2115. Dobrý deň, rád by som sa opýtal na dôvod, alebo dôvody, prečo bol zrušený 2. stíhací bombardovací letecký pluk dislokovaný na letisku Bratislava – Ivánka? Dátum zániku by mal byť 15.7.1964. Po zrušení pluku boli lietadlá následne preletené na aké letisko? Ďakujem vopred za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)
Hlavním důvodem zrušení 2. sbolp v Bratislavě byl nedostatek finančních prostředků k přezbrojení pluku na modernější leteckou techniku. Nejednalo se ovšem o problém útvaru nebo vojenského letectva, nýbrž celorezortní respektive celostátní. Nepříznivé výsledky ve výkonnosti národního hospodářství během 1. poloviny 60. let vedly ke zrušení 3. pětiletky a jejímu nahrazení tzv. sedmiletým plánem na roky 1964-1970, což mělo za následek několikanásobné snížení objemu finančních prostředků určených pro potřeby MNO. Úsporná opatření se realizovala i během 4. pětiletky. I když v absolutních číslech byly rezortu obrany přidělovány v jednotlivých letech vyšší částky, vzhledem k nárůstům cen vojenské techniky nebylo možné udržet stávající tempo přezbrojování armády a dodávat moderní výzbroj ke všem jejím součástem. Např. oproti letounu MiG-15 pořizovanému cca za 1 mil Kčs, stál letoun MiG-21 nebo Su-7 okolo 8 mil Kčs. V případě pozemního vojska bylo již v roce 1963 rozhodnuto dodávat novou výzbroj pouze k 10 vševojskovým divizím z celkem 16 plánovaných (včetně válečně vytvářených). Vedení rezortu obrany bylo na druhé straně limitováno smluvními závazky uzavřenými v rámci Varšavské smlouvy na vyčlenění určitého počtu osob a techniky do tzv. Spojených ozbrojených sil. V případě frontového letectva se mimo jiné mělo jednat o dvě divize stíhací bombardovací se šesti pluky. Ve snaze dostát závazkům vůči Varšavské smlouvě, respektive Sovětskému svazu, se naše MNO snažilo udržet stávající počet leteckých pluků přechodem na systém dvou letek v pluku. Nicméně nutnost zachovat nezměněný rozsah zabezpečovacích útvarů (např. letištních praporů a praporů RTZ) vybavených potřebnou technikou, nakonec vedla k přijetí rozhodnutí o snížení počtu pluků. Problém se týkal nejenom stíhacího bombardovacího letectva, ale i stíhacího letectva PVOS. V roce 1964 tak zanikly 2. sbolp Bratislava a 3. slp Brno, v roce 1967 jejich osud následovaly 18. sbolp Pardubice a 7. slp Piešťany. Při výběru útvarů, připadajících v úvahu ke zrušení, byla zohledňována celá řada faktorů, a to nejenom vybavenost letišť, na nichž jednotlivé útvary působily, ale i jejich vzdálenost od předpokládaného prostoru bojového nasazení v případě válečného konfliktu a nutnost provedení letištního manévru spojeného s případným zaujetím polního letiště při nenadálém zahájení bojové činnost. To se stalo osudným 3. slp v Brně a 7. slp v Piešťanech, které měly bránit náletové směry Vídeň – Brno a Vídeň – Bratislava, kdy bylo jako efektivnější vyhodnoceno použití PLŘS ve spojitosti s vyloučením komplikací plynoucích z mezinárodního civilního provozu na brněnském letišti. U 2. sbolp v Bratislavě bylo zohledněno, že by před zahájením plnění úkolů vzdušné operace (tj. bombardováním) musel nejprve během mezipřistání doplňovat LPH, aby byl schopen působit v dostatečné hloubce bojové sestavy protivníka. U 18. sbolp byla vzata v úvahu dislokace dvou „bojových“ leteckých pluků na letišti Pardubice a z toho plynoucí vyšší zranitelnost letecké techniky při neočekávaném úderu protivníka. Ačkoliv o snížení počtu leteckých pluků bylo rozhodnuto již v říjnu 1963 (bez určení konkrétních útvarů) při schvalování „Perspektivního plánu výstavby ČSLA na léta 1964 až 1970“, příslušný „Protokol o vyčlenění vojsk ČSSR do sestavy Spojených ozbrojených sil a jejich rozvoji“ byl upraven až v dubnu 1967. Paradoxem je, že nově vzniklý 2. sbolp na letišti v Hradčanech, který se vytvořil v létě 1964 na základě původního 17. slp, byl nakonec v roce 1968 rovněž zrušen, i když v jeho případě se jednalo o uvolnění letiště pro potřeby letectva Střední skupiny vojsk.
Informace o osudech letecké techniky 2. sbolp v Bratislavě bohužel nemáme k dispozici, ale s největší pravděpodobností byla vyřazena z provozu a následně zlikvidována.
2114. Obracím se na Vás s prosbou o pomoc se zeměpisným umístěním jednotek, u kterých sloužil můj předek. V příloze zasílám kopii záznamů z jeho vojenské evidence a potřeboval bych tento list přeložit do srozumitelné řeči. Předem děkuji za ochotu. (odpovídá Pavel Minařík)
Identifikace útvarů, u kterých byl zařazen Váš předek, je následující:
– 1.6.1946 prezentován a vtělen ke 4. rotě pěšího pluku 16:
Jedná se o kulometnou rotu I. pěšího praporu dislokovaného v Tachově. Prapor se skládal ze tří pěších rot (1.-3.), kulometné roty (4.), samopalné roty (5.), roty protitankových pušek (6.) a minometné roty (7.).
– 8.11.1946 propuštěn do poměru mimo činnou službu:
Od uvedeného data jsou všechna zařazení k vojenským jednotkám prováděna pouze jako administrativní předurčení vojáka v záloze pro případ cvičení nebo mobilizace.
