2190. Dobrý den. Rád bych věděl, jaká byla organizace a výzbroj průzkumných praporů po reorganizaci na tzv. typovou organizaci a následně až do zániku čs. armády. Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)
Po přechodu průzkumných útvarů vševojskových svazků na tzv. typovou strukturu se průzkumné prapory skládaly ze dvou průzkumných rot, roty hloubkového průzkumu, roty radiového a radiotechnického průzkumu, spojovací čety, čety týlového zabezpečení, technické opravny a obvaziště. Obě průzkumné roty byly tvořeny dvěma četami o třech družstvech na BVP-1 (družstva o 7 průzkumnících). U každé čety byl dále k dispozici OT-65R ve spojovací verzi určený pro jejího velitele a malý radiolokační pátrač MRP-4. Velitel roty mohl využívat vozidlo BVP-1. Rota hloubkového průzkumu se skládala z velitelství a pěti skupin po šesti průzkumnících, kteří kromě standardních ručních zbraní disponovali pancéřovkou RPG-75, radiolokačním pátračem MRP-4 a vysílačkami R-129, R-352M a RF-10. Základní přepravní prostředek představoval OT-65. U velitelství roty byly k dispozici vysílačky R-129 a radiovůz R-3A. K seskokům průzkumníků do týlu protivníka by se využívaly padáky OVP-68 a ZVP-65, zatímco diverzní činnost měly usnadňovat nově zavedené soupravy pro dálkové odpalování náloží S-BON-1. Rota radiového a radiotechnického průzkumu se skládala z velitelství (s přijímačem R-4S), operační skupiny (disponovala radioautomobilem RUT-B), odposlechové čety (s radioautomobily RUT-A), zaměřovací čety (vybavena radiovozy RUT-Z) a radiotechnické čety s radiotechnickými stanicemi RPS-6 na automobilech GAZ-66 a radiolokátory PSNR-1 na transportérech OT-65RL. Obsluhy speciálních technických prostředků mohly ke své bezprostřední ochraně použít pancéřovku a univerzální kulomet. Spojovací četa byla tvořena dvěma radiovými družstvy (u msd transportéry OT-64R-3, u td transportéry OT-62R-3) a spojovacím družstvem (disponovalo radiostanicemi RF-10, R-109, R-809M a RDM-61, společně s přijímačem R-870). Součástí technické opravny, reorganizované již počátkem roku 1981 na četu oprav techniky, byl kromě různých dílen rovněž trenažér 9F66 pro PTŘS Maljutka instalovaný na automobilu ZIL-157. Průzkumný prapor měl čítat okolo 270 osob a jeho hlavní výzbroj, kromě speciální techniky, tvořilo 14 bojových vozidel pěchoty BVP-1, 11 obrněných transportérů OT-65 různých verzí a 2 speciální OT-62/64 ve spojovací úpravě.
V následujících letech se složení průzkumných útvarů vševojskových divizí nijak zásadně neměnilo. Docházelo pouze k dílčím organizačním úpravám nebo zavádění nové techniky. Mimo jiné se jednalo o dovyzbrojení průzkumného praporu 1. tankové divize sovětským průzkumným vozidlem BRM-1K v roce 1983 (sloužila jako vozidla velitelů průzkumných rot a čet). Zdokonalilo se i technické vybavení rot radiového a radiotechnického průzkumu. Během 1. poloviny 80. let se u velitelství roty objevily přijímače R-323, doplňující dosavadní R-4A. Na sklonku 80. let byly dále zavedeny přijímače VREV-P a UP-3M. U operační skupiny byla počátkem 80. let zavedena provozovna R-382. Od roku 1986 dosavadní odposlechovou četu a zaměřovací četu nahradily dvě radiové čety s týmiž provozovnami v různých verzích. Složení radiotechnické čety naopak již na počátku 80. let opustila obě družstva radiolokátorů PSNR-1 na OT-65RL, která se začlenila k průzkumným rotám. Zmíněné roty již během 1. poloviny 80. let obdržely pasivní noční pozorovací přístroje NNP-21 a laserové dálkoměry DAK. V neposlední řadě došlo v letech 1989 až 1990 k doplnění stávajících BVP-1 ve výzbroji průzkumných rot bojovými průzkumnými vozidly BPzV SVATAVA vyvinutými v Československu na podvozku BVP-1K a vybavených mimo jiné radiolokátorem PSNR-5. Změna ve výzbroji se odrazila v jiném vnitřním uspořádání průzkumných rot. Místo dosavadních dvou čet o třech družstvech je nadále tvořily tři čety o dvou družstvech, přičemž velitel čety a 1. družstvo měli k dispozici BPzV, zatímco u 2. družstva zůstalo BVP-1. Současně s tím u roty zaniklo družstvo radiotechnického průzkumu s radiolokátorem PSNR-1 na OT-65RL. Vozidlem BPzV disponoval rovněž velitel průzkumné roty. Výzbroj rot hloubkového průzkumu v letech 1982-1983 rozšířily odstřelovací pušky SVD a v letech 1986-1987 byly dosavadní radiostanice R-129 nahrazeny novými R-143. Na podzim 1990 se základním přepravním prostředkem družstev hloubkového průzkumu místo zastaralých OT-65 staly osobní terénní automobily UAZ. Ve vybavení spojovací čety byly starší verze transportérů OT-62/64R-3 již během 1. poloviny 80. let nahrazeny modernizovaným provedením R-3MT. Na sklonku 80. let je doplnilo vozidlo BPzV u nově zřízeného družstva velení. Celkem bylo u praporu zařazeno 6 ks BVP-1 a 15 ks BPzV.
Další reorganizace průzkumných praporů proběhla v listopadu 1991. U všech praporů zanikly roty radiového a radiotechnického průzkumu, jejichž technika byla převážně určena pro nově zřizované průzkumné útvary vojenských velitelství Západ a Východ. Nejdůležitější součást útvaru představovaly dvě průzkumné roty o dvou průzkumných četách a četě radiolokačního průzkumu. Složení průzkumných čet zůstalo stejné jako v předcházejícím období. Četa radiolokačního průzkumu disponovala 3 radiolokátory PSNR-5 přepravovanými na osobních terénních automobilech UAZ. Rota hloubkového průzkumu přetrvala v dosavadním složení, tj. velitelství a 5 průzkumných skupin (místo 6 průzkumníků jich bylo ve skupině pouze 5) s původním technickým vybavením. V nezměněné podobě zůstala spojovací četa, u níž se nacházela 2 vozidla OT-64/62R-3MT, jedno BPzV a přenosné radiostanice. Spojovací četa se stala součástí nově vytvořeného místa řízení průzkumu, do něhož kromě ní náležela skupina vyhodnocování informací. Složení praporu dotvářely četa oprav techniky (s trenažérem 9F66 a vyprošťovacím pásovým vozidlem VPV), četa týlového zabezpečení a obvaziště. Celkem se u průzkumného praporu vševojskových divizí na plných počtech předpokládalo zařazení cca 210 vojáků. Těžkou techniku reprezentovalo 11 vozidel BPzV, 4 ks BVP-1 a 2 transportéry OT-64/62R-3MT. Speciální průzkumné vybavení mimo jiné představovalo 5 radiolokačních pátračů MRP-4 a 6 průzkumných stanic PSNR-5. K dalším změnám ve složení a vybavení průzkumných útvarů vševojskových divizí do konce roku 1992, tj. zániku čs. armády, již nedošlo.
Výše uvedené informace platí pro průzkumné prapory motostřeleckých a tankových divizí na plných počtech ve stálé bojové pohotovosti (tj. 20., 19., 2. msd a 1., 9. td). Průzkumné prapory ostatních divizí měly nižší počet příslušníků a některé z jejich jednotek byly zcela rámcové, jen s nejnutnějšími velitelskými kádry.
2189. Zajímalo by mne, kteří generálové čs. armády po jejím zániku sloužili v české armádě. Děkuji za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)
Do Armády České republiky byly k 1.1.1993 převedeni následující generálové:
| Jméno | genpor. | funkce v lednu 1993 | záloha |
|---|---|---|---|
| Rudolf Ducháček | 1.5.1990 | 1. zástupce náčelníka GŠ | 31.3.1993 |
| Jozef Ferenc | 1.5.1990 | velitel železničního vojska | 31.10.1994 |
| Václav Grohman | 1.5.1989 | velitel Vojenského velitelství Západ | 31.12.1996 |
| Karel Holub | 1.10.1990 | zástupce náčelníka GŠ | 31.12.1995 |
| Karel Pezl | 1.11.1991 | náčelník GŠ | 30.9.1993 (arm. gen.) |
| František Podešva | 1.10.1989 | velitel Vojenského velitelství Střed | 31.12.1996 |
| Ladislav Tomeček | 1.5.1990 | náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky | 28.2.2000 |
| Josef Vincenc | 1.5.1988 | zástupce náčelníka Organizační a mobilizační správy GŠ | 30.4.1993 |
| Mojmír Zachariáš | 1.10.1987 | u Institutu pro strategické studie | 31.12.1995 |
| Jméno | genmjr. | funkce v lednu 1993 | záloha |
| Emil Antušák | 1.5.1989 | náčelník Operační správy GŠ | 31.12.1996 |
| Oldřich Barák | 1.5.1980 | náčelník vyzbrojování a technického zabezpečení GŠ | 31.5.1993 |
| Oldřich Bárta | 1.10.1988 | zástupce náčelníka vyzbrojování a technického zabezpečení GŠ | 31.10.1994 |
| Stanislav Bizoň | 1.10.1989 | ředitel Vojenských lesů a statků s. p. | 30.6.1994 |
| Jiří Bruj | 1.5.1986 | náčelník oddělení – zástupce náčelníka odboru řízení CO ČR | 31.5.1995 |
| Vladimír Dbalý | 1.5.1988 | náčelník Ústřední vojenské nemocnice | 30.6.1993 |
| Josef Diblík | 1.10.1984 | zástupce náčelníka štábu Velitelství letectva a PVO | 30.9.1994 |
| Jan Duchek | 1.5.1992 | ředitel Hlavního úřadu Vojenského obranného zpravodajství | 31.12.1995 |
| Jozef Fedorko | 1.11.1991 | velitel 3. mechanizované divize | 30.6.2004 |
| Jiří Florián | 1.5.1985 | náčelník Organizační a mobilizační správy GŠ | 31.12.1993 |
| Pavol Gavlas | 1.5.1990 | ředitel Institutu pro strategické studie | 30.4.1993 |
| Ivan Halva | 1.5.1990 | zástupce náčelníka štábu Vojenského velitelství Střed | 30.6.1993 |
| Tibor Hochsteiger | 1.4.1991 | náčelník Historického ústavu AČR | 31.12.1993 |
| Karel Hrubý | 1.10.1989 | náčelník letectva – zástupce velitele letectva a PVO | 31.10.1993 |
| Stanislav Chromec | 1.4.1991 | náčelník Správy strategického rozvoje MO | 30.11.1994 |
| Lubomír Jura | 1.10.1992 | náčelník vyzbrojování a technického zabezpečení Vojenského velitelství Západ | 31.3.1999 (genpor.) |
| Zdeněk Kašička | 1.5.1981 | náčelník Vývojového a projektového střediska automatizace velení vojskům | 30.6.1993 |
| Ján Klocok | 1.10.1985 | vedoucí čs. delegace Dozorčí komise neutrálních států v Koreji | 31.5.1993 |
| Miroslav Kostelka | 1.5.1992 | náčelník štábu Hlavního týlu AČR | 30.4.2003 |
| Jan Kozojed | 1.10.1989 | náčelník Zpravodajské správy GŠ | 30.6.1994 |
| Pavel Krajčovič | 1.10.1990 | náčelník Technické správy Hlavní správy vyzbrojování a technického zabezpečení GŠ | 30.4.1996 |
| Josef Kylar | 1.10.1986 | náčelník civilní obrany Vojenského velitelství Střed | 31.7.1994 |
| Josef Loučka | 1.5.1985 | zástupce náčelníka Všeobecné správy GŠ | 31.12.1995 |
| Miroslav Matějka | 1.5.1990 | zástupce náčelníka tankového a mechanizovaného vojska Hlavní správy pozemního vojska | 31.31997 |
| Jan Musil | 1.11.1991 | náčelník Hlavního týlu AČR | 31.7.1994 |
| Břetislav Nytra | 1.5.1990 | náčelník Správy přípravy štábů civilní obrany ČR | 31.5.1999 |
| Ján Paprčka | 1.10.1988 | náčelník REB GŠ | 30.9.1993 |
| Leopold Pecháček | 1.10.1988 | hlavní inženýr – zástupce velitele 1. smíšeného leteckého sboru | 31.3.1994 |
| Miroslav Petr | 1.5.1987 | náčelník štábu – 1. zástupce velitele Vojenského velitelství Střed | 30.6.1994 |
| Jan Ploc | 1.5.1990 | velitel letectva a PVO | 31.12.1993 |
| Karel Pokorný | 1.10.1987 | náčelník týlu – zástupce velitele Vojenského velitelství Západ | 30.6.1994 |
| Oldřich Pytlík | 1.10.1986 | náčelník proviantní služby Hlavního týlu AČR | 30.6.1993 |
| František Radimský | 1.5.1985 | zástupce rektora Vojenské akademie Brno | 30.11.1995 |
| František Smetana | 1.5.1988 | náčelník vojska PVO Vojenského velitelství Západ | 30.4.1993 |
| Jan Staněk | 1.10.1987 | náčelník štábu – 1. zástupce velitele Vojenského velitelství Západ | 31.7.1997 |
| Josef Šíba | 1.10.1988 | náčelník štábu – zástupce náčelníka Hlavní správy pozemního vojska | 31.5.2001 |
| Jiří Šrámek | 1.5.1990 | náčelník vojenské policie AČR | 31.3.1997 |
| Miroslav Vampula | 1.5.1983 | náčelník raketového vojska a dělostřelectva Hlavní správy pozemního vojska | 31.12.1996 |
| František Váňa | 1.5.1987 | náčelník Hlavní operační správy GŠ | 30.11.1999 |
| Jan Vintr | 1.5.1985 | náčelník Všeobecné správy GŠ | 31.12.1993 |
2188. Jsem rodák z Kynšperka nad Ohří, mnohokrát jsem slyšel o vojenské posádce na zámku Kamenný Dvůr u Kynšperka, ale vůbec nikde jsem o tom nenašel ani slovo. Vím jen o posádce Vladimíra Jelínka v Dolních Pochlovicích, která sídlila asi v letech 1945-47 v budově bývalého ředitelství dolů. Tomu ředitelství dolů se lidově říkalo „Zámeček“, takže mě zajímá, jestli se jedná o záměnu, nebo jestli skutečně vojenská jednotka v tom zámku Kamenný Dvůr opravdu byla. Vůbec mě zajímá veškerá vojenská přítomnost v Kynšperku nad Ohří a nejbližším okolí od roku 1900, údajně tu měla ve 30. letech být jedna z vojenských posádek motorizovaného hraničářského praporu. (odpovídá Pavel Minařík)
Nemáme žádné informace o tom, že by se za Rakouska-Uherska či meziválečného Československa nacházela v Kynšperku nad Ohří stálá vojenská posádka.
Po vypuknutí henleinovského povstání se Kynšperk nad Ohří stal 13. září 1938 dočasnou posádkou hraničářského praporu 4 od motorizované brigády 4. rychlé divize, která byla podřízena velitelství 1. rychlé divize. Zmíněná brigáda zajišťovala prostor Falknova (dnes Sokolova), kde se nacházel cyklistický prapor 1, dělostřelecký oddíl 85, rota kanonů proti útočné vozbě a tanková rota. Po potlačení povstání a uklidnění situace se brigáda stáhla 17. září do prostoru soustředění 4. rychlé divize v oblasti Tábor – Pacov.
Dočasně dislokovaný motorizovaný hraničářský prapor 4 mírově čítal cca 700 vojáků, kteří měli k dispozici 27 lehkých a 8 těžkých kulometů, čtyři 3,7 cm kanony proti útočné vozbě a dva 8 cm minomety. Po odjezdu hlavních sil do pohraničí zřejmě v mateřské posádce zůstala část vojáků, kteří střežili kasárna, uloženou techniku a výzbroj pro mobilizační doplňky mírového útvaru a válečně vytvářený hraničářský prapor 24. V Kynšperku vojáci s největší pravděpodobností využili k ubytování hostinců a škol.
Ani po nacistické okupaci československého pohraničí v Kynšperku nevznikla stálá posádka německého wehrmachtu. Nejbližší alespoň dočasné posádky se nacházely v Chebu (114. a 115. dělostřelecký pluk), Karlových Varech (velitelství 46. pěší divize, 72. pěší pluk a 76. spojovací prapor), Mariánských Lázních a Sokolově (v obou případech vojenské doplňovací velitelství).
První záznamy o stálé mírové dislokaci vojenských jednotek v Kynšperku nad Ohří se podařilo najít až v období po skončení 2. světové války. V rámci obnovované čs. armády zodpovídal za obranu Chebska pěší pluk 33. Jeho dislokace v prvních poválečných letech ale byla poměrně proměnlivá. Po svém vytvoření se nejprve koncem června 1945 přesunul z Plzně do pohraničí, přičemž jeho velitelství bylo dislokováno ve Falknově (dnes Sokolov). Dnem 15. srpna se plukovní velitelství přestěhovalo do Chebu, kde se usídlil rovněž I. prapor (dvě roty měl v Aši) a náhradní prapor, zatímco II. prapor se ubytoval ve Františkových Lázních a III. prapor v Kynšperku (jedna rota v Dolním Žandově). Při reorganizaci, provedené na přelomu září a října 1945, došlo k dalším změnám a I. prapor byl dislokován v Aši (1. a 2. rota Fr. Lázně, později 1. rota Plesná; 2. rota Házlov; 3. rota Rossbach /Hranice/), II. prapor v Kynšperku-škola (8. rota Kamenný Dvůr, později Maiersgrün-hostinec /Vysoká/; 9. rota Pochlovice-škola; 10. rota Kaceřov, později Pochlovice-škola; 12. rota Kamenný Dvůr-hostinec), 17. rota III. praporu Mariánské Lázně a zbytek pluku (velitelství, III. prapor bez 17. roty, náhradní prapor, dělostřelectvo) v Chebu. Pěší prapory se v tomto období skládaly ze sedmi rot (1.-3. pěší, 4. kulometná, 5. samopalná, 6. protitankových pušek, 7. minometná). Postupně se jednotlivé odloučené roty přesunovaly do posádek velitelství praporů. V říjnu 1946 byla ubytována odloučeně pouze 12. rota II. praporu (Dolní Žandov), ale již v listopadu se přesunula do Kynšperku. V únoru 1947 se celý II. prapor přestěhoval z Kynšperku do Chebu.
Na začátku října 1947 se pěší pluk 33 rozdělil na pěší prapor 33 a pěší prapor 50. Druhý z uvedených útvarů se měl podle původních předpokladů ubytovat v Kynšperku, k čemuž nakonec nedošlo. V srpnu 1948 se pěší prapor 50 přestěhoval z Chebu do Lázní Kynžvart, pouze náhradní rota se usadila v Teplé u Mariánských Lázní.
V obci Kamenný Dvůr se od listopadu 1950 nacházela nově vytvořená 12. průzkumná rota (VÚ-3288) od karlovarské 12. pěší divize. Rota byla tvořena dvěma průzkumnými četami, přičemž první využívala k přesunům motocykly a druhá lehké nákladní automobily. Plánovaný počet příslušníků roty byl okolo 50 osob. V roce 1952 se rota přestěhovala do Dvorů u Karlových Varů a v roce 1957 do Podbořan. Od října 1958 se rozšířila na 1. průzkumný prapor, který se redislokoval do Rakovníku a stal se součástí 1. tankové divize. V letech 1961 až 1966 byl útvar dočasně zredukován na rotu. V roce 1969 se prapor vrátil do Podbořan, kde zanikl v létě 1994.
Stálá vojenská posádka vznikla v Kynšperku nad Ohří až na počátku 80. let. V říjnu 1982 se do města přesunul ze Sokolova 38. dělostřelecký pluk (VÚ-3274) a 20. raketometný oddíl (VÚ-3930), které byly podřízeny velitelství 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. U obou útvarů sloužilo cca 960 vojáků (38. dp – 770 osob a 20. rmo 190 osob) a v jejich výzbroji se nacházelo 18 samohybných kanonových houfnic 152 mm vz. 77, 36 houfnic 122 mm vz. 38/74 (později nahrazeny modernějšími houfnicemi D-30 téže ráže), 18 raketometů 122 mm vz. 70, 12 protitankových kanonů 100 mm vz. 53 a 9 vozidel BRDM-2 s PTŘS Maljutka-P.
Další změny nastaly na počátku 90. let. Na sklonku listopadu 1991 proběhla transformace 20. motostřelecké divize na mechanizovanou, což se dotklo i jejích dělostřeleckých útvarů. Ze složení 38. dělostřeleckého pluku byl vyčleněn protitankový oddíl, který nadále působil samostatně coby 20. protitankový oddíl (VÚ-4441), u kterého bylo zařazeno 24 protitankových raketových kompletů, z toho 16 přenosných 9K113 Fagot a 8 mobilních 9K111 Konkurs na vozidlech BRDM-2. Celkově útvar čítal okolo 150 vojáků. Do stávajícího dělostřeleckého pluku byl naopak začleněn 20. raketometný oddíl a útvar byl reorganizován a přečíslován na 20. dělostřelecký pluk. Jeho výzbroj představovalo 48 samohybných kanonových houfnic 152 mm vz. 77 a 16 raketometů 122 mm vz. 70. Početní stavy útvaru oscilovaly mezi 700 až 800 vojáky.
V dubnu 1991 se do posádky Kynšperk přestěhoval další útvar – 116. silniční stavební prapor. Útvar podléhal velitelství 1. armády a doposud se nacházel v Horažďovicích. Prapor čítal cca dvě stovky vojáků, nicméně lze předpokládat, že značná část z nich se nacházela na stavbách mimo stálou posádku. Útvar byl zrušen na sklonku května 1993.
Koncem roku 1994 proběhla transformace 20. mechanizované divize na 3. mechanizovanou brigádu, s čím byl spojen i zánik vojenské posádky v Kynšperku. Nejprve na sklonku června ukončil svoji činnost 20. protitankový oddíl a v prosinci byl dosavadní 20. dělostřelecký pluk reorganizován na 36. dělostřelecký oddíl a redislokován do posádky Velká Hleďsebe (dříve součást Mariánských Lázní), kde zanikl v létě 1997.
2187. Dobrý den, chtěl bych Vás požádat o přehled a dislokaci okruhových týlových skladů a základen, včetně jejich poboček v 80. letech minulého století. Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)
V rámci Západního vojenského okruhu a Východního vojenského okruhu působila v 80. letech následující skladová zařízení:
| Týlové zařízení | ZVO | VVO |
|---|---|---|
| výzbrojní základna | 2. VZ Jaroměř; pobočka Terezín | 6. VZ Olomouc; pobočky Trenčín, Hronsek, Sklenné, Poprad |
| muniční základna | 52. MZ Chotěboř-Bílek; pobočky Bílek, Dobronín, Tvoršovice, Drhovice, Vráž, Travčice, Dobříš, Psáry, Bohuslavice, Hodslavice, Bohdalice, Nové Město pod Smrkem | – |
| okruhový tankový (a automobilní) sklad | 1. OTS Ústí nad Orlicí; pobočky Zdice, Vamberk | 2. OTAS Nemšová |
| okruhový ženijní sklad | 1. OŽS Dolní Bousov; pobočky Jánská, Jaroměř, Dobříš, Hněvkovice | 2. OŽS Nové Mesto nad Váhom |
| okruhový spojovací sklad a opravna | 1. OSSO Červené Pečky; pobočka Červený Újezd | 2. OSSO Nové Mesto nad Váhom |
| okruhový chemický sklad | 1. OCHS Račice nad Trotinou; pobočky Rumburk, Zásmuky, Olomouc | 2. OCHS Bystričany |
| okruhový automobilní sklad | 1. OAS Nový Jičín; pobočky Poprad, Nemecká, Vysoké Mýto, Kutná Hora a Ostrava | – |
| okruhový topografický sklad | 1. OTOPOS Tábor | 2. OTOPOS Kremnica |
| okruhový sklad politicko-osvětových prostředků | 1. OS POP České Budějovice; pobočky Brno, Čáslav | 2. OS POP Trenčín |
| okruhový výstrojní sklad | 1. OVS Jaroměř; pobočky Brno, Staré Město pod Sněžníkem | 2. OVS Vrútky |
| okruhový sklad proviantního materiálu | 1. OSPM Rychnovek; pobočky Terezín, Č. Budějovice | 2. OSPM Nitra |
| okruhová základna PHM (okruhový sklad PHM) | 1. OZ PHM Chlumec nad Cidlinou; pobočky Kněževes, Roudnice, Domašín, Heřmanův Městec, Halenkov, Jánská, Větrov-Solenice, Chlumec n. C., sklad technického materiálu Pardubice 2. OZ PHM Lipník n. B.; pobočky Lipník n. B., Chlumec n. C., Rožmitál | 6. OS PHM Zemianské Kostoľany |
| okruhový zdravotnický sklad | 1. OZS Liberec; pobočky Dobrá u Místku, Golčův Jeníkov, Vlčí Hora | 2. OZS Liptovský Mikuláš |
| okruhový sklad ubytovacího a stavebního materiálu | 1. OS USM H. Králové | – |
2186. Sloužil jsem u útvaru 1918 v Chomutově v r. 1964 až 1966. Zorganizoval jsem jedno setkání po letech v Žatci. Při nástupu jsme dostávali staré kopřiváky s ještě černými výložkami a frčkami. Po přijímači jsme vyfasovali nové výložky s peckama. Po kurzu jsme začali jezdit s uhlím do elektrárny. Na jaro a léto jsme byli rozděleni, já s družstvem na statek do Dubé u České Lípy. Ostatní každý jinde a něco jiného. Velitelem praporu byl mjr. Končitý a velitelem roty kpt. Tanglmajer. V prosinci 1965 byl útvar zrušen a vozidla převedena do civilu. Doufali jsme, že nás převedou k bojovým útvarům, ale nikdo nás nepřijal. Dostali jsme bílé plátěné uniformy, které byly údajně po Němcích nebo jinak nevím. Ale kola s volantem nám zůstaly – myslím znaky na límcích. Do září 1966, kdy jsme šli do civilu, jsme prožívali krásné chvíle na Kamencovém jezeře. Pokud toto někomu vyprávím s tím, že jsem sloužil u PTP automobilního praporu a ten byl zrušen až v roce 1965, tak nevěří. Můžete zjistit jak to bylo? (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi uvedený VÚ-1918 byl 12. automobilní prapor, který vznikl v září 1961. Nacházel se v posádce Chomutov a podléhal velitelství 1. armády. Zprvu se jednalo o útvar na snížených počtech vojáků. Personálně byla doplněna pouze jedna automobilní rota a četa technického zabezpečení, zatímco zbývající dvě automobilní roty měly jen nejnutnější velitelské kádry. Celkem se u praporu nacházela asi stovka osob. V září 1966 došlo k úplnému rámcování praporu a přestěhování do posádky Nechranice, přičemž nadále u něj zůstalo pouze 5 vojáků z povolání, zatímco vojáci základní služby byli převeleni k jiným útvarům. V případě potřeby měl být doplněn osobami a technikou z civilního sektoru (ČSAD). V září 1978 se útvar stal součástí nově zřízeného 15. automobilního pluku 1. armády, přičemž na jeho personálním naplnění se nic nezměnilo. Nadále byl ale označován za 2. prapor 15. automobilního pluku a používal krycí číslo odvozené od nadřízeného plukovního velitelství VÚ-3533/2. Na sklonku roku 1984 došlo k opětovné reorganizaci automobilního vojska a útvar se vrátil ke svému původnímu pojmenování coby 12. automobilní prapor s krycím číslem VÚ-1770. Tentokrát se stal společně se třemi automobilními a jedním cisternovým praporem součástí 11. brigády materiálního zabezpečení podléhající velitelství Západního vojenského okruhu. Svoji činnost ukončil k 1.4.1992, když v rámci celkové reorganizace čs. armády zanikla celá 11. brigáda materiálního zabezpečení.
