Kořeny armádního vrcholového sportu lze nalézt již v meziválečném Československu. Tělesná příprava se stala důležitou součástí výcviku vojáků a při jejím rozvíjení bylo možno navazovat na výsledky dlouhodobého úsilí České (respektive Československé) obce sokolské, jejíž kořeny sahaly až do roku 1862. Proto se také přednostou Odboru péče tělesné a mravní na nově zřízeném Ministerstvu národní obrany stal v listopadu 1918 náčelník sokolské obce JUDr. Jindřich Vaníček. Jako součást uvedeného odboru, jehož název se v následujících letech několikrát změnil, působilo oddělení pro tělesnou výchovu, zredukované v lednu 1927 na skupinu tělesné a mravní výchovy 5. oddělení (školského a výcvikového) Hlavního štábu čs. branné moci. Po celou dobu činnost oddělení pro tělesnou výchovu řídil vrchní rada Bohumil Havel. Z iniciativy dr. Vaníčka za základ vojenské tělovýchovy posloužil sokolský tělocvik a rovněž tak vznikla v říjnu 1920 Vojenská škola pro tělesnou výchovu v Praze. Úkolem nově zřízené vzdělávací instituce bylo vychovávat v několikaměsíčních kurzech instruktory vojenské tělesné a mravní výchovy z řad důstojníků pro potřeby vojenských útvarů. Ve škole se kladl důraz na všeobecnou tělesnou výchovu a výcvik v šermu, přičemž se rozvíjely i další vybrané druhy sportů. Škola působila do roku 1933 a poté byly jednotlivé kurzy zřizované 5. oddělením Hlavního štábu po dobu svého trvání přičleněny do materiální péče pražské Vysoké školy válečné. V březnu 1922 vzniklo v Hodoníně Učiliště pro jezdectvo, které se později přestěhovalo do Pardubic a změnilo pojmenování na Vojenské jezdecké učiliště. Právě u této instituce se rozvíjel armádní jezdecký sport, přičemž jeden z jeho učitelů – škpt. František Ventura – získal zlatou medaili na letních olympijských hrách v Amsterodamu v roce 1928. Na stejném klání vybojoval stříbrné ocenění gymnasta Josef Effenberger. Další olympijské zlato přivezl z Berlína v roce 1936 kanoista Jan Brzák. První olympijskou medaili však získal tenista Ladislav Žemla za 3. místo na hrách v Antverpách již v roce 1920. Rozvoj armádního sportu ovšem přerušila nacistická okupace a následující válečná léta.
Navázat na prvorepublikové úspěchy armádních sportovců bylo po skončení 2. světové války poměrně obtížné. Prioritou se stala obnova národního hospodářství a sportovci, kteří nastoupili prezenční službu, byli nejprve podle možností uvolňováni na jednotlivé soutěže civilních oddílů. Tělesnou výchovu a sport v armádě od srpna 1945 řídila Hlavní správa výchovy a osvěty (HSVO), respektive její oddělení branné a tělesné výchovy. V květnu 1947 bylo vedením vojenské tělovýchovy pověřeno 1. (operační) oddělení Hlavního štábu, k němuž přešla dosavadní skupina tělovýchovy 5. oddělení HSVO. Již počátkem prosince téhož roku byla ale zmíněná skupina začleněna do složení 3. (výcvikového) oddělení Hlavního štábu. Armádní sportovci byli postupně soustřeďováni u Posádkového velitelství Velká Praha, v jehož podřízenosti vytvořili sportovní četu, která v listopadu 1946 přešla k Učilišti vojenské tělovýchovy v Praze jako Ústřední tělovýchovný oddíl, jehož velením byl pověřen škpt. Adolf Dosoudil. Učiliště působilo již od roku 1945 a připravovalo tělovýchovné důstojníky útvarů, případně organizovalo horolezecké, lyžařské či plavecké kurzy. Následně byl vydán pokyn, aby od února 1947 vznikaly obdobné oddíly v sídlech velitelství vojenských oblastí v Táboře, Brně a Bratislavě. Úkolem sportovců v uvedených oddílech bylo především podílet se na tělesné výchově příslušníků mateřských útvarů a působení coby cvičitelů ve vybraných druzích sportu. Kromě toho si měli soustavných cvičením udržovat sportovní kondici. Účast na veřejných vystoupeních a závodech byla podmíněna souhlasem HSVO. I přes nepříliš příznivé podmínky pro reprezentaci armády navenek se armádní sportovci v roce 1948 mimo jiné zúčastnili prvních poválečných letních olympijských her v Londýně, přičemž zakládající člen pražského oddílu dnes již legendární atlet Emil Zátopek si přivezl zlatou medaili z běhu na 10 000 metrů a stříbro z běhu na 5000 metrů. Olympijské zlato získali kanoista František Čapek a boxer Július Torma z trenčínského sportovního oddílu. Bronzové ocenění vybojoval gymnasta Leo Sotorník.
Úsilí o podchycení sportovních aktivit v armádě vedlo v říjnu 1948 k vytvoření Armádního tělovýchovného svazu, jehož čestným předsedou se stal náčelník Hlavního štábu, zatímco úřadujícím předsedou byl plk. gšt. Vilém Sacher. Svaz byl po krátké době přejmenován na Armádní sokolský výbor a jeho poslání spočívalo v metodickém řízení zájmového i závodního tělocviku v armádě. Jak již název napovídá, „svaz“ navazoval na civilní tělovýchovnou organizaci Sokol a sdružoval vojenské tělocvičné jednoty (vojenské sokolské oddíly) provozující více než dvě desítky sportů. Svoji činnost ukončil v dubnu 1950, kdy od něj řízení tělovýchovné a sportovní činnosti v armádě opětovně převzala HSVO.
Snaha o vytvoření co nejlepších podmínek pro výkony armádních vrcholových sportovců vedla v říjnu 1948 k centralizaci jejich přípravy v nově zřízeném Armádním tělocvičném klubu (ATK), někdy nazývaném též jako Vojenský tělovýchovný oddíl, působícím jako ústřední výkonná složka vojenského zájmového a závodního tělocviku v širším rámci Ústředního domu armády. Z branců nastupujících do armády se tak postupně vytvořily tři roty soustřeďující více než dvě stovky sportovců rozdělených mezi dvě desítky sportovních odvětví (dobově pojmenovaných jako „odbor“). Civilní sportovci si tak v armádě rozvíjeli své schopnosti a odcházeli z ní s mnohem vyšší výkonností. Dvě roty byly i s velitelstvím ubytovány v zámečku (bývalé invalidovně) Malá Chuchle, zatímco třetí rota našla svůj příbytek na tribunách Státního Masarykova stadionu na Strahově. Dočasně bylo od dubna do prosince 1949 využíváno i ubytování ve Zbraslavi. V následujícím roce se všechny součásti ATK soustředily ve svépomocí vybudovaném barákovém táboře vedle zmíněného stadionu. Pro trénování sportovci využívali především stadion na Strahově, tenisové dvorce u Prašného mostu, vojenskou plovárnu na Klárově, jízdárnu na Pohořelci či cvičiště na Bílé hoře a v Motole. Ve velení „klubu“ se postupně vystřídali pplk. Josef Novák (1948), mjr. Josef Malík (1949) a škpt. Josef Janíček (1950). Ze sportovních odvětví byly v „klubu“ zastoupeny především fotbal, ragby, lední a pozemní hokej, házená, box, vzpírání, šerm a veslování. Z dosažených úspěchů lze uvést stříbrnou medaili veslařů z mistrovství Evropy v roce 1949 v Amsterodamu, titul evropského šampióna pro boxera Júlia Tormu v témže roce z Osla, dvě zlaté Emila Zátopka v běhu na 10 000 a 5000 metrů z evropského šampionátu v Bruselu v roce 1950 a tři zlaté našich kanoistů na mistrovství světa v Kodani v témže roce. Při prvních oslavách Dne čs. armády v říjnu 1950 proběhl turnaj našich vojenských fotbalistů s jejich kolegy z Moskvy, Varšavy, Budapešti, Sofie a Tirany. Postupnou profesionalizací se měnilo složení příslušníků ATK a z jednotlivých oddílů se stávaly reprezentační celky. Pro svoji potřebu využívaly zejména strahovský stadion, který od léta 1950 oficiálně nesl název „Stadion československé armády“. Zásadní změny v dalším rozvoji armádního vrcholového sportu přinesl následující rok.
