2460. Dobrý den, prosím o sdělení, jaké vojenské útvary a s jakým vybavením byly za První republiky na Podkarpatské Rusi? Můj otec Břetislav Stach tam odsloužil prezenční službu a pak zůstal jako podporučík v další činné službě. Jako geodet se zúčastnil výstavby pevností na maďarské hranici. Na límci měl č. 36 – 36. pěší pluk? (odpovídá Pavel Minařík)
Na území Podkarpatské Rusi byly rozmístěny především útvary 12. divize, doplněné o některé další útvary a zařízení podřízená příslušnému zemskému vojenskému velitelství. Část útvarů 12. divize se nacházela na východním Slovensku. Od podzimu 1919 do léta 1925 hierarchie vyšších velitelství respektovala zemské uspořádání meziválečného Československa, přičemž vojenské útvary a zařízení v uvedené době podléhaly Zemskému vojenskému velitelství pro Podkarpatskou Rus, které bylo totožné s velitelstvím 12. divize sídlícím v Užhorodu. Od září 1925 bylo zmíněné vyšší velitelství nahrazeno Zemským vojenským velitelstvím Košice, kterému kromě 12. divize podléhala ještě 11. divize (velitelství Košice) a 2. horská brigáda (velitelství Spišská Nová Ves). V říjnu 1935 doplnila armádní hierarchii nově vzniklá velitelství sborů. Na teritoriu Zemského vojenského velitelství Košice vzniklo velitelství VI. sboru Košice, do jehož podřízenosti byla mimo jiné předána 12. divize.
Dislokační přehled útvarů hlavních druhů vojsk (dobově „hlavních zbraní“) poskytuje porovnání stavu před zánikem Zemského vojenského velitelství pro Podkarpatskou Rus v roce 1925 a před vyhlášením všeobecné mobilizace v roce 1938.
| srpen 1925 | |
| velitelství 12. divize | Užhorod |
| * velitelství 23. pěší brigády | Mukačevo |
| – pěší pluk 19 (III./19 prapor) | Mukačevo (Berehovo) |
| – pěší pluk 45 (II./45 prapor) (III./45 prapor) | Chust (Jasiňa) (Modrý Kameň) |
| * velitelství 24. pěší brigády | Michalovce |
| – pěší pluk 20 | Michalovce |
| – pěší pluk 36 | Užhorod |
| * velitelství 12. polní dělostřelecké brigády | Užhorod |
| – dělostřelecký pluk 12 | Užhorod |
| – dělostřelecký pluk 112 | Mukačevo |
| – dělostřelecký oddíl 262 | Čemerné |
| velitelství 3. jezdecké brigády (podřízeno Zemskému vojenskému velitelství pro Slovensko) | Bratislava |
| – jezdecký pluk 10 (bez náhradní korouhve) | Berehovo |
| srpen 1938 | |
| velitelství 12. divize | Užhorod |
| – pěší pluk 20 | Michalovce |
| – pěší pluk 36 | Užhorod |
| – pěší pluk 45 (II./45 prapor a III./45 prapor) | Chust (Mukačevo) |
| – dělostřelecký pluk 12 | Užhorod |
| – velitelství VI. sboru | Košice |
| – dělostřelecký pluk 112 | Mukačevo |
| velitelství 3. rychlé divize (podřízeno Zemskému vojenskému velitelství Bratislava) | Bratislava |
| – Dragounský pluk 10 (bez II. korouhve a náhradní korouhve) | Mukačevo |
Velitelství pěšího pluku podléhaly pomocná rota, technická rota (se zákopnickou četou a spojovací četou), rota doprovodných zbraní (s četou děl a četou minometů), tři polní prapory (každý se třemi rotami pěšími a jednou rotou kulometnou) a náhradní prapor.
Lehký dělostřelecký pluk (č. 12) byl tvořen velitelstvím, spojovací četou (od roku 1933 baterií), třemi dělostřeleckými oddíly a náhradní baterií (od roku 1933 oddílem). Výzbroj I. a II. oddílu představovaly 8cm lehké kanony (od roku 1936 pouze u I. oddílu), zatímco u III. oddílu (od roku 1936 i II. oddílu) byly zařazeny 10cm lehké houfnice.
Hrubý dělostřelecký pluk (č. 112) se nejprve skládal ze spojovací čety (od roku 1936 baterie), dvou dělostřeleckých baterií a náhradní baterie (od roku 1933 oddílu). V roce 1926 došlo k rozšíření dělostřeleckých baterií na dva oddíly. Ve výzbroji pluku se nacházely 15 cm hrubé houfnice. Do výzbroje dělostřeleckého pluku 112 nebyly ve 2. polovině 30. let zavedeny 10cm hrubé kanony.
Velitelství jezdeckého (od roku 1936 dragounského) pluku byly podřízeny dvě jezdecké korouhve, náhradní korouhev a od roku 1933 pomocná eskadrona. Jezdecké korouhve se členily na dvě jezdecké eskadrony, které do roku 1933 doplňovala kulometná eskadrona. Následně zůstala zachována pouze jedna kulometná eskadrona podřízená velitelství pluku.
Číselné označení na tombakovém oválném plíšku odpovídá pěšímu pluku 36.
Abecední přehled lokalit s vojenskou posádkou v meziválečném období můžete najít ve Sborníku archivních prací z roku 2000, č. 1. Sborník je dostupný v každém státním archivu.
2459. Nevíte, co to byly Jánošíkovské družiny uváděné v souvislosti s boji na Slovenku v roce 1919? Byly to nějaké jednotky československé armády? (odpovídá Pavel Šrámek)
Jánošíkovy družiny, resp. Jánošíkovy útočné družiny byly dobrovolnické vojenské formace vytvářené v době bojů s Maďarskem o Slovensko z osob nezařazených do pravidelné armády.
Zřízení této formace inicioval ministr pro Slovensko Vavro Šrobár po dohodě se zemským vojenským velitelstvím. To vydalo 20. 6. 1919 rozkaz podepsaný V. Šrobárem, aby se odvedení muži narození v letech 1877 až 1891 a 1899 až 1900 dobrovolně hlásili od 22. do 30. 6. 1919 k Jánošíkově družině v Ružomberoku. Výzva se netýkala ročníků narozených 1892 až 1898, které byly povinné vojenskou službou v pravidelné armádě.
Velitelem náhradního tělesa a současně velitelem družiny byl podplukovník Urban, později italský legionář major František Krys. Podařilo se sestavit dvě setniny (roty), velitelem 1. setniny byl nadporučík Obuch, velitelem 2. setniny setník Entner. Na konci léta 1919 měla celá družina 15 důstojníků a 407 mužů.
Družina byla po svém zformování přidělena západní armádní skupině na Slovensku a přeložena do výcvikového tábora v Hlohovci. Do bojů už nezasáhla. Koncem roku 1919 byla přeměněna na pravidelnou vojenskou jednotku a zařazena společně s původním mysliveckým praporem 19 do nového hraničářského praporu 8, jehož posádkou se staly Ipelské Šahy.
Další údaje lze nalézt v knize Zdeňka Ježka „Účast dobrovolníků v bojích o Slovensko a Těšínsko v letech 1918-1919“, která vyšla v roce 1937.
2458. Bojů s Maďary na Podkarpatské Rusi v březnu 1939 se měly účastnit také československé tanky. Nemáte bližší informace, které konkrétní jednotky čs. armády tehdy použily proti Maďarům tanky? A ví se, kolik těch tanků bylo? (odpovídá Pavel Šrámek)
V březnu 1939 byly na území Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajiny) tyto útvary československé branné moci disponující obrněnou technikou:
a) motorizovaný přezvědný oddíl 2 ve Svalavě (byl součástí původní válečné organizace 2. rychlé divize), disponující rotou obrněných automobilů,
b) rota lehkých tanků z praporu lehkých tanků 3 (byl součástí původní válečné organizace 2. rychlé divize) o třech četách lehkých tanků,
c) rota obrněných automobilů z praporu lehkých tanků 7 (byl součástí původní válečné organizace 4. rychlé divize) o čtyřech četách obrněných automobilů.
