a podle svých možností škodily okupantům.

Vůbec první větší odbojovou organizací, kterou se Němcům podařilo zlikvidovat a v níž hráli významnou roli vojáci, byla tzv. Schmoranzova skupina. Zorganizoval ji s vědomím předsedy protektorátní vlády generála Aloise Eliáše šéf tiskového odboru předsednictva ministerské rady Zdeněk Schmoranz, který vytvořil strukturu referentů tiskové služby u okresních úřadů v protektorátě. Oficiálně měli tito referenti zajišťovat tiskovou (informační) a dozorčí (cenzurní) službu, ve skutečnosti bylo jejich hlavním úkolem shromažďování zpravodajských informací pro československý odboj. Schmoranz záměrně na místa tiskových referentů umístil bývalé důstojníky armády se zpravodajskými zkušenostmi. Němci již v létě 1939 pravé poslání skupiny odhalili, mimo jiné i zásluhou agenta A-54 Paula Thümmela, a koncem srpna většinu jejích členů zatkli. Téměř tři desítky osob, včetně Zdeňka Schmoranze, zahynuly.

Kromě domácího odboje se českoslovenští vojáci aktivně zapojili také do odboje zahraničního. Po mnohdy dramatických únicích z okupované vlasti vstupovali do nově vytvářené zahraniční armády, která měla podobně jako legie za 1. světové války bojovat po boku spojenců proti společnému nepříteli. Válčili ve Francii, Velké Británii, na Středním východě, v Africe nebo Sovětském svazu. Ti, kteří přežili, se v květnu 1945 vrátili do osvobozené vlasti a začali budovat novou armádu. To je však již jiná kapitola.

Na závěr bych se ještě rád zmínil o těch příslušnících československé armády, kteří za svoji odbojovou činnost zaplatili cenu nejvyšší, tj. vlastní život. Je smutné, že ani 60 let po okupaci nemáme k dispozici souhrnné údaje. Musíme se proto spokojit s částečnými počty. V důsledku německé okupace zahynulo v letech 1939 až 1945 celkem 28 generálů, z nichž 26 aktivně sloužilo v armádě před okupací, a 22 generálů (17 aktivních) bylo Němci vězněno. Mimo to se zhruba dalších 15 generálů zapojilo do domácího a 8 (7 aktivních) do zahraničního odboje. Protože k 1. září 1938 měla československá armáda 137 generálů, znamená to, že zahynul každý pátý a nějakým způsobem se do odboje zapojil téměř každý druhý z nich. Značné oběti utrpěli i důstojníci generálního štábu, tj. absolventi prestižní Vysoké školy válečné v Praze. Z celkového počtu 408 osob sloužících k 1. září 1938 jich zahynulo celkem 62, tj. každý sedmý. Procentuálně nejvyšší byly ztráty plukovníků generálního štábu, z nichž mnozí by se, nebýt okupace, stali jistě generály. Právem tedy můžeme být na vojáky meziválečné československé armády hrdí.

Použitá literatura:

Holub, O.: Boje československé armády a jednotek stráže obrany státu na Podkarpatské Rusi 
(Karpatské Ukrajině) v březnu 1939. Odboj a revoluce, 1969, č. 5, s. 5 – 74.
John, M.: Okupace čs. letišť v r. 1939. Cheb 1992, 87 s.
Kokoška, J. – Kokoška, S.: Spor o agenta A-54. Praha 1994, 347 s.
Kokoška, S.: Unternehmen Südost: Okupace českých zemí v březnu 1939. Historie a vojenství, 1997, č. 6, s. 134 – 150.
Moulis, M.: Osudný 15. březen. Praha 1979, 214 s.
Olivová, V.: Československé dějiny 1914 – 1939. II. díl, Praha 1993, 203 s.
Tomášek, D.: Deník druhé republiky. Praha 1988, 241 s.
Tomášek, D. – Kvaček, R.: Causa Emil Hácha. Praha 1995, 221 s.
Vojenské dějiny Československa, III. díl. Praha 1987, 583 s.
Za obnovu státu Čechů a Slováků 1938 – 1939. Praha 1992, 130 s.

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek