Otištěno: Veda-Armáda-Spoločnosť, roč. 1992, č. 2, s. 94 – 107
Mezi doposud poměrně málo pravdivě zhodnocené a vědecky objasněné stránky života legií patří mimo jiné i vystoupení československých legií v Rusku v roce 1918. V minulých letech mu sice byla věnována poměrně značná pozornost v dílech historiků, politiků i umělců, ale bohužel zkoumání uvedené problematiky vždy ovlivňovala doba, ve které daná díla vznikala. Proto se můžeme setkat s celou řadou protichůdných hodnocení tohoto období v životě československých legií v Rusku, kladnými počínaje a vyloženě negativními konče.
V legionářské literatuře dvacátých a třicátých let bylo ozbrojené vystoupení zdůvodňováno tím, že „… naše legie se obrátily na západ, aby na prosby demokratických představitelů pomohly ruskému lidu v jeho obraně proti bolševikům …“. Naopak v literatuře padesátých let se můžeme dočíst hodnocení zcela protichůdná. Podle některých autorů „… 25. května 1918 legionáři podle návodu západních imperialistů a pod vedením reakčních důstojníků začali bratrovražednou válku proti ruským soudruhům a třídním spojencům. Vzpoura legií způsobila v rozsáhlých oblastech Ruska zánik nejdemokratičtějšího společenského zřízení na světě … „.
Autor se na následujících stránkách pokusil na základě studia maxima dostupné literatury zachytit základní fakta spojená s vystoupením našich legií v Rusku a pokud možno nezkresleně je interpretovat. Stať poskytuje chronologický přehled událostí, které autor považuje za podstatné pro čtenáře, k vytvoření východiska pro další studium neobyčejně bohaté literatury na dané téma.
Úvod
V době vypuknutí říjnové revoluce se čs. armádní sbor nacházel na Ukrajině a rozhodovalo se o jeho dalším osudu. Z počátku se představitelé ČSNR domnívali, že bolševické Rusko bude pokračovat ve válce proti centrálním mocnostem a naše vojsko by tak bojovalo po boku rudých gard jako jejich spojenec. Již první kroky nové vlády však směřovaly k vystoupení Ruska z války (vyhlášení dekretu o míru 8.11.1917) a bylo potřebné zvolit jinou variantu dalšího postupu.
Zprvu Masaryk uvažoval o bojovém vystoupení proti bolševikům, ale pouze za předpokladu řádného vypovězení války a nasazení maxima sil ze strany dohodových spojenců. Masaryk viděl možnosti především v zapojení japonských vojsk do bojů (předpokládal příchod 500.000 vojáků), podporovaných dobrovolnickými jednotkami Ukrajinců, Poláků, kozáků a útvary věrnými předcházející vládě.
Negativní postoj Masaryka ke krokům nové ruské vlády měl přitom své praktické důvody. Cílem čs. zahraniční akce bylo rozbití Rakouska-Uherska. K tomu ovšem musely být vytvořeny předpoklady spočívající ve válečné porážce centrálních mocností. Vystoupení Ruska z války tyto naděje přirozeně oddalovalo a naopak poskytovalo Německu a Rakousko-Uhersku nové možnosti v prodlužování válečného konfliktu. Podle britských údajů v období od září 1917 do března 1918 převedlo Německo z Ruska do Francie 46 divizí a 4.000 děl. Jestliže v srpnu 1917 ústřední mocnosti nasadily na východní frontě 148 divizí, tak v prosinci 1917 jejich počet klesl na 99, v lednu 1918 na 86 a v listopadu téhož roku činil pouze 34. Většinu divizí nasazených v této době tvořily svazku německé armády, které čítaly přibližně 500.000 osob. Na Rakousko-Uhersko připadalo pouze 200.000 osob. Zejména v těchto vojenských aspektech spočíval hlavní důvod proč Masarykovi nebyla cizí myšlenka na válku proti bolševikům.
Rozpory a politické neshody v táboře „Dohody“ však neumožňovaly splnit výše uvedené předpoklady k zapojení čs. legií do bojů proti nové vládě v Rusku a tak došlo k rozhodnutí, po předcházejícím odmítnutí úvah o možném převedení sboru do Rumunska, odvést čs. vojsko na francouzskou frontu.
Určitou dobu Masaryk ještě uvažoval o vytvoření druhého legionářského sboru v síle přibližně 50.000 osob, který by se zorganizoval na západní Sibiři a zasáhl do bojů na rusko-německé frontě. Ke zřízení náborového střediska skutečně došlo ve městě Omsk, ale postupem času se uvedená myšlenka stala neaktuální.
Vzhledem k technickým, vojenským a politickým důvodům byla zvolena cesta ozbrojené neutrality a přesunu přes Sibiř a Vladivostok, s následnou přepravou po moři okolo Asie či přes Ameriku, tedy putování téměř kolem celého světa. Praxe ale ukázala, že záměr zachovat naše jednotky neutrální a přesunout je do Francie, nebude možno realizovat bez nesnází a při jeho uskutečňování vyvstane nutnost zdolávat řadu překážek.
A/ Příčiny ozbrojeného konfliktu
Po prvních zprávách o uskutečnění říjnové revoluce došlo na zasedání Odbočky ČSNR v Rusku 18.11.1917 k vyslovení podpory „prozatímní vládě“ a označení vnitřních nepořádků za nejlepšího spojence Německa. Masaryk zaujal postoj formou výzvy k čs. velitelům a ruským úřadům o nepoužívání čs. oddílů v politických sporech. Na základě rozhodování nejvyšších orgánů, reprezentujících československou odbojovou akci v Rusku, vydal následně velitel čs. armádního sboru rozkaz, v němž zakazoval jakékoliv vměšování do vnitřních ruských záležitostí a zároveň nařizoval jednotkám zůstat na straně udržující pořádek.
V duchu uvedeného rozkazu došlo k dohodě mezi velením legií a štábem Kyjevského vojenského okruhu o možnosti použití čs. jednotek při hájení skladišť proti loupežím a násilnostem.
Jedině tak se mohlo stát, že naše jednotky (2. čs. střelecký pluk a dělostřelecká baterie 1. čs. dělostřelecké brigády – 2.500 osob), byly povolány rozkazem velitele 11. armády, s vědomím velitele sboru, do Kyjeva. Zde se v době od 10. do 13. listopadu podílely na udržování pořádku, včetně potlačování probolševicky orientovaných sil. V praxi se ukázala obtížnost zachování skutečné neutrality.
Na Ukrajině se v této době dostala k moci tzv. Centrální ukrajinská rada, která vyhlásila III. universálem (20.11.1917) suverenitu Ukrajiny v rámci Ruska. Legie s „Radou“ uzavřely dohodu o poskytování zásob potravin a výzbroje ze strany Ukrajinců a nasazení čs. jednotek ke strážní službě.