– 28.4.1947 přemístěn k 18. rotě pěšího pluku 16:
V daném případě jde o kulometnou rotu III. pěšího praporu v Boru u Tachova. Složení všech pěších praporu bylo stejné, tudíž se u I. praporu nacházely 1.-7. rota, u II. praporu 8.-14. rota a u III. praporu 15.-21. rota.
– 1.10.1947 pěší prapor 64:
Dřívější pěší pluk 16 byl k uvedenému datu reorganizován na pěší prapor 64 (strážní) podřízený 11. divizi a přemístěný do Plzně. V září 1948 proběhla redislokace praporu do Poběžovic. Zpětná reorganizace na pluk se uskutečnila počátkem října 1949. Na konci roku 1950 byl předán Ministerstvu národní bezpečnosti k posílení nově zřizovaných jednotek Pohraniční stráže.
– 31.5.1948 pěší prapor 80:
Původní Strážní prapor Posádkového velitelství Velká Praha, který vznikl 1.10.1945 v Praze a k 1.10.1947 proběhlo jeho přejmenování na pěší prapor 80 (strážní). Od uvedené reorganizace útvar tvořily tři pěší roty, samopalná rota, kulometná rota, rota těžkých zbraní, dělostřelecká baterie (s četou o 2 ks 76 mm kanonů a četou o 2 ks minometů 120 mm), velitelská rota a náhradní rota. Dnem 3.3.1948 útvar na základě rozkazu prezidenta Edvarda Beneše obdržel název „Pražského povstání“. V listopadu 1951 proběhla reorganizace praporu na 80. mechanizovaný pluk taktéž dislokovaný v Praze.
2113. Děkuji za dosavadní ochotu a kvalifikované odpovědi. Můžete přiblížit organizační vývoj výstavby „armádních“ dílen/opraven spojení a RTZ (data vytvoření/přejmenování a zrušení; složení hlavních součástí; dislokace/redislokace; krycí čísla útvaru; kdo velel útvaru)? Jedná se: a) 7. armádní spojovací dílny až 7. spojovací a RTZ opravnu (y?); b) 10. armádní spojovací dílny až 10. spojovací a RTZ opravnu (y?). Předem děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi uvedené útvary vznikly během 1. poloviny 60. let a zabezpečovaly opravy spojovacích, později i radiotechnických a radiolokačních, prostředků pro potřeby 7. armády PVOS a 10. letecké armády (proto ve svém názvu nesly po několik desetiletí označení „armádní“). Z poměrně malých organizačních celků bez vnitřního členění se v průběhu své existence rozrostly jak personálně, tak organizačně do poměrně složitě vnitřně strukturovaných útvarů. I přesto se po celou dobu jejich existence jednalo o logisticky nesamostatné celky, které byly v materiálním, týlovém a technickém zabezpečení odkázány na velké útvary dislokované ve stejných posádkách. V případě 7. dílny/opravny se jednalo o 17. spojovací pluk, zatímco 10. dílna/opravna byla odkázána nejprve na 10. spojovací pluk a později na 2. výcvikové středisko letectva. Obě „opravny“ svoji činnost ukončily v 90. letech minulého století v návaznosti na zrušení operačních velitelství PVOS a letectva, pro jejichž potřebu byly původně vytvořeny.
Jako první se v září 1962 konstituoval VÚ-3895 Praha pod názvem 7. armádní spojovací dílny. Jednalo se o poměrně malý útvar bez vnitřního členění, který podléhal velitelství 7. armády PVOS. Tabulkově u něj mělo být zařazeno 14 vojáků (z toho 11 profesionálů), kteří by zajišťovali opravy radiové, radiodálnopisné, telegrafní či radiolokační techniky, společně s prostředky pozemního zabezpečení letecké navigace. Ze speciálního vybavení měli mít k dispozici pojízdnou spojovací dílnu M3 (instalována na vozidle Praga V3S), dílnu KRAS-2 (převážena na dvou středních terénních automobilech) a příruční soupravy spojovacích, dálnopisných nebo telefonních mechaniků, doplněné o soupravu pro ošetřování alkalických akumulátorů a nabíjecí soupravu.
O rok později, tj. v září 1963, se vytvořil VÚ-7751 Praha-Kbely. V tomto případě se jednalo o 10. armádní spojovací dílnu podřízenou velitelství 10. letecké armády. Nově vzniklý útvar se členil na tzv. správu (velitelství), dílenskou skupinu (se spojovací dílnou M3) a exploatační skupinu (s dílnou KRAS-2). Předepsaný počet příslušníků činil 17 vojáků doplněných o 4 občanské pracovníky. Na obdobné složení byl reorganizován i VÚ-3895, jehož název se zároveň změnil na 7. armádní spojovací dílnu. V září 1964 strukturu zmíněného útvaru doplnila kabelová skupina (o 11 příslušnících) určena k údržbě dálkových spojovacích kabelů. U obou útvarů se předepsané počty osob podařilo po krátké době až na drobné výjimky personálně naplnit.
Již počátkem 2. poloviny 60. let se začaly ve složení obou útvarů projevovat dílčí odlišnosti pramenící z jejich rozdílné podřízenosti a tím i předurčení. V září 1966 proběhla reorganizace VÚ-7751 na 10. armádní spojovací a RTZ dílnu. Kromě tzv. správy ji tvořila skupina spojovacích prostředků a ovládacích zařízení (se spojovací dílnou M3), skupina prostředků RTZ (s pojízdnou leteckou radiodílnou na dvou nákladních automobilech) a skupina naváděcích radiolokátorů (s dílnou KRAS-2). Personál dílny mělo představovat 28 vojáků a 4 občanští pracovníci.