Všechny se zapojily do bojů s Maďary, přičemž disponovaly tanky. Rota lehkých tanků předala svoji jednu četu motorizovanému přezvědnému oddílu 2, který tak měl tři tanky vz. 35, samotné rotě lehkých tanků pak zůstalo šest tanků vz. 35. Rotu obrněných automobilů posílily dva tanky vz. 35, které se v té době vracely ze zkoušek v Sovětském svazu.
V bojích s Maďary byl jeden lehký tank od roty obrněných automobilů zničen, zbývající tanky ustoupily spolu s čs. vojáky buď na Slovensko (motorizovaný přezvědný oddíl 2 a rota lehkých tanků), nebo do Rumunska (rota obrněných automobilů).
2457. Zjistil jsem, že jeden důstojník meziválečné armády studoval na Vojenské inženýrské koleji. Nevíte, co to bylo za školu? (odpovídá Pavel Šrámek)
Vojenská inženýrská kolej byl vzdělávací ústav československé předválečné armády pro výchovu vojenských inženýrů z povolání pro dělostřelectvo, letectvo, ženijní, telegrafní a automobilní vojsko, zbrojní službu a stavební službu. Přijímali se do ní posluchači vysokých škol technických, kteří absolvovali nejméně pět semestrů a složili první státní zkoušku. V koleji studovali na útraty vojenské správy, navštěvovali přednášky a cvičení a dělali zkoušky na pražském vysokém učení technickém, kromě toho dostali teoretický a praktický vojenský výcvik. Pobyt v koleji se počítal za vykonání prezenční služby, přičemž platilo, že za každý semestr v koleji musí setrvat jeden a půl roku v činné vojenské službě. Délka pobytu na koleji byla 6 až 7 semestrů.
Po úspěšném vykonání druhé státní zkoušky na vysoké škole technické a závěrečné vojenské zkoušce byli posluchači jmenováni poručíky a vysláni do školy příslušného druhu vojska na dokončení svého vojenského výcviku. Po úspěšném absolvování této školy byli jmenováni nadporučíky.
Kolej se skládala z velitelství koleje s příslušným personálem a z čety posluchačů. Vedle stálých důstojníků, kterých bylo jen malé množství, na koleji působilo větší množství učitelů z řad důstojníků válečné školy, ministerstva národní obrany a pražských pluků.
Kolej byla umístěna v Praze v Nerudově ulici. Činnost zahájila 1. 10. 1924 a ukončila 1. 4. 1934. Veliteli byli: pplk. žen. ing. Jaroslav Untermüller (1924-1926), mjr./pplk. žen. ing. Bedřich Liška (1926-1928), mjr./pplk. žen. Vladimír Hájek (1928-1934).
Dochované dokumenty Vojenské inženýrské koleje včetně kroniky a fotografií jsou uloženy ve Vojenském ústředním archivu-Vojenském historickém archivu Praha.
2456. Četl jsem, že začátkem října měla do Piešťan přiletět postupně celá bombardovací peruť I/5. (Moskyt) pod velením škpt. Vondráka tvořená 81. letkou (Kukla) a 82. letkou (Larva). Nemáte k tomu nějaké informace? V souvislosti s MB-200 se taky psávalo, že v období mobilizace 1938 byla utvořena bombardovací skupina u leteckého pluku 6. Uskutečnilo se to? (odpovídá Pavel Šrámek)
Údaj o I/5. peruti v Piešťanech je uveden v seznamu krycích jmen připojeném jako příloha ke spojovacímu rozkazu č. 1 velitelství III. armády z 28. září 1938. Mezi jinými je zde uvedena tato peruť s letkami 81 a 82. Ale v té době byla letka 81 prokazatelně na letišti Křižanov, protože nedaleko tohoto letiště u vrchu Svatá Hora dne 27. září 1938 havaroval letoun MB-200.14 právě od letky 81. Takže téměř jistě šlo v tomto případě o původní záměr, který se nakonec nerealizoval a nějak se dostal do aktuálního seznamu krycích jmen.