2185. Dobrý den. Dovoluji si zaslat Vám dotaz následujícího znění: Doslechl jsem se, že v bývalé ČSLA od určité doby byla zřízena funkce vyšetřovatele. Je-li to pravda, můžete mi prosím sdělit něco bližšího? Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)
K zavedení funkce pomocníka velitele pro vyšetřování došlo v rámci tzv. zkvalitnění právní služby s účinností od 31.10.1986 u všech brigád (s výjimkou brigád materiálního zabezpečení, 3. a 4. automobilní brigády a 75. těžké houfnicové dělostřelecké brigády vzhledem k nízkým počtům vojáků), všech motostřeleckých a tankových pluků, dále pak u útvarů s více než 1000 příslušníky. Pomocník velitele pro vyšetřování byl přímo podřízen příslušnému veliteli a představoval jeho orgán pro vyšetřování a právní činnost. Funkce měla být obsazena důstojníkem bez profesionálního právního vzdělání. Odborně a metodicky byli pomocníci velitelů pro vyšetřování řízeni náčelníkem oddělení pro zástupčí činnost vojenského okruhu.
Pomocník velitele pro vyšetřování byl především povinen zajišťovat právní poradní činnost pro velitele příslušného útvaru či svazku ve složitých záležitostech služebních poměrů vojáků z povolání, pracovněprávních záležitostech s občanskými pracovníky a při uzavírání hospodářských smluv (zejména o poskytování pracovních výpomocí). Dále bylo jeho úkolem provádět jednotlivé úkony při vyhledávání trestných činů a objasňování přečinů podle příslušných ustanovení trestního řádu. Současně plnil funkci sekretáře komise pro vyšetřování a odškodňování úrazů a nemocí z povolání, přičemž přímo prováděl vyšetřovací úkony ve věcech závažnější a složitější povahy. Spolupracoval se všemi zástupci velitele a odbornými náčelníky při předcházení vzniku škod a mimořádných událostí, vyšetřoval závažné a složitější případy škod, účastnil se jednání o likvidaci škod vzniklých při výcviku a podílel se na přípravě podkladů pro rozbory kázně a provádění preventivních opatření. Ve spolupráci s orgány vojenských soudů, prokuratur, VKR a soudci z lidu uskutečňoval právně preventivní a právně výchovnou činnost. Podle pokynů velitele vyšetřoval mimořádné události a prováděl prvotní či neodkladné vyšetřovací úkony. Z pověření velitele a po projednání s náčelníkem oddělení pro zástupčí činnost zastupoval vojenský útvar či svazek v soudních řízeních o regresivních náhradách škod.
Oddělení pro zástupčí činnost vojenského okruhu bylo orgánem pro zastupování zájmů vojsk na území vojenského okruhu před soudy a ostatními státními orgány. Jeho náčelník byl přímo podřízen veliteli vojenského okruhu a odborně metodicky řízen náčelníkem legislativně právního oddělení Kanceláře ministra národní obrany (od počátku ledna 1989 náčelníkem samostatně působícího Právního oddělení FMNO). Náčelník oddělení byl povinen projednávat se státními pojišťovnami náhrady škod a odškodňování úrazů z provozu motorových vozidel; rozhodovat o odškodňování úrazů, nemocí z povolání a ostatních případů poškození zdraví; poskytovat právní posudky a poradní činnost v právně složitých věcech; odborně metodicky řídit pomocníky velitelů pro vyšetřování; podílet se na odborném právním školení v čs. armádě, na výuce práva ve vojenských školách a na právní výchově u vojsk.
2184. Dobrý den. Věnuji se historii v okolí Slavonic. Vím z vyprávění, že ve Slavonicích byla umístěna armáda. Nevím, jaký nebo jaké útvary a ani v kterých letech? (odpovídá Pavel Minařík)
V letech 1951 až 1990 byla ve Slavonicích dislokována rota Pohraniční stráže, náležející nejprve do sestavy 1.praporu 4.brigády PS a od roku 1978 do složení 3.praporu 15.brigády PS.
Od dubna 1952 do října 1955 se zde rovněž nacházela 2.kulometná rota 1.pevnostního praporu (Jemnice) 8.pevnostní (pěší, střelecké) brigády (Rajhrad). Jednotka byla předurčena k obsazování lehkého opevnění budovaného před 2.světovou válkou.
2183. Dobrý den, dovoluji si Vás požádat o odpověď na následující dotaz: V různých dokumentech se uvádí, že od roku 1957 do přibližně roku 1970 u nás ve vojenském školství bylo:
– 6 vysokých vojenských škol
– 16 vojenských učilišť
– 4 přípravné školy
– 2 zdokonalovací školy pro důstojníky.
Mohl byste prosím uvést, o jaké vzdělávací instituce se jednalo a místo jejich dislokace?
Předem děkuji a přeji mnoho trpělivosti a pracovních úspěchů. (odpovídá Pavel Minařík)
V letech 1957 až 1970 existovaly následující vojenské školy:
| Vysoké vojenské školy (1957 – 1958) | ||
| škola | posádka | od – do |
| Vojenská akademie K. Gottwalda | Praha | 1950 – 1958 |
| Vojenská technická akademie A. Zápotockého | Brno | 1950 – 1958 |
| Vojenská lékařská akademie J. E. Purkyně | H. Králové | 1950 – 1958 |
| Vojenská politická akademie K. Gottwalda | Praha | (1952) 1953 – 1969 |
| vojenská fakulta Vysoké školy železniční | Praha | 1953 – 1959 |
| vojenský obor Institutu tělesné výchovy a sportu | Praha | 1954 – 1965 |
| Vysoké vojenské školy (1958 – 1970) | ||
| Vojenská akademie A. Zápotockého | Brno | 1958 – AČR |
| Vojenská politická akademie K. Gottwalda | Praha | 1953 – 1969 |
| Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav J. E. Purkyně | H. Králové | 1958 – 1988 |
| vojenská fakulta Vysoké školy železniční | Praha | 1953 – 1959 |
| vojenská fakulta Vysoké školy dopravní | Praha, 1961 Žilina | 1959 – ASR |
| vojenský obor Institutu tělesné výchovy a sportu | Praha | 1954 – 1965 |
| vojenský obor fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy | Praha | 1965 – AČR |
| Vojenská učiliště (1957 – 1958) *) | ||
| Vojenské učiliště hrdiny Sovětského svazu kpt. Otakara Jaroše | Bruntál | 1957 – 1958 |
| Vojenské učiliště K. Gottwalda | Vyškov | 1957 – 1958 |
| Dělostřelecké učiliště | Olomouc, od 1950 Hranice | 1945 – 1962 |
| Dělostřelecko-technické učiliště | Martin | 1953 – 1962 |
| Učiliště protivzdušné obrany | Olomouc, od 1957 Košice | 1955 – 1959 |
| Letecké učiliště | Prostějov, od 1959 Košice | 1945 – 1963 |
| Letecké technické učiliště | L. Mikuláš | 1949 – 1959 |
| Ženijně technické učiliště | Litoměřice, od 1958 Bratislava, od 1969 Holešov | 1953 – 1972 |
| Spojovací učiliště | Turnov, od 1946 Nové Mesto n. V. | 1945 – 1972 |
| Automobilní učiliště | Nitra | 1946 – 1972 |
| Intendanční učiliště | Žilina | 1950 – 1958 |
| Zdravotnické učiliště | Ružomberok | 1956 – 1959 |
| Železniční učiliště | Valašské Meziříčí | 1959 – 1972 |
| *) Většina učilišť působila již od roku 1945, byť v některých případech pod jinými názvy. | ||
| Vojenská učiliště (1958 – 1970) | ||
| Vojenské učiliště hrdiny Sovětského svazu kpt. Otakara Jaroše | Vyškov | 1958 – 1961 |
| Vyšší vojenské učiliště hrdiny Sovětského svazu kpt. Otakara Jaroše | Vyškov | 1961 – 1967 |
| Dělostřelecké učiliště | Olomouc, od 1950 Hranice | 1945 – 1962 |
| Dělostřelecko-technické učiliště | Martin | 1953 – 1962 |
| Vyšší dělostřelecké učiliště | Martin | 1962 – 1973 |
| Letecké učiliště | Prostějov, od 1959 Košice | 1945 – 1963 |
| Vyšší letecké učiliště | Košice | 1963 – 1973 |
| Učiliště protivzdušné obrany | Olomouc, od 1957 Košice | 1955 – 1959 |
| Letecké technické učiliště | L. Mikuláš | 1949 – 1959 |
| Technické učiliště | L. Mikuláš | 1959 – 1973 |
| Ženijně technické učiliště | Litoměřice, od 1958 Bratislava, od 1969 Holešov | 1953 – 1972 |
| Spojovací učiliště | Turnov, od 1946 Nové Mesto n. V. | 1945 – 1972 |
| Automobilní učiliště | Nitra | 1946 – 1972 |
| Zdravotnické učiliště | Ružomberok | 1956 – 1959 |
| Zdokonalovací vojenské školy (1957 – 1970) | ||
| Zdokonalovací škola důstojníků místních vojenských správ | Komorní Hrádek | 1955 – 1960 |
| Zdokonalovací škola pro politické pracovníky | Roudnice n. L. | 1957 – 1958 |
| Odborné vojenské školy (1957 – 1970) | ||
| Vojenská hudební škola (od 1958 Víta Nejedlého) | Praha, od 1951 Spišské Podhradí, od 1953 Liberec, od 1958 Roudnice | 1946 – 1991 |
| Vojenská tělovýchovná škola M. Tyrše | Praha | 1956 – 1963 |
| Vojenská zdravotnická škola | Ružomberok | 1959 – 1963 |
| Škola pozemních specialistů letectva | Žamberk | 1953 – 1963 |
| Škola spojovacích mechaniků | Pardubice, od 1956 Dašice, od 1961 Poprad | 1954 – 1963 |
| Školní a výcvikové středisko týlu | Žilina | 1958 – 1973 |
| Přípravné vojenské školy (1957 – 1970) | ||
| Vojenská škola Jana Žižky z Trocnova | Moravská Třebová | 1949 – 1969 |
| Vojenská škola Jana Žižky z Trocnova | Bratislava | 1953 – 1969 |
| Vojenská škola Jana Žižky z Trocnova | Opava | 1965 – 1969 |
| Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova | Moravská Třebová | 1969 – AČR |
| Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova | Bratislava, 1969 B. Bystrica | 1969 – ASR |
| Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova | Opava | 1969 – AČR |
2182. Dovoluji si Vás obtěžovat ještě jedním dotazem, který se týká sovětských vojenských poradců v ČSLA po roce 1968. Zajímá mě především:
– na základě čeho začali v ČSLA působit
– na jakých stupních a v jakém počtu zde působili
– co bylo náplní jejich práce
– vztah k velitelům ČSLA a komu byli podřízeni.