K zásadní změně došlo poté, když „Rada“ vyhlásila IV. universál (12.1.1918), který prohlašoval Ukrajinu za samostatný stát a znamenal okamžité uzavření příměří s centrálními mocnostmi. Důvodem k vyhlášení samostatnosti Ukrajiny byl nesouhlas „Rady“ s mírovým jednáním v Brestu-Litevském, v důsledku čehož sovětská vláda vyhlásila Ukrajině válku a 24.11.1917 na sjezdu ukrajinských sovětů vznikla Ukrajinská sovětská republika. „Rada“ proto začala hledat podporu pro boje s bolševiky a nalezla ji ve spojenectví s Německem. Německá vojska se stala spojenci vojsk ukrajinských a zahájila postup směrem ke Kyjevu. Na rovinách Ukrajiny se začalo schylovat k bojům Němců s bolševiky. Pro československé legie vyvstala hrozba možného zajetí a proto na vývoj situace reagovaly okamžitým vypovězením smlouvy s „Radou“ (13.1.1918) a oznámením o zahájení odchodu z Ukrajiny.
Ke snažšímu vyvedení čs. vojsk z prostoru nadcházejícího střetu soupeřících stran směřovalo vyhlášení čs. armádního sboru za součást československé autonomní armády ve Francii (7.2.1918), s čímž mimo jiného souviselo nahrazení části ruských velitelů československými důstojníky, zavedení francouzského vojenského řádu, zrušení ruštiny jako velící řeči a přidělení francouzských poradců ke štábu čs. vojska.
V průběhu února 1918 se naše jednotky začaly soustřeďovat a postupně stahovat z Ukrajiny. I. čs. střelecká divize, která se nacházela na levém břehu Dněpru v prostoru měst Žitomir-Berdičev-Kazatin, zahájila usilovné pěší pochody směrem ke Kyjevu, s cílem spojit se s vojsky II. čs. střelecké divize, dislokovanými na pravobřežní Ukrajině v prostoru Borispolu, od nichž ji dělila vzdálenost 300 kilometrů.
Vzhledem k rychlému postupu Němců se ustupující československé útvary dostávaly do místních střetnutí s jednotkami protivníka. K první srážce došlo již 25.2.1918 v prostoru Korostyševa, kdy zadní bojové zajištění útvarů I. čs. střelecké divize muselo odrážet útok německých obrněných automobilů. K další srážce došlo 2.3.1918 na předměstí Kyjeva. Největší ozbrojené střetnutí mezi čs. legiemi a německými útvary se odehrálo v prostoru železniční křižovatky Bachmač ve dnech 8.-13.3.1918. Útok Němců, postupujících od západu a ze severu, společně odrážely jednotky I. čs. střelecké divize i II. čs. střelecké divize, která zde prodělávala svůj první bojový křest. Bojových akcí se zúčastnily zejména 9. a 6. čs. střelecký pluk, doplněné o jednotky 7. čs. střeleckého pluku, 1. čs. záložního střeleckého pluku, 1. čs. dělostřelecké brigády a úderného praporu. I přes početní převahu nepřítele se podařilo dočasné zastavit jeho postup a umožnit navagónování 27 ešalonů stahující se I. čs. střelecké divize. Boj si ovšem z československé strany vyžádal 45 mrtvých, 210 raněných a 41 nezvěstných.
Československému vojsku se podařilo odpoutat od bojujících stran a zahájit přesun v 60-ti vlakových soupravách ve směru Kursk a Penza, s úmyslem dále pokračovat přes Ural a Sibiř do Vladivostoku.
Při odchodu z Ukrajiny čs. legie, podle dohody představitelů „Odbočky“ s hlavním velitelem Rudé armády na Ukrajině Antonovem-Ovsejenkem z 16.3.1920, odevzdávaly během vagónování přebytečné zbraně, které by jim při transportu překážely. Legiím i přesto zůstalo značné množství zbraní (na divizi 6 děl, na pluk 20 těžkých a 24 lehkých kulometů a všechny pušky).
Mnohé transporty si z iniciativy důstojníků ponechávaly ale větší množství zbraní než povolovala úmluva. Jakmile uvedená okolnost vyšla najevo, nařídil Antonov-Ovsejenko (rozkazem z 22.3.1918) zastavení přesunů legií a trval na odzbrojení vlaků. Následné politické rozhovory mezi představiteli „Odbočky“ a činiteli bolševické vlády byly dovršeny 26.3.1918 uzavřením tzv. penzské dohody.
Dohoda představovala významný akt především tím, že umožňovala další přesun čs. transportů do Vladivostoku. Zároveň označila legie za skupinu svobodných občanů, čímž se vláda bolševiků chtěla vyhnout případnému obvinění ze strany Německa, že neplní podmínky Brest-litevského míru (smlouva ji zavazovala kromě demobilizace, neprovádění protiněmecké propagandy a výměny zajatců, rovněž k odzbrojení všech dohodových jednotek, nacházejících se na území Ruska). Zároveň dohoda umožňovala ponechání části zbraní k ochraně transportů. Za místo odevzdávání výzbroje byla vybrána železniční stanice Penza. Československé legie zde celkem odevzdaly 21 tisíc pušek, 216 kulometů, 44 děl, 4 letadla, 11 automobilů a 3.000 koní.
Bohužel řada jednotek viděla v penzské smlouvě zradu a odmítala vydat svoji výzbroj nebo docházelo k úmyslnému skrývání nadbytečných zbraní. Vyskytly se rovněž i nejasnosti při výkladu obsahu smlouvy, týkající se především povoleného množství zbraní. Penzský sovět měl telegram od Stalina hovořící o 100 puškách a l kulometu na tisíc osob, zatímco v pokynech „Odbočky“ se hovořilo o 106 puškách a 1 kulometu na železniční transport. Zcela zákonitě začalo docházet k řadě incidentů, při nichž místní sověty odmítaly propouštět legionářské transporty dále do Vladivostoku.
K růstu protisovětských nálad přispěl i zámysl rozdělit legie na dvě části a využít k přesunu do Francie i severní cestu vedoucí přes Archangelsk a Murmansk. Pro transport severní trasou, počínaje 20.5.1918 tempem dvou transportů denně, byly určeny ešalony nacházející se západně od města Omsk, tedy v podstatě I. čs. střelecká divize, jejíž příslušníci prodělali nejdelší nasazení na frontě. Rozkaz k rozdělení legií sice vydala bolševická vláda, stalo se tak ale na žádost francouzských diplomatických kruhů v Moskvě, s odůvodněním urychlené přepravy čs. legií na západní frontu. Diplomaté Francie jednali v duchu usnesení Nejvyšší válečné rady dohodových mocností z 2.5.1918. V přístavech Archangelsk a Murmansk měli Angličané své základny ještě z dob účasti Ruska v I. světové válce a se svolením sovětské vlády si je ponechali i po říjnové revoluci. Francouzští představitelé po rozhodnutí o rozdělení legií na dvě části zavázali členy „Odbočky“ mlčením, pod záminkou utajení přesunů před německými vojsky ve Finsku.
Legionáři chápali snahu o rozdělení transportů jako úmysl bolševiků směřující k oslabení jejich síly a zároveň i možnému zničení železničních ešalonů v nehostinných severských podmínkách, případně potopení lodních transportů na moři německými ponorkami.
Ke stupňování protisovětských nálad přispěla také nevhodně prováděná agitace čs. komunistů – rudoarmějců, směřující k získání legionářů do řad Rudých gard. Vlaky s čs. jednotkami byly úmyslně zdržovány, aby se vytvořil časový prostor pro agitaci a dostatečné „zpracování“ jejich příslušníků.
Již tak vyhrocenou situaci dále značně přiostřil příkaz lidového komisaře zahraničních věcí Čičerina z 21.4.1918 o zastavení čs. ešalonů z důvodu transportu německých zajatců ze Sibiře do evropské části Ruska. Bolševickou vládu k tomuto kroku přinutil nátlak Německa, argumentujícího obavami o osud svých zajatců vzhledem k vylodění japonské armády ve Vladivostoku (5.4.1918). Kapacita sibiřské magistrály a její technický stav neumožňovaly současný přesun 40.000 legionářů na východ a pohyb masy 150 až 200.000 německých zajatců západním směrem. V očích legionářů se jejich přeprava do Francie oddalovala, zatímco němečtí navrátilci z ruského zajetí mohli znamenat pro Německo značné posílení jeho již vyčerpaných armád.
Nepochopení, místní srážky a uměle vyvolávané napětí mezi legionáři a bolševiky vyvrcholilo v květnu 1918. Jiskrou, od níž vzplanul požár ozbrojeného konfliktu, sa stal čeljabinský incident. Dne 14. května, při průjezdu vlaku s německými a maďarskými zajatci městem, došlo ke zranění jednoho legionáře kusem železa vyhozeným z vlaku. Legionáři projíždějící vlak zastavili a jeden ze zajatců, pravděpodobný viník, byl na místě usmrcen. Místní sovět reagoval na incident uvězněním skupiny legionářů, kteří se na popravě zajatce podíleli. Pobouření příslušníci legionářských útvarů nacházejících se ve městě (3. a 6. pluk) obsadili nádraží i místní sovět a zatčené osvobodili.
Sovětská
vláda po prvních zprávách o incidentu představitele „Odbočky“
v Moskvě Maxu a Čermáka zatkla a vyhlásila za rukojmí, dokud se
konflikt neurovná. Tímto ovšem v podstatě zbavila „Odbočku“
možnosti účinně působit na legionářské jednotky a uklidnit
je. Shodou okolností v době incidentu měly v
Čeljabinsku proběhnout tzv. předporady delegátů z celého sboru
na I. sjezd čs. legií. Za vzrušených debat a emocí bylo
20.5.1918 přijato usnesení (odeslané „Odbočce“ do
Moskvy 23.5.1918):
1) vynutit si cestu do Vladivostoku „vlastním
pořádkem“,
2) vyjmout z kompetence Odbočky ČSNR v Rusku
dopravu vojska,
3) dopravu svěřit „prozatímnímu
výkonnému výboru“ v čele s předsedou B. Pavlů,
4)
vojenské vedení dopravy svěřit odborníkům (pplk. Vojcechovský,
kpt. Gajda a por. Čeček).
Výše uvedené usnesení v podstatě znamenalo zbavení zákonného představitele čs. odbojové akce („Odbočky“) i vojenského velení (velitel sboru se nacházel v Omsku a náčelník štábu ve Vladivostoku) rozhodovací pravomoci o nejdůležitější otázce a de facto se rovnalo vypovězení otevřeného nepřátelství vůči bolševikům.
Reakce sovětské vlády na sebe nedala dlouho čekat. Objevila se v podobě telegramu náčelníka operačního oddělení hlavního štábu Rudé armády Aralova z 23.5.1918, který místním sovětům nařizoval odzbrojení čs. vojska „jakožto zbytku staré pravidelné armády“. Představitelé legií se o telegramu dozvěděli a do Moskvy byla okamžitě odeslána odpověď, že legie již žádné zbraně vydávat nebudou.
V důsledku předcházející konfrontace odeslal z Moskvy 25.5.1918 lidový komisař vojenství Trocký telegram, obsahující rozkaz č. 377 nařizující všem sovětům od Penzy až po Omsk „každého Čechoslováka, který bude přistižen na železnici ozbrojený, zastřelit na místě, každý ešalon, jehož příslušníci budou ozbrojeni, vyvést z vagónů a zavřít do zajateckého tábora“. Na námitky penzského sovětu o nemožnosti splnění rozkazu vzhledem k početnosti československých jednotek odpověděl slovy „vojenské rozkazy se nevydávají k posuzování, nýbrž k vyplnění“.
Rozkaz Trockého se stal poslední kapkou, kterou pohár zdrženlivosti obou stran přetekl. Dnem 25. května naplno propuklo ozbrojené nepřátelství mezi československými legiemi a bolševickou vládou.
B/ Průběh ozbrojeného konfliktu
1. Obsazení sibiřské magistrály
V
době vypuknutí nepřátelství se legie nacházely roztaženy v
prostoru dlouhém osm tisíc kilometrů, počínaje městem Penza,
přes Volhu, Ural, Sibiř až k Vladivostoku. Vzhledem k
rozptýlenosti ešalonů a promíchání organických jednotek
nezahájily legie ozbrojené vystoupení v rámci jednotlivých
útvarů a svazků, ale došlo ke vzniku několika teritoriálních
skupin:
a) Skupině 15 vlaků v okolí Penzy, která vytvořila
tzv. povolžskou skupinu, velel por. Čeček (velitel 4. pluku).
Skupina měla asi 8.000 příslušníků patřících do složení
převážně ještě neodzbrojených útvarů I. čs. střelecké
divize a části záložní brigády.
b) Skupině 14 vlaků
v okolí Čeljabinska, které vytvořily tzv. uralskou skupinu, velel
pplk. Vojcechovský (velitel 3. pluku). Skupina měla asi 9.000
příslušníků patřících do složení útvarů I. čs. střelecké
divize a části II. čs. střelecké divize.
c) Skupině
19 vlaků v prostoru Sibiře až po Irkutsk, které vytvořily tzv.
sibiřskou skupinu, velel kpt. Gajda (velitel 7. pluku). Skupina měla
asi 4.000 příslušníků patřících do složení útvarů II. čs.
střelecké divize a části záložní brigády.
d) Skupině 15
vlaků ve Vladivostoku (první ešalon dorazil do města již
26.4.1918), které vytvořily tzv. dálněvýchodní skupinu, velel
gen. Dieterichs (náčelník štábu sboru). Skupina měla asi 14.000
příslušníků patřících do složení útvarů II. čs.
střelecké divize a některých sborových jednotek.
e) V
prostoru mezi Irkutskem a Vladivostokem se nacházely pouze nevelké
síly legionářů, představované čtyřmi ešalony v hodnotě tří
až čtyř praporů.
Zámysl plánu přesunu vlastními silami do Vladivostoku předpokládal spojení Povolžské a Uralské skupiny v jeden celek a jejich postupný přesun východním směrem. Sibiřská skupina se měla soustředit na ovládnutí a udržení železnic na svém úseku a tak zabezpečit cestu pro ešalony obou západních skupin.
Bojové akce československá strana zahájila obsazením Mariinska a Novonikolajevska 25. května Sibiřskou skupinou a Čeljabinska 26. května Uralskou skupinou.
Reakcí Rudé armády byl útok na legionářské jednotky v Marianovce (25.5.), Irkutsku (26.5.) a Zlatousti (27.5.), s cílem splnit rozkaz Trockého a odzbrojit legie.
Bolševická vláda měla v prostoru ozbrojeného vystoupení našich legií (bez oblasti Dálného východu) 35.000 střelců, více než 2.000 jezdců a 338 děl. Vzhledem k nízkému stupni vycvičenosti jednotek nedokázala uvedené prostředky efektivně využít, zabránit spojení jednotlivých skupin a případně je i zničit.