Po vyhlášení mimořádných opatření opustily 14. září 1938 letky 81 a 82 tvořící I/5. peruť Brno a byly na polním letišti Dvůr Jalovisko. Pak se přemístily na letiště Křižanov, a to podle všeho někdy kolem 24. září 1938.
Pokud jde o bombardovací skupinu, s jejím vytvořením se počítalo, dokud neexistovalo velitelství letecké brigády. Jakmile se v mírové organizaci vytvořilo velitelství letecké brigády, bylo možné bombardovací letky podřídit právě velitelství letecké brigády a nebylo nutné už vytvářet bombardovací skupinu.
2455. Dobrý den, potřeboval bych poradit. Nemůžu nikde sehnat informací, která tanková jednotka (dle starého fota s Pz 2) obsadila Frenštát pod Radhoštěm v březnu 1939. Na připojené fotce jsou desítky tanků. Napsal jsem knihu k historii města a o tomhle se nikde nepíše. Chci si postavit diorama. Ale to už bych dohledal zbarvení a další věci už podle jednotky. Byl bych vám vděčný za podrobnější info. (odpovídá Pavel Šrámek)
Severní Moravu obsazovala v březnu 1939 zesílená německá 8. pěší divize, která podléhala velitelství VIII. armádního sboru. Podle dobových německých dokumentů se tehdy pohybovala v prostoru Moravská Ostrava – Valašské Meziříčí – Čadca (viz https://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/ctenari/ivo-vondrovsky-situacni-zpravy-nemecke-armady-z-roku-1939.htm). Údaj o obsazení Frenštátu jednotkami 8. pěší divize uvádí i práce Jiřího Fidlera „Okupace 1939“ vydaná v roce 2022.
Německá pěší divize však žádné tankové či motorizované útvary ve své organizaci neměla. V případě vámi zmíněných tanků muselo tedy jít o posilové útvary přidělené 8. pěší divizi. Bohužel uvedené německé dokumenty názvy těchto posilových útvarů nezmiňují. Velitelství VIII. armádního sboru byl však podřízen jeden tankový svazek, a to 5. tanková divize s tankovými pluky 15 a 31. Divize sice obsazovala v březnu 1939 oblast Prostějov – Vyškov, je ale možné, že část svých tankových jednotek poskytla k posílení právě 8. pěší divizi.
Další informace by mohly být v kronice československého dělostřeleckého pluku 8, který měl ve Frenštátě pod Radhoštěm svoji posádku. Kronika tohoto pluku z let 1928 až 1939 je uložena ve Vojenském ústředním archivu-Vojenském historickém archivu Praha (https://www.vuapraha.cz/adresy-a-kontakty/), na který se můžete obrátit.
2454. Dobrý den. Našla jsem u svého předka, že byl vojínem u cyklistického praporu 3, cyklistické setniny toho času ve Velkých Šuranech. Ráda bych věděla více informací o tomto útvaru či zda se dají dohledat nějaké fotografie atd. Děkuji za informace. Přeji pěkný den. (odpovídá Pavel Šrámek)
Jednalo se o cyklistický prapor 3, který vznikl 15. 9. 1933 s velitelstvím v Levicích. Vedle velitelství prapor tvořily tři cyklistické roty (setniny), kulometná rota a náhradní rota, později též technická rota, rota doprovodných zbraní a rota velkých kulometů proti letadlům. Všechny složky praporu byly umístěny v Levicích, po odstoupení jižního Slovenska Maďarsku se prapor přemístil do Topolčan, kde zůstal až do března 1939. Vámi zmiňovaný pobyt ve Velkých Šuranech je tak zřejmě z doby nějakého cvičení ve 30. letech nebo z doby mobilizace v roce 1938.
Dokumenty cyklistického praporu 3 se nedochovaly a není tak k dispozici ani kronika, ani fotoalbum. Je možné, že nějaké materiály by mohly být uloženy v dokumentech 3. jezdecké brigády, které cyklistický prapor 3 podléhal do konce roku 1937, nebo v dokumentech 3. motomechanizované brigády, které prapor podléhal od roku 1938. Fondy obou brigád jsou uloženy ve Vojenském historickém archivu v Bratislavě (www.vhu.sk/zakladne-informacie-o-vha).