Velice děkuji za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)
Představitelé hlavního velitele spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy působili u armád členských státu (s výjimkou armády sovětské) na základě Statutu spojeného velení států – účastníků Varšavské smlouvy schváleného vládami jednotlivých členských zemí a Politickým poradním výborem Varšavské smlouvy.
Představitelé hlavního velitele spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy v případě ČSLA působili u ministra národní obrany, vybraných funkcionářů ministerstva národní obrany a generálního štábu, velitelství vojenských okruhů, armád a vojenských akademií. Konkrétně se v 70. a 80. letech kromě tzv. staršího představitele u ministra národní obrany jednalo o „představitele“ u následujících funkcionářů MNO ČSSR a GŠ ČSLA: náčelníka GŠ ČSLA-1. zástupce ministra, náčelníka HPS ČSLA, náčelníka hlavní technické správy-zástupce ministra národní obrany (respektive od roku 1985 zástupce ministra národní obrany pro výzbroj-náčelníka vyzbrojování a technického zabezpečení), náčelníka raketového vojska a dělostřelectva, náčelníka vojska PVO. V případě operačních svazů „představitelé“ působili u velitelů ZVO, VVO, 1. armády, 4. armády, 10. letecké armády a 7. armády PVOS (respektive od roku 1976 Velitelství PVOS). Z vojenských škol se „představitel“ nacházel u náčelníka VAAZ Brno a náčelníka VPA KG Bratislava. „Představitelé“ u velitelů operačních svazů měli k dispozici svého pomocníka, obvykle v hodnosti plukovníka.
Jednotliví představitelé byli podřízeni staršímu představiteli a ten zase podléhal hlavnímu veliteli spojených ozbrojených sil.
Představitelé u ministra národní obrany a velitelů operačních svazů byli zváni na jednání kolektivních poradních orgánů, jako bylo kolegium ministra a vojenská rada okruhu (armády). Jinak úloha poradců byla spíše formálně-konzultativní, o čemž mimo jiné svědčí i vzpomínky gen. Vacka na sovětské poradce v době, kdy byl náčelníkem štábu ZVO a náčelníkem GŠ ČSLA (viz: „Teď když máme, co mnozí chtěli“, str. 52-53).
2181. Neměli byste přehled útvarů sídlících v Jemnici? Počty osob, počty a druhy výzbroje, jejich organizaci? Děkuji za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)
V posádce Jemnice se postupně vystřídaly následující útvary čs. armády:
| a) v letech 1918 až 1939 | |
| – IV. prapor pěšího pluku 24 | 1937 – 1939 |
| b) v letech 1945 až 1992 | |
| – I. prapor pěšího pluku 31 | 1945 – 1949 |
| – 1. a 3. pěší rota, 5. rota těžkých zbraní pěšího pluku 31 | 1949 – 1950 |
| – Poddůstojnická škola 48. pěšího pluku | 1951 – 1952 |
| – 1. pevnostní prapor 8. pevnostní brigády (bez 1.-2. a 4. kulometné roty) | 1952 – 1955 |
| – nezjištěno | 1955 – 1957 |
| – velitelství 1. technického pluku | 1957 – 1960 |
| – 6. raketometný oddíl | 1960 – 1961 |
| – Automobilní škola 4. tankové divize | 1960 – 1961 |
| – velitelství 3. automobilní brigády | 1961 – 1966 |
| – 6. dělostřelecký oddíl (pluk) | 1961 (1967) – 1990 |
| – 6. sklad dělostřeleckého materiálu | 1990 – 1992 |
Další informace o 6. dělostřeleckém pluku najdete v odpovědi na dotaz čís. 1805. Podrobnější informace o 8. pevnostní brigádě najdete v článku Martina Dubánka „8. pevnostní brigáda Rajhrad“ publikovaném v časopisu ATM-11/2008.
2180. Pro svoji další práci bych potřeboval vědět rozpětí funkčních platů vojáků z povolání v 80. a 90. letech na základních funkcích velitele: čety, roty, praporu, pluku a divize. Snažil jsem se tyto údaje získat jinde, ale bohužel bezvýsledně. Velice děkuji za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)
Výše průměrného měsíčního hrubého služebního příjmu, zahrnujícího funkční plat, hodnostní plat a výsluhový příspěvek, byla v 70. a 80.letech u základních velitelských funkcí vojáků z povolání následující:
| Velitel | – čety | – roty | – praporu | – pluku | – divize |
|---|---|---|---|---|---|
| 1971 | 2300 | 2900 | 3900 | 4700 | 6200 |
| 1975 | 2700 | 3500 | 4800 | 5500 | nezjištěno |
| 1980 | 3500 | 4100 | 5500 | 6300 | nezjištěno |
| 1985 | 3800 | 4500 | 6000 | 7000 | 8600 |
Informace k 90.letům bohužel nemáme k dispozici.
2179. Byl nějaký útvar v Dačicích, Nové Bystřici nebo někde v okolí? Děkuji za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)
První jednotkou čs. armády, ubytovanou v Dačicích, se stal II.prapor pěšího pluku 31. Do města se přistěhoval v dubnu 1938 z Jihlavy a v posádce (s výjimkou mimořádných opatření v květnu 1938, všeobecné mobilizace a nasazení v poli) setrval až do léta 1939, kdy zanikl v důsledku zrušení útvarů po nacistické okupaci.
Po osvobození Československa a obnově čs. armády na domácím území se Dačice opětovně staly působištěm II.praporu pěšího pluku 31 (velitelství v Jihlavě). Od června do září 1946 si zmíněný prapor dočasně vyměnil posádku s II.praporem pěšího pluku 17 ze Šamorína. Následně odloučený prapor jihlavského pluku v Dačicích působil až do září 1949. Dne 1.10.1949 proběhla reorganizace pluku na snížené počty, v jejímž průběhu přešel z praporní na rotní strukturu. Velitelství útvaru se přesunulo do Dačic, kde se zároveň ubytovaly velitelská rota, průzkumná rota, samopalná rota, baterie dělostřelectva (s kanony 76 mm a minomety 120 mm), 2.pěší rota a 4.kulometná rota. V Jemnici místo dosavadního I.praporu nadále působily 1.pěší rota, 3.pěší rota (rámcová) a 5.rota těžkých braní (s kanony 45 mm a minomety 82 mm). Pouze náhradní prapor setrval ve svém dosavadním působišti v Jihlavě.
Počátkem prosince 1950 došlo k přemístění všech jednotek pěšího pluku 31 do Brna a jejich místo v Dačicích zaujal I.prapor 48.pěšího pluku, který se doposud nacházel v Jihlavě. V září 1955 se prapor přesunul do Prachatic, které se staly posádkovým městem pro celý jihlavský 62.střelecký pluk, na který se původní 48.pěší pluk přeměnil v květnu téhož roku.
Posledním zaznamenaným vojenským útvarem ve městě se stala Okresní vojenská správa Dačice, která zde působila od ledna 1956 do dubna 1960, kdy v návaznosti na zrušení okresu zanikla.