V průběhu bojů, které se rozpoutaly koncem května v oblasti od města Penza po Bajkalské jezero, získávaly čs. jednotky postupně převahu. Dne 9. června došlo ke spojení Sibiřské a Uralské skupiny u železniční stanice Tatarskaja a 6. července Uralské skupiny s Povolžskou skupinou u železniční stanice Miňjary. Legie tak ovládly železnici v délce několika tisíc kilometrů od řeky Volhy až po Irkutsk (samotné město se jim ale dobýt nepodařilo). Po 43 dnech konfliktu zůstala izolována jen poměrně vzdálená Vladivostocká skupina.
Při střetnutí legionářů s Rudou armádou došlo na některých místech i ke vzájemným bojům s československými rudoarmějci, nacházejícími se v jejích řadách. Největší ozbrojená střetnutí se odehrála v Penze (28.5.) a u Lipjag (4.6.). Obě strany v nich utrpěly těžké ztráty. Bohužel Češi a Slováci, bojující ve znepřátelených táborech nedokázali najít společný jazyk. Jak rudoarmějci, tak legionáři se zajatci zacházeli velmi krutě a životní cestu zajatců zpravidla ukončila poprava, po předcházejícím krutém mučení.
Příčiny
poměrně snadných vojenských úspěchů legií při bojích za
ovládnutí sibiřské magistrály byly následující:
a) Legie
představovaly jediné bojeschopné, poměrně početné, dobře
vyzbrojené a vycvičené vojsko v oblasti konfliktu.
b)
Jednotky formující se Rudé armády neměly dostatečný výcvik, v
důsledku čehož nedokázaly využít své početnosti a technického
vybavení. Z celkového počtu příslušníků Rudé armády v
oblasti povstání bylo možno k bojům na frontě použít necelých
20.000 osob. Většinu těchto bojeschopných vojsk navíc v době
vojenského vystoupení legií plně zaměstnával boj s kozáky gen.
Dutova u Oremburgu a jednotkami atamana Semenova v Zabajkalí. Po
přerušení komunikačních spojů ozbrojeným vystoupením legií
ztratilo velení Rudé armády možnost koncentrovat rozptýlené
jednotky do větších celků či vzájemně koordinovat bojové
akce.
c) Na straně legií byla i určitá morální převaha,
pramenící z pocitu spravedlivého boje proti jednotkám nepřítele,
který je chce odzbrojit na základě tajné dohody s Němci a poté
vydat jako zrádce.
d) Výhoda spočívala i v poměrně dobře
připraveném plánu na ovládnutí Sibiřské magistrály a dosažení
momentu překvapení.
Sovětská vláda zareagovala na ozbrojené vystoupení legií s časovým zpožděním a dosti těžkopádně. Z počátku očekávala brzké splnění rozkazu Trockého a odzbrojení legií. Teprve po získání hodnověrnějších zpráv o situaci se v noci ze 4. na 5. června rozhodla podniknout pokusy o smír. Při snaze o navázání jednání nevyužila možnosti spočívající v přítomnosti vedoucích představitelů „Odbočky“ v Moskvě (Maxi a Čermáka), kterým neumožnila ani odjet k legiím, ani se telefonicky spojit s dalšími funkcionáři „Odbočky“ v Omsku. V době, kdy vydala povolení těmto představitelům na odjezd k legiím, byly boje již v plném proudu a snaha o smír neúčelná. Později činnost „Odbočky“ sovětská vláda zcela zakázala.
Reakce velvyslanců dohodových mocností se ukázala jako mnohem pružnější. Přes počáteční nejednotnost a prvotní snahu o urovnání konfliktu, odevzdání zbraní a dodržení záměru na odjezd do Francie, podle svého vlastního zhodnocení nastalé situace již 19. května podpořili stanovisko legií a 4. června u sovětské vlády intervenovali v jejich prospěch. Na zasedání Nejvyšší válečné rady dohodových mocností 1.-3. června 1918 bylo zároveň na návrh Velké Británie rozhodnuto o evakuaci jen malé části legionářských jednotek z Vladivostoku do USA (okolo 5.000 osob) a použití zbývajících jednotek v bojích proti bolševikům na Sibiři nebo severu Ruska, kde se 24. května vylodil tisícový oddíl gen. Poola.
Svoji roli zde zajisté sehrála i skutečnost, že již usnesení Nejvyšší válečné rady z 2.5.1918 připouštělo použití čs. oddílů, naloďovaných v Murmansku a Archangelsku, k obraně těchto přístavů a kontingentů východně od Omska ke spolupráci při akcích spojenců na Sibiři.
Konkrétnější podobu dostal plán na protisovětské vystoupení 14.4.1918 při schůzce na francouzském velvyslanectví, kterého se zúčastnili zástupci Francie, Velké Británie a ruských protibolševických sil.
Na základě komplexu jednání v rámci dohodových států a zástupců ruských sil orientovaných proti vládě bolševiků, bylo legionářskému Prozatímnímu výkonnému výboru 22.6.1918 sděleno, že „cílem československých ešalonů není více přepraviti se železnicí přes Vladivostok do Francie, nýbrž připraviti východní frontu na Volze“.
Dne 7.7.1918 se sešel „výkonný výbor penzské skupiny“ v Ufě a na jeho zasedání vydal plk. Vojcechovský písemný příkaz plk. Čečkovi ke zřízení Povolžské fronty.
2. Boje na Povolžské frontě
Rozhodnutí o vytvoření Povolžské fronty prakticky znamenalo zastavení přesunu čs. železničních ešalonů směrem na východ a provedení obratu „čelem vzad“. Bojová činnost začala probíhat pod heslem „být předvojem spojenců a vytvořit novou protiněmeckou frontu na Volze“.
Povolžská fronta o šířce 500 km se začala vytvářet postupně během měsíce července 1918. Nejprve došlo k vytvoření předmostí na západním břehu Volhy obsazením města Syzraň (10.7.), dále útok pokračoval na křídlech severním a jižním směrem. Rozšiřování fronty bylo zakončeno dobytím města Volsk (14.7.) na jihu a města Simbirsk (později přejmenovaného na Uljanovsk) na severu (22.7.). V podstatě neplánovaně došlo v srpnu k rozšíření Povolžské fronty severním směrem, když byla 7.8. dobyta Kazaň.
Vedle povolžské fronty vznikla zároveň ještě Severouralská fronta. K jejímu vytvoření došlo v červenci 1919, útokem vojsk plk. Vojcechovského z Čeljabinska a Zlatoustě severním směrem na Jekatěrinburg (později přejmenován na Sverdlovsk), který byl dobyt 25.7. Důvodem k zahájení bojové činnosti v tomto prostoru byla snaha a vytvoření souvislé obkličovací fronty kolem oblastí centrálního Ruska ovládaných bolševiky a spojení legionářských jednotek s anglickými oddíly gen. Poola, které se nacházely v prostoru Murmanska. Snaha o pokračování útoku z Jekatěrinburgu směrem na město Perm a řeku Vjatku však skočila neúspěchem, neboť týl postupujících legionářských jednotek začaly ohrožovat pohyblivé oddíly Rudé armády a Vojcechovský byl nucen vrátil se do Jekatěrinburgu a organizovat jeho obranu.