Informace o cyklistických jednotkách čs. meziválečné armády najdete v knize Ivo Pejčocha „Cyklistické jednotky československé armády“, kterou vydalo nakladatelství Svět křídel v roce 2017. Cyklistickému praporu 3 jsou věnovány strany 71 až 77 a naleznete zde i fotografie, které podle odkazů pochází z fotoarchivu Vojenského ústředního archivu-Vojenského historického archivu v Praze (www.vuapraha.cz/vojensky-historicky-archiv).
2453. Dobrý den, můžete prosím potvrdit či doplnit informace k osobě brigádního generála Františka Pohana (1891-1974)?
– za Rakousko-Uherska svobodník v 22 pluku polního dělostřelectva
– v legiích začal jako vojín 1. dělové brigády ČSL a končil jako podporučík u 1. lehkého dělového pluku
– za první republiky byl členem Československé armády
– za mobilizace velel v hodnosti podplukovníka 153. dělostřeleckému pluku (velitel Obvodu OPL „D“ – Trenčín)
– za druhé války členem odbojové skupiny Obrana národa (dle nacistů v pozici MOB+OPE), 1940 zatčen a 1942 odsouzen k smrti soudem v Berlíně (po intervenci změna na doživotí)
– od 1.9. 1946 brigádní generál, velitel „Učiliště obrany proti letadlům“
– po zatčení syna za účast na demonstraci proti únorovému puči komunisty sesazen – a 1949 odeslán do výslužby úplně
– hrobní deska na Želivských hřbitovech uvádí „Účastník 1. a 2. odboje“
Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)
František Pohan se narodil 17.11.1891 v Praze-Žižkově. Po absolvování čtyř tříd obecné školy (v roce 1903), jedné třídy měšťanské školy (v roce 1903) a čtyř tříd reálného gymnázia (v roce 1907) v Praze-Smíchově se vzhledem k sociální situaci početné rodiny, měl šest sourozenců, vyučil na pokračovací průmyslové škole modelářem (v roce 1909). Následně pracoval jako dělník-vzorkař u různých firem v Praze, mimo jiné od roku 1911 u firmy Kolben-Daněk. Vojenskou prezenční službu nastoupil v říjnu 1912 u 22. polního kanonového pluku v Plzni. Po vypuknutí 1. světové války a vyhlášení mobilizace odjel na sklonku července 1914 v hodnosti svobodníka s mateřským útvarem na bojiště do Haliče.
Do ruského zajetí přešel v polovině září 1914. Již počátkem následujícího měsíce se hlásil do čs. vojska v Rusku, jeho žádost ale byla zamítnuta. V zajetí využíval znalostí ze své původní profese a pracoval jako truhlář. Teprve druhé přihlášce z října 1916 bylo vyhověno, ovšem činnou vojenskou službu v čs. legiích nastoupil se zpožděním až v červenci 1917 u záložního praporu. Následovalo absolvování poddůstojnické školy a přidělení k 1. baterii 1. čs. dělostřelecké brigády Jana Žižky z Trocnova, kde byl zařazen v základních velitelských funkcích (velitel pátracího družstva, zástupce velitele čety, velitel čety). V průběhu roku 1918 byl několikrát povýšen v poddůstojnických hodnostech. Počátkem května 1919 se z 1. až 4. dělostřelecké baterie 1. čs. dělostřelecké brigády zformoval 1. čs. lehký dělostřelecký pluk Jana Žižky z Trocnova, u kterého František Pohan, povýšený v téže době na podporučíka, působil jako hospodář 1. baterie. Do vlasti odplul z Vladivostoku v dubnu 1920 s transportem na lodi Mount Vernon, která dorazila o dva měsíce později do přístavu Terst.