V obci Nová Bystřice se jednotky čs. armády objevily až po skončení 2.světové války. Pravděpodobně koncem září nebo počátkem října 1945 se v místním zámku a škole ubytoval I.prapor pěšího pluku 29, který se doposud nacházel v Jindřichově Hradci. Jeho úkolem bylo zajištění pohraničního území a zabezpečení strážní služby při odsunu německého obyvatelstva. V městečku se ale usadilo pouze velitelství praporu, 1. a 3.pěší rota, společně s 6.rotou protitankových pušek, zatímco 2.pěší rota se nacházela ve Starém Městě pod Landštejnem, 4.kulometná rota v Sedle u Číměře a 5.samopalná rota společně s 7.minometnou rotou v Albeři. Později se samopalná rota přestěhovala k velitelství pluku do Jindřichova Hradce a rota protitankových pušek ke II.praporu pěšího pluku 29 do Třeboně, odkud naopak do Nové Bystřice přišla 14.minometná rota. Po ukončení odsunu německého obyvatelstva se v květnu 1947 celý I.prapor pěšího pluku 29 soustředil v Jindřichově Hradci, kde se s výjimkou II.praporu nacházely všechny jednotky pěšího pluku 29.
Od dubna 1952 do října 1955 byla v Nové Bystřici ubytována 1.kulometná rota 1.pevnostního praporu (Jemnice) 8.pevnostní (pěší, střelecké) brigády (Rajhrad).
V letech 1951 až 1990 (s přerušením v letech 1966 až 1973) se v Nové Bystřici nacházelo velitelství 4. (3. od roku 1973) praporu 15.brigády Pohraniční stráže, které v roce 1983 doplnila jemu podřízená 15.rota, dislokovaná doposud ve Smrčné. Je možné, že v Nové Bystřici působila pohraniční jednotka (rota) SNB již v předcházejících letech.
V Hůrkách u Nové Bystřice se postupně vystřídalo několik jednotek radiotechnického vojska. První z nich se stala 7.radiotechnická hláska 155.radiotechnického pluku, která vznikla v létě 1956 a v říjnu 1958 byla přečíslována na 318.radiotechnickou hlásku. Po zrušení 155.radiotechnického pluku v září 1961 hláska nejprve přešla do složení 61.radiotechnického praporu, ale již v létě 1964 se stala součástí 53.radiotechnického praporu. Svoji činnost ukončila v červnu 1966. Po delší přestávce na zmíněné jednotky navázala 531.radiotechnická rota 53.radiotechnického praporu, která doposud působila v Třeboni a do Hůrek u Nové Bystřice se přestěhovala v květnu 1989. Přesun jednotky byl motivován snahou dosáhnout lepšího sledování vzdušných cílů v malých výškách. Týlová část jednotky se nacházela v obci Hůrky, zatímco bojová část s radiolokační technikou byla nasazena v lokalitě Křížový vrch. 531.radiotechnická rota působila v Hůrkách u Nové Bystřice do 30.11.1991, kdy v rámci reorganizace radiotechnického vojska PVOS zanikla.
2178. Máte nějaké informace o cvičení Vltava z roku 1966? Které armády se na něm podílely? Doopravdy se jednalo o největší cvičení čs. armády? (odpovídá Pavel Minařík)
Cvičení VLTAVA se skutečně stalo největším cvičením čs. armády v rámci Varšavské smlouvy. Uskutečnilo se v době 7.-25.září 1966 s námětem „ Pohraniční střetné sražení vševojskové armády a rozvíjení operace ke zničení silného nepřítele při rozsáhlém použití vzdušných výsadků a letectva “. Cvičení se ve štábní formě odehrávalo na celém území Československa, na jihu NDR, v severozápadní části Maďarska a na teritoriu západní Ukrajiny. Reálně cvičící vojska se koncentrovala především v jižních Čechách (prostor Pacov, Kamenice, Vodňany a Blatná), přičemž část jednotek cvičila v tzv. teritoriální části cvičení rovněž na území Jihomoravského kraje. Ve své podstatě se jednalo o velitelsko-štábní cvičení s částečným vyvedením vojsk, které probíhalo v jednotlivých epizodách za účasti omezených kontingentů po tzv. operačních (časových) skocích.
Kromě ČSLA se na něm podílely armády Maďarska, NDR a Sovětského svazu, přičemž řídícím cvičení byl ministr národní obrany ČSSR arm. gen. Bohumír Lomský. Útočníky představovala vojska 1.armády (tehdejší Západní vojenský okruh – zejména 2.msd a 22.vb), doplněná o motostřeleckou divizi východoněmecké armády a sovětskou dopravní výsadkovou leteckou divizi. Bránící se síly reprezentovala 4.armáda (tehdejší Střední vojenský okruh – především 9.td a 3.msd) společně s maďarskou a sovětskou motostřeleckou divizí, doplněná o útvary letectva Přikarpatského vojenského okruhu (velitelství letecké armády se stíhací leteckou divizí a stíhací bombardovací leteckou divizí). Čs. vojenské letectvo působilo na obou stranách cvičného konfliktu – mezi „útočící“ byly zařazeny 5.slp, 2.sbold a 46.dvld, zatímco na straně „obránců“ působily 1.sld (bez 5.slp) a 34.sbold za podpory části 2.sboru PVOS (mimo jiné 7.slp). Na závěrečné přehlídce defilovaly především jednotky 15.msd.
Prvotní plány předpokládaly nasazení 49 tisíc vojáků ČSLA a cca po 2500 vojácích od jednotlivých spojeneckých armád (cvičil by vždy štáb divize a jeden vševojskový pluk). Celkové počty nasazených vojáků nakonec dosáhly 92 tisíc osob, přičemž 12 tisíc představovali příslušníci maďarské, východoněmecké a sovětské armády. Mimo jiné bylo nasazeno 70 odpalovacích zařízení operačně taktických a taktických raket, 546 tanků, 1465 obrněných transportérů, 630 děl, 818 letadel a 16.053 automobilů. Počty osob a techniky povolaných z civilního sektoru k doplnění útvarů ČSLA (zejména 3.msd a 22.vb) vzrostly z původních 15.200 záložníků a 705 motorových vozidel na konečných 16.850 vojáků a 793 vozidel.
Cvičení VLTAVA bylo rozděleno do následujících částí:
– 1. etapa 7.-13. září: operační a mobilizační plánování ve štábech cvičících vojsk;
– 2. etapa 14.-19. září: činnost vojsk a štábů v období zvýšeného politického a vojenského nebezpečí, přípravy na zahájení ozbrojeného konfliktu a vyhlášení mobilizace, přesun spojeneckých vojsk na území Československa;
– 3. etapa 20.-22. září: vedení aktivní bojové činnosti v počátečním období války (operační výsadek, střetné sražení a násilný přechod vodního toku);
– 4. etapa 23.-25. září: vojensko-politické akce u vojsk a mezi civilním obyvatelstvem (mítink spřátelených armád, manifestace pracujících, večer družby, slavnostní oběd delegací s prezidentem ČSSR na zámku Hluboká) a závěrečná přehlídka v Českých Budějovicích 25. září dopoledne.
Ředitelství cvičení se nacházelo v posádkách Tábor a Písek, zatímco velitelství „útočící“ 1.(11.) armády se přesunulo do Větrného Jeníkova u Jihlavy a velitelství „bránící“ se 4.(14.) armády do Neurazů u Nepomuku.
Námět manévrů předpokládal ze strany útočníka provedení hromadného jaderného úderu na síly Jihozápadního frontu; uskutečnění operačních výsadků v prostorech Praha, Ostrava, Tábor a Brno; následný postup vojsk na směrech Písek – Jihlava – Kroměříž a Benátky nad Jizerou – Šternberk; dosažení hornoslezské průmyslové oblasti 6.dne od zahájení bojů. Naproti tomu obránci počítali s přechodem do protiútoku po provedení jaderných úderů; následným postupem na směrech Benátky nad Jizerou – Podbořany – Marktredwitz, Blatná – Horšovský Týn – Amberg a dosažení čáry Stuttgartu 6.dne bojů. Cvičná státní hranice probíhala zhruba po čáře Turnov – Praha – Tábor – České Budějovice. Rozsah a doba trvání bojové činnosti Jihozápadního frontu odpovídaly tehdejšímu operačnímu plánu pro použití ČSLA v době války z října 1964.
Podle map kreslených cvičícími štáby první den bojů – 20.září – provedl útočník nejprve 1.hromadný jaderný úder (HJÚ) o celkové mohutnosti 24.600 kilotun (zahrnoval 83 jednotlivých úderů), jehož teoretickým důsledkem bylo vyřazení 57.000 vojáků a 2.390.000 civilních občanů. Na něj po 10 minutách reagoval obránce stejným způsobem odpálením 78 raket o celkové mohutnosti 29.625 kilotun. Téhož dne útočníci vysadili operační výsadek v síle divize. V prvních hodinách konfliktu se do bojů na obou stranách zapojily i jednotky Pohraniční stráže, které byly vybaveny tankovou technikou, což mimo jiné mělo odůvodnit její reálné podřízení ČSLA od ledna téhož roku.
Druhého dne bojů – 21.září – útočník, vzhledem ke zničení jeho 2.sledů (záloh) předcházejícího dne, jen s obtížemi čelil protiútokům obránců, posílených o divize spojeneckých armád (sovětské a maďarské).
Poslední den bojů – 22.září – obránce zasadil 2.sledy a na široké frontě překročil Vltavu, kde se mu podařilo vytvořit rozsáhlé předmostí, z něhož mohl pokračovat v útočné činnosti a zahájit boj o přechody skrze Český les a Šumavu. V této fázi si obě bojující strany vyměnily 252 jaderných úderů o celkové mohutnosti 59.000 kilotun. Následně bylo cvičení ukončeno.