Současně s boji na Povolžské a Severouralské frontě nastala intenzivní bojová činnost legií rovněž v oblasti Dálného východu a Zabajkalí. Legionářské jednotky, nacházející se ve Vladivostoku (od května do září 1918 nesoucí pojmenování „Východní čs. oddíl“), byly zprvu značně vzdáleny od oblasti bojů a zprávy o vzniku ozbrojeného konfliktu s bolševiky se k nim dostaly opožděně. Na rozdíl od ostatních jednotek při svém přesunu z Ukrajiny nezískaly špatné zkušenosti ve styku s představiteli nové sovětské vlády a proto s bojovým vystoupením nejprve váhaly. Rozkaz k zahájení bojů vydal gen. Dieterichs až koncem června 1918 a tak se vladivostocké jednotky vydaly „na pomoc bratřím na západě“.
Spojení vojsk Sibiřské a Vladivostocké skupiny nebylo jednoduchou záležitosti. I když se Gajdovi 11. července podařilo obsadit Irkutsk, úporná obrana jednotek Rudé armády v oblasti Bajkalského jezera mu znemožnilo další postup na východ. Rovněž jednotky Dieterichse narazily na amurské železnici na houževnatý odpor a koncem července byly dokonce nuceny stáhnout se zpět k Vladivostoku. Ke spojení obou skupin došlo až 31. srpna u železniční stanice Olovnnaja. Stalo se tak nikoliv na amurské železnici, ale na mandžuské dráze. Očištění amurské dráhy provedly až v pozdějším období silné japonské jednotky.
Boj legií, zaměřený proti představitelům moci bolševiků, vedl zákonitě k tomu, že na území obsazeném československými vojsky postupně vznikaly místní vlády, těžící z ochrany našich jednotek. (Např. Prozatímní sibiřská vláda v Omsku nebo vláda Ústavodárného shromáždění v Samaře). Pokud legie chtěly zachovat klid a pořádek ve svém týlu, byly nuceny nově vznikající vlády podporovat. Důsledkem bylo nasazovaní našich jednotek proti demonstrujícímu a stávkujícímu místnímu obyvatelstvu.
Ozbrojené vystoupení legií vážně ohrozilo další existenci nového sovětského státu a ten napjal všechny své síly, aby vzniklou hrozbu odstranil. V červnu 1918 došlo ke zřízení velitelství Východního frontu, kterému byly podřízeny postupně vznikající polní armády. Nakonec se do složení frontu začlenilo pět armád se 70.000 vojáky a 214 děly.
Velení legií, tehdy čítajících 50.000 osob, vyzbrojených 102 děly, ve snaze udržet Povolžskou frontu vydalo 20.8.1918 rozkaz o mobilizaci Čechů a Slováků, nacházejících se na Sibiři v bývalých zajateckých táborech carské armády. Řady legionářského vojska se rozšířily uvedeným způsobem o 14.000 osob. Z části mobilizovaných vojáků byly vytvořeny nové bojové útvary (např. 11. a 12. čs. střelecký pluk), ale asi jedna čtvrtina mobilizovaných odmítla vstoupit do československého vojska a tak byli zařazeni do pracovních jednotek.
K podpoře vojsk bojujících v Povolží musely být v létě 1918 staženy téměř všechny legionářské jednotky ze Zabajkalí a Dálného východu. Zároveň došlo k začlenění národních vojsk nacházejících se na Sibiři do rámce čs. legií. Jednalo se především o tři prapory dobrovolnického sboru Rumunů z Transylvánie a Bukoviny, jugoslávský prapor mjr. Blagotiče, menší lotyšské jednotky a rusko-český dobrovolnický pluk, zřízený v srpnu 1918. Legie zároveň spolupracovaly i s polskou dobrovolnickou divizí.
Především se ale neustále očekávala vydatná pomoc ze strany dohodových mocností (v duchu závěrů z jednání Nejvyšší válečné rady z 2.7.1918). Poměrně početné jednotky „Dohody“ (na území Dálného východu se v této době nacházelo 60.000 japonských vojáků, jejichž počet v dalším období vzrostl až na 160.000, americké jednotky v síle 7.000 osob, doplněné stejným počtem vojáků britských a menšími kontingenty vojsk Francie a Itálie) se omezily pouze na obsazení oblastí Dálného východu a svůj postup na západ ukončily v prostoru Bajkalského jezera. Ani naléhavé žádosti a prosby vojenských a politických představitelů legií je nepřiměly k dalšímu postupu do oblasti Sibiře a Povolží. Dohodové mocnosti se omezily pouze na materiální podporu legií. V období od léta 1918 do konce roku 1919 čs. legie obdržely téměř 200 děl, 1.360 kulometů, 140.000 pušek, 25 letadel, 240.000 dělostřeleckých nábojů a 70 milionů kulometných a puškových nábojů.
V létě 1918 se uskutečnila rovněž řada změn v organizaci vrcholných orgánů československého odbojového hnutí v Rusku. Na I. řádném sjezdu čs. vojska v Omsku v srpnu 1918 došlo ke zrušení „Prozatímního výkonného výboru“ a jeho funkci převzala znovu vytvořená „Odbočka ČSNR v Rusku“. Dále se dnem 1.9.1918 velitelem sboru stal gen. Syrový, poté co gen. Šokorov převzal funkci inspektora čs. vojska na Rusi, zřízenou na základě dřívějšího inspektorátu čs. záložních vojsk. Tímto aktem přešlo velení legií zcela do československých rukou.
Nový velitel sboru se zároveň stal „velitelem všech ozbrojených sil bojujících na území osvobozeného Ruska“ a štáb čs. armádního sboru převzal funkci štábu tzv. západní fronty. Došlo k tomu na základě smlouvy z 16.7.1918 mezi představiteli Prozatímní sibiřské vlády, Ústavodárného shromáždění a francouzské vojenské mise, uzavřené za souhlasu legionářského Prozatímního výkonného výboru. Podle litery smlouvy měl být velením všech vojsk bojujících se sovětskými a rakousko-německými vojsky pověřen velitel československého sboru až do příchodu hlavního velitele jmenovaného spojenci.
Následující vývoj událostí dostával ale zcela jiný směr. Československé vojenské jednotky, které během července a srpna obsadily téměř celé Povolží, Ural a Sibiř, byly nuceny osamoceně čelit stále sílícím úderům Rudé armády. Od září 1918 se začala Povolžská fronta postupně hroutit. První známkou rozpadu fronty byl ústup legií z Novonikolajevska v Povolží koncem srpna. Dne 10. září Rudá armáda dobyla Kazaň, 12. září Simbirsk (později přejmenován na Uljanovsk), 13. září Volsk a 4. října Syzraň. Následný ústup legií ze Samary (později přejmenována na Kujbyšev) – sídla Ústavodárného shromáždění – znamenal celkový rozklad Povolžské fronty československých legií. Vojenské porážky legií v Povolží nemohly vyvážit ani úspěchy gen. Syrového na Severouralské frontě, reprezentované obsazením Nižného Tagilu 3.10.1918.