V září 1967 se uskutečnily další organizační změny spočívající v rozšíření stávajících skupin na dílny a vytvoření nových specializovaných dílen. VÚ-7751 byl přitom transformován na 10. armádní spojovací a RTZ opravnu s následující strukturou: správa; dílna pro opravu spojovacích prostředků (skupina pro opravu radiových a radioreléových prostředků, skupina pro opravu linkových prostředků /tj. radiodálnopisů a směrových spojů/, obě skupiny měly po jedné pojízdné spojovací dílně M2 instalované na čtyřech vozidlech Praga V3S); dílna pro opravu prostředků RTZ (s leteckou pojízdnou radiovou dílnou); dílna pro opravu radiolokátorů (KRAS-2); elektrotechnická dílna a zdrojovna (s pojízdnou elektrotechnickou opravnou EPO a pojízdnou opravnou alkalických akumulátorů); mechanická dílna. Předpokládaný počet příslušníků útvaru se zvýšil na 32 vojáků (z toho 19 profesionálů) a 16 občanských pracovníků. Počátkem následujícího roku bylo u opravny zařazeno 32 vojáků (z toho 17 profesionálů) a 6 občanských pracovníků.
Ve stejné době proběhla transformace VÚ-3895 Praha na 7. armádní spojovací a RTZ opravnu. Kromě tzv. správy a mechanické dílny ji tvořila především dílna pro opravu spojovacích prostředků stejného složení jako u „10. opravny“, ovšem základní opravárenské vybavení představovaly spojovací dílny M3. K dispozici byl rovněž opravný fond spojovací techniky (radiostanice, přijímače či dálnopisy). Ostatní organizační prvky byly již odlišné a představovala je dílna pro opravu prostředků RTZ a zdrojovna, společně s dílnou pro měření a opravy kabelů a anténních systémů. První z uvedených dílen byla tvořena skupinou pro opravy prostředků RTZ (s dílnou KRAS-2) a skupinou pro opravy elektrických zdrojů (se soupravou pro ošetřování alkalických akumulátorů, nabíjecí soupravou a osvětlovací soupravou). Druhá ze zmíněných dílen zahrnovala tři kabelové skupiny (vždy se soupravou lehkých kabelů LK 2,5) a skupinu pro měření a opravy anténních systémů (s udržovací soupravou DR 40). V průběhu reorganizace se poměrně výrazně zvýšily plánované počty osob, které nadále činily 54 vojáků (z toho 25 profesionálů) a 17 občanských pracovníků. Skutečné počty v lednu 1968 činily 45 vojáků (z toho 16 profesionálů) a 10 občanských pracovníků.
Součástí obou útvarů se od září 1969 stalo vojskové měrové středisko, což vedlo ke zvýšení předepsaných počtů u „10. opravny“ o tři vojáky a v případě „7. opravny“ o dva vojáky. V 70. letech docházelo pouze k drobným úpravám názvů jednotlivých funkcí či materiálního vybavení (především u „7. opravny“ doplněním výpočetním automatem C 266 či vytvořením skupiny pro zabezpečení vyhlašování signálů bojové pohotovosti).
Podstatnější změny ve složení zmíněných útvarů nastaly až během 80. let. V případě „10. opravny“ došlo nejprve počátkem roku 1981 k formálnímu přejmenování skupiny pro opravu radiových a radioreléových prostředků na dílnu pro opravu radiové a radioreléové techniky, stejně tak jako skupiny pro opravu linkových prostředků na dílnu pro opravu linkové techniky, v důsledku čehož se dílna pro opravu spojovacích prostředků změnila na dílny pro opravu spojovací techniky. Pojmenování či struktura ostatních organizačních prvků se nezměnily. Pouze dílna pro opravu radiolokátorů obdržela novou opravárenskou techniku v podobě pojízdné dílny KRAS-1E pro opravy elektrických zařízení radiolokátorů.
Zásadnější změny přinesla reorganizace provedená v říjnu 1983, která byla spojena s přestěhováním útvaru z Prahy-Kbel do posádky Olomouc. Složení útvaru doplnila řada nových organizačních prvků (dílna pro opravu techniky ZAS, dílna pro opravu zařízení přenosu dat, dílna pro opravu přistávacích radiolokátorů, týlové jednotky), zatímco stávající byly v řadě případů nově uspořádány. Plánované počty příslušníků útvaru se zvýšily v případě vojáků téměř na dvojnásobek (z 35 na 65), zatímco u občanských pracovníků zůstaly zachovány na dosavadní úrovni (16 osob). VÚ 7751 se nadále skládal ze správy, dílen pro opravu spojovací techniky (s dílnou pro opravu techniky ZAS /vybavena pojízdnou dílnou M3Zp/ a dílnou pro opravu linkové a kabelové techniky /disponovala pojízdnou dílnou M2p/); dílen pro opravu radiové a radioreleové techniky (s dílnou pro opravu radiové techniky a dílnou pro opravu radioreleové techniky /s pojízdnou dílnou M2p/); dílen pro opravu techniky RTZ (s dílnou pro opravu radionavigačních prostředků /s leteckou pojízdnou radiovou dílnou/ a dílnou pro opravu světlotechniky-zdrojovnou /s pojízdnou elektrotechnickou opravnou EPO a pojízdnou opravnou alkalických akumulátorů/); dílny pro opravu naváděcích radiolokátorů (KRAS-1E); dílny pro opravu přistávacích radiolokátorů (KRAS-1M); dílny pro opravu zařízení přenosu dat; mechanické dílny; vojskového měrového střediska a nově i týlových jednotek (dílna oprav automobilní techniky, automobilní družstvo, sklady). Koncem roku 1983 se u útvaru nacházelo 54 vojáků (z toho 19 profesionálů) a 10 občanských pracovníků.
Obdobný vývoj lze v 80. letech vysledovat i v případě „7. opravny“, která se již v dubnu 1981 přestěhovala z Prahy do Staré Boleslavi, což souviselo se přemístěním Velitelství PVOS (tj. původní 7. armády PVOS) a jeho zabezpečovacích útvarů mimo hlavní město státu.
