Otištěno: A-report, č. 13, 2002, s. 29
Dnem 8.5.2002 byl rozkazem prezidenta republiky 1. mechanizované divizi propůjčen historický název „Albrechta z Valdštejna“. Divize nese jméno jednoho z největších evropských vojevůdců 17. století, avšak osobnosti problematické a vnitřně rozporuplné. Valdštejn byl skutečně jedním z nejvýznamnějších vojevůdců třicetileté války. O tom není pochyb. Jde však o to, zda jeho odkaz odpovídá etickým hodnotám, které by měl naplňovat příslušník naší reformující se armády. Nemůžeme jeho osobu posuzovat jen z hlediska vojenského, nýbrž i z pohledu mravního. Jako vojenský profesionál se bezesporu osvědčil. Dokázal vybudovat, řídit a zásobovat mohutnou armádu.
Během své třicetileté vojenské služby se ale dopustil i mnoha morálních poklesků, které nám rozhodně nejsou vzorem. Především dvakrát zradil svého vrchního velitele. Nejprve v roce 1619 dezertoval z vojska moravských stavů, přičemž ukradl i stavovskou pokladnu a zabil vrchního strážmistra, který s dezercí pluku nesouhlasil. Podruhé v roce 1634 zradil římského císaře Ferdinanda II. Po nespravedlivě vznesených obviněních o snaze získat českou královskou korunu místo toho, aby se hájil na císařském dvoře, vydal se na útěk k protivníkovi. Dokonce dvakrát přinutil podřízené velitele složit přísahu osobní poslušnosti, i když nominálním vrchním velitelem byl panovník. Vše za situace, kdy odmítl uposlechnout přímý rozkaz císaře, nařizující vyrazit na pomoc ohroženému spojenci. V mezidobí obou přeběhnutí se mu podařilo vybudovat největší pozemkové panství v Čechách. Ovšem na jakém základě? Díky lacino získaným konfiskacím po české šlechtě, která byla nucena uprchnout do exilu. Mimo jiné se obohatil i na téměř kriminální devalvaci měny (86 až 98%), která skončila státním bankrotem (1623). Mohutnou armádu sice pro císaře vybudoval na vlastní náklady, ale za své pohledávky si nechal udělit Meklenbursko, jehož suverénní vládcové byli ze země vyhnáni (1628). Navíc armádu zásoboval zbrojí a výstrojí ze svých vlastních statků, takže vlastně platil sám sobě, aniž by to mělo vliv na jeho rozsáhlé pohledávky vůči císaři. Do povědomí českého národa se kromě bezohledného vypálení předměstí města Louny (1620) zapsal i zatknutím jednoho z později popravených vůdců stavovského povstání Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1621). Vzhledem k předchozímu, je již jen maličkostí prospěchářská změna náboženského vyznání (1606 z evangelického na katolické) a získání pohlavní choroby na jednom z evropských kolbišť (Uhersko 1604). Jako geniální vojevůdce v době svého největšího ohrožení, při útěku před císařem do Chebu (1634), nechal tisícovku vojáků před městem a jeho dům hlídali jen čtyři členové městské stráže.
Kodex příslušníka budoucí profesionální armády vyžaduje dodržování takových základních vojenských hodnot jako je čest, loajalita, nezištnost a obětavost, k čemuž se budou vojenští profesionálové zavazovat složením „Slibu vojáka“. Vzorem pro jejich jednání je řada historických osobností našich dějin. Domnívám se však, že generalissimus vévoda Albrecht z Valdštejna mezi ně nepatří. Nebo snad má být vzorem příslušníka naší profesionální armády člověk, který zrazuje své nadřízené, krade, mění vyznání, obohacuje se na úrok druhých, z bojišť si přináší pohlavní choroby, neposkytne pomoc spojencům, odmítá plnit rozkazy nadřízených a zabíjí své podřízené? Domnívám se, že ne. V minulosti jeho jméno nesla v letech 2. světové války jen jedna divize, která příslušela k organizaci, označené Norimberským procesem za zločineckou. Etické hodnoty 17. století byly poněkud jiné než dnes. Co bylo kdysi běžné, nemá v moderní profesionální armádě demokratického státu místo.