U mateřského útvaru, který byl do složení čs. armády v rámci unifikace začleněn jako dělostřelecký pluk 1 Jana Žižky z Trocnova se sídlem v Praze-Hradčanech (Černínský palác, tzv. dělostřelecká kasárna) František Pohan setrval i v následujících letech. Postupně zastával řadu funkcí. Mimo jiné působil jako proviantní důstojník oddílu, 1. důstojník dělostřelecké baterie, velitel baterie, mobilizační důstojník pluku a pobočník velitele náhradní baterie. V červnu 1920 byl povýšen na nadporučíka (se zpětnou platností k počátku ledna téhož roku, přičemž hodnost poručíka přeskočil, ačkoliv je v některých úředních dokumentech s touto hodností uváděn) a hodnosti kapitána dosáhl v listopadu 1921. Kromě toho v letech 1920 až 1923 dálkově absolvoval 5-8. ročník reálného gymnázia v Praze-Novém Městě (Křemencova ul.) a několik krátkodobých odborných dělostřeleckých kurzů.
Následně svoji profesní dráhu spojil s protiletadlovým dělostřelectvem. V září 1923 došlo k jeho přemístění k dělostřeleckému pluku 151 Praha-Pohořelec (tzv. zeměbranecká kasárna), kde působil nejprve jako velitel baterie a od listopadu 1924 ve funkci velitele II. oddílu. V prosinci 1923 se stal štábním kapitánem, o tři roky později majorem a v listopadu 1930 podplukovníkem. Po deseti letech služby u zmíněného útvaru byl přeložen k nově zformovanému dělostřeleckého pluku 154. Nejprve od září 1933 velel II. oddílu sídlícímu rovněž na Pohořelci, ale v září 1935 byl ve stejné funkci přeložen k I. oddílu redislokovanému ve stejné době z Prahy do Hradce Králové. V březnu 1938 následovalo převelení do Bratislavy k dělostřeleckému pluku 153, u něhož zastával nejprve funkci zástupce velitele a od května téhož roku převzal velení útvaru. Během služby u dělostřelectva proti letadlům opětně absolvoval řadu krátkodobých odborných kurzů. Nejvýznamnější z nich byl kurz pro velitele vojskových oddílů (v roce 1927) a kurz pro velitele vojskových těles (na přelomu let 1935-1936).
Vypuknutí henleinovského povstání v českém pohraničí vedlo ještě před všeobecnou mobilizací k vyhlášení bojové pohotovosti letectva a prostředků obrany proti letadlům (OPL), spojenému se zaujetím prostorů rozmístění stanovených válečným plánem. František Pohan se tak 13. září 1938 stal velitelem obvodu OPL „D“ v Trenčíně tvořícího součást teritoriální (zápolní) obrany proti letadlům. Zmíněných „obvod“ zahrnoval hlavní síly dělostřeleckého pluku 153 (pět baterií s protiletadlovými kanony a čtyři světlometné čety, doplněné o čtyři kulometné roty). Dne 19. října převzal funkci velitele OPL u velitelství III. armády v Kremnici. Po zrušení uvedeného velitelství zastával od 15. prosince 1938 funkci zástupce velitele letectva-velitele dělostřelectva proti letadlům u obnoveného Zemského vojenského velitelství Bratislava.
Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu a německé okupaci českých zemí byl koncem března 1939 odeslán na trvalou dovolenou a vrátil se k rodině do Prahy. Od počátku září 1939 působil jako účetní ředitel u Vysoké školy politických nauk v Praze-Starém Městě (v budově právnické fakulty UK). Již v srpnu 1939 se zapojil do protinacistické odbojové činnosti v rámci organizace „Obrana národa“. Spolupracoval zejména s plk. Milotou a pplk. Studlarem, který koncem roku emigroval. Odbojová činnost spočívala v přípravě ozbrojeného povstání, obstarávání zbraní, získávání dalších osob pro odbojové hnutí, rozšiřování ilegálních tiskovin a předávání informací o činnosti německé okupační správy. Počátkem března 1940 byl František Pohan zatčen gestapem a internován ve věznici na Pankráci. V září 1940 následoval převoz do Drážďan, později do Zhořelce, Budyšína a Rottenburgu, v jehož blízkosti musel více než rok pracovat v kamenolomu. Dne 15.9.1942 byl v Berlíně odsouzen k doživotnímu žaláři a vězněn ve Wohlau, Briegu a Breslau. V dubnu 1944 onemocněl tuberkulózou, načež následoval převoz do věznice Mírov. Zde se 10.5.1945 dočkal osvobození.