Také v jejím případě se počátkem roku 1981 dosavadní dílna pro opravu spojovacích prostředků (s příslušnými skupinami) změnila na dílny pro opravy spojovací techniky (s dílnou pro opravy radiové a radioreléové techniky a dílnou pro opravy linkové techniky /obě s dílnami M3p/), stejně tak jako se dílna pro opravu prostředků RTZ a zdrojovna (zahrnující dvě skupiny) transformovala na „dílny“ (s dílnou pro opravy prostředků RTZ /nově s dílnou KRAS-1E/ a dílnou pro opravy elektrických zdrojů /s nabíjecí soupravou NS 3000 a osvětlovací soupravou/). V případě dílny pro měření a opravy kabelů a anténních systémů získala kabelové skupina po jedné pojízdné dílně M11p a M12p. V nezměněné podobě zůstala mechanická dílna, vojskové měrové středisko a skupina pro zabezpečení vyhlašování signálů bojové pohotovosti. Reorganizace byla spojena s nepříliš výraznými růstem plánovaného počtu příslušníků útvaru, které mělo nadále představovat 58 vojáků a 18 občanských pracovníků. Koncem téhož roku bylo u opravny skutečně zařazeno 56 vojáků a 11 občanských pracovníků.
Další změny ve struktuře VÚ-3895 proběhly až v říjnu 1988, kdy vznikly některé nové dílčí organizační prvky. Složení dílen pro opravy spojovací techniky doplnila dílna pro opravy prostředků automatizovaných systémů velení. Dílny pro opravu prostředků RTZ a zdrojovna se přejmenovaly na dílny pro opravu prostředků RTZ a elektrických zdrojů, přičemž jejich vybavení obohatila pojízdná dílna KRAS-1M pro opravy mechanických částí radiolokátorů. Dílna pro měření a opravy kabelů a anténních systémů se změnila na „dílny“ a místo dosavadních skupin vznikla dílna pro opravy dálkových kabelů (s dílnou M11p); dílna pro měření dálkových kabelů (s dílnou M12p); dílna pro opravy a měření místních kabelů (s dílnou M12p) a dílna pro měření a opravy anténních systémů. Zároveň zanikla skupina pro zabezpečení vyhlašování signálů bojové pohotovosti. Naopak novou součástí útvaru se stala skupina materiálně technického zásobování. Opětovně se dílčím způsobem navýšily plánované počty útvaru, u něhož mělo sloužit 63 vojáků (z toho 29 profesionálů) a 19 občanských pracovníků. Na sklonku roku se u opravny skutečně nacházelo 60 vojáků (z toho 24 profesionálů) a 18 občanských pracovníků.
Svoji činnost jako samostatný útvar ukončila 7. armádní spojovací a RTZ opravna na sklonku dubnu 1990 a nadále byla začleněna do složení 17. spojovací brigády, vytvořené počátkem května téhož roku reorganizací dosavadního 17. spojovacího pluku v Klecanech, coby spojovací a RTZ opravna se specializovanými dílnami v částečně upraveném složení oproti předcházejícímu období. Jednotlivé dílny se opět vzájemně „přeskupily“ a vojskové měrové středisko se změnilo na metrologické středisko.
V říjnu téhož roku nastaly změny v názvu a složení i v případě olomouckého VÚ-7751, který byl přejmenován na 10. opravnu spojovací a RTZ techniky, což mimo jiné souviselo s transformací stávající 10. letecké armády na 1. smíšený letecký sbor. Složení dílen pro opravy techniky RTZ doplnila dílna pro opravy radiových prostředků a některé doposud samostatné prvky byly sloučeny do dílen pro opravy naváděcích a přistávacích radiolokátorů a zařízení přenosu dat. Dále zanikla mechanická dílna, měrové středisko se transformovalo na metrologické středisko a logistické jednotky byly sloučeny do čety týlového a technického zabezpečení. Vzhledem k personálnímu posílení řady organizačních prvků došlo k poměrně razantnímu nárůstu plánovaných počtů útvaru, které byly stanoveny na 102 vojáků (z toho 51 profesionálů) a 16 občanských pracovníků. Po ukončení reorganizace u opravny fakticky sloužilo 73 vojáků (z toho 30 profesionálů) a 15 občanských pracovníků.
Počátkem června 1993 došlo k reorganizaci stávající olomoucké 10. opravny spojovací a RTZ techniky na 4. opravárenskou základnu techniky spojovací a RTZ, což souviselo s jejím předáním do podřízenosti Velitelství letectva a PVO. Zároveň se její součástí stala pobočka ve Staré Boleslavi, vytvořená na základě spojovací a RTZ opravny rušené 17. spojovací brigády. Na sklonku téhož roku došlo k přečíslování útvaru na „5. základnu“, což souviselo s jejím převedením do kompetence Velitelství logistiky. Další změny nastaly koncem roku 1994, kdy se útvar transformoval na 52. opravárenskou základnu prostředků velení Olomouc, přičemž současně svoji činnost ukončila pobočka ve Staré Boleslavi. Naopak v návaznosti na zrušení 53. opravárenské základny prostředků velení v Lipníku nad Bečvou převzala 52. základna v létě 1995 do svého složení likvidační skupinu zmíněného útvaru. K definitivnímu zániku 52. opravárenské základny prostředků velení coby samostatného útvaru došlo na sklonku června 1997. Nicméně z jejího složení se vyčlenilo Opravárenské středisko prostředků RTZ Olomouc, které bylo převedeno do struktury 32. letecké opravárenské základny Přerov.
Přehled velitelů obou útvarů bohužel nemáme k dispozici. V dané věci se obraťte na Vojenský ústřední archiv – Správní archiv AČR (náměstí Republiky 4, Olomouc 771 11), kde jsou uloženy jejich archivní fondy.