Dnem 1. října 1951 Armádní tělocvičný klub zanikl a jeho nástupcem se stal Útvar armádní tělesné přípravy (ÚATP) podléhající Správě bojové přípravy (SBP) MNO, respektive jejímu oddělení tělesné přípravy a sportu. Na veřejnosti jeho příslušníci vystupovali pod označením Ústředního domu armády. Jádrem ÚATP se stal tzv. Oddíl reprezentantů se sportovci rozdělenými do pěti rot – gymnastů; lehkých atletů; sportovních her; těžkých atletů; zimních sportů. Každý oddíl měl čtyři čety diferencované podle jednotlivých druhů sportů. Protože útvar převzal rovněž úkoly zaniklého Učiliště vojenské tělovýchovy, jeho součástí byl i školní oddíl zajišťující odbornou výuku náčelníků a cvičitelů tělesné přípravy u vojsk. Velitelem ÚATP se stal kpt. Bohdan Konáš.
Od počátku října následujícího roku byli sportovní reprezentanti přerozděleni do dvou organizačních celků. V rámci ÚATP, ubytovaného v táboře vedle strahovského stadionu a přejmenovaného na Armádní tělovýchovný útvar a nadále podřízeného SBP MNO, zůstaly dvě roty vojáků prezenční služby, kdežto vojenští profesionálové společně s občanskými zaměstnanci vojenské správy přešli do nově zřízeného Sportovního a tělovýchovného svazu působícího při Ústředním domu armády a sídlícího v kasárnách na Pohořelci. Týmy armádních sportovců tak nadále vystupovaly pod dvojím označením. Pražští vojenští sportovci využívali nejenom stadion na Strahově, ale rovněž tak tenisové hřiště u Prašného mostu, loděnici na Císařské louce nebo letní i zimní plovárnu s tělocvičnou na Klárově. K péči o uvedená sportoviště, ale i některá další jako např. Tabulové boudy v Krkonoších, se vytvořila Správa vojenských tělovýchovných objektů MNO působící v Praze. Pro výchovu tělovýchovných náčelníků a cvičitelů u vojsk se opětovně konstituovalo Vojenské učiliště tělesné přípravy.
Masový rozvoj armádního vrcholového sportu vedl k zakládání dalších sportovních oddílů. V září 1952 vznikl v Olomouci sportovní oddíl Křídla vlasti podléhající Velitelství letectva MNO a reprezentující armádu ve fotbale a hokeji. O rok později se vytvořil hokejový oddíl Tankista v Praze zřízený, jak již název napovídá, Velitelstvím tankového a mechanizovaného vojska MNO.
Armádní sportovci se v letech 1951 až 1953 mohli pochlubit celou řadu úspěchů. Mimo jiné byli příslušníky reprezentačních družstev ve fotbalu, ledním hokeji a házené. Na letních olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952 vybojoval Emil Zátopek v běžeckých disciplínách dokonce tři zlaté medaile. Další úspěchy na olympiádě znamenalo zlato boxera Jána Zachary, stříbro atleta Josefa Doležala v chůzi na 50 km a bronz kanoisty Alfréda Jindry.