Reálná bojová činnost vojsk se podle výše uvedené štábní rozehry procvičila ve třech kalendářních dnech v rámci 3.období cvičení formou ukázek pro vrcholné politické a vojenské představitele zúčastněných států a jejich armád:
– 20.září od 9.30 do 11.30 padákový výsadek v prostoru Hartmanice – Mažice, kde bylo z letounů An-12 vysazeno na padácích 1320 výsadkářů; od 14.30 do 16.15 provedení tzv. přistávacího výsadku na letišti v Bechyni; od 16.50 do 17.50 boj výsadku s cílem vytvoření přepravišť přes řeku u Týna nad Vltavou;
– 21.září od 9.00 do 10.45 výsadek z vrtulníků u pozorovatelny v Chrboníně; od 12.30 do 15.15 zasazení 2.sledů v blízkosti pozorovatelny Deštná;
– 22.září od 9.00 do 11.30 násilný přechod řeky z chodu u pozorovatelny Hněvkovice; od 11.50 do 12.10 přechod toku Vltavy maďarskou divizí v prostoru Podolský most – Temešvár; od 15.00 do 17.00 střetný boj u pozorovatelny Křtětice.
O jedinečném rozsahu cvičení svědčí i některé statistické údaje z jeho vyhodnocení v rámci ČSLA. Na tankové technice se celkem najezdilo 26.000 km, na obrněných transportérech 400.000 km a na automobilech 4.700.000 km. Letectvo během cvičení provedlo 3249 vzletů (z toho 1739 bojových) o celkové délce trvání 2628 hodin. Bohužel došlo k jedné letecké katastrofě, když MiG-19S od 9.slp z Bechyně 23.září krátce po startu z polního letiště Tchořovice začal hořet a pilot se musel katapultovat. V rámci týlového zabezpečení vojsk bylo přepraveno 12.000 m3 PHM, 1800 tun proviantu a 208 železničních transportů. Na pyrotechnické efekty se během ukázek spotřebovalo 12.000 kg trhavin, 7000 litrů hořlavin a 400 dýmovnic. Celkové výdaje za cvičení byly vykázány ve výši 35.770 tis Kčs, oproti předpokládaným 45.890 tis Kčs. Mimo jiné se vyplatilo 5.030 tis Kčs jako náhrada za škody na zemědělských pozemcích. Cvičení bylo totiž atypické tím, že se většina bojových ukázek odehrávala mimo vojenské prostory.
Cvičení VLTAVA v roce 1966 s účastí 80.000 československých a 12.000 spojeneckých vojáků představovalo největší cvičení poválečné čs. armády. Na pomyslné druhé příčce se umístilo cvičení ŠTÍT-84 do něhož se zapojilo 48.000 příslušníků ČSLA a 30.000 příslušníků armád spojenců. Třetí příčku obsadilo cvičení ŠTÍT-72, na kterém se podílelo 45.000 československých vojáků a 22.000 vojáků ostatních států Varšavské smlouvy.
Pomyslný primát s nejvyšším počtem zúčastněných v historii čs. armády získala ovšem tzv. závěrečná cvičení ze srpna a září 1936, na nichž se podílelo cca 140.000 vojáků, což představovalo přibližně tři čtvrtiny mírového početního stavu čs. branné moci. V předcházejících letech – 1934 a 1935 – se na obdobných cvičeních podílelo okolo 60.000 mužů.
2177. Dobrý den. Rád bych se dozvěděl podrobnější informace ohledně života a vojenské dráhy generála doc. Ing. Ferdinanda Svobody „staršího“ (nar. 13.11.1890), o němž jste již na Vašem fóru referovali dříve. Zajímala by mne jeho vojenská dráha během první světové války, v období meziválečném a také vojenská a akademická dráha po druhé válce. Byl bych případně vděčný i za nějakou fotografii ve stejnokroji. Jedná se o bratra mé babičky a v rodině se traduje, že byl generálmajor. Nedávno jsem však narazil na Vašem fóru na informaci, že byl pouze brigádním generálem. Děkuji za případné další informace. (odpovídá Pavel Minařík)
Ferdinand Svoboda se narodil 13.listopadu 1890 v Pavlicích u Znojma rodičům Ferdinandovi a Kateřině (rozené Vejtasové) jako druhé ze tří dětí. Od roku 1896 navštěvoval obecnou školu v místě svého rodiště a následně v letech 1902 až 1909 vyšší reálnou školu s českým vyučovacím jazykem v Telči. Poté studoval na vysoké škole technické v Praze obor stavební inženýrství. Vzhledem k vypuknutí 1.světové války nemohl vykonat státní závěrečnou zkoušku a byl povolán do armády. Nejprve 30.října 1914 absolvoval odvodní řízení u domobraneckého okresního velitelství ve Znojmě a poté v polovině ledna 1915 nastoupil k náhradní baterii těžkého houfnicového oddílu č. 2 do Mariboru, kde na škole pro důstojníky v záloze prodělal odborný výcvik. Po jeho ukončení odjel v srpnu 1915 coby desátník k mateřskému útvaru na ruskou frontu. U oddílu, který byl začleněn v rámci dělostřelecké brigády 25.pěší divize, sloužil ve funkcích pátrače a velitele čety. V lednu 1916 byl povýšen na kadeta, v červenci na důstojnického zástupce a v srpnu na poručíka. Během jara 1916 se oddíl transformoval na těžký polní dělostřelecký pluk č. 25. I když zmíněný útvar byl opětně součástí dělostřelectva 25.pěší divize, část jeho baterií, stejně tak jako u předcházejícího oddílu, byla dočasně nasazena u jiných divizí, takže nelze přesně říci, kterých bojů se Ferdinand Svoboda zúčastnil. Nicméně 25.pěší divize od léta 1915 do konce roku 1917 bojovala u Kovelu, Lucku, Dubna a Brodů, přičemž sám Ferdinand Svoboda uváděl, že se zúčastnil bojů na Volyni a v Haliči, kde utrpěl lehké zranění. V říjnu 1917 byl povolán do informačního (zdokonalovacího) kurzu organizovaného velitelstvím II.armády ve Lvově. Koncem února 1918 se ocitl na francouzském bojišti (zmiňoval lokalitu Plamont), kde rakousko-uherské dělostřelectvo dočasně podporovalo útok německé armády při operaci Michael, a počátkem dubna téhož roku na italském válčišti u Asiaga (25.pěší divize v té době vykonávala asistenční službu v českých zemích). O měsíc později byl Ferdinand Svoboda přemístěn do školy topografů (válečného mapování) v Rakousko-Uherskem okupované srbské Koviljači u hraniční řeky Driny. Počátkem října se stal příslušníkem topografického (mapovacího) oddílu č. 5 v Albánii, kde ho po krátké době zastihl konec válečných operací.
Po příjezdu do vlasti koncem listopadu 1918 se Ferdinand Svoboda musel nejprve léčit z chřipkového onemocnění, ale již v polovině prosince se přihlásil ve Znojmě ke službě v čs. armádě. Nejdříve mu byla udělena studijní dovolená, aby mohl vykonat státní závěrečnou zkoušku na vysoké škole technické v Praze a získat titul inženýra. Po jejím úspěšném složení nastoupil v polovině července 1919 u hrubého dělostřeleckého oddílu 101 (v červenci 1920 přejmenovaného na hrubý dělostřelecký pluk 102) ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Nejprve sloužil jako velitel 1.baterie, od října jako 1.důstojník u téže baterie, od listopadu byl zařazen coby velitel náhradní baterie a demobilizační referent pluku, v polovině února 1920 následoval zácvik do funkce pobočníka velitele pluku, od dubna výkon povinností zpravodajského důstojníka pluku a následně od června definitivní přidělení na pozici pobočníka velitele pluku a mobilizačního referenta. V květnu 1920 byl povýšen na nadporučíka, ovšem hodnost mu byla přiznána se zpětnou platností již k počátku roku 1919. V listopadu 1920 následovalo převelení na nově vzniklou Vojenskou akademii do Hranic, kde nadále působil jako učitel technických předmětů (matematiky, deskriptivní geometrie, chemické a mechanické technologie). Prvním dnem následujícího roku byl zároveň převeden z kategorie záložníků mezi vojáky z povolání. V květnu 1923 dosáhl hodnosti kapitána a v prosinci 1926 štábního kapitána. Působení na hranické akademii ukončil v září 1927 a následně absolvoval roční praxi ve funkci velitele baterie u hrubého dělostřeleckého pluku 104 v Hradci Králové. Od října 1928 se stal příslušníkem Vojenského technického ústavu v Praze, přičemž byl zařazen u zbrojního oddělení. Na sklonku roku 1929 následovalo povýšení do hodnosti majora. Od roku 1933 zastával u oddělení funkci přednosty skupiny balistiky a střeleb dělostřelectva a v červenci 1935 se stal podplukovníkem. V uvedeném služebním zařazení setrval i po sloučení VTÚ s Vojenským leteckým ústavem studijním do Vojenského technického a leteckého ústavu až do nacistické okupace a rozpuštění čs. armády v roce 1939.
