 |  |
Velitelství 1. mechanizované divize se vytvořilo 1.10.1999 v Brně. Původně se mělo nacházet v historickém areálu prvorepublikové Vojenské akademie v Hranicích, nakonec dostaly přednost prostory po zrušené 42. protiletadlové raketové brigádě „Tobrucké“ v Brně-Řečkovicích. Nejprve vzniklo organizační jádro provádějící přípravné práce a k zahájení plnohodnotné činnosti vlastního velitelství došlo až 1.10.2000. Vyčleněné svazky a útvary do své podřízenosti převzalo postupně od ledna do června 2001. Divize se nachází v podřízenosti Velitelství pozemních sil a je zařazena mezi hlavní obranné síly.
Velitelství divize jsou podřízeny:
– 2. mechanizovaná brigáda – Písek
– 7. mechanizovaná brigáda – Kroměříž
– 11. dělostřelecký pluk – Jince
– 11. protiletadlový raketový pluk – Žatec
– 11. ženijní pluk – Litoměřice
– 11. průzkumný prapor – Prostějov
– 11. spojovací prapor – Brno
– 11. prapor chemické ochrany – Liberec
– 11. prapor logistické podpory – Kroměříž
– 11. zdravotnický prapor – Olomouc
 |  |  |
 |  |
Vytvořením 1. mechanizované divize byl zároveň naplněn náš závazek vůči NATO vyčlenit v případě potřeby do společných sil divizní velitelství. Integrace do struktur NATO je předpokládána k 1.1.2004.
Velitelství 1. mechanizované divize se oficiálně hlásí k tradicím původního moravského zemského vojenského velitelství. Nařízením z roku 1719 pověřil císař Karel VI. hraběte Zincendorfa, velícího generála na Moravě, starostí o zásobování vojska ležícího na Moravě a spoluprací s moravskými zemskými úřady. Tímto opatřením byl položen základ teritoriálního správního vojenského orgánu – generálního velitelství v Brně. Generální velitelství pro Moravu, jako teritoriální vojenský orgán, bylo přímo podřízeno vídeňské dvorské válečné radě. V roce 1849 došlo k jeho přejmenování na zemské vojenské velitelství a dočasně přešlo do podřízenosti velitelství II. sboru dislokovaného v této době rovněž v Brně. V letech 1853 až 1856 do něj dokonce bylo včleněno. Samostatný teritoriální úřad byl obnoven císařským nařízením z 14.1.1856 pod názvem generální vojenské velitelství. V této době podléhalo nově vytvořenému Armádnímu vrchnímu velitelství ve Vídni, nahrazenému v roce 1860 říšským ministerstvem války. V letech 1867-1868 se území Moravy vzhledem k dočasnému zrušení generálního velitelství nacházelo pod správní pravomocí generálního velitelství ve Vídni. V roce 1869 došlo k obnovení brněnského generálního velitelství. Zmíněné velitelství svoji činnost ukončilo v roce 1883 a jeho úkoly jakožto teritoriálního vojenského úřadu převzalo velitelství 10. sboru sídlící rovněž v Brně. V roce 1889 bylo ovšem brněnské sborové velitelství taktéž zrušeno. Území jižní Moravy do své péče převzal vídeňský 2. sbor a severní Moravu a Slezsko krakovský 1. sbor. K obnově vyššího vojenského velitelství pro oblast Moravy došlo po vzniku samostatného Československého státu. Stalo se tak 9.11.1918, kdy v Brně vzniklo Zemské vojenské velitelství pro Moravu a Slezsko. Zmíněné velitelství zde nepřetržitě působilo až do zániku čs. branné moci k 31.7.1939. V době mnichovské krize roku 1938 bylo na jeho základě vytvořeno velitelství II. armády, zodpovídající za obranu severní Moravy, sídlící v Olomouci (od 27.9. do 8.10.) a ve Vyškově (od 8.10. do 23.10.). V době 2. světové války byl jako velitelský orgán protektorátního vojska v Brně od července 1939 do května 1944 a od října 1944 do dubna 1945 dislokován tzv. Inspektorát III. Opětovně se vyšší velitelství pro oblast Moravy konstituovalo v květnu 1945. Jednalo se o oblastní vojenské velitelství vytvořené 7.5.1945 v Břeclavi a 12.5. přemístěné do Brna. Dnem 25.5.1945 se na jeho základě konstituovalo Velitelství oblasti 3. Uvedené velitelství fungovalo v Brně až do roku 1950. Svoji činnost ukončilo 20. září, kdy bylo zrušeno a jeho působnost převzalo velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně.
Dnem 8.5.2002 byl rozkazem prezidenta republiky divizi propůjčen historický název „Albrechta z Valdštejna“. Divize nese jméno jednoho z největších evropských vojevůdců 17. století, avšak osobnosti problematické a vnitřně rozporuplné. Albrecht z Valdštejna se narodil v Heřmanicích u Jaroměře 14.9.1583. Svoji vojenskou kariéru zahájil v roce 1604. V nižších hodnostech se zúčastnil několika tažení císařské armády. V čele pluku poprvé stanul v roce 1618. Jednalo se o pěší pluk moravských stavů, který se o rok později, i se zcizenou pokladnou, neúspěšně pokusil převést na stranu císaře Ferdinanda II. Moravské stavy jej prohlásily za zběha a zkonfiskovaly mu veškerý majetek.
Albrecht z Valdštejna jako císařský plukovník bojoval proti českému stavovskému povstání. V době bitvy na Bílé hoře velel jednotkám, přivádějícím k poslušnosti města v severozápadních Čechách. Po odražení útoku krnovského vévody na Moravu se 18.1.1622 stal „pražským“ plukovníkem, což prakticky odpovídalo funkci zemského vojenského velitele. Následující období využil k získání konfiskovaného pozemkového majetku české šlechty a v severních Čechách vytvořil tzv. Frýdlantské panství, jedno z největších v zemi. V roce 1623 byl povýšen do hodnosti generála-strážmistra a se střídavými úspěchy se podílel na odražení útoku sedmihradského knížete na Moravu. V témže roce byl uveden do knížecího stavu a v roce 1625 se stal vévodou z Frýdlantu.
Na jaře 1625 přijal Ferdinand II. jeho nabídku na naverbování mohutné armády a 25. července jej jmenoval velitelem vojska (tj. generalissimem), vyslaného vést válku s dánským králem Kristiánem IV. v severním Německu. Tažení Valdštejn zahájil koncem roku 1625. Již v dubnu 1626 porazil dánská vojska a pronásledoval je do Slezska a Uher. V létě 1627 opětovně vstoupil na německou půdu a rychle zlomil odpor Dánů. Jako výraz ocenění dosažených úspěchů jej císař jmenoval generálním nejvyšším polním hejtmanem. V roce 1629 Valdštejn uzavřel v Lübecku s dánským králem mír. Na nátlak říšských kurfiřtů, kteří odmítali déle snášet finanční zátěž války, se císař Ferdinand II. v srpnu 1630 rozhodl odvolat Valdštejna z funkce generalissima. Albrecht z velení armády odstoupil 13. září.
Válka však neskončila, neboť do ní vstoupilo Švédsko, jehož oddíly se již v roce 1630 vylodily na baltském pobřeží. Pro císařské se vojenská situace vyvíjela nepříznivě a v létě 1631 utrpěli porážku. Kromě toho do Čech vtrhli Sasové a obsadili značnou část země. Vojenské úspěchy Švédů a Sasů přiměly císaře Valdštejnovi opětovně nabídnout hodnost generalissima a ten se ujal vrchního velení nad armádou 15.12.1631. Albrecht v krátké době vojsko výrazně posílil a na jaře 1632 vytlačil Sasy z Čech. Císařští dále zamířili do Bavorska, jehož armáda utrpěla těžkou porážku v boji se Švédy. Albrechtovi se podařilo nepřítele vytlačit a zamířil do Saska. V listopadu se střetl se švédským vojskem v bitvě u Lützenu, v níž zahynul švédský král Gustav Adolf. V roce 1633 podnikl císařský generalissimus tažení do Slezska, kde Švédy opětovně porazil. Mezitím se ve vojenském ohrožení znovu ocitlo Bavorsko a v prosinci císař nařídil Valdštejnovi přesunout se na nové bojiště pomoci spojenci v tísni.
Armáda se v této době v Čechách připravovala na přezimování a Valdštejn pro osobní antipatie k bavorskému kurfiřtovi odmítl vykonat císařův rozkaz. Dokonce si v Plzni své rozhodnutí nechal potvrdit podřízenými veliteli a později si na nich dvakrát vynutil osobní slib věrnosti (12.1. a 20.2.). Věci naprosto neslýchané. K tomu se přidaly již dlouhou dobu šířené nepravdivé zvěsti o Valdštejnově snaze získat českou královskou korunu, rozšiřované švédským kancléřem a řada udavačských dopisů jeho nepřátel. Na základě jednoho z těchto udání, pocházejícího z pera generála Piccolominiho, zasedla tajná císařská komise a doporučila sesadit Valdštejna z vrchního velení. Císař svým patentem z 24.1.1634 zbavil Albrechta vrchního velení a nařídil jej buď zatknout nebo zabít.
O císařském patentu se Valdštejn dozvěděl až 21. února. Reagoval však velmi rychle a rozhodl se odjet přes Cheb do Saska a zde požádat o azyl. Na cestu vyrazil o den později v doprovodu půldruhého tisíce mužů. Během cesty jej ale část vojáků opustila. Do Chebu přijel 24. února a město již živý neopustil. Ubytoval se v měšťanském domě na náměstí a zatím co vojsko tábořilo před městem, dům střežili čtyři příslušníci městské stráže. Provedení císařského rozkazu se z vlastní vůle ujali velitelé pluků doprovázející bývalého císařského generalissima a velitel města. Nejdříve byli 25.2.1634 na chebském hradě zabiti poslední věrní generálové a sám Valdštejn byl probodnut krátce po desáté hodině večer. Jeho tělo bylo přechodně pohřbeno ve Stříbře a v roce 1636 císař povolil převezení ostatků do rodinné hrobky v Kartouzích u Jičína. V roce 1785 se posledním místem generalissimova odpočinku kaple sv. Anny v Mnichově Hradišti. Zde jsou jeho ostatky uložen dodnes. Za Valdštejnovu smrt dal zbožný císař sloužit tři tisíce mší. Jeho majetek, odhadovaný na 9 milionů zlatých, byl v převážné míře konfiskován. Rodina získala jen pražský palác a panství Česká Lípa.
Valdštejn byl skutečně jedním z nejvýznamnějších vojevůdců třicetileté války. O tom není pochyb. Jde však o to, zda jeho odkaz odpovídá etickým hodnotám, které by měl naplňovat příslušník naší reformující se armády. Nemůžeme jeho osobu posuzovat jen z hlediska vojenského, nýbrž i z pohledu mravního. Jako vojenský profesionál se bezesporu osvědčil. Dokázal vybudovat, řídit a zásobovat mohutnou armádu. Během své třicetileté vojenské služby se ale dopustil i mnoha morálních poklesků, které nám rozhodně nejsou vzorem. Kodex příslušníka budoucí profesionální armády vyžaduje dodržování takových základních vojenských hodnot jako je čest, loajalita, nezištnost a obětavost, k čemuž se budou vojenští profesionálové zavazovat složením „Slibu vojáka“. Vzorem pro jejich jednání je řada historických osobností našich dějin. Domnívám se však, že generalissimus vévoda Albrecht z Valdštejna mezi ně nepatří.