V roce 1953 došlo k další změně v organizaci armádního vrcholového sportu a v rámci snah o jeho centralizaci byli všichni pražští sportovci od 1. června soustředěni do nově zřízeného Oddílu reprezentantů Ústředního domu armády. Velitelem oddílu se stal mjr. Nikolaj Hrib a sportovci byli rozděleni do pěti rot. Později vznikla i šestá rota sdružující armádní sportovkyně. Oddíl reprezentantů nalezl zázemí v kasárnách na Pohořelci a jeho příslušníci využívali k tréninku kromě Stadionu čs. armády na Strahově rovněž sportoviště Ústředního domu armády u Prašného mostu a na Klárově, případně civilní zimní stadion na Štvanici, tělocvičnu a bazén tělovýchovné jednoty Bohemians v Riegrových sadech, které si podle potřeby pronajímali. Oddíl reprezentantů svým příslušníkům poskytoval lepší podmínky, přičemž byly využívány i moderní tréninkové metody či spolupráce s lékaři. Některá sportovní odvětví zanikla, jako např. pozemní hokej, ragby či krasojízda, a naopak v roce 1954 vzniklo jezdecké družstvo. O špičkové sportovní úrovni svědčí i dosahované výsledky jeho příslušníků, kteří v letech 1953 až 1956 překonali 19 světových a 11 evropských rekordů. Příslušníci Oddílu reprezentantů důstojně zastupovali svoji vlast na řadě sportovních klání. V roce 1953 naši veslaři získali zlatou medaili na evropské soutěži čtyřveslic v Kodani, vzpěrač Václav Pšenička vybojoval na mistrovství Evropy stříbro a obdobné ocenění si přivezl boxer Bedřich Koutný z klání ve Varšavě. Na mistrovství Evropy v roce 1954 v Bernu získali 1. místo Emil Zátopek v běhu na 10 000 metrů, koulař Jiří Skobla a chodec Josef Doležal, zatímco běžec Stanislav Jungwirth přivezl bronz ze závodu na 1500 metrů. Mistrem světa se na závodech v Římě stal gymnasta Leo Sotorník. Ve stejném roce se evropskou mistryní stala oštěpařka Dana Zátopková. V roce 1955 si stříbrné ocenění z mistrovství Evropy přivezla krasobruslařská dvojice Věra Suchánková a Zdeněk Doležal. V roce 1956 se na olympiádě v Melbern podařilo gymnastce Evě Bosákové získat stříbrnou medaili při cvičení na kladině a atlet Jiří Skobla vybojoval bronz ve vrhu koulí, zatímco osádka osmiveslice si dojela pro evropské prvenství na mistrovství v Jugoslávii. V letech 1954 až 1956 si třikrát vybojoval bronz na mistrovství Evropy v Bolzanu, Budapešti a Paříži krasobruslař Karol Divín. Oddíl reprezentantů Ústředního domu armády působil do podzimu 1956, kdy bylo vzhledem k rozporům se zájmy civilních sportovních oddílů rozhodnuto o decentralizaci armádního vrcholového sportu. Všechny armádní sportovní kolektivy nesly od října uvedeného roku pojmenování DUKLA a působily jako tzv. armádní sportovní družstva (ASD) zpravidla u řadových vojenských útvarů v různých posádkách po celé republice (kromě Prahy např. v Brně, Liberci, Hodoníně, Plzni, Pardubicích, Kroměříži, Kolíně, Terezíně či Košicích). V Praze se ASD Dukla stalo součástí Vojenského učiliště pro tělesnou přípravu Miroslava Tyrše, které se transformovalo na Vojenskou tělovýchovnou školu Miroslava Tyrše. Zmíněné učiliště bylo nástupcem původního Učiliště vojenské tělovýchovy a čestné pojmenování Miroslava Tyrše získalo na základě rozhodnutí prezidenta republiky dnem 9. května 1955. Již na podzim 1955 ukončil svoji činnost sportovní oddíl Křídla vlasti v Olomouci a v létě 1956 zanikl pražský oddíl Tankista.