Po příchodu německé armády a vzniku „protektorátu“ musel Ferdinand Svoboda ukončit vojenskou službu a počátkem května 1939 nastoupil coby přednosta balistického referátu u Zbrojovky v Brně. Ještě předtím na svém původním pracovišti ve VTÚ ukryl před okupanty balistické předpisy dělostřelectva. Z brněnské Zbrojovky podával do léta 1941 zprávy o válečné výrobě odbojové skupině Obrany národa brig. gen. Šáry v Praze a zdržoval zkoušky nových typů zbraní. S blížícím se koncem války přijel do Prahy, kde se zapojil do protinacistického povstání ve dnech 5.-9.května 1945 při stavbě barikád a hlídkové službě v místě svého bydliště ve Šlikově ulici v Břevnově ve skupině plk. Kozáka. Během války zahynul 27.května 1942 v koncentračním táboře Mauthausen švagr Ferdinanda Svobody Jan Klempa, manžel mladší sestry Pavly, který byl zatčen v roce 1941 ve Frýdku pro přechovávání zbraní.
Po osvobození se Ferdinand Svoboda přihlásil v polovině května 1945 do služby u obnoveného VTÚ v Praze-Dejvicích. Zmíněná instituce působila nejprve pod názvem Vědecký technický ústav, ale v listopadu 1947 se vrátila k pojmenování Vojenský technický ústav. Ferdinand Svoboda byl v rámci pracoviště ustanoven do funkce přednosty 4.oddělení (vnější balistiky) I.odboru (výzbrojního). Hodnosti plukovníka dosáhl v listopadu 1947 se zpětnou platností k 28.říjnu 1944. V polovině května 1948 došlo k jeho přemístění na MNO, kde se stal přednostou 2.(zbrojního) oddělení II.(technického) odboru. Dnem 18.října téhož roku byl povýšen na generála technické služby s účinností k 1.dubnu 1948. Od letního semestru 1949 začal externě přednášet problematiku balistiky na ČVUT v Dejvicích pro důstojníky čs. armády a posluchače pražské Vojenské inženýrské koleje. V květnu 1949 byl pověřen výkonem funkce přednosty II. odboru MNO a při celkové reorganizaci MNO v srpnu 1950 se stal náčelníkem správy dělostřeleckého zásobování na Velitelství dělostřelectva MNO. Na počátku června 1951 odešel po předcházející tříměsíční dovolené dočasně do výslužby a následně ukončil i externí přednášky na ČVUT. Začátkem září téhož roku ovšem znovu nastoupil do činné služby na nově vytvořené Vojenské technické akademii v Brně, kde působil jako učitel balistiky a matematiky na katedře zbraní a munice. Od října 1952 zastával funkci zástupce náčelníka dělostřelecké fakulty VTA pro vědeckou a učební činnost. Počátkem ledna 1953 ho ministr národní obrany jmenoval docentem pro obor vnější balistiky. V červnu 1953, při celkové změně hodností generálského sboru čs. armády, plynoucí z nových předpisů o průběhu služby vojáků z povolání, mu byla změněna hodnost generála technické služby na generálmajora. Doc. Ing. Ferdinand Svoboda byl do výslužby definitivně přeložen v listopadu 1958 ve věku 68 let. Po odchodu do důchodu se i přesto zapojil v rámci Svazarmu do přednáškové činnosti o civilní obraně obyvatelstva a po několik let i jako externí oponent disertačních prací v oboru balistiky na Vojenské akademii A. Zápotockého, tj. původní VTA v Brně. Genmjr. Ferdinand Svoboda „starší“ zemřel 8.srpna 1980 v Brně, kde je i pochován.
2176. Děkuji za bleskovou odpověď a mám další otázku. Chtěl bych znát podrobnosti o sloučení spojovací a protichemické roty Brno s ženijní rotou Praha a vytvoření PŠ CO v Ústí n/L, její reorganizací na Technickou PŠ MV, jejím přejmenování na PŠ CO redislokací do Varnsdorfu. Jak to v těch letech 1955 až 1966 probíhalo? Nemůžu o tom nikde nic najít.
Jako varnsdorfský rodák a patriot se také zajímám o 64. PTP Varnsdorf. Je možné dohledat kde byl ubytován, jak byl velký a jaké úkoly ve městě plnil?
A ještě poslední dotaz – všude se uvádí, že Varnsdorf 9. května 45 osvobodila RA. Nic víc. Máte bližší informace?
Děkuji a obdivuji Vaši práci. (odpovídá Pavel Minařík)
Ad 1)
Ohledně Poddůstojnické školy vnitřní stráže ve Varnsdorfu se obraťte na Archiv bezpečnostních složek, Siwiecova 2, Praha 130 00, ve kterém je uložen její archivní fond (viz: https://www.abscr.cz/fondy-a-pomucky/pruvodce-po-fondech-sbirkach/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-d/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-d5/ ). Písemnosti 4.pluku CO se nacházejí ve Vojenském ústředním archivu – Správním archivu AČR, náměstí Republiky 4, Olomouc 771 11. Základní informace o útvaru CO ve Varnsdorfu najdete na našich stránkách v části: http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/utvary/index.htm .
Ad 2)
64.PTP ve Varnsdorfu se vytvořil 1.prosince 1951 jako „lehký“ pomocný technický prapor, jehož úkolem se stala především výpomoc při stavebních pracích ve prospěch MNO nebo rezortu vnitra. Útvar se skládal ze šesti rot, které byly zřejmě nasazeny samostatně. Vzhledem k absenci spisového materiálu nebylo možno zjistit místa výkonu práce. Počátkem listopadu 1953 došlo k vypuštění přívlastku „pomocný“ z názvu útvaru. Pracovní nasazení nadále probíhalo převážně odloučeně od velitelství útvaru a v létě 1954 se např. 1.rota nacházela v Jirkově (budovala kasárna Pohraniční stráže), 3.rota v Ostrově nad Ohří (kasárna PS) a 5.rota v Travčicích (muniční sklad). V březnu 1955 byl útvar společně s dalšími čtyřmi technickými prapory začleněn do nově vzniklé 2.technické skupiny s velitelstvím v posádce Dvůr Šternberk. Dne 1.října 1956 proběhla jeho reorganizace na 59.silniční stavební prapor a složení útvaru se změnilo na čtyři silniční stavební roty, rotu mechanizace silničních prací, rotu mechanizace ženijních prací a automobilní rotu. V průběhu léta 1957 se prapor přestěhoval z Varnsdorfu do Jemnice (zámek) a k 1.říjnu se transformoval na 1.technický pluk, který byl vzhledem k nové dislokaci převeden do podřízenosti 3.technické skupiny s velitelstvím v Přerově. Složení útvaru se opětně změnilo a nadále se skládal ze dvou ženijních stavebních praporů (o dvou rotách), technické roty a automobilní roty. Mezi místa nasazení jeho jednotek náležela např. pracoviště v Náměšti nad Oslavou (výstavba letiště) nebo Luboměři (u VVP Libavá). Na sklonku roku 1958 velitelství 3.technické skupiny zaniklo a pluk přešel do podřízenosti Správy vojenských staveb Praha. V této době měl odloučené jednotky na pracovištích Sedlec, Bechyně, Polečnice a Želnava. V říjnu 1960 útvar prodělal transformaci na 1.skupinu vojenských staveb se stavebními prapory ve Vyšných Lhotách, Mošnově, Olomouci a Hlučíně, které doplňoval mechanizační prapor. Sídlem jeho velitelství se nejprve stal Krnov (tzv. Nová kasárna), v červenci 1962 se přestěhovalo do Opavy (Dukelská kasárna), ovšem odloučená část velitelství působila rovněž v Olomouci (Hanácká kasárna). Dislokace jednotek se neustále měnila a v roce 1962 se 1.stavební prapor nacházel v Olomouci, 2.stavební prapor v Dětřichově, 3.stavební prapor v Olomouci, 4.stavební prapor v Prostějově a mechanizační prapor v Opavě, přičemž složení skupiny doplnil výcvikový prapor v Horních Počaplech. Velmi často ale byly jednotlivé roty, případně i čety, nasazeny odloučeně. K ubytování se zpravidla využívaly starší vojenské objekty, případně nevyužité civilní budovy. K ukončení činnosti útvaru došlo na sklonku srpna 1963 a jeho příslušníci byli využiti pro posílení silničního vojska. Ve velení útvaru se postupně vystřídali: kpt. Jan Tuček (1951-1952), npor./kpt. Mojmír Kozel (1952-1955), kpt./mjr. Ludvík Nešpor (1955-1957), mjr./pplk. Jan Veselovský (1957-1958), pplk. Josef Giertl (1958-1960), mjr./pplk. Jaroslav Dolíhal (1960-1963) a pplk. Václav Černík (1963). Po celou dobu své existence útvar používal krycí označení VÚ-8039.
Vzhledem k absenci spisového materiálu z doby dislokace v posádce Varnsdorf nelze říci, ve kterých objektech se útvar ubytoval a kolik u něj sloužilo vojáků. S přihlédnutím ke skutečnosti, že většina rot působila odloučeně, se zřejmě jednalo cca o stovku příslušníků velitelství a zabezpečovacích jednotek.
Ad 3)
Zkuste se podívat do knihy Jaroslava Hrbka a Víta Smetany „Draze zaplacená svoboda. Osvobození Československa 1944-1945“, vydané v nakladatelství Paseka v roce 2009; případně do knihy „Osvobození Československa Rudou armádou 1944-1945“ z roku 1965. Varnsdorf osvobodila 28.armáda genpor. A. A. Lučinského. Západněji položený Rumburk ale osvobozovala už 2.polská armáda div. gen. K. Swierczewského.