Společně
s vojenskými neúspěchy našich jednotek na frontě začaly
vstupovat do popředí problémy s bojovou morálkou legionářských
jednotek. Postupný morální úpadek legií způsobovaly především
následující faktory:
a) Zcela se zhroutila představa o
utvoření nové protiněmecké fronty v Rusku, která tvořila
prvotní příčinu obratu legií směrem na západ a upuštění od
zamýšleného přesunu do Vladivostoku. Legionáři nebojovali ani
proti jednotkám německé či rakousko-uherské armády (jak zprvu
předpokládali), ani proti ozbrojeným zajatcům těchto armád (jak
se snažili vytvořit zdání někteří političtí představitelé
„Dohody“), nýbrž proti Rusům, tj. slovanskému národu
(nedala se uplatnit teze o boji proti germánským vrahům
Slovanstva).
b) Závažným momentem se stalo i to, že legie
netvořily původně proklamovaný předvoj dohodových vojsk na
Volze. V našich jednotkách šířená představa o tom, že brzy
budou vystřídány americkými či japonskými vojáky, dostávala
značné trhliny a dalším slibům prostí příslušníci legií
již přestávali věřit.
c) Zprávy o vzniku samostatného
Československa vyvolávaly touhu vrátit se do svobodné vlasti.
Legionáři svůj úkol – vojensky přispět ke vzniku
československého státu – považovali za ukončený.
d) Rovněž
nasazování jednotek legií proti ruskému obyvatelstvu při
místních srážkách a povstáních na straně nově vzniklých
vlád mělo své negativní dopady.
e) V neposlední řadě i
vnitropolitický vývoj na Sibiři přispěl k nechuti legionářů
nadále setrvávat v Rusku. Dne 18.11.1918 svrhl v Omsku adm. Kolčak
vládu Ústavodárného shromáždění a nahradil ji svoji
diktaturou, přičemž se prohlásil za „vrchního vladaře vší
Rusi“. Převrat vyvolal u řady legionářů prudký odpor,
neboť svržená vláda v jejich očích představovala poslední
zbytky demokracie v Rusku a v její podpoře viděli ještě nějaký
smysl boje proti bolševikům.
V důsledku výše uvedených důvodů se na sklonku roku 1918 začal v legiích šířit stálé sílící morální rozklad. Projevoval se především vyslovováním nedůvěry velitelům (což byla např. příčina sebevraždy velitele I. čs. střelecké divize plk. Švece 25.10.1918), odmítáním poslušnosti (např. 10. pluku, který prohlásil, že je unavený a proto již nebude bojovat) a v krajních případech i svévolným odchodem jednotlivců či celých skupin z fronty do týlu.
Výrazem snahy vedení čs. odbojové akce o zastavení morálního úpadku legií a jejich udržení na frontě byla i mise gen. Štefánika. Představitele ČSNR v Paříži vedla především myšlenka využívat legií na Sibiři jako pádného argumentu při jednáních o vzniku samostatného československého státu.
Štefánik odjel k legiím do Ruska z Paříže 18.8.1918 společně s gen. Janinem, náčelníkem Československého generálního štábu při ČSNR, který byl francouzskou vládou jmenován vrchním velitelem spojeneckých vojsk na Sibiři. Štefánik cestu nastoupil jako jeho náměstek. Do Ruska dorazil po zdlouhavé cestě přes USA a Japonsko až 16.11.1918, tedy po ukončení I. světové války ve funkci ministra národní obrany první prozatímní čs. vlády, ustavené dne 14.10.1918, kterým se ovšem stal proti své vůli a bez svého souhlasu. (Po vzniku domácí vlády 14.11.1918, ve které funkci MNO zastával V. Klofáč, se Štefánik stal ministrem vojenství). Dne 8.12.1918 dorazil do Jekatěrinburgu, kde sídlilo velení legií. Zprvu se pokoušel přesvědčovat legionáře o nutnosti dalšího boje s bolševiky, ale po čtyřtýdenním objíždění uralské fronty dospěl k závěru, že čs. jednotky již nejsou schopny dalšího nasazení na frontě a souhlasil s jejich stažením do týlu.
Útvary I. čs. střelecké divize odešly z fronty již v průběhu listopadu 1918. Poslední ofenzivní akcí, kterou podnikly jednotky II. čs. střelecké divize, byl útok na Severouralské frontě, který vyvrcholil dobytím města Perm 24.12.1918. Poté však již divize v průběhu prosince 1918 a ledna 1919 opustila frontu a místo čs. legií v bojích s Rudou armádou zaujaly jednotky tzv. ruské národní armády.
Zprvu gen. Štefánik předpokládal, že po určitém zotavení budou legie schopny dalšího nasazení do bojů a ofenzívy na Perm, Vologdu a Archangelsk, později se této myšlenky ale vzdal. Rovněž musel pro technické obtíže odstoupit od zamýšleného pochodu přes Ural ke Kaspickému moři a odtud dále železnicí do Československa. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než ve Francii buď žádat o nové posily od spojenců nebo souhlasit se stažením legií z Ruska.
Ještě
před svým odjezdem se rozhodl odstranit příčiny, které podle
jeho názoru vedly k morálnímu úpadku legií. Za základní
činitel, negativně ovlivňující stav legií, považoval především
přílišnou demokratičnost legionářského zřízení, která se
vytvořila v letech 1917 a 1918. Proto se rozhodl k radikálnímu
kroku:
1) Dne 14.12.1918 zrušil „Odbočku ČSNR v Rusku“
s poukazem na dvojkolejnost v řízení legií vzhledem ke vzniku
zákonné vlády v ČSR a nahradil ji „Zvláštním sborem“
a „Prozatímním odborem MNO“, které učinil jedinými
orgány zodpovědnými domácí vládě.
2) Dne 16.1.1919 vydal
rozkaz č. 588, kterým zrušil legionářský „Sněm čs.
revoluce v Rusku“ (vytvořený na I. sjezdu čs. vojska na Rusi
v září 1918) a rotní komitéty i plukovní zastupitelstva
(vznikly v průběhu roku 1917 na základě demokratizačních
rozkazů „prozatímní vlády“ jako nástroj spolupodílení
se řadových vojáků na rozhodování o vnitřním životě útvarů
a jednotek). Místo volených orgánů zavedl orgány jmenované
veliteli, tzv. osvětové sbory. Velení legií se zveřejněním
rozkazu otálelo, dokud nebudou všechny jednotky staženy z fronty a
odsunuty do týlu. Rozkaz zveřejnilo až 28.2.1919. Přesto vzbudil
u legionářů značný odpor a ti se jen velmi neochotně vzdávali
toho, co si v předcházejícím období v samosprávě legií
vybojovali.
Po vydání rozkazu o zrušení „odbočky“ a „sněmu“ gen. Štefánik předal vojenské záležitosti gen. Janinovi (15. ledna), politické záležitosti B. Pavlů (17. ledna) a bez rozloučení s vojskem 20.1.1919 z Ruska odjel.