Po skončení války se vzhledem k předcházejícímu plicnímu onemocnění musel dlouhodobě léčit v různých zdravotnických zařízeních (sanatorium „Na Pleši“, ozdravovna Gräfenberg, vojenský lázeňský ústav Tatranské Matliare) a činnou službu nastoupil až na sklonku února 1947. Nejprve byl zařazen jako přednosta studijní a předpisové komise u Učiliště dělostřelectva proti letadlům v Praze-Pohořelci. V říjnu 1947 se opětovně celý měsíc léčil ve Vojenském lázeňském ústavu Karlovy Vary. Na plukovníka byl povýšen již v říjnu 1946 a hodnost brigádního generála dosáhl o dva roky později. Počátkem prosince 1948 mu byla udělena dovolená s plnými platy. Činnou službu opětovně nastoupil koncem ledna 1949 se zařazením na funkci přednosty skupiny pozemní obrany proti letadlům u Velitelství dělostřelectva Hlavního štábu. Do výslužby byl coby 35 % invalida přeložen ve věku 58 let dnem 1.1.1950.
Brigádní generál František Pohan byl nositelem následujících československých vyznamenání: Válečný kříž 1914-1918 (udělen v roce 1921), Řád Sokola s meči (r. 1919), Revoluční medaile (r. 1928), Medaile vítězství (r. 1922), Válečný kříž 1939 (r. 1946), medaile Za chrabrost (r. 1946) a medaile Za zásluhy II. stupně (r. 1946).
V žádosti o vydání osvědčení podle zákona č. 255/1946 František Pohan neuvedl odsouzení k trestu smrti, jen rozsudek doživotní káznice. Obdobný záznam je také v „kvalifikační listině důstojníka“ a „vojenském osobním spisu“. Ve služebním záznamu za období od 31.1.1949 do 30.9.1949, tj. po jeho opětovném nástupu činné služby, má hodnocení „velmi dobré“. Jako člen KSČ absolvoval politické školení ve Slapech nad Vltavou 21.3.-2.4.1949. Přes vleklou chorobu „jeho výkon ve službě je velmi dobrý“. V případě osvojeného syna Jana, pozdějšího známého herce, generál Pohan 27.5.1949 uvedl, že působí jako učeň v obchodě.
2452. Dobrý den. V knize „Armádní generál Jan Syrový“ jsou uváděny jak generálské hodnosti, tak hodnostní třídy generálů. Zajímalo by mě, do kdy byly hodnostní třídy v armádě ČSR používány a jaké byly jejich ekvivalenty generálských hodností. (odpovídá Pavel Minařík)
Při svém vzniku čs. armáda nejprve převzala hodnostní označení generality zaniklé habsburské monarchie (generálmajor, polní podmaršál, generál pěchoty/generál jezdectva/polní zbrojmistr, generálplukovník a polní maršál – poslední dvě hodnosti měly pouze osoby mimo činnou službu). Dnem 1.10.1919 byl uvedený hodnostní systém nahrazen novým zavádějícím tzv. hodnostní třidy. Vzestupně se jednalo o generála V. hodnostní třídy (nahrazoval dosavadního generálmajora), generála IV. hodnostní třídy (doposud polní podmaršál), generála III. hodnostní třídy (doposud generál „druhu vojska“), generála II. hodnostní třídy (doposud generálplukovník) a generála I. hodnostní třídy (doposud polní maršál). V činné službě byli pouze generálové V., IV. a III. hodnostní třídy. V případě generálů služeb byl před hodnostní třídu uveden druh služby (např. generál zdravotnictva IV. hodnostní třídy). Dnem 16.12.1927 byl i tento hodnostní systém opuštěn a se zpětnou účinností od 7.7.1927 nahrazen novým. V případě generálů „zbraní“ byly zavedeny hodnosti brigádní generál (doposud generál V. hodnostní třídy), divizní generál (doposud generál IV. hodnostní třídy) a armádní generál (doposud generál III., II. a I. hodnostní třídy). Pro generály služeb vznikly dvě hodnosti – generál „služby“ a generál šéf „služby “ (např. generál šéf zdravotnictva). Kromě toho vznikla ještě hodnost „generál“ určená pro generály zbraní zařazené na funkcích generálů služeb (např. přednosta osobního oddělení MNO, ředitel Památníku odboje, přednosta Presidiálního odboru MNO).