2112. Zajímám se o generála Šmoldase – generálního inspektora ČSLA v srpnu 1968. Nevíte jak tuto funkci a činnost popsat? Co bylo jeho náplní a podobně? Nemůžu k tomu nikde najít podrobnosti. (odpovídá Pavel Minařík)
Generální inspektor působil v ČSLA jen dočasně a nahrazoval náčelníka Inspekce ministra národní obrany. Oba funkcionáři v podstatě vykonávali stejné povinnosti, tj. na základě pokynů ministra prováděli nezávislou kontrolu plnění úkolů uložených stranickými a státními orgány armádě. Prvním generálním inspektorem ČSLA se stal 25.10.1967 genpor. Karel Rusov, pozdější dlouholetý náčelník GŠ a tvrdý normalizátor. Od 19.4.1968 funkci generálního inspektora převzal genplk. Miroslav Šmoldas. Paradoxně však ke zrušení dosavadní Inspekce ministra národní obrany a zřízení Generálního inspektorátu ČSLA došlo až 1.12.1968. Prodlevu více či méně zapříčinily spory o kompetence generálního inspektorátu. Dosavadní Inspekce MNO se soustřeďovala zejména na kontrolu plnění úkolů ve vševojskové oblasti či na úseku technického a týlového zabezpečení, vykonávanou zpravidla formou tzv. inspekčních prohlídek. Velký důraz se současně kladl na šetření stížností a žádostí zaslaných ministrovi, přičemž se zároveň sledovalo, jak je příslušní funkcionáři (velitelé či náčelníci) vyřizují. Působnost GI ČSLA měla být širší a zahrnovala by kontrolu přípravy štábů a vojsk, společně s kontrolou přípravu teritoria, techniky, ekonomiky a týlu. Tomu mělo odpovídat i členění personálně výrazně posíleného GI ČSLA na tzv. inspektoráty řízené hlavními inspektory se statutem zástupců generálního inspektora. Obě složky ministerstva, tj. Inspekce MNO i Generální inspektorát ČSLA, neměly svým působením nahrazovat kontrolní činnost ostatních součástí MNO a nezasahovaly do velitelské pravomoci jiných řídících orgánů či kontrolovaných stupňů velení. Ke zrušení GI ČSLA a jeho opětnému nahrazení Inspekcí MNO s původní náplní činnosti došlo dnem 1.9.1969.
2111. Promiňte mi všetečný dotaz. Četl jsem novinový článek, že v roce 1947 montoval most u Pardubic „oddíl pardubických ženistů“. Nu a protože novinářům se nedá příliš věřit, prosím o radu. Jak se správně útvar jmenoval a zda je vůbec správné tu jednotku nazývat oddíl? Já myslím, že ne. Oddíly byly jen u dělostřelectva. Když tak prapor, nebo spíš rota? Děkuji moc za laskavost. (odpovídá Pavel Minařík)
Odpověď na první otázku je poněkud složitější a záleží na tom, o jaký most se jednalo. Pokud šlo o most pro automobilní či obrněnou techniku přes řeku, tak by ho mohli stavět příslušníci pontonového praporu od 1. ženijní brigády z Terezína. Zmíněný prapor byl dislokován v Pardubicích od léta 1945 do září 1947. Jinak by se muselo jednat o příslušníky Železniční brigády (od 1.10.1947 pluku), která byla až do roku 1950 zahrnována do ženijního vojska. Klasičtí ženisté, schopní stavět mosty nejenom přes vodní toky, ale i přes nerovnosti terénu, přišli do Pardubic až v roce 1958 z Terezína, zatímco železniční brigáda se ve stejném roce odstěhovala do Žiliny. Železniční brigáda, stejně tak i ženijní, se skládala z praporů.
„Oddíl“ bylo obecné označení pro jednotky na stupni „prapor (pěchoty) – oddíl (dělostřelectva) – korouhev (jezdectva) – peruť (letectva)“, stejně tak jako „setnina“ je obecným pojmenováním „roty – baterie – eskadrony – letky“. Kromě toho je možno oddíl chápat jako označení skupiny vojáků.
2110. Je prosím pravda, že v roce 1962 byli v Tachově posádkou „paragáni“? Pokud ano, napište mi prosím, jak se útvar správně jmenoval. Protože předpokládám, že slovo parašutisté či výsadkáři v jeho názvu nebude. Jak je mám uvést, aby to bylo správně a přitom vysvětlilo, o koho vlastně šlo? Děkuji moc. (odpovídá Pavel Minařík)
V roce 1962 se v Tachově žádní trvale dislokovaní výsadkáři nenacházeli. Ti se v posádce objevili až v květnu 1964, kdy se do města přestěhovala 19. průzkumná rota z Boru u Tachova (někdy označovaného jako „Vysočany“). Součástí zmíněné roty byla od září 1963 výsadková průzkumná četa. Počátkem podzimu 1966 se rota rozšířila na 19. průzkumný prapor a ze zmíněné čety vznikla rota hloubkového průzkumu. Její základní přepravní prostředek ovšem představovaly transportéry OT-65, nicméně průzkumníci procházeli výsadkovým výcvikem a nosili výsadkové výstrojní součástky (barety).