3. Ochrana sibiřské magistrály
Po svém stažení z fronty prošly legie zásadní reorganizací. Rozkazem gen. Štefánika z 7.1.1919 došlo ke zrušení čs. armádního sboru a od této doby legionářské jednotky nesly pojmenování „Čs. vojsko na Rusi“. Zároveň se zformovala III. čs. střelecká divize (velitel pplk. Prchala), která svůj první rozkaz publikovala 31.1.1919 v Jekatěrinburgu. Současně došlo ke zřízení „Štábu čs. částí Dálného východu“ rozkazem velitele čs. vojska na Rusi z 1.2.1919. Náčelníkem štábu byl ustanoven gen. Čeček a podléhaly mu veškeré vojenské útvary čs. vojska, nacházející se východně od města Irkutsk. Sídlem štábu byl Vladivostok. V neposlední řadě velení legií odstoupilo z postavení, které mu přiznávala smlouva z 16.7.1918, tj. velení vojskům na západní frontě a gen. Syrový v duchu rozkazu ministra vojenství č. 580 z 15.1.1919 zůstal pouze velitelem čs. jednotek.
V uvedeném období proběhly rovněž úpravy v organizaci nejvyšších orgánů čs. vojenské správy. „Prozatímní odbor MNO“, který dnem 14.12.1918 bezprostředně navázal na činnost vojenského odboru Odbočky ČSNR v Rusku, byl nařízením ministra vojenství č. 456 z 8.1.1919 reorganizován na „Ministerstvo vojenství – oddělení v Rusku“ o pěti správních odborech (z počátku se používal též název MNO a až do března 1919 se vyskytovalo i označení jako ministerstvo války).
Zároveň v duchu rozkazu ministra vojenství z 12.2.1919 náčelník francouzské vojenské mise gen. Janin, zastávající současně i funkci vrchního velitele spojeneckých vojsk na Sibiři, byl pověřen, aby vykonával v době nepřítomnosti ministra vojenství (gen. Štefánika), prostřednictvím velitele čs. vojska na Rusi (gen. Syrového) a bez újmy práv představitele vlády ČSR (B. Pavlů) postavení vyššího velitele čs. vojska. Tímto aktem vzniklo „Vrchní velitelství čs. vojsk na Sibiři“.
Reorganizované
legionářské jednotky dostaly za úkol ochranu sibiřské
železniční magistrály na úseku od města Omsk po Irkutsk,
dlouhém 2.600 kilometrů. Jednotlivé svazky měly přiděleny úseky
tratě a v prostoru své působnosti byly pověřeny úkolem:
–
očistit železnici v prostoru 15 km severně a jižně od magistrály
od povstalců a odebrat civilnímu obyvatelstvu zbraně,
– dbát
na neutrálnost 30 km zóny podél tratě,
– v případě
potřeby jednat co nejaktivněji a formovat úderné skupiny k
likvidaci povstání i ve vzdálenějších oblastech.
Ochrana týlu jednotek adm. Kolčaka však pro čs. legie neznamenala přílišný oddych. Vzhledem k teroru, který kolčakovský režim rozpoutal, se místní obyvatelstvo ve svém zoufalství často uchylovalo k nepokojům a povstáním, které postupně přerůstaly, zejména od podzimu 1919, v otevřenou partyzánskou válku.
Většina legionářů v této době již projevovala otevřenou nechuť k účasti na zásazích proti neustále sílícímu hnutí odporu. Obvykle až dvě třetiny mužstva odmítaly bojovat proti povstalcům, a tak se výprav do vzbouřených oblastí zúčastňovali pouze jednotky legionářů – dobrovolníků. Zároveň se začal zvyšovat počet dezertérů. Neúspěchem musely zákonitě skončit i pokusy o opětné nasazení legií na frontě, jak se o to snažili někteří představitelé legií v létě a na podzim 1919.
C/ Odchod čs. legií z Ruska
Postupný odchod čs. legií z Ruska začal již v průběhu roku 1919. Z počátku se jednalo pouze o několik transportů invalidů a starších příslušníků legií. Během roku odjelo celkem 7 transportů, které odvezly 1.900 legionářů.
Koncem roku 1919 proběhla konečná reorganizace nejvyšších orgánů čs. vojenské správy. Nařízením plnomocníka čs. vlády došlo ke zrušení „Ministerstva vojenství – oddělení v Rusku“ a jeho úlohu převzala „Vojenská správa na Sibiři“, do jejíhož čela byl postaven 18.11.1919 poslanec Krejčí, dosavadní vedoucí poselstva čs. vlády v Rusku, které přicestovalo do Vladivostoku 12.8.1919 s úkolem informovat vedení legií o vývoji situace v ČSR a podílet se na mravní obnově našeho vojska. Zároveň byl 12.11.1919 odeslán do vlasti dosavadní plnomocník čs. vlády B. Pavlů a jeho povinnosti převzal dr. Girsa.
V létě a na podzim 1919 se situace Kolčakovy vlády a její armády stala téměř katastrofální. Vojska Rudé armády neustále útočila a kolčakovské jednotky se jim již nebyly schopny postavit. Od řeky Volhy se fronta začala postupně posouvat na východ. Již v červenci byly dobyty Perm (1.7.), Jekatěrinburg (14.7.) a Čeljabinsk (24.7.). Po přechodném zdržení na řekách Tobol a Išim padl Petropavlovsk (29.10.) a nakonec i sídelní město adm. Kolčaka – Omsk (14.11.). Rozbitá vojska „vrchního vladaře“ již ztratila schopnost většího odporu a ve zmatku ustupovala. V následujících útočných operacích byl již bez větších problémů Rudou armádou dobyt Tomsk (22.12.1919) a Krasnajarsk (6.1.1920).
Za této poměrně rychle se měnící a značně nepřehledné situace vyvstalo nebezpečí, že se postupně stahující legie ocitnou v situaci jakéhosi nárazníkového vojska, mezi útočící Rudou armádou a ustupujícími kolčakovskými jednotkami. Velení legií z tohoto důvodu přijalo radikální opatření k urychlení evakuace. Dnem 16.11.1919 vydal gen. Syrový rozkaz k převzetí železniční tratě na západ od Krasnojarska pod československou kontrolu a nařídil zastavit pohyb všech ostatních vlaků, ve svém důsledku i vlakové soupravy adm. Kolčaka, dokud neprojedou všechny transporty legií. Od 10.12.1919 rozšířil gen. Syrový čs. dozor i na východní úsek tratě.
Koncem prosince 1919 však došlo k zásadní změně situace v týlu ustupujících legií. V Irkutsku vypuklo protikolčakovské povstání a byla nastolena vláda „politického středu“. Převrat zastihl většinu legionářských transportů ještě před Irkutskem. Vláda „politického středu“ požádala československé legie o vydání adm. Kolčaka. Stejný požadavek vzneslo i velení vojsk 5. armády pronásledující ustupující kolčakovská vojska a místní revoluční štáb v železniční stanici Čeremchovo, který znemožňoval další pohyb vlakových souprav legionářů na východ. Po zvážení možných východisek velení legií upustilo od probíjení se do Vladivostoku pomocí zbraní a rozhodlo se, i přes žádost E. Beneše o Kolčakovu záchranu, předat admirála zástupcům vlády „politického středu“ a velení 5. armády. Kolčak byl vydán 15.1.1920 a 7.2., v době, kdy zbytky jeho vojsk začaly ze severu ohrožovat Irkutsk, na pobřeží Bajkalského jezera zastřelen.
K podepsání příměří mezi velením legií a 5. armádou došlo 7.2.1920. Příměří zaručovalo zastavení nepřátelských akcí mezi oběma stranami a volný průjezd legií s plnou výzbrojí a výstrojí na východ. Další transport legionářských ešalonů do Vladivostoku proběhl již bez větších obtíží.
Ve Vladivostoku následovalo plynulé naloďování a přesun po moři do Československa. Evakuace proběhla v období od 9.12.1919 do 30.11.1920. Poslední bojové jednotky opustily Vladivostok již dříve, a to 2.9.1920. Pro odsun legionářského vojska bylo vypraveno 42 transportů, většinou na pronajatých nebo vypůjčených lodích. Československý stát byl vlastníkem pouze dvou lodí – Legie I a Legie II. Při cestě do Evropy ztroskotala u japonských břehů loď Heffron, tvořící třicátý šestý transport. Do Československa se postupně vrátilo 67.750 osob, z toho 56.500 vojáků.
Jako určitá záruka plnění podmínek uzavřeného příměří posloužila legiím část ruského zlatého státního pokladu, který jim byl svěřen do ochrany v lednu 1920 vrchním velením dohodových vojsk na Sibiři, společně s vlakovou soupravou adm. Kolčaka. Po průjezdu posledního legionářského transportu Irkutskem byl poklad 1.3.1920 opět vrácen ruské vládě. Z původních 500,6 tuny zlata, kterých se legie společně s bělogvardějci zmocnily při obsazení města Kazaň v srpnu 1919, bylo ovšem vráceno pouze 319,7 tuny. Chybějící část pokladu využil jednak Kolčak pro financování nákupu zbraní v zahraničí (148,3 tuny) a část byla během neustálého putování pokladu z místa na místo rozkradena (32,6 tuny). Určitého množství zlata se s největší pravděpodobností zmocnily i legie a odvezly je na lodi Sheriden z Vladivostoku do Terstu a odtud „sanitním“ vlakem do Prahy. Množství cenností je obvykle udáváno jako 750 beden, ovšem faktická hmotnost či finanční hodnota nebyla nikdy uvedena.
Závěr
Na předcházejících stránkách se autor zabýval otázkou příčin vzniku a průběhu ozbrojeného vystoupení československých legií v Rusku. Snažil se především ukázat, že na vypuknutí ozbrojeného konfliktu nesou vinu obě znepřátelené strany. Čí podíl byl větší či menší nelze jednoznačně říci. Na základě dosavadního studia příslušných materiálů je však dnes možno konstatovat, že za vznik konfliktu nemohla jen jedna z bojujících stran, jak to bylo dříve v některé literatuře uváděno.
Proč došlo po ovládnutí sibiřské magistrály k obratu legií „čelem vzad“ a místo odchodu do vlasti se zapojily do bojů proti vládě sovětů nelze rovněž s určitostí říci. Zdá se, že důvod tohoto náhlého obratu spočíval především v politickém zájmu představitelů dohodových mocností na vytvoření nové protiněmecké fronty, formou potlačení bolševické vlády, která uzavřela příměří s Německem a tímto umožnila přesun velkých sil z východní fronty do Francie. Nakolik byla upřímná snaha proklamující pouze obnovu protiněmecké fronty v Rusku je sporné. Faktem však zůstává, že Německo v roce 1918 uskutečnilo na západní frontě ještě několik mohutných útoků a dosáhlo i částečných územních zisků. Na nich se bezesporu musely podílet i divize stažené z východní fronty. Obavu dohodových mocností z možného prodloužení konfliktu a posílení Německa lze tedy pochopit.
Legie osamoceně bojující na povolžské frontě, bez poskytnutí proklamované pomoci ze strany „Dohody“, začaly procházet vnitřní krizí a morálním úpadkem. I přes značné úsilí ČSNR a vojenského velení je nebylo možno déle udržet na frontě a proto došlo k jejich stažení do týlu. Nenásledoval ovšem očekávaný odjezd do vlasti, nýbrž dostaly za úkol chránit sibiřskou magistrálu. Plnění uvedeného úkolu nebylo o moc jednodušší než nasazení na frontě. Proč nedošlo k odchodu legií z Ruska již v roce 1919, lze na základě dosud publikované literatury vysvětlit především snahou našich zástupců na mírových jednáních v Paříži o využití nasazení legií na Sibiři, jako argumentu při jednáních o vymezení teritoria nově vzniklého československého státu (územní spory s Polskem, snaha Maďarska o zachování integrity Uher, nejednoznačná situace v českém pohraničí osídleném Němci).
Po vojenských porážkách armád bojujících proti nastolení sovětské moci na Urale a Sibiři v průběhu roku 1919 již další setrvání legií v Rusku ztrácelo vojenské opodstatnění. Proto koncem roku 1919 byl zahájen odchod našich jednotek do ČSR, více jak dva roky po vzniku samostatného státu Čechů a Slováků.
Problematika ozbrojeného vystoupení československých legií u Rusku je mnohem obsažnější, než jak ji mohl autor článku interpretovat na předcházejících stránkách. Vedle aspektů vojenských zahrnuje i celou řadu politických, ekonomických a jiných problémů. Řada dosud ještě nedostatečně zodpovězených otázek si vyžaduje důkladného zkoumání a to především s využitím archivních pramenů československých, francouzských i ruských.
Seznam
literatury:
Čermák J.: Boje pod
Bachmačem a ústup z Ukrajiny roku 1918, Praha 1923
Červenka
V.: Naši na Sibiři, Praha 1920
Čižmár
J.: Ruské a naše vojsko v revoluci (rok
1917), Brno 1926
Fink P.: Bílý
admirál, Brno 1920
Gajda R.: Moje
paměti, Praha 1924
Hyspecký C.:
Československé legie v Rusku v letech 1917 – 1920, Bratislava 1991,
Diplomová práce
Janin M.: Moje účast
na československém boji za svobodu, Praha
Klecanda
V.: Bitva u Zborova, Praha 1927
Krejčí
F.: Návrat sibiřských legií, Praha
1920
Krejčí F.: Poselstvo vlády k
československému vojsku na Sibiři, Praha 1924
Krejčí
F.: U sibiřské armády, Praha
Křížek
J.. Dvacátý transport čs. legií,
Praha
Křížek J.: Německo-sovětské
vztahy po vystoupení čs. legií v Rusku na jaře 1918, Historie a
vojenství, 1990, č. 2
Kudela J.:
Aksakovská tragédie (plukovník J. J. Švec), Brno 1932
Kudela
J.: Československá anabáze v Rusku, Brno
1928
Kvasnička J.: Československé
légie v Rusku 1917-1920, Bratislava 1963
Papoušek
J.: Zborov, Praha 1921
Patejdl J.:
Sibiřská anabase, Praha 1923
Pichlík K. – Křížek J. –
Vávra V.: Červenobílá a rudá, Praha 1953
Pichlík K.:
Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend, Praha 1968
Richter
K.: Setkání dvou revolucí, Historie a
vojenství, 1990, č. 1
Řepka J.: Druhý
sjezd československého vojska na Rusi, Praha 1921
Skácel
J.: Československá armáda v Rusku a
Kolčak, Praha 1926
Skácel J.: S
generálem Syrovým na Sibiři, Praha 1923
Svoboda J.:
Na magistrále, Praha 1921
Šteidler F.:
Naše vystoupení v Rusku 1918, Praha 1923
Vávra V.:
Klamná cesta, Praha 1958
Vojenské dějiny Československa, II.
díl, Praha 1986
Vojenské dějiny Československa, III. díl,
Praha 1987