2451. Dobrý den, chtěl bych se zeptat na jednotky v okolí Pohořelic v září 1938. Je možné dohledat i budovy, kde byly tyto jednotky umístněné? A které obsazovaly místní opevnění? Děkuji za odpověď. (odpovídá Pavel Šrámek)
V prostoru Pohořelice se na přelomu září a října 1938 nalézala 6. divize, nově vytvořená po vyhlášení mobilizace. Dislokace velitelství divize a podřízených útvarů byla následující:
| krycí název | dislokace | |
| velitelství 6. divize | Kalvoda | Pohořelice |
| štábní rota 6 | ? | Pohořelice (?) |
| štábní jezdecká četa 6 | ? | Pohořelice (?) |
| štábní automobilní kolona 6 | ? | Pohořelice (?) |
| oddíl polních četníků | ? | Pohořelice (?) |
| velitelství pěšího pluku 60 | Křivonoska | Pohořelice |
| I./60 prapor | Buvol | Pohořelice |
| II./60 prapor | Bobr | Cvrčovice |
| III./60 prapor | Daněk | Velký Dvůr |
| velitelství pěšího pluku 77 | Kos | Loděnice |
| I./77 prapor | Krahulec | Vedrovice |
| II./77 prapor | Jestřáb | Šumice |
| III./77 prapor | Hroch | Kubšice |
| velitelství pěšího pluku 53 | Bison | Dolní Kounice |
| I./53 prapor | Kachna | Dolní Kounice |
| II./53 prapor | Labuť | Přibice |
| III./53 prapor | Krůta | Trboušany |
| velitelství děl. pluku 6 | Podhoustev | Malešovice |
| děl. oddíl I/6 (kan) | Úhoř | Loděnice |
| děl. oddíl II/6 (houf) | Slepýš | Malešovice |
| děl. oddíl III/6 (hor.kan) | Zmije | Cvrčovice |
| velitelství SPO 6 | Parma | Branišovice |
| divizní eskadrona 6 | ? | ? |
| divizní cyklistická rota 6 | ? | ? |
| četa lehkých tanků 6 | ? | ? |
| ženijní rota 6 | Užovka | Smolín |
| telegrafní prapor 6 | Kafka | Pohořelice |
| velitelství zbrojního parku 6 | Orel | Brno |
| pěší muniční kolona 6 | ? | ? |
| lehká děl. muniční kolona 6 | ? | ? |
| děl. pracovní rota 6 | ? | ? |
| zdravotnická rota 6 | Chocholouš | Bratčice |
| intendanční park 6 | Rejnok | Moravský Krumlov |
| veterinární ambulance 6 | Ledňáček | Syrovice |
| nákladní automobilní kolona 306 | Koroptev | Bratčice |
| vozatajská kolona 11 | Ibis | Mělčany |
| vozatajská kolona 12 | Žralok | Jezeřany |
| polní pošta 18 | Jiřička | Pohořelice |
| pracovní rota 11 | Kukačka | Dolní Kounice |
| pracovní rota 12 | Velryba | Maršovice |
Pokud jde o lehké opevnění v okolí Pohořelic, lze předpokládat, že ho obsazovaly pěší útvary právě 6. divize.
Dále byly v Pohořelicích umístěny intendanční park 38 a polní pošta 8 patřící do složení hraniční oblasti 38 (krycí název Cyril, velitelství Brno), kanonová rota 80 patřící do složení hraničního pásma XIV (krycí název Svatopluk, velitelství Brno).
V jakých budovách byly všechny výše uvedené útvary umístěny, nevíme. K ubytování se však obecně využívaly budovy škol, hostinců, sokoloven apod. Zkuste se obrátit na Státní okresní archiv Brno-venkov se sídlem v Rajhradě, je možné, že například v obecní či školní kronice Pohořelic by nějaké záznamy mohly být.