2109. Můžete uvést jednotky Sovětské armády, které se nacházely na děčínském zámku po okupaci v roce 1968? (odpovídá Pavel Minařík)
Do podzimu 1968 byl v Děčíně z útvarů čs. armády ubytován 81. silniční stavební prapor, který musel své působiště opustit v době od 23. září do 4. října 1968. Pro sovětské jednotky bylo vyčleněno 4337 m2 ubytovací plochy, 5690 m2 skladovací plochy a 776 m2 garáží, tj. celkem 10 803 m2. Předán byl nejenom zámek, ale rovněž garáže v Obloukové ulici a cvičiště Chlum. Uvedené prostory sovětská armáda převzala v době od 5. do 21. října 1968 a následně se do nich nastěhovaly útvary 18. gardové motostřelecké divize s velitelstvím v Mladé Boleslavi. Jednalo se o 45. průzkumný prapor (VÚ 34882), 386. zdravotnický prapor (VÚ 35061) a tzv. dům důstojníků (VÚ 35061-D). První z uvedených útvarů byl pravděpodobně ve 2. polovině 80. let reorganizován na 45. prapor průzkumu a radioelektronického boje. Pro sovětské jednotky se během jejich více než dvacetiletého pobytu vybudovalo 105 malometrážních bytových jednotek. V době uzavření smlouvy o odsunu, tj. k 26. únoru 1990, v posádce sloužilo 467 vojáků (z toho 74 důstojníků a 40 praporčíků), které doplňovalo 73 občanských pracovníků a 228 rodinných příslušníků. U praporu průzkumu a REB bylo zařazeno 366 vojáků. Výzbroj útvaru představovalo 24 bojových vozidel pěchoty, 8 speciálních obrněných transportérů a 68 ostatních vozidel. Zdravotnický prapor čítal 101 vojáků a 55 občanských pracovníků, kteří měli k dispozici 46 automobilů. Činnost domu důstojníků zajišťovalo 6 občanských pracovníků. Útvary 18. gmsd se předpokládalo odsunout během 3. etapy, konkrétně v lednu a únoru 1991, nakonec ale byly zařazeny do 2. etapy, kterou vymezovalo 2. pololetí roku 1990. Část příslušníků Střední skupiny vojsk odjížděla průběžně, např. u vojáků po ukončení prezenční služby, takže na počátku 2. etapy odsunu, tj. k 1. červenci 1990 se v Děčíně nacházelo 435 vojáků, 57 občanských pracovníků a 158 rodinných příslušníků. Jednotky 45. praporu průzkumu a REB opustily Děčín ve třech železničních transportech ve dnech 17. 10. (50 osob a 6 BVP), 18. 10. (125 osob, 28 BVP a OT) a 19. 10. 1990 (90 osob). První dva transporty překročily čs. hranice ve dnech 18.-19. 10. 1990 přes železniční stanici Lichkov v Orlických horách, zatímco v případě posledního se tak stalo 20. 10. 1900 ve stanici Petrovice u Karviné. Železniční transport se zdravotnickým praporem (50 osob) odjel z Děčína 27. ledna 1991 a hranice překročil 28. ledna 1991 v Lichkově. Součet osob v železničních transportech je sice nižší než výchozí stav, ale ostatní zřejmě odjížděli průběžně. Po odsunu sovětských vojsk byly téměř všechny objekty předány dnem 11. prosince 1990 do užívání civilního sektoru. Jedinou výjimku představovala tzv. nemocnice v areálu zámku, která byla uvolněna počátkem února 1991.
2108. Prosím o kariérní postup pplk. Štechy v roce 1968 velitele 1. slp. Zvolenský a generálmajora Rotrekla velitele divize PVOS v Žatci, pod kterými jsem tehdy jako absolvent sloužil. (odpovídá Pavel Minařík)
Jaroslav Štecha vykonával funkci velitele 1. stíhacího leteckého pluku od července 1967 do prosince 1970. Předtím působil již roku 1963 jako zástupce velitele zmíněného pluku. Na podplukovníka byl povýšen v lednu 1967. Od prosince 1970 zařazen jako náčelník štábu 3. divize PVOS. V říjnu 1971 se stal plukovníkem. V letech 1972 až 1974 studoval na Vojenské akademii GŠ ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova v Moskvě. Po návratu do vlasti převzal velení žatecké divize. V říjnu 1977 ho prezident republiky jmenoval do hodnosti generálmajora. O měsíc později byl ustanoven do funkce zástupce velitele letectva na MNO v Praze. Od října 1986 působil na Velitelství letectva MNO jako náčelník štábu – 1. zástupce velitele. V červnu následujícího roku odešel k Čs. aeroliniím a stal se letovým náměstkem generálního ředitele. Do rezortu obrany se vrátil v lednu 1989 a převzal řízení Správy rozvoje velení a vědy GŠ ČSLA. Do zálohy přeložen v květnu 1991.
Jan Rotrekl velel 3. divizi PVOS od září 1969 do listopadu 1974. Následně odešel do Staré Boleslavi, kde se ujal funkce náčelníka oddělení bojové přípravy – zástupce velitele 7. armády PVOS, respektive od ledna 1976 Velitelství PVOS. V září 1983 byl přeložen do Prahy a ustanoven náčelníkem Posádkové správy Praha. Před svým působením v Žatci vykonával již od září 1957 funkci velitele 22. stíhací letecké divize v Chrudimi (v roce 1958 velitelství přesunuto do Brna) a od června 1961 se stal zástupcem velitele nově zřízeného 2. sboru PVOS v Brně. Od srpna 1962 do července 1964 studoval na Vojenské akademii GŠ ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova v Moskvě. Po návratu do vlasti nastoupil na velitelství 10. letecké armády v Hradci Králové, kde nejprve působil jako zástupce velitele pro bojovou přípravu a od května 1966 coby náčelník štábu. Podplukovníkem se stal již v květnu 1957, plukovníkem v říjnu 1961 a do hodnosti generál byl jmenován v říjnu 1967. Do zálohy odešel v únoru 1990.
V srpnu 1968 funkci velitele 3. sboru PVOS zastával pplk. gšt. Miroslav Kabíček.
2107. Máte nějaké informace o vrtulníku Mi-24 a letounu L-39, které se měly 12. 7. 1987 setkat s UFO v prostoru Vranova nad Dyjí? Od kterých jednotek čs. armády mohly uvedené stroje pocházet? (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi zmíněná událost je poměrně podrobně popsána v knize „Jednapadesátý aneb historie 51. vrtulníkového pluku vesele i vážně“.
Uvedený pluk byl do pohotovostního systému PVO zařazen v prosinci 1984, kdy došlo k vyčlenění dvou strojů působících z improvizované letištní plochy u Moravských Budějovic (od listopadu 1985 u Božic a od konce roku 1987 u Malacek). Zařazení pluku do pohotovostního systému PVO bylo zrušeno v prosinci 1989. V hotovosti se vrtulníky i jejich osádky střídaly v sedmidenních cyklech. Po vydání povelu k zásahu musely vzlétnout do 8 až 10 minut. Spolupracovaly přitom s letouny MiG-21PFM a L-39ZA od brněnské 2. divize PVOS při vzdušné ostraze státní hranice od Dačic po Rusovce. Na státní hranici od Dačic po Aš působily Mi-24D (později i Mi-24V) ze stanoviště Zhúři (od ledna 1986 Kříženec) vyčleněné od 11. vrtulníkového pluku z Plzně-Borů.
Pokud by se do zmíněných událostí z 12. 7. 1987 zapojil letoun L-39ZA, což byla varianta vyzbrojená podtrupovým kontejnerem pro dvojici kanonů GŠ-23, muselo by se vzhledem k lokalitě, kde mělo k setkání s UFO dojít, jednat o letoun zařazený u 1. letky 8. stíhacího leteckého pluku na letišti v Brně. U zmíněného pluku se nacházely 4 letouny tohoto typu s trupovými čísly 2344, 2347, 2418 a 2433. Stroje byly k pluku předány v říjnu 1985 od 30. stíhacího bombardovacího leteckého pluku z Pardubic a v hotovosti se střídaly po dvojicích. Po vydání povelu k zásahu musely vzlétnout do 2 až 4 minut.
Ochranu vzdušného prostoru státní hranice se SRN doplňovaly letouny L-39ZA od 1. slp v Č. Budějovicích a 11. slp v Žatci (oba podřízeny 3. divizi PVOS Žatec). Společně s vrtulníky Mi-24 nahradily letouny MiG-15bis vyřazené již v roce 1982 a byly určeny především k nasazení proti cílům letícím malou rychlostí v nízké výšce.
2106. Existuje přehled vojenských jednotek, které se po 2. světové válce nacházely v Pacově? (odpovídá Pavel Minařík)
Z útvarů bývalé čs. armády byly v posádce Pacov dislokovány od roku 1945 následující útvary:
| – dělostřelecký pluk 204 (II. oddíl až od 1946) | 1945 – 1949 |
| – II. prapor pěšího pluku 48 | 1949 – 1950 |
| – 8. (9.) průzkumný prapor | 1950 (1956) – 1961 |
| – 4. brigáda materiálního zabezpečení | 1985– 1992 |
| – 30. (41.) automobilní prapor | 1961 (1985) – 1992 |
| – 42. automobilní prapor | 1985 – 1992 |
| – 97. autobusový zdravotnický prapor | 1967– 1992 |
2105. Můžete uvést nějaké informace o službě JUDr. Kiesewettera v čs. armádě, zejména na vojenské prokuratuře? (odpovídá Pavel Minařík)
Plk. prof. JUDr. Zbyněk Kiesewetter, DrSc. zastával funkci hlavního vojenského prokurátora – náměstka generálního prokurátora od června 1969 do března 1978. Ve vojenské justici působil již od roku 1959, kdy byl zařazen coby prokurátor na Vojenské obvodové prokuratuře v Praze. Hodnosti plukovníka dosáhl v roce 1966. Do zálohy odešel na sklonku dubna 1978.
2104. Dobrý deň, v odpovedi na dotaz číslo 1491 uvádzate otvorené názvy voj. útvarov v posádke Drhovice. Prosím o uvedenie krycích čísel týchto voj. útvarov. Ďakujem za pomoc. (odpovídá Pavel Minařík)
Krycí čísla útvarů čs. armády dislokovaných v posádce Drhovice u Tábora byly následující:
| – 4. armádní kartografický odřad | VÚ-1101 |
| – kartoreprodukční odřad velitelství 4. armády | VÚ-1101 |
| – 4. armádní sklad map | VÚ-6770 |
| – Automobilní škola 9. tankové divize | VÚ-5948 |
| – 4. radiotechnická(ý) rota (prapor) | VÚ-9123 |
| – 2. prapor 2. provozního pluku | VÚ-5648 |
| – 4. (3.) radiační středisko | VÚ-4212 |
| – 4. (3.) výpočetní středisko | VÚ-3531 |
| – 1. oddíl PVO | VÚ-5761 |
| – velitelství 54. dělostřelecké základny Drhovice | VÚ-1551 |
| – muniční sklad 54. dělostřelecké základny Drhovice | VÚ-1551 |
| – muniční sklad 2. dělostřelecké základny Jaroměř | VÚ-1117 |
| – muniční sklad 52. dělostřelecké základny Chotěboř – Bílek | VÚ-3755 |
| – muniční sklad 2. dělostřelecké základny Jaroměř | VÚ-1117 |
| – muniční sklad 52. muniční základny Chotěboř – Bílek | VÚ-3755 |
| – muniční sklad 1. výzbrojní základny Chotěboř – Bílek | VÚ-3755 |
| – 307. strážní prapor | VÚ-3275 |
| – strážní prapor 54. dělostřelecké základny | VÚ-1551 |
| – 307. strážní rota (prapor) | VÚ-3275 |
| – 311. strážní rota | VÚ-3755 |
2103. Dobrý den, máte více informací o plukovníkovi Oldřichu Dvořákovi, náčelníkovi Správy vojenského školství? Byl to můj praděda a vím toho jen málo z vyprávění prababičky a babičky. (odpovídá Pavel Minařík)
Oldřich Dvořák se narodil 19.1.1914 v Sedlově u Kolína. Obecnou školu (5 tříd) navštěvoval v nedaleké Ratiboři a měšťanskou školu (3 třídy) v Kolíně. Od roku 1928 byl zaměstnán jako truhlář v Kolíně. Vojenskou základní službu prodělal v letech 1932 až 1933 u Instrukčního praporu v Milovicích, u kterého následně sloužil coby délesloužící poddůstojník až do jara 1938, kdy nastoupil službu u Finanční stráže. Po nacistické okupaci pracoval nejprve na berním úřadu v Praze, ale od roku 1940 působil u okresního úřadu v Nymburce. Poté byl od roku 1942 zaměstnán u hasičského sboru v Plzni, kde se zapojil do protinacistického odboje, za což byl v roce 1946 vyznamenán Čs. válečným křížem. Po osvobození se vrátil k Finanční stráži, ale po krátké době se rozhodl pro kariéru vojáka z povolání. Na Vojenské akademii v Hranicích začal studovat od podzimu 1945. O rok později nastoupil v hodnosti poručíka k pěšímu pluku 36 do Mladé Boleslavi, kde zastával funkce velitele roty a náčelníka štábu praporu. Postupně byl i povyšován – nadporučík 1.4.1947, kapitán 1.4.1948, štábní kapitán 1.10.1949. Od září 1949 do října 1950 absolvoval v SSSR kurz velitelů praporů. Následně se stal vyučujícím v Kurzu velitelů oddílů u Pěchotního učiliště v Bruntále. Hodnosti majora dosáhl v únoru 1951. V dubnu 1951 se ujal velení zmíněného kurzu. Již v červnu 1951 byl ale přeložen do Prahy a zařazen na funkci náčelníka nově vytvořené Správy vojenského školství MNO. O měsíc později byl povýšen na podplukovníka a v říjnu následujícího roku se stal plukovníkem. V letech 1952 až 1954 při zaměstnání studoval na Vojenské akademii K. Gottwalda v Praze. Dnem 1.4.1954 ho prezident republiky jmenoval do hodnosti generálmajora. V říjnu 1956 opustil MNO a nastoupil na Ministerstvo školství a kultury, kde nadále plnil povinnosti náčelníka vojenského oddělení, které řídilo vojenské katedry na civilních vysokých školách. V roce 1967 mu byl přiznán titul inženýra. Generál Dvořák odešel do zálohy v listopadu 1973.
2102. Dobrý den. V roce 1989 (leden až září) jsem sloužil na základní dvouleté vojenské službě na pobočce Ústřední vojenské nemocnice Praha v lesích nedaleko Žežic na Příbramsku. Myslím si, že tato pobočka ÚVN měla označení „Milín II“ a nacházela se nedaleko „lágru Vojna“. Na aktuálních leteckých mapách jsem ji ale bohužel nikde nenašel. Šlo by zjistit něco podrobnějšího z historie této pobočky? Na netu jsem našel nějakou zmínku o „Skladu výbušnin Nárysov“: Možná je to ale špatná stopa. Moc děkuji za ochotu. (odpovídá Pavel Minařík)
Pobočka Ústřední vojenské nemocnice vznikla v posádce Milín II během léta 1961. Jejím úkolem bylo podílet se na vytváření frontových zdravotnických útvarů. V době míru se u pobočky nacházel pouze zdravotnický materiál, o který se staral minimální počet osob. Teprve v případě vyhlášení mobilizace by k útvaru nastoupili vojáci ze zálohy, zejména odborný lékařský a střední zdravotnický personál. Po přechodu na válečné počty se u pobočky ÚVN mělo vytvořit velitelství nemocniční základny a část jemu podřízených útvarů (vnitřní polní pohyblivá nemocnice, chirurgická odsunová nemocnice /v roce 1964 přesunuta k pobočce ÚVN Milín I/, nemocnice pro lehce raněné, odsunová sběrna raněných a od roku 1970 rovněž zdravotnický oddíl). V létě 1978 byl uložený zdravotnický materiál převezen k Pobočce ÚVN Dobříš, která převzala úkoly spojené s vytvářením zmíněných útvarů. Pobočka Milín II nadále sloužila jako učebně-výcviková základna ÚVN a svoji činnost ukončila během roku 1993.
V létě 1961 taktéž vznikla již zmíněná Pobočka ÚVN Milín I, která se rovněž podílela na vytváření frontových zdravotnických útvarů. V roce 1967 byla předána do podřízenosti Vojenské nemocnice Plzeň. Ke zrušení pobočky došlo na sklonku roku 1995. Kromě toho v posádce Milín I v letech 1976 až 1992 působila pobočka 1. okruhového zdravotnického skladu.
V lokalitě Nárysov se nacházel sklad výbušnin ministerstva vnitra.
2101. Zaujímam sa o vojenskú históriu mesta Tábor. Potreboval by som údaje (otvorený názov, podriadenosť, doba existencie) k týmto VÚ: 1488, 1629, 1936, 1950, 1979, 2116, 2510, 2794, 3546, 5371, 8045, 8446, 9046, 9874. Časť čísel VÚ som získal na webe „vojáci sobě a spolubojovníci“. Ďakujem za pomoc. (odpovídá Pavel Minařík)
Identifikace zmíněných útvarů čs. armády je následující:
| Krycí číslo | Název | Doba působení | Podřízenost |
|---|---|---|---|
| 1488 | Posádková správa Tábor | 1958-AČR | Západní vojenský okruh Tábor,Vojenské velitelství Západ |
| 1629 | Okresní vojenská správa Tábor | 1954-AČR | KVS (VDV) Č. Budějovice |
| 2116 | Automobilní prapor 3 Plzeň(od 1949 VÚ 5748) | 1945-1949 | 2. oblast(od XII/1948 1. oblast) |
| 2510 | 17. (33.) dělostřelecký pluk Frenštát33. dělostřelecký oddíl Frenštát | 1950-19611961-1966 | od 1950: 7. pd (1955-17. sd)od 1958: 14. msd (1961-14. td) |
| 3546 | 4. strážní rota Smyslov | 1973-AČR | KVS (VDV) Č. Budějovice |
| 8045 | 2. okruhová ženijní opravna(pobočka Ústřední ženijní opravny)Nové Mesto nad Váhom | 1956-1961(1961-1962) | 2. vojenský okruh Trenčín(Ústřední ženijní opravna Olomouc) |
| 9874 | Štáb CO okresu Tábor | 1976-AČR | Štáb CO Jihočeského kraje Č. Budějovice |
V případě VÚ-8045, VÚ-8446 či VÚ-9046 jde s největší pravděpodobností o záměnu s VÚ-8046, tj. 18. tankovým plukem. Ostatní uvedené útvary jsme mezi součástmi bývalé čs. armády